Zadní ulička ráje

183
Thomas Ligotti: Písně mrtvého snivce
(Carcosa, Kroměříž, 2021)

Thomas Ligotti: Písně mrtvého snivce

320 stran, Carcosa, Kroměříž, 2021
ISBN 978-80-88243-38-0

Vše je neskutečné.

„Před hrůzou se můžeme ukrýt toliko v samém srdci hrůzy“ (Noctuary 17), svěřuje se Lucian Dregler, mladý filosof, protagonista z krátké povídky Medusa od Thomase Ligottiho, zlověstného příběhu prvně otištěného v zimním vydání Fantasy Tales z roku 1991.

Takové úvahy nutně posouvají celý žánr od new weird k podivnému mysticismu. Druhý pojem, který vyrostl na objemném kmenu se spoustou letokruhů z letorostu „nového podivna“, je narážkou na pojem Allana Stoekla z knihy Bataille’s Peak,[1] kde píše, že Georges Bataille nedokázal „zcela odlišit materialismus od podivného mysticismu“.

Brad Baumgartner se příhodně ptá:

„Co člověka napadne, má-li si představit ‚podivný mysticismus‘? Zřejmě se přívlastek ‚divný‘ snaží označit nadřazenou nebo alespoň odlišnou úroveň podivnosti. Není však mystika sama o sobě dostatečně podivná? Slouží-li tento pojem ke zpřesnění či zařazení anebo označení, a zároveň jedním máchnutím pera posouvá mystiku do kategorie, v níž se nachází v nové oblasti žánru, pak možná je tento výchozí bod také sémantickým bodem příležitostí sjednotit a dát mystiku do kontextu s úplně odlišnou tradicí, která se běžně označuje jako weird.“[2]

Norny jsou dísy, „panny“, známá trojice „dobré myšlenky“, „dobrého skutku“ a „dobrého slova“, tři sudičky: Urd („Osudová“), Verdandi („Stávající se“) a Skuld („Co musí být“), které zastupují minulost, přítomnost a budoucnost. Lze je přirovnat i ke třem královnám, strážkyním krále Artuše. Jejich úkolem je tkát wyrd (pavučinu osudu) a pokaždé, když se přetrhne, někdo zemře. Ve středověké angličtině existovalo slovo wird, werd (dnešní podoba je weird a má vztah k něčemu, co bylo způsobeno magií, čarodějnictvím nebo jde o něco nadpřirozeného), jdoucí nazpět až k prastarému wyrd, podobné germánskému *wurdi- „osud, náhoda“, odtud starosaské wurđ, „osud“, ve staré hornoněmčině wurt, stará severština znala urðr, odvozeno ze základu *werþan- „přihodit se, stát se, nastat“.[3] Staří Skotové měli werd sisteris, do středověké angličtiny přešlo wyrde systeres, Shakespeare použil weyard/weyward sisters, když v Macbethovi mluví o čarodějnicích. Dísy se podobají duchům strážným zvaným fylgjur; oba typy bytostí byly později srovnávány s dobrými i zlými anděly.

Thomas Ligotti

To, že se „věci stávají“ – jako v každém dobrém hororu – se kvůli účelnosti spojuje se slovem weird, tj. „stávání se“, které je zásadně spojeno s individuací, proměnou vědomí, již člověk podstupuje, aby se stal úplnějším člověkem. Individuace je tedy tím nejvyšším a zároveň nejpodivnějším osudovým procesem či prostředkem, jímž se člověk stává sám sebou. A tak můžeme rovněž zdůraznit naše chápání pojmu „(po)divn(o)ý“ v tom smyslu, že proces individuace je ze své podstaty prazvláštní a neobvyklý.

Cosi se zvrtne. Obrácení této hermeneutické polarity v hororu je takříkajíc kompasem k překonání toho, co by se mohlo označit za „cestu do nikam“, protože nakonec, jak pochmurně říká Thomas Ligotti, „není kam jít a není ani kým být“.

Pokus o zodpovězení této společné otázky přiblíží čtenářům pochopení toho, jak to mystické určitým způsobem překonává hranice filosofického myšlení, aby je případně mohla promyslet a vykročit na druhou stranu. Ta druhá strana zde má dvojí význam: jednak označuje přechod na druhou stranu, ale též „překračování“ (na druhou stranu) ve smyslu jiného „hřešení“; znamená to promyslet se na druhou stranu a kráčet spolu s touto druhou stranou a se všemi hrůzami, které se tam mohou nacházet.

V této knize vlídně straší přízračná zdvojenost tohoto myšlení vytvářejícího podmínky pro vedení kritického rozhovoru mezi čtenářem a autorem, ale i mezi čtenářem a přízrakem textu, neboť „překladatel je to překládané“ a „čtenář je to čtené“. Máme tu tedy rozpravu o mystické smrti mezi čtenářem a strašidelnou postavou mrtvého kritika umožňující další úvahy o tom, kterak věcnost i snovost hororové fikce a mystického textu komplikují vztah mystiky k imanenci, sbližují podivného mystikajedním,[4] s tím, co jest na druhé straně a zároveň prohlubuje mučivou zkušenost lidského bytí prostřednictvím individuace.

Austin Osman Spare s maskami

Jednou z nutností při čtení této knihy je zachytit putování touto matoucí cestou do nikam,[5] neboť stejně jako Austin Osman Spare kdysi poznamenal, že „právě tím blouděním jsme našli rovnou cestu“, mohli bychom říci, že jít po této cestě do nikam (tj. zůstat na místě ve své vlastní skutečnosti) znamená jít kamkoliv, proniknout kosmologickým horizontem.[6]

Negací popsat nepopsatelné. Ligotti se ve své hororové fikci zabývá zejména logikou negace[7] ve vztahu k hrůze ze skutečnosti – hrůze způsobené naším odcizením se absolutní neskutečnosti, jež je analogická hrůze středověkého mystika z Boha. Ligottiho postavy jsou navždy vyhnány do tohoto světa, aby v něm bloudily ve stavu podobném „temné noci duše“,[8] jak ji vylíčil sv. Jan od Kříže, a nikdy nedosáhnou jednoty se svou vlastní neuskutečněností – ergo, nedojdou naplnění.

Nejzdařilejší kompozicí ze Snů pro náměsíčníky je dozajista hned první – Dovádění. Jsme v ní svědky „psychického tlaku překonávajícího hranici fyzické vzdálenosti“, během něhož „se vnitřní vzdálenost zkracovala…“ (str. 14). Její protagonista, John Doe,[9] je přímo ztělesněním chaosu, a psychiatr dr. David Munck uvedl manželce příklad, jak se chová, na rozhovoru, jejž s ním vedl ve vězení. Zeptal se ho, jestli ví, proč a za co tam je (str. 15):

„Za dovádění,“ odpověděl.
„Co to znamená?“ zeptal jsem se.
Jeho odpověď: „Znamená, znamená, znamená? Že seš pěknej mizera.“

Toto dětinské blábolení mu připadalo jako by imitoval své oběti.

„Víte, proč se odsud nemůžete dostat?“ zeptal jsem se klidně v ubohé obměně svého původního dotazu.
„A kdo říká, že nemůžu? Až budu chtít, tak prostě odejdu. Ale ještě se mi nechce.“
„Proč ne?“ opáčil jsem přirozeně.
„Právě jsem se sem dostal,“ řekl. „Myslel jsem, že si udělám dovolenou. Dovádění tak, jak se mu věnuji, může být někdy vyčerpávající.“

Doktor neopomene zdůraznit, že samotnému Johnovi „zašití v nápravném zařízení s tou nejpřísnější ostrahou odpovídá jeho představě dovolené. On si myslí, že může odejít, kdykoliv se mu zachce.“ (Na str. 17 je věta poněkud pocuchaná překladem a nezachycená korektory: „Občas ještě stále usínala s nějaký [?] neživým společníkem…“)

V dalším sledu dojde i na „místo mimo místa“, když se ho doktor s nenuceným zájmem optal, odkud pochází.

„Odnikud“, opáčil jako nějaký prostoduchý psychotik.
„Odnikud?“ zopakoval jsem, abych ho přiměl odpověď rozvést.
„Ano, přesně tak, Herr Doktor. Nejsem nějaký snob, který se naparuje a předstírá, že vzešel z nějakého hogo-fogo místa. Ho-go-fo-go. To je ale legrační slovo. Líbí se mi všechny jazyky, kterými mluvíte.

Tuhle poslední větu doktor zcela přehlédl, ačkoliv člověka z ní zamrazí. Vždy přepokládáme, že máme co dělat s místními, jenže po prvním atomovém hřibu v Los Alamos v Novém Mexiku v roce 1945, jak jsme se poučili ze seriálu Twin Peaks,[10] začali přes koloniál přicházet dřevorubci, kteří se rovněž při prvním střetu s pozemšťany rozdováděli.

Následuje další Johnovo prořeknutí se, jež však doktor nezaregistroval, když se ho zeptal:

„Kde jste se narodil?“
„A ve které době mizlíte, vy mizero?“ odpověděl otázkou, a tak to šlo dál a dál.

Všechny jeho oběti jsou po smrti a zemřely příšerným způsobem, který byl právě tím, co sytilo Johnovo nenasytné dovádění.

K rychlému vystřízlivění dr. Muncka z večerního relaxačního alkoholového oparu přispěl pohled na kreativní věc:

„Byla to hlava mladého chlapce, krásný kus osvobozený z šedé beztvaré hlíny a poté modře glazovaný. Z objektu vyzařovala mimořádná a pronikavá krása, tvář vyjadřovala jakýsi extatický klid, složitou jednoduchost vizionářského pohledu.“

John totiž doktorovi svěřil, „odkud čerpal [jeho] předobraz. A ve tváři toho chlapce, když ho před šestí měsíci našli ležet na louce, se tenhle výraz blankytného klidu určitě nezračil. … Tohle bylo jeho zatím poslední – a podle něho nejpamátnější – ‚dovádění‘.“

V dalším se dr. Munck rozpovídal o těch nejintimnějších myšlenkách, zpovědích a názorech Johna Doe a ona „zvláštní krása… byla znepokojivá…, když mluvil o těch ubohých dětech“. V určitých chvílích mu dokonce naslouchal s fascinací, když mu „vyprávěl o svém ‚nejpamátnějším dovádění‘, a z jeho slov čišel silný pocit úžasu a nostalgie“. Jeho „domovem“ je „strašlivá pohádková říše, která pro něj existuje s přímo ohromnou silou… a navzdory šílenému velikášství jeho tisíce jmen[11] se v tomhle světě ve skutečnosti vnímá pouze jako vedlejší postava – průměrný dvořan ve zchátralém království zázraků a hrůz. Tahle skromnost je velice zajímavá, pokud uvážíš egotistickou velkolepost, jakou by si spousta psychopatů připisovala, kdyby mohli hrát jakoukoliv imaginární roli v bezmezné imaginární sféře. Kdepak John Doe. Ten je poměrně líným polodémonem z říše snů, kde je normou závratný chaos, stav, z něhož nenasytně tyje. Což je asi ten nejlepší popis metafyzického uspořádání psychotikova vesmíru.“

V srpnu 1931 se teenager Bill rozhodl přistoupit k novinovému stánku v Los Alamos town a koupil si poslední číslo Weird Tales, kde se dočetl o „monstrózním jaderném chaosu vládnoucím mimo zakřivený vesmír, který Necronomicon milosrdně označil jménem Azathoth“ z Lovecraftovy povídky Šepot v temnotách. Ovšem deset let po otištění Šepotu v temnotách byl Lovecraft mrtev a — jak on sám věřil — jeho díla zapomenuta. V roce 1941, což William Burroughs lidem nikdy neopomenul zdůraznit, přišel Robert Oppenheimer a vědci z projektu Manhattan do Los Alamos Ranch School, aby ji zavřeli, zbourali buldozery a na jejím místě vystavěli výzkumné zařízení, kde měli stvořit svůj vlastní monstrózní jaderný chaos.[12]

Ilustrace ke knize Grimscribe

Až téměř na konec série snových příběhů patří Lovecraftův Stříbrný klíč, v němž se objevuje „nádherná země Cathurie, o níž ve snění zkušení cestovatelé dobře vědí, že to je brána obludného kataraktu, jímž oceány pozemské říše snů přepadají do propastné nicoty, kde bezmezný démon, sultán Azathoth, hladově hryže uprostřed chaosu a kde ve víru odporného bubnování a pískání pekelně, pomalu a nemotorně tančí ti druzí bohové, slepí, němí, nesrozumitelní, nemyslící bohové, jejichž poslem a duší je Nyarlathotep. „Masky našich dřívějších já nebo inkarnací vypadají jako „bez tváře jako ten bůh s černými drápy“. Tato já neměla žádnou individualitu, žádnou skutečnou identitu; byly to pouhé pojmy, entity. Bůh bez tváře s černými drápy upomíná na Nyarlathotepa, který naopak připomíná pochmurného Kejklíře tarotu, který může přijmout jakoukoliv podobu, a tudíž žádné nemá. Černé drápy jsou znamením zlověstného atavismu, jimiž rozdrásá a následně pohltí ty, kteří věří v jeho existenci. Jeho černost neguje pokusy připsat mu charakteristické znaky nebo masky“, jak jej popisuje Kenneth Grant.

A Ligotti je „ve snění zkušený cestovatel“, takže „negující černost“, „masky našich dřívějších já“ (což odpovídá vtipnému Johnovu odseknutí „ve které době mizlíte, vy mizero“), ‚tvarový tanečník‘,[13] „který může přijmout jakoukoliv podobu, a tudíž žádnou nemá“, jsou atributy spojované s takovým emisarem n-rozměrného vesmíru, jakým je právě John Doe. Uvědomili jsme si, že jsou oblasti skrývající se za mytickou hranicí našeho vesmíru, o nichž se vypráví ve Volání Cthulhu, kde kyklopská neeukleidovská architektura dala vzniknout „obscénním“ úhlům, jež pohlcovaly živé lidi a vyplivovaly je v netušených dimenzích. V rukách našeho temného snílka se stává geometrie matematickou magií otevírající dveře do jiných dimenzí, jako tomu bylo v případě staré čarodějnice Kezie Masonové, která nalezla bránu do neurčitých krajů za třemi rozměry, jehož „strážcem i klíčem k této bráně“ jest Lovecraftův Yog-Sothoth. Matematik Walter Gilman z povídky Sny v čarodějnickém domě (1932) „začal svou matematiku spojovat s fantastickými pověstmi prastaré magie.“ Za svoji učitelku pojal čarodějnici Kezii Masonovou, jejíž výpovědi v procesu ho „nerozumně zaujaly.“ „Pověděla totiž soudci Hathornovi o čarách a křivkách, jimiž se dalo ukázat, kudy projít stěnami prostoru do jiných prostorů za ním.“ Gilman se rozhodl zkoumat onu okolnost, která „víceméně náhle dala průměrné stařeně ze sedmnáctého století nahlédnout do matematických hlubin, jež možná přesahovaly nejsmělejší moderní výboje Planckovy, Heisenbergovy, Einsteinovy a de Sitterovy.“ Právě tato čarodějnice mu ve snu sdělí, že „se musí seznámit s Tím černým a jít s nimi k Azathothovu trůnu v nejzazším chaosu – to říkala. Musí vlastní krví podepsat Azathothovu knihu a přijmout nové tajné jméno, když došel tak daleko ve svém nezávislém zkoumání. To, co mu bránilo jít s ní a s Hnědým Jenkinem a tím třetím k trůnu Chaosu, kde nesmyslně piští tenké flétny, bylo, že jméno ‚Azathoth‘ viděl v Necronomiconu a věděl, že značí prabytné zlo příliš hrůzné na to, aby se dalo popsat.“

S Johnem vstupujeme do expresionistického světa fantaskních úhlů naznačeného Kabinetem doktora Caligariho,[14] do jeho vitriolu, do „jeho vnitřní země [která] má docela poetickou podobu. Mluvil o místě, které mi připadalo jako vesmír pokřivených domů a uliček nejrůznějšího haraburdí, slumu mezi hvězdami… do říše, která kříží realitu drsných ulic s fiktivním světem z jeho představivosti, fantasmagorickým smísením nebe a pekla. Tady se věnuje svému ‚dovádění‘ s tím, co označuje za svou ‚užaslou společnost‘, [tam je] ‚veselá řeka odpadků‘ [a] ‚rozeklané hromady ve stínech‘, [jakési] ‚šílené transmutace nějaké reálné pustiny‘ [až po] nepochopitelné vzpomínky na měsícem ozářenou chodbu, kde se smějí a ječí zrcadla, na jakési temné vrcholy, které nedokážou zůstat chvíli v klidu, na schodiště, které je jakýmsi zvláštním způsobem ‚polámané‘, [prostě] paradoxní směs opuštěných lokalit a zářících svatyní…“

Doe uvádí, „že ‚dovádění‘ ve skutečnosti chápe jako činnost, která se naprosto liší od zločinů, za něž byl odsouzený, která je k nim dokonce v protikladu“.

Dr. Munck je nakonec drasticky odsouzen do role jakéhosi mnišského opičáka – jak jinak si vysvětlit Johnem pozměněný pravopis jeho jména v posměšném oslovení na:

„Doktore Monku [stálo ve vzkazu uvnitř plyšového zvířátka], toto zanecháváme ve vašich schopných rukou, neboť v černě zpěněných strouhách a zadní uličce ráje, ve vlhkém přítmí jakéhosi mezigalaktického sklepení bez oken, v dutých perleťových vírech, které lze najít v kanálovitých mořích, v bezhvězdných městech nepříčetností a v jejich slumech… jsem se vydal dovádět se svým užaslým kolouškem. Brzy se uvidíme. Jonathan Doe.“

Mnišského proto, že nikdy nevystoupí z celibátu našich psaných i nepsaných zákonů, a tedy nedosáhne Johnovy úrovně ‚dovádění‘, ba jej ani nepochopí, a opičáka proto, že tak se Johnovi jeví úroveň jeho intelektu včetně duchaprázdného napodobování, a takto jest mu zapovězeno vstoupit do zadní uličky ráje.

Ilustrace ke knize Grimscribe

Les Fleurs připomene nenápadně Hory šílenství ve zmínce „o několika mužích, kteří navštívili bílé pusté končiny polární říše divů“ a raduje se (opět!) ze „vskutku nekonvenčního Bratrstva ráje“. Zase ta nenápadná narážka na „ráj bez pravidel“…

„Nořili jsme se stále hlouběji do snové zahrady… to vzrušení, když můžete přivést svého milostného partnera do tohoto temného ráje.“ Následuje Dayino rozechvění: „Co je s těmi hvězdami, s oblohou?“ [Tady je malý lapsus v překladu, kdy se měla udržet dějová linka s hvězdami, bohužel však 14. listopadu (str. 35) čteme: „Asteroidy pohromy!“ Anglicky „Stars of disaster!“ Je tam slovní hříčka obepínající hvězdy (angl. stars), hvězdnice (častěji a nepřesně astry, angl. asters) a „neblahé (postavení) hvězd(y)“, takto aster a dis-aster.][15]

„Některé hvězdy, v barvách z té nejpřízračnější části spektra (přičemž spectrum je zde volně zaměnitelné za spectre, „přízrak, strašidlo, zjevení“), rozkvétají v černočerné tmě.“ A znovu zpět k Lovecraftovým Snům v čarodějnickém domě:

„Dvě z méně nesmyslně se pohybujících věcí – dosti velký slepenec třpytivých, prolamovaně kulovitých bublin a mnohem menší mnohostěn neznámých barev a rychle se měnících povrchových úhlů – ho zřejmě nebraly na vědomí a následovaly ho nebo pluly před ním, když měnil polohu mezi obřími hranoly, bludišti, shluky krychlí a rovin a jakoby budov…“ Byl tu však ještě další fenomén, na který ho upozornil Joe Mazurewicz, a sice slabá fialová záře, „zlé fialové světlo,“ vyskytující se kolem „stařeny a toho malého chlupatého“ (Hnědý Jenkin), která předcházela „jeho pád do neznámých propastí, a pomyšlení, že by jiná bdící osoba mohla vidět snové světlo, bylo naprosto mimo zdravý rozum.“ Toto „snové světlo“ má jako základní barvu fialovou – barvu lila, podle níž nazval Kenneth Grant jedno ze svých nejlepších děl, Beyond the Mauve Zone – refraktuje se však do žluté, karmínové a indigové.

Všímavého čtenáře nezarazí, když Gilman vchází na Peabody Avenue, jenže po chvíli opouští důvěrně známé prostředí tohoto vesmíru a jeho linearitu, protože vkročil do „neurčitých soumračných propastí, v nichž se nevyskytovaly žádné pevné náznaky tvarů. Byl tam zaveden bublinatým slepencem a mnohostěnem, které ho vždy pronásledovaly,“ spolu s oslnivým snovým fialovým světlem, ale nepostupoval „přímou čarou, ale spíše cizokrajnými křivkami a spirálami jakéhosi éterického víru, který se řídil zákony neznámými fyzice a matematice jakéhokoli představitelného kosmu.“ „Tajné kulty často střežily a předávaly překvapující tajemství ze starších, zapomenutých aeonů, a nebylo nijak nemožné, že Kezia zvládla umění procházet branami dimenzí. Tradice zdůrazňuje zbytečnost hmotných překážek“ (a de Sitterova teorie předpokládá universum vyprázdněné od hmoty) „pohybu čarodějnice, a kdo může říci, co je podkladem starých pohádek o nočních projížďkách na koštěti? V jistých pásech prostoru nemůže existovat čas, a vstoupí-li někdo do takového pásu a zůstane v něm, může si na neurčito uchovat svůj život a mládí, nikdy netrpět látkovou výměnou ani stárnutím,“ o čemž svědčí i skutečnost, že se Gilman setkal se starou Kezií Masonovou přesně v té podobě, v jaké opustila v sedmnáctém století svůj proces navzdory opatřením přítomných soudců. Právě tak ale naše podvědomí obsahuje i úhly, které potřebujeme, abychom se dostali zpět do normálního světa.[16]

Alenčino poslední dobrodružství se volně mísí s fiktivními dobrodružstvími autorčina Prestona – s Mrtvou maskou, Hladovými stíny nebo Osamělým zrcadlem. Preston Penn, ztělesnění obrácenosti, mistr neplech (dovádění!), nahlíží pod povrch těch nejvšednějších věcí. Když jí otec předčítal text Za zrcadlem, „jak si chytrá Alenka okamžitě všimne, že pokoj za zrcadlem není tak ‚uspořádaný‘ jako pokoj, z něhož právě přišla. Není stejně uspořádaný. Není uspořádaný. My víme, co to znamená, viď?“ Na to by pasovala pádná Johnova odpověď: „Znamená, znamená, znamená? Že seš pěknej mizera.“ V takovém pokoji pak „čas ubíhá tak rychle, že nehybně stojí…“

Sen o figuríně je cele postaven na snu, jejž sní slečna Locherová a někdo jej zase sní o ní – rámcové pozadí postulované snem. Snící dívka se nachází na opačné straně sálu od okraje hvězdné propasti. Děs je vyjádřen pocitem, že „něco za ní je“. Téměř ví, co je ona věc zač, ale je stižena jakousi onirickou afázií… a nemůže než doufat, že ji ze snu brzy vymaní náhlý otřes, poněvadž si je už vědoma, že „ona sní“, neboť o sobě uvažuje ve třetí osobě. E. A. Poe to roku 1849 vyjádřil básní Sen ve snu (Dream Within A Dream), kterou o 136 let později zhudebnila skupina Propaganda na albu A Secret Wish, kde ji deklamuje zpěvačka Susanne Freytag.

Budiž poznamenáno, že německé locher značí „díru“ – srv. český slangový výraz „šel do lochu“ (do vězení, do díry) –, a přes staroanglické lock se pojí i se „zámkem“, který lze odemknout toliko správným (stříbrným) klíčem.

Jsme tu častování krkolomnými koncepty jako „jinosvěty“, „malé zóny“, „kapsy interference“, „kosmický statický šum“, „nový pocit nereálna“. „A jaké jsou vůbec hranice já? Existuje nějaké tajné spojení samostatných věcí? V jakém vztahu je živé a neživé?“

Český čtenář není ochuzen o vědomí souvislostí s Ladislavem Klímou, když čte:

„Při zamýšlení nad hájemstvím snu slečny Locherové jsem vskutku zakusil prchavý pocit oné staré fantazie o solipsistickém snovém božstvu ovládajícím všechno, co vidí, což je ve svém úhrnu pouze ono samo. A dokonce mě napadl korolár solipsismu: pokud jedinec, v jakémkoliv možném vesmíru, musí vždy připustit, že existují další vesmíry, které mohou být pouhým snem, vzniká pak potíž… poznat, kdy jedinec doopravdy sní a jakou podobu může mít bdělé já. A toto je něco, co nelze nikdy poznat.“

Pocit oddělení od reality koneckonců nastává pouze ve vědomém stavu, nikoliv ve snech, kde je všechno absolutně reálné. „Staň se tím, čím jsme… Zemři do nás.“

O ohlušujícím tichu

Ono vzpomínané „překračování“ či „hřešení“ je jedním z hlavních motivů krátké Trilogie Nyktalop, když v první části – Chymik – vypráví Šimon o tom, že bez policie „bychom měli… jen ráj bez zákonů… a ráj je nuda. Násilí bez překračování norem je pouhý hluk, který nikdo neslyší, ten nejpříšernější zvuk ve vesmíru“ (str. 88). Na další straně následuje úvaha o skutečné alchymii:

„Alchymické transmutace jsou nekonečné a nepřetržité, činí se bez ustání jako otroci ve Velké laboratoři. … kouzlo a příčetnost dřívějších dnů nosí novou masku havěti a hniloby, kde se starý styl časem proměňuje v parodii sebe sama, již nemohl nikdo předvídat, kde věčně vyvstávají stále větší a větší rozkoly mezi minulými tvary a budoucí beztvarostí a kde lze nakonec jako v kouzelném zrcadle zahlédnout evoluci směřující k absolutní diverzitě.“

Připijte mi pouze labyrintovýma očima je groteska hodná Gustava Meyrinka, jehož postulát „Bdělost, toť vše“ jde naproti nejúžasnějším snům chlapce, jemuž jest nařízeno, aby se probudil až ráno, bez ohledu na to, co uslyší za dveřmi, a je obdarován perem z mincovního stříbra jako připomínkou toho, že nic není takové, jak se jeví.

Rysí oko pátrá po těch, kdo tímto světem kráčí v ochotném podvolení (se) přítmí.

Sny pro nespavce: Ztracené umění soumraku – jedno heslo: hodující chaos. Duše světa ve všech svých aspektech. Pro ty, co jsou zamilovaní do svého přetrvávání, žádná ohavnost neexistuje. Nic zlořečeného. Zadní ulička ráje.

James Ensor: Společnost masek

V samotném závěru knihy vám bude profesor Nikdo krátce přednášet o nadpřirozené hrůze. Sérii přednášek možno chápat jako humornou sardonickou harmonii o jistých kosmických hrůzách a skutečnostech, jako je rozmnožování, revoluce v nejširším slova smyslu, zbožnost v jakékoliv myslitelné podobě atd.

Na dobrou noc, předtím, než úplně pozbudeme své bytnosti, se začteme do Snů pro nebožtíky, jež tito sní ve své ultimátní realitě s příchodem na [nej]Skvělejší slavnost masek. Tam začíná bezčasí umožňující zcela zasloužené odpočinutí v nicotě; bezdobí, kdy mnoho věcí může přejít do prázdnoty a uvolnit místo pro jiné entity a způsoby bytí. Maškaráda skutečného a smyšleného, pravdy a klamu.

James Ensor – snad jako Král ve žlutém v okamžiku, kdy si obecenstvo uvědomí, že je bez masky – má dobrý přehled o tom, které masky jsou ty správné a které už nám nejsou k ničemu. Neboť ve stínech kradmo zahlédneme toho, kdo to ví, a pak za slavné noci nové tváře prorážejí starou tkáň.


[1] Brian Stoekl: Bataille’s Peak: Energy, Religion, and Postsustainability. University of Minnesota Press, Minneapolis 2007.

[2] Brad Baumgartner: Weird Mysticism. Philosophical Horror and the Mystical Text. Lehigh University Press & The Rowman & Littlefield Publishing Group, Inc., London 2021. Česky snad nejlépe ‚podivno‘.

[3] Holub-Kopečný a Bartoš uvádějí ruské korpeť ve významu „seděti na (ševcovském) verpánku, dřepěti nad něčím“, jemuž odpovídá české nářeční krpět, „čuměti, postávati“. Ve slovenském dialektu nacházíme pro opadavý jehličnatý strom „modřín“ slova lerpán, lerpám, lerbán, verpán, verbán, erpán. Pohádková postava švícka na verpánku je ústřední a točí se kolem ní mnohý děj, a je to on, kdo je odpovědný za to, že se „věci dávají do pohybu“, je to tzv. „prvotní hybatel Díla“. Viz San: Lingua Genesis III. O nebeské přadleně, https://www.okultura.cz/WordPress/lingua-genesis-iii/.

[4] Srv. Mistr Eckhart: Kázání. Horus, Brno 2019.

[5] Srv. „pojem Ná-kodžá-Abád, místo mimo místa, „místo“, které není obsaženo v žádném místě…“ San: Slepá sova, https://www.okultura.cz/WordPress/slepa-sova/.

[6] Brad Baumgartner: Weird Mysticism, str. 2-3.

[7] Thomas Ligotti: Noctuary. Running Press, 1995.

[8] Svatý Jan od Kříže: Temná noc. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995.

[9] Obdoba českého Jana Nováka, tj. jméno osoby, jejíž identita je neznámá nebo má být uchována v anonymitě nebo na ní nezáleží.

[10] Twin Peaks. 8. díl: Gotta Light? Režie: David Lynch. USA 2017.

[11] Srv. Lovecraftovu „Černou kozu s tisícem mladých“, příp. Stephen King: Pátá čtvrtina: Noční můry a snové výjevy. BETA Dobrovský, Praha 2020.

[12] Viz San: Snivý potápěč v temnotách, https://www.okultura.cz/WordPress/snivy-potapec-v-temnotach/.

[13] Viz heslo „Tvarový tanečník“ na http://dune.cz/encyklopedie/Tvarov%C3%BD_tane%C4%8Dn%C3%ADk.

[14] Kabinet doktora Caligariho. Režie: Robert Wiene. Německá říše, 1920.

[15] Srv. https://randomthings.neocities.org/.

[16] Srv. San: HPL & jeho dílo ve světle novodobého okultismu, https://www.okultura.cz/WordPress/hpl-jeho-dilo-ve-svetle-novodobeho-okultismu/.