Vo jedný ψ choanaLíze…

184
Božena Správcová: Dárek
(Trigon, Praha 2018)

Božena Správcová: Dárek

320 stran, Trigon, Praha 2018, vydání první, vázané
ISBN 978-80-87908-30-3

Tramvaj – taková obyčejná věc, řeknete si. Kdepak by se ta mohla stát strůjcem osudu jednotlivce. Jenže

„se stávají i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska,“ a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, „zdálo by se, že to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protože náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, že to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?“ A rozesmál se podivným smíchem.[1]

Člověk čeká, že se začte. A hlavně jak. Mě dostala „Mrtvá tramvaj“, která o půlnoci projíždí hřbitovní čtvrtí.

„Místo čísla nemá lebku a zkřížené hnáty, neřídí ji kostlivec, ba ani nejezdí v protisměru – jenom příšerně vrže v zatáčkách… nesvítí a jede dost svižně, souběžně s posledním metrem pod ní. Jak nahoře, tak dole. Neveze lidi, v zastávkách však přesto zastavuje a otvírá dveře, z nichž se vyvalí tma, smrad a chlad. Co nastupuje a vystupuje, nevíme.“

Do mrtvé tramvaje nasednouti – holým neštěstím nechat se obsednouti.

Kolo času počíná svoji pouť na 0°, Rokem 0. Tři oddíly, jež vyznačují tři matky písmen: alef, mem, šin. Tři oddíly. Tři přívěšky. Cykly života.[2]

Když vstoupí duch, א, promění se krajina i tělo. Vlk se přepodstatní v člověka, jemuž „z očí kouká světlo – sice zvláštní, divoké a šelmí, ale přece jenom je to karakter…“ Svátosti mše jsou na místě a připraveny, mše může započít. Co je zrozeno a poznáno, musí dostat jméno. To, co se pozvedlo ze čtyř a stojí na dvou, nazval pan Varga Mauglím. Spouštěčem proměny byl úplněk a on byl podobně nestálou entitou jako vlkodlak, „ale v opačném gardu. Byl, řekněme, člověkodlakem.“

Vlkodlak má původ v praslovanském vъlkodlakъ, složeném ze slov vъlkъ, „vlk“, a dlaka, „srst“; jde tedy o jedince, který má vlčí srst. Zda-li to byly kousavé poznámky lidí, nebo si Mauglí kousl do kyselého jablka přímo v rajské zahradě, nevíme, leč někdo hodně dožraný vlka kousl a ten se za úplňku začal proměňovat v člověka.

Božena Správcová

Mauglí je milá antiveneziánská bytost, neposkvrněná lidskými móresy, už jenom to, že se „oblečení lidé na neoblečené z nějakého důvodu zlobí“, a pak ty „prachy, škvára, mergle, šušně“:

„Lidi, co si o sobě myslej, že jsou lepší lidi, tomu řikaj peníze a snažej se toho mít co nejvíc.“
„Jak? A na co jako?“ nechápal hoch.

A Varga ho před první vycházkou mezi lidi nabádá, aby si dal pozor, že je mezi nimi i dost sviní.

„Sviní?“ přemýšlel cestou k tramvaji Mauglí. Jakože prasat, co se dokážou proměnit v lidi?

Baže, už Homérova Odysseia nás zpravuje o tom, jak mocná čarodějka Kirké proměnila Odysseovy lodníky ve vepře.

Mauglí je bytost zvídavá, rád by se naučil „vidět věci vzdálené a skryté“, jde tedy odhodlaně vstříc svému zasvěcení, včetně smrti mistra i své vlastní.

Půvabná je část, jak se Mauglí za úplňku vydal za Maruškou na tábor do Bystřice. Ryzí vůle, nezkalená úmyslem, je divorodá, dovede vás na správné místo, i když nemáte vůbec páru o tom, kde ta správná Bystřice je a do kterého vlaku pak nasednout. Trochu mi to připomnělo jedno přesedání u výluky na trati v Prytánii, kde všichni mluvili podivnou plnohubou řečí a nerozuměli jste ani slovo. Nakonec ale dojedete na místo určení, a ani to nemusí být Švejkovo putování mezi Táborem a Budějicemi, jež rytmistr mechanicky kreslil tužkou na kus papíru, až z toho byl bludný mrtvý kruh, z něhož se dobrý voják Švejk nemohl dostat, a okomentoval to slovy:

„To byla herkulovská práce,“ řekl konečně, když se zalíbením naslouchal Švejkovu líčení, jak ho to mrzí, že se nemohl tak dlouho dostat k pluku, „na vás musela být mohutná podívaná, když jste se kroutil kolem Putimi.“

A když vám někdo má ukázat, kudy se vydat k táboru, mávne rukou do vzduchu a dotyčná osoba pravdivě odpoví, že (Tábor) je „Tam!“

Požírač hříchů

A tak se Mauglí k tomu táboru Božímu, kde na něj čekala Maruška, která ho pak taky náležitě odměnila, opravdu dostal. Zvládl to, „co je udělaný intuitivně, aby na to bez velký instruktáže přišli vopravdu i ty největší blbci.“

Pak se ovšem přišlo na to, že je inverzní vlkodlak a tenhle archetyp si začal vychutnávat některé aspekty lidské kultury. To když se s Vargou vydali na film Dead Man, ale kvůli homeless odéru a nepříčetnosti jisté dvojice ho v klidu dokoukali jen k místu, kde „pan Nobody právě sebral Williamu Blakeovi brýle a namaloval mu další čáru na obličej a do toho zněla hrozně osudová kytara…“ Ona ta cesta kánoí byla vlastně také takovou cestou domů pana Vargy, k níž patří i říkanka: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.“ A protože, jak se svěřil Mauglímu, „nikdy nechtěl do buřtů“, domluvili se, že bude patřičným způsobem zachráněn, a dozajista Mauglí ten okamžik pozná, „hlavně prosimtě ne za úplňku.“ Ono „ráno bylo ohavně studené“, a protože už delší dobu spolu oba rozmlouvali v myšlenkách, bylo Vargovo „Teď!“ povelem pro Mauglího, aby mu „čistě a zkušeně prokousl hrdlo.“

Pan Varga byl zachráněn.

Tak Mauglí dospěl k údělu. Opouští „domov“, místo svého duchovního probuzení, a vydává se do světa na zkušenou. A zkoušen tedy bude.

Nastal nový život. Řetízek od Vargy s medailonem s podivnou muří nohou na něm se ukázal být nejprve čímsi známým, písmenem ψ, které Mauglímu přišlo normální, neb si dovedl představit, co znamená psí, ale nakonec se z toho vylouplo ש, šin. Tohle písmeno je jako strom, rodokmen, je to celý les vzpomínek.

Maso, hmota té vzpomínky, je příběh. A udělat z psí nebo vlčí vzpomínky lidskou je dost těžké. Je na to třeba hrozně moc času, a mít přítele, který se „šikovně ptá a nepolevuje, protože ty sám nemáš tolik vůle, abys v tom pokračoval, když už tě to nebaví a neutekl od toho. Pan Varga to se mnou měl a říkal tomu psí choanalíza.“

Odečítat duchu ze rtů jeho grunt, z hloubky ho poznávat.

A kdopak je ten pan Varga?

Starokeltské *wregV- znamená „zeď, zahrada“, a pochází z praindoevropského jazyka, *h₁wreǵ-, „hrazené (místo)“. Příbuzné slovu ze středověké irštiny fraig, „stěna“, velšskému achwre, „plot z proutí, palisádový plot“, sanskrtské व्रज, vrajá, „proutí, plot“.

Pan Varga je příchozí z rajské zahrady, je edenským zasvětitelem. Odtamtud přichází světlo jako z Východu. Ex oriente lux.

Šípy, hřeby, špice

Druhá část, rok 3, světlo. Jsme u tří špicí, tří hřebů z Kříže, svícnu se svící.

Blížíme se Otci světel a jeho daru, jejž předkládá mystická neznámá Dáma, Orit: betlémské světlo. Věčné rození Syna v jesličkách. Světlo, jež nemá zhasnout. Tak Václav potkává Psa, který má střežit světlo předané světlonoškou. Václav je konfrontován magickou zvířecí bytostí, mluvící lidskou řečí, ale nejvíc pobuřující je její surreálná drzost, připomínající kocoura Kňoura (Behemot) ze suity mistra Wolanda z Bulgakovova románu Mistr a Markétka, což Václav jasnovidně odhaluje: „Je to pekelník! Satanáš! Azazelo!“

Myslelo by se, že „o“ je tady chybně, běžně Azazel (hebr. עזאזל, arab. عزازل, Azazil), v Tanachu a také i v islámu nadpřirozená bytost, někdy označovaná jako padlý anděl či ztotožňovaná se Satanem, jenže právě Azazelius, Azazelo (rus. Азазелло) je démon, zosobnění hrubé síly, vystupující v Mistrovi a Markétce jako ramenatý zrzavý pořízek ve slamáčku – jde tedy zřejmě o narážku na tento román. Jinak též démon pouště, padlý anděl z počátku existence světa a lidstva. Podle midraše se i kvůli jeho chování rozhodl Bůh zničit zemi Potopou.

Cesty Páně jsou někdy nevyzpytatelné. Poznal to nejen Václav a jeho matka, paní Machová, Katarína, ale venkoncem i Lumír Varga.

Třetí část, Tma (Rok 6), je zasvěcena písmenu mem, מ. Smrt. Blíží se velikonoční období. Všichni jsou starší, ze spanilé dívčiny Marušky je máma Marka. Setkání dlaka s Maruškou je vřelé, ale oba jsou jinde, hlavně ona je zakleslá v proutěném plotě více než zdrávo, musel tedy nastoupit psí choanalízal. Pak to z ní lezlo ven jako z chlupaté deky: „Chci říkat hrozný věci nebo utíkat pryč! A pak se za to stydím – vím, že by to nemělo bejt, ale je! Jsem špatnej člověk, Mauglí? Sem zlá?“ A Mauglí decentně: „Nejseš, Maruško, ale buď na sebe vopatrná, jinak brzo zlá budeš.“

On sám nastoupil cestu jako buditel dělaje to, co kouzelná chůva Nany McPhee, jenže lidskou „slávu“ poznal na vlastním těle. Po dvou dnech ležení v kozelci na dlažkách ve sračkách a blitkách, bičován Katarínou, se nakonec dopracoval k osvobození následovaném „nezávislou exekutivou“… V zrcadle se jako Dorian Gray shlížel „nesympatickej, prošedivělej mizera“, který si z této srážky odnesl ponaučení: „vlkodlaci a čarodějnice (bez ohledu na pohlaví), to se prostě nerýmuje. S tím se opravdu nedá nic dělat, jenom zdrhat.“

Václav objeví svou magickou praxi: když mohou být housle čarovné, proč by se nemohly ukládat emoce i energie do oblečení, nábytku, aut, zdí, peněz, knih…?

Vlkodlak

Mauglí vběhl Lumíru Vargovi, který ho čekal o pár let dříve, rovnou do náruče, vyzvrátil mu k nohám kompletního natráveného krtka, a odešel ve tmách do psích lovišť – dočasně. Ezoterik a pán na Virguli dumal mezitím o tom, proč má zvíře na krku medailonek s písmenem šin, který on kdysi dávno sám odlil z cínu a věnoval svému bratříčkovi, sám nose tentýž, jen s rozdílem, že měl písmeno alef, a ségra mem, Smrt, což mu tehdy připadalo sexy.

Zatímco byl Mauglí v limbu, mág si uvařil lektvar, filtr k řeči se zvířetem, takže když ho vyzunkl, dlak na něj promluvil a mág byl v sedmém nebi, že se mu podařilo úspěšně si přičarovat Ezauův plášť.

Václav přijde na to, že Orit je jeho Lucie. Or je světlo, takže orit je naše Světlana nebo Lucie. V oné chanukové písničce se říká: „toč se, vlčku, toč toč toč, toč se toč, sem a tam, zázrak velký se tu stal…“ U všech velmi rychle se točících předmětů dochází ke změně běhu času, dokonce i toho vlčka, třebaže nekonečně maličko. A když se dozvíme, že jeho Lucie se jmenuje Vlčková, jde o velký chanukový zázrak – vše se v dobré obrátilo.

Pan L-Varga, levotočivý, snad stezkou levé ruky kráčející, byl výrobcem psího řemenu s karabinou, prodávaného marketingově bláznivým bábám jako ψ – magické vodítko, které i z vlkodlaka udělá beránka. Byl postříkán pepřovým sprejem a ručně tuší popsán řeckým písmenem ψ, a „psi na magických řemenech opravdu krotli a báby ψ-produkty kupovaly jak divé a doporučovaly je všem známým.“

A tak je už dlak veden, „magické ψ-vodítko“ připnuto k ש-obojku, veden je k popravě. Za jediným, domněle magickým cílem – najít na krchově mandragoru, kterou mu má vytrhnout právě dlak. Varga mu podal poslední večeři – „buřta a celkem roztomile mu ho podal… Váhavě se do něj zakousl. Polknout ale už nestačil. K zemi ho srazila strašná rána do hlavy, ostrá bolest a jasné vědomí, že život z něj prudce vytéká, čvachtá a pění a tvoří kolem něj temnou, stále se zvětšující kaluž. Pochopil. Ještě stačil vyplivnout zrádného buřta vrahovi na botu a věnovat mu ten nejpohrdavější pohled, jakého byl schopen. „Nejsi žádnej mág. A nejsi ani Varga, seš jenom vobyčejnej kretén…“ Zavřel oči a poslední zbytky vůle soustředil na to, aby ve smrtelné křeči nevyhrábl ani ždibeček mandragory. Což se mu povedlo na jedničku.“

Mág byl rozčarován, a to natolik, že když pak pěšinou dorazil až na zastávku tramvaje, vůbec mu nedošlo, že už je dávno po půlnoci a že žádné tramvaje vlastně nejezdí, a do jedné, která zrovna stála v zastávce, ke své smůle naskočil.

„Až když se rozjela, došlo mu, že se uvnitř vozu nesvítí, že to tu smrdí jak v kafilérii, tisíce rukou, které však nelze zachytit, ho osahávají, a že souprava v zatáčkách vrže, až stydne krev v žilách. Brr, Mrtvá tramvaj! Hned na další zastávce vystoupil, ale už bylo pozdě…“

Mrtvá tramvaj

V hodině mezi psem a vlkem, o sobotní noci, se Václavovi zdál hnusný sen, jak nemohl pomoci Jirkovi, onomu divnému mluvícímu vlkovi. Rozkouskován na hostie čekal, až ho pokropí mrtvou a živou vodou, ale  zaboha nemohl najít lahvičku s mrtvou vodou, takže zmrtvýchvstání člověkodlaka se nekonalo. Alespoň nikoliv fyzicky, zato v imaginálním světě, v království nebeském, se na loďce Williama Blakea mezi fjordy dostal k nějaké ženě, která se vyzná… Tato anima mu uvařila z Jirky guláš a živou vodu z fióly vylila do omáčky, takže mu uchystala živou krmi, zjevně svého druhu hostii. Pro magickou fúzi typu Mauglí | Jirka není na tomto světě místo, jak se přesvědčil svého času už Kristus Ježíš. Dlak byl panem správcem (a vděk patří i Boženě Správcové, že ho nenechala pohozeného na špatné straně zdi [varga!] u hřbitova!) řádně pohřben, nevysloveně, leč zřejmě do hrobky se správným panem Vargou. Správce divných tajemství.

Lumíra Vargy konec byl takový jako jeho život. Vzpomínky ho donutily vystoupit z tramvaje o stanici dřív. Vše se dalo do pohybu. „Najednou prostě neměl stání, všechno mu tam začalo vadit – lidi v tramvaji smrděli, bavili se moc nahlas, vzduch se nedal dýchat, tramvaj se nesnesitelně pomalu vlekla.“ Cesta od téhle zastávky vedla přes park a silnici.

„Vybafla tam na něj Evička z křoví, a on zakopl o dlažební kostku, bůhví, jak se tam mohla dostat, a jak letěl po hlavě do rašící trávy, kde se vzala, tu se vzala, objevila se na příhodném místě další dlažební kostka a prorazila mu svou žulovou, prvohorní hranou lebku. Ať už za to mohl nepořádný Václav, Marčina kletba, synchronicita nebo jen koincidence – v každém případě mu to patřilo.“

A tím to skončilo. Marie se zlou čarodějnicí nestala, protože ji chránil talisman s hebrejským písmenem šin, a chodila na hřbitov za starým správcem spolu se sekanou a v nejskrytějším koutě tam cosi dělali. Asi mysleli na dlaka.

Je to dočista expresionistický, veselý a ponurý mágodlačí román.

Magické vektory Mauglího světského i nebeského putování zasvěceně prohlédl a propracoval v ilustracích Pavel Novotný. Myslím, že zjevení Mrtvé tramvaje pro něj bylo přízračným vracejícím se obrazem, vždyť ve své knize Tramvestie (Protimluv, 2016) představil texty spojené s úzkokolejnou tramvajovou linkou mezi Libercem a Jabloncem n. N., zaznamenávající „tu tragicky, tu s humorem, objektivně, zkrátka z mnoha úhlů pohledu historii i topografii míst kolem proslulé trati a zastávek“, kde zřejmě poprvé málem našlápl na stupátka Mrtvé tramvaje, leč stačil ještě přenést rovnováhu a udělat čelem vzad.

Pavel Novotný

Už zde spolupracoval s Boženou Správcovou, která mu do doslovu napsala: „Každý (z textů) je navíc i zcela konkrétní syrovou uměleckou výpovědí o krutosti, směšnosti i vznešenosti lidského bytí“, a my jí děkujeme, že se kromě poesie odhodlala napsat také „tlustší knihu“, v kvalitě v tomto žánru nepříliš často viděné. Zatím jsem se takto těšil jen z Kateřiny Tučkové a jejích Žítkovských bohyní a Mlýnu na mumie aneb převratného odhalení komisaře Durmana od Petra Stančíka.

Správcová roztodivných tajemství.

Opus bonum. Ite, missa est.


 

[1] Michail Afanasjevič Bulgakov: Mistr a Markétka. Odeon, Praha 1969.

[2] Což vybízí ku poslechu skladby Alef Mem Shin (ש ,מ ,א) z alba Jordi Savall & Montserrat Figueras: Mare Nostrum. Alia Vox, 2012. Viz https://youtu.be/lQjiV8KD8hs.