O sbíhavosti

98
Erik Wøllo & Michael Stearns: Convergence
(CD, Projekt, PRO 371, 2020)

Erik Wøllo & Michael Stearns: Convergence (CD)

Projekt, PRO 371, 2020
Distribuce: HORUS CyclicDaemon 

Na albu se sešli hudebníci ze vzdálených konců světa – Norska a USA. Seznámili se na festivalu v Belgii, našli v sobě zaujetí, začali si skypovat a posílat své výtvory. Spojovaly je společné začátky jako kytaristů v rockových kapelách, později klávesové nástroje a díla pro film, divadlo a další společenské události. Takže, ač multiinstrumentalisté, na tomto albu využívali oba hojně svůj styl hraní na kytaru.

Uslyšíte 10 skladeb velmi obdobné délky, zhruba od šesti do osmi minut. Nejdelší je jen první s názvem Triptyk. Přemýšlel jsem, co to slovo může znamenat. Zdá se, že obsahu alba by vyhovoval jeho význam jako propustky na cestu do cizích krajů a zpět, jak tomu i v následujících skladbách bude. Wøllo začíná typickou syntezátorovou kytarou a spodní chvějivou plochou. Perfektní pozvání do pohádkové říše zvuků. Táhlá melodie ve vysokých tónech po čtvrté minutě sklouzne do hloubky a zhruba v polovině skladby rytmizuje, než začne ve středních polohách zpívat motiv typický pro Wølla a kytara Stearnse vytváří rytmický podklad. Po sedmé minutě spolu začnou oba hudebníci komunikovat a doplňovat se, proplétat se vzájemně. Stále je to jakési pozvání k následnému a určité očekávání.

Po této skladbě následuje Ruins of the Past. Skladba je meditativní, skoro ve stylu new age. V trochu houpavém rytmu vytvářeném syntezátorovým podkladem.

Poté přijde jedna z nejkratších The Way Ahead 1. Já bych ji nazval spíše Na cestě, protože kytara vytváří po celou dobu jakýsi kráčející rytmus a druhá ji v pozadí táhle doplňuje. Ale kráčení není uspěchané, jen mohutní, obohacuje se dalšími melodiemi.

Pak uslyšíte druhou nejdelší skladbu A Solitary Place. I tato skladba je pomalá, zase trochu new age, a má v sobě jakýsi ledový, severský pocit, který jistě vnesl Wøllo, vyjadřující osamělost. Tu podporuje také stálý drone jednoho tónu, který ji uvádí. Je to taková mrazivá krása.

To se ovšem změní v následující The Nomad´s Journey. V tónech jako by rozkvetla příroda. Wøllo zde použil tradiční finskou citeru kantele. Čekal jsem od jeho hry více, neboť sám na kantele hraji a znám barevnost jeho tónů, ale soustředil se spíše na rytmický podklad. Nad ním se Stearnsem kouzlili na kytary.

A už tu máme šestou skladbu Somewhere in the Distance. Začíná jakýmsi ševelením a do něj ztišenou, skoro chorální, opakující se melodií. V tomto povznášejícím duchu odplyne celá skladba, obohacovaná průběžně dalšími, ji mohutnícími melodiemi.

Pak tu máme opět Cestu vpřed, The Way Ahead 2. Tentokrát kráčíme směleji a rychleji, asi již víme, kam bychom chtěli dojít, takže skladba je instrumentálně bohatější než první verze., hlavně ke konci.

Subterranean Canyon je tajemná se svými hlubokými a zastřenými tóny a řekl bych i opatrností. Sune se, místy až tápajíc.

Předposlední skladba The Herald by měla být jako nositelka erbu vizitkou vyjadřující podstatu celého alba. Opravdu má jeho typické znaky – to, co přináší do společného vyjádření každý z hudebníků. Oba se předhánějí v tomto mohutném, dynamickém výbuchu, končícím pomalu a smířeně.

Překlad krátké, poslední skladby Cirrus bude zřejmě znamenat druh oblaku, který pomalu plyne stejně tak jako ona.

Toto společné album je poctivou skladebnou, interpretační a komunikativní prací, která potěší a nezatíží žádnou těžkopádností. Jeho název Convergence neboli Sbíhavost velmi dobře vyjadřuje jejich hudební setkání.

⊂⊃