Mezi místy, která je tak obtížné identifikovat a která jsou spojována s legendou o svatém grálu, přikládají někteří odborníci zvláštní význam Glastonbury, kde se prý usadil Josef Arimatejský po svém příchodu do Británie.
Do historie Glastonbury se vstupuje mnoho představ. Mnohé z těchto srovnání a podobností jsou sporné; některé se jeví jako pouhé záměny. Ale právě v těchto záměnách lze nalézt určité racionální myšlenky, které nejsou bez zájmu z hlediska „posvátné geografie“ a z hlediska postupných lokalit, které v průběhu času zastávala určitá tradiční centra.
Na tyto myšlenky poukazují podivné objevy popsané v knize Průvodce Chrámem hvězd v Glastonbury,[1] jejíž obří sochy jsou zachyceny z ptačí perspektivy, a také v knize Vznešená historie svatého grálu od K. E. Maltwooda,[2] kterou znovu vydal J. Clarke v Cambridge. Objevy v této knize lze možná brát s určitou rezervou a některé myšlenky zpochybnit, jako například výklad místních názvů, z nichž některé poukazují na původ z doby novější, než jak naznačuje autor. Hlavní část knihy však, spolu s mapami, které její téma potvrzují, nelze snadno odbýt jako čistou fantazii.
Téma zní takto: v době natolik vzdálené, že ji lze nazvat prehistorickou, se v Glastonbury a přilehlém okrese v Somersetu nacházel obrovský hvězdný chrám, jehož dispozice byla vytvořena tak, že se na zem vyznačily gigantické obrazy představující souhvězdí; tyto obrazy, uspořádané do kruhu, tvořily obraz nebeské klenby promítnutý na zemský povrch.
Jedná se o komplex děl, který by se jako celek dal přirovnat k dílům starověkých stavitelů mohyl v Severní Americe. Uspořádání tvarů bylo usnadněno přirozeným průběhem řek a kopců, což ukazuje, že místo nebylo vybráno náhodně, ale do jisté míry „předurčením“. Nicméně je pravda, že k dokončení a zdokonalení návrhu bylo zapotřebí to, co autor nazývá „uměním založeným na principech geometrie“. Je zřejmé, že tento výraz je použit k tomu, aby ukázal, že tradicí, která toto umění inspirovala, byla tradice zednářská.
Pokud je pravda, že se tyto tvary dochovaly v tak dobrém stavu, že jsou rozpoznatelné i dnes, je třeba předpokládat, že je mniši z Glastonbury pečlivě uchovávali až do doby reformace. To znamená, že si vážili znalostí předaných jejich vzdálenými předchůdci, druidy, a dalšími z ještě dávnějších dob, neboť pokud jsou závěry, které autor vyvodil z polohy souhvězdí, správné, sahá původ těchto tvarů do doby až téměř 3 000 let před křesťanskou érou. Navíc se zdá, že podle různých náznaků měli na jejich zachování určitý podíl templáři. Tato skutečnost by odpovídala domnělému spojení templářů s rytíři Kulatého stolu a s rolí „strážců grálu“, která jim byla připisována. Dále je třeba poznamenat, že osady templářů se zřejmě často nacházely na místech, kde se dnes nacházejí megalitické památky nebo jiné prehistorické stopy. Možná to není zcela náhoda.
V celkovém pohledu je tento kruh obrovským zvěrokruhem, který autor považuje za prototyp Kulatého stolu, jenž jako místo shromáždění dvanácti hlavních postav legendy o Grálu zřejmě souvisí s vyobrazením zvěrokruhu. To však neznamená, že postavy grálu jsou pouhými souhvězdími; to by byl příliš naturalistický výklad, neboť pravdou je, že samotná souhvězdí jsou pouze symboly; navíc je důležité mít na paměti, že systém zvěrokruhu je často spojován s více než jedním typem tradice a s různými mystickými kulty.
Opět se nám jeví jako velmi pochybné, že by všechny příběhy o „rytířích Kulatého stolu“ a hledání grálu nebyly ničím jiným než popisem, který je jakoby „zdramatizován“ [nebo oživen] na základě hvězdných obrazců v Glastonbury a okolní krajině. Je mnohem pravděpodobnější, že tyto příběhy s nimi pouze vykazují určitou souvislost. Taková myšlenka je v zásadě zcela v souladu s obecnými zákony symbolismu. Ve skutečnosti by nebylo vůbec překvapivé, kdyby tato souvislost byla natolik přesná, že by zahrnovala i sekundární detaily legend, které budeme zkoumat.
To řečeno, je třeba zmínit, že glastonburský zvěrokruh vykazuje určité charakteristiky, které lze považovat za známky jeho autenticity. Zaprvé se zdá, že zde chybí znamení Vah. Jak jsme již vysvětlili v jiném článku, souhvězdí Vah nebylo vždy součástí zvěrokruhu; v primitivních dobách bylo polární; jeho jméno buď zastupovalo Velkou medvědici, nebo na Velkou a Malou medvědici dohromady. Zvláštní náhodou je jméno Artuš přímo spojeno s těmito dvěma souhvězdími: „Drak je uprostřed nebe jako král na svém trůnu.“
Autor naráží na „Moudrost hada“, kterou by bylo v jistém smyslu možné zde ztotožnit s moudrostí sedmi polárních rišiů. Je také zajímavé si všimnout, že u Keltů je drak symbolem náčelníka a že Artuš je synem Uthera Pendragona. Ve středu souhvězdí Vah je pól označen hlavou hada, což jasně odkazuje na „Nebeského draka“. Existuje tedy dobrý důvod k závěru, že Drak se vztahuje k době předcházející té, než se Váhy staly součástí zvěrokruhu.
Na druhé straně, a to je velmi důležité, je symbol polárních vah spojen se jménem Thule, původně daným hyperborejskému centru prapůvodní tradice. Můžeme předpokládat, že tam stál hvězdný chrám, na jednom z oněch mnoha míst, která se v průběhu času stala sídly duchovních sil vyzařujících nebo odvozujících se více či méně přímo od téže prapůvodní tradice. Proto je snazší pochopit určité souvislosti, které autor zaznamenal mezi symbolikou pólu a symbolikou „pozemského ráje“, zejména pokud se týče stromu a hada. V tom všem je vždy primární znázornění prapůvodního centra. S touto symbolikou souvisí také tři vrcholy trojúhelníku.
V souvislosti s označením syrštiny jako „adamského“ jazyka jsme jinde psali o „prvotní“ Sýrii; tento název, přesněji řečeno, označuje „sluneční zemi“, o níž Homér píše jako o ostrově ležícím „za Ógygií“; to neumožňuje jinou identifikaci než hyperborejskou Thule či zemi Tula. Tam, jak říká, „jsou oběhy slunce“, což je záhadný výraz, který se však přirozeně vztahuje k „cirkumpolární“ povaze jeho oběhů. Zároveň to však může také narážet na znázornění zvěrokruhu na samotné zemi, což by vysvětlovalo, jak byly podobné tvary reprodukovány v oblasti, tj. v Glastonbury, která byla předurčena k tomu, aby byla obrazem tohoto hyperborejského centra.
Zde se dostáváme k vysvětlení těch nejasností, na které jsme poukázali na začátku naší recenze a které mohly poněkud přirozeně vzniknout při přirovnávání kopie k originálu. Je velmi obtížné chápat ztotožnění Glastonbury s ostrovem Avalon a opět s „Ostrovem skla“, o němž je zmínka v určitých částech legendy o grálu, nějak jinak než jako nedorozumění; i zde pravděpodobně dochází k záměně za nějaké jiné duchovní centrum, které je ještě obskurnější nebo, řekněme, více vzdáleno v prostoru a čase, ačkoliv je jisté, že se toto označení nevztahuje na samotné „prvotní centrum“. Ztotožnění Glastonbury s „Ostrovem skla“ je neslučitelné se skutečností, že tento ostrov byl povždy považován za nepřístupné místo; navíc je takové ztotožnění v rozporu s mnohem věrohodnějším názorem, že oblast Somerset je „Královstvím Logres“, neboť toto království mělo ležet v Británii. Logres by jistě byl považován za posvátné území a jeho název mohl být odvozen od keltského slova Lug, které evokuje jak „Logos“,[3] tedy Boha, tak i představu světla. Pokud jde o jméno Avalon, zjevně znamená totéž, co Ablun nebo Belen, tedy keltský či hyperborejský Apollón, takže ostrov Avalon je pouze jiným názvem pro „Zemi slunce“, která byla navíc v určitém období symbolicky přesunuta ze severu na západ, což je pohyb, který souvisí s jednou z hlavních změn, k nimž došlo v tradičních formách během naší manvantary.[4]
Víme, že Mont Saint-Michel se kdysi nazýval Tombelaine, tedy Tumulus neboli hora Belen, a nikoliv „hrobka Edenu“, podle zcela moderní a fantaskní představy. Je zřejmé, že nahrazení jména Belen jménem slunečního archanděla nijak nemění význam. Zajímavé je, že v Anglii lze najít kopec sv. Michaela v okrese, který odpovídá starověkému království Logres.
Tento přesun, podobně jako přesun saptariši[5] z Velké medvědice k Plejádám, odpovídá zejména změně počátku roku: nejprve je to slunovrat, poté rovnodennost.
Druhý význam slova „jablko“, který je v keltských jazycích spojen se jménem Avalon, nijak neodporuje tomu, co jsme právě řekli, neboť odkazuje na zlatá jablka ze zahrady Hesperidek; to znamená na sluneční plody Stromu života.
Tyto úvahy nás vedou k dalším a možná ještě podivnějším tvrzením či domněnkám. Jedna z předkládaných myšlenek se na první pohled jeví jako nevysvětlitelná: konkrétně přisuzování původu glastonburského zvěrokruhu Féničanům. Je sice zvykem připisovat tomuto národu mnoho věcí, které jsou spíše hypotetické, avšak tvrzení o jejich existenci v tak dávné době, jakou představuje vznik zvěrokruhu, se jeví jako velmi sporné. Je však třeba říci, že Féničané skutečně obývali historickou, tj. skutečnou, geografickou Sýrii. Mohlo být jméno tohoto národa předmětem přenosu podobného tomu, k němuž došlo u jména země? To, co činí tuto myšlenku více či méně věrohodnou, je spojení původní Sýrie se symbolikou Fénixe; ve skutečnosti bylo podle Josefa Flavia hlavním městem prastaré Sýrie „Město slunce“, Heliopolis, jehož jméno bylo později dáno egyptskému městu On. Právě prvnímu Heliopolis, a nikoliv tomu v Egyptě, měla být skutečně připisována cyklická symbolika fénixe a jeho znovuzrození.
Podle Diodóra Sicilského to byl jeden ze synů Helia neboli Slunce, toho, který se jmenoval Aktis, kdo založil město Heliopolis; a náhodou je slovo Aktin názvem místa poblíž Glastonbury, a to za okolností, které jej přesně spojují s Fénixem, v něhož se podle jiných zmínek tento „princ z Heliopolis“ zřejmě proměnil.
Je zcela přirozené, že se Maltwood nechal zmást různorodým a postupným používáním stejných názvů, a dochází k závěru, že se zde míní egyptský Heliopolis, stejně jako považuje za možné psát o Féničanech, jako by se jednalo o dotyčné historické postavy; koneckonců je to o to omluvitelnější, když si uvědomíme, že již autoři klasického období dělali podobné chyby. Skutečný význam všech těchto bodů lze zjistit pouze na základě znalosti původu těchto tradic, který je hyperborejský. Zdá se, že autor to netušil.
V glastonburském zvěrokruhu zastupuje znamení Vodnáře poněkud nečekaně pták. Zde autor zcela správně rozpoznává Fénixe. Pták nese předmět, který není ničím jiným než „pohárem nesmrtelnosti“, tedy samotným grálem; souvislost, kterou zde autor vytváří ve spojitosti s hinduistickým Garudou, je jistě správná: znamení Vodnáře bývá obvykle znázorňováno Ganymédém. Víme o jeho spojení s „ambrosií“ a opět s orlem Dia. Tento orel je totožný s Garudou.
Na druhou stranu, podle arabské tradice pták Ruch nebo fénix nikdy neusedá nikde na zemi, kromě pohoří Qáf, jež jest „polární“. V hinduistických a perských tradicích pochází právě z této polární hory sóma, nazývaná různými jmény. Sóma je totožná s amritou nebo ambrosií, pokrmem nebo nápojem nesmrtelnosti.
V glastonburském zvěrokruhu je vyobrazen ještě jeden pták, jehož správná interpretace je složitější; možná nahrazuje znamení Vah; jeho poloha je každopádně mnohem blíže k pólu než ke zvěrokruhu, neboť jedno z jeho křídel odpovídá hvězdám Velké medvědice; to, v návaznosti na to, co jsme již řekli, může jen potvrdit myšlenku záměny se znamením Vah. Ohledně povahy tohoto ptáka se nabízí dvě možnosti; může se jednat o holubici, která má určitou souvislost se symbolikou Grálu; nebo může jít o husu, či snad labuť, která má vysedět „vejce světa“, za níž se skrývá hinduistická Hamsa. Tato druhá interpretace se nám skutečně jeví jako vhodnější, jelikož symbol labutě je úzce spjat se symbolem hyperborejského Apollóna. Taková interpretace je obzvláště vhodná ve světle všeho, o čem jsme zde hovořili. Řekové zmiňovali jistou postavu jménem Kyknos, Κύκνος, tj. „labuť“, latinsky Cygnus,[6] který byl synem Apollona a Hyrie či Thyrie, dcery Amfinoma, to znamená Slunce a Země slunce. Hyrie není nic jiného než jiná forma názvu Sýrie, takže se znovu setkáváme s „Posvátným ostrovem“, a bylo by skutečně překvapivé, kdyby se labuť v nějaké formě neobjevila. Společné zvážení postav Hamsy a Garudy je také zcela na místě, protože je lze nalézt spojené v jediném ptákovi. V takových případech nelze než vidět počátek heraldické dvouhlavé orlice, i když se toto stvoření jeví spíše jako dvojitý Garuda, neboť chiméra typu Hamsa-Garuda by samozřejmě měla hlavu labutě a orla.
Průvodce Chrámem hvězd v Glastonbury přináší mnoho dalších podnětů k zamyšlení, jako je například souvislost názvu „Somerset“ se jménem země Sumerů; naznačuje se zde spojitost s dalšími názvy národů, u nichž podobnost poukazuje mnohem méně na společný původ než na společnou tradici. Takové úvahy by nás však zavedly příliš daleko a již jsme řekli dost na to, abychom ukázali rozsah nových oblastí, které byly dosud téměř neprozkoumané, a abychom poskytli náhled na závěry, jež lze vyvodit z vazeb mezi různými tradicemi a jejich společnou příslušností k prvotní tradici.
