Probouzet Boha

André Breton: Klíče k volnosti

362 stran, Academia, Praha 2026, vydání první, vázané
ISBN 978-80-200-3702-2

Ve válečném roce 1941 napsal Jean Lescure pro Fontaine, jednu z nejdůležitějších revue francouzského odboje, v recenzi Klíčů k volnosti:

„Bretonova slova mají v této době temnoty zvláštní jas: ukazují, že imaginace není únikem, ale způsobem, jak přežít.“

V roce 1942 – uprostřed nejtemnější doby – René Char v této revue oslavuje Bretonovu imaginaci, protože „je plamenem, který přežívá i v největší zimě — a právě proto je dnes nezbytná.“ A Pierre Emmanuel tam o dva roky později dodává:

„Bretonovo psaní je výzvou k tomu, abychom si uchovali vnitřní svobodu i tehdy, když se svět kolem nás hroutí.“[1]

Dobová recenze Pierra Mineta z roku 1943 čtenářům předkládá ujištění, že „Breton znovu potvrzuje, že svoboda není pro surrealismus heslem, ale jediným možným způsobem bytí – a že poezie je její nejčistší formou.“[2] O rok později tentýž René Char ve významné literární revue Cahiers du Sud zdůrazňuje, že „v Bretonových textech se imaginace stává silou odporu: nikoliv útěkem, ale vzpurným gestem proti všemu, co chce člověka omezit,“[3] což je třeba vnímat v rámci válečného zápasu s nacismem o osud Evropy. Lescure viděl surrealismus jako morální sílu a Maurice Nadeau v Historii surrealismu (1945) uvádí, že v této sbírce esejů

„Breton podává nejjasnější formulaci svého přesvědčení, že imaginace je jedinou silou schopnou osvobodit člověka z vězení moderní civilizace.“[4]

Georges Henein v časopisu Combat z roku 1948 připomíná, jak Breton zdůrazňuje, „že skutečná svoboda nezačíná v politice, ale v jazyce – v tom, jak odmítáme slova, která nám vnucují druzí.“ V návaznosti na to pak Breton v eseji Situace surrealismu mezi dvěma válkami[5] tuto myšlenku rozvádí:

„Apollinaire… byl daleko blíže než kdo jiný myšlence, že ke zlepšení světa nestačí uspořádat jej na spravedlivějších sociálních základech, ale že je také třeba dotknout se podstaty Slova. Takový je alespoň zjevný význam jeho velké básně Vítězství, jedné z jeho posledních a v detailu nejhermetičtějších, jež může být považováno za duchovní odkaz:

Ó ústa člověk hledá novou řeč
Ke které gramatik žádného jazyka nebude mít co říci

Slovo je náhlé a chvějícím je Bohem.[6]

Je docela zjevné, že psaní a další formy automatického výrazu uplatňované surrealismem jen odpovídaly na toto Apollinairovo přání, když každému člověku poskytly prostředek po libosti probouzet onoho boha, o němž se mluví. Breton jde však ještě dál, když zmiňuje Paula Valéryho a jeho povídku Večer s panem Testem, kterou napsal ve dvaceti pěti letech, v níž něco podobného předvídal a vzýval cosi analogického, když o své postavě s velkou úctou říká:

„Někdy [jeho slova] svůj smysl zcela ztrácela a jako by pouze vyplňovala prázdné místo, jehož míněný obsah byl zatím sporný nebo ho jazyk nepostihoval. Slyšel jsem ho, jak označuje konkrétní předmět řadou abstraktních slov a vlastních jmen.“[7]

Anonymní rubrika „Lettres“ v časopise Combat (ročník 1947), který v letech 1946-48 pravidelně komentoval Bretonovy texty a jeho návrat na poválečnou kulturní scénu, uvedla, jak „Breton znovu připomíná, že poezie není ozdobou života, ale jeho zkouškou: místem, kde se člověk učí vzdorovat tomu, co jej chce zkrotit.“

Michel Carrouges v Les Lettres françaises (1950) konstatuje, že „Bretonova pozdní tvorba dokazuje, že surrealismus neztratil nic ze své původní síly: stále je to výzva k překročení hranic, které nám vnucuje společnost.“

Jean Paulhan v Les Nouvelles littéraires – což byl literární a umělecký časopis, který v říjnu 1922 založilo nakladatelství Éditions Larousse – v roce 1952 vyjádřil názor, že „Breton se v těchto textech vrací k jádru surrealistického dobrodružství: k neustálému hledání svobody, která není programem, ale stavem bytí.“[8] Nebo jinak, „z hlubin strašlivé fyzické a morální bídy této doby se stále ještě bez zoufalství očekává, že energie vzpírající se jakémukoli ochočení znovu nastoupí k dílu na úkolu emancipace člověka.“

Michel Zimbacca v roce 1953 pro časopis Médium – surrealistické periodikum vedené Zimbaccou a Péretem, jež často komentovalo Bretonovy eseje – napsal:

„Bretonova pozdní tvorba je důkazem, že surrealismus neztratil nic ze své původní odvahy: stále jde o otevření prostoru, kde se člověk může nadechnout.“

Pro kritičku Susan Rubin Suleimanovou „zůstává Bretonova proklamovaná touha po svobodě – po osvobození od logiky, institucí a konvencí – jádrem jeho poválečného psaní.“[9]

„Za předpokladu, že budeme bojovat proti nedohledně stupňované ztrátě hodnoty jediné skutečné měny, jíž je jazyk,“ píše Breton, „a postavíme se proti růstu … zhoubného nádoru: rozdělení světa na kasty stále úžeji specializovaných jednotlivců. Jde o to neúnavně vyhlížet vše, co má naději opětovně ustavit – jak to již provedlo umění a psychologie – nejobecnější a nepředpojatý kontakt mezi bytostmi. Toto cosi nastane. Aby se uskutečnilo, chybí jen… jediný spektakulární objev, jehož některá předznamenání, jež obvykle neklamou, již umožňují soudit, že nastane na poli fyziky.“[10]

Pozornosti čtenářů by neměl ujít rozsáhlejší esej Štít-obrátka,[11] obracející pozornost ke slovním hříčkám, dvojímu smyslu obrazu a zejména jazyku ptáků, totiž „fonetické řeči, založené výhradně na asonanci“. Obzvláště zajímavé to začne být od str. 260, kde se pojednává o „Osnově Slunečního prachu“, v níž Raymond Roussel usiloval o to, aby nám poskytl základy nezbytné k uskutečnění toho, co alchymisté nazývají Velkým dílem…, nabídnout matérii toho, co kdysi představovalo první iniciaci, tj. slovní zjevení, nepostradatelné pro jejich pochopení. Máme si povšimnout především toho, že „inscenace Slunečního prachu předpokládá dvacet dva změn dekorace (22, tj. počet znaků hebrejské abecedy nebo „stezek“ spojujících sefiry v kabale nebo velkých arkán tarotu“. Od str. 261 po 266 tak následuje jakýsi mini-encyklopedický slovníček ptačí řeči pro alchymisty začínající i pokročilé.

G. K. Chesterton poukázal na to, že „každý sled myšlenek může vést k extázi; do říše pohádek vedou všechny cesty“. K úlovkům opravdového „duchovního lovu“ vedou velká „bloudění“ lidského ducha. Stažené závory se otevřou toliko před jedinci, kteří se vždy dokážou prokázat správným heslem – a odchylovat se od úzce narýsované linie – a s odvahou vstupovat na cesty označené zákazem vstupu.

„‚Pravý život je nepřítomen,‘ říkal už Rimbaud. Bude třeba nepropást okamžik, kdy jej znovu dobýt. Ve všech oblastech, myslím, bude nutné vložit do tohoto hledání veškerou odvahu, které je člověk schopen.“

A připojuje k nim několik svých zásad:

„Stálá víra v automatismus jako sondu, stálá naděje v dialektiku (Hérakleitovu, Mistra Eckharta, Hegelovu) jako nástroj k rozřešení protikladů tížících člověka, uznání objektivní náhody jako známky možného smíření přírodních a lidských účelů v očích člověka, vůle trvale včleňovat do psychického aparátu černý humor, jenž – za jisté teploty – jediný může sehrát roli ventilu, praktická příprava k intervenci do mytického života, která má nejprve a v nejširším měřítku podoby očisty, takové dnes jsou nebo zůstávají výchozí devízy surrealismu.“[12]

To, co Breton rehabilituje pod názvem „objektivní náhoda“, je stará víra v setkání mezi lidským přáním a tajemnými silami, které působí ve směru jeho uskutečnění. Tato představa je však podle něj zcela zbavena mystického základu. Opírá se o své osobní zkušenosti se „synchronicitami“ a o experimenty v oblasti metapsychiky, které pozoroval v Mezinárodním metapsychickém institutu.

Ku potěše na konci pak stojí esej Pont-Neuf. Budete-li se kdy toulat Paříží, navštivte ulici U Suchého stromu, která dle Fulcanelliho vděčí za své jméno hostinci, jehož vývěsní štít na místě přetrvával ještě v sedmnáctém století a jenž měl v roce 1300 poskytovat útulek poutníkům do Svaté země – mělo jít o hieroglyf užívaný alchymisty k vyjádření „netečnosti kovu“. Fulcanelliho výklad „suchého stromu“ (l’arbre sec) je jedním z nejznámějších alchymických symbolů vůbec. Hieroglyf měl podobu stromu bez listů, bez větví, často jen s torzem kmene a několika pahýly. Někdy byl doplněn useknutými větvemi, prasklinou u kořenů, zčernalým kmenem, nebo byl strom obrácen vzhůru kořeny (vzácnější varianta). V alchymických rukopisech 15.–17. století se objevuje jako schematický, téměř geometrický znak (připomíná „Y“ s rozštěpeným kmenem), nebo jako malá kresba mrtvého stromu. Fulcanelli jej popisuje jako arbre mort, arbre sec, arbre foudroyé – strom mrtvý, suchý, zasažený bleskem.

„Suchý strom“ je symbol nigreda, první fáze Velkého díla, kdy kov je „mrtvý“, substance je „bez života“, duchovní síla je „vyschlá“ a adept stojí na začátku transformace. Proto Fulcanelli říká, že jde o hieroglyf „netečnosti kovu“ – kov je v této fázi inertní, neúčinný, bez „síry“ (v hermetickém smyslu). Fulcanelli v Tajemství katedrál uvádí, že v ulici Rue du Fouarre / Rue du Figuier / Rue du Sec-Arbre (podle období) stál hostinec s vývěsním štítem „Arbre Sec“. Podle Fulcanelliho a dobových popisů mohlo jít o jednoduchý dřevěný štít s vyobrazením stromu bez listí, s několika pahýly větví, často černý nebo tmavý. Někdy býval doplněn křížem (symbol poutníků), poutnickou holí, nebo malým sluncem nad stromem (symbol budoucího oživení).

Ó svěžesti, ó svěžesti zas nalezená u pramenů řeči!

∴

Kulturně-historickou studii k předmluvě (str. 9-41) Pět klíčů ke svobodě napsal Petr Dytrt. Náročného překladu se výborně zhostil Jan Táborský, jak vyplyne z řady míst, která jsou náročná jak z hlediska filosofie surrealismu, tak i nutnosti povědomí o souběžných tématech (alchymie, psychologie, výtvarné umění atd.), jimiž se André Breton za svého života zabýval.

[1] Pierre Emmanuel, Fontaine, 1944.
[2] Pierre Minet, La Main à plume, č. 3, 1943.
[3] René Char, Cahiers du Sud, 1944.
[4] Maurice Nadeau: Histoire du surréalisme. Éditions du Seuil, Paris 1964.
[5] André Breton: Klíče k volnosti. Academia, Praha 2026, str. 112-113.
[6] Guillaume Apollinaire: Kaligramy. Garamond, Praha 2019, str. 185.
[7] Paul Valéry: Večer s panem Testem. Dokořán, Praha 2008, str. 18.
[8] Jean Paulhan, Les Nouvelles littéraires, 1952.
[9] Susan Rubin Suleiman, The New York Review of Books, 23. 7. 2026.
[10] André Breton: Klíče k volnosti, str. 115.
[11] André Breton: Klíče k volnosti, str. 243.
[12] André Breton: Klíče k volnosti, str. 121.