Peronnik Hlupáček

177
Grálový hrad

Zdá se být takměř nemyslitelné, že by někdo nerozpoznal v příběhu o Peronnikovi Hlupáčkovi[1] stopy oné tradice, z níž se zrodily epické romance o Kulatém stolu. Jeho naprosto výjimečná osobitost, původnost a narativní struktura obsahuje řadu alchymických a magických detailů. V této bretonské verzi lze ještě zachytit onu primitivní ideu poutě za svatým grálem, tj. grálová queste, v původním rozsahu a ryzosti.

Už od šestého století vyprávěli galští bardové o magické nádobce propůjčující dar vidění věcí příštích i všeobsáhlé vědění tomu, kdo ji vlastní. V pozdějších dobách se v lidových bajkách povídá o zlaté nádobce, již vlastnil Bran Blažený[2] a která vyléčila každou ránu, a dokonce i oživovala mrtvé. Další pověsti vyprávějí o nádobce, v níž se na přání hnedle objeví každičká pochoutka.[3] Časem došlo ke spojení všech těchto představ a rozličné vlastnosti jednotlivých nádobek se spojily v jediné; vlastnit ji přirozeně znamenalo podstoupit převeliká dobrodružství.

Gerard de la Vallee: Longinus probodávající Kristův bok kopím

Slovo „grál“ bylo původně obecným označením mísovité nádobky a označení „svatý grál“ má vlastně zdůraznit, že jde o relikviář posvěcený přítomností drahocenného ostatku, „přesvatou nádobu nazývanou Grál, do níž skanula drahocenná Spasitelova krev v den, kdy byl ukřižován, aby vykoupil lidi z pekla“; relikvii ochraňoval Josef z Arimatie, stejně jako kopí, jímž byl proboden Kristův bok.

Edwin Austin Abbey: Ošklivé panny (1902)

Kult ostatků se nejvýrazněji projevuje ve starofrancouzské prozaické romanci Perlesvaus, která vznikla mezi lety 1191 až 1212. Perlesvaus musí před vstupem do grálového hradu získat meč, jímž byl sťat Jan Křtitel. Grálový hrad má ovšem svůj temný protějšek, Chastel Mortel, „ukrutný n. smrtící hrad“; v tom prvním, příhodně zvaném „Hrad ctnosti“, prodlévá pohostinný poustevník, kdežto v tom druhém přebývá „Temný eremita“,[4] jímž není nikdo jiný než sám Luciper. Perlesvaus se proměňuje v Percevala, Panna z dvojkolky[5] zase je dřívější postavou vytvořenou podle Ošklivé panny[6] z Chretienova Percevala,[7] představující zároveň jak Štěstěnu, tak i Církev. Chretienem de Troyes jest oním zvláštním přídomkem označován i Lancelot: aneb, Rytíř z dvojkolky,[8] francouzsky skutečně Le Chevalier de la Charrette.

Sir Galahad se střetl se třemi pannami: byla to jednak Ošklivá panna jedoucí na mule, zahalená do pláště a kapuce a držící hlavu mrtvého krále; ta druhá pak sedí hned za ní; ale i ta třetí jede na mule a popohání ji důtkami. Ošklivá dáma je motiv často se vyskytující ve středověké literatuře, nejlépe jej zpracoval Geoffrey Chaucer v Povídce ženy z Bath.[9]

Rytíři hrozí poprava za zneuctění dívky, ale po přímluvě žen u krále bylo právo ponecháno v rukou jeho paní a ta mu uložila zvěděti, „co ženy chtějí, co je nejvíc baví“, když se mu to povede, uchrání hlavu svoji od popravy. Lhůta celá však uběhla mu rychle, den nadešel i musel zpátky, v duši temné stíny, v lese zajel do tišiny, kde uviděl dámy a chtěje zblízka se k nim přiblížit v naději, že u nich poučení získá. „Tu ale, dřív než došel zcela k cíli, tančící se Bůh ví kam vytratily, živého tvora neviděl kol hnout se, jen starou ženu sedět na palouce, tak ošklivou, že nelze myslet víc,“ a té svěřil se, co ho trápí. Když došlo na tu odpověď, děl: „Všechny ženy rády nejvíce mají svrchovanost vlády nad milenci a nebo nad manžely, a mistrovat je, to by nejvíc chtěly.“ Pak ovšem dojde na plnění slibu daného té staré ženě, kteráž jest „stará, ošklivá a chudá“, posléze byl donucen, by oženil se s ní, aby s ní sdílel lože svatební, tam však vyčítá jí: „Jsi ještě k všemu z tak nízkého rodu k té ošklivosti, k tomu svému stáří.“ Ošklivá dáma je moudrá a odvětí mu: „Šlechtic ten je, šlechetně kdo jedná.“ A po další disputaci podřídil se moudré vládě i vůli její, že „může jednat jak chce v každém směru“, pak rytíř zřel ji zcela opravdově, že omládla a spatřil její krásu.

Zámek panen

Zkraje je to tedy žena, která se jeví jako ošklivá, leč prochází transformací, když k ní muž přistupuje bez předsudku a navzdory její neatraktivitě, a až poté stává se velmi žádoucí. Právě tak vidíme ve svých snech Animu jako strašlivou a temnou stařenu, která se vposledku promění v překrásnou pannu.

Podaří se mu vydobýt též zlaté okruží – relikviář ukrývající trnovou korunu. Nosí štít, jejž Josef z Arimatie smočil v krvi Kristově. Krále, který utiskuje Perlesvausovu matku a sestru, není možné porazit bez plátna, jímž byl Kristus přikryt v hrobě; pro plátno se Perlesvausova sestra vydá a když se horoucně pomodlí, je jí dovoleno si plátno odnést. Perlesvaus dále otevře hrobku, v níž najde tělo, zkrvavené kleště a dopis odhalující, že mrtvý byl jedním z těch, kdo vyjímali Pánu hřeby při snětí z kříže.

I samotný základní střet se v Perlesvausovi zčásti týká ostatků: král Chastel Mortel začal utiskovat Perlesvausovu matku a sestru a zahájil válku proti Králi Rybáři, aby mu vyrval svatý grál a kopí. Po smrti Krále Rybáře se zmocnil jeho hradu; grál a další ostatky se skryly, z čehož jsou všichni nešťastní (s výjimkou zlých duchů). Perlesvaus se střetl s rytířem, který na štítu nesl ďábla v podobě draka chrlícího oheň. Díky ostatkům ve štítu s rudým křížem Perlesvausovi ďáblův oheň neublížil a Perlesvaus svého soupeře porazil. Nakonec Perlesvaus dobyl grálový hrad a Bůh sem na prosbu poustevníků skryté ostatky navrátil. Ostatky Perlesvaus později na Boží pokyn rozdal poustevníkům, kteří pak postavili kostely a kláštery, a sám kamsi odplul.

Kulatý stůl krále Artuše

Až do našich dob dochovala se galská poéma z počátku dvanáctého století pojednávající o veškerých útrapách spojených s touto grálovou queste. Hrdina jménem Peredur[10] se vydává do boje s obry, lvy, hady, mořskými příšerami a čaroději, až si konečně vydobude misku a kopí, jež jsou přídavkem k této primitivní tradici. Už po prvním přečtení seznáte, že z kategorie příběhů O hloupém Honzovi je tento ten nejpůvodnější. Peronnik Hlupáček se často také uvádí jako příběh od Kulatého stolu.

Přestože souběžně existují následné obměny příběhu, jež jsou výsledkem ústního podání, francouzské napodobeniny postupně přicházely se všemi primitivními verzemi. Théodore Claude Henri, vikomt Hersart de la Villemarqué, ve svém učeném díle Lidové pověsti ze staré Bretaně[11] doložil, že když francouzští básníci začali šířit tyto galské legendy, zkrásněly tak nadmíru novou podobou, že sami Galové ustoupili od původních příběhů, neboť si oblíbili tyto napodobeniny.[12]

Rogelio de Egusquiza: Parsifal (1910)

Perceval, poslední syn chudé vdovy, jehož válečné útrapy vystavily bídě, je neotesaný prosťáček a hrubián. Matka se přepečlivě snaží odstranit z jeho dosahu všechno, co by mohlo upoutat jeho pozornost k myšlence války; jednoho dne se však mládenec setká s rytíři krále Artuše, pozná tak dlouho skrývané tajemství a nemyslí už na nic jiného než na turnaje a bitvy, opustí rodnou chalupu a vydá se Artušův dvůr. Po cestě uvidí velký stan, který díky své prostoduchosti pokládá za kostel, a vstoupí do něj. Spořádá tam dvě srnčí paštiky a vypije velký korbel vína; poté se znovu vydá na cestu a brzy dorazí do Cardeuil, chudě oděný, chabě vyzbrojený a bez koně. Nalezne Artuše pohrouženého do hlubokého rozjímání, a zrádný rytíř zrovna odnáší jeho zlatý pohár, čímž znemožní každému válečníkovi, aby jej od něj opět přijal. Perceval se chopí této příležitosti, pronásleduje zloděje, zabije ho, získá pohár a odejme zbroj zabitému rytíři. A nakonec je pasován na rytíře.

Neustále jej však pronásleduje myšlenka na matku. Co hledá? Sám neví, jen bezúčelně a bez cíle bloudí, kam ho nese jeho rychlý oř. Jednoho dne tak přikvačí k zámku a vstoupí do něj. Nemocný stařec tam leží na lůžku; vstoupí sluha třímající kopí, z nějž kane jediná krůpěj krve, a za ním děvečka nesoucí grál či misku z ryzího zlata. Perceval touží zvědět, co znamená to, co vidí, neodvažuje se však zeptat. Následujícího dne, když odjíždí ze zámku, se dozví, že nemocný stařec si říká král-rybář a že byl poraněn na stehně; Percevalovi je zároveň vyčítáno, že jej vůbec nevyslechl.

Pokračuje dál v cestě, když náhodou potká krále Artuše, jejž následuje na dvůr; den poté se mu však zjeví dáma v černém a rozhorleně mu dává za vinu, že je příčinou útrap krále-rybáře.

„Jeho zranění,“ pravila mu, „je nevyléčitelné, protože jsi jej nevyslechl.“

Rytíř chce svoji chybu napravit, leč marná je každá snaha znovu nalézt královský palác; jako by ho neviditelná ruka odháněla až do okamžiku, než se rozhodne vyhledat svatého poustevníka, jemuž se se vším svěří. Kněz mu zjeví, že všechna jeho pochybení jsou důsledkem nevděku vůči matce a že tento hřích způsobil, že mlčel jako zařezaný, zrovna když se měl ptát po významu grálu; uloží mu pokání, dá mu radu a svěří mu tajemnou modlitbu obsahující jistá strašlivá slova, jež mu zakazuje odhalit ostatním; pak teprve se Perceval očistí ze svých hříchů, drží půst, uctívá kříž, nechá sloužit mši, jde ke svatému přijímání a začíná žít nový život.

Pak se vydá na pouť za svatým grálem a do cesty se mu staví spousty překážek. Zjeví se mu žena, kterou miloval, „Bílý květ“, Blanchefleur, Blanziflor, Flanziflor, velšsky Blodyngwyn, tedy „ta, jež jest oděna bílého flóru“, jež se ho snaží zadržet; on však před ní prchne.

Arthur Hacker: ilustrace ke scéně z Le Morte d’Arthur od Thomase Maloryho, na níž je Percival pokoušen ďáblem v podobě nádherné ženy (1894)

Arthur Hacker je autorem ilustrace z roku 1894 ke scéně z Le Morte d’Arthur od Thomase Maloryho, na níž je Percival pokoušen ďáblem v podobě nádherné ženy. Hargrave Jennings píše:

»Je to velmi stará, z nejdávnější minulosti převzatá představa, že „bílá“ barva, která – vzato v mystickém a okultním smyslu, je co do svého původu ženská – je občas co do svých účinků neblahá … bílá byla prastarou barvou oběti.«[13]

Perceval uváže koně ke zlatému kroužku na sloupu, jenž se tyčí na hoře zvané Hora běd, po dlouhém putování dorazí k hradu, jejž hledal, a tentokráte již neselže při zkoumání historie kopí a grálu. Dozví se, že kopí je právě to, jímž Longin proklál bok Kristovi, a že grál je onou miskou, do níž Josef z Arimatie zachytil jeho božskou krev. Ta se dostala až ke králi-rybáři, který je Josefovým potomkem a Percevalovým strýcem. Skrze ni se dostane každému všech dobrých věcí, jak duchovních, tak i těch světských, vyléčí každé zranění, a dokonce vzkřísí i mrtvého, a nadto se na přání naplní nejchutnějšími lahůdkami.

Poté, co obdrží kopí a grál, přinesou mu i zlomený meč; král-rybář ho předá svému synovci, a prosí jej, aby části opět spojil; v čemž on nakonec uspěje. Král mu pak vypráví, že podle proroctví vykoná tento skutek nejsrdnatější a nejzbožnější rytíř světa; že on sám se pokoušel svařit zlomené části k sobě, jenže byl potrestán za svoji ukvapenost tak, že si způsobil poranění na stehně.

„Vyléčen budu toho dne,“ dodal, „až se svět dočká skonu rytíře Pertiniaxe[14] – onoho zrádného rytíře, který zlomil tento skvostný meč tak, že zavraždil mého bratra.“

Perceval s pomocí svatého grálu zabíjí Pertiniaxe, usekne mu hlavu a donese ji králi-rybáři, který se uzdraví a abdikuje ve prospěch svého synovce.

Není těžké najít shodné rysy mezi touto poémou a bretonským příběhem. V úvodu obou vyprávění slyšíme o zápasu o misku a kopí, jejichž držení zajišťuje neskonalé výhody; hrdinové jak francouzské, tak i armorické[15] verze se potýkají s nástrahami a pokušeními, a úspěch jim rovněž zajistí – korunu. Jakousi podobnost lze rovněž najít mezi hlupáčkem Peronnikem, který míří stále vpřed, třebaže nemá vůbec tušení, kam jej nohy nesou, a od selky si vyprosí žitný chléb, čerstvě utlučené máslo, a „navíc ještě kus špeku, který zbyl od nedělního oběda“; a tohle je Perceval, „neotesaný prosťáček a hrubián“, který hned zkraje „spořádá dvě srnčí paštiky a vypije velký korbel vína“.

Newell Convers Wyeth: Percival (ilustrace ke knize Sidney Lanier: The Boy’s King Arthur, 1922)

Určitě ale, povšechně vzato, Peronnik nepodstupoval tytéž zkoušky jako Perceval, právě naopak, jsou zde zřetelné rozdíly; ovšem na straně druhé úzce připomínají ty, jež podstupoval hrdina z galské tradice, Peredur. Zdálo by se tedy, že tato armorická legenda si následně vypůjčila mnohé ze dvou pramenů francouzského a bretonského podání lidových pověstí. Vzešla z tradice galské, modifikované francouzskou verzí, a nakonec byla přizpůsobena lidovým géniem naší provincie, a takovou už zůstala až do dnešních dnů.

Hlupáček Peronnik se nadto zdá cenným pro studium těch, kdož pátrají, kromě jiného i v tradici, po stopách tohoto lidového génia. Na idiotismus se mezi všemi keltskými kmeny pohlíželo nikoliv jako na něco ponižujícího, nýbrž spíše jako na zvláštní předpoklad, který jednotlivců umožňoval dosáhnout jisté vnímavosti obyčejnému lidu zcela neznámé; a Keltové byli vedeni představou, že jsou obeznámeni s neviditelným světem ostatním lidem nepřístupným. Na slova takového „hlupáčka“ se pohlíželo jako na věštbu; v jeho činech se hledal skrytý význam; rázovitým jazykem starého barda by se řeklo, že si to rázuje tímto světem, zatímco oči má upřené na onen svět. V bretaňských legendách se píše o lidech majících dar vidění a vypráví se o nich, že „prošli posvěcenou půdou tam a zpátky dřív, než byli pokřtěni“. Vidí to, co většině lidí zůstává skryté.

Lidé v Bretani si uchovali onu pradávnou úctu k lidem mdlého rozumu. Není nikterak neobvyklé vidět na zemědělských usedlostech kolem Léonu některé z těchto nešťastníků, oděných bez ohledu na jejich věk do dlouhých kabátců s kostěnými knoflíky a držících v ruce bílou hůl. Je o ně citlivě pečováno, mluví se o nich roztomile toliko jako o drahých neviňátkách, a jen když nejsou nablízku, se jim říká diskyant, totiž bez poznání. Přebývají v domech se ženami a malými dětmi; nikdy se po nich nechce, aby vykonávali nějakou práci; a když zemřou, jejich blízcí je oplakávají.

»Pamatuji na setkání s jedním z těchto idiotů jednoho dne v sousedství Morlaix; usadil ve dveřích zemědělské usedlosti a jeho opatrovnice, mladá dívka, jej krmila. Její něžná vlídnost mne ohromila.
„Máte tuze ráda tohle ubohé neviňátko?“ tázal jsem se bretonsky.
„To Bůh nás jimi obdaroval,“ odpověděla.«

Slova plná významu jsou klíčem ke zbožné něze prokazované těmto stvořením, jež jsou sama o sobě neúčelná, přec však drahá pro Něho, jenž je svěřil do naší péče[16]

∼ ∼ ∼

Určitě znáte ty nevinné človíčky, badezet gad eol gad, křtěné zaječím olejem, kteří se umějí jen potloukat od domu k domu a prosit o chléb. Jeden by řekl: telátka zatoulaná daleko od svého chléva.

Florentská Madona s neviňátky

Drahá neviňátka. Peronnik se řadí k nevinným človíčkům křtěným zaječím olejem. Z poznámky vyčteme, že jde o toho, který rozumu moc nepobral, ba pojedl málo vtipné kaše.

Fulcanelli[17] ve svém vrcholném dvoudílném spisu Příbytky filosofů (I, str. 18) vysvětluje, že zajíc představuje hrubou matérii Velkého díla, jež je „šupinatá, černá, tvrdá a suchá“, jejímž grafickým symbolem jest globus s křížem, tedy astrologická Země představující prvopočáteční Chaos alchymického Stvoření, obráceno dolů stává se znamení Země znamením Venuše, ♀, zelené fáze Díla. Jejím symbolem bývá zelená ropucha v protikladu k vzduchu, je totiž zemí, na níž se pohybuje pomalu a nikdy nesměřuje k jinému živlu. Má těžkou hlavu a hledí k zemi. Naproti tomu orel představuje Lunu (Juno, Venuši), která je prchavá a okřídlená jako orel, který se vznáší k nebesům a v očích se mu zrcadlí paprsky slunce.

Rovněž mějme na paměti, že zde zmíněný „rozum“ není Kantův „čistý rozum“, nýbrž „rozmysl“, tedy to, co neustále něco zvažuje a analyzuje bez naděje na syntézu. Tito nevinní človíčkové pak hledají cosi mimo rozmysl!

Rozhlížejí se po světě s očima vykulenýma a pusou dokořán, jako by něco hledali; jenomže o to, co hledají, člověk jen tak na cestě nezakopne – chybí jim totiž rozum.
Peronnik byl jedním z těchhle hlupáků, jimž bývá otcem soucit a matkou křesťanská milosrdnost. Šel, kam ho nohy nesly; když měl žízeň, napil se z kašny nebo z pramene; když měl hlad, poprosil ženu, kterou viděl sedět někde na prahu domu, o kůrky starého chleba; a když se mu chtělo spát, vyhrabal si ve stohu slámy hnízdo jako nějaká ještěrka.
Oblečený byl taky jak se patří. Z kalhot mu zbýval snad už jen zadek, kabátek se honosil jediným rukávem a na hlavě měl něco, co snad kdysi dávno byla čepice. Když se Peronnik ráno nebo večer najedl, z plných plic si pak zpíval a děkoval Pánu Bohu, že ho tak dobře pohostil, ačkoliv to přece nebyla jeho povinnost. Co se týče řemesla, Peronnik se nikdy žádnému nevyučil. Věcí uměl ale spoustu: jedl, kdy chtěl, spal, kolik chtěl, a uměl moc pěkně napodobovat zpěv skřivánka. Takových jako on už dneska moc nepotkáte.
V časech, o kterých vám vyprávím (totiž víc než před tisícem roků), ještě nebyly všude, kam až oko dohlédne, obilné lány. Od těch dob už nejeden pán probendil své dědictví, a lesy proměnil ve dřeváky. Takový les Paimpont se tehdy táhl přes dvacet farností. Prý rostl dokonce až za řekou a dosahoval k Elvenu.

Rostlinná spletitost lesa, kde „[…] v pralesním chaosu změtí větví, haluzí a úponků, zkřížených odevšad odumřelými tkáněmi a listím snad předminulého léta a divně zapleteného kořání, na němž život jiný a cizí existenci svou staví, aby zakrátko stal se tím, čím jeho základna, rozkladem, spatřuješ úděsná šílení bytí. Jaký blázinec a zmatení!“,[18] popisuje Josef Váchal jeho rozklad a změť. Evokace „šílenství“ a „zmatení“ větví představuje ztrátu kontur kmenů a spleť stromových haluzí – tzn. přechod z racionálního světa rozlišení do iracionálního světa nerozlišeného, prapůvodní moře Chaosu –, nejasnou síť klikatých čar, zašmodrchání aneb komplex.[19]

Emile Souvestre: Peronnik Hlupáček

Ať tomu bylo, jak chce, Peronnik jednoho dne přišel k domu na okraji lesa. Jelikož už mu v žaludku vyhrávala snad celá dudácká kapela, přišel blíž, aby poprosil o jídlo.
Selka právě klečela na prahu a chystala se křesadlem drhnout mísu na kaši, když ale zaslechla hlupáčkův hlas žádající pro lásku boží o něco k snědku, zarazila se a kotlík mu podala.
„Tumáš, ty trumbero. Vyškrábej si to a pomodli se za naše čuníky, nějak nám netloustnou.“
Peronnik se usadil na zem, mísu si položil mezi kolena a začal ji vyškrabávat nehty. Ale moc toho neposbíral, protože před ním to samé už udělaly všechny lžíce z domu. Přesto si oblizoval prsty a mručel si u toho tak spokojeně, jako by nikdy dřív nejedl nic lepšího.
„To byla prosná mouka,“ říkal polohlasem, prosná mouka zadělávaná mlíčkem z černý krávy tou nejlepší kuchařkou z kraje.“
Selka, která už byla na odchodu, se polichoceně otočila.
„Chudáčku hlupáčku,“ řekla, už toho tam moc nebylo; ale donesu ti ještě kousek chleba z žita a pšenice.“
Přidala chlapci skrojek bochníku, právě vytaženého z pece. Peronnik se do něj zakousl jako vlk do jehněte a zvolal, že ten chleba musel upéct samotný pekař pana biskupa z Vannes. Pýřící se hospodyně podotkla, že s kouskem čerstvě utlučeného másla je to úplně jiné pochutnání, a hned ho hrudku na přikryté mističce přinesla. Hlupák ho ochutnal a prohlásil, že to máslo je tak léčivé, že se mu nevyrovná ani máslo z Bílého týdne, a aby své tvrzení doložil, namazal si na svůj skrojek všechno, co na mističce bylo. Ale spokojeností zaslepená selka si toho ani nevšimla a přidala navíc ještě kus špeku, který zbyl od nedělního oběda.

Bretonci připisují máslu z Bílého týdne a následných Prosebných dnů[20] zvláštní delikátní chuť, a dokonce i léčebné vlastnosti, jdoucích na vrub výjimečné kvalitě pastvy v onom období.

Peronnik každé sousto pořádně vychválil a všechno spolykal, jako by to byla voda, protože už opravdu hodně dlouho se takhle nepoměl. Selka se přibíhala podívat, jak baští, a tu a tam přinesla ještě nějaký ten drobek a Peronnik se s každým novým přídělem pokřižoval.
Zatímco se takhle posiloval, objevil se u dveří domu ozbrojený jezdec a zeptal se ženy na cestu k hradu zvanému Kerglas.

Za dávných časů vládl Cornouaille mocný král Grallon. Cornouaille je bretaňskou obdobou Cornwallu. Název Cornwallis nebo Corn-wealas je jméno keltského kmene, latinsky Cornovii, a znamená „lidé z poloostrova“, z kelt. kernou, tzn. „roh“ nebo „mys“. Je příbuzné anglickému horn, *ker- je „nejhořejší část těla, hlava, roh, vršek, hřeben, (kohoutí) hřebínek“, spolu s příponou –wealas, ze slova wals, používaného v angličtině pro „cizince odjinud než z Německa“, zejména jde-li o „keltsky mluvící osobu“, tento prvek se objevuje ve slovech Valoni, Wales, Valašsko, walnut, vlašský ořech, a jména Wallace a Walsh.

„Kristepanenanebi! Pane rytíři, snad tam nechcete jet?!“ vykřikla selka.
„Ano,“ odpověděl válečník, a jedu z takové dálky, že mi trvalo tři měsíce a noc a den, než jsem se dostal až sem.“
„A co v Kerglasu hledáte?“ zeptala se Bretonka.
„Jedu tam pro zlatou misku a diamantové kopí.“
„To budou asi hodně cenné věci,“ opáčil Peronnik.
„Cennější než všechny koruny světa,“ odpověděl cizinec. „Protože kromě toho, že zlatá miska v okamžiku vydá pokrmů a pokladů podle přání, tak se z ní stačí napít, a člověk je vyléčený ze všech svých soužení, a mrtví dokonce, jen co se jí dotknou rty, ožívají. To diamantové kopí zabíjí a ničí všechno, čeho se jenom dotkne.“

Stačí se napít ze zlaté misky a v okamžiku je člověk vyléčen ze všech svých neduhů (ne duha!) a mrtví dokonce ožívají.

Klíč ke grálovému hradu

Zeus, vládce Olympu, přijímal podle libosti rozličné podoby. Patřil k nim orel, býk, blesk, zlatý déšť a jiné rekvizity. Divotvorný kámen, emerald-safír, byl schopen svému vlastníkovi splnit nejrůznější přání. Jeden z nejstarších magických textů je napsán na Smaragdové tabuli. Emery (angl.), franc. Aimeri, německy Emerich, má za základ staroněmecké slovo Amalrih, doslova „řidič (vládce) díla“. Esmeralda, španělské ženské jméno, srv. stfranc. esmeralde, nyní émeraud, angl. emerald a česky – smaragd. Vše vyrůstá z řeckého smaragdos (dříve maragdos). Řecké slovo však pochází ze semitštiny, srv. hebrejské slovo bárćqeth (ohledně kořene bar viz výklad slova „berešit“ v Erotice kabaly Jiřího Langera na str. 82.) znamenající sloveso „tvořit, počátek“), dále akkadské barraktu, a hebrejské slovo báráq „zablesklo se“, podst. jm. báráq „blesk“ (srv. Bryak). Zářivý drahokam byl ochranou proti – blesku. Grál byl vyřezán ze smaragdu, který se uvolnil z Luciferova čela v okamžiku jeho Pádu. A je jenom jeden Pád, Lucifer jest Adam.

„A komu ta miska a to kopí patří?“ ptal se okouzlený Peronnik.
„Čaroději z hradu Kerglas. Jmenuje se Rogéar,“ odpověděla selka. „Každý den ho vidíme, jak projíždí kolem lesa na černé kobyle a za ním běží roční hříbě. Nikdo se mu neodváží nic udělat, protože v ruce drží to nelítostné kopí.“

Diamantové kopí zabíjí a ničí všechno, čeho se jenom dotkne. V knize Tajemství zlatého květu – uvedené do evropského prostředí překladem R. Wilhelma a s komentářem C. G. Junga[21] – je dosaženo nesmrtelnosti proměnou do diamantového těla, adept se zaměřuje na srdce (pozemské a nebeské) a zahání stáří a smrt. Prvek kopí zavádí postavu drakobijce, tedy sv. Jiří či sv. Michala. Draci jsou dvojí povahy: okřídlený představuje volatilní matérii, nebeskou, kdežto ten druhý, je pozemského charakteru, bez křídel, a značí pevnou látku. Neokřídlený brání druhému v letu. Budiž připojeno, že jméno hradu Pendragon se vykládá jako „Pán hadů“ a transformace draka v hada budiž vzpomenuto, až se Peronnik dostane k jezeru plnému draků.

V příběhu však je černou mocí působení těchto esenciálních zbraní zaměněno, miska zde představuje nebeské agens, kopí pozemské. Ohledně významu kopí viz rovněž Fulcanelliho[22] Příbytky filosofů.

„Roger“ je slangový výraz pro penis, dříve slavné jméno ve spojení s kopím. Vychází z germánského hrod, „sláva“, srv. české hrot, „špička, být na špici“, a germ. ger, „kopí“, takže i Germáni jsou vlastně kopiníci! Germ je rovněž „zárodek, klíček“.

Bretaňské kêr znamená „dům, panství“, přeneseně „říše“; glas je „modrozelený“; stojí zde na místě „skla“; viz též Fulcanelliho[23] Příbytky filosofů.

Když Robert Graves[24]Bílé bohyni píše o kouzelné lodi krále Artuše jménem Prydwen, vzpomíná též Llaminawga, v jehož rukou zanechal svůj blyštivý meč, a tento se objevuje i ve sbírce pověstí Morte D’Arthur jako „Sir Bedivere“. Caer Wydr, Skleněný zámek,[25] je Glastonbury, neboli Inis Gutrin, což se také překládá jako Skleněný zámek, v němž po smrti přebývala Artušova duše. Glastonbury jest rovněž ostrov Avalon (Jabloní), na nějž víla Morgana le Faye dopravila jeho mrtvé tělo. Latinské slovo pro Gutrin je vitrinus; a v sasštině je to glas. Toto slovo označující barvu pokrývalo každý odstín mezi tmavě modrou a světlezelenou. Odtud pohádky o zlém čaroději přebývajícím na skleněné hoře, kam se hrdina dostane toliko koňmo a ten nadto musí mít podkovy osázené diamanty.

„Skleněné“ zámky v irských, manských a velšských legendách mají tedy být chápány buďto jako ostrovní svatyně obklopené zelenou vodou v barvě skla, nebo hvězdné žaláře umístěné v souostrovích na tmavomodré noční obloze; ve středověkých legendách však byly ze skla a jejich spojitost se smrtí a měsíční bohyní se udržela v lidové pověrčivosti, neboť se praví, že dívat se na Měsíc přes sklo přináší neštěstí.

Kryptická poéma Preiddeu Annwn skýtá nové synonymum v každé ze sedmi slok. Objevuje se jako Caer Rigor („královský zámek“) se slovní hříčkou k latinskému rigor mortis; Caer Colur („chmurný zámek“); Caer Pedryvar („čtyřrohý zámek“), čtyřikráte se otáčející; Caer Vediwid („zámek dokonalých“); Caer Ochren („zámek na svažitém místě“ – tj. přístupném toliko po svahu); Caer Vandwy („zámek na výšinách“).

Grálový hrad

Těch sedm, kteří se zachránili a navrátili z „otáčejícího se zámku“, není známo, přicházejí však v úvahu Théseus, Herkules, Amathaon, Artuš, Gwydion, Harpokratés, Kay, Owain, Daidalos, Orfeus a Cuchulain. Když Cuchulain, zmiňovaný v poémě Gwionem, vyplenil peklo, přivedl si sebou tři krávy a magický pohár. Není pravděpodobné, že by k těm sedmi náležel Aeneas. Nezemřel tak jako ostatní; jenom navštívil jeskyni s orákulem, stejně jako král Saul v Endoru, nebo Caleb v Machpele. Zámek, do něhož vstoupili – otáčející se, odlehlý, královský, ponurý, do výšky se tyčící, studený, příbytek dokonalých, čtyřrohý, do nějž se vstupuje temnou branou na svažité části kopce – byl zámek smrti nebo hrobka, temná věž, do níž vstoupil v baladě Childe Roland.[26] Onen „příbytek dokonalých“ jest třeba zřejmě chápat jako „příbytek filosofů“, jak jej podává Fulcanelli.

„Ano,“ souhlasil cizinec. „Ale boží přikázání mu brání používat ho v kerglasském hradu. Jakmile do něj vstoupí, ukládá kopí i misku[27] do hlubokého temného sklepení, které nejde žádným klíčem odemknout. A v té chvíli chci čaroděje zničit.“

Boží přikázání brání Rogéarovi používat kopí v kerglasském hradu. Jakmile do něj vstoupí, ukládá kopí i misku do hlubokého temného sklepení, které nejde žádným klíčem odemknout. V tu chvíli je možné čaroděje zničit. To znamená, že kerglasský hrad, „říše“, onen svět, odnímá moc kopí i misce, činí je tedy „neutrálními“ ve smyslu pohlaví, jsou tam jako „dítě“ – v rajském stavu. Kouzlo tak působí jen v tomto „světě“.

Vedle dříve zmíněného konceptu základního příběhu O hloupém Honzovi je tu i prvek grálového hledání.

„To se vám, milý pane, nemůže podařit,“ namítla venkovanka.
„Už víc než sto šlechticů se o to před vámi pokusilo, a žádný z nich se nikdy nevrátil.“
„Já vím, matko,“ kývl rytíř, ale nikdo z nich se nebyl napřed poradit s poustevníkem od řeky Blavet.“
„A co vám ten poustevník poradil?“ zajímal se Peronnik.
„Vysvětlil mi, co všechno musím udělat. Nejdřív mám projít začarovaným lesem, kde se mě budou pokoušet všemi možnými kouzly vyděsit a svést z cesty. Většina z těch přede mnou se tam ztratila a zahynula zimou, únavou a hladem.“
„A jestli projdete?“ ptal se dál hlupáček.
„Jestli projdu,“ pokračoval rytíř, narazím na korigana, na skřeta s ohnivým bodcem, který všechno, čeho se dotkne, mění na popel. Ten skřet hlídá pod jabloní, a z té musím sebrat jablko.“

Paracelsus píše: „Abyste ty věci nyní sami zakusili, začněte u dřeva. Ono samo je tělem, teď ho nechte hořet a to, co hoří, je síra, to, co kouří, je merkuryáš a to, co se proměňuje v popel, je sal.“

Skřet s ohnivým bodcem, který všechno, čeho se dotkne, mění na popel, je alchymická sůl. Zmok, nazýván též smok, zmek či zmak, je bytostí podobnou skřítkovi, objevující se jako zmoklé kuře. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých se svěřuje „Myslel jsem na dni staré“[28] a uvádí:

„I šla řeč dál o divných zjeveních a viděních za hustých nocí, na blatech, v širém poli i lesní pustině, o zmekách ohnivě se nesoucích tmavou nocí…“[29]

Smok, šmok, zmok či zmek má být jakýsi dračí předstupeň, dráče. Smok se prý vyvine z hada, kterého žádný člověk nespatřil po dobu sedmi let.

Zelený lev pohlcující slunce

„A potom?“ chtěl vědět Peronnik.
„Potom uvidím smějící se květinu. Hlídá ji lev s hřívou ze samých zmijí a já tu květinu musím utrhnout. Pak se musím dostat přes jezero plné draků a přemoct černého muže se železnou koulí, která nikdy nemine svůj cíl a hned se vždycky vrátí ke svému pánovi. Vejdu potom do údolí radostí, kde budu pokoušený vším, čím jde jen křesťana svádět, a musím tomu odolat, a dorazím k řece s jediným brodem. Tam najdu paní celou v černém, vezmu ji za sebe do sedla a ona mi poví, co je třeba udělat dál.“
Selka se pokusila cizince přesvědčit, že tohle všechno nemůže vydržet, ale on jí na to řekl, že tomuhle ženská nerozumí, dal si ukázat, kudy se dostane do lesa, pobídl koně do trysku a zmizel mezi stromy.
Selka si zhluboka povzdechla, podotkla, že to byl další křesťan, kterého bude brzy náš Pán naposledy soudit, dala Peronnikovi ještě nějaké kůrky a pobídla ho, aby šel dál svou cestou.
Peronnik se ji zrovna chystal poslechnout, když se domů vrátil sedlák. Právě propustil děcko, které mu hlídalo na kraji lesa krávy, a teď přemýšlel, kým ho nahradí.
Pohled na hlupáka mu rozjasnil čelo; hned si pomyslel, že našel, co potřebuje, a uhodil na Peronnika, jestli by nechtěl na statku zůstat a hlídat dobytek. Peronnik mnohem raději hlídal jen sám sebe, protože nikdo neměl tolik chutě do nicnedělání jako on. Ale pusa mu ještě voněla po špeku, čerstvém másle, chlebu a vyškrábané kaši, a tomu neodolal a nabídku sedláka přijal.
Ten ho hned zavedl na kraj lesa; vestoje přepočítal krávy i jalovice, uřízl Peronnikovi lískový prut, kterým je měl pohánět, a přikázal mu, aby je se západem slunce přivedl domů.
A tak se Peronnik stal pastýřem stáda krav, bránil jim v nekalostech jako farář svým ovečkám a pobíhal od černé k zrzavé a od zrzavé k bílé ve snaze udržet je pohromadě.
A jak tak běhal z jedné strany na druhou, zaslechl dusot koňských kopyt a nato v jednom stromořadí uviděl obra Rogéara na kobyle následované ročním hříbětem. Rogéar měl na krku zavěšenou zlatou misku a v ruce třímal diamantové kopí, z něhož vycházela plamenná záře. Vyděšený Peronnik se schoval do houští; obr projel kolem něj a pokračoval ve své cestě. Jakmile zmizel, hlupák vylezl ze své skrýše a díval se za ním, ale cestu, kterou se obr vydal, nerozeznal.
Zatím přijížděli další a další ozbrojení rytíři a vydávali se na hrad Kerglas, ale žádný se nikdy nevrátil zpátky.
Obra bylo ale vidět každý den. Hlupáček se postupně osmělil a už se před ním neschovával. Prohlížel si ho zdálky a oči měl plné žádosti, jak v něm den ode dne narůstala touha vlastnit zlatou misku a diamantové kopí. Ale v tomhle byl stejný jako ženská; vždycky je snadnější něco si přát než to získat.
Jednou večer, když byl jako obvykle na pastvině sám, se u hradby lesa zastavil člověk s bílými vousy. Hlupáček si pomyslel, že je to zase nějaký cizinec, který chce pokoušet štěstí, a zeptal se ho, jestli hledá cestu ke Kerglasu.
Ne nehledám ji, protože ji znám,“ pronesl neznámý.
„Byl jste tam a čaroděj vás nezabil!“ vykřikl hlupáček.
„Jelikož mu nejsem nebezpečný,“ opáčil bělovousý stařec.
„Jsem čaroděj Bryak a jsem Rogéarův starší bratr. Když ho chci navštívit, přijdu sem, a protože navzdory své moci nemůžu projít zakletým lesem a neztratit se v něm, zavolám vždycky černé hříbě, a to mě k bratrovi doveze.“
Na ta slova udělal do prachu prstem tři kruhy, potichu zopakoval slova, která učí čaroděje ďábel, a pak se rozkřikl:

„Hebel dishual, digabest,
deuït buan, me a so prest.“

Hříbě, vyběhni ze stáje, hříbě, přetrhej otěže,
hříbě, zaveď mě do háje, hříbě, zaveď mě do věže.“

Vzápětí se hříbě objevilo. Bryak mu nasadil ohlávku, pouta na nohy, vyšvihl se do sedla a nechal je vejít do lesa.
Peronnik o svém zážitku nikomu nic neřekl; ale pochopil už, že první věcí, kterou je třeba udělat, aby se dostal do Kerglasu, je nasednout na hříbě, jež k němu znalo cestu. Jenže neuměl udělat tři čarovné kruhy ani pronést kouzelnou formuli, kterou by k sobě hříbě přilákal:

„Hříbě vyběhni ze stáje, hříbě, přetrhej otěže,
hříbě, zaveď mě do háje, hříbě, zaveď mě do věže.“

Peronnik potkává čaroděje Bryaka, Rogéarova staršího bratra, kterého chodí navštěvovat, a ani on navzdory své moci nedokáže projít zakletým lesem a neztratit se v něm, proto si vždycky zavolá černé hříbě jednoročka, a to jej vždy zavede k bratrovi. Má na to čarovnou průpovídku, kterou předchází tři kruhy v prachu (triskelion, trinacria).

Musel tedy přijít na jiný způsob, jak hříbě ovládnout, a potom ještě na způsob, jak utrhnout jablko, jak se zmocnit smějící se květiny, jak se vyhnout kouli černého muže a jak překonat údolí radostí.
Peronnik to dlouho promýšlel a nakonec se mu začalo zdát, že by přece jen mohl uspět. Siláci se hrnou do nebezpečí útokem a většinou na to doplácejí; ti slabší řeší potíže tak nějak bokem. Hlupáček ani nemohl pomyslet na to, aby přemohl obra silou, rozhodl se tedy pro lest. Pokud jde o potíže, zatím si nedělal starosti; moc dobře věděl, že častá kapička i kámen prorazí a taky že se kaše nejí tak horká, jak se navařila.

Začarovaný les

Připravil se tedy na chvíli, kdy se měl obr objevit na okraji lesa. Nachystal si nejdřív ohlávku a pouta z černého konopí, oko na chytání sluk, jehož žíně namočil ve svěcené vodě, plátěný pytel s lepem na ptáky a skřivánčím peřím, růženec, bezovou píšťalku a kůrku chleba potřenou žluklým tukem. Pak rozdrobil chléb, který měl mít k obědu, podél cesty, po níž jezdil Rogéar na své kobyle následován ročním hříbětem.
Všichni tři se v obvyklou dobu ukázali a pustili se přes pastvinu jako každý den; ale hříbě, které běželo s nozdrami u země, ucítilo drobečky chleba, zastavilo se a začalo je požírat, takže brzy osamělo obrovi z dohledu. Nato se pomaličku přiblížil Peronnik; navlékl mu ohlávku, spoutal dvě nohy a nasedl hříběti na záda. Pak je nechal jít podle jeho vůle, protože si byl jistý, že hříbě zná cestu a donese ho ke hradu Kerglas.
Koník okamžitě a bez váhání vyrazil po jedné z nejdivočejších cest a běžel tak rychle, jak mu to jen pouta na nohou dovolila. Peronnik se třásl jako list na osice, protože les začal hned čarovat všemi kouzly a děsit ho jimi.

Peronnik musí projít začarovaným lesem, kde se ho budou pokoušet všemi možnými kouzly vyděsit a svést z cesty.

Podobně je zkoušen i princ Velen v pohádce Princ a večernice.[30] Nevědomí (les) skrývá neaktualizované jástevní obsahy, které jsou potlačovány a ke slovu se dostávají teprve při příznivé konstelaci. Návštěvníci se v něm nevyznají, bývají konfrontováni s přechodovými rituály a proměnami. Mohou se v něm objevit zvláštní a nečekané věci, mohou tam žít podivní lidé, je to domov příšer a čarodějnic.

Jeníček a Mařenka se tam setkají s lidožravou čarodějnicí, Vasilisa Překrásná potkává v lese samotnou Babu Jagu. Už sumerští hrdinové Gilgameš a Enkidu se vydali do cedrového lesa, aby tam bojovali s příšerami a jako první v něm začali kácet stromy.

V norském mýtu byl Mirkviðr temný a nebezpečný les, dokonce i hrdinové a bozi jej překonávali s obtížemi.

Římané se obávali jako začarovaného místa Hercynského lesa, kde podle nich žil jednorožec. Je pozoruhodné, že C. G. Jung uvádí v díle Mysterium Coniunctionis k lesním bytostem toto:

„V Lambsprinckových symbolech jsou to astrologické ryby, které plovouce opačnými směry znázorňují protiklad ‚ducha a duše‘. Voda, v níž se nacházejí, je ‚mare nostrum‘, a vykládá se jako corpus. Tyto ryby nemají maso ani kosti (sine omni carne et ossibus). Z nich pak vzniká mare timmensum, právě ona aqua permanent, jako výše. Dalším symbolem je jelen a jednorožec, kteří se potkají v lese. Jelen znamená animu, jednorožec spiritus a les corpus.“

Nejdřív se mu zdálo, že se přímo pod jeho nohama otevřela bezedná propast, hned nato jako by stromy kolem něj vzplály divokými plameny a on se ocitl uprostřed požáru; potok se skoro pokaždé, když ho měl překročit, proměnil v divoký proud a hrozil ho s sebou strhnout; jindy zase, když jel po cestičce u paty hory, to vypadalo, že se obrovská skála nad ním už už utrhne a rozdrtí ho.

Bezedná propast jest nástrahou sylf, bytostí vzduchu, mág se učí ovládnout říši tohoto elementu, svou beznaděj a zoufalství, závrať pudu a duše, jak píše Joséphin Péladan:

„Marně moderní člověk bude se snažiti, aby smířil své zájmy s velitelským ideálem; nebe neošidíme, lest nemá účinku v těchto jasných oblastech; templář nedovedl by opustiti a obléci svůj bílý plášť; kdo nezřekne se závratí pudu a duše, nebude nikdy obrněn mysteriem: přilnutí vůle k božskému, není-li absolutní, stává se rouháním a rouhání, nejsmrtelnější jed ducha, tvoří nepřekročitelnou přehradu mezi člověkem a věčností.“[31]

Pro sylfy rozkazuj tomuto elementu:

Potom kolem něj vzplály divoké plameny, salamandry dotírají, aby narušily jeho rovnováhu a uvrhly jej citového stavu zahoření láskou, zapálení se a horlení pro věci světské, rozohnění se kvůli nějaké myšlence. Téma důkladně zpracoval Joséphin Péladan v díle Citové zasvěcení.[32] Mág musí opanovat tuto říši:

Následně se rozvodňuje potok, valí se voda, to undiny, vodní elementálové, ji zvedají, aby pokoušely odvahu, pevnost vůle, zakotvení citů, ale rovněž i prubovaly vyrovnanost mysli a její odolnost proti pochybám, myšlenkám na marnost, leckdy i marnivost. Literárním příkladem zápasu o duši člověka je Rusalka líčící příběh o muži, který se ocitá mezi skutečnou a nadpřirozenou ženou (Svůdce) a je nucen řešit rozpor mezi domovem, představujícím bezpečí, a světem imaginace, který jej láká a vzrušuje.[33] Motiv tragické lásky víly k člověku, rozšířený v Evropě již od středověku, například v pověsti o Meluzíně. Undina stejně jako Meluzína hledá spojení se smrtelným mužem, protože jenom tímto způsobem může získat duši.[34] Bez duše není schopna lásky ani soucitu. Mág zvedá hůl nad:

Vposledku u paty hory hrozí utrhnout se obrovská skála, která má Peronnika rozdrtit. Tíha přízemních myšlenek stahuje člověka do propasti, valí se za ním jako balvan chystající se jej zalehnout, nebo jako Sisyfos – na příkaz soudců mrtvých – tlačí obrovský kámen na kopec, když ale těsně pod vrcholem mu vždy vyklouzne a valí se zpátky dolů, takže Sisyfos musí začínat stále znovu. Už předtím byl navěky potrestán za prozrazení tajemství bohů (podobně jako Prométheus) tak, že Zeus nařídil svému bratru Hádovi, bohu podsvětí, aby Sisyfa odvlekl do Tartaru, propasti věčné temnoty. Mág má nařídit podvolení se elementu země:

Tato zkouška představuje ujařmení čtvernosti, kříž živlů, které musejí být kvintesenciálně spoutány pod vládou ducha.

Hlupáček si marně říkal, že to všechno jsou jen kouzelníkovy mámivé čáry; cítil, jak mu strachy tuhne morek v kostech. Nakonec si stáhl do očí čepici, aby nic neviděl, a nechal se dál unášet hříbětem naslepo.
Brzy dorazili na pláň a bylo po kouzlech. Peronnik tedy zvedl čepici a rozhlédl se kolem sebe.
Místo to bylo vyprahlé a smutné jako hřbitov. Kam oko dohlédlo, bylo vidět kostry rytířů, kteří se pokusili najít hrad Kerglas. Ležely vedle zbytků koní a šedí vlci na nich dílo zkázy dovršili.
Hlupáček potom dospěl na louku, celou zastíněnou rozložitou jabloní, jejíž větve byly tak obtížené plody, že se dotýkaly země.
Před stromem hlídal skřet a v ruce třímal ohnivý meč, který všechno, čeho se dotkl, měnil na popel.

Rumplcimprcampr je skřet, který prozradí své jméno toliko v lese, načež hrdina pohádky najde cestu k vysvobození – ke spáse.

Zlatý strom

Když Peronnik prošel lesem, narazil na korigana, skřítka či ducha v jeho podobě, majícího ohnivý bodec, podobně jako cherubín, jehož Bůh osadil k východní straně zahrady Eden s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhal cest ke stromu života (k jabloni), který všechno, čeho se dotkne, promění v popel. Ten skřet hlídá pod jabloní (Avalon), a z té musí Peronnik utrhnout jablko. Korr znamená „trpaslík“, ig je diminutivní přípona umocňující již předchozí zdrobnělinu, tedy „skříteček“. Toho Peronnik obelstí pastí na ptáky, smyčka je z žíní namočených ve svěcené vodě.

Salomon Trismosin: Splendor Solis (1582)

Jakmile skřet Peronnika zahlédl, meč zvedl a zaskřehotal jako mořská vrána; ale mládenec nevypadal ani trochu překvapeně a zdvořile smekl čepici.
„Nenechte se rušit, milý princi,“ řekl. Jenom tudy projdu, potřebuju se dostat do hradu Kerglas, kam mě pán Rogéar pozval na schůzku.“
„A ty,“ odtušil trpaslík, „ty jsi co zač?“
„Jsem nový sloužící našeho pána,“ pokračoval hlupáček. „Však víte, že mě pán už čeká.“
„Nevím nic,“ namítl trpaslík. „Mně připadáš jako bojovník.“
„Promiňte,“ skočil mu do řeči Peronnik, „ale to není moje řemeslo. Jsem obyčejný ptáčník. Ale proboha! Nezdržujte mě, protože pan Kouzelník na mě už čeká, taky mi, jak vidíte, půjčil své hříbě, abych se k němu dostal co nejrychleji.“
Korigan si konečně všiml, že Peronnik jede na čarodějově koníku, a uvěřil mu. Hlupáček ostatně vypadal tak nevinně, že ho ani nešlo podezírat z toho, že si vymýšlí nějaké povídačky. Přesto skřet ještě pochyboval a ptal se, co asi tak může čaroděj chtít od nějakého ptáčníka.
„Potřebuje mě moc, jak se zdá,“ odpověděl Peronnik. „Podle toho, co říkal, všechno, co v kerglasské zahradě vyroste a dozraje, snědí ptáci.“
„A jakpak tomu ty chceš zabránit?“ divil se trpaslík.
Peronnik mu ukázal past, kterou si vyrobil, a prohlásil, že žádný pták se z ní nedostane.
„A o tom se chci právě přesvědčit,“ rozhodl korigan. „Moji jabloň pustoší kosi a drozdi. Nastraž tu svou past, a jestli je pochytáš, pustím tě dál.“
Peronnik souhlasil, připoutal hříbě k jednomu stromu a přistoupil ke kmeni jabloně. Tam uvázal jeden konec pasti a potom zavolal na skřeta, aby mu podržel druhý konec, než si připraví návnadu. Skřet udělal, co po něm chlapec chtěl; a Peronnik najednou zatáhl za smyčku a trpaslík byl sám lapen jako pták.

Arbor philosophica

Ve svém díle Psychologie a alchymie cituje Jung alchymistu Khunratha, který praví:

„Pěkně prosím, pohlédni očima svého ducha na stromeček rostoucí z pšeničného zrna, zvaž všechny okolnosti, abys nám mohl přinést strom filosofů a my jej mohli pěstovat.“

Jungovi se zdá, že Khunrath poukazuje na oživení psyché pomocí aktivní imaginace. Dokládá to i ilustrací, na níž se nachází „Adam coby prima materia, [jehož bok] je proklán šípem Merkuria. [Ten je zraněn a] raší z něj arbor philosophica“.

Takto jest tedy kreativita, kvetoucí filosofický strom, spojena se zraněním (Amfortase) a s procesem mortificatio. Vyjde najevo, že to, co je opravdu zásadní pro kreativní vykvetení psyché, je zranění a smrt starého já, z nějž se vyřine nový život. V této mužské verzi procesu tento strom povstává jako falus.

Eva (mortificatio)

Jung nás seznamuje i s tím, co považuje za ženskou verzi tohoto procesu zobrazeného na ilustraci, kde probíhá mortificatio Evy. Ženská postava ukazuje prstem na lebku symbolizující mortificatio. Strom zde vyráží z Eviny hlavy.

Kvetoucí strom se někdy pojí i s poletujícími ptáky a osvobozením kreativního ducha. Ptáci mj. ještě zesilují tuto uvolněnou energii a v alchymii je nacházíme buď černé či bílé, nebo v nějaké kombinaci obou těchto barev. Tradičně transformace černého ptáka v bílého naznačuje alchymické albedo, proces bělení naznačující, že psyché je na cestě z temnot a depresivního tíživého stavu k sublimaci, při níž dochází k přemítání a rozjímání, což duši osvěcuje a předpokládá se, že nastupuje silnější pocit uvědomování a svobody. Je to svého druhu proces purifikace, který uspišuje a příznivě ovlivňuje psychický vývoj.

Vyrazil vzteklý řev a pokoušel se osvobodit; ale žíně namočené ve svěcené vodě byly silnější než on.
Hlupáček měl dost času, aby doběhl ke stromu, kde vyskočil na hříbě, které vyrazilo znovu na cestu. Stačil i utrhnout jablko.
Opustili pláň a ocitli se před houštinou plnou překrásných květin. Kvetly tam růže všemožných barev, vítečníky a zimolezy, a nad tím vším zářila nádherná květina, která se smála; kolem však obíhal lev s hřívou ze zmijí, koulel očima a skřípal zuby, jako by to byly dva zbrusu nové mlýnské kameny.

Různobarevné květiny lze vnímat jako zástupný symbol za cauda pavonis, paví ocas, citrinitas, kdy alchymický proces dospěl k duhovému zbarvení, předposlední fázi Velkého díla. Lev má tendenci pohlcovat (slunce) maje mordu plnou krve. Slunce se musí sejít a snoubit se s temnotou, aby se mohlo zrodit filosofické dítě či kámen, a je vyživováno merkuriální krví prýštící ze zraňujícího setkání lva a slunce. Tato krev – zvaná červená rtuť – jest považována za arcirozpouštědlo.

Peronnik, lev a smějící se květina

Peronnik se zastavil a znovu pěkně pozdravil, protože moc dobře věděl, že v jednání s mocnými je čepice mnohem více platná v rukou než na hlavě. Popřál všechno dobré lvu i celé jeho rodině a zeptal se, jestli je tu dobře na cestě ke hradu Kerglas.
„A co tam chceš dělat?!“ zahartusilo to divoké, děsivě vypadající zvíře.
„Když dovolíte,“ špitl skromně hlupáček, posílá mě jedna dáma, přítelkyně pána Rogéara, abych pánovi ukázal, jak se dělá skřivánčí paštika.“
„Skřivánci,“ olízl si lev vousy, „už je to aspoň sto let, co jsem je Jedl naposledy. Neseš jich dost?“
„Co se jich vešlo do tohohle pytle, pane,“ odpověděl Peronnik a ukázal plátěný vak naplněný peřím a lepem.
A aby potvrdil, co právě řekl, začal napodobovat švitoření skřivánků.
Ten zpěv posílil ve lvovi choutky ještě víc.
„Poslyš,“ začal a blížil se k chlapci, „ukaž mi ty ptáky; chci se ujistit, že jsou pro našeho pána dost tlustí.“
„To je skvělý nápad,“ souhlasil hlupáček, „ale bojím se, že když ten pytel otevřu, ptáci uletí.“
„Tak ho jenom pootevři a já do něj nahlédnu,“ navrhla šelma.
Přesně tak to Peronnik chtěl; nastavil plátěný vak lvovi, ten do něj strčil hlavu, jak se chtěl zmocnit skřivánků, a chytil se do lepu a peří. Hlupáček rychle stáhl provaz okolo jeho krku a udělal nad uzlem znamení kříže, aby si zajistil jeho nezničitelnost; potom utíkal ke smějící se květině, utrhl ji a co nejrychleji na svém hříběti ujel.

Potom uvidí smějící se květinu. Je v houští, nade všemi ostatními květinami; kolem však obíhá lev s hřívou ze zmijí.

Alan Lee: Korigan

Smějící se květina je obskurní symbol. Může jít o pozůstatek mýtu o nymfě Dryopé, která porodila Hermovi boha pastýřů Pana, s kozlíma nožkama a dvěma růžky, jenž ve svém raném dětství byl hlučným a šťastně se smějícím dítětem. Pan byl pasáčkem koz (aipolos) – podobně jako se to přihodilo Peronnikovi, který pásl kravičky – po Hermovi byl dvojí podstaty, thériomorfní, nahoře hladký, dole kosmatý a podobný kozlu. Hermés (Ἑρμῆς) nosil štěstěnu (eriounes); stojí za povšimnutí, že podobný slovní základ mají Ερινύες, Erínye, bohyně pomsty a kletby, česky též Lítice. Proslulý nápis (delfské E) byl umístěn nad portálem chrámu v Delfách. Tento nápis obsahoval jediné písmeno, totiž E, a je to druhá osoba přítomného času slovesa ειμι (eimi) a znamená „Ty jsi“. Plutarchos to vysvětloval tak, že tak zdravili božstvo (Hermés) ti, kdož vstupovali do chrámu (De E apud Delphos; O delfském E).[35]

Delfské ‚E‘ znamená číslo „pět“, tedy polovinu kabalistického zvěrokruhu, nebo pět vystupujících znamení. Toto ‚delfské E‘ je také kotvou Seleukovců; převzali ji gnostici, aby tak označovali „Spasitele“ a je častým symbolem mezi amulety a talismany raných křesťanů.

Ale brzy byl u dračího jezera, přes které se musel přeplavit, a sotva do něj vstoupil, ze všech stran se k němu přihrnuli draci a chtěli ho sežrat.
Tentokrát se Peronnik nenamáhal smekat před nimi čepici; vzal růženec a začal zrnka z něj rozhazovat mezi draky, jako by krmil kachny pohankou. A s každým spolknutým soustem se draci jeden po druhém obrátili břichem vzhůru a umřeli, a hlupáček se šťastně dostal bez úhony na druhý břeh.
Zbývalo překonat údolí hlídané černým mužem. Peronnik ho vzápětí spatřil: byl za jednu nohu řetězem upoutaný ke skále a držel železnou kouli; vždycky, když ji někam odhodil, sotva se dotkla cíle, a už se mu vracela zpátky do rukou. Okolo hlavy měl šest očí a z těch bylo alespoň jedno vždycky otevřené a hlídalo. Teď zrovna byly dokořán všechny jeho oči. Peronnik věděl, že kdyby ho muž zahlédl, hodil by po něm koulí, než by stačil vůbec promluvit. A tak se plížil podle mlází. Takhle se skrytý ve křoví dostal na několik kroků od černého muže. Ten se zrovna posadil a dvě jeho oči se zavřely, aby si trochu odpočinuly. Peronnik usoudil, že je černý muž ospalý, a začal polohlasně zpívat začátek velké mše.

Tento černý muž je animus, Hádés, Plútón, smrt. Černá koule je atak vševědoucího a vševidoucího nevědomí, které maje mnoho očí nikdy nespí. Připomeňme si stále bdícího hlídače Arga, jímž byl Panoptés střežící bělostnou krávu Ió. Argos měl sto očí. Na rozkaz Diův ho zabil Hermés; v přestrojení za pastýře uspal hrou na flétnu všechny oči Argovy, usekl mu hlavu mečem a Ió osvobodil. Povšimněme si, jak na to šel Peronnik.

Peronnik ho uspal zpěvem velké mše a když se dostal k Magnificat, černý muž usnul. Naznačuje se tím, že svatá činnost nevědomí ukolébává, konejší a usmiřuje.

Černý muž se nejprve zdál být překvapený; ale jak se ho zpěv zmocňoval, zavřel ještě třetí oko. Peronnik tedy zanotoval Kyrie eleison ve stejném tónu jako kněží posedlí ďáblem-uspávačem.

Bretonci věří ve zvláštního démona, který přemáhá věřící v kostele ku spánku a nazývají ho ar c’houskezik, tj. od slovesa kouska, což znamená „spát“. Pouštní otcové silně brojili vůči spánku – měli jej za slabost. Theodor z Pherme, jeden z Pouštních Otců, zašel ještě dál a říká: „Neukládej se k spánku tam, kde se nachází žena.“ V Žalmu 132,4 se praví:

„Nevejdu do stanu svého domu, nevstoupím na rohož svého lože, očím nedopřeji spánku ani víčkům podřímnutí, dokud nenaleznu Hospodinu místo, příbytek Přesilnému Jákobovu!“

Ovšem otec Poemen rovněž řekl: „To kvůli naší potřebě jíst a spát nevidíme prosté věci,“ a také „Není nám třeba ničeho toliko bdělého ducha.“[36] A máme na paměti slova Gustava Meyrinka: „Bdělost, toť vše!“

Peronnik v údolí radostí

Černý muž zavřel čtvrté oko a tak napůl i páté. Peronnik spustil nešpory; ale dřív než se dostal k Magnificat, černý muž usnul.
Mládenec vzal hříbě za uzdu a opatrně je přes mech vedl kolem strážce do údolí radostí.
A tady to bylo nejhorší. Nehrozilo tu už sice žádné nebezpečí, zato bylo nutné odolat pořádnému pokušení. Peronnik svolal na pomoc všechny bretonské svaté.

Peronnik přibyl kolem strážce do údolí radostí, kde to bylo vůbec nejhorší. Nebezpečí sice nehrozilo, leč bylo nutné odolat pokušení (sv. Antonína).

Údolí, kterým procházel, se podobalo zahradě plné ovoce, květin a kašen; ale z kašen tryskalo víno a nejjemnější likéry, květiny prozpěvovaly sladkými hlásky cherubínů v ráji a ovoce se samo nabízelo k nakousnutí. V každém ohybu cesty stály dlouhé stoly prostřené jako pro krále; Peronnik cítil lákavou vůni čerstvého pečiva, viděl sluhy, kteří jako by čekali jen na něj; a o něco dále vystupovaly z lázně krásné dívky, tančily na trávě, volaly na něj jménem a lákaly ho mezi sebe.

Hlupáček se marně dokola křižoval – nenápadně zpomaloval krok hříběte; zvedal nos, aby lépe cítil vůně jídel a viděl koupající se dívky; možná by se byl i zastavil a podlehl, ale najednou mu prolétla myslí vzpomínka na zlatou misku a diamantové kopí; popadl svou bezovou píšťalku a začal pískat, aby neslyšel sladké hlasy, žvýkal chleba namočený ve žluklém tuku, aby už necítil vůně jídel, a oči upřel na uši koně, aby už neviděl žádné tanečnice.

Příkladem byl Peronnik, prototyp blázna Parsifala, který pomocí „naivity“ unikl sexuálnímu svádění a získal grál jako symbol nesmrtelnosti.[37] Jeho nástupcem byl Lohengrin[38] snažící se skrýt svou lidskou roli tím, že trval na tom, že ženy jsou neřešitelné hádanky, byl typem hrdiny chytráka, jehož schopnost nespočívala v řešení sexuální hádanky, nýbrž v záchraně před jejími duchovními nebezpečími nehledě na sexuální zkušenosti.[39]

V antickém příběhu Příhody Apollonia, krále Tyru, předkládal král Antiochos nápadníkům své dcery hádanku, která symbolizovala jeho incestní vztah s ní. Jiná perská princezna položila svému nápadníkovi otázku týkající se jejího tajného milostného poměru s odporným a nenáviděným čarodějem, jehož skrývala v podzemní komnatě a jemuž porodila dvě děti.[40] Opět tu máme neviditelného (tajného) a bestiálního (nenáviděného) zploditele v protikladu k pravému nápadníkovi.

Umírající Amfortas, člověk a anděl odnášející grál

Hrdina předstírá, že je blázen, aby svoji duši spasil před ohrožujícím poznáním sexu (jako děti jsme každý jako před Pádem, než k onomu poznání došlo). Cudný Peronnik připomene prototyp Parsifala, který uniká sexuálnímu pokušení (Kundry) tím, že hraje blbce. Není nepoučen o sexu, nýbrž předstírá nezkušenost, a tím dosahuje svého vítězství, svatého Grálu.[41]

A tak se mu povedlo šťastně projet údolím radostí a nakonec před sebou uviděl hrad Kerglas.
Ale ještě ho od něj dělilo koryto řeky, o kterém věděl, že přes něj vede jediný brod. Naštěstí ho hříbě znalo a vstoupilo do řeky na správném místě.
Peronnik se rozhlížel kolem sebe a hledal paní, kterou měl dovézt do hradu, až ji uviděl sedět na skále; byla oblečená v černém atlasu a ve tváři byla žlutá jako nějaká Maurka.

Žena v černém patří k podsvětí jako Persefona či Hekaté. Také žena v novu, čarodějka, obviňovaná ze všech nepravostí, co jich na světě je, přesto je to matka, bohyně plodnosti, Kálí, škleb smrti, personifikace moru.

Hlupáček opět smekl čepici a zeptal se jí, jestli snad nechce převézt přes řeku.
Čekám tu jen na to,“ odvětila paní. „Pojeď sem blíž, sednu si za tebe.“
Peronnik dojel k ní, vzal ji za sebe do sedla a vyrazil k brodu. Když byli asi tak uprostřed řeky, paní se ho zeptala: „Jestlipak víš, ty ubožáčku, kdo jsem?“
„Je mi líto, paní,“ odpověděl Peronnik, „ale podle vašeho oblečení soudím, že jste vznešená a mocná osoba.“
„Vznešená být musím, protože můj původ sahá až k dobám prvotního hříchu. A mocná jsem, jelikož mi podléhají všechny národy.“
„A jak se prosím, paní, jmenujete?“ otázal se Peronnik.
„Říkají mi paní Mor,“ odpověděla žlutá žena.
Hlupáček v sedle koně nadskočil a chtěl se vrhnout do řeky, ale paní Mor mu řekla: „Zůstaň klidný, chudáčku, ty se mě bát nemusíš, naopak, můžu ti být užitečná.“
„A vy byste byla tak dobrá, paní Mor?“ řekl Peronnik a tentokrát smekl čepici jednou provždy. „Vlastně si vzpomínám, že jen vy mi můžete poradit, jak bych se mohl zbavit čaroděje Rogéara.“
„Čaroděj musí zemřít!“ prohlásila žlutá paní.
„Nic jiného bych si nepřál,“ namítl Peronnik. „Jenomže on je nesmrtelný.“
„Poslouchej mě a zapiš si všechno za uši,“ řekla paní Mor. „Jabloň hlídaná skřetem je odnož stromu dobra a zla zasazeného v pozemském ráji samotným Bohem. Ovoce toho stromu stejně jako to, které jedli Adam a Eva, dává nesmrtelným schopnost zemřít. Zařiď, aby to jablko čaroděj ochutnal, a pak už bude stačit, abych se ho jen dotkla, a on zemře.“

Jiná verze postavy s kopím a filosofickým stromem

Tento odkaz poukazuje na to, že obr Rogéar je téže povahy jako Kostěj Nesmrtelný, tedy ve stavu „před Pádem“.

„Pokusím se o to,“ slíbil Peronnik. „Ale jestli se mi to povede, jak se dostanu ke zlaté misce a k diamantovému kopí, když jsou schované v temném sklepení, které nejde žádným klíčem odemknout?“
„Smějící se květina otevře všechny dveře a prosvětlí každou tmu,“ odpověděla paní Mor.
Zrovna když to dořekla, dobrodili se k druhému břehu a hlupáček vyrazil k hradu.
Před vchodem tam stál přístřešek, podobný baldachýnu, pod kterým kráčí pan biskup z Vannes při velkých procesích.

Doslova se tu zmiňuje Fête-Dieu, slavnost Těla a krve Páně, lidově Boží tělo, svátek římskokatolické církve, kterým se zdůrazňuje reálná přítomnost Ježíše Krista jako Boha i jako člověka v eucharistii, tj. v konsekrovaném chlebu.[42]

Obr tam seděl schovaný před sluncem, nohy zkřížené jednu přes druhou jako nějaký sedlák, který zrovna sklidil obilí, a pokuřoval ze zlaté špičky. Jakmile si všiml hříběte a na jeho hřbetě Peronnika a paní v černém, zvedl hlavu a hromovým hlasem zaburácel: „U Belzebuba, našeho pána! Tohle je přece moje roční hříbě, a sedí na něm tenhle hlupák!“

V jiných verzích ono zaklínání se Belzebubem, „naším pánem“, chybí.

Když se setkal s obrem, a tady poprvé vysvitne, že Rogéar jest obrem, dokáže odrecitovat kouzelnou průpovídku čaroděje Bryaka, Rogéarova staršího bratra, přivolávající hříbě, i když předtím toho schopen nebyl, prohlásí se za jeho učně a že prý mu posílá dva vzácné dary získané z maurské země (černá spálená země), jablko štěstí a ženu podrobení (černá žena alias žena v černém).

„Je to vaše hříbě, ó veliký Kouzelníku,“ odpověděl Peronnik.

O Rogéarovi se jinde mluví jako o „největším ze všech mágů“. Johann Wilhelm Wolf napsal pohádku O věrném hříbátku a statečném princátku,[43] v níž se silák Honza vydá do země obrů, najde si ho a přivolá koník, který jej přenese přes Skleněnou horu až do hlubokého přehlubokého údolí, v němž se nachází zámek. Ve stáji jsou ještě další tři koně: šiml, ten vraník a hnědka a na nich jezdí do turnaje, z nichž po skončení vždy utíká, až při posledním klání si na něho počká sám král a zraní ho na noze (stehně). Honza zpočátku svoje zranění nezpozoroval, špička meče mu vadila tak málo jako jinému dřevěná tříska. Ale časem se zranění podebralo a zanítilo, a nakonec to bylo tak zlé, že nemohl ani chodit, a tak musel poslat pro doktora. Dojde ke svatbě a za rok princezna porodila syna a sotva byl na světě, ve stáji přivedl šimlík na svět hříbě. „To má určitě svůj skrytý význam.“ řekl si Honza: „Dobře o to hříbě pečujte.“ Ono hříbě promluví k jeho synáčkovi ve chvíli nejtěžší, když ho chce otrávit proradná matka, a varuje ho, aby nepil otrávenou kávu. Opakuje se to s otrávenou košilkou a potřetí královna žádá ku svému uzdravení v mléce uvařený jazýček milovaného synka, který před skolením hříběte požádá, aby se na něm mohl naposledy projet. hoch vyskočil na koně a objel dvůr poprvé, pak podruhé, ale při třetím kole se kůň najednou zvedl a letěl povětřím stále výš a výš, až úplně zmizel. To se Honza podivil, jak se najednou princezna rychle uzdravila i bez synkova jazyka. Po vší té věrné službě, jak už to bývá, chtěl po princi jeho kůň, aby mu usekl hlavu. Princ byl uvyklý svého koně ve všem poslechnout a jakkoliv mu to bylo zatěžko, tak ho poslechl i tentokrát. Ale jakmile se jeho krev dotkla země, tu se ozvalo strašlivé zapraštění a najednou před nimi ležel krásný královský zámek, z lesa byla nádherná zahrada a z hory za zámkem krásné město.

„A jak ty jsi k němu přišel?“ divil se Rogéar.
„Opakoval jsem, co mě naučil váš bratr Bryak,“ vysvětlil hlupáček. „Postavil jsem se na kraj lesa a pronesl jsem:

Hříbě, vyběhni ze stáje, hříbě, přetrhej otěže,
hříbě, odveď mě do háje, hříbě, odveď mě do věže.

Dáma v černém zabíjí mága Rogéara

A koník hned přiběhl.“
„Takže ty znáš mého bratra?“ opáčil obr.
„Je to můj pán,“ přisvědčil chlapec.
„A proč tě sem posílá?“
„Abych vám předal dvě vzácnosti, které právě získal z maurské země: tohle jablko štěstí a ženu podrobení, kterou vidíte tady za mnou. Když sníte to jablko, rozlije se ve vašem srdci spokojenost, jakou by pocítil chudák, kdyby našel ve svém dřeváku váček se sto zlaťáky. A když přijmete do služby tu ženu, nebude na světě už nic, co byste si mohl ještě přát.“
„No tak, sem s tím jablkem a ať ta Maurka sesedne,“ poručil Rogéar.
Hlupáček poslechl; ale jakmile se obr zakousl do jablka, dotkla se ho žlutá paní a on padl mrtvý na zem jako poražený vůl.
Peronnik hned vběhl do hradu, smějící se květinu v ruce. Prošel postupně na padesát sálů, až se nakonec zastavil před stříbrnými dveřmi do sklepení. Ty se samy otevřely před smějící se květinou, která hlupáčkovi osvětlila cestu až ke zlaté misce a k diamantovému kopí.
Sotva se jich dotkl, země se mu otřásla pod nohama; rozlehl se ohlušující výbuch, palác zmizel a Peronnik stál uprostřed lesa s oběma talismany v rukou. A s nimi se hned vydal na cestu ke králi Bretaně. Když procházel přes Vannes, bylo jeho jedinou starostí pořídit si co možná nejhonosnější šaty a nejkrásnějšího koně, jaký byl v tomhle biskupství na prodej.

Peronnik se smějící se květinou v ruce vběhne do hradu, projde padesát sálů, až se nakonec zastaví před stříbrnými dveřmi do sklepení. Ty se před smějící se květinou samy otevřou a hlupáčkovi osvětlí cestu až ke zlaté misce a k diamantovému kopí (osudu). Sotva se jich dotkne, země se mu otřese pod nohama – kouzlo pomine, rozlehne se ohlušující výbuch, palác (konstrukce) zmizí a Peronnik stojí uprostřed lesa s královskými insigniemi, žezlem a říšským jablkem, v rukou.

Když dorazil do Nantes, bylo zrovna město obklíčené Francouzi; ti zemi kolem tak vyplenili, že na ní rostly už jen stromy, na kterých by se napásla sotva jedna koza. Ve městě řádil hladomor, a vojáci, kteří neumírali na svá zranění, umírali na nedostatek chleba. A právě v den, kdy sem dojel Peronnik, dával král na každé křižovatce vytroubit, že toho, kdo osvobodí město a vyžene Francouze ze země, přijme za vlastního a udělá z něj svého dědice. Když Peronnik ten slib uslyšel, řekl trubači: „Nekřič tu zbytečně a zaveď mě ke králi, protože já to, co chce, udělat dokážu.“
„Ty vrabčáku jeden,“ řekl trubač (protože viděl, jak je Peronnik mladý a malý), jdi si svou cestou, král nemá čas honit se po doškové střeše za ptáčky.“

Mluví se tu rovněž o stehlíkovi s teprve jemným chmýřím – v Bretani je úsloví koanta pabaour dosti běžným výsměchem a v konci věty jde o známé rčení, že „nemá času nazbyt“.

Emile Souvestre: Peronnik Hlupáček

Místo odpovědi se Peronnik vojáka dotkl hrotem svého kopí, a ten v tu chvíli padl mrtvý, k velkému zděšení davu, který přihlížel a už už se chtěl dát na útěk; ale hlupáček se rozkřikl: „Viděli jste, co můžu udělat svým nepřátelům; a teď se dívejte, co můžu udělat pro své přátele.“
A přiblížil zlatou misku ke rtům mrtvého, který okamžitě nato obživl.
Král se o těch zázracích dozvěděl a pověřil Peronnika velením nad těmi vojáky, kteří mu ještě zbyli. A protože s diamantovým kopím Peronnik pozabíjel tisíce Francouzů, zatímco s pomocí zlaté misky vrátil život všem Bretoncům, kteří byli zabiti, porazil nepřátelskou armádu za pár dní a zmocnil se všeho, co zbylo v jejích táborech.
Poté se nabídl, že zaútočí na sousední země, totiž na Anjou, Poitou a Normandii, což ho stálo opravdu málo námahy; a nakonec, když všechny podrobil svému králi, prohlásil, že chce odjet do svaté země, a s nejvznešenějšími pány se v Nantes nalodil.
Když přijel do Palestiny, zničil všechny armády, které proti němu byly postaveny; saracénského císaře donutil přijmout křest, oženil se s jeho dcerou a měl s ní sto dětí, z nichž každému dal jedno království. Říká se, že Peronnik a jeho synové stále ještě díky zlaté misce žijí a dál v té zemi vládnou; ale také se říká, že se bratrovi Rogéara čaroději Bryakovi podařilo znovu zmocnit obou talismanů, a tak těm, kteří by po nich toužili, nezbývá než je najít.

Přenášení pohádkových motivů do současné popkultury je v posledních desetiletích na vzestupné úrovni zřejmě proto, že docházejí témata a – což není nic nového – začínají se recyklovat. Jednou z těch podařených je např. Krvavá komnata od Angely Carterové[44] parafrázující klasické pohádky a pověsti. Proto je udivující, že ozvěny Peronnika Hlupáčka nenacházíme ani tak v beletrii jako na poli comicsů. Za pozornost totiž stojí skutečnost, že v čísle #106 časopisu Superboy z července 1963 se mladistvý Superman setkává s Brainiacem a dočteme se, že Brainiac vypadá pořád stejně, protože se může dožít 200 let. V čísle #93 časopisu Superman je zase uvedeno, že Brainiac se dokáže sám regenerovat. Vyjde najevo, že pochází z planet Bryak a po vesmírném putování se na ni vrací, aby zjistil, že všichni zemřeli na jakýsi druh moru. Stojí také za zvážení, s ohledem na ty, jimž se říká diskyant, totiž bez poznání, zda Bryak a jemu podobní nejsou ti s poznáním…

V průběhu času se změnila v pohádkové topologii toliko stafáž. Namísto temného sklepení, hradu v černém flóru a hvězdného prachu tu máme temnou hmotu, proměna neúspěšných hledačů princezen a luštitelů hádanek v kámen ustoupila zamražení do karbonitu,[45] jako se to přihodilo Hanu Solovi, a když už jsme u toho, tak z Peronnikova černého muže a „temného eremity“ se stal Darth Vader.

Hledání Bryakových talismanů tak zůstává údělem nastupujících hrdinů v moderním hávu, jejichž pouť už nevede jen začarovaným lesem, ale i napříč oceánem hvězd, na níž uzří věci podivuhodné & neuvěřitelné, jak o nich Roy Batty vypráví Ricku Deckardovi:

„Viděl jsem věci, kterým byste vy, lidé, nevěřili. Zapálené válečné lodě v dráze Orionu. Viděl jsem paprsky C zářit ve tmě poblíž Tannhäuserovy brány.“[46]


[1] Zde použit text z vydání v knize Potopené zrcadlo: Legendy, pověsti a pověry z Bretaně. Argo, Praha 2005.

[2] Král Ječmínek, bran jsou rovněž pšeničné či ječné „otruby“.

[3] Tuto magickou vlastnost rozpoznáváme v pohádce Stolečku n. Ubrousku, prostři se.

[4] Z latinského erēmita, starořeckého ἐρημίτης, erēmítēs, „člověk z pustiny, obyvatel pouště“, které vychází z ἐρημία, tj. „pustina, poušť“, a to z ἔρημος, příp. ἐρῆμος.

[5] Damsel of the Cart.

[6] Loathly Damsel.

[7] Perlesvaus, ed. Nitze and others. Chicago, 1932-37, II. díl, str. 228.

[8] Lancelot: or, the Knight of the Cart.

[9] Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky. Družstevní práce, Praha 1941, str. 301. Přeložil František Vrba.

[10] Peredur, syn Efrawgův, jde o ranou podobu jména Percival a znamená „pevné kopí“. Mabinogi jej uvádí ve společnosti devíti panenských kněžek z ostrova Annwfn nacházejícího se mimo tento svět, střežících magický pohár, mezi jejichž magické vlastnosti patří i ohnivý dech. Jindy se mluví o devíti čarodějkách, z nichž jedna se později stala Morganou le Fay.

[11] Contes populaires des anciens Bretons (1842). Stojí za zmínku, že roku 1851 jej Jakob Grimm uvedl jako korespondenta do berlínské akademie a 1858 se stal členem Královské akademie písemnictví a beletrie (Académie des Inscriptions et Belles-Lettres). Zemřel 8. prosince 1895 na zámku Keransker poblíž Quimperlé.

[12] The Searcher for the Basin. The Myvyrian archaiology of Wales, díl I., str. 8. Báseň o Percevalovi aneb Pouť za svatým grálem se nachází v rukopise č. 7523 v královské knihovně v Paříži.

[13] Srv. Hargrave Jennings: Zlověstný charakter »bílé« barvy pro anglické království, viz https://www.okultura.cz/WordPress/zlovestny-charakter-%c2%bbbile%c2%ab-barvy-pro-anglicke-kralovstvi/.

[14] Pertiniax označuje cosi „trefného“, „setrvalého, neústupného“, a navozuje představu Odpůrce.

[15] Armorika představuje rozsáhlý masiv na severozápadě Francie zaujímající Bretaňský poloostrov a širší okolí, včetně britských Normanských ostrovů, francouzských regionů jako je Bretaň, Normandie a Pays de la Loirea na východě navazuje na tzv. Armorický masiv Pařížská pánev, na jihu Akvitánská pánev.

[16] Breton Legends. Burns, Gates, & Co., 17 Portman Street, and 63 Paternoster Row, Londýn 1872, str. 212.

[17] Fulcanelli: Příbytky filosofů. Trigon, Praha 1996, sv. I, str. 18.

[18] Josef Váchal: Šumava umírající a romantická. Paseka, Praha – Litomyšl 2008, str. 65.

[19] Viz rovněž Lukáš Prokop (ed.): Les. Literární archiv 51-2019. památník národního písemnictví, Praha 2020.

[20] Prosebné dny s průvodem, rogationes, měly spíše kající charakter a byly spojeny s venkovními průvody ke kostelům nebo ke kapličkám v polích. Zněly při nich zpěvy a litanie ke všem svatým, prosby za zemskou úrodu, za odvrácení jakéhokoliv nebezpečí, zla a škod, za Boží pomoc a ochranu. Typicky byl v čele průvodu nesen kříž a vpředu šel celebrant oděný ve fialovém pluviálu. V některých českých obcích byla tato tradice živá ještě v polovině 20. století, například v Jindřichově Hradci se konal průvod ještě na sv. Marka roku 1950.

[21] Carl Gustav Jung, Richard Wilhelm: Tajemství zlatého květu. Vyšehrad, Praha 2019.

[22] Fulcanelli: Příbytky filosofů, sv. I, str. 265.

[23] Fulcanelli: Příbytky filosofů, sv. I, str. 165 a 242.

[24] Robert Graves: White Goddess. Faber and Faber, Londýn.

[25] Srv. San: Za skleněným zámkem, viz https://www.okultura.cz/WordPress/za-sklenenym-zamkem/.

[26] San: Za skleněným zámkem.

[27] ♂ a ♀, ☉ a ☽.

[28] Žalm 76 (77).

[29] Alois Jirásek: Staré pověsti české. Státní nakladatelství, Praha 1936.

[30] Princ a večernice. Režie: Václav Vorlíček. Československo 1978.

[31] Joséphin Péladan: Umění státi se mágem. Alois Srdce, Praha 1920.

[32] Joséphin Péladan: Citové zasvěcení. Hugo Kosterka, Symposion, Praha 1903.

[33] Friedrich de la Motte Fouqué: Undina. Fr. A. Urbánek, Praha 1928.

[34] Srv. Rusalka, opera Antonína Dvořáka, libreto Jaroslav Kvapil (1901).

[35] Plutarchos: O delfském E (De E apud Delphos). Herrmann & synové, Praha 1995.

[36] Benedicta Ward: The Sayings of the Desert Fathers. Cistercian Publications, Kalamazoo and A. R. Mowbray, Oxford 1975, str. 186.

[37] Viz Victor Junk: Saga and Poetry of the Grail in the Middle Ages. Gralsage und Graldichtung des Mittelalters, Vienna 1912.

[38] Rank: The Lohengrin Saga. A Contribution to the Form and Meaning of its Motif. Die Lohengrinsage. Ein Beitrag zu ihrer Motivgestaltung und Deutung, Vienna 1911.

[39] Otto Ranks: Psychology and the Soul. Read Books Ltd. 2013.

[40] August von Haxthausen: Transkaukasia: Andeutungen über das Familien- und Gemeindeleben und die socialen Verhältnisse einiger Völker zwischen dem Schwarzen und Kaspischen Meer – Reiseerinnerungen und gesammelte Notizen. Brockhaus, Leipzig 1856, díl 1, str. 326.

[41] Srv. Otto Rank: Psychologie a duše (Seelenglaube und Psychologie).

[42] Při pouti českého kněze Petra, probošta Vyšehradské kapituly, který si chtěl poutí do Říma v roce 1263 vyprosit osvobození od svých pochybností při transsubstanciaci, došlo v italské Bolseně k církevní události (tzv. mše v Bolseně), která vyvracela pochybnosti dotyčného kněze o přítomnosti Krista v hostii, když mu v rukou během pozdvihování začala krvácet, což viděli i přítomní věřící.

[43] Johann Wilhelm Wolf: Das treue Füllchen. Deutsche Hausmärchen, 1851. Viz https://www.pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=656.

[44] Angela Carterová: Krvavá komnata. Argo, Praha 1997.

[45] Karbonit je tekutá substance vyráběná z karbonového plynu mající schopnost bleskového zmražení.

[46] Blade Runner. Režie: Ridley Scott. USA / Hongkong / Velká Británie 1982.