Lovecraft, surrealismus & revoluce
F. R.
Druhá světová válka a nacistická okupace Francie přiměly Andreho Bretona a další surrealisty hledat útočiště v USA. Po přeskupení v New Yorku začali v Novém světě plodně hledat „surrealistické důkazy“. Mezi jejich největší objevy patřil Howard Phillips Lovecraft a „Lovecraftův kruh“, k němuž patřili Clark Ashton Smith, August Derleth, Donald Wandrei a Frank Belknap Long. V dílech těchto autorů surrealisté nacházeli potvrzení a rozšíření svého vlastního hledání. Tato díla, která vycházela v časopisech Weird Tales a dalších „pulpových“ časopisech, se jim zdála být opravdověji poetická než věci v Poetry nebo jiných oficiálních orgánech arcikultury. Lovecraft a jeho přátelé se dostali za hranice pouhé „literatury“, do těkavých stínů nové mytologie. V průkopnické studii o Lovecraftovi v americkém surrealistickém časopise VVV Robert Allerton Parker vzdával hold jeho „prapodivným bytostem manichejského zla přežívajícím z pravěku“.[1] Lovecraft se odvážně postavil problému zla, aniž by ustupoval náboženství (byl militantním ateistou). Lovecraftovský smysl pro zlo prostupuje několika plátny surrealistického malíře Matty z konce 40. let, například Atyarth Insolent a Rghuin Monstrous Triumphs.
První francouzské překlady Lovecrafta v roce 1953 přivítali Robert Benayoun a Gerard Legrand v surrealistickém časopise Medium. Živě si vzpomínám, jak se Claude Tarnaud při našem setkání v New Yorku v roce 1963 dovolával naléhavosti Lovecraftovy „kosmické zlovolnosti“. Tato naléhavost nezůstává nic dlužna estetické/literární konvenci: dotýká se tohoto světa, života, všeho, co děláme. Není náhodou, že Edouard Jaguer navrhl Lovecrafta jako pomůcku pro sochaře,[2] neboť jeho povídky nám umožňují zahlédnout „Velké neviditelné“, kteří se zviditelňují ve vzdorující vitalitě hmoty. Philip Lamantia, píšící v roce 1974 z oregonských jeskyní, tam v „dialektice kalcinace“ signalizoval „čistě lovecraftovský pohled na ‚Staré‘, kteří si pěstují své minerální trny a rány“.[3]
Díla Lovecraftova kroužku zůstávají pro surrealisty dodnes základním zdrojem inspirace.[4]
*
Člověk si nemůže nepoložit otázku, do jaké míry, pokud vůbec, byl zájem surrealistů o Lovecrafta opětován. August Derleth na dotaz na toto téma odpověděl:
„Velmi pochybuji o tom, že Lovecraft někdy věděl o surrealistickém hnutí… Ani Lovecraft, ani [Clark Ashton] Smith [CAS] by se nepovažovali za surrealisty.“[5]
Frank Belknap Long, který Lovecrafta znal pravděpodobně lépe než kdokoli jiný, dodává:
„Vždyť Lovecraft byl v podstatě surrealista: Jsem si jistý, že HPL v životě nečetl ani slovo surrealistického díla. A silně pochybuji, že to v prvních letech dělal CAS. Možná tak učinil v pozdějších letech, ale o tom nemám žádné znalosti. Ani HPL ani Smith se v dopisech, které mi psali, nikdy nezmínili o Bretonovi nebo Lautréamontovi.“[6]
Lautréamont a Breton ve skutečnosti nebyli v Americe dvacátých a třicátých let dvacátého století příliš známá jména. Surrealismus byl tehdy v této zemi téměř stejně neznámý jako v Hitlerově Německu a Stalinově SSSR. Žádný z Bretonových manifestů, žádné ze stěžejních děl hnutí nevyšlo v angličtině. Není tedy divu, že Long přiznává, že „mezi spisovateli fantasy a honorace, s nimiž jsem si před čtyřiceti lety dopisoval, se o surrealismu příliš nemluvilo: George Sterling, Smith, Henry S. Whitehead, Donald a Howard Wandreiovi, August Derleth atd.“[7]
(Arkham House, Sauk City 1975)
Ve svém svazku vzpomínek na HPL obnovil tuto diskusi Frank Belknap Long:
„Lovecraftovy znalosti surrealismu… byly mimořádně omezené. Znal jej pouze v oblasti malířství, a přestože samozřejmě nacházel mnoho paralel mezi díly raných vlámských umělců a díly Dalího a dalších, jsem si zcela jist, že i surrealistické malířství dvacátého století jej ovlivnilo jen velmi málo.“[8]
Kromě vždy nejisté půdy „vlivů“ však existuje širší oblast objektivních paralel, a především selektivních podobností, kde se nacházíme na jistějším základě. „Ani sám HPL,“ říká nám Long, „ani členové Lovecraftova okruhu nebyli ovlivněni surrealismem tak jako Poe, Bierce, Dunsany, Blackwood, Machen atd. Ale,“ dodává významně, „těžko by mohli být takovými spisovateli, jakými byli, kdyby na ně významní surrealisté té doby neudělali určitý dojem.“[9]
Long avizoval svůj vlastní živý zájem o surrealismus, zejména o jeho současné americké manýry, v nichž prý spatřuje „vzácný, vrcholně horský druh volné asociační nádhery“.[10] VVV ve čtyřicátých letech neznal, nyní uznává esej R. A. Parkera o HPL jako jedno z nejlepších raných zhodnocení. S odvoláním na Parkerovu poctu HPL „necenzurované výpovědi o jeho vnitřních dobrodružstvích“ to Long komentuje:
„Je to ‚necenzurovaná výpověď‘ oné povahy, která tvoří základ, na němž dnešní surrealismus vybudoval velkou část své strukturální soudržnosti, a ačkoli by HPL mnohé z jeho zásad nepochybně odmítl, tento aspekt surrealismu je jistě v souladu s tím, čeho chtěl nejvíce dosáhnout.“[11]
Shodou okolností sám Lovecraft zanechal na toto téma skutečný „testament“. Úplně poslední dopis, který napsal a který byl nalezen neodeslaný v době jeho smrti v roce 1937, obsahuje dlouhou pasáž (zde přetištěnou v plném znění) o surrealismu. Jeho hodnocení, ačkoli není nekritické, je celkově příznivé – na Američana té doby překvapivě. Na jiném místě téhož dopisu potvrzuje svou oddanost antifašismu a dělnickému hnutí. Již dávno překonal provinční rasismus a konzervatismus, které hyzdily některé jeho dopisy z počátku dvacátých let. V tomto posledním nedokončeném textu však vidíme, jak daleko autor Volání Cthulhu pokročil na cestě revoluční jasnosti.
Je to mimořádná skutečnost, která stojí za zamyšlení, o níž je třeba přemýšlet: Lovecraft se ve svých posledních slovech s hlubokým zájmem zabýval zásadní otázkou našeho století: revolucí, socialistickou a surrealistickou.
*
H. P. L. & Černá luna
Robert Benayoun
Za Arthurem Machenem a Algernonem Blackwoodem, v gigantickém stínu A. Gordona Pyma a Waldemara, stojí Howard Phillips Lovecraft (1890-1937). Tento samotář z Providence na Rhode Islandu se nespokojil s destilací samotné tresti nočních můr – oné hrůzy z času a prostoru, kterou signalizoval de Quincey a kterou vyvolal Benjamin Paul Blood v Pluriverse (Mnohovesmíru). Pohlcen břehy Mu, Lovecraft – ve své vytěsněné próze, ukuté v pecích alchymie, kterou uctíval – ohlašoval okultní návrat Prastarých.
K podstatě takových závratí patří, že se šíří jakoby vibracemi v samém jádru následujících děl. A to dostatečně prokázala skupina Sauk City – reprezentovaná mimo jiné Augustem Derlethem, Robertem Blochem, Hazel Healdovou a Robertem E. Howardem –, která zvěčnila temnou legendu o Cthulhu.
Gerard Legrand
Lovecraftova velikost nespočívá v ničem menším než ve vytvoření osobní mytologie, která se vysmívá „moderním dějinám“. Tato mytologie, roztroušená po stránkách populárních časopisů až do jeho smrti, odráží autenticky okultní vědění, s nímž zachází zcela svobodně. Z neznámých planet sestoupili na Zemi, dávno před člověkem, zakladatelé náboženství, z nichž nás stále něco obklopuje. Je pozoruhodné, že toto východisko vrhá světlo na vědecké práce Lovecraftovi jistě neznámé, jako je Hörbigerova glaciální kosmologie a některé směry vývoje jihoamerické archeologie (srv. Denis Saurat: „Atlantis and the Reign of Giants“, Nouvelle Revue Francaise, srpen 1953).
Předpokládajíce a analyzujíce celou předpotopní literaturu ve vlastní režii, dopřál si tento bezvadný spisovatel a jeho skupina luxus ověřování své mytologie. Málokdy posloužila taková důslednost evokaci nezměrných hlubin.
(Z časopisu Medium/Communication Surrealiste č. 1, listopad 1953)
Lovecraftův poslední dopis
(úryvky z dopisů z března 1937)
V posledních několika měsících mi tolik mých dopisovatelů ze zóny morové rány psalo o té výstavě fantastického a surrealistického malířství v Muzeu moderního umění, že doufám, že její putovní výstava zahrne na své trase i starobylou Providence. Skupina starších pramenů – obrazových fantastů až po El Greca a pekelníka Bosche – by mě obzvlášť fascinovala…, ale obávám se, že do putovní výstavy zahrnuta nebude. Obecně však nejsem surrealistickým nadšencem, neboť si myslím, že vyznavači této školy dávají svým podvědomým dojmům příliš mnoho automatické volnosti. Ne že by tyto dojmy nebyly potenciálně cenné, ale mají tendenci stát se triviálními a bezvýznamnými, pokud nejsou více či méně vedeny nějakým uceleným imaginativním konceptem.
Taková věc, jako jsou señora Dalího humorně nazvané Mokré hodinky, má tendenci stát se reductio ad absurdum fantastického principu a být příkladem estetické dekadence, která se tolik projevuje v mnoha fázích naší skomírající a společensky přechodné doby. Nicméně jistě připouštím, že by tato forma vyjádření měla být náležitě uznána, neboť mnohé z jejích produktů mají nepochybně silný imaginativní dosah a svěžest, zatímco celé hnutí nemůže nepřinést důležitý a oživující příspěvek do hlavního proudu umění.
Neexistuje žádná hranice mezi tím, co lze nazvat extrémní fantazií tradičního typu, a tím, co lze nazvat surrealismem; a nepochybuji o tom, že krajiny nočních můr některých surrealistů odpovídají ikonografickým hrůzám, které různí beletristé přisuzují šíleným nebo démony pronásledovaným umělcům, stejně dobře, jako by to mohly být skutečné výtvory. Kdyby existoval skutečný Richard Upton Pickman nebo Felix Ebbonly,[12] jsem si jist, že by byl na nedávné výstavě zastoupen několika obzvláště rouhavými a odpornými plátny![13]
ψ
[1] „Such Pulp As Dreams Are Made On“ ve VVV č. 2-3, 1943. Tento článek byl přetištěn v surrealistickém čísle Radical America (1970).
[2] Poétique de la Sculpture (Paříž, Musée de Poche, 1960), str. 66.
[3] Pohlednice z 16. září 1974.
[4] K nedávným studiím o Lovecraftovi ve světle surrealismu patří Paul Buhle: „Dystopia as Utopia: HPL and the Unknown Content of American Horror Literature“ v The Minnesota Review (jaro 1976) a Franklin Rosemont: „Notes on the Legacy of Cthulhu“ v Arsenalu č. 3 (jaro 1976).
[5] Dopis ze dne 4. června 1967.
[6] Dopis ze dne 3. července 1974.
[7] Dopis ze dne 3. února 1974.
[8] Frank Belknap Long: Howard Phillips Lovecraft. Dreamer on the Nightside. Arkham House, Sauk City 1975, str. 9.
[9] Dopis ze dne 3. února 1974.
[10] Dopis ze dne 3. července 1974.
[11] Dreamer on the Nightside, str. 10.
[12] Fiktivní umělci v povídkách H. P. Lovecrafta.
[13] H. P. Lovecraft: Selected Letters, Vol. IV. Arkham House, Sauk City 1979.
