(Academia, Praha 2026)
Hanns Heinz Ewers: Upír
404 stran, vázaná, Academia, Praha 2026
ISBN 978-80-200-3680-3
První vydání románu Upír z roku 1926 následuje přesně po sto letech jubilejní vydání v nakladatelství Academia, v novém překladu Ingeborg Fialové-Fürstové, s předmluvou Kameny, kabala, znamení a doslovem Horor jako transmutace smyslů, žalozpěv na ztrátu bytí i špionážní trauma Martina Jirouška. Tímto počinem skončí hlad po tomto díle, intenzivně vyhledávaném po antikvariátech a na nějž byly nasazovány astronomické ceny – sběratelé zřejmě budou i nadále vyhledávat původní tisk, avšak běžní čtenáři se už mohou potěšit novým vydáním.
Nástup tyranů
Upírský příběh skandály obklopeného spisovatele Hannse Heinze Ewerse (1871–1943) se od ostatních dobových příběhů odlišuje v tom, že téměř prorockým způsobem vykresluje přicházející totalitní diktaturu. Byl považován za jednoho z nejplodnějších autorů své doby, psal romány, scénáře, novely, básně, pohádky a vydal řadu sborníků fantastické literatury, mj. Das Grauen, Die Besessenen, Die Bibliothek des Absonderlichen, Nachtmahr a knižní sérii Galerie der Phantasten, v nichž publikoval povídky známých autorů, jako byli Edgar Allan Poe, Karl Hans Strobl, Alfred Kubin a jeho literární vzor E. T. A. Hoffmann. Podle dobových kritiků se přehnaně fantastický, okultní a většinou velmi erotický obsah jeho příběhů pohyboval většinou na hranici dobrého vkusu a vynesl mu pověst triviality. Byl svého času hojně čteným autorem, který dokázal přesně zachytit a ztvárnit „ducha doby“.
Od roku 1904 Ewers často cestoval a zároveň se věnoval psaní. Již v roce 1908 napsal úspěšnou upírskou povídku Pavouk (Die Spinne),[1] která poprvé vyšla ve sborníku Die Besessenen (Posedlí) v nakladatelství Georg Müller Verlag. Hlavní hrdina, Richard Bracquemont, je přinucen pavoučí upírkou Clarimonde, jíž je bezmocně vydán na milost, aby se sám oběsil na okenním rámu. Jméno Ewersovy upírky odkazuje na ženskou hlavní postavu z povídky Théophila Gautiera La morte amoureuse (1836).[2]
Debutový román Čarodějův učeň aneb Lovci ďáblů (Der Zauberlehrling oder Die Teufelsjäger) – první část trilogie o Franku Braunovi, obsahující řadu autobiografických prvků – vyšel v roce 1909, česky pak 1924.[3] Trilogie zahrnuje romány Čarodějův učeň, Alrúna (Alraune, 1911)[4] a končí v roce 1920 dílem Upír (Vampir),[5] které je silně autobiografické.
Ewersův román Alrúna byl německy mluvícími režiséry zfilmován několikrát, přičemž za nejlepší filmovou adaptaci je považována verze Henrika Galeena z roku 1928.[6] Galeenovi se pro svůj němý film podařilo získat pro roli profesora Ten Brinkena slavného herce Paula Wegenera, který se jako herec a režisér podílel na mnoha raných fantastických filmech. Mezi ně patří mimo jiné filmy Pražský student (1926), Golem (1920), Der Golem und die Tänzerin (1917), Nachtgestalten (1920) a Unheimliche Geschichten (1932). Do hlavní ženské role Galeen obsadil Brigitte Helmovou, která debutovala ve světově proslulém filmu Fritze Langa Metropolis (1927). Pouhé dva roky po Galeenovi natočil rakouský režisér Richard Oswald zvukovou verzi filmu Alrúna a do hlavní role opět obsadil Brigitte Helm. S Hildegardou Knefovou v roli Alrúny, Erichem von Strohheimem jako profesorem Ten Brinkenem a Karlheinzem Böhmem jako Frankem Braunem natočil Arthur Maria Rabenalt v roce 1952 film s hvězdným obsazením, který však nedokázal navázat na úspěch předchozích filmových adaptací.
Ewersova tvorba stojí na symbolistně dekadentních základech v duchu „černého romantismu a černých romantiků“, k nimž patří mj. Stanisław Przybyszewski,[7] Paul Adam, Joséphin Péladan, Joris Karl Huysmans,[8] Jules Bois,[9] z domácích autorů pak Jiří Karásek ze Lvovic,[10] Arnošt Procházka,[11] S. K. Neumann,[12] Arthur Breisky[13] ad., v jejichž tématech vystupují postavy Lucifera a Satana ve všech metamorfózách, objevují se fantastické alegorie Alfreda Kubina o „druhé straně“ – včetně příspěvku D. S. Merežkovského o sadismu v ideji „druhé strany“ – a jeho psychologizující obraz krásy Medúsy, díla magická, polarita života a smrti v mytologické rovině božstev Erós a Thanatos, signatury nadpřirozeného, erotiky a smrti, Stroblův „převrat na onom světě“, až po teorie Otto Weiningera ohledně femme fatale, k níž řadíme také Ewersovu Alrúnu a Clarimondu.
Přistoupil k psacímu stolu, vyňal koženou knihu a podal jí ji.
„Přečti si to,“ řekl.
Neřekla ni slova, obrátila se k odchodu.
„Vezmi si sebou i tohle,“ zavolal za ní.
A podal jí koflík na kostky, zhotovený z lebky její matky, a kostky z kostí jejího otce.[14]
Ačkoliv témata všech tří dílů mají zřetelný fantastický původ, romány především ukazují uplatňování fašistických ideologií. Ve skutečnosti se Ewers již v románu Čarodějův učeň zabývá nejen okultismem a hypnózou, ale také ovlivňováním mas náboženskou sektou, které vyvrcholí nastolením nábožensky orientované diktatury. Frank Braun se ve všech třech dílech trilogie vydává na cestu, aby „inscenoval fašistický společenský a lidský experiment“. Zatímco v románu Čarodějův učeň mají být z pohledu Franka Brauna evolučně zaostalí obyvatelé italské horské vesnice rasově-biologicky a eugenicky přizpůsobeni, Alrúna se zabývá stvořením umělého člověka, který má být „klinickou odpovědí na současný společenský stav vnímaný jako zoufalý“. V románu Alrúna oplodní strýc Franka Brauna, profesor Ten Brinken coby vedoucí experimentu, prostitutku semenem sťatého vraha, která porodí dívku Alrúnu, jež je díky svým genetickým predispozicím od samého počátku promiskuitní a sadistická.
U Alrúny lze bezpochyby rozpoznat upíří rysy, jelikož v mnoha scénách kousá své nápadníky a pije jejich krev. Přesto však není pravým upírem, nýbrž spíše svůdnou ženskou postavou s rysy femme fatale a Venuší v kožichu Leopolda von Sacher-Masocha, jenže Alrúna se od Venuše liší svým mýticko-fantastickým původem.[15] Ewers se v Alrúně volně odvolává na romantickou novelu Ludwiga Tiecka Runová hora (1804),[16] v níž je postava Alrúny zodpovědná za neštěstí celé rodiny. Stejně jako Tieckova Alrúna ničí i ta Ewersova život svých milenců a svého pěstouna Ten Brinkena. Nakonec se dopustí zločinu i na Franku Braunovi, který jako jediný přežije její milostnou mánii.
„Od něho věděla, jak sladké je opojení, když jazyk ssaje malé kapky krve z milovaného těla. Její chtivost však zdála se nenasytnou a neukojitelnou její palčivá žízeň – […] Pak cítil, jak mu něco studeného a ostrého roztrhlo kůži, a pochopil, že je to nůž. […] Řezala – zvolna a lehce. Ne příliš hluboko, leč dosti hluboko, že mu tryskala horká krev. Slyšel její prudký dech, pootevřel víčka, slídil po ní. Její rty byly zpola otevřeny, chtivě pohybovala se jejího jazyka mezi bělostnými zuby. […] Potom, náhle, vrhla se naň. Přitiskla ústa na otevřenou ránu, pila – pila –
Ležel tiše, nehnutě. Cítil, jak se mu krev valí k srdci. Zdálo se mu, že ho vyssaje, všechnu jeho krev vysrká, nechtíc mu nechat jediné krůpěje.
A ona pila – pila – pila – bez konce – celou věčnost.“[17]
Že jsou bytosti – nikoli zvířata – podivné bytosti, jež vznikly ze zvrácených bohaprázdných chtíčů, nelze popírat. Dítětem Satanovým je však ten, kdo drzou rukou zasahuje do kovových spár věčných zákonů. Dávné vzpomínky na prapodivné věci.
„Pocházím ze země – a stvořila mě noc!“
Alrúna na konci románu umírá při smrtelném pádu poté, co byla násilně probuzena z náměsíčného stavu. Frank se naopak kvůli kousnutí Alrúny v následujícím díle stává upírem, který dal název samotnému románu. Nelze proto pochopit román Upír bez toho, aniž byste si přečetli Alrúnu – a té podobně předchází Čarodějův učeň. Trojiční magické dílo.
V románu Upír se výrazně odrazila Ewersova rozsáhlá cesta po Severní a Jižní Americe i jeho nacionalistické smýšlení. V roce 1914 nejprve odcestoval do Jižní Ameriky. Ze svého výchozího bodu v Rio de Janeiro se přes Chile dostal až do New Yorku. Během první světové války zůstal Ewers v USA, kde se jeho pohled na vlast překvapivě idealizoval. Zatímco se před válkou cítil být součástí kruhu svobodomyslných literátů, nyní se stále více zasazoval o německou monarchii. Navzdory svým nacionalistickým názorům mu v Německu nebylo odpuštěno, že se kvůli pobytu v USA vyhnul účasti ve válce, když se v roce 1920 vrátil do vlasti. I přes četné pokusy znovu se literárně prosadit se mu nepodařilo navázat na dřívější úspěch.
Zejména od svého návratu do Německa byla Ewersova díla stále více ovlivňována pravicově populistickou propagandou. V roce 1931 se pak logicky stále častěji dostával do kontaktu s vlivnými politiky NSDAP, např. Ernst Röhm, Joseph Goebbels. V roce 1932 vydal svůj román Reiter in deutscher Nacht jako explicitní protiklad k protiválečnému románu Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid (1928). Propagandistický román o „národním hrdinovi“ Horstu Wesselovi, který rovněž vyšel v roce 1932, v žádném případě neodpovídal ideologickým představám strany, protože Ewers sice hanil politické protivníky, nikoliv však Židy. Na rozdíl od antisemitských představ viděl Ewers budoucnost Německa právě ve smíšení německé a židovské krve – což již dříve zdůraznil v románu Upír. Navíc si v Ewersově textu Hitler a Horst Wessel konkurují o spasitelskou pozici vůdce, což samo o sobě bylo již dosti nevhodné. Od té doby Ewersova popularita v prostředí NSDAP postupně slábla, až byly jeho spisy roku 1934 dokonce indexovány – i proto, že někdy až příliš věrně a nebezpečně odhalovaly „mechanismy fašistické diktatury“. Kvůli sexuálně motivovaným a perverzním prvkům navíc nacistům nepřipadaly dostatečně konzervativní.
Ewers psal Upíra, jak je přímo v románu uvedeno, především v letech 1915–1916 a roku 1920 jej doplnil o menší pasáže:
„Psáno v roce 1915–1916 v Novém Yorku, Granadě, Malaze, Novém Yorku, Filadelfii, v Cádizu, Rotě, Seville – a zase v Novém Yorku… Menší změny v posledních dvou kapitolách v Gibraltaru, v červnu 1920.“
Odmítnutí vojenské služby a psaní podpůrných agitačních projevů spojují nejen Ewerse a jeho románovou postavu Franka Brauna, ale také Alfreda Döblina a jeho postavu lorda Crenshawa z románu Hamlet oder Die lange Nacht nimmt ein Ende (1956) – což u Döblina i u lorda Crenshawa vede k pocitům viny.
Frank Braun, známý už z obou předchozích románů, se na začátku Upíra – stejně jako jeho autor – nachází na cestě lodí, která jej pluje z Hamburku do Chile. Během této plavby jej zachvátí podivná horečka, jež v něm probudí žízeň po krvi. V daleké Americe zastává Braun stále výrazněji nacionalistické názory na Německo a živí se jako propagandistický řečník. V Americe se znovu setkává s poloviční Židovkou Lotte Lewi, s níž se Braun seznámil už na konci románu Čarodějův učeň. Lotte v románu brzy vytuší, že její známý je upír. Ani její jednoznačné náznaky, ani poznámky dalších postav však Braunovi neumožní rozpoznat příčinu jeho choroby. Vše se děje poznenáhlu, nepozorovaně, okultně. Když se má Frank utkat s anglickou herečkou v slovním souboji, čeká na probuzení svých vnitřních sil, „něco ve mně mluví – něco – nikoliv však já! – A jestliže to něco nechce – “ Novinář Tewes do něho lije šampaňské horem dolem, však Frank potřebuje jiného povzbuzení, a dostane se mu ho od zpěvačky Emaldiny Farstinové:
„Krásná paní – zdaž není váš polibek lepší šampaňského?“ – Ohrnula rty. „Nechte toho – to vám nesluší!“ Zatáhla ho mezi kulisy, řkouc šeptem: „Myslíš, že nevím, co jsi chtěl? – Viz!“ Přidržela mu před obličej kapesník – bylo na něm několik krvavých krůpějí.[18]
Pití krve znamená přijímání – média prodchnutého astrální a éterickou esencí spolu s živočišným magnetismem. Nosferatu. Nejsme vlastně my všichni do jistého bodu Nosferatu? Ne mrtví, ne cele živí, prostě jen – nemrtví.
Ewers rozvíjí tuto „hemateologii“ postupně a nechává Franka Brauna sestupovat do říše nemrtvých dnem i nocí, až nakonec přestává vnímat kmitání času jsa plně soustředěn na víno sabbathu: „Jsem tvé víno – pij!“, vyzývá ho s porozuměním Emaldina. Jediného úplného pochopení se mu však dostává od Lotty, která ho musí do nauky krve zasvěcovat, neboť on toho ještě nevidí, ještě neprohlédl, ještě neuzřel onu radioaktivitu, již emituje Nosferatu. A chce ho zaučovat sama – „skýtat – to nejvznešenější, věčně božské!“, bez pomocnic, k nimž cítí jen opovržení – „A najednou jdeš – a béřeš to od jiné – od lecjaké, která zkříží tvoji cestu! Od takové k tomu, která ani neví, o co vlastně jde!“
Frank se cítí „tak svěžím a čilým“, „cítím se zdravým a silným“, vždyť totiž právě „člověk krve“ je „silným“,[19] a dovozuje:
„Myslím, že mi pomohl onen odvar. … „Ten mescal, aspoň se tak domnívám.“ Propukla v divoké, hysterické a usedavé štkaní. „Mescal?!“ křičela. „Krev – krev!“[20]
Španělka tedy spokojeně i nadále mohla být virgo intacta, přesto poskytla Frankovi mnohem více, než tušil, a mnohem více, než by Lotte chtěla.
Teprve v předposlední kapitole – když se v newyorském bytě probere s ústy plnými krve a spatří před sebou krvácející Lotte – pochopí Frank, že je „krutá, odporná bestie“ – upír.
Frank Braun, dříve „v demagogickém boji a v pohlavním zápase zocelený ‚upír‘“, nyní využívá svůj „pancíř tělesnosti“ k odvrácení erotiky a lásky jakožto ohrožení své ideologického poslání. Upír a jeho ženský protějšek, femme fatale, zde v Ewersově trilogii nestojí jako metafora démonického či antikristovského, nýbrž lze je chápat jako moderní tyranské figury předurčené ku stvoření nového Německa. Výměna krve mezi Lotte a Frankem tudíž symbolizuje i přenos moci.
Ewersův Upír pokračuje v „souboru motivů globálního ohrožení“, která se již dříve objevila u Drákuly Brama Stokera a v Maupassantově povídce Horla, když se znepokojivou přesností předjímá antisemitismus Třetí říše. V románu je svět zachvácen krvavým šílenstvím – formou vampyrismu –, které je příčinou války národů, jak konstatuje Lotte. „Fetišismus krve“ představuje podle Clemense Ruthnera „bezkrevnou, tváří v tvář světové válce anachronickou, ba téměř nemrtvou dekadentní kulturu, k níž svými ranými díly náležel i sám Ewers“.[21]
Krev působí v románu jako droga: po jejím požití se Frank cítí zdravější, svěžejší a doslova vitalizovaný. Získaná energie se pak pozitivně odráží v jeho propagandistických projevech, které znovu strhávají masy do krvavého běsnění. Ztráty během první světové války chápe Frank jako vítanou přestávku umožňující vytvoření německo‑židovské elity. Léčba této choroby je podle něj možná výhradně prostřednictvím národa vedeného elitami. Pro uzdravení je navíc zásadní, aby se německá a židovská krev smísily. Ve vysoce vzdělaných Židech – k nimž patří i Lotte – Braun vidí plnohodnotné spojence, protože odpovídají jeho představě kulturního národa.
Svým krvavým obětním darem pro Německo je Lotte povýšena na téměř mučednickou mariánskou postavu. „Rudým mlékem“, které nechá Franka pít, se chová jednak jako matka, jež živí svého syna, a zároveň jako Ježíš, který při poslední večeři obětuje svou krev a své tělo. Zároveň připomeňme, že se u Ewerse objevuje z alchymické ikonografie i obraz pelikána drásajícího si hruď, aby nakrmil svá mláďata krví. Všechny ženské postavy v trilogii ztělesňují obraz „nové Germánie“. Se selháním jednotlivých ideologií — v Itálii (Čarodějův učeň), v Německu (Alrúna) a v Americe (Upír) — umírají i ženy po Braunově boku.
Hemateologie: Říše krve & třeštění po krvi
Krev podle J. G. Frazera[22] je absolutní magické médium, neboť uchovává životní sílu, kterou lze přenášet. Krvavá magie jest obětní a sympatetickou. Krev oběti „živí“ božstvo nebo ducha přírody, rozlití krve symbolizuje obnovu vegetace, zabití krále či boha jest rituálním cyklem smrti a znovuzrození.
„Divoké šílení veškerého lidství – které propuklo již po stokráte co svět světem stojí. … Třeštění po krvi je velmi nakažlivé, strhuje vše, s čím přijde do styku. … jejich šílené třeštění, jejich žízeň po krvi je bezděčná… Lidstvo bylo stiženo zimnicí – a aby se uzdravilo a omládlo, muselo píti krev! A pije ji, pije ji denně, hodinu co hodinu. … [Německo] Procitne z mrákot smrti, vzchopí se k novému životu! … Na zářícím nebi bdí nad jeho hlavou! Zničí své nepřátele, bude slaviti vítězství nade vším, co stojí proti němu – jako Horus, mstitel svého otce.“[23]
Lotte zde má prorockého ducha a zření vizionáře, když oponuje Frankovi, který si myslí, že „třeštění po krvi“ musí ustat, ona však vidí a ví, že: „Ne! Ne! Neskončí to dnes a rovněž ne zítra a za rok! A také nikoliv za několik roků!“
Ewersův Upír s uplynuvším stoletím nezestárl, neboť jeho krvežíznivost jest věčná až k poslednímu úsvitu…
Říše krve neustále rozšiřuje své hranice a rozlévá se jako skvrna po smrtelném zápasu. Jenže zde nedochází k plýtvání drahocenné tekutiny, neb poblíž vždy stojí krvesaj. Krveprolití pro aktivaci magie a nasycení zástupů nemrtvých. Říše Nosferatu nikdy nezanikne, dokud v sublunárním světě proudí lidem v žilách krev.
Nosferatu siegt ewig.
Když položíte obě vydání vedle sebe, má každé cosi do sebe. Někde je moderní čeština přínosem, jindy se raději začtete do dnes již mírně archaického jazyka. V jednom z posledních odstavců je oslavováno „úterý“, jež má napříště býti „po všechny dny – dnes, zítra a stále: den meče, den války, den krve“, a zdá se, že buď měla překladatelka po ruce jiné vydání než Oskar Reindl, nebo došlo k vypuštění některých slov. Přesto nelze míti zásadnějších námitek, jde o kultivovaný překlad a v několika málo případech jde jen o osobní volbu. A lze s jistotou předpokládati, že nové vydání si zaslouženě najde své čtenáře.
[1] Viz Hanns Heinz Ewers: Ukřižovaný Tannhäuser a jiné hrůzné příhody. Saturn, Praha 1920, str. 92.
[2] Théophile Gautier: Zamilovaná mrtvá a jiné novelly. Knihy dobrých autorů, Praha 1909.
[3] Hanns Heinz Ewers: Čarodějův učeň (Zaklínači ďábla). Alois Hynek, Praha 1924.
[4] Hanns Heinz Ewers: Alrúna. Příhody živoucí bytosti. Nakladatelství Vendelína Steinhausera, Plzeň 1921.
[5] Hanns Heinz Ewers: Upír. Zmatený román v barvách a cárech. Alois Hynek, Praha 1926.
[6] Srv. Lotte H. Eisner: Die dämonische Leinwand. Fischer 1990, str. 326
[7] Stanisław Przybyszewski: Satanova synagoga. R. Brož, Praha 1911. Stanisław Przybyszewski: Satanovy děti. Grosman a Svoboda, Praha 1901. Stanisław Przybyszewski: Černá mše. Vlastním nákladem, Praha 1919.
[8] Joris Karl Huysmans: Tam dole. Alois Srdce, Praha 1919.
[9] Jules Bois: Satanova církev. Libri rari et curiosi, Praha 1930.
[10] Jiří Karásek ze Lvovic: Sodoma. Moderní revue, Praha 1895. Jiří Karásek ze Lvovic: Sexus necans: kniha pohanská. Moderní revue, Praha 1897. Jiří Karásek ze Lvovic: Romány tří mágů: Román Manfreda Macmillena (Kamilla Neumannová, Praha 1907), Scarabaeus (Kamilla Neumannová, Praha 1908), Ganymedes (Aventinum, Praha 1925).
[11] Arnošt Procházka: Prostibolo duše. Moderní revue, Praha 1895.
[12] Stanislav Kostka Neumann: Satanova sláva mezi námi. Grosman a Svoboda, Praha 1897. Stanislav Kostka Neumann: Sen o zástupu zoufajících a jiné básně. Moderní revue, Praha 1903.
[13] Arthur Breisky: Triumf zla: essaie a evokace. František Adámek, Praha 1910.
[14] Hanns Heinz Ewers: Alrúna, str. 363.
[15] Peter Cersowsky: Phantastische Literatur im ersten Viertel des 20. Jahrhunderts. Untersuchungen zum Strukturwandel des Genres, seinen geistesgeschichtlichen Voraussetzungen und zur Tradition der „schwarzen Romantik“ insbesondere bei Gustav Meyrink, Alfred Kubin und Franz Kafka. Wilhelm Fink Verlag, München 1983, str. 119.
[16] Srv. Ludwig Tieck: Život básníka. Odeon, Praha 1974.
[17] Hanns Heinz Ewers: Alrúna, str. 420-422.
[18] Hanns Heinz Ewers: Upír, str. 91.
[19] Srv. Stanisław Przybyszewski: Silný člověk. Díl 1. Silný člověk, díl 2. Osvobození silného člověka, díl 3. Posvátný háj silného člověka.
[20] Hanns Heinz Ewers: Upír, str. 395n.
[21] Clemens Ruthner: Untote Verzahnungen – Prolegomena zu einer Literaturgeschichte des Vampirismus. In Julia Bertschik, Christa Agnes Tuczay: Poetische Wiedergänger. Deutschsprachige Vampirismus‑Diskurse von Kleist bis zur Gegenwart. Narr Francke Attempto Verlag, Tübingen 2005.
[22] Srv. James George Frazer: Zlatá ratolest. Mladá fronta, Praha 1994.
[23] Hanns Heinz Ewers: Upír, str. 572n.
