Nedokonalost světských věcí

309

Umění vyrábět zlato je trvalou a velmi vítanou záminkou k útoku, který vedou lidé proti oné schopnosti, již si nárokují alchymisté, praktická odnož rosikruciánů. Kdyby prý totiž takovou údajnou schopnost měli, pak by ji dokonale využili, a to co nejrychleji, neboť získání moci a bohatství je, jak říkají, tužbou všech lidí. Avšak tento myšlenkový pochod vyvěrá z neznalosti charakteru a sklonů skutečných filosofů a vyplývá ze zakořeněného předsudku o nich. Než se k tomu vyslovíme, zabývejme se znalostí přirozených sklonů skutečně hluboce učených lidí. Když filosof dospěje k vyššímu poznání, které ho ponechává znechuceného před čistě světskými věcmi, tehdy uvěří, že lidský řád, servilní dorážení poníženého davu a stále ho obklopující lesk krásných věcí tohoto světa má všehovšudy význam jen nepatrný a smutný, neboť život je tak krátký a toto náhodné vyniknutí velmi pomíjivé. Lesk, okázalost a vzdávání poct uchvacují povzneseného a abstraktního ducha jen málo. Rozsah pohodlí na základě vlastnictví zlata a bohatství je vytyčen obzorem vlastníka. Co leží vně tohoto okruhu, může právě tak dobře používat jakožto vlastnictví i jiná osoba, neboť všechno vrcholí myšlenkou; za předpokladu, že člověk má dost pro své denní potřeby, přičemž „nechává zítřek, aby se postaral sám o sebe“. Jedno jídlo denně, pro každou noc postel, střídání slunce a tmy. Toť vše, co člověk potřebuje (nebo je žádoucí, aby to měl) a co každému jednotlivému člověku stačí. Neklid člověka se zmnožuje i zmnožením jeho požitků, protože pak je naplněn starostí o to, aby se opakovaly, nebo aby takový stav trval. Jeho politikou je dokázat, aby na něj věci čekaly a nemusel je rozmnožovat, protože myšlenka na to je to jediné, co se ho může v tomto světě dotýkat.

„Nikdy neblahopřejte člověku k jeho štěstí, dokud nemáte ponětí o tom, jak spí. Sny jsou jako ona neblahá země, v níž trávím každou noc svého života. A co můžete říci člověku, kterému se stále zdá o tom (a ještě tomu věří), že má co činit s ďáblem?“

Jakmile se jednou stane, že hluboce filosoficky myslící chymik prohlédne pochody a přeměny elementárních částic, a nahlédne i do tajemných přírodních procesů a přírodu přichytí v nedbalkách, jak si v zákulisí právě připravuje své představení a aranžuje svoji proměnu, pak už se nebude bavit pouhým přemítáním o fyzice. Jakmile vnikne do subtilních pochodů přírody, nebude se už dále zabývat dětskými hračkami. Nebo jimi snad v jistém smyslu není světský majetek, čest, postavení, peníze, manželka a četné potomstvo či děti vůbec? Jak hluboko u něho klesá jejich význam, když se setká s velkým neznámem, které každý člověk očekává? On, který dokáže pracovat tak, jak pracuje příroda; který – tak říkajíc – může připravit světlo jako ve dne; dokáže, že se oheň vznítí sám od sebe a dovede z atmosféry připravit vzácné plyny, v nichž oheň hoří; nechá plodivou nadpřirozenou duši pracovat mezi zlatými semeny a pročistit materiální ďábelskou masu tak, až je exkrement vypuzen a v pořádku dospěje ke zhutnělému trvalému lesku, k produktu, který má být opět zaset, aby přinesl plody v nové sklizni – alchymista nebo kníže chymiků, který tohle dokáže, se pokladům králů jen směje. Od té doby je tento umělec mnohem víc než jen člověkem, a o to méně je žádostiv věcí, které běžnému člověku přinášejí uspokojení. Velkolepost ve srovnání s takovou vysokou intelektuální vznešeností před ním bledne. Je blíž andělům a svět se mu nekonečně vzdálil. Je nebem, a jasné tvary oblaků, které promění třeba v prismata, svědčí o jistém triumfu. Právě tak přenechá obyčejnému smrtelníkovi svá pole a kalné rybníky, které jsou kolem roztroušeny jako lesklé třpytné destičky hadího těla. Takový muž si bude za těchto osvícených filosofických poměrů cenit jen nevídaných království, jejichž záblesky nesmrtelné slávy, jakož i rosikruciánů, kteří je obývají, zachytil ve svých magických reveriích. Čeho se může takto obdařený myslitel nadít i od nejdelšího života obyčejného člověka? Lidské smysly a jejich uspokojování trvá tak dlouho, pokud fungují směrem ven i dovnitř; světská hudba zase, dokud jsou napnuté struny, neboť z nich se line árie imaginace; sklony, přičemž oči jsou sklopeny tak, aby nalezly své uspokojení; lidská smrtelnost, která ústí ve stínech či v hrobu, když slunce stojí ještě vysoko: sebedelší život tyto věci jen do omrzení opakuje; opakují se tak, až se mu i obyčejné slunce omrzí. Nabaží se toho stejně jako plýtvání nebo rozsahu svého vědění.

Burne-Jones: Zlaté schody aneb Generace

Pro mnohé duchy tento svět tak mimořádnou přitažlivost nepředstavuje. Pravé vlastnictví výšin vědění vede spíše k tomu, aby tam pod hvězdami zůstal stát, než aby sestoupil. Téměř každý člověk pocítil vznešené vytržení z té závratné výše, když dosáhl vrcholu vysoké hory a odtud shlíží na krajinu na míle a míle daleko. Jak je ten svět dole nepatrný! Jenže musí zase sestoupit, protože tam dole je jeho domov. Opouští však tyto výšiny s odporem, ačkoliv je to poněkud otřesné stát tak vysoko (jako by odtud mohl být odfouknut). Dostavuje se závrať, vzhlížíme-li ke hvězdám, které se pak zdají být o to bližší, že bychom si na ně mohli i sáhnout.

Právě tak omezený je i samotný život – velmi krátký, strašně prázdný a směřuje jen k opakování hloupých věcí, jež se kolem vás shluknou a někdy vyústí v podivný zážitek, do zákrutů života vypadajících jako sen, nebo jsou odplavovány jakousi ukolébávající řekou do moře, odnášející pryč tváře viděné a hned zase ve zlomku mizející, a hlasy vytrácející se do ozvěn – život by měl být přinejlepším netečností diváka, kterému se nějak přichomýtl, ale proč, to neví; a spíše by se jím měl bavit jako komedií, než aby ho bral doopravdy jako třeba obchod. Dokonce i věčné mládí a prodloužení života s jeho nekonečnými rozkošemi – a také domnělý věčný život – by se takovému hlubokému mysliteli, který se téměř povznesl nad život, jakož i oné podivně obdarované bytosti, která v sobě ukrývá sílu k sebezvěčnění (jako Věčný žid), zdály marné. Lze si představit, že člověk je unaven i sluncem – je unaven dokonce i samotným vědomím. Jaký je to výraz, „zapomenut smrtí“! Jediná bytost, kterou smrťák, velký zhoubce, neškodně míjí! Takový život, vypadající jako fantom, je jediným myslitelným a strašlivým osudem tohoto „Poutníka“1 (pokud taková magická bytost kdy existovala); který se jako neposedný symbol opakovaně po věky objevuje ve všech koutech země podle vůle Spasitelovy a odmítá se skrývat, a o němž občas legenda – hned vzápětí ututlávaná – znovu proskočí v lidové šeptandě, provázená všeobecnou nevírou!

Tyto poznámky připojujeme jen proto, abychom ukázali, že v přítomnosti diváka pozorujícího tohoto velkolepého a tajemného muže nejsou děti nezbytností, nýbrž důvodem k obavám, statky představují břímě, „byznys“ je mnohokráte vyřčenou a otřepanou frází ke znuděnému a unavenému posluchači. Ten, kdo může přihlížet defilé dějin, si v obyčejném životě neoblíbí žádnou věc. Není nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost. Nemá žádnou určitou ani stálou zálibu, náklonnost či obdiv pro něco, nebo snad dokonce nějakou averzi k něčemu, protože svět je pro něj jako obchod s hračkami – jeho titěrný mechanismus je strojeným divadlem, jehož děj dokáže bezpečně a dokonale předvídat (neboť ví, kam ho jeho kola vedou).

Vraťme se však na chvíli zpět k ideji Věčného žida, o níž se někteří domnívají, že byla odvozena z tvrzení rosikruciánů o tom, že mají k dispozici tajné prostředky, jež jim umožňují vrátit mládí, a také z úniku některých pozoruhodných zpráv z jejich spisů. I když připustíme, že tento podivný příběh je pravdivý, lze si představit sotva něco melancholičtějšího než rozpoložení tohoto osamělého poutníka, který se svým děsivým tajemstvím putuje světem a pozoruje, jak jedna generace za druhou zanikají a opadávají jako listí ze stromu. Roky se kolem něj řítí jako když pocestného za dlouhého letního dne, jehož večer nikdy nenastane, v různou denní dobu míjejí jeho chvilkoví společníci, kteří se cestou zase odloučí a spěchají do svých domovů. Pamatuje si dávné předky svých současníků. Mění se mravy a móda, ale vaše mládí, jež se všemu přizpůsobí, vás zbavuje podezření. Pronásledování každodenním životem vám opravdu nedovolí zapomenout a přestat vidět marnost všeho. Vaši přátelé, ať jsou z kterékoliv doby, nakonec stejně zmizí. Taková jistota prázdnoty všeho je kamenem, v nějž se vaše srdce proměňuje. Šediny (a vrásčitá tvář) jsou vám neznámy, ačkoliv je vidíte u ostatních. Známé předměty vám mizí z dohledu, a tak se sluncem jste jedinými věcmi, které spolu žijí – a přežívají – jako staří přátelé. Můžeme zdárně pochybovat, zda-li tento domnělý, po staletí žijící muž nakonec nevnímá tato pokolení jako sluncem na zemi bezúčelně plozenou emanaci, podobně jako třeba květiny nebo rostlinstvo; veškeré maso by se pak mohlo jevit jen jako pouhá hmota těla, jako fenomén, který je s ním spojován jen jako hlavní část vzpřímené lidské postavy, jež tak podivně nastavuje svoji tvář ke hvězdám, což je zcela cizí stvořením odsouzeným plazit se.

Carl Joseph von Campagne: Mikrokosmos a makrokosmos

Tyto poznámky jsme učinili proto, abychom ukázali, že vzdor názorům světa, který tvrdí opak, mohou existovat lidé, kteří mají tyto dary – totiž vyrábět zlato a prodlužovat si život – a přesto se zdráhají je použít; a také to, že pečlivě skrývali tajemství tohoto umění, aby se ti méně moudří nemohli (obrazně řečeno) „vrhnout na to, co se oni sami ostýchali uskutečnit“, a zneužili to, co by filosofové snad bývali ani nechtěli použít, pohrdaje bohatstvím, z něhož by se nedokázali radovat a odmítli prodloužení života, které by jen dodalo jejich znechucení, život je pouhým návratem téhož slunce, a již dříve byl shledán pln pošetilosti a jako příliš dlouhý. Neboť je omylem domnívat se, že tento život má pro všechny stejnou příchuť. Existuje sublimní žal všech těch věků, jako i širého oceánu. V tomto slzavém stavu smrti existuje silná touha po původní vlasti provždy ztracené.

Filosofové věděli, že majetek otupuje touhu, a že bohatí lidé mohou být lidmi chudými. Pozoruhodnou odpověď dal jeden muž, který měl podle všeho nadmíru všech radostí života: bohatství, čest, ženu, děti, „celý houf přátel“, ba dokonce i zdraví, ale jenom ve dne. Avšak v noci žil životem zcela odlišným, neboť tu se tomuto dobrému muži ukazoval obraz jiný, a to velmi nepříjemný, v němž se měnila radost v hrůzu. „Můj příteli“, odpověděl jednou někomu na jeho dotaz, „nikdy neblahopřejte člověku k jeho štěstí, dokud nemáte ponětí o tom, jak spí. Sny jsou jako ona neblahá země, v níž trávím každou noc svého života. A co můžete říci člověku, kterému se stále zdá o tom (a věří tomu), že má co činit s ďáblem?“

Na to neexistuje žádná odpověď, protože každá osoba vede dva životy, které jsou na sobě zcela nezávislé – dny i noci kypí životem, třebaže život ve snech může být úplně opačného řádu než život bdělý. Světské poměry mohou poskytovat útěchu a uspokojení – i štěstí – ve dne; přesto se můžete cítit prachbídně, jestliže se stává, že jste ve snech pronásledováni. Tady nejsou člověku přednosti světa k ničemu; neboť člověk je noc co noc ve spánku – a spát musíte – vydán vládě jiných mocností, které všichni strážníci světa nemohou zadržet, neboť přicházejí úplně jinak než život všední. Proto vám radíme, abyste se měli na pozoru před těmito temnými dveřmi; ty druhé se snad samy o sebe postarají a nedovolí, aby se vám děly ohavnosti, jenže zatímco budete mít svázané ruce, mohou zase těmi prvními přijít obrovské nepříjemnosti.

*

Poznámky:

1 Viz Charles Robert Maturin: Poutník Melmoth. Odeon, Praha 1972.

*

4. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.

*

© San
© okultura MMIV

Uložit