Zabývám se teď velkými kajícníky, Simone Weil, de Foucauld, de Rancé apod.
Svatý Charles de Foucauld, původním jménem Charles Eugène de Foucauld de Pontbriand, narozený 15. září 1858 ve Štrasburku v 17 hodin byl důstojníkem kavalerie francouzské armády, který se stal průzkumníkem a geografem, později pak příkladným kajícníkem, katolickým řeholníkem, knězem, poustevníkem a lingvistou, který napsal tuarežsko-francouzský slovník.
Jeho nativita je příkladem velkého kříže, kromě jednoho kvintilu není v ní žádný lehký aspekt. Charles de Foucauld, který v šesti letech osiřel, byl vychován svým dědečkem z matčiny strany, plukovníkem Beaudetem de Morletem.
Nastoupil do speciální vojenské školy v Saint-Cyr. Po absolvování mu jeho hodnocení umožnilo zvolit si kavalérii. Vstoupil tedy do jezdecké školy v Saumuru, kde na sebe upoutal pozornost svým studentským humorem, přičemž díky dědictví, které obdržel po smrti svého dědečka, vedl rozmařilý život. Poté byl přidělen k pluku.
Vojenská kariéra bývá spojována s kulminujícím Marsem. Ve dvaceti třech letech se rozhodl odejít z armády, aby mohl prozkoumat Maroko, přičemž se vydával za Žida. Díky kvalitě svých prací získal zlatou medaili Geografické společnosti a velkou slávu po vydání své knihy Reconnaissance au Maroc.
Po návratu do Francie a po různých setkáních se vrátil ke křesťanské víře, kterou v mládí opustil a prohlásil se tehdy za agnostika, vystřídal zbožnost za lhostejnost, víru za jejího oponenta, jako voják zaháněl nudu obžerstvím a prostopášnou zábavou. Později uvádí:
„Filosofové se všichni neshodují. Dvanáct let jsem nic nepopíral a ničemu nevěřil, ztratil jsem naději na pravdu a nevěřil jsem ani v Boha. Žádný důkaz mi nepřipadal přesvědčivý.“
Jako cestovatel se setkal s dobrem a zbožností Arabů. Charles de Foucauld je dojat krásou krajiny, ale také muslimskou zbožností. Ve svých cestovních zápiscích píše:
„Noc osudu, po sedmadvacátém dni ramadánu. Tehdy démoni vycházejí ze země, což ospravedlňuje noc modlitby, aby se člověk vyhnul jejich pokušením. V tichém rozjímání takových nocí lze pochopit víru Arabů v tajemnou noc, Laylat al-Qadr, Noc úradku, během níž se nebe pootevře, andělé sestupují na zem, vody moře se stávají sladkými a vše neživé v přírodě se sklání, aby uctilo svého Stvořitele.“
Konvertitou ho udělala střelná modlitba „Bože, jestli existuješ, dej se mi poznat!“
