Další díla chicagských surrealistů. K objevu první položky mě přivedl komentář v příspěvku o časopisu Arsenal, který mne upozornil na Monoskop, kde je další publikace, Cultural Correspondence, týkající se chicagské surrealistické skupiny. Cultural Correspondence byl americký časopis, v letech 1975-1981 vyšlo 14 čísel. Pátrání po dalších informacích odhalilo archiv celého ročníku na Brownově univerzitě:
Cultural Correspondence, časopis zrozený z rozpadu nové levice a nadějí na nový začátek sociálního hnutí, ale také levicového myšlení o kultuře, byla v mnoha ohledech jedinečným časopisem.
Jeho zakládající redaktoři, Paul Buhle a Dave Wagner, oba působili v redakční radě časopisu Radical America, založeného v roce 1967. Buhle byl zakladatelem tohoto dvouměsíčníku a vytvořil jej ze sítě aktivistů-intelektuálů ze Studentů za demokratickou společnost; Wagner byl oficiálně »redaktorem poezie«, ale po jeho přesunu z Madisonu ve Wisconsinu do oblasti Bostonu v roce 1971 se stal členem rozšířené redakční rady. Společně učili na Cambridge-Goddard Graduate School, pak Wagner odjel do Evropy a Buhle opustil redakční radu a přestěhoval se do Yonkers. Výměna dopisů z těchto míst dala vzniknout myšlence nové publikace. Měl to být první radikální časopis vydávaný příslušníky generace, která od dětství sledovala televizi a oceňovala i užívala si její značnou část, také filmy a »pulpovou« literaturu.
Předposlední číslo Monoskopu (číslo 10/11), jehož hostujícím redaktorem byl Franklin Rosemont, využil příležitosti, aby čtenářům přiblížil téma Surrealismus a jeho populární průvodci. Poslední číslo (číslo 12-14) pokračovalo v tématu surrealistickou přílohou.
I bez surrealistického obsahu je Cultural Correspondence zajímavým časopisem, který má blíže k dobovým undergroundovým časopisům než k uměleckým publikacím, zejména pokud jde o pozornost věnovanou undergroundovým karikaturistům. Vzhledem k mé obecné antipatii k uměleckým časopisům to považuji za velmi příznivé. Číslo redigované Rosemontem ukazuje jinou stránku chicagské skupiny ve srovnání s bojovnějším Arsenalem, bez známek zamračených ideologů, kteří plní stránky surrealistického časopisu. Znovu se objevuje H. P. Lovecraft (úvahy o surrealismu z jeho posledního dopisu) spolu s Rosemontovými oblíbenými bluesovými hudebníky. Rosemont také přetiskuje krátkou esej o pulp fiction Roberta Allertona Parkera Explorers of the Pluriverse, která vyšla v katalogu k First Papers of Surrealism.
Mezitím je v internetovém archivu k dispozici program výstavy Marvellous Freedom, Vigilance of Desire, která se konala v roce 1976 v Chicagu. Penelope Rosemontová se v knize Surrealist Women na tuto událost několikrát odvolává, takže je skvělé, že si můžeme prohlédnout některá umělecká díla, která jsou v knize popsána jen stručně. Mnohé katalogy výstav jsou pouhými seznamy obrazů s jedním či dvěma eseji, ale tento vypadá, jako by si vzal za vzor katalog First Papers of Surrealism, protože je plný esejů, básní, drobných ilustrací apod. Rané surrealistické výstavy se nikdy nespokojily s roztroušením uměleckých děl po jinak prázdné místnosti, několik z nich rozšířilo svá témata do výstavního prostoru v raných projevech konceptu instalace nebo prostředí. V případě chicagské akce návštěvník procházel kolem »Sleepwalker’s Hill« do »Corridor of the Forgotten Future«, který vedl k srdci výstavy a jedenácti »Domains of Surrealist Vigilance« věnovaných významným osobnostem, byli to: Alenka Lewise Carrolla, vévodkyně z Towers (Peter Ibbetson, jeden z oblíbených filmů Andrého Brétona), Sadeho Julietta, Harpo Marx, T-Bone Slime, Peetie Wheatstraw, Robin Hood, Bugs Bunny, Doktor Faustroll Alfreda Jarryho, Poutník Melmoth a surrealisty oblíbený mistr zločinu, Fantomas. Nesmrtelný moudrý králík se objevil už na stránkách časopisu Arsenal a na obálce prvního čísla Cultural Correspondence, ale zde se stává skutečnou ikonou surrealismu.
Poznámka pod čarou
Jak vyplývá ze stručného přehledu jmen z obsahu uvedeného vpravo na obálce posledního čísla Cultural Correspondence 12-14, přispíval do něj i český filosof, kritik, básník a reformní politik Pražského jara Ivan Sviták, např. v čísle 10-11 z podzimu roku 1979 měl jeho článek název O ideální televizi:
Rád bych uvedl několik poznámek k problému sociální funkce televize, protože rozhodující otázky nespočívají v televizi samotné nebo v analýze struktury televizních pořadů, ale v historické scéně, v níž se televize a její diváci objevují. O vztahu mezi televizí a kinematografií toho bylo řečeno mnoho a o konzumentech těchto pořadů téměř nic: totiž o divácích…
Televize tím, že šíří ideologie ve více či méně skryté podobě, je nástrojem mocenských institucí. Ideologie vytváří falešné představy o realitě, vytváří mýty, které odpovídají dané mocenské struktuře. To je skutečná funkce televize. Televize by však měla k realitě zaujmout kritický postoj. Dovolte mi představit si ideální televizi, která neexistuje … a je jen zbožným přáním. Přinesla by nám kritiku našeho každodenního života, pomohla by nám překonat iluze. Představuji si televizní pořady, které by kritizovaly masové iluze, ničily ideologickou kamufláž, odhalovaly trumfy mocenských institucí a demystifikovaly vědomí. Televize by měla být schopna kriticky porozumět našemu každodennímu životu. Měla by být schopna bojovat proti fetišům a maskám reality, které establishment nabízí modernímu člověku prostřednictvím masmédií. Nezáleží na tom, zda jsou mocenskými institucemi církve, politické strany nebo jiné mocenské konglomeráty…
Povinností reportéra, ať už v novinách, nebo na televizní obrazovce, je říkat pravdu. Klíčovým problémem není umělecká prezentace různých pořadů, klíčovým problémem je pravda. To je postulát číslo jedna. Pokud by se tento postulát realizoval, jaká témata by se na obrazovce objevila? Ta, která jsou dnes odsunuta do temných koutů televizních studií.
Televize by měla vysílat pořady, které by odideologizovaly vědomí – to znamená, že by se zbavily lží a falzifikací. Televizní pořady by měly vyjadřovat kritické myšlenky proti nebezpečným tendencím, zejména proti totalitním tendencím. Tím by se vytvořila kritická protiváha „idejím“, které zneužívají televizi ve prospěch dílčích zájmů. Televize se dostává do bodu, kdy překračuje pouhou popisnou fázi. Má potenciál jít hlouběji do reality a nabídnout více než pouhá fakta.
