Odhalení severokanadské skrýše přeživších nacistů se znovu objevuje ve francouzské knize s nejistou reputací, Obrácení neboli La Boucane proti Černému řádu od R. P. Martina. Jelikož toto dílo je známější než Landigovo a bylo již shrnuto a pojednáno v několika knihách, nemusíme o něm mluvit natolik obšírně. Martinova kniha, jež se ve všech směrech prezentuje jako věcná a co do smýšlení naprosto antifašistická, nám vypráví o tom, jak byla v roce 1971 odhalena skupina bývalých nacistů, která působí v zákulisí se snahou ovládnout svět. Tento „Černý řád“ (původně přezdívka SS) vyvíjí vlastní pokročilé technologie, zejména v oborech jako je letectví a metody pro ovládání zemětřesení a počasí, což jim brzy propůjčí naprostou globální moc. Má celosvětovou síť základen, z nichž destabilizuje západní národy pomocí terorismu, podporuje prostituci a rasismus. Kromě toho spolupracuje s pravicovými vládami Střední a Jižní Ameriky na případné federaci tohoto kontinentu pod svou vládou.
Děj knihy Le Renversement se odvíjí na cestě z Hudsonova zálivu na mys Horn poté, co je loď Sankt Pauli patřící Černému řádu tajně sledována, a nakonec oloupena o svůj poklad, právě když se přiblíží k neznámé základně jménem „Asgärd“. Martin poznamenává:
Pokud umístění mýtického Asgärdu do Arktidy přímo odkazuje na polární původ prvotní tradice, na nějž se odvolává i René Guénon, pak nám Sankt Pauli, loď mířící do Antarktidy, zanedlouho naznačí, že došlo ke skutečnému „převrácení pólů“, in stricto sensu.
Martinova kniha prezentuje námět jako jednoznačný zápas mezi silami zla, jež představuje „Černý řád“, a silami dobra, zastoupenými křesťanskou válečnickou elitou založenou generálem de Gaullem, které se věnovala jeho předchozí Kniha tajných spolubojovníků (Le Livre des compagnons secrets, 1982). Za ideály těchto bojovníků, zvaných prostě „Řád“, vděčí, jak se zdá, jednak lordu Baden-Powellovi, jednak zmíněnému generálovi – čistota v myšlení, slovech a činech; prostá zbožnost, vlastenectví, čestnost v boji a bratrství všech ras a tříd. Jeho duchovními mistry jsou René Guénon a … Teilhard de Chardin, strašák tradicionalistů; těmi intelektuálními pak Pierre Dunoyer de Segonzac (jeden z de Gaulleových generálů) a … Mao Ce-tung! K tomuto „Řádu“, jenž není nijak posedlý rasovou čistotou, patří jak hlavní hrdina příběhu, Napoléon La Boucane, syn francouzského Kanaďana a indiánky z kmene Cherokee, tak kapitán expedice, mulat z Guadeloupe.
Srovnáme-li Martinovu knihu s Landigovou, možná nás vyvede z rovnováhy, když si uvědomíme, že bývalí nacisté z „Bodu 103“ přes rozdílnost kořenů ctí přesně tytéž morální ideály jako členové gaullistického „Řádu“. Jeden řád je shodou okolností pohanský, druhý galikánský, nicméně oba sdílejí společný odpor vůči „vládě množství“ představované Spojenými státy a jejich evropskými vazaly, vůči vůdcům bez filosofie a bez vize, sloužícím pouze zájmům stranické politiky a získávání peněz.
Serrano oslavuje Vůdce
Extrémním případem převrácení všech přijímaných názorů je Miguel Serrano (1917-2009), bývalý chilský velvyslanec v Indii (1953-1962), Jugoslávii (1962-1964), Rakousku (1964-1970) a člen různých mezinárodních komisí. Jeho posty mu umožnily setkat se s mnoha významnými lidmi včetně Hermanna Hesseho a C. G. Junga, o němž napsal ve své knize Hermetický kruh: Od Hesseho k Jungovi (El círculo hermético, de Hesse a Jung, 1965; anglicky C. G. Jung and Hermann Hesse: A Record of Two Friendships). Šest dalších Serranových knih, vydaných v angličtině, pojednává o józe a tantře, mystické lásce, a o jeho vlastních cestách hledání moudrosti – v Indii, Jižní Americe a Antarktidě.
Serrano je výrazná postava, takže je o to důležitější znát, co se skutečně skrývá za jeho vytříbeným a poetickým dílem. Právě to lze najít v jeho šestisetstránkové filosofické „summě“ nazvané Adolf Hitler, poslední avatár (Adolf Hitler, el Último Avatãra, 1984) s věnováním „Slávě Führera Adolfa Hitlera“.
El Último Avatãra je asi nejrozsáhlejší současnou výpovědí o thulské filosofii v jakémkoli jazyce. Název bychom měli chápat spíše doslova: Serrano soudí, že Hitler je desátým avatárem Višnua jménem Kalki, který se vtělil, aby přivodil konec kali jugy a zahájil nový věk. V buddhistické terminologii je Hitler tulku či bóddhisatva, jenž se již vymanil z vázanosti na koloběh tohoto světa, ale v zájmu lidstva se rozhodl dobrovolně se zrodit, tudíž je mimo kritiku. Píši „je“, protože Serrano pevně věří v mýtus Hitlerova přežití – domnívá se, že Führer v roce 1945 opustil Berlín, možná v jednom z německých létajících talířů, aby přijal neviditelnou existenci v podzemní říši na jižním pólu, a odtamtud nyní, po konci exoterní války, pokračuje ve vedení války esoterní.
Nicméně abychom pochopili nezbytnost narození takovéhoto avatára, musíme se vrátit daleko do minulosti, k bytostem, jež přiletěly na Zemi zvenčí galaxie a založily „první Hyperboreu“. Serrano říká, že utajení jejich původu si vyžádalo obrovskou konspiraci – poslední doklady byly podle něj zničeny spolu s Alexandrijskou knihovnou. Existuje rovněž konspirace, která je vydává za „mimozemšťany“ přicházející ve vesmírných lodích nebo UFO. Jistě, pokud bychom je viděli, jevily by se jako disky nebo světlo, nicméně my jsme již ztratili smysly, jež by nám umožnily je náležitě vnímat. Jejich středisko na Zemi, první Hyperborea, bylo nehmotné, neomezené zeměpisnými pásmy, a nalézalo se také mimo „kruh kruhů“, to jest říši spravovanou démiurgem, jenž byl a je pánem této planety.
Tomuto démiurgovi, podřadnému bůžku, se podařilo vytvořit různé druhy člověka: nižší, robotické typy, jejichž pozůstatky nalézáme v neandertálském člověku. Podle démiurgova plánu měly tyto bytosti po smrti následovat pitrijánu, cestu předků, a stále znovu se vracet na Zemi. Na druhé straně pro Hyperborejce byl tento druh involuční reinkarnace, polapené v démiurgových kruzích, odpudivý – po smrti šli dévajánou, cestou bohů, navracejíce se do světa jenom vlastní volbou jako tulkové či bóddhisatvové. Hyperborejci ovládali sílu vrilu a měli třetí oko; nerozmnožovali se pohlavně, nýbrž emanací plasmatu z vlastních těl, přičemž v jejich žilách kolovalo světlo Černého slunce. A bylo pro ně velkým dobrodružstvím, pokud se mohli vtělit za účelem boje proti démiurgovu mechanickému vesmíru.
Když božské bytosti vstoupily do této svaté války, vznikla druhá Hyperborea, nejprve neviditelná, později jako kruhový světadíl kolem severního pólu. Šlo o dějiště zlatého věku nebo satja jugy, řízené Saturnem (bohem, jenž „pohlcuje čas“) a jeho družkou Rheou. Hyperborejci začali velkoryse učit nižší planetární rasy, aby jim pomohli vymanit se z polozvířecího stavu; černé, žluté a červené rase darovali částici nesmrtelnosti a začali produchovňovat Zemi.
Poté došlo ke katastrofě. Jak to líčí Genesis, „synové Boží vcházeli k dcerám lidským, ony rodily jim“ (Gn 6,4). Tím, že Hyperborejci pohlavním stykem smísili svou krev s démiurgovými výtvory, se dopustili chyby, a v důsledku tohoto hříchu míchání ras přišli o ráj. Fyzickou příčinou byl pád měsíce nebo komety, jehož následkem severní a jižní pól změnily polohu a Hyperborea se znovu stala neviditelnou. Někteří Hyperborejci se uchýlili k jižnímu pólu již před kataklysmatem. Jiní byli zahnáni na jih dobou ledovou – v historii je známe jako jemné a umělecky nadané kromaňonce, jejichž náhlé objevení se ve Evropě je pro antropology hádankou. Jedna skupina exulantů založila velkou civilizaci v poušti Gobi, jež byla tehdy úrodným místem.
Od té doby se svět stal bitevním polem pro démiurga a Hyperborejce, pro něž to znamenalo neustálé nebezpečí oslabení krve.
„Neexistuje nic tajemnějšího nežli krev. Paracelsus ji považoval za kondenzaci světla. Já se domnívám, že árijská, hyperborejská krev je takovou kondenzací – ovšem nikoli světla Zlatého či galaktického slunce, nýbrž světla Černého slunce, Zeleného paprsku.“
S Černým sluncem jsme se již setkali jako se symbolem Landigova „Bodu 103“ a později v této knize možná povahu Zeleného paprsku trochu pochopíme. Serrano praktikoval jógu a velkou část své knihy věnoval esoterní anatomii založené na čakrách, k níž připojil severské runy. Nejmenovaný mistr mu řekl, že v určitém okamžiku jógové praxe člověk opustí své tělo, projde mystickou smrtí od Zlatého slunce k Černému slunci a uvidí nové světlo: Zelený paprsek. Pak pozná, že žije v astrálním těle. Toto se jeví jako klíč k Serranově „mimogalaktické“ mytologii – jeho Hyperborejci již nepatří nikam do fyzického vesmíru, nýbrž do paralelního stavu bytí, do něhož umí vstupovat současně s lidským vědomím, a pokračovat tak v boji ve dvou nebo vícero světech. Nicméně tento druh transcendence se týká pouze těch, jejichž krev si uchovává vzpomínku na pradávnou bílou hyperborejskou rasu. Serrano chválí indické bráhmany, že si udrželi svou krev a s ní i vzpomínku na dobu před zničením civilizace v Gobi; cituje Tilakovy teorie o arktické pravlasti bráhmanů. Není snad třeba dodávat, že stejné cíle jsou přisuzovány „árijským“ principům nacistů.
Serranův pohled na hierohistorii bychom mohli svým způsobem hodnotit jako impozantní dílo o rozsahu Tolkienova Silmarillionu, nebo Genesis či Tajné nauky, a ať mu již věříme nebo ne, musíme obdivovat záběr a soudržnost celku. Ovšem nestranné čtení v tomto případě není možné, což se velice jasně ukáže, budeme-li pokračovat.
Démiurg, což je Jehova či Jahve, však vůbec není tolerantní vůči zásahům Hyperborejců, a od začátku proti nim vede nelítostnou válku. Jeho hlavním nástrojem v tomto odporu je židovský lid – „antirasa“ odpovědná za velkou konspiraci, na niž Serrano neustále odkazuje. Praví, že Židé jsou za všemi institucemi tohoto světa: církevními, politickými, hermetickými, exoterními i esoterními. Serrano nenávidí křesťanství stejnou měrou jako zednářství, protože v obou spatřuje prvky židovského spiknutí. Sám Hitler byl zrazen aristokratickými křesťanskými a zednářskými generáli, takže „prohrál nejspravedlivější válku tohoto temného věku, jedinou, která mohla zachránit planetu a prolomit kruh kruhů“.
Společnost Thule byla z tohoto pohledu obnovením hyperborejských ideálů prostřednictvím germánského mýtu a vědy o runách. Možná měla v sobě i jistý prvek anglického původu, sahající k Johnu Dee, o jehož bádání Serrano napsal několik zajímavých stránek. Patřila k téže „zlaté niti“ jako templáři. Serrano říká, že tito rytíři objevili hyperborejskou tradici a opustili své židovsko-křesťanské kořeny – což byla událost, kterou oslavili odpadnutím od „sionského převorství“. Někteří z nich, podobně jako Hitler, uprchli před zánikem svého řádu a do Ameriky údajně dorazili v roce 1307, kdy jejich flotila zmizela z La Rochelle. (Jen mimochodem podotýkám, že při 600. výročí tohoto exodu v roce 1907 založil Lanz von Liebenfels Ordo Novi Templi a na příkaz „Jacqua de Molaye“, přijatý v Paříži počátkem roku 1908, vznikl nový Templářský řád v čele s René Guénonem.) Přibližně za času samotné Společnosti Thule pak existovalo očividné propojení s Hermetickým řádem Zlatého úsvitu, nicméně Serrano tvrdí, že bylo zmařeno kvůli zkaženosti Aleistera Crowleyho a „židovských Bergsonů“. (Moira Bergsonová, sestra filosofa Henriho, byla manželkou S. M. McGregora Matherse a médiem při jeho rituálech.) A tak Společnost Thule následovaly úderné jednotky SS prosazující snahu zvrátit směr lidské devoluce.
Hitler měl podle Serrana během rané fáze své kampaně v úmyslu pouze znovu dobýt dávná teritoria Árjů či Hyperborejců. Let Rudolfa Hesse do Anglie v roce 1941 byl posledním stadiem tohoto úsilí, jehož záměrem bylo prostřednictvím obnovených kontaktů se Zlatým úsvitem spojit Německo a jeho árijské bratrance, Brity, a podnítit je, aby rovněž očistili svou rasu. Nicméně po zjevném selhání této mise se Hitler ujal svého avatárského údělu vést totální válku na všech frontách proti mezinárodnímu židovstvu a démiurgovi a porazit jejich nejmocnější výtvor, komunistický Sovětský svaz. Pokud jde o Hitlerovy útoky na Židy v rámci hranic, které sám vytvořil, Serrano popírá „mýtus o šesti miliónech“ a píše, že Němec je heroický, nikdy však krutý – podle jeho slov je krutost typická pro rasy se smíšenou krví.
Celkem málokdo ví, že Hitler během světové války vynaložil hodně energie na experimenty s „magickým realismem“, což zahrnovalo konstruování létajících talířů, dematerializaci, podmořský výzkum Arktidy, diskrétní kontakty s Tibetem a pěstování vyspělé vědy v antarktických či arktických pevnostech. Posléze po pádu Berlína prý unikl podzemní chodbou, kterou navrhl Albert Speer a která spojovala bunkr s letištěm Tempelhof a ústila do jiného světa. Serrano jde nyní ruku v ruce s teoretiky duté Země, s nimiž se znovu setkáme ve třinácté kapitole:
„Objevily snad německé ponorky u severního pólu nebo v Grónsku podle Johna Dee onen přesný bod, jímž když člověk pronikne jako černým trychtýřem, spojí se s druhým pólem a vynoří se v oné rajské zemi a moři, jež už nejsou na této straně, nicméně existují? Nedobytný ráj, z něhož lze pokračovat ve válce a vyhrát – neboť je-li tato válka prohrána, v té druhé se vítězí. Zlatý věk, Ultima Thule, Hyperborea, druhá strana věcí; tak jednoduše a zároveň obtížně dosažitelná! Vnitřní neboli Druhá země, Protizemě, astrální země, do níž se člověk dostane jakoby „lusknutím prstů“, bilokací nebo trilokací v prostoru.“
Čteme-li o těchto záležitostech v knihách zvláštního literárního žánru, který spojuje nadšence pro UFO a dutou Zemi s nacistickými revizionisty – například publikace od Ernsta Zündela UFO: Poslední tajemství Třetí říše a tajné polární expedice nacistů (UFOs: Last Secret of the Third Reich and Secret Nazi Polar Expeditions) – to je jedna věc. Ovšem zcela jinou, a mnohem zneklidňující věcí je, pokud se identická směsice na nás vyvalí od člověka, jenž plně ovládá esoterní oblast a důvěrně zná koridory světské moci. Serranova poslední kniha nese název Nacionální socialismus, jediné řešení pro národy Jižní Ameriky (Nacionalsocialismo, única solución para los pueblos de América del Sur). Člověk má u ní znepokojující pocit, že père Martin ve své analýze neonacistické činnosti v dotčených zemích možná na cosi přišel.
Viz Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025.
