Vlastnosti, které člověk sdílí se zvířaty, nejsou ze své podstaty nižší než člověk a nejsou pro něj nedůstojné; stávají se jimi teprve tehdy, když se člověk zříká svého lidství a nedokáže to, co sdílí se zvířaty, zlidštit. Zlidštit však znamená zduchovnit, posvětit; znamená to otevřít přirozené nadpřirozenému, z něhož ontologicky vychází; znamená to učinit z přirozeného prvku oporu pro uvědomění si nadpřirozeného. Pro člověka se pozemská zkušenost shoduje s vzpomínkou na ráj, který, ačkoli ztracený, stále existuje pod povrchem a je možné jej uskutečnit.
To, co mají zvířata a člověk společné, je především smyslová a instinktivní inteligence; dále smyslové schopnosti a nakonec elementární city. To, co je vlastní pouze člověku, je intelekt otevřený Absolutnu; a také, právě díky tomu, rozum, který intelekt rozšiřuje směrem k relativitě; a je to v důsledku toho schopnost integrálního poznání, posvěcení a vzestupu. Člověk sdílí se zvířaty zázrak subjektivity – zázrak, který, podivně, evolucionisté nechápou – ale subjektivita zvířat je pouze částečná, zatímco ta lidská je úplná; smysl pro Absolutno se shoduje s úplností inteligence.
Rozum, duševní schopnosti a smyslové vjemy, včetně sexuální citlivosti, představují různé aspekty tohoto „přirozeně nadpřirozeného“ zázraku, jímž je subjektivita. Ta zahrnuje dva vrcholy nebo dvě úrovně, jednu intelektuální a jednu vitální: intelektuální spojení a tělesné spojení; je obvyklé označovat to druhé jako „živočišné“, což samozřejmě nemá žádný význam, ledaže bychom z pojmu živočišnosti odstranili jeho pejorativní význam a učinili jej neutrálním, podobně jako pojmy života a vědomí.[1] Ve skutečnosti to, co sdílíme se zvířaty, je jak zvířecí, tak lidské; sexualita je zejména zvířecí u zvířat a lidská u lidí. Říci, že je lidská, znamená v praxi, že vyžaduje spiritualizaci, tedy interiorizaci a sakramentalizaci; lidská sexualita je specificky a pejorativně zvířecí, když si to člověk přeje, ale ne v rámci toho, co je skutečně lidské, což je duchovní.[2]
Mezi rozumem a orgasmem navíc existuje jakási kompenzační komplementarita: stejně jako sexuální spojení, má-li být skutečně lidské, vyžaduje svou sakramentalizaci a spiritualizaci, a tedy i svou interiorizaci, tak – naopak – intelektuální poznání, které je především mentální a teoretické, vyžaduje hlubokou konkretizaci, která mu dodává extatický rozměr, odtud pramení spojení myšlenek mezi moudrostí a vínem.[3] V této souvislosti si připomeňme, že srdce-intelekt je sídlem nejen poznání, ale také lásky, že je jak světlem, tak teplem; ve skutečnosti neexistuje úplné poznání bez součinnosti prvku lásky nebo krásy, stejně jako neexistuje naplněná láska bez součinnosti prvku poznání nebo pravdy.
I tak by však bylo zcela mylné vyvodit z toho, co bylo právě řečeno, že intelektualita potřebuje sexualitu stejně, jako sexualita potřebuje intelektualitu či spiritualitu; to, co lidský duch potřebuje, není sexuální prvek, nýbrž prvek nekonečna, jehož projevem je sexualita na vitální a psychické rovině. Zatímco intelektualita nebo spiritualita zahrnuje ze své podstaty nadpřirozený prvek – trvalý nebo náhodný zásah Ducha Svatého – sexualita je něco prostě přirozeného: ale jelikož odráží božskou realitu, stává se kvazisakramentální oporou pro tu zkušenost nekonečna, kterou je kontemplativní vyhasnutí;[4] mohli bychom také říci, že se jí stává proto, že je lidská, a z toho důvodu je určena i pro duchovní účel. To vše analogicky evokuje alchymii vlastní posvátnému umění: toto umění, jak jsme již vícekrát řekli, zprostředkovává nejen abstraktní pravdy vyjádřené symbolikou, ale právě svou krásou zprostředkovává také vůně božské lásky, které jsou zároveň oživující a uklidňující.[5]
Existuje spiritualizace sexuality, stejně jako naopak existuje animalizace inteligence; v prvním případě se to, co by mohlo být příčinou pádu, stává prostředkem povznesení; v druhém případě je inteligence odlidštěna a vede k materialismu, ba dokonce k existencialismu, a tedy k „myšlení“, které je lidské pouze svým způsobem, zatímco jeho obsah je ve skutečnosti podlidský. Zjevným rozporem materialismu je popření ducha prostřednictvím ducha; rozporem existencialismu je využití tohoto popření jako základu, z něhož se pod záminkou obrany práv „existence“ nebo „konkrétna“ proti „abstrakci“ rozkládají normální funkce inteligence. „Čím více se rouhá, tím více chválí Boha,“ říká Eckhart; materialistické a konkretistické ideologie svou samotnou přehnanou nesmyslností nepřímo svědčí o realitě ducha a následně také o jeho prvenství.[6]
ψ
Všechny tyto úvahy souvisejí s tím, co jsme již dříve řekli o jevu subjektivity, a to v tom smyslu, že tento jev svou pouhou existencí dokazuje nesmyslnost evoluční a transformistické teze. Stejně jako z „hmoty“ – ať už je pro ni podáno jakékoli vysvětlení – nemůže vzejít ani vědomí, natož inteligence, ani z ní nemůže vzejít ta forma vědomí, kterou je láska, a to vždy z toho prostého důvodu, že větší nemůže pocházet z menšího; a zde se jedná o něco nekonečně většího.
Nesmíme se unavit tím, že to opakujeme: původem stvoření není hmotná substance, je to dokonalý a nehmotný archetyp: dokonalý, a tudíž bez jakékoli potřeby transformující evoluce; nehmotný, a tudíž mající svůj původ v Duchu, a ne v hmotě. Jistě, existuje určitá trajektorie; ta nezačíná u inertní a nevědomé substance,[7] ale vede od Ducha – matrice všech možností – k pozemskému výsledku, stvoření; výsledku, který vzešel z neviditelného v cyklickém okamžiku, kdy byl fyzický svět ještě mnohem méně oddělen od psychického světa než v pozdějších a postupně „ztuhnutých“ obdobích. Když se tradičně hovoří o creatio ex nihilo, míní se tím na jedné straně, že stvoření nepochází z již existující hmoty, a na druhé straně, že „vtělení“ možností nemůže žádným způsobem ovlivnit neměnnou plnost prvotního principu.
Na počátku byl Duch: odtud pochází Slovo; neboť Duch, který touží a musí sdělovat sám sebe, protože je nejvyšším dobrem, přináší zjevení svých nesčetných možností. Duch je jak světlo, tak teplo; to druhé, život, je stejně zázračné jako to první, rozum, uvažujeme-li o nich na rovině jejich pozemského zjevení. Kromě toho redukovat veškerou inteligenci a veškerou lásku na hmotné příčiny je způsob, jak nechtít připustit, že naše hmotná existence je vyhnanstvím; jak se naopak chtít cítit pohodlně ve světě, který se jeví jako cíl sám o sobě a který člověka zbavuje úsilí překonávat věci a překonávat sám sebe; zatímco bez tohoto úsilí člověk obchází lidské povolání.
Mají-li evolucionisté pravdu, je lidský fenomén nevysvětlitelný a lidský život nestojí za to, aby byl žit. Navíc k těmto závěrům nakonec dospívají, odtud pochází jejich axiom absurdity existence; to znamená, že připisují objektu, který je pro ně nepřístupný, absurditu subjektu, kterou si vědomě zvolili tím, že následovali sklon k ne nevinné, ale lidské zvířeckosti.
Credo ut intelligam; pokud na jedné straně tento výrok vyjadřuje pohled voluntaristické spirituality, na druhé straně svědčí o tom, že víra je způsobem porozumění na základě předtuchy, která je pro člověka „nadpřirozeně přirozená“, do té míry, do jaké souhlasí zůstat věrný své přirozenosti a svému poslání.
Bůh nám neposílá nic, co by bylo příliš těžké nebo příliš bolestivé na to, abychom to unesli. Vše přizpůsobuje našim silám a schopnostem. Naše zkoušky nám padnou jako ulité, stejně jako rukavice padne na ruku toho, kdo ji nosí. Všechno přispěje k našemu posvěcení, pokud budeme spolupracovat s plány Boží prozřetelnosti.
— Svatý Alfons Liguori
ψ
[1] Je zajímavé, že právě tyto dvě roviny – sjednocení intelektu a sjednocení sexuální – jsou předmětem podezření či dokonce odsouzení ze strany určitého náboženského moralismu, což naopak poukazuje na contrario, paradoxní, avšak skutečné propojení mezi vrcholy intelektu a života.
[2] V křesťanském prostředí je otázka sexuality ožehavá, protože křesťanům činí potíže pochopit, že se o tomto tématu lze hovořit, aniž by v tom měli osobní zájem; to nás zavazuje v podstatě upřesnit, že o něm hovoříme proto, že to vyžaduje povaha věcí, a nikoli proto, abychom hájili nějakou konkrétní věc; jelikož naším posláním je spiritualita, patří nám vše, co je lidské.
[3] „In vino veritas“, „Ἐν οἴνῳ ἀλήθεια“, praví starověké přísloví, jež zaznamenal Alkaios z Mytiléné; ve stejném smyslu poukazuje Theokritos na skrytou souvislost mezi „opojením“ a „pravdou“.
[4] Jak zdůrazňuje zejména Ibn ‛Arabí; avšak ani uctívání dámy mezi rytíři a trubadúry, či takzvaní fedeli d’amore, by nemělo žádný smysl mimo tuto analogii, která je jak doktrinální, tak alchymistická, či, dalo by se říci, „tantrická“.
[5] Prorok islámu učí nejen to, že „Bůh je krásný a miluje krásu“, ale také to, že „krása charakteru tvoří polovinu náboženství“; to znamená, že smysl pro krásu nemá žádný význam, pokud se nespojuje se smyslem pro posvátno a s morální ušlechtilostí. Všimněme si, že podle jiného hadísu „manželství je polovinou náboženství“, což ve světle předchozího hadísu poukazuje na roli manželství jako prostředku formování charakteru.
[6] Existencialista se nebude ptát: „Co je to za věc?“, ale: „Co pro mě tato věc znamená?“ Tím nahradí objektivní podstatu zcela subjektivním „významem“, což je nejen vrchol absurdity, ale také pýchy a drzosti. Jelikož skutečná velikost pro malého člověka nic „neznamená“, bude v ní vidět pouze jakousi slabost, aby si mohl lépe užívat své vlastní „významné“ nafoukanosti.
[7] Ať už si člověk představuje, že je nabitá evoluční „energií“, nebo ji převádí na „geny“ či na cokoli jiného, na čem mu záleží, na podstatě věci to nic nemění.
