(Carcosa, Kroměříž 2026)
Emanuel Lešehrad: Vzývání temnot
480 stran, Carcosa, Kroměříž 2026, vydání první, vázané
ISBN 978-80-88662-38-9
Není to pouť světskými končinami za přízraky, jež ztroskotaly v realitě. Namísto toho vstupujeme do vyššího imaginárního světa, onoho grandiosního bytí, v němž přebývají iluze, hořící vizionářský keř, a jsme v něm „diváky mimo čas a mimo bytí všech zázrakův a krás, jichž se můžeme státi účastnými, dovedeme-li posléze s odvahou nepřijímati již všech malých darů reality, pro veliké dary Chimaery a Fikce“,[1] jak píše Jiří Karásek ze Lvovic ve svých kritických studiích.
„Je to chvíle, kdy duše zatajuje dech,“ a „obrazy vystupují ze svých rámů a dávno zapomenuté postavy usedají do svých lenošek“,[2] je to umění, jemuž za našich časů holduje stále méně čtenářů, neboť zřejmě patří k vymírající rase šinoucí se po okraji poušti zvané Illiteratus a míří přes vysoké duny k jejímu srdci. Na zdech nemají obrazů a nesedávají v lenoškách, neb nemají ponětí, co to je. Nepěstují ani ars otiandi, umění lenošení, kdy v ruce třímají knihu, ať už novou či rozpadající se, ani neznají ars somniandi, umění snít s otevřenýma očima, vidět svým vnitřním zrakem bájné krajiny, fantaskní tvory, troufalé výpravy k nim zosnované neznámými hrdiny…
Již jedenáctý svazek Edice Temnosti sestavil a rozsáhlým a fundovaným doslovem (str. 437-475) Emanuel Lešehrad – průkopník českého hororu opatřil Petr Boček, který pro tuto edici v roce 2023 ve svém entrée připravil výbor z díla Jaroslava Havlíčka s názvem Zánik městečka Olšiny (sv. 5).
Po básni Evokace ze sbírky Atlantis (1899) upřesňuje, že „pokud se někdo zmiňuje jako jakýsi praotec českého hororu, nezřídka to bývá právě … Emanuel Lešehrad. Byl to básník, prozaik, dramatik, překladatel, znalec umění a literární kritik, spjatý jak s českou dekadencí, tak s okultismem a zednářstvím.“ Při jeho zrození i po celé dětství visela nad ním temná hvězda hrozící jeho životu i zdraví. Nadto jej stíhal „strach před bubáky, kteří podle vyprávění dřívější služebné sídlili v tmavé chodbičce za kuchyní“ a sám Lešehrad i po letech v memoárech Průhledy do minulosti (1941) napsal, že tato temná chodba „dosud straší v mých vzpomínkách“.[3]
„Hlásil se k martinismu, křesťanskému esoterickému hnutí zabývajícím se magií a mystikou, jež založil už na konci 18. století Martinès de Pasqually (1709-1774) a které do Čech proniklo v devadesátých letech devatenáctého století. V roce 1899 Emanuel Lešehrad spoluzakládal první pražskou martinistickou lóži, v níž byl veden jako bratr Orfeus. Spolu s Janem Řebíkem v roce 1924 založil lóži Simeon v Oru. Byl též členem Duševědné společnosti a řádu Stříbrný kruh, který vycházel z české mytologie a v němž působil také básník Otokar Březina (1868-1929). Svůj zájem o okultismus zúročil nejen ve vlastní beletristické tvorbě, ale i v několika populárně naučných knihách (Pokus o historii bratrstva Růže a Kříže ve styku s Jednotou českých bratří, 1921; Tajné společnosti v Čechách od nejstarších časů do dnešní doby: dějinný nástin, 1922; Po stopách tajemných společností, 1935). Po Karlu Weinfurterovi redigoval třetí ročník Okultní a spiritualistické revue (1923). Když v roce 1927 vznikla společnost českých hermetiků Universalia, vstoupil do ní spolu se svým generačním druhem Jiřím Karáskem ze Lvovic.
Emanuel Lešehrad také patřil ke svobodným zednářům, byl členem Lóže Dílo v Praze, vytvořené roku 1920, jež původně sdružovala hlavně průmyslníky a techniky, k nimž se postupně přidávali i lékaři, advokáti, vědci a umělci. Zde dosáhl nejvyššího, třetího, mistrovského stupně zasvěcení. Publikoval v časopisu Svobodný zednář, zednářům věnoval jak odborné studie (Čeští hudebníci-zednáři, 1935; Literatura a umění v československém zednářství, 1936; O založení české zednářské lóže U tří korunovaných sloupů, 1935; Svobodné zednářství v Československu po převratu, 1935; Stručné dějiny svobodného zednářství v našich zemích, 1937), tak celou básnickou sbírku nazvanou velmi prostě Zednářské (1933). V ní, jak píše v úvodu A. Hartl, „napsal cyklus básnických proslovů, které provázejí význačné akty našeho obřadu“. Autor do ní vložil své osobní vyznání vztahu k zednářství.“[4]
Podstatnou částí jeho tvorby byla poezie. Psal lyrické verše líčící v duchu symbolismu a dekadence a v souhlase s poetikou Moderní revue pocity smutku, tesknoty, osamění, vyjadřující dočasnost existence, odumírání a zánik. Básně na sobě také nesou otisk autorova zájmu o okultismus, který jim přidává na tajuplnosti, někdy i jisté děsivosti. Vyznačují se formální propracovaností a až líbivou hudebností, nezřídka přinášejí šokující pointy. Považoval se za objevitele tzv. „lunatické poezie“, v níž byl fascinován měsíční tematikou. Nejsilněji a v nejhutnější podobě o tom vypráví jeho hrdina Maglen z románu Villa na konci města (1910):
„Vypátral též podivuhodné báje o měsíci. Dle mythologické pověsti probíhal nemejský lev, než se objevil na zemi, pláně Luny, a básník Agathias opěval ve verších sladké oči, rozkošný nos a přívětivá ústa, která dávají poznávat ozářená místa zbožňované Seleny. Arkaďané o sobě tvrdili, že bydleli na zemi už za časů, kdy měsíc ještě neexistoval. Aristotelův žák, Klearchos, nazval měsíc hlazeným zrcadlem, v němž prý se odrážejí tvářnosti oceánů. Kleomenes považoval měsíc za ztuhlý oheň. Ve středověku věřili, že je celý vesmír rozdělen v následující sféry: sféru živlů, jež obsahuje vzduch a oheň, sféry Měsíce, Merkura a Venuše, jež navštívil Dante na Velký pátek r. 1300, dále sféry Slunce, Marta, Jupitera a Saturna, a nad nimi nezničitelnou báň nebeskou, na níž visí hvězdy jako lampy. V XVII. stol. vychloubal se jistý David Fabricius, že viděl vlastními zraky obyvatele měsíce. Bernardin de Saint-Pierre dokazoval, že měsíc je země tropická. R. 1649 uveřejnil Francouz J. Blaudoin spis pod názvem „Cesta na měsíc podniknutá španělským dobrodruhem Domenico Gonzalezem“. V této době objevil Cyrano de Bergerac onu pověstnou expedici, jež měla takový úspěch ve Francii. Později napsal jiný Francouz jménem Fontelle dílo o „neznámých světech“. Kolem r. 1835 vyprávělo a psalo se o hvězdáři Herschelovi, který byl za účelem astronomických studií vyslán k mysu Dobré Naděje, že na nejvýš zdokonaleným teleskopem přiblížil měsíc až na vzdálenost osmdesáti metrů a pozoroval prý zcela zřetelně sluje, kde žili hrochové, zelené vrchy, berany s rohy ze slonoviny, bílé sajky, obyvatele s křídly podobnými pergamenu jako u netopýrů. Poe napsal povídku, v níž Hans Pfaal z Rotterdamu dospěl v montgolfieru až k měsíci. Cuvier objevil na různých zvířatech patrný vliv měsíce, Humboldt pozoroval totéž u rostlin, Mead u lidí. Luně připisován vliv na různé nemoci a úmrtí. Tak r. 1693 v čas epidemie dne 21. ledna, v okamžiku zatmění měsíce, umírali prý lidé v daleko větším množství než obyčejně. Bacon upadal vždy v čas v zatmění měsíce do mdlob a teprve, když přešlo, opět se vzpamatoval. Karel VI. ocitl se r. 1399 šestkráte za nového měsíce nebo úplňku v šílenství. Rovněž Ludvík II., bavorský, zachvacován byl v době úplňku lunatickým šílenstvím.“[5]
Podobný rámec má i povídka Smaragdový příboj Jaroslava Havlíčka, v níž sleduje osud Ondřeje Nestroidesa, syna hvězdáře, stiženého záhadnou a paralyzující měsíční chorobou. O pár stránek dál pak pisatelův hrdina přiznává, že
„V těchto zábavách, dosti zvláštních, nacházel vniterné uklidnění. Měly pro něho jakousi nevysvětlitelnou přitažlivost, pobuřujíce jeho obrazotvornost, uvádějíce jej v sladký stav snění, v němž zapomínal na sebe, na své okolí, na celý svět. A tyto chvíle byly mu nejmilejší ze všeho.“[6]
Snivou skizzou v tomto duchu je také Cesta do měsíce,[7] vnukající sílu rozletu do bezmezného prostoru ku nalezení měsíční domoviny, opuštěné v pradávné době, vybízející k odvykání lidem, dennímu spánku a nočnímu bdění, by bylo možno naslouchati pohádkám měsíce.
Postava Maglena se dále objevuje i v novele Mučedník touhy (str. 201-237) rozvíjející téma překračování hranic, kdy se v touze po magické moci dopustí dvou vražd a nakonec zešílí.
Lešehrad v mnohých dalších svých dobrodružněji laděných prózách využívá svých encyklopedických znalostí a v poznámkách či přímo v textu informuje o nejrůznějších reáliích, podobně jak to dělával Jules Verne, což byla oblíbená dětská Lešehradova četba, stejně jako mayovky. Podstatnější skupinou Lešehradových próz jsou ty mysteriózní, strašidelné či přímo hororové, některé s vědeckofantastickými náměty. Na rozdíl od jeho milostných dekadentních próz mívají rychlejší spád děje, který občas mírně narušují jen delší historické či přírodovědné exkurzy.
Lešehrad se rovněž intenzivně věnoval literární kritice a esejistice, viz spisy Ideje a profily (1903), Hledači mystických pramenů (1922), Kolumbovo vejce (1930), Kultem a srdcem (1934), Básnické životy (1935), Ozvěny různých období (1936), Z domova a z ciziny (1939), Skryté ohně (1948) a další. Přejmenovaná kniha Hledači skrytých pramenů (1934) obsahuje mimo jiné cenné vzpomínky na básníky, s nimiž se autor osobně stýkal, především na Momberta a Březinu.
Vnímání Lešehradovy tvorby se v průběhu let, mimo jiné i v souvislosti s dějinnými zvraty dvacátého století značně měnilo. Obecně bylo výše oceňováno jeho dílo básnické. Schodiště přeludů, jako souhrnné vydání Lešehradových mysteriózních povídek, se ve své době dočkalo spíše vlažného přijetí. Obecně se v této souvislosti upozorňuje na autorovu spřízněnost s mystickou literaturou devadesátých let devatenáctého století, zmiňují se paralely k Jiřímu Karáskovi ze Lvovic, Juliu Zeyerovi nebo k Jakubu Arbesovi, s nímž ho pojí ono občas kritizované racionální pojetí.
Název výboru Vzývání temnot je celkem výstižný, protože většina zařazených povídek obsahuje příběhy lidí, jejichž jednání z nějakého důvodu překračuje jakousi běžnou hranici, dnes označovanou jako liminalitu (iniciačních rituálů) a transgresi (jednání porušující nebo zpochybňující společenská, kulturní nebo symbolická pravidla), porušení tabu, rituální excesy nebo provokace kulturních norem v dané době.
Jako čtenáři a dědici Agathona Khola bychom měli chtít být napuštěni pravou nebeskou modří a podivovat se svému nádhernému vyzařování…
∴
[1] Jiří Karásek ze Lvovic: Chimaerické výpravy. Hugo Kosterka, Praha 1906, str. 11n.
[2] Otokar Levý: Inkvisitor. Al. Srdce, Praha 1920, str. 30.
[3] Emanuel Lešehrad: Vzývání temnot. Carcosa, Kroměříž 2026, str. 440.
[4] Emanuel Lešehrad: Vzývání temnot, str. 445n.
[5] Emanuel Lešehrad: Villa na konci města. Fr. Švejda, Praha 1921, str. 26n.
[6] Ibid., str. 31.
[7] Emanuel Lešehrad: Most nad světem. Básně prózou. Oratorium. Al. Srdce, Praha 1932, str. 24.
