Šachová deska je prastaré bojiště, kde se lidská vůle střetává s neúprosnými zákony kosmu a světlo a chaos se střetávají o vládu nad prostorem možností. Každý tah otevírá cestu, ale zároveň ji zužuje; každá figura nese v sobě sílu, která může být pozvednuta nebo ztracena.
Pod povrchem hry se znovu rozhořívá pradávný zápas dévů a asurů, zápas o podobu světa i o podobu člověka. Neboť Duch jest Pravda; skrze Pravdu je člověk svobodný; mimo Pravdu jest otrokem osudu.
Šach není hra, ale mandala boje, geometrická pečeť Puruši, v níž se lidská vůle dotýká neúprosné nutnosti a poznání se stává jediným světlem proti temnotě.
Kdo usedá k šachům, vstupuje do prostoru, kde slepý impuls rychle zhasíná — a kde cesta válečníka vede skrze zápas k tichu kontemplace.
Jest známo, že šachy vznikly v Indii. Do středověké Evropy se dostaly zprostředkovaně přes Peršany a Araby, čemuž vděčíme například za výraz „šach mat“, který je odvozen od perského slova šáh („král“) a arabského slova mat („je mrtvý“). V době renesance došlo ke změně některých pravidel hry: „královna“[1] a dva „střelci“[2] získali větší pohyblivost a hra od té doby nabyla abstraktnějšího a matematického charakteru; odchýlila se od svého konkrétního strategického modelu, aniž by však ztratila základní rysy své symboliky. V původním rozestavení šachových figur zůstává starověký strategický model zřejmý; lze rozpoznat dvě armády seřazené podle bojového pořádku, který byl obvyklý ve starověkém Orientu: lehké jednotky, představované pěšci (páda), tvoří první linii; hlavní část armády tvoří těžké jednotky: válečné vozy (ratha, „věže“), rytíři (ašvové, „jízda“ n. „koně“) a váleční sloni (gaja, „střelci“); „král“ (rádžá) se svou „dámou“ nebo „rádcem“ (mantri) je umístěn uprostřed svých jednotek.
Tvar šachovnice odpovídá „klasickému“ typu vástu mandaly, schématu, které tvoří také základní půdorys chrámu či města. Bylo poukázáno[3] na to, že toto schéma symbolizuje existenci pojímanou jako „pole působení“ božských sil. Souboj, který se odehrává v šachové hře, tak ve svém nejobecnějším smyslu představuje boj dévů s asury, „bohů“ s „titány“ nebo „andělů“[4] s „démony“, přičemž všechny ostatní významy této hry jsou odvozeny právě od tohoto.
Nejstarší dochovaný popis šachové hry se objevuje v díle Rýžoviště zlata a doly drahokamů arabského historika Abú al-Hasana ‚Alí al-Mas’údího,[5] který žil v Bagdádu v devátém století. Al-Mas’údí připisuje vynález – či kodifikaci – této hry hinduistickému králi Balhítovi,[6] potomkovi „Barahmana“. Zde dochází k zjevnému záměně mezi kastou, konkrétně kasty bráhmanů, a dynastií; že však šachy mají bráhmanský původ, dokazuje výrazně kněžský charakter diagramu o rozměrech 8 x 8 polí (aštápada). Dále válečná symbolika hry ji spojuje s kšatriji, kastou princů a šlechticů, jak naznačuje al-Mas’údí, když píše, že hinduisté považovali šachy (šatrandž, ze sanskrtského čaturanga)[7] za „školu vlády a obrany“. Král Balhít prý sepsal knihu o této hře,[8] v níž „vytvořil jakousi alegorii nebeských těles, jako jsou planety a dvanáct znamení zvěrokruhu, přičemž každou figurku zasvětil jedné hvězdě…“
Je třeba připomenout, že hinduisté uznávají osm planet: Slunce, Měsíc, pět planet viditelných pouhým okem a Ráhu, „temnou hvězdu“ zatmění;[9] každá z těchto „planet“ vládne jednomu z osmi směrů vesmíru. „Indové“, pokračuje al-Mas’údí, „vkládají do hry v šachy skrytý smysl a domnívají se, že mezi prvopříčinou, jež je nad sférami a u níž vše končí, a mezi geometrickým násobením, které se na polích šachovnice provádí, existuje určitý vztah“.[10]
Zde autor pravděpodobně zaměňuje cyklickou symboliku obsaženou v aštápadě a slavnou legendu, podle níž vynálezce hry požádal panovníka, aby zaplnil políčka jeho šachovnice zrny obilí, a to tak, že na první položí jedno zrno, na druhé dvě, čtyři na třetí a tak dále až po šedesáté čtvrté políčko, což dává součet 18 446 744 973 709 551 661 zrn. Cyklická symbolika šachovnice spočívá v tom, že vyjadřuje rozvinutí prostoru podle čtyřnásobku a osminásobku hlavních směrů (4 x 4 x 4 = 8 x 8) a že syntetizuje v krystalické formě dva velké komplementární cykly slunce a měsíce: dvanáctku zvěrokruhu a 28 lunárních domů; navíc číslo 64, součet čtverců na šachovnici, je dělitelem základního cyklického čísla 25 920, které měří precesi rovnodenností. Viděli jsme, že každá fáze cyklu, „zafixovaná“ ve schématu 8 x 8 čtverců, je ovládána nebeským tělesem a zároveň symbolizuje božský aspekt, zosobněný dévou.[11]
Takto tato mandala symbolizuje současně viditelný kosmos, svět Ducha a božství v jeho mnohonásobných aspektech. Al-Mas’údí má proto pravdu, když říká, že „Indové vysvětlují těmito čísly běh času a věků, vyšší vlivy působící na tento svět a pouta, jimiž jsou spojeny s lidskou duší“.[12]
Cyklickou symboliku šachovnice znal již král Alfons Moudrý, slavný kastilský trubadúr, který v roce 1283 sepsal své dílo Libros de Acedrex, které čerpá převážně z orientálních zdrojů.[13] Alfons Moudrý také popisuje velmi starou variantu šachové hry, „hru čtyř ročních období“, která se hraje mezi čtyřmi hráči, přičemž figurky, umístěné ve čtyřech rozích šachovnice, se pohybují v kruhu, analogicky k pohybu slunce. 4 x 8 figur musí mít barvy zelenou, červenou, černou a bílou; odpovídají čtyřem ročním obdobím: jaro, léto, podzim a zima; čtyřem živlům: vzduch, oheň, země a voda, a čtyřem organickým „humorům“. Pohyb čtyř táborů symbolizuje cyklickou transformaci.[14] Tato hra, která podivuhodně připomíná určité „sluneční“ obřady a tance indiánů Severní Ameriky, zdůrazňuje základní princip šachovnice.
Šachovnici lze považovat za rozšíření diagramu tvořeného čtyřmi čtverci, střídavě černých a bílých, a sama o sobě představuje mandalu Šivy, boha v jeho aspektu proměňovatele: čtyřčlenný rytmus, jehož je tato mandala jakési prostorové „ztuhnutí“, vyjadřuje princip času. Čtyři čtverce, umístěné kolem neprojeveného středu, symbolizují základní fáze každého cyklu. Střídání černých a bílých čtverců v tomto základním diagramu šachovnice[15] zdůrazňuje její cyklický význam[16] a činí z ní obdélníkový ekvivalent dálnovýchodního symbolu jin a jang. Je to obraz světa v jeho základním dualismu.[17]
Jestliže svět smyslů ve svém celkovém vývoji do jisté míry vyplývá z násobení vlastností spojených s prostorem a časem, pak vástu mandala vychází z rozdělení času prostorem: lze připomenout vznik vástu mandaly z nekonečného nebeského cyklu, který je rozdělen hlavními osami, a poté „zkrystalizoval“ v obdélníkovou formu.[18] Mandala je tedy obráceným odrazem principiální syntézy prostoru a času, a právě v tom spočívá její ontologický význam.
Z jiného úhlu pohledu je svět „utkán“ ze tří základních vlastností neboli gun[19] a mandala toto tkaní schematicky znázorňuje v souladu se světovými stranami. Analogii mezi vástu mandalou a tkaním podtrhuje střídání barev, které připomíná tkaninu, u níž se osnovy a útky střídavě objevují a zase mizí.
Střídání černé a bílé navíc odpovídá dvěma aspektům mandaly, které se v zásadě doplňují, avšak v praxi jsou protikladné: mandala je na jedné straně puruša-mandala, tedy symbol univerzálního ducha (Puruša), jelikož představuje neměnnou a transcendentní syntézu vesmíru; na druhé straně je symbolem existence (vástu) považované za pasivní oporu božských projevů. Geometrická kvalita symbolu vyjadřuje Ducha, zatímco jeho čistě kvantitativní rozměr vyjadřuje existenci. Stejně tak je jeho ideální neměnnost „duchem“ a jeho omezující srážení je „existencí“ nebo materií; zde se nemluví o materia prima, panenské a velkorysé, ale o materia secunda, „temné“ a chaotické, která je kořenem existenciálního dualismu. V této souvislosti si lze připomenout mýtus, podle něhož vástu mandala představuje asúra, zosobnění hrubé existence: dévové tohoto démona porazili a zřídili svá „obydlí“ na roztaženém těle své oběti; tak mu propůjčují svou „podobu“, ale je to on, kdo je zjevuje.[20]
Tento dvojí význam, který charakterizuje vástu–puruša-mandalu a který se navíc vyskytuje v každém symbolu, se v jistém smyslu zhmotňuje v boji, jenž představuje šachová partie. Tento boj, jak jsme již řekli, je v podstatě bojem dévů a asurů, kteří si na šachovnici světa vybojovávají své místo. Právě zde nabývá symbolika černé a bílé, již přítomná v polích šachovnice, plnou hodnotu: bílá armáda je armádou Světla, černá armáda armádou temnoty. V relativní rovině představuje bitva, která se odehrává na šachovnici, buď boj dvou pozemských armád, z nichž každá bojuje ve jménu určitého principu,[21] nebo boj ducha a temnoty v člověku; to jsou dvě formy „svaté války“; „menší svatá válka“ a „větší svatá válka“, podle slov proroka Mohameda. Uvidíme souvislost symboliky obsažené ve hře šachy s tématem Bhagavadgíty, knihy, která je rovněž určena kšatrijům.
Přeneseme-li význam jednotlivých šachových figur do duchovní roviny, král se stává srdcem či duchem a ostatní figurky představují různé schopnosti duše. Jejich pohyby navíc odpovídají různým způsobům realizace kosmických možností, které představuje šachovnice: existuje osový pohyb „věží“ nebo válečných vozů, diagonální pohyb „střelců“ nebo slonů, kteří sledují jednu barvu, a složitý pohyb jezdců. Osový pohyb, který „prochází“ různými „barvami“, je logický a mužný, zatímco diagonální pohyb odpovídá „existenciální“ – a tedy ženské – kontinuitě. Skok jezdců odpovídá intuici.
To, co nejvíce fascinuje muže ušlechtilé, válečnické kasty, je vztah mezi vůlí a osudem. Právě toto tak jasně ilustruje šachová hra, neboť její tahy zůstávají vždy srozumitelné, aniž by se omezovala jejich rozmanitost. Alfons Moudrý ve své knize o šachu vypráví, jak si jeden indický král přál zjistit, zda svět podléhá rozumu, či náhodě. Dva mudrci, jeho rádci, poskytli protichůdné odpovědi, a aby dokázali správnost svých tezí, jeden z nich uvedl jako příklad šachovou hru, v níž inteligence vítězí nad náhodou, zatímco druhý vytáhl kostky, symbol osudu.[22]
Al-Mas’údí rovněž píše, že král Balhít, o kterém se říká, že kodifikoval šachovou hru, dal přednost šachům před hrou nard (triktrak), která je hrou náhody, protože v šachu má rozum vždy navrch nad neznalostí.
V každé fázi hry má hráč na výběr z několika možností, avšak každý tah s sebou nese řadu nevyhnutelných důsledků, takže nutnost stále více omezuje svobodnou volbu a konec hry není vnímán jako výsledek náhody, ale jako důsledek neúprosné zákonitosti.
Právě zde vidíme nejen vztah mezi vůlí a osudem, ale také mezi svobodou a poznáním; s výjimkou případů, kdy se jeho soupeř dopustí nepozornosti, si hráč zajistí svobodu jednání pouze tehdy, pokud jeho rozhodnutí odpovídají povaze hry, tedy možnostem, které hra skýtá. Jinými slovy, svoboda jednání je zde v naprostém souladu s předvídavostí a znalostí možností; naopak slepý impuls, jakkoliv svobodný a spontánní se na první pohled může jevit, se v konečném výsledku ukáže jako nesvoboda.
„Královským uměním“ je vládnout světu – vnějšímu i vnitřnímu – v souladu s jeho vlastními zákony. Toto umění předpokládá moudrost, jež je poznáním možností; všechny možnosti jsou totiž synteticky obsaženy v univerzálním a božském Duchu. Skutečná moudrost je více či méně dokonalé ztotožnění se s Duchem (Puruša), který je symbolizován geometrickými vlastnostmi[23] šachovnice, „pečetí“ bytostné jednoty kosmických možností. Duch jest Pravda; skrze Pravdu je člověk svobodný; mimo Pravdu jest otrokem osudu. To je učení šachové hry. Kšatrija, který se jí oddá, v ní nenachází pouze zábavu nebo prostředek k sublimaci své válečnické vášně a touhy po dobrodružství, ale také, podle svých intelektuálních schopností, spekulativní oporu a „cestu“, která vede od činu ke kontemplaci.
[1] V orientálních šachách není tato figurka „královnou“, ale „poradcem“ či „ministrem“ krále (v arabštině mudaffir nebo wazir (vezír), v perštině fersan nebo fars). Označení „královna“ v západní hře je nepochybně důsledkem záměny perského termínu fersan, který se v kastilštině změnil na alferga, a starofrancouzského fierce nebo fierge, což znamená „panna“. Ať už je tomu jakkoliv, přiřazení takové dominantní role králově „dámě“ dobře odpovídá rytířské mentalitě. Je také významné, že šachy se do Západu dostaly prostřednictvím arabsko-perského proudu, který s sebou přinesl také heraldické umění a hlavní pravidla rytířství.
[2] Tato figurka původně představovala slona (arab. al-fil), na jehož hřbetě stála opevněná věž. Schematické znázornění sloní hlavy v některých středověkých rukopisech mohlo být chápáno buď jako „bláznovská čepice“, nebo jako biskupská mitra, francouzsky se tato figurka nazývá fou, „blázen“; v němčině se nazývá Läufer, „běžec“.
[3] Viz autorova kniha Sacred Art in East and West, Perennial Books, Londýn 1967, kapitola I, The Genesis of the Hindu Temple.
[4] Dévové z hinduistické mytologie jsou obdobou andělů z monoteistických tradic; je známo, že každý anděl plní určitou božskou funkci.
[5] Abú l-Hasan ‚Alí al-Mas’údí: Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Odeon, Praha 1983.
[6] Asi Báláditja, titul krále Narasinhagupty, cca 500-570 n. l.
[7] Slovo čaturanga označuje tradiční hinduistickou armádu, složenou ze čtyř ang, tj. slonů, koní, válečných vozů a pěšáků.
[8] Podle al-Mas’údího prováděl Balhít k této hře rovněž matematické výpočty a sepsal o tom knihu nazvanou Tarak Džanká, nepodařilo se ji však identifikovat.
[9] Hindská kosmologie vždy zohledňuje princip inverze a výjimky, který vyplývá z „dvojznačného“ charakteru projevu: podstatou hvězd je světelnost, ale jelikož hvězdy nejsou samotným Světlem, musí existovat i temná stránka. Ráhu a Ketu tvoří v indické kosmologii dvojici „stínových sil“, které nejsou fyzickými tělesy, nýbrž lunárními uzly – místy, kde se protíná dráha Měsíce se zdánlivou dráhou Slunce. Ráhu odpovídá severnímu uzlu (Dračí hlava), Ketu jižnímu (Dračí ocas); v astronomickém smyslu jde o body, v nichž dochází k zatměním. V mytologii jsou chápány jako dvě poloviny jednoho bytí: Ráhu je démonická hlava, která pohlcuje světlo Slunce a Měsíce, zatímco Ketu je bezhlavé tělo, jež světlo opět uvolňuje. Symbolicky představuje Ráhu sílu přerušení, chaosu a inverze, zatímco Ketu vyjadřuje rozpuštění, návrat a transcendenci. Kosmologicky jsou oba uzly označovány jako „stínové planety“ (čájágraha), neboť působí, aniž by byly viditelné. Arabští autoři, včetně al‑Masʿúdího, proto Ráhu popisují jako „temnou hvězdu“ zatmění. V rámci mandalického uspořádání prostoru odpovídá Ráhu směru, který není vidět, ale přesto determinuje cyklický rytmus světa.
[10] Al-Mas’údí: Rýžoviště zlata a doly drahokamů, str. 72.
[11] Některé buddhistické texty popisují vesmír jako desku o rozměrech 8 x 8 čtverců, spojenou zlatými provazy; tato čtverce odpovídají 64 kalpám buddhismu (srov. Saddharma Pundarika, Burnouf, Lotus de la bonne Loi, str. 148). V Rámájaně je nedobytné město bohů, Ajódhja, popsáno jako čtverec s osmi oddíly na každé straně. V čínské tradici si také připomínáme 64 znaků, které vycházejí z 8 trigramů komentovaných v I-ťingu. Těchto 64 znaků je obecně uspořádáno tak, aby odpovídalo osmi oblastem prostoru. Tak se opět setkáváme s myšlenkou čtyřnásobného a osminásobného rozdělení prostoru, které zahrnuje všechny aspekty vesmíru.
[12] Al-Mas’údí: Rýžoviště zlata a doly drahokamů, str. 72.
[13] V roce 1254 zakázal svatý Ludvík svým poddaným hrát šachy. Svatý měl na mysli vášně, které tato hra mohla vyvolat, zejména proto, že se často hrála společně s kostkami.
[14] Tato varianta šachu je popsána v díle Bhavišja purána. Alfons Moudrý rovněž zmiňuje „velkou šachovou hru“, která se hraje na šachovnici o rozměrech 12 × 12 polí a v níž figurky představují mytologická zvířata; její vznik připisuje indickým mudrcům.
[15] Vzhledem k tomu, že čínská šachovnice, která rovněž pochází z Indie, nevykazuje střídání dvou barev, lze předpokládat, že tento prvek pochází z Persie; přesto však zůstává věrná původní symbolice šachovnice.
[16] Díky tomu se stává také symbolem inverzní analogie; jaro a podzim, ráno a večer jsou si navzájem protikladné. Obecně řečeno, střídání černé a bílé odpovídá rytmu dne a noci, života a smrti, zjevení se a opětovného ponoření do neprojeveného.
[17] Z tohoto důvodu by typ vastušástra mandaly s lichým počtem čtverců nemohl sloužit jako šachovnice: „bojiště“, které šachovnice představuje, nemůže mít zjevné centrum, neboť symbolicky musí být nad rámec protikladů.
[18] Viz kniha Sacred Art of East and West, kapitola 2, Základy křesťanského umění.
[19] Srv. René Guénon: Symbolika kříže. Luzac, Londýn 1958.
[20] Mandala složená z 8 x 8 čtverců se také nazývá Manduka, „žába“, v narážce na „Velkou žábu“ (maha-manduka), která nese celý vesmír a je symbolem temné a nerozlišené hmoty.
[21] Ve svaté válce se může stát, že každý z bojujících stran se oprávněně považuje za představitele Světla bojujícího proti temnotě. To je opět důsledkem dvojího významu každého symbolu: to, co je pro jednoho vyjádřením Ducha, může být v očích druhého obrazem „temné“ „hmoty“.
[22] Mandala šachovnice na jedné straně a kostky na straně druhé představují dva odlišné a vzájemně se doplňující symboly vesmíru.
[23] Můžeme si připomenout, že Duch či Slovo je „podoba všech podob“, „tvar všech tvarů“, tedy formální princip vesmíru.
