V 
této kapitole přineseme pár příkladů „thulské“ ideologie z novodobého Německa, Francie a Chile, abychom poukázali na některé temné a pochybné struktury, v nichž se po druhé světové válce projevovaly polární a árijské archetypy. Na rozdíl od samotné Společnosti Thule, jež zanikla a je mrtvá, mýtus o přežívání „Černého řádu“ je až příliš živý v oné šedé zóně mezi faktem a fikcí – na území, které je velmi dobrou živnou půdou pro rozvíjení mytologických obrazů a jejich vnášení do kolektivní představivosti.
Obdivuhodné dílo Waltera Kaftona-Minkela Podzemní světy[1] poskytuje mnoho informací k mýtu o přežívání nacismu v podzemí, který se objevuje nejen v bláznivých časopisech a bulvárních novinách, ale i v důvěryhodnějších zdrojích.[2] Jelikož mne však zajímají spíše filosofické aspekty, v této kapitole se zaměřím na několik ambiciózních a encyklopedických děl, jež zmíněný mýtus zařazují do kontextu srovnávací religionistiky a všeobecné historie. Tak uzavřeme cyklus, který jsme započali ve třetí kapitole, v níž se objevují Baillyho předpotopní mudrci pocházející z polárních území.
Přední místo mezi těmito nejnovějšími knihami patří román Wilhelma Landiga Götzen gegen Thule,[3] vydaný v Hannoveru v roce 1971 u stejného nakladatele (Hans Pfeiffer Verlag) jako Bronderův spis Než přišel Hitler.[4] Název se překládá dost nešikovně jako Bůžci proti Thule, přičemž odkazuje na neustálý zápas Thule s malichernými božstvy jiných lidských ras. Landig dává své knize podtitul Román plný faktů a hned na začátku čtenáři říká, že obsahuje autentické informace o tajné vojenské technologii a víceúrovňovém „konfliktu symbolů“, který se právě nyní odehrává.[5] V průběhu textu zmiňuje Evolu, Wirtha, Gobineaua, Tilaka, Hörbigera, Wegenera a Otto Rahna, dávaje iniciativnímu čtenáři podnět k tomu, aby šel a na vlastní kůži probádal Landigovy prameny, přičemž odbočky zasazené do rámce dobrodružného příběhu mu poskytnou dostatečnou základní orientaci ve většině témat, které jsme zkoumali.
Götzen líčí příběh dvou německých letců s alegorickými jmény Recke [„Rek“] a Reimer [„Veršotepec“ nebo „Básník“], kteří jsou na sklonku druhé světové války posláni na tajnou základnu, postavenou v těch nejodlehlejších oblastech arktické Kanady. Existence této polární základny („Punkt 103“) zůstává neznámá nejenom západním vládám, ale dokonce i většině německých pohlavárů. Jde o velký podzemní komplex se všemi výdobytky technologie, která přesahuje vše, co se v Evropě doposud využívá. Podpora plyne zejména ze Spojených států, kde se sympatizanti na vlivných pozicích starají o zájmy Thule s vírou, že představují mocnou opozici vůči „určitým silám v říšské vládě, označeným číslem 666“.[6]
Další národy očividně sdílí tyto obavy, protože kniha popisuje, jak se velké konference na základně „Bodu 103“, v zasedacím sále podobném chrámu, zúčastní pestrá mezinárodní skupina: tibetský láma, japonští, čínští a američtí důstojníci, Indové, černí Etiopané, Arabové, Peršané, brazilský důstojník, Venezuelan, Siamec a čistokrevný mexický Indián.[7] Pro tuto příležitost si všichni obléknou svůj národní oděv a mnozí z nich přednášejí projevy, v nichž ztotožňují své národní ideály s ideály Thule.
Doprava všech těchto vyslanců do Arktidy by počátkem roku 1945 asi představovala nepřekonatelný problém, nebýt pokročilé technologie, za jejíž skutečnost se Landig zaručil. Na základnu a zpět se cestuje vertikálně vzlétajícím letounem V7 o tvaru koule se skleněnou kopulí, obklopené rotujícím prstencem turbínových lopatek. Dozvídáme se (a také mimo román máme všechny důvody tomu věřit),[8] že v německých a českých továrnách bylo několik málo prototypů V7 sestrojeno, nicméně se pak nedostaly do výroby ani nebyly nasazeny na frontě.[9] Jedním z cílů pozdější mise zmíněných hrdinů, v rámci níž byli posláni do Prahy tváří v tvář postupujícím Spojencům, bylo zabránit, aby tato technologie padla do rukou Rusů nebo Američanů. Ovšem po kapitulaci se základna prohlásí za nezávislou a neporaženou, a německé znaky na svých letadlech nahradí vlastním symbolem Černého slunce – kruhem, který není přímo černý, ale temně rudý jako sražená krev.[10]
Reimera a Reckeho po nehodě letadla v arktické pustině zachrání důstojník Waffen-SS Gutmann („Dobrý člověk“), jenž se posléze stává jejich průvodcem a filosofickým mentorem. Shrňme si zde filosofii Thule, převzatou z četných Guttmannových proslovů.
Světlo Thule nepřichází z východu, nýbrž ze severu. Její tradice je „uranská“, což se odvozuje od jména vládce kosmického světového řádu Úrana a prvotního ráje árijské rasy, ležícího u severního pólu. A právě Saturn, Úranův syn, který se zmocnil vlády, přinesl původně šťastnému a sjednocenému lidstvu pochybný dar egoistického stavu. Pokušení plynoucí z této změny v lidské konstituci vedla ke ztrátě prvotní jednoty a poté i zničení Saturnovy říše, Atlantidy. V důsledku toho teplé klima tajného ostrova Hyperborejců náhle vystřídala krutá zima. Původní rasy Arktidy a severské Atlantidy ztratily své domovy a byly nuceny stěhovat se na jih. Kdekoliv se usadily – v Evropě, Persii, Indii a jinde – snažily se obnovit svůj ztracený ráj a ve svých mýtech a legendách na něj vzpomínaly.[11]
Přestože Úranos a Saturn se jeví jako personifikace sil či událostí, jejichž vliv se omezuje na tuto Zemi, na čele thulského panteonu stál ve skutečnosti Bůh Otec, vesmírný duch mimo čas a prostor. Za tímto neprojeveným Jedním je „Syn Boží“, skrze něhož se Otec zjevuje. Avšak Syn, jenž má daleko do osobního božství, nepředstavuje nic jiného než zákony kosmu a samotný přirozený řád. Jelikož v dávných dobách byl tento řád prožíván především v běhu Slunce a věčném návratu roku, Syn Boží nabyl rysů solárního božstva a stal se Božím sluncem (což i v němčině působí jako slovní hříčka).[12] Hyperborejský solární Apollón, pán vesmírného řádu, jehož znají Řekové, je pouze jedním z příkladů; dalším je Mithra, který představuje Slunce vymezující velké kosmické roky prostřednictvím precese bodů rovnodennosti; a tak je na hlavní ikoně thulského podzemního chrámu – na znamení konce věku Býka – znázorněn, jak poráží býka.[13] Landig sice nepředkládá janovské ztotožnění Krista s Logem, „Slovem“, jež na počátku vytváří strukturu kosmu, ale samozřejmě i to mohlo být začleněno do teologie této tradice. O Mithrovi budeme ještě mluvit ve dvanácté kapitole.
Vezmeme-li v úvahu tuto univerzalistickou víru, Landigovi obyvatelé Thule zdaleka nejsou omezení rasisté. Uvědomují si „esoterní střed světa či hlavní centrum eticky pozitivních sil. To je pravá Ultima Thule, ale nejen pro árijské národy, nýbrž pro celý svět“. Jen pár jedinců zná její polohu, nicméně není daleko – v pozemském měřítku – od polární základny na „Bodu 103“. Jiné skupiny s ním komunikují telepaticky. Starověcí Egypťané jej znali jako severní pohoří, On; Tibeťané mu říkají Ri-rap-hlumpo.[14]
Toto nadřazené centrum o sobě dává vědět prostřednictvím fenoménů zvaných manisola, jež od pradávna vzbuzovaly nábožnou úctu. Oproti německým diskovým letounům jde o úplně jiný druh UFO, neboť manisoly jsou „bio-stroje“, které žijí, reprodukují se a umírají v průběhu sedmidílného životního cyklu. Rodí se jako kruhy čistého světla, pak krystalizují do metalické formy s vysokým obsahem zirkonia. To je ženská, mater-ializovaná forma. Ta si pak vytváří maskulinní, falický element, jenž ji uvádí do stavu androgynní rovnováhy. Poté přichází regenerační proces a v její děloze roste zárodek nové manisoly. Kvůli nadšencům UFO překládám pokračování tohoto popisu:
„Regenerovaná část je vypuzena mateřským jádrem jako nový energetický kruh světla, což odpovídá průběhu porodu. Tento nový kruh vstupuje do týchž sedmi vývojových stadií, zatímco vypuzující mateřský element se sroluje do koule, která poté exploduje. Metalické pozůstatky obsahují měděné částice. Optické dojmy, jež očití svědkové těchto manisol mívají i dnes, jsou v zásadě pořád stejné. Za denního světla vykazují extrémně jasnou zlatou či stříbřitou luminiscenci, někdy se stopami růžově zbarveného dýmu, který pak často kondenzuje do šedavě bílých pruhů. V noci tyto disky září světélkujícími nebo lesklými barvami, příležitostně se ukazují po krajích dlouhé plápolající plameny a červené a modré jiskry, které mohou zesílit až ve vinoucí se oheň, který je věnčí. Nejpozoruhodnější je jejich schopnost reagovat na pronásledovatele, jako je tomu u rozumného stvoření, zcela vylučující jakýkoliv případný elektronický samořídící systém nebo dálkové ovládání.“[15]
Němci jsou posíláni na misi přes půl světa, jak pokračuje román, a všude mají navazovat kontakty s jednotlivci a skupinami, jejichž ideály se shodují s těmi thulskými. Procházejí Francií, Španělskem, Sýrií, Irákem, Kuvajtem, Pákistánem, Indií a Tibetem. Brzy je na cestě poblíž Montséguru potká francouzský collaborateur jménem Bélisse (odvozeno z Bélisane, jména slunečního boha Galů). Ten je oddán katharské tradici svého regionu, ztotožněné s funkcí strážců svatého Grálu. Bélisse je jedním z mála, kteří uchovali katharskou herezi navzdory stoletím katolické persekuce, a v Němcích poznává duchovní bratry. Právě on jim podává výše uvedené vysvětlení životního cyklu manisol.
Zmínky o manisolách jako úkazech na obloze se vyskytují všude a jsou považovány za manifestace „bílé síly“ a posly nového věku Vodnáře.[16] Každý národ má svou vlastní mytologii s nimi spojenou. Se středověkými kathary byly manisoly ve spojení prostřednictvím Grálu, jenž měl patrně tutéž zprostředkující povahu. „Byl to hmotný předmět,“ říká Gutmann, „který fyzické, fyziologické a spirituální síly nejen symbolizoval, ale v důsledku své speciální konstrukce jimi i disponoval.“ Dodává, že „disky Máního představovaly v Provensálsku a Languedoku znamení nejvyšší lásky [Minne]“.[17] Landig tak zařazuje kathary a kult lásky středověkých trubadúrů na stranu „Bílého světla“, podporovaného létajícími talíři, jež se pak jeví jako bytosti jiného řádu existence, nicméně stejně oddané ideálům jednoty a lásky.
Landigovi obyvatelé Thule mají – jak lze očekávat – svůj stín, a tím je Izrael. Vzájemná rivalita sahá daleko do prehistorických dob, do mezidobí, během něhož byli severští Atlanťané zotročeni černými mágy semitského původu. (Srovnej dočasné zotročení boreální rasy černochy u Fabre d’Oliveta a podmanění Árjů Túránci u Spencera.) Židovská tendence migrovat na místa severně a západně od Izraele je ztělesněním nostalgie, lidové paměti na dobu této jejich nadvlády a touhou ještě jednou vládnout ze severu[18] – tak praví důstojník SS Gutmann, jehož zdroj podivných informací je zdánlivě nevyčerpatelný. Reimer si starému moudrému sefardskému Židu v Toledu stěžuje, že Izrael začal uctívat Götzen, „bůžky“. „Stavíte svět na dva pilíře svého kultu, abyste jej spravovali jako domácnost. My nebudujeme, nýbrž podřizujeme se harmonickým zákonům kosmu, a díky tomu jsme jeho pány.“[19] Nicméně nejsme nepřáteli, dodává Gutmann, jen každý z nás je vázán zákony své krve.
Atmosféra začíná být mnohem okultnější, jakmile Gutmann odhaluje povahu zápasu mezi Izraelem a Thule. Archa úmluvy byla a podle všeho i je astrální akumulátor navržený pro magické operace.[20] „Hebrejští mágové kradou a skrývají silové pole Árjů. Ve své arše úmluvy zachycují oplodňující prvky árijské tradice, jejímiž nositeli byly původní rasy arktického a atlantského severu s jejich pozdějšími smíšenými mutacemi, a filtrují energetické proudy árijského poslání přes hebrejský pól, aby je překroutili a přiměli pracovat pro sebe.“[21] Tutéž archu, nebo alespoň stejný typ, údajně používají američtí Shriners [!],[22] jejichž ústředí v Chicagu řídí všechny zednářské lóže věrné jediné celosvětové vládě. K tomuto bratrstvu prý patřil Roosevelt a Churchill, kteří vždy pracovali ve prospěch jeho cílů. Shriners ve své arše neboli schráně „uchovávají magii ztělesněnou Jahvem jakožto energetické centrum dílem rasové, dílem kosmopolitní aktivní substance, která účinkuje v obou směrech“.[23]
Nelze přesně říct, co tím Landig myslí, ale u některých čtenářů vyvstanou asociace s představami o „ztracených archách“ a podobnými tématy v mnohem lidovější okultní literatuře. Jako nový symbol této uzurpace thulských energií Landigovy postavy pohrdlivě zmiňují vlajku Spojených národů, která zobrazuje mapu Země se středem na severním pólu, ovšem v barvách „Izraelitů“, v modré a bílé.[24]
Když se Thulané ocitnou v Tibetu, začnou se jim odhalovat další aspekty světového spiknutí. Po dlouhé době se zde setkávají se svým společníkem Reckem i dalším Němcem se jménem Juncker [„Šlechtic“], který jim vypráví o plánu na vytvoření celosvětového impéria žluté rasy. Žlutá rasa podle něj čeká na příchod nového Velikého chána z podzemní říše Agartha.[25] O něco později si společníci vyslechnou autentičtější verzi tohoto příběhu od tibetského lámy jménem Ngön-kyi Padma Dab-yang.
„Pramenem hmotných energií levé ruky, jejichž sídlo se nachází v Šambhale, je nadzemní město síly a moci, řízeno velikým Králem strachu. Je to však totéž šambhalské sídlo, které část západních tajných bratrstev a lóží považuje za místo svého původu, z něhož vzcházejí přísliby i varování Pána světa. Tato Šambhala je reflektorem naší vůle! Pak je zde druhý pramen: Agartha, vnitřní, podsvětná říše kontemplace a jejích energií. I zde je Pán a Král světa, jenž slibuje svou vládu. Ve vhodném okamžiku toto centrum povede dobré lidi proti zlým; je v pevném spojení s Brahytmou, to jest Bohem. A je to král, jenž bude sloužit, ten, kdo nastolí naše impérium a bude vládnout nad ostatními. Pokud jsi, lámo ze Západu, prve řekl, že smlouva byla porušena, pak to nebylo porušení, nýbrž selhání lidí ve vaší Říši (Reich), kteří se spojili s energiemi Šambhaly, totiž čirého násilí, a svou tajnou cestou působili proti dalším lidem z vaší Říše. (…) A za těmito energiemi, které se manifestují v Šambhale, stojí Kavkazan, Stalin-Džugašvili! Věděl vše, znal muže z okruhu vaší Říše a hrál s nimi svými kartami, jako by byly jejich. Stalin-Džugašvili měl podporu Pána strachu a moci proti vaší Říši!“[26]
Gutmann na to namítne, že se domníval, že tajné informace během celé války poskytovali Německu právě Tibeťané v Londýně. Ano, odpoví lama: Pomáhali jsme vám, ale také jsme vás ničili. Pravá ruka Agarthy vám pomáhala, dokud se ona skupina lidí nevydala do rukou Šambhaly. „Zdroj levé ruky je dobrý, pokud jej kombinujeme s pravou rukou. Ten, kdo slouží pouze levici, je ztracen.“[27] A dodává, že Tibet ztratil léta trpělivé práce kvůli odpadnutí Říše, že také Stalin nyní pracuje proti Tibetu a že se nad ním stahují mraky. Ovšem „v asijských pustinách ještě stále žije tajná říše, jejímž trůnem je Střecha světa, a když se naplní zaslíbený čas, ožije a viditelně se projeví. A ten čas je blízko, moji bílí lámové ze Západu! Je blízko!“[28]
Znovu zde zaznívá motiv neúspěšného pokusu o obnovení polární tradice ve dvacátém století a jejího následného překroucení. Stručně řečeno, Landig tvrdí, že Hitlerův závratný nástup k moci byl výsledkem thulské podpory, ale jakmile „se stal zlým“, on i celé Německo byli necháni na holičkách, jak náleží (použiji-li Landigova slova) uctívačům materialistické, mocichtivé Šambhaly, charakteristické pro Šelmu, jejímž číslem je 666.
Landig nakonec podává i třetí pohled, který vkládá do úst Gyud-Lamy, mnicha-mága, jenž není Mongol, nýbrž rodilý Ind. Ten říká, že se neúčastní soupeření uvnitř tibetského buddhismu nebo tahání za nitky, které provádí na jedné straně dalajláma a na druhé chutuchtu[29] v Urze. Nemá zájem na velké celosvětové říši, protože vše je pro něj májá (iluze), kromě věčného átma-bráhma a Buddhova míru. Nicméně připouští, že Západ rovněž hledá dévajánu, cestu bohů: „Vaše světlo vychází od Půlnoční hory, odkud jste přišli a kam se musíte navrátit. A protože jste povoláni právě k tomu, nemůžete se podílet ani na Buddhově míru, ani na útocích z asijských stepí.“[30]
Němcům, drženým v Tibetu s veškerou zdvořilostí, ale proti jejich vůli, se nakonec podaří vyklouznout, přičemž neustále doufají v opětovné spojení s arktickým centrem, „Bodem 103“. Jejich údělem je však padnout do zajetí Britů v Indii, a jelikož jim chybí doklady i přesvědčivý příběh o tom, kde byli, dlouho strádají v zajateckém táboře. Nakonec jsou repatriováni do Německa a Rakouska, kde naleznou zničený a demoralizovaný svět. „Bod 103“ na ně patrně zapomněl; když se po čase setkají v Salcburku, smutně připustí, že snad ještě existuje, jen se možná zcela izoloval od dnešního světa. Nyní se zdá, že jsou to Thulané, kdo se stal „novým Ahasverem“ (což je tradiční jméno „věčného Žida“). Vše, co jim zbývá, je založit „Čtvrtou říši v exilu“ a trpělivě čekat, až věk Ryb dosáhne neodvratného konce. Jakmile totiž tento věk pomine, rozpadne se náboženská tyranie sv. Petra v Římě a černá magie shrinerů a židovských arch ztratí svou moc.[31] Poté, praví Landig, znovu zavlaje modrý a zlatý prapor Árjů a Černé slunce jejich nigreda se promění ve stříbro.[32]
Götzen gegen Thule je v určitém smyslu obsáhlým dílem revizionismu, anebo – jednoduše řečeno – pokusem o očištění nacistů. Juncker například s naprostým klidem tvrdí, že na snímcích navršených mrtvých těl údajně pocházejících z koncentračních táborů byly ve skutečnosti svlečené oběti spojeneckých náletů na Mnichov, naházené na hromadu a vyfocené pro účely propagandy.[33] V dalším ohledu Götzen představují filosofii Evolovy Rivolta contro il mondo moderno přizpůsobenou pro publikum čtoucí romány; kniha jej poučuje o mýtu arktické Thule a její politice a je zároveň přizdobena dalšími mocnými mýty naší doby, které navzájem propojují UFO (vytvořené člověkem nebo jinak), podzemní království, kathary a albigenské, svatý Grál, přežívající nacismus, himálájské mistry a mezinárodní spiknutí jak politické, tak i okultní.
Viz Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025.
[1] Walter Kafton-Minkel: Subterranean Worlds: 100,000 Years of Dragons, Dwarfs, the Dead, Lost Races & UFOs from Inside the Earth. Loompanics Unlimited, 1989.
[2] Kafton-Minkel 1989, str. 217-242.
[3] Wilhelm Landig: Götzen gegen Thule. Ein Roman voller Wirklichkeiten. Hans Pfeiffer Verlag 1971.
[4] Dietrich Bronder: Bevor Hitler kam – Eine historische Studie. Marva 1964.
[5] Landig 1971, poznámka před titulní stránkou.
[6] Landig 1971, str. 132-133.
[7] Landig 1971, str. 158-162.
[8] Viz Fuchs – Kölper 1958, pod „Fliegende Scheibe“ a „UFO“; Mattern 1974; Harbinson 1982, str. 587-605.
[9] Landig 1971, str. 114-117.
[10] Landig 1971, str. 134, 137n, 251.
[11] Landig 1971, str. 51, 131, 251, 472, 497, 544.
[12] Angl. Sun/Son of God, něm. Sohn/Sonn‘ des Gottes (Sonne je sice ženského rodu, nicméně ve starší němčině jmenný rod výrazu sunno kolísal).
[13] Landig 1971, str. 253-258.
[14] Landig 1971, str. 138-139.
[15] Landig 1971, str. 317.
[16] Landig 1971, str. 314n, 373.
[17] Landig 1971, str. 319.
[18] Landig 1971, str. 169–170.
[19] Landig 1971, str. 374.
[20] Landig 1971, str. 368.
[21] Landig 1971, str. 471–472.
[22] Americká zednářská lóže s alternativním názvem „Dávný arabský řád vznešených od mystické schrány“, založená roku 1871, se sídlem na Floridě.
[23] Landig 1971, str. 169.
[24] Landig 1971, str. 367, 735.
[25] Landig 1971, str. 619.
[26] Landig 1971, str. 629.
[27] Landig 1971, str. 630.
[28] Landig 1971, str. 631.
[29] Titul hlavního mongolského hodnostáře školy Gelugpa (také bogdgegén). Urga je bývalé jméno Ulánbátaru, jenž leží u řeky Túl (před rokem 1988 Tola).
[30] Landig 1971, str. 637.
[31] Landig 1971, str. 742, 747.
[32] Landig 1971, str. 261, 748.
[33] Landig 1971, str. 709.
