Apokalyptická kultura

Adam Parfrey (1957-2018) byl americký novinář a redaktor. Po odchodu z UCLA se Parfrey přestěhoval do San Francisca, kde v květnu 1981 inicioval zrod experimentálního časopisu IDEA, který po dvou číslech zanikl. V roce 1984 založil společně s Georgem Petrosem časopis EXIT, který popsali jako „nelegitimní liberální fašistický sci-fi pop artový časopis”, k jehož tématům patřili sérioví vrazi, zvrácená sexualita a nacismus. První číslo obsahovalo výňatky o Jimu Jonesovi a Adolfu Hitlerovi. V roce 1987 založil s Kennethem Swezeym v New Yorku nakladatelství Amok Press. Prvním titulem byl román Michael (1929) nacistického propagandisty Josepha Goebbelse, který přeložil Joachim Neugroschel a byl recenzován v New York Times a The New Republic.

Roku 1990 následovala Parfreyova kniha Apocalypse Culture, sbírka článků, rozhovorů a dokumentů zkoumajících různé okrajové aspekty americké kultury, jež byla jeho nejúspěšnější knihou, do roku 2010 se prodalo 100 000 výtisků. J. G. Ballard poznamenal, že

„Apocalypse Culture je povinnou četbou pro všechny, kteří se zajímají o krizi naší doby. Jedná se o mimořádnou sbírku, jakou jsem dosud nikde jinde neviděl – pozoruhodný výběr silně znepokojivých výroků. Jsou to zásadní dokumenty dvacátého století.“

Parfrey se pak přestěhoval zpět na západní pobřeží a během svého pobytu v Portlandu v Oregonu založil v roce 1989 další nakladatelství, Feral House, soustředěné na neobvyklá, extrémní nebo „zakázaná“ témata, jehož název navrhl Boyd Rice. První titulem byla kniha The Satanic Witch od Antona LaVeye. Sám Parfrey se autorsky podílel na napsání řady titulů nakladatelství Feral House. V roce 1995 vydal svoji knihu Cult Rapture: Revelations of the Apocalyptic Mind. O tři roky později na to navázal titulem End Is Near!: Visions of Apocalypse, Millennium and Utopia (Dilettante Press, 1998), na němž se podíleli Stephen Jay Gould, Roger Manley, Adam Parfrey a dalajláma. K tomuto tématu se vrátil ještě v roce 2010, když ve Feral House vydal knihu Feral Man in a Feral Land: Strange Tales from the Apocalypse Culture.

V roce 1998 byl Parfrey zažalován kvůli knize The Oklahoma City Bombing and the Politics of Terror (Bombový útok v Oklahoma City a politika teroru) investigativního reportéra Davida Hoffmana, v níž tvrdil, že vláda byla zapletena do bombového útoku v Oklahoma City. V důsledku soudního sporu, iniciovaného bývalým úředníkem FBI, který byl v knize jmenován, musel Parfrey zničit všechny zbývající výtisky knihy a vydat prohlášení, v němž se od tvrzení v nich distancoval.

V profilu, který o něm v roce 2010 připravil Seattle Weekly, se mj. uvádí:

„Parfrey vydává knihy zkoumající okrajové aspekty kultury. A v mnoha případech – alespoň v době, kdy se jeho zájmy týkaly téměř výlučně transgresivních témat – vrhá světlo na témata, která společnost raději nechává neprozkoumaná, a vytváří tak niku pro ty z nás, kteří mají nevhodnou posedlost pro nejtemnější a nejzvrácenější stránky života.“

Sám se popisoval jako „liberál kouřící marihuanu“. Vydával autory s širokou škálou extremistických politických názorů, včetně fašistů a neonacistů, ale také anarchistů, levičáků a liberálů. Veřejně tvrdil, že s názory, které vydával, nemusí nutně souhlasit, a v roce 1995 v jednom rozhovoru řekl:

„Ze všeho, co establishment vychvaluje jako konvenční, správné a dobré, se mi dělá zle.“

V osmdesátých letech korespondoval také s Jamesem Masonem a dalšími neonacisty. V dopisech, které mu psal, vyjadřoval rasistické názory a knihy, které vydával a nebyly pravicové, označil za ideologickou kamufláž. Parfrey často poukazoval na svůj židovský původ, aby odvedl pozornost od obvinění z fašistických sympatií. Spolu se svými spolupracovníky Boydem Ricem a Michaelem Moynihanem pomohl popularizovat antologii esejů Jamese Masona pod názvem Siege, která si v roce 2010 našla nové publikum mezi neonacisty.

Časopis Vice označil Feral House za předchůdce 4chan a Reddit a knihy, jež Parfrey vydal, se staly inspirací pro filmy Ed Wood, American Hardcore a Lords of Chaos, a tituly z oblasti konspirační literatury ovlivnily také seriál Akta X. Roku 2012 obdržel Stříbrnou medaili – cenu nezávislých vydavatelů za nejlepší historickou knihu, Ritual America: Secret Brotherhoods and Their Influence on America Society (Rituální Amerika: Tajná bratrstva a jejich vliv na americkou společnost), jejímiž autory byli Adam Parfrey a Craig Heimbichner.

Adam Parfrey zemřel v Seattlu 10. května 2018 na následky komplikací po sérii mozkových příhod.

∴

Už samotná předmluva ke knize Apocalypse Culture bude pro mnohé výzvou:

„Apokalyptická kultura se na první pohled může jevit jako pikareskní. Co má například nekrofilie společného s kvantovou teorií? Sex s mrtvolou může být způsobem, jak uplatnit osobní kontrolu nad ontologickým zmatkem kvantového vesmíru, v němž je pojem Boha redukován na jakousi kosmickou hru v kostky. Mnoho křehkých, apokalyptických eg má potíže takovou teorii přijmout. Nedávný průzkum National Opinions Research Council zjistil, že 42 % Američanů věří, že byli v ‚kontaktu‘ s mrtvými.“

V knize se nacházejí čtyři oddíly – Apokalyptická teologie, Apokalyptické umění, Apokalyptická věda a Apokalyptická politika. Volba autorů podléhala požadavku a přesvědčení, že „nejzajímavější a nejpřesvědčivější materiál pochází od osamělého badatele, který má tu drzost považovat se za svou vlastní nejvyšší autoritu a odmítá nebo ignoruje ortodoxní akademické kruhy. Proto zde převládají takzvaní lidoví umělci a lidoví badatelé. Jejich výtvory se mohou často jevit jako naprosto nesprávné, směšné, pochybné, ale jsou hodnotnějšími kulturními barometry než často chytřejší, ale intelektuálně a emocionálně zkažení profesionálové“.

Apokalyptika se drží teologie, která je nejblíže po ruce – ve většině případů té, která je vymyšlena z ranních novin nebo večerních zpráv. Opakovat tyto již dobře známé banality by bylo nudné. Místo toho se zaměřuje na exotičtější proud apokalyptiků, kteří se vymykají konsensuálnímu učení, jako Kristine Ambrosia, představená Adamem Parfreym v úvodním eseji Lykantropie posledních dnů. Evokace zvířeckosti v nás pomáhá zbavit se páchnoucího obalu „lidskosti“ v rámci apokalyptického obnažování a odhazování slupek (kelipotů).

Do popředí dal dva pozoruhodné citáty, první pochází z knihy Der Werwoif, Beirrag zur Sagengeschichte německého spisovatele Wilhelma Rittera von Hertz z roku 1862:

„Pokud se nyní zaměříme konkrétně na vlka, tuto nenasytnou a vražednou šelmu, která je obzvláště nebezpečná v noci a v zimě, jeví se jako přirozený symbol noci, zimy a smrti… Vlk však není jen nejkrvežíznivější, ale také nejrychlejší a nejžravější z našich velkých čtyřnožců. Tato vytrvalost, jeho divoká smělost, krutá touha po boji a krvi spolu s lačností po zdechlinách, která z něj dělá nočního návštěvníka bojišť, činí z vlka společníka boha bitev.“

Ten druhý je ještě mimořádnější, neboť jeho autorem není nikdo jiný než Charles Manson, z dopisu Nikolasi Schreckovi z ledna 1987, který byl v letech 1984 až 1993 zakladatelem, frontmanem a jediným stálým členem magického hudebního kolektivu Radio Werewolf, kromě toho praktikoval černou magii a spolu se svou tehdejší manželkou Zeenou vedl v letech 1988 až 1999 magickou školu The Werewolf Order. Na konci osmdesátých let spolupracoval se zakladatelem Církve Satanovy Antonem LaVeym – jenž byl otcem Zeeny – a veřejně vystupoval na podporu této společnosti.

„Jednoho dne se z křoví vynořila vlčí hlava a já se mu podíval do očí – divné, pomyslel si, proč? Asi o 10 až 15 minut později přišli další lidé a on se schoval do své nory. Lidé prošli kolem a odešli. Uplynuly dva týdny a vlčí hlava se znovu objevila, podívala se mu do očí a zmizela – tehdy pochopil – vlk věděl, že se schovává před stejnými lidmi, před kterými se oba schovávají, a mezi vlkem a člověkem vzniklo křehké pouto. Muž pocítil zvláštní úctu k vlkovi. Vlci jsou chytřejší, než si hloupí lidé dokážou představit. Jsou to prostě jenom lidé…“

Parfrey na ně navázal zmínkou o „Robertu Eislerovi, který byl během druhé světové války uvězněn v Buchenwaldu, tam uviděl v civilizovaném člověku zvíře a měl dost času na to, aby o tom přemýšlel. Jeho poválečná studie-jeremiáda Proměna člověka ve vlka: Antropologická interpretace sadismu, masochismu a lykantropie,[1] mapuje tyto krvavé stopy v mytologii a historii a předvídá apokalyptický „hořký konec, který může být tak blízko, jak se mnozí z nás obávají“. Ve svém závěru Eisler opouští akademické ambice a apeluje na naši víru v knihu Genesis:

„Pokud nikdy nedošlo k pádu, nemohlo nikdy dojít a nikdy nemůže dojít k vykoupení v budoucnosti. Pokud však k pádu došlo, pokud „lidská přirozenost“ nebyla původně vlčí, ale mírumilovná, býložravá, nevýbojná a nebylo žárlivosti…, pak existuje naděje na změnu naší sociální organizace…“

V interview pod názvem Nelítostný nekrofil se Karen Greenleeová svěřila Jimu Mortonovi se svou láskou k mrtvolám. Před pěti lety se dostala na titulní stránky celostátních novin, když odjela v pohřebním voze a dva dny o ní nebylo slyšet. Místo toho, aby odvezla tělo na hřbitov, rozhodla se strávit nějaký čas o samotě s mrtvolou. Nakonec ji policie našla v sousedním okrese, předávkovanou kodeinem v léku Tylenol. Byla obviněna z nelegálního řízení pohřebního vozu a narušení pohřbu (v Kalifornii neexistuje zákon proti nekrofilii). V rakvi s tělem Karen zanechala čtyř a půl stránkový dopis, ve kterém se přiznala k milostným poměrům s dvaceti až čtyřiceti mrtvými muži. Dopis byl plný výčitek svědomí kvůli jejím sexuálním touhám:

„Proč to dělám? Proč? Proč? Strach z lásky, vztahů. Žádný románek nikdy tak nebolel… Je to hrozný. Jsem márniční krysa. Tohle je moje krysí díra, možná můj hrob.“

Dopis se stal příčinou jejího pádu. Za krádež těla a pohřebního vozu dostala jedenáct dní vězení, pokutu 255 dolarů a dva roky podmíněného trestu s doporučenou lékařskou léčbou. Mezitím matka mrtvého muže podala žalobu s tvrzením, že incident ji psychicky poznamenal. Požadovala milion dolarů, ale nakonec se spokojila s 117 000 dolary jako náhradou škody a bolestným. Tisk si užil své, právníci zbohatli a Karen přišla o kariéru a zdroj sexuálního uspokojení. Karen se nyní cítí ve své sexualitě pohodlněji.

„Když jsem ten dopis psala, ještě jsem se řídila společenskými normami. Všichni říkali, že nekrofilie je špatná, takže jsem musela dělat něco špatného. Ale čím víc se mě lidé snažili přesvědčit, že jsem blázen, tím víc jsem si byla jistá svými touhami.“

Dokument PRÁVĚ NASTAL KONEC VĚKŮ – Texty Procesní církve představuje činnost a filosofii Procesní církve posledního soudu (Process Church of the Final Judgment), kterou v roce 1964 založil Robert de Grimston poté, co byl „očištěn“ a odtrhl se od této církve nebo scientologické odnože. Její manichejský pohled šel dokonce ještě dál než středověké dualistické filosofie. Členové církve učili, že mocí lásky Kristus a Satan zahladili své nepřátelství a na konci věků se spojili – Kristus, aby soudil, a Satan, aby soud vykonal. Věřili, že členové církve budou po apokalyptickém období ve stylu Zjevení vůdci Nového věku, kdy se Kristus a Satan konečně smíří. V roce 1974 se od de Grimstona odtrhla frakce, která si dala název Nadace víry tisíciletí (Foundation Faith of the Millennium). Vůdci této frakce, Christopher de Peyer a Peter McCormick, tvrdí, že mají asi dvacet tisíc skalních členů. Vliv Procesní církve na filosofii Charlese Mansona a soudobých okultních skupin v Londýně, jakou je např. Temple ov Psychick Youth, za níž stál Genesis P-Orridge – skladatel, hudebník, básník, performativní umělec, výtvarný umělec a okultista, který se proslavil jako zakladatel uměleckého kolektivu COUM Transmissions a hlavní zpěvák průkopnické industriální kapely Throbbing Gristle, zakládající člen okultní skupiny TOPY (Thee Temple ov Psychick Youth) a frontman experimentální poprockové kapely Psychic TV –, je dnes považován za určující. Následující výběr je čerpán z raných textů církve a sestavil jej Boyd Rice.

„Pokud se někdo zeptá: Co je Procesní církev? Odpověz mu: Je to Konec, definitivní konec světa lidí. Je to prostředník Konce, nástroj Konce a neúprosná Síla Konce.“
(Z Písma Procesní církve)

„Moje proroctví o této zpustošené zemi a zkaženém stvoření, které se krčí na jejím zničeném povrchu, zní: ZABIJEŠ!“
(Z knihy Jahve o válce)

„Beránek a kozel se musí snoubit. Čistá láska sestoupila z nebeských výšin a spojila se s čirou nenávistí, která povstala z hlubin pekla.“
(Z čísla časopisu The Process Magazine věnovaného tématu Strach, léto 1969)

CHRÁM STOJÍ SÁM. JE ODDĚLEN PROPASTÍ PŘEKONÁVÁNÍ SEBE SAMA. BUDOUCNOST PATŘÍ TĚM, KTEŘÍ MAJÍ ODVAHU ZMAŘIT OSUD A VYTVOŘIT SI SVŮJ VLASTNÍ OSUD BEZ OHLEDU NA POŽADAVKY MORÁLKY OTROCKÉHO BOHA. KLANÍME SE POUZE SAMI SOBĚ. POVAŽUJEME ZA ROVNÉ POUZE TY, KTEŘÍ JSOU NÁM ROVNI. NEMÁME ANI LÍTOST, ANI POHRDÁNÍ PRO TY, KTEŘÍ NEJSOU SCHOPNI SE POHNOUT VPŘED. VŠECHNY SITUACE VEDOUCÍ K SPOKOJENOSTI MAJÍ BÝT ZNIČENY. VŠECHNY RADOSTI MAJÍ BÝT ROZNĚCOVÁNY, AŽ SE STANOU EXTÁZÍ. JEDINÁ VĚC, KTEROU MÁME JISTOU, JE NEJISTOTA. A V TOM SPOČÍVÁ NAŠE SÍLA. JSTE SPOKOJENI? TAK SE STYĎTE. MÁTE PŘINEJMENŠÍM ODVAHU SI ZOUFAT SAMI NAD SEBOU. ČEKÁ VÁS DLOUHÁ CESTA. JSTE PŘIPRAVENI? ČEKÁ VÁS MNOHO RAN. JSTE PŘIPRAVENI? DOKÁŽETE SE POSTAVIT SAMI SOBĚ? NECHTE SE ROZDRTIT SVÝM HNĚVEM. DÍVÁTE SE TIŠE, JAK VÁM KOPOU HROB? STOJÍTE TAM S RÝČEM A ROUCHEM, TANČÍTE NA JEJICH CHICHOTÁNÍ? STROJE A STROJNĚ VYROBENÉ. KDYŽ MĚ ZAVOLAL TAM SHORA, NEMĚL JSEM HLAS ANI SLOVA, ABYCH MU ŘEKL ANO, TAK JSEM ŘEKL ANO. TAHLE CESTA JE IRITUJÍCÍ. ZASEKNUTÝ MEZI TADY A TADY. RÁNA PŘES ZÁPĚSTÍ, PISTOLE NA KOULE, PŘÍVĚSY A KANISTRY V ZÁLOZE. CÍTÍM UVNITŘ CHLAD. HLEDÁM OHEŇ. NAŠEL JSEM HO, JAK SE PLÍŽÍ PO STĚNÁCH PROPASTI. V KŮŘE STROMU. V KRVI V MÝCH ÚSTECH. VE STRUPU NA OKU. STÁLE KRVÁCÍM. I TEĎ.
(Genesis P-Orridge: Text z manifestu The Temple ov Psychick Youth)

Tim O’Neill v článku Opiáty, vymývání mozků a půst: fyziologické pochopení věšteckého procesu objasňuje roli psychického napětí ve věšteckém či prorockém stavu, jak jej praktikují vizionáři a měňavci. První přesvědčivé pokusy o pochopení fyziologie stavů věšteckých schopností zahájil během druhé světové války William Sargant ve svých dnes již klasických dílech Boj o mysl (Battle for the Mind) a Posedlá mysl (The Mind Possessed). Při každodenním pozorování vojáků trpících šokem z bombardování a únavou z boje objevil Sargant souvislost mezi fyziologickým stresem a psychologickými reakcemi. Po tisíce let používali šamani, jogíni a asketové půst, kontrolu dechu, bolest a jiné formy kontrolovaného stresu k vyvolání změněných stavů vědomí. Sargantův přínos spočíval v odhalení fyziologického důvodu, proč nedostatečná i nadměrná stimulace smyslů může vyvolat změněný stav – nebo v Sargantově případě s veterány z korejské války klasický scénář „vymývání mozků“.

V posledních letech spisovatel Gordon Thomas naznačil, že Sargantovy experimenty s léčbou hlubokým spánkem byly součástí britské spoluúčasti na programu CIA MKULTRA zaměřeném na ovládání mysli. Donald Ewen Cameron prováděl podobné experimenty v Kanadě a později vyšlo najevo, že jeho práce byla částečně financována CIA. Cameron často žádal Sarganta o radu a při jedné příležitosti mu Sargant poslal vzkaz, ve kterém stálo:

„Ať už v této oblasti dokážete cokoliv, já jsem na to přišel jako první.“

Knihy o Cameronových experimentech se zmiňují o spojení mezi těmito dvěma psychiatry. Ačkoliv Sargant působil jako konzultant pro MI5, neexistují žádné důkazy o tom, že by jeho práce s léčbou hlubokým spánkem v nemocnici St. Thomas měla jakékoli spojení se zpravodajskými službami.

Tim O’Neill se svou stížností na metafyzickou fascinaci tělesností v článku Učedníci těla představuje pozoruhodné nové oživení poměrně staré tradice sexuálního utopismu.[2] V úvodu článku se svěřuje:

„Moje nejhlubší a nejstarší fantazie, o svazování a být svázán, o anonymní bytosti za chirurgickými rouškami a plášti, krmit a být krmen, jako štíhlá mladá žena, která pomalu tloustne a tloustne, extravagantní záhyby masa uvězněné v obscénní černé gumě, napnuté až k prasknutí, ‚černá‘ tajemství ženského oblečení a make-upu, potěšení z punčoch a kalhotek: velká záhada. Chtíč, obžerství a dominance, tři velké pudy, které hoří společně jako vnitřní slunce, jsou příliš silné, než aby je mohlo zadržet pouhé tělo, i když váží 200 liber. Převzetí jejího pohlaví, svazování, krmení, nesnesitelné potěšení z tuku valícího se proti sobě – za takových podmínek nelze o extázi mluvit lehce. Osvobození od těla do čistých zemí světla, vykroucení se ze zdánlivé hory valícího se masa svázaného gumou a provazy je pro jejího ducha tak nevýslovně příjemné, že cítí potřebu obdařit adepta velkou přízní Kundaliní a úžasnou vzpomínkou na Demiurga a jeho vězení, jež nazýváme Zemí.“

Kniha Jean Mc Mannové Hádanky doby kamenné: Skalní rytiny starověké Evropy (Riddles of the Stone Age: Rock Carvings of Ancient Europe) mi poskytla poslední kousek skládačky:

„Dále lze v Národním muzeu ve Vallettě (Malta) vidět … nádhernou „Spící dámu“, objevenou v hlavní komnatě Hypogea… Malá, ale monumentální, leží klidně, jako by byla bohyní snící sen. Existují spekulace o možnosti „kultu snů“ spojeného s těmito stavbami. Možná, podobně jako vestálka, nebo spíše včelí královna, se tato bohyně v lidské podobě živila lahůdkami a delikatesami, žila v chrámu a snila bohaté sny, které kněží interpretovali.“

Nakonec to všechno dávalo smysl – tloustnutí kněžek mohlo být považováno za formu sympatické magie. Tím, že byly krmeny až k prasknutí, kněžky ztělesňovaly kyprou bohyni, jejíž přízeň zajišťovala bohatou úrodu a jejíž nelibost znamenala hladomor. Kněžky byly tak posedlé duchem bohyně a převzaly její podobu, podobně jako v současném vúdú. Výzkum fyziologie a neurochemie změněných stavů vědomí jasně ukázal, že nadměrná stimulace smyslů může být při vyvolávání věšteckých stavů vědomí stejně užitečná jako běžnější asketická podstimulace. Bylo prokázáno, že nadměrné přejídání způsobuje dramatický nárůst produkce serotoninu, neurochemické látky, která filtruje elektrické impulsy spojené se smyslovými vjemy ze středního mozku a limbického systému do neokortexu. To je přesně důvod, proč se po večeři na Den díkůvzdání cítíme ospalí a malátní. Představte si tedy, že výše zmíněné kněžky se neustále přejídají; v podzemních chrámech se nacházejí ve slastném stavu požitků – cílem bylo udržet je v neustálém stavu věšteckého snu, neposkvrněném vnějším světem. Jejich obrovská těla se stala laboratořemi pro neurochemicky pozměněné stavy vědomí, stejně jako paláci rozkoše bohyně. Aleister Crowley popisuje tento rituál v románu Moonchild, kdy se Crowleyho postava Lisy ve službách měsíční bohyně postupně vyvine v archetypální obézní sibylskou postavu.

Joseph Lanz v Poslední obraně LSD příhodně cituje Timothy Learyho:

„LSD je pro člověka tím, čím byl vápník pro améby.“

Muži se naučili dávat přednost atmosféře před dobýváním, stávali se uhlazenějšími, jak pěstovali okouzlení milovanou bytostí, které hraničilo s homoerotikou. Ve skladbě She’s Not There od The Zombies zpěvák přiznává, že jeho přítelkyně přestala být vnějším objektem poté, co ji začlenil do svého sebepojetí. The Doors nám ve skladbě I Can’t See Your Face In My Mind sdělují, že vypravěčova heterosexualita byla narušena poté, co byl sveden skupinou mužů – „karnevaloví psi“. Tento trend lze pozorovat i v mainstreamových hitech — například v Donovanově skladbě Lalena, s náznakem transvestismu, nebo v Sometime in the Morning od The Monkees, která věnuje tak zasněnou pozornost ženským popisům, že si po několika posleších uvědomíme, že muž ve skutečnosti mluví o sobě. Podobně jako exotická mánie padesátých let, ani psychedelie neměla zábrany využívat západní muzikologii k překonání jiných kultur: rága [„to, co zabarvuje mysl“], splývavé hedvábné šály [challis] a jemné zvuky japonského nástroje koto byly často absorbovány a následně neutralizovány kapelami jako The Yardbirds (Still I’m Sad), The Rolling Stones (The Lantern) a The Strawberry Alarm Clock (World on Fire). Čím více jsme si hráli se zvukem, tím více jsme si uvědomovali, že samotná hudba je jen katalyzátor. Stejně tak nás dokázaly uchvátit tóny škrábající jehly gramofonu, když jsme byli příliš povzneseni, než abychom se zvedli ze svého transcendentálního stavu a otočili desku.

Byla atomová bomba druhem transcendentálního stavu? Ralph Metzner to glosuje poznámkou, že „není náhodou, že dr. Hoffman objevil LSD poté, co bylo v rámci projektu Manhattan dosaženo první jaderné řetězové reakce“. Beatles ve skladbě Tomorrow Never Knows zpívají:

Turn off your mind, relax, and float downstream.
[„Vypni mozek, uvolni se a pluj po proudu.“]

Boyd Rice bez skrupulí cituje ve výboru myšlenek nazvaných Nastal nový úsvit i Adolfa Hitlera, což v uvedených souvislostech působí docela vizionářsky, jako když čteme druhý oddíl Několik let v absolutním jinde z knihy Jitro kouzelníků Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse:

„Nastal nový úsvit… Nyní jsme na konci věku rozumu. Intelekt se stal autokratickým a stal se nemocí života. Nastává nový věk magického výkladu světa, výkladu z hlediska vůle, nikoliv inteligence. … Ano, jsme barbaři! Chceme být barbaři! Je to čestný úkol. Oživíme svět! Tento svět se blíží ke svému konci. Naším posláním je vyvolat neklid.“

New Age je vždy v procesu „děje se to právě nyní“, což je synonymum pro očistec při hledání duchovní (tj. beztělesné) „dokonalosti“. Nihilista je rovněž zaměřen na dokonalost a nachází ji v imanenci bičující konečnosti. Jak uživatel LSD, tak nacista hledají impérium času a prostoru: jeden uvnitř, druhý venku. Oba oslavují instinkt a monumentalitu, úctu a oddanost. Ariosofie, která měla tak velký vliv na nacistické doktríny völkische nacionalismu a árijského rasismu, byla z velké části založena na teosofickém monumentu madame Blavatské Tajná doktrína (1888), který se stal primárním zdrojem pro většinu současných new age názorů i žargonu.

Na Východě je konec času jen součástí nelidsky dlouhého cyklu, který zlehčuje světské úsilí jedné inkarnace, jak o tom referuje Hakim Bey v eseji Instrukce pro období kalijugy. Dnes se na Západě po delší dřímotě znovu objevuje Kladivo na čarodějnice, byť v pozměněné podobě. Křesťanům a různým materialistům se Bestie 666 doslova zjeví v těle a bude možné ji vidět, jak se v restauraci White Castle cpe vybranými pokrmy nebo řídí Mazdu. Jiní iracionalisté, vydávající se za sekulární humanisty, pokračují ve vykreslování občanů Jižní Afriky nebo nacistického Německa v ošklivém světle metafyzického zla, které se kdysi objevilo na plátnech Hieronyma Bosche. Zapomeňte na kuchyňské roboty, videorekordéry nebo Boba Geldofa. Druhé tisíciletí přišlo podle plánu.

„No jo, všechno se děje, jak má.“

Druhý oddíl Apokalyptické umění se zabývá apokalypsou jako tématem v umění (o němž existuje mnoho studií), nýbrž se zabývá rolí umění v současném apokalyptickém duchu doby. Stále více výtvarného umění přejímá (a ředí) naivní, primitivní, schizofrenické a dětské umění. Modernista Jean Dubuffet nám to říká ve svém předmluvě k Art Brut. Proč nyní považujeme zločince, opice, batolata a šílence za mnohem hodnější označení „umělec“ než vzdělané profesionály? Pronikl do našeho vědomí nikoliv západní model šamanské inspirace do té míry, že věříme, že šílenství nebo bezprostřednost jsou cestou k umělecké výpovědi, tj. „pravdě“? Je tato romantická představa subjektivní „pravdy“ posláním umělce, nebo by se měl přiznat k cynickému popovému riffu umění jakožto byznysu? Vrací se umělec k předkřesťanskému modelu mnohoznačného orákula? Nebo je současná posedlost naivitou a primitivismem pouze strategií, jak psychicky uniknout břemenu strašlivého poznání k jakési nevědomosti?

Text Howarda Finstera propojený s obrázkem připomene dílo Zdeňka Koška, třebas déMONy meTEOroLOGie I.

Připadal jsem si jak tisíce hvězd, které do sebe zapadají svou gravitací. Doslova jsem se scvrkával, hroutil se do sebe… Byl jsem snad miliardy lidí. Taková to byla „rozmiliardovanost“. Nebylo to jen rozdvojení.

Takovým „MON-TEO-LOGem“ byl i „slovotvůrce“ James (Anubis) Van Cleve – jak čteme v článku Schizofrenické reakce na šílený svět – jehož výklady dvojic písmen či hromadění kapitálkami psaných proklamací se propisuje napříč skrznaskrz textem Láska, lithium a kořist z Limy, s jistými konotacemi na kabalistické kouzlení s výkladem krajeverší nebo iniciál, z nichž některé jsou nepřeložitelné slovní hříčky:

„66 St. or SEX TEA SEX STREET & ROUTE SEX TEA SEX.“

Elinor Fuchs si pro motto svého eseje Metafyzika katastrofy: Tryskání krve jakožto zjevení vypůjčil myšlenku Antonina Artauda:

„Buď budeme schopni znovu přijmout náboženskou představu o divadle … nebo můžeme stejně tak dobře … uznat, že už nejsme dobří k ničemu jinému než k nepokojům, hladomoru, krveprolití, válkám a epidemiím.“

Divadlo krutosti je výraz zavedený právě Artaudem, jímž chtěl pojmenovat dramatický tvar, který pojednal ve svém eseji Le Théâtre et son double. „Krutostí“ musíme chápat „existenci utrpení“, herec má na divadelních prknech hořet jako mučedník na hranici a divadlo musí znovu získat svůj posvátný, metafyzický rozměr a diváka uvádět do transu. Fuchs na konci uvádí jednu asi ne příliš dobře známou Artaudovu báseň věnovanou Adolfu Hitlerovi:

na
památku
Romanische kavárny v
Berlíně jednoho odpoledne v
květnu roku 1932,
a protože se modlím,
aby ti Bůh
dal
milost vzpomenout si
na všechny zázraky,
kterými ON (sic)
OBOHATIL (VZKŘÍSIL)
TVÉ SRDCE
právě dnes

Kudar
dayro Zarish Ankkara
Thabi

3. prosince 1943

Thomas McEvilley se v duchu svého jména vydal za Uměním v temnotách za zlem [evil], aby nám odhalil několik netušených spojení. Vývoj konceptuálních a performativních žánrů změnil pravidla umění natolik, že se stalo prakticky nepoznatelným pro ty, kteří ho považovali za své. Umělecká činnost se vydala do temnoty za hranice svých tradičních hranic a prozkoumala oblasti, které byly dosud nezmapované a tajemné jako odvrácená strana Měsíce. To

„když Piero Manzoni v roce 1959 zavařoval své výkaly a prodával je v umělecké galerii za jejich váhu ve zlatě; když si Chris Burden nechal prostřelit paži a ukřižovat se na střeše Volkswagenu (v letech 1971 a 1974); když dva američtí performeři při několika různých příležitostech souložili s lidskými mrtvolami – jak se takové aktivity mohly stát uměním! Ve skutečnosti nejde o ojedinělý případ. Podobné hnutí se v kulturní historii občas objevovalo, když totiž byly splněny nezbytné podmínky. Snad nejvýraznější paralelou je vývoj „performance filosofie“ v řecké filosofické škole cyniků, která se v mnoha ohledech podobá gestům performativního umění. Pokud se k tomuto materiálu přistupuje s porozuměním a dostatečně širokou kulturní perspektivou, odhalí svou vnitřní závažnost a význam.“

Proces universalizace uměleckého kontextu sahá minimálně až k Duchampově výstavě Readymades, ready-made, tj. „hotový umělecký předmět“, jedním z prvních (1913) bylo Kolo od bicyklu na stoličce. Svůj podíl na tom samozřejmě měli i dadaismus a surrealismus. Tato tendence však dospěla ke svému vrcholu v polovině až konci padesátých let, kdy například Alain Robbe-Grillet trval na tom, že pokud má umění být něčím, musí být vším. Přibližně ve stejné době Yves Klein, navazující na tradici francouzského dandyismu, prohlásil: „Život, život sám o sobě… je absolutním uměním.“ Podobně v Americe Allan Kaprow navrhl, že „hranice mezi uměním a životem by měla být co nejplynulejší a možná i co nejméně zřetelná.“ Duchamp si přivlastnil podpis, stejně jako Klein, když kolem roku 1947 podepsal oblohu. Znalí čtenáři si vzpomenou na povídku Nebe jako reklamní návěští Villiers de l’Isle-Adama,[3] který zřejmě jako první uchopil velkolepost tohoto panoramatu:

„Je to nevšední myšlenka, která je opravdu s to, aby vykouzlila úsměv na rtech peněžníka: jde o Nebe! Než rozumějme dobře: o nebe, z něhož by bylo možno vytěžiti pěkné peníze, jež by bylo dobrým obchodem. Noční nebe jest už opravdu trochu zastaralé a neodpovídá tvářností duchu doby. Jedinou jeho předností dnes je už jenom jeho nesmírná rozlehlost. Je to takový správný rozměr kvintilbillboardu.
Oblohu je třeba prostě pozdvihnout na výši doby, trochu už nám od počátku stvoření vypadla z módy. Uznejme, že by se lidstvo obdivovalo tomu, kdo by tyto „prázdné a ladem ležící plochy vyplnil poučnými a užitečnými obrazy“…!
Mít příjem z nebe znamenalo by pro všechny obchodníky nebeské zisky!
Grafici budou se předháněti v návrzích využívaje dokonale nejen pravidelnosti nebeských orbitů a návratů našich nejbližších oběžnic a kouzelnou suchou jehlou, jíž se podivovali naši dědové a báby, napíší na tvář Luny: Co je na vzrůst vlasů?“

Později Klein označoval cokoli za umění tím, že to namaloval svou patentovanou barvou International Klein Blue. Manzoni někdy označoval již existující objekty za umění tím, že je podepsal, jindy tím, že je umístil na sochařský podstavec. V roce 1967 Dennis Oppenheim vytvořil své Sitemarkers, ceremoniální kolíky používané k vyznačení oblastí světa jako umění.

To, že tyto výtvory jsou určeny jazykem — tedy že zahrnují vědomou změnu ve významu slova „umění“ — jim zcela neubírá na tajemnosti ani účinnosti. Je třeba zdůraznit, že posun kategorie skrze vynucené označení tvoří základ mnoha magických praktik. Například v římskokatolické mši jsou některé dobře známé objekty — chléb a víno — rituálně označeny jako jiné objekty — tělo a krev — jimiž v zjevném smyslu každodenní zkušenosti očividně nejsou. Zasvěcenec, který přijme tuto sémantickou rotaci, odpovídajícím způsobem promění své city i vnímání. Umění bylo často považováno za formu magie; kolem roku 1960 někteří umělci přijali skutečný magický postup — v podstatě jazykovou variantu toho, co sir James Frazer nazval „sympatetickou magií“.

Ve Vídni na počátku šedesátých let začal Hermann Nitsch uvádět sérii performancí, které v roce 1965 sjednotil pod názvem OM – Divadlo orgií a mystérií. Jeho dílo představovalo soustředěné úsilí přivést žánr performance do jeho nejtemnějších oblastí, k nejnáročnější zkoušce — a to vše najednou. V představeních OM účinkující trhají a vykuchávají berana či býka, pokrývají sebe i okolí krví a vnitřnostmi, lijí krev a orgány jeden na druhého, a tak dále. Tyto události trvaly až tři hodiny, ačkoliv Nitsch plánoval jednu, která měla trvat šest dní a nocí. Občas je ukončila policie. Probíhaly v uměleckých galeriích a byly psalo se o nich v časopisech i knihách o umění. Performance divadla OM pootevřely dvířka k závratně vzdáleným a starobylým vrstvám lidské zkušenosti. Ve své formě jsou v podstatě revivalem dionýského rituálu zvaného sparagmos — roztrhání či rozčtvrcení, při němž zasvěcenci ve změněném stavu vědomí, vyvolaném alkoholem, drogami a divokým tancem, trhali a pojídali syrovou kozu představující boha Dionýsa — boha všeho, co je pudové, vlhké a posvátné v přírodě. Šlo tedy o rituál přijímání, v němž účastník opouštěl svou individuální identitu, vstupoval do temných koutů nevědomí, a po konzumaci boha — jeho těla — se znovuzrodil jako božská bytost. V takových obřadech si obyčejní lidé rituálně
přivlastňují auru božství, skrze extatickou schopnost cítit zákon identity i jeho opak zároveň.

Napodobování ženskosti a sebepoškozování se spojují v určitých praktikách rituální iniciace, při nichž dochází k řezání do kůže nebo i mrzačení, jež se vyskytují v primitivních kulturách po celém světě — nejexplicitněji však v Austrálii. V rámci iniciačních obřadů ve střední Austrálii se například na povrchu močové trubice penisu nařízne otvor připomínající vulvu, čímž se symbolicky včleňuje ženský princip do mužského těla. Bruno Bettelheim tento motiv pozoroval ve fantaziích narušených dětí.[4]
Günter Brus během jedné performance vyřezal do svého rozkroku štěrbinu připomínající vulvu, kterou držel otevřenou pomocí háčků zapíchnutých do vlastního masa. Rituální řezání za účelem vytvoření androgynního vzhledu je běžné v archaických náboženských praktikách obecně — jako pokus spojit mužské a ženské magické síly do jednoho centra. Důraz na mutilaci mužských genitálií, který je patrný v mnoha vídeňských performancích, je v tomto kontextu relevantní. Ve starověku se kněží bohyně Kybelé během iniciačního rituálu zcela vykastrovali (odstranili penis i varlata), aby se připodobnili své bohyni; poté se oblékali jako ženy a byli označováni za „ženy“. V následných extatických performancích se během zběsilého tance řezali a nabízeli svou krev bohyni.

V podobném duchu vyznívají další dva příspěvky, Hra těla Fakira Musafara a Interview s Fakirem Musafarem, které vedli Kristine Ambrosia a Joseph Lanz, a tento zvednutý závoj nad krví dále ve svých performativních aktech nesou mj. Louis Fleischauer a Patricia Cram. Teoretickou práci Estetický terorismus k tomu napsal Adam Parfrey v duchu výroku „Terorismus je považován za avantgardu,“ jak poznamenal Alberto Moravia ve svém eseji Estetika terorismu. Ten, kdo postřelil prezidenta Reagana jako projev náklonnosti k Jodie Fosterové, si zaslouží – na rozdíl od těch, kteří se mají dobře a touží po publicitě – titul estetického teroristy. John Hinckley Jr., ztělesnění byronského modelu poezie a činu, udělal „chybu“, když považoval vizuální poezii – film Martina Scorseseho Taxi Driver – za lepší realitu a podle toho jednal. Hinckley je obětí doby, jejíž vynucený cynismus odsuzuje jakýkoli projev romantismu (tj. víry) jako psychopatický. Jeho básně a dopisy napsané před jeho výbuchem nietzscheovského
heroismu byly odmítnuty jako pouhé důkazní materiály. Přesto však jeho texty pulzují intenzivní upřímností a vitalitou činu, bez povrchní, bledé ironie akademického nihilismu. V článku zmíněný Peter Sotos je následně podroben interview, který vedl Paul Lemos, v němž je dotazován na podstatu svého purismu, aka Čistoty (Pure). V článku o Peteru Sotosovi je Pure název kapely, ale zároveň nese konotace očisty, extrémní pravdy, destruktivní estetiky.

Vzpomeňme na mimozemskou „černou rakovinu“ neboli „nákazu z černého oleje“ – nazývanou samotnou mimozemskou rasou „čistota“ – v Aktech X ve třetí sérii, dále v na sebe navazujících dílech Piper Maru a Apocrypha, a podobně pak ve čtvrté sérii Tunguska a Terma, v páté sérii to byl Patient X a The Red And The Black, v šesté sérii je o ní řeč v dílu Two Fathers, až k osmé sérii dílu č. 18 s názvem Vienen. Ve filmu Prometheus ji vidíme v inkubačních vejcovitých schránkách na planetě inženýrů, z nichž vylezla první vývojová fáze xenomorfů. Je pozoruhodné, že „děsivé výhledy na realitu“ odhalené ve filmu Prometheus buď odmítají lidská očekávání antropocentrického božského plánu, nebo lidstvu nabízejí svobodu racionálních bytostí, které se vyvinuly tak, že se přizpůsobily svému prostředí. Místo toho jsou lidé produktem nihilistického posthumánního kreacionismu, takto vědeckého experimentu, který buď neproběhl podle plánu, nebo je pouze jednou fází probíhajícího procesu, jak to naznačuje Davidova zlověstná poznámka ohledně neprůhledných cílů inženýrů:

„Když chceme tvořit, musíme nejdřív ničit.“

Adam Parfrey si byl vědom této vícevýznamovosti — čistota jako myšlenkový virus, ideologie, estetika, posedlost. Sotosova práce se zabývá temnými okraji lidské psychiky. V obou případech jde o narušení integrity těla i identity, ať už skrze mimozemskou infekci nebo skrze extrémní umělecký akt.

John Zerzan je americký anarchistický filosof a historik s českými kořeny – pradědeček i prababička se narodili na Moravě –, představitel anarchoprimitivismu a „postlevicového“ anarchismu, který odmítá spojení anarchismu s tradiční politickou levicí. Kritizuje zemědělství a domestikaci jakožto prapočátek násilné a vykořisťovatelské společnosti a žádá návrat ke společnosti lovců a sběračů. Odmítá stroje, někdy proto bývá označován za neo-luddistu. Mediálně se proslavil jako důvěrník teroristy Theodora Kaczynského známého pod přezdívkou Unabomber. Do antologie přispěl esejem Argument proti umění a hned v úvodu se do toho opře dosti zostra:

Umění je vždy o „něčem skrytém“. Ale pomáhá nám to skryté něco propojit? Myslím, že nás to od toho spíše vzdaluje. … Umění, stejně jako jazyk, je systém symbolické výměny, který zavádí samotnou výměnu. Je také nezbytným prostředkem pro udržení společenství založeného na prvních příznacích nerovného života. Tolstojovo tvrzení, že „umění je prostředkem sjednocení lidí, spojuje je ve stejném pocitu“, objasňuje přínos umění k sociální soudržnosti na počátku kultury.
Společenské rituály vyžadovaly umění; umělecká díla vznikla ve službách rituálu; rituální produkce umění a umělecká produkce rituálu jsou totožné. „Hudba,“ napsal S’-ma Čchien, „je to, co sjednocuje.“

Umění nejen vytváří symboly společnosti a pro společnost, ale je také základní součástí symbolické struktury odcizeného společenského života. Oscar Wilde řekl, že umění nenapodobuje život, ale naopak; to znamená, že život následuje symboliku, přičemž nesmíme zapomínat, že symboliku vytváří (deformovaný) život. Každá umělecká forma je podle T. S. Eliota „útokem na nevyslovitelné“. Měl by spíše říci „na nesymbolizované“.

Další oddíl, Apokalyptická věda, uvozuje obrázek pochází z nedohledaného komiksu, kde mimozemšťan ukazuje člověku simulaci zničení Země, aby ho varoval před nebezpečím jaderných zbraní. Nejuznávanější autor dystopické literatury, J. G. Ballard, který od počátku rozpoznal naši bezvýchodnou situaci, používá jakousi obrácenou psychologii — proklíná fascinaci apokalyptickou kulturou tím, že ji poráží její vlastní zbraní. Tuto paranoidní strategii vysvětluje ve The Visual Encyclopedia of Science Fiction:

„Věřím, že katastrofický příběh — ať už ho vypráví kdokoli — představuje spíše konstruktivní a pozitivní akt imaginace než negativní. Je to pokus čelit děsivé prázdnotě zjevně bezvýznamného vesmíru tím, že ji vyzveme na souboj, že ji provokujeme všemi myslitelnými způsoby, abychom mohli začít znovu od nuly.“

Začátek patří citátům z Charlese Forta shrnutým pod název Každá věda je zmrzačená chobotnice, a práci s jejich nalezením si dali Joseph Lanz a Michael A. Hoffman II.:

„Osudem každého vysvětlení je zavřít jedny dveře, aby se jiné mohly otevřít dokořán.“

Následuje zásah do černého, text Od orgasmu k UFO: Wilhelm Reich a jeho Contact With Space (Kontakt s vesmírem) od Adama Parfreyho předchází úvahy Davida Lynche o nukleární teologii jen o nějakých pár let. Kniha Contact With Space: Oranur Second Report, 1951-956; Orop Desert Ea 1954-1955 od Wilhelma Reicha vyšla v roce 1957 v nakladatelství Core Pilot Press v New Yorku a v době, kdy byl Reich uvězněn, byla okamžitě spálena FDA. Podrobnosti o Reichově procesu (kdy jako důkaz posloužila i kniha Kontakt s vesmírem), v němž byl Reich souzen za „podvodná tvrzení” týkající se jeho dnes již slavných orgonových akumulačních boxů, zde nebudeme rozebírat. Na paškál si tuto událost vzala i britská space-rock skupina Hawkwind ve skladbě Orgone Accumulator, a později také Cloudbusting od Kate Bush.

Contact With Space je zcela jedinečný dokument. Nabízí děsivé popisy škod způsobených radioaktivitou a dalšími znečišťujícími látkami v arizonské poušti poblíž jaderného testovacího prostoru White Sands. Reichovy vizionářské varovné traktáty o škodlivých účincích radiace byly v době svého vzniku považovány za „extrémní“ a „přehnané“. Ve vytříbené próze Reich líčí dunění nedalekých jaderných explozí, měří geigerem zlověstné větry, které přinášejí veselou přehlídku vzdušných návštěvníků — od stíhaček letectva až po kolísající ektoplazmu UFO, které Reich označuje jako Ea coby zřejmý odkaz na sumerského boha vody a moudrosti, což by odpovídalo jeho tendenci spojovat orgonovou energii s kosmickými principy. Téma Reichovy knihy dále rozpracovává Trevor James Constable v článku Kosmický puls života a uvádí tuto historku:

„Návštěvníci viděli UFO v okolí Orgononu, Reichovy laboratoře v Maine, už v roce 1951. V srpnu 1952, když dr. Reich seděl na verandě svého domu, zaslechl, jak něco za pár vteřin prosvištělo od jihozápadu k severovýchodu. Objekt neviděl. Ačkoliv celé téma UFO bylo stále ještě do značné míry terčem posměchu, dr. Reich sám nepovažoval za nijak zvlášť podivné, že Země hostila návštěvníky z vesmíru. Nejistota ohledně jejich záměrů byla brzy rozptýlena, neboť v období po oranských experimentech vtrhli mimozemští vetřelci do života dr. Reicha a jeho práce – a vnutili se mu se zlými úmysly.“

Eugenika aneb Osiřelá věda je dalším výpadem Adama Parfreyho do temných koutů první poloviny dvacátého století, přičemž obecně se má za to, že eugenika byla šarlatánská věda, která začala knihou Mein Kampf a skončila experimenty doktora Mengeleho. Není tomu tak. „Plánování rodiny“ a „genetické inženýrství“ jsou současnými eufemistickými ekvivalenty a jak uvidíme, eufemismus je velmi často prostředkem k tomu, aby vás zabili jemně, s novou písničkou, což Parfreyho nenápadný popkulturní odkaz na hit Killing Me Softly With His Song, který nazpívala Roberta Flack… Předkládá historicky seřazené odkazy ke svému tématu: mezi jinými Starý zákon (Nu 12,1), Platón a jeho Ústava, Thomas Malthus a An essay on the Principle of Population,[5] Joseph Arthur hrabě Comte de Gobineau a jeho Esej o nerovnosti lidských plemen, Sir Francis Galton, pionýr eugeniky a autor díla Hereditary Genius, Charles Darwin a O původu druhů, Alfred Russel Wallace, se zájmem o spiritualismus, zmíněný v knize Mental and Moral Heredity in Royalty, Herbert Spencer a Principles of Sociology, Houston Stewart Chamberlain žijící značnou část v Německu, propagátor nacionalistických, pangermánských, rasových a antisemitských teorií, a kniha, kterou napsal německy: Die Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts, Havelock Ellis a The Task of Social Hygiene a další.

Nemůže tu chybět ani Oswald Spengler a jeho stať Příroda jako otrok: Satanistická technologie a Západ,[6] tvrdící že „člověk byl evidentně unavený tím, že měl k dispozici pouze rostliny, zvířata a otroky, kteří mu sloužili, a že okrádal přírodu o její poklady v podobě kovů a kamenů, dřeva a vláken, že nakládal s její vodou v kanálech a studnách, že překonával její odpor pomocí lodí a silnic, mostů, tunelů a přehrad. Nyní nechtěl jen drancovat její suroviny, ale také zotročit a využít její síly, aby znásobil svou vlastní sílu. Tato monstrózní a bezprecedentní myšlenka je stará jako samotná faustovská kultura. Již v desátém století se setkáváme s technickými konstrukcemi zcela nového druhu. O parním stroji, parníku a leteckém stroji uvažovali již Roger Bacon a Albertus Magnus.“

Jim Brandon předvídá Znovuzrození Pana a myslí si, že „vědecké hnutí bylo založeno mystiky“. David Paul svým článkem Člověk – stroj navazuje na dílo Oswalda Spenglera, ale také Hansonovy Nové alchymisty, ale varuje před „otrávenou“ vědou jako Rorvick v knize Jak se člověk stává strojem. Ovšem nejzajímavější je, že titul Paulova zamyšlení je převzat z knihy Juliena Offraye De La Mettrieho se stejnojmenným názvem, která vyšla poprvé v roce 1748. La Mettrie byl lékař, který sloužil v armádě, a zastával názor, že lidské tělo lze prostě považovat za složitý stroj. Tento názor byl částečně inspirován „vizí“, kterou La Mettrie zažil během horečnatého záchvatu cholery na bojišti v roce 1742. Gregoryho Whiteheada zaujala možnost existence „těla bez orgánů“ v článku Za hranicemi principu slasti, kterou zpracoval výlučně vědeckou metodou s mírně dramatickým pojetím.

Hakim Bey, známý i českým čtenářům, předložil v textu Kvantová mechanika a teorie chaosu: Anarchistické úvahy o díle N. Herberta Kvantová realita: Za hranicemi nové fyziky zapeklitou myšlenku, zda bylo nejprve vejce nebo slepice, fyzikálně pojato tedy vědecké paradigma nebo sociální struktura?

Kvantová mechanika je považována za „úplnou“ – ale to jsou ve chvíli své slávy všechny vědecké systémy. Kvantová mechanika by v žádném případě neměla být fetišizována ani vědci, ani básníky, protože samotná kvantová teorie může obsahovat zárodky paradigmatu, které svrhne i kvantovou mechaniku. Tao, o kterém lze mluvit, není tao; v okamžiku, kdy se kvantová teorie prezentuje jako „úplná“, musí být okamžitě napadena. Zdá se, že teorie chaosu předpovídá, že kvantová teorie bude vzkvétat, dokud zůstane „neúplná“, nesvázaná žádným klasickým (ani ne-booleovským) Prokrustovým ložem – metalogická, metalingvistická, v podstatě nestrukturovaná – „svobodná“, jako samotná realita – což není stav anarchismu, ale anarchie, a to až k samotným kořenům bytí.

Závěrečným oddílem jest Apokalyptická politika. Tady by se hodilo říct spolu s Karlem Krausem „Ať ten, kdo má co říct, vystoupí a mlčí!“ John Zerzan k tomu řekl svoje břitkým článkem Neuchopitelnost negace: Fragmenty o rozkladu společnosti, v němž tvrdě kritizuje nejen americkou vzdělanost:

Mladý Sartre tvrdil, že neexistuje nic, co by jemu a jeho krajanům bylo řečeno, a nebyla to lež. Negramotnost v Americe je rozsáhlá a stále roste, což vedlo Jonathana Kozola k odhadu, že šedesát milionů lidí je tímto jevem „podstatně vyloučeno z demokratického procesu“. Zde se projevuje hluboká, instinktivní averze, hlubší než ta, která vede k neúčasti ve volbách, averze, která odmítá a popírá jeden ze základních pilířů civilizace a slibuje zásadní problémy pro společenský řád, který se stále více spoléhá na vlastní aktivitu. Armáda zjistila, že v roce 1975 bylo 10 % jejích branců funkčně negramotných; v roce 1981 (v armádě založené na dobrovolnictví) to bylo 31 % a tento počet stále rostl. V práci vyžadují nová počítačem vybavená prostředí jak gramotnost, tak iniciativu, přičemž obě tyto vlastnosti mizí.

Text je silně kritický, analytický a jazykově bohatý — propojuje filosofickou skepsi Sartra, sociální realitu vnímanou Kozolem a technologickou proměnu práce.

Asi nikoho už nepřekvapí, když se v následujícím instruktážním listu Spravedlnost pro našeho kamaráda P-38 objeví jako kolektivní autor Rudá brigáda. Zřejmě za ním nestál Kamarád Čtvrtek, nýbrž nějaký zkušený zbrojmistr, protože v úvodu cítí „velkou potřebu, vzhledem ke zmatku panujícímu mezi horlivými redaktory dezinformačních novin“, vyjasnit několik věcí. „V poslední době jsme několikrát zaslechli zmínky o fantomu „38 special“. Tato zbraň však již neexistuje. Je to výplod zvrácené fantazie novinářů, kteří zaměňují značku konkrétní zbraně (Walther 38, číslo 38 odkazuje na rok výroby) s 38 special, což není konkrétní zbraň ani model, ale ráže, a navíc ne ráže používaná v poloautomatických pistolích (jako Walther), ale v revolverech.

A nakonec dojde také na Teologii nukleární války, k níž dospěl Larry Kickham. Stejně jako mnoho mileniálů, i dispenzacionisté[7] jsou ve svém pohledu na svět a historii dualisté. Během politických nepokojů v letech 1919-1921 a na počátku padesátých let dvacátého století ochotně přijali tvrdý antikomunismus. Stará myšlenka, která se zachovala od Johna Cumminga, britského apokalyptického spisovatele z doby krymské války, že Rusko je Magog, se mezi dispenzacionisty rozšířila po ruské revoluci v roce 1917. Zdálo se jim pravděpodobné, že by oficiálně ateistický Sovětský stát mohl být „Magogem“, o němž proroctví mluví jako o dobyvateli Izraele v posledních dnech (Ez 38-39). „Gog“ je princ Magogu. Ve svém výkladu Ezechiela (38,2-3): „Toto praví Panovník Hospodin: Chystám se na tebe, Gógu, kníže Rošu, velkokníže Mešeku a Túbalu!“ identifikují „Roš“ jako Rusko, „Mešek“ jako Moskvu a „Túbal“ jako sovětskou provincii Tobolsk. Dispenzacionisté, kteří ztotožňovali Sovětský svaz s „Magogem“, byli přesvědčeni, že tato mocnost je zlé impérium, které má v posledních dnech zvláštní poslání.

Dispenzacionisté, kteří rádi čtou Bibli jako klíč k aktuálním událostem, také interpretují vynález jaderných zbraní v roce 1945 jako prostředek „doslovného“ naplnění biblického proroctví. Mnozí se domnívali, že bomba by mohla být zařízením, pomocí kterého se prvky roztaví v ohnivé apokalyptické vizi Zjevení. Písně jako Jesus Hits Like An Atom Bomb ve stylu country & western a populární knihy jako The Late Great Planet Earth od Hala Lindseyho pomohly šířit představu, že jaderné zbraně nějak souvisejí s druhým příchodem Krista.

Adama Parfreyho představíme další unikátní sondou do amerického náboženského vědomí s názvem Od znamení bestie k fenoménu Černého mesiáše: Kronika Rona J. Steela, investigativního reportéra a profetického autora, který si všímá plánu americké vlády na zničení „podzemní ekonomiky“ zahrnující registraci každého nákupu každého občana v centrálním počítači. Tento systém byl mnohostranným plánem vlády na sledování rozhodnutí a pohybů svých občanů. Univerzální produktový kód (UPC), zavedený roku 1974, byl ranou a důležitou součástí tohoto plánu a jeho rychlé a všeobecné přijetí veřejností je podle Steelea důvodem k obavám. Zvláštní pozornost věnuje číselnému kódu pod čarami a pruhy kódu UPC: jsou to čísla 666. Steele věří, že systém pro sledování peněz a „zločinců“ ve stylu Velkého bratra přinesou konečný režim antikrista, který bude duše hubit a požadovat je od lidí výměnou za privilegium přežít pod vševědoucím systémem démonické mafie. Jeho výzkum odhalil, dlouho před nedávnými zprávami v médiích, experimentální systém transpondérů, který je propagován jako řešení přeplněnosti věznic tím, že zločinci se stanou vězni ve svých vlastních domovech. Tato technologie byla dále vyvinuta pro sledování automobilů na všech silnicích. Další vylepšení umožní hlavnímu počítači sledovat pohyby všech lidí v každém okamžiku. Ron Steele se obává, že drtivá většina populace nebude muset být k uctívání satana nucena, ale bude tak činit ráda. Agenti zlověstného spiknutí budou aplikovat jakési orwellovské dvojité myšlení a povedou nevědomé oběti na cestu smrti. Nejmocnější z těchto agentů jsou zapleteni do filmového, televizního a hudebního průmyslu, a to kvůli obrovskému psychickému vlivu, kterým tato média disponují.

Jiným vystupňováním intenzity nahlížení okulturního milieu je článek Křesťanská teorie okultního spiknutí anonymního autora Damian 1247 (Adjutor 9=2). Spojení tajných společností a šíleně mlhavého světa konspiračních teorií se zdá být beznadějně zamlžené. Je prostě nemožné vymazat z mysli oddaného fanouška konspiračních teorií myšlenku, že jakákoliv skupina, která jedná pod přísahou mlčenlivosti, musí být nějak zapletena do politických intrik. Určit povahu a historii tajných společností je přinejlepším obtížné, ale obvykle jsou k dispozici nějaké důkazy. Důkazy o spiknutí, zejména v mezinárodním měřítku, se opírají o tak složité systémy dedukce, že se tato oblast omezuje na oddané amatéry, kteří nemají co ztratit, nebo na politické skupiny, které mají vlastní zájmy. Je ironické, že zatímco údajné spiknutí zanechalo tak málo stop, pozorovatelé spiknutí se pohřbili pod horou papíru a inkoustu. Právě touto podstatnou hromadou papíru, kterou zanechali vyhlášení obránci křesťanské víry, se zde zabýváme. Důvodem pro utajení tajných společností je často potřeba útočiště pro pronásledovanou teologii. Pronásledování často vede k touze po pomstě a paranoia se zdá být konečným výsledkem pro obě strany tohoto nepříjemného malého kruhu. Hlavním konkurentem křesťanství byla vždy nějaká varianta gnostické teologie. Gnostici, kteří předcházeli křesťany o století nebo více, v zásadě věřili, že každý z nás v sobě nese jiskérku (scintilla vitae nebo synderesis)[8] Krista. Jako systém osobní mystické zkušenosti založený na klíčích moudrosti a přímé zkušenosti anamnézy (vzpomínky na jiskérku nebo pravé já) gnosticismus nevyvinul ani hierarchii prostředníků, jako jsou kněží, ani zvlášť soudržnou mocenskou základnu v sociálním nebo politickém smyslu. Nedávná odhalení vlivu italské zednářské skupiny „P-2“ v nejvyšších patrech italské vlády, politické intriky Vatikánské banky, a dokonce i náznaky pronikání zednářů do samotného Vatikánu naznačují, že paranoia z okultní infiltrace téměř nezmizela. Křesťanská potřeba obětního beránka k vysvětlení vnitřních i vnějších hrozeb je charakteristickým rysem náboženství, které našlo svou moc v Římské říši. Křesťanství se zdá vzkvétat pouze v přítomnosti hmatatelného (nebo imaginárního) nepřítele, což tak dobře dokumentuje Norman Cohn ve své knize Vnitřní démoni Evropy (Europe’s Inner Demons).

Další zajímavou studii přináší na závěrečných stránkách knihy Michael A. Hoffman II pod názvem Alchymické spiknutí a smrt Západu: Úvod do díla King-Kill/33° od Jamese Shelbyho Downarda. Jeho studie o zednářské symbolice v souvislosti s atentátem na Kennedyho je součástí širší teorie, kterou vypracoval společně s veteránem v oblasti konspiračních teorií Williamem N. Grimstadem v rámci jejich projektu American Grand Guignol. Sahá až k anonymním manifestům psycho-sexuálních rosenkruciánů a zasahuje až k nejvzdálenějším hranicím America mystica. Není náhodou, že kolektivní pravé poledne západní psychiky, první výbuch atomové bomby, vypuklo v rámci celé palety geomantických a čarodějnických aspektů na místě zvaném Trinity Site, na začátku staré mexické stezky známé jako Jornada del muerto nebo „Cesta smrti“. Kamera ve filmu Francise Forda Coppoly Apokalypsa svůdně zabírá výtisk knihy Sira Jamese Frazera Zlatá ratolest, pojednání, které mj. popisuje primitivní krvavé rituály věčného pohanského psychodramatu, obřad zabití krále. Plukovník Kurtz dosáhl této úrovně mýtické síly. JFK a jeho erotická manželka zosobňovali tuto postavu v mnohem větším měřítku. On sám balancoval na hraně střetu se Sověty s mečem Excalibur s jaderným hrotem, připravil půdu pro třetí a poslední alchymistický úspěch v podobě letů na Měsíc, smilnil, fetoval a vraždil v tradičním pojetí mocného krále – JFK zazářil jako žádný prezident před ním ani po něm. Downard by naznačil, že zednáři dali Kennedymu nesmrtelnost. Možná po sobě nezanechal krásnou mrtvolu, ale to ani ten druhý král, Elvis.

Avšak konečný alchymisticko-zednářský čin – ve spojení s „zjevením všeho skrytého“ –, přenesení prima materia (měsíčních hornin) do prima terra, což byla nejvyšší priorita Kennedyho Camelotu, bylo předurčeno k uskutečnění na 28. stupni. Číslo dvacet osm je posvátné pro Saturn a byla to raketa Saturn Five, která vynesla zednáře na Měsíc – astronauti Armstrong a Aldrin byli oba vysokými zednáři, přičemž Aldrin si s sebou na cestu vzal dvouhlavou orlici, symbol templářských rytířů, a na povrchu Měsíce si sám naservíroval speciální „svátost“. Na Měsíc a zpět do své orbitální kosmické lodi je dopravil přistávací modul Columbia, který v zednářském jazyku soumraku znamená „Fénix“. Grimstad v knize Sirius Rising poukázal na to, že obraz nového zednářského fénixe zrozeného z ohnivého letu Columbie, který byl po dokončení návštěvy Měsíce vystřelen přímo k povrchu Slunce, by byl výzvou pro všechny velké básníky minulosti, kteří žasli nad těmi podivnými rosekruciánskými alegoriemi o sňatku Slunce a Měsíce. „Rodinka“ Charlese Mansona popravila Sharon Tateovou a její přátele jen několik dní po letu na Měsíc a Grimstad spekuloval, že se jednalo o rituální vraždy, které měly být jakousi odplatou za znesvěcení Měsíce. Indiáni kmene Zuni, stejně jako další kmeny, vnímali lety na Měsíc s hrůzou a předpovídali, že v důsledku nich tradiční bohyně-strážkyně ženské plodnosti dopustí, aby na Zemi, nebo alespoň na bílé obyvatelstvo, přišla pohroma neplodnosti. Po tomto vpravdě výživném úvodu přichází na řadu už samotná studie King-Kill/33°: Zednářská symbolika v atentátu na Johna F. Kennedyho od Jamese Shelbyho Downarda a Michaela A. Hoffmana II, jejíž hutnost a rozsáhl přesahuje možnosti tohoto úvodu ke knize Apokalyptická kultura, a tak v závěru jest záhodno zmínit ještě jednoho protagonistu.

Joe Coleman, jehož obraz zdobí přebal této knihy, je latentní masový vrah, jehož asociální běsnění je prozatím drženo na uzdě obdivem a tučnými šeky z rukou umělecké obce, kterou sám hluboce pohrdá. V dohledné době Coleman vybuchne – své škodolibé extáze však zatím ventiluje výhradně na plátně. Jeho tvorba se vyznačuje obsesivní přesností linie a prací se štětcem připomínající Adolfa Wölfliho, spojenou s epickým rozmachem Thomase Harta Bentona na špatném tripu, prošpikovanou vizemi jak vystřiženými z Bosche či Otty Dixe – všechno jsou to výjevy z toxické skládky Amerikan realismu. V očích jeho postav se zračí hluboké porozumění zdevastované duši – mnoholičná propast zkroucená do soukromé, morbidní radosti z vlastního sebepoznání. Jeho sbírka literatury o vraždách, relikvií cirkusových zrůd a videí s mutantními herci svědčí o jeho spřízněnosti s absolutním outsiderem – neomluveným, nevykoupeným, zcela mimo rámec společenské přijatelnosti. S potěšením blízkým Louis-Ferdinand Célineovi mučí lidstvo tím, co nenávidí nejvíc – sebou samým. Colemanovy metamorfózy v postavu profesora Momboozoo – ozbrojeného krysího šílence a satanisty s rybími choutkami – jsou natolik nechvalně proslulé, že noční kluby a performanční prostory, které si chtějí udržet licenci, mu přivírají před nosem dveře. To mu však nijak nebrání v plánech na založení muzea nelidských kuriozit, kde by vystavoval poklady jako dvouhlavé mexické nemluvně, trepanované oběti vražd sekerou, naložené „zrůdičky“, nádory z Reaganova konečníku či zkamenělý penis Napoleona – a mnohé další. Podle všeho se tehdy ještě proslýchalo, že se měl na projektu finančně podílet Michael Jackson. Nedílnou součástí Colemanova Weltanschauung je Joeova sympatická životní partnerka Nancy, která je, jak Joe říká, „jediná holka, která je dost šílená na to, aby mi strčila jazyk do pusy i poté, co jsem sežvýkal párek krys“, což je narážka na jeho vlastní autoportrét s pár christologickými symboly – rybou vyčuhující z poklopce, párkem krys v obou rukách rozpřažených jako Kristus na kříži a jednou právě žvýkanou v ústech, kolem kolen nejspíše svitek Colemanova Zákona, pozoruhodnou kravatou se žlutočernou šachovnicí, z levého ramene vyhřezlé vnitřnosti a atributy berana a kňoura po obou stranách hlavy, celá plocha je poseta zvláštními figurkami, spirálkami, hlavonožci, sem tam nějaký čertík a nůžky a návdavkem k tomu všemu jeho, snad manšestrová šolna, s vyleptanými dírami, trhlinami a nad levým kolenem možná i s průstřelem.

Prostě – chlápek na odstřel… vlastně dva – když k němu postavíme ještě Adama Parfreyho.

∴

Psáno pro Analogon, srpen-září 2025