Guillermo del Toro Gómez (*1964), mexický filmový režisér a scenárista, se věnuje vědeckofantastickému a horrorovému žánru a nemálo jeho filmů má specifický okultní podtext. Je to patrné už na raném filmu Stroj času,[1] v němž alchymista Uberto Fulcanelli,[2] skrývající se před inkvizicí v Mexiku, započal v roce 1536 práci na zařízení, které mělo svému majiteli dopomoci k věčnému životu. Později následovaly dva zfilmované komiksy (Mike Mignola: Hellboy: Seed of Destruction) Hellboy a Hellboy 2: Zlatá armáda,[3] kde hlavní postava pracuje pro Úřad pro výzkum a obranu proti paranormálním jevům. Více prostoru se tu dostalo filmu kypícímu archetypy: Panův labyrint, o němž si můžete přečíst v samostatném článku. Také Tvář vody se dotýká práce v tajné vládní organizaci, kde se němá uklízečka Elisa spřátelí s obojživelným tvorem,[4] který byl přivezen z Amazonie.
„Strach je klíčem k lidské povaze,“ dozvídá se Velký Stanton v knize Williama Lindsaye Greshama Ulička přízraků. Tento román se v roce 1946 stal hitem, když vyšel, přestože byl zakázán a cenzurován. A jeho kouzlo přetrvávalo tak dlouho, že se dočkalo adaptace, kterou v roce 2021 natočil oscarový hororový mistr Guillermo del Toro s Bradleym Cooperem v hlavní roli coby pouťového média. Tato nejnovější adaptace je však teprve druhou filmovou verzí, která jde ve stopách kultovní noir klasiky z roku 1947 s Tyronem Powerem v hlavní roli. Obě verze se potýkaly s kasovními problémy, a přesto se zdá, že si obě našly své diváky, což by mohlo vypovídat o zvláštní podmanivosti původního textu po celá desetiletí.[5]
Okultisté neodolali kouzlu románu ani jeho první zfilmované podoby. Kniha přesně zachytila úskoky seriózních studií, jež se staly součástí jejich často pochybného umění. Okultisty přitahuje Ulička přízraků proto, že i když nelichotivě vykresluje klady a zápory věšteckého řemesla, praktici si uvědomují jeho pravdivé výroky.
Abychom použili citát z románu, „hlupáci jsou buď příliš stydliví, než aby se zeptali, nebo příliš hloupí, než aby pojali podezření“, ale moderní magie začala jako vábnička a léčka. Řada nadaných věštců využívalo svůj dar k tomu, aby se přiživovali na těch nejzranitelnějších. Spiritualistické hnutí nabízelo věčně prchavou a opojnou naději a servírovalo ji na podnose, zatímco teosofové vylepšovali své seance triky stejně děsivými jako vyskakovací lekačky ve slasherových filmech.
Moravský žid a prostějovský rodák Herschel Steinschneider proslul spíše pod svým uměleckým jménem Erik Jan Hanussen, který svůj talent zasvětil podpoře nacistů, jejichž společenského života se i účastnil, a v Berlíně vybudoval „Palác okultismu“. 23. března 1933 byl zatčen komandem SA a Hanussenovy tělesné pozůstatky byly nalezeny až 8. dubna 1933, načež bylo policejní pátrání předčasně ukončeno. Jedním z motivů usmrcení Hanussena je skutečnost, že ve svých věštbách předvídal požár Říšského sněmu.[6] Jeho životní příběh se stal předlohou filmu Hanussen, natočeného režisérem Istvánem Szabó, a jeho postavu pozoruhodným způsobem ztvárnil Klaus Maria Brandauer.[7]
Horory pravidelně evokují obrazy temných arkánních umění, aby se popcorn dobře prodával. Ulička přízraků to využívá jako chyták, jako podvod o spiritismu, který stojí na podobném příběhu jako Popelka, jak se kouzelnickým trikem stát z trhana boháčem a zase znovu trhanem. Gresham přišel s nápadem na tuto knihu, když po bojích ve španělské občanské válce čekal na návrat domů. Muž jménem Joseph Daniel Halliday mu vyprávěl o pouťové atrakci zvané „podivín“, alkoholikovi tak závislém, že na něj delirium tremens přicházelo už jen při pomyšlení na údobí bez chlastu. V knize se o nich zmiňuje jako o „hrůzách“. Ty hrůzy dokážou opilce přivést tak hluboko, že by pro peníze ukusoval i hlavy slepicím.
Adaptace z roku 1947 není hororem, nýbrž nepovedeným podfukem. Ujíždí totiž na undergroundových znalostech tehdejší generace o kultuře jiného světa. Powerův začínající pouťový vyvolávač v původním filmu zachrání představení Deset v jednom, na kterém pracuje, a to tak, že podvede místní strážce zákona a vydává se za chudého venkovského chlapce s darem jasnozřivosti. Později se z něj stane „Velký Stanton“, hlavní duchař v černém fraku a s páskou přes oko, který za peníze maže naivkům med kolem huby ohledně jejich posmrtného života. Své strašidelné vystoupení předvádí ve Spode Room, luxusním nočním klubu v ještě luxusnějším chicagském hotelu Sherman.
Vedle klasického hororu Toda Browninga Zrůdy (Freaks) byla Ulička přízraků prvním pohledem na subkulturu karnevalů, který se dostal k mainstreamovým divákům. Byl to také první pokus o ukázku mystických umění a jejich využití při podvádění hlupáků. Bylo to ještě předtím než se média z Long Islandu, poradci žen v domácnosti, Madame Cleo a reality show o honbě za duchy staly každodenní záležitostí. Pravidla pro okultní či spiritistickou analýzu byla v Greshamově románu téměř kodifikována. Výraz „chladné čtení“,[8] tedy hodnocení subjektu na základě vizuálních důkazů, jako je řeč těla nebo stav bot, se poprvé objevil v tisku ve čtvrté kapitole románu. Stanton ho získal ze zápisníku jasnovidce Peta, z tajného kódu pro věštění, v němž se také poprvé v tisku objevuje výraz „okultní podvod spojený s vyděračstvím“.[9] Film působivě zachytil mystickou atmosféru těchto kruhů a přitáhl další studenty tajných umění.
Hlavním důvodem, proč si milovníci okultismu Uličku přízraků oblíbili a spojují ji se svým studiem, je Anton Szandor LaVey, rodným jménem Howard Stanton Levey. Zakladatel Satanovy církve vytvořil na základě tohoto filmu vlastní mytologii a uspořádal podle ní svůj život. Ve svých knihách LaVey tvrdil, že odešel ze střední školy, aby se mohl přidat k cirkusu, a tehdy tíhl ke světu karnevalů, cvičil šelmy a hrál na kalliopé.[10]
„Můj otec byl od svých pubertálních let, kdy poprvé viděl původní Uličku přízraků z roku 1947, tímto filmem zcela posedlý,“ svěřuje se Zeena, tibetská tantrická buddhistická jogínka a ikonická okultní autorita. Zeena je LaVeyovou dcerou a od svého otce a jeho učení se jednou provždy distancovala. A dodala:
„Věřil, že mezi postavou Stantona Carlislea a jeho osobou existuje ‚magické spojení‘, protože jeho prostřední jméno bylo také Stanton a už v tak mladém věku zřejmě cítil spřízněnost s cynickým vzorem, který byl ve filmu vyobrazen. Ze stejného důvodu byl podobně fixován i na autora hororů Howarda Phillipse Lovecrafta; jeho křestní jméno totiž původně znělo Howard, než si ho změnil na Anton.“
V románu se hlavní hrdina překřtí na reverenda Stantona Carlislea, pastora Církve nebeského poselství, který se proslaví v rozhlase a usadí se v New Yorku. Mnozí z raných mystiků se na počátku spirituálního vzestupu podobně usadili v manhattanské Hell’s Kitchen a většina z kejklířských salónů se stala místní samozřejmostí. Scénáristé filmové komediální skupiny The Bowery Boys – tvořené fiktivními postavami z Lower East Side v New Yorku, zahraných společností newyorských herců, kteří byli předmětem celovečerních filmů vydaných Monogram Pictures, ikonou béčkových filmových studií, jež sídlila v hollywoodské „chudinské čtvrti“ –, pravidelně odkazovali na nejnovější výstřelky tehdejšího módního stylu holdujícího nadpřirozenu.
„Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby autoři Bowery Boys měli podobnou minulost a asociace jako Gresham,“ říká Zeena. Autor Uličky přízraků měl k tématu silné vazby a v románu šel do hloubky tajného vědění, jež ve strašidelných show zaobalil do vedlejšího představení.
Ohledně stavby celkového vyznění filmu se poukazuje na to, že slova nesená jeho hlasem jsou umělý konstrukt, a věci, které vidí divák, jsou falešné. Všechno, co se týká zážitku, je vymyšlené a neexistující. Filmy, stejně jako všechny umělecké formy, jsou klamné. Už samotné označení „fikce“ slibuje velkou míru nepravdy a sledování filmu znamená implicitní souhlas s tím, že se stanete součástí iluze.
Kouzelník nás ve své řeči informuje o tom, že iluze jsou vystavěny tak, aby emocionálně oklamaly publikum, aby vyvolaly emocionální odezvu, a my jako diváci to víme, ale stejně jim na to skočíme.
Gresham, zmučená a neklidná duše, byl pevně přesvědčen o významu psychoanalýzy, která, jak píše Nick Tosches v úvodu k vydání románu v New York Review Books, mohla utišit jeho vnitřní démony. To se změnilo, když Gresham psal Uličku přízraků – fascinovali ho hochštapleři, podivíni, zrůdy a hry zaměřené ve světě pouťových atrakcí na získání důvěry. Napsal literaturu faktu s výpravným názvem Monster Midway, ale zároveň zjistil, že ho přitahuje mystické umění předváděné ve stanech i kolem nich. Ponořil se do spisů ruského mystika P. D. Uspenského. Stanton vnímá esoterická umění jako prvotřídní fintu a o nesmrtelných sférách a zázračném zvětšení prostoru[11] si může říkat kdokoliv úplně cokoliv.
„Kdo sakra vůbec věděl, co je to čtvrtý rozměr? Čumilové. Prostě janci.“
Gresham nakonec vyměnil analytický gauč za kartomancii, a dokonce napsal úvod k románu Charlese Williamse The Greater Trumps o hledání originálního tarotového balíčku karet. Okultisté si všímají, jak Gresham využil tarot ke strukturování děje v Uličce přízraků. Každá kapitola začíná názvem karty, celkem je tedy dvaadvacet kapitol. Vydání románu u New York Review Books používá tarotový balíček Waite-Smith, který nastavil standard a patří mezi nejoblíbenější.
Tarotový balíček se skládá z malých arkán, takto 56 karet rozdělených do čtyř barev: Holí, Pohárů, Mečů a Pantáklů, a 22 velkých arkán zvaných trumfy, celkem má balíček 78 karet. 21 trumfových karet má římská čísla, jen Blázen nemá přidělené žádné. Jedná se hned o první kapitolu Uličky přízraků. Šestá karta, jejíž titul není v románu použit, se nazývá Soud, VI. kapitola nese název Vzkříšení mrtvých. Dalším takovým případem je XVIII. karta Mírnost připsaná kapitole nazvané Čas, pravděpodobně proto, že v knize jde o chlast.
Zajímavé je, že Zeena na rozdíl od okultního podvodu zdůrazňuje, že tarotové karty jsou absolutní magie,“ říká Ashley Ryanová, známá také jako pythická kněžka, praktikující okultistka a moderátorka připravovaného podcastu The Occult Unveiled, která si povídala s žurnalistou z Den of Geek.[12] „Její výrok nám ukazuje, že magie a okultní vědy v Uličce přízraků existují, ale jen pro ty, kteří vědí, kam se dívat.“
Gresham po zamíchání karet vytáhne Viselce jako poslední kartu na stránce. „Nepleťte si tarot s ‚věštěním z karet‘,“ říká Ryan. „Tarot odráží podvědomí dotazující se osoby.“ Tarotové karty slouží k předvídání Stantonova osudu. Karta Viselec představuje zastávku v životě tázající se osoby, neboť není v souladu s vesmírem, což vede k neštěstí, špatnému zdraví a duševnímu zhroucení. Je-li Viselec vzhůru nohama, musí tazatel najít nový úhel pohledu na věc.“
Kromě tarotu vykazuje Velký Stanton také znalosti jógy, pronáší modlitbu prvotní vesmírné vibrace Hari óm, sanskrtské mantry spojující praktikujícího s univerzálním vědomím, a odkazuje na Rámakršnu, indického hinduistického mystika 19. století.[13]
Gresham dokonce uvádí jména „různých mužů kalibru sira Olivera Lodge, sira Arthura Conana Doyla, Camilla Flammariona a sira Williama Crooka“. Každý z nich přispěl v západním světě k aktualizaci díla při výzkumu paranormálních jevů, kultu uctívání a zažehnutí „jemné, nazelenalé jiskry zvané psychický vánek“. Tito lidé jako první uvěřili, že mnohé případy posedlosti démony a duchy byly nesprávně diagnostikovány jako duševní choroby.
Na první pohled se zdá, že Gresham vytvořil postavu doktorky Lilith Ritterové (kterou v roce 1947 hrála Helen Walkerová a v roce 2021 Cate Blanchettová) za účelem pomsty na rozvíjející se psychologii, takže se zdá, jako by psychoanalýza byla jen dalším podvodem. Právě doktorka Ritterová je tou, která Carlisleovi řekne: „Nikdy jste nebyl stvořen k tomu, abyste sám spáchal okultní podvod.“
Ale postava psychologa má v knize ještě jednu roli. Rozdíl mezi doktorkou Ritterovou a „okultním podvodem“ je stejný jako rozdíl mezi magií a kouzelnickými triky. Není to jen femme fatale, je to nelítostně nezávislý duch a strašlivě ukřivděná žena, chladně odsouzená k běžným sexuálním nedůstojnostem a ponížení své doby. Nejenže si musela pravidelně „podávat ruku“[14] se starým soudcem, který jí zařídil praxi, když ještě „byla soudní psychiatrička s městským platem“, ale vzpomíná, jak si v šestnácti letech „podávala ruku“ s „pěti chlapci ze sousedství“ na opuštěném plácku. „Myslím, že každý z nich přišel dvakrát,“ říká Lilith Stantonovi.
Pro okultisty je doktorka Lilith Ritterová rovněž symbolem „nadřazené ženy“ potřebné k sexuální magii, jak o ní psal americký okultista 19. století Paschal Beverly Randolph.[15]
„Temná bohyně Lilith je v židovském folklóru první radikální feministkou,“ tvrdí Rebecca Halladayová, okultní spisovatelka, badatelka a čarodějka. „Je Adamovou první ženou a byla stvořena ze stejné (červené) země, což pro ni znamená, že jsou si rovni.“
Podle anonymního středověkého textu Abeceda ben Siracha inspirovaného helénským dílem známým jako Sírachovec,[16] jež je jednou z deuterokanonických knih Starého zákona, a židovským folklórem bylo Adamovou první chybou, že při sexu trval na dominantní pozici, aby byl nahoře. Kvůli tomu ho „Lilith opouští a odchází k moři,“ vysvětluje Halladayová.
„Adamův Bůh pak Lilith démonizuje za to, že nepokračuje v jeho plánu. Submisivní Eva nahradí vzpurnou Lilith. Její lstivé kouzlo, kdy Adamovi podala jablko a pojedla ze stromu poznání, vedlo k jejich vyhnání ze zahrady a věčnému zatracení. Eva potřebovala k inspiraci Hada, avšak Lilith potřebovala jen sebe.“
Ačkoli ben Sirach není dnes příliš známou postavou, autor desátého století Saadia Gaon jej citoval s uznáním; rukopisy jeho moudrosti nalezené v káhirské Genize vykazují charakteristiky, které jsou častěji vyhrazeny kanonickým, biblickým textům; a na několika místech babylonského Talmudu je citován autoritativně (například b. Hag 13a).
Ben Sirach prý vykazoval neobvyklou schopnost učit se ohromující rychlostí. Na Nabuchodonozorově dvoře byli mudrci znepokojeni dobrou pověstí ben Siracha ve světle své vlastní neschopnosti. Ben Sirach nejprve odmítne pozvání na Nabuchodonozorův dvůr a vyjádření své lítosti a omluvu pošle na vzkazu napsaném na zcela holé králičí hlavě. S druhou žádostí už souhlasí a okamžitě se pouští do disputace s rádci v talmudském stylu, načež odpovídá na dvaadvacet Nabuchodonozorových otázek. První z těchto otázek se týká králičí hlavy a toho, jak tento přišel o srst. Ben Sirach pak vypráví Nabuchodonozorovi příběh svých rodičů, jimiž jsou zřejmě královna ze Sáby a Šalomoun (srov. 1 Kr 10,1-13; 2 Par 9,1-12).
Ben Sirach vysvětluje, že když královna ze Sáby navštívila Šalomouna, byla velmi chlupatá. Ačkoli ho přitahovala, Šalomoun nechtěl mít s takovou chlupatou ženou sex, a tak vymyslel depilační prostředek z vápna a arzénu, aby jí ochlupení odstranil. Nabuchodonozorova matka, královna ze Sáby, se tak příběhově stává ekvivalentem králíka bez srsti. Pozoruhodným znakem scholastického pozadí textu je vícejazyčná slovní hříčka: králíci jsou řecky lagoi a Ptolemaiovci byli známí jako Lagai, což naznačuje, že Nabuchodonozorovou matkou byla egyptská královna, zatímco jeho otcem byl izraelský král, což je absurdní tvrzení, jemuž se vyrovná pouze absurdita ben Sirachova vlastního početí.
Abeceda ben Siracha pokračuje dalšími jednadvaceti otázkami a tato část uvádí nejstarší příběh o Lilith a Adamovi v Edenu, o Nabuchodonozorově dceři upouštějící tisíc prdů za hodinu, jakož i odpovědi na tak palčivé otázky, proč třeba osel močí do moči svého druha a proč havran kopuluje zobákem.
Tento kontrast mezi extrémní endogamií ben Siracha a extrémní exogamií Nabuchodonozora může naznačovat další důvod, proč je ben Sirach spojován s Jeremiášem, tedy kromě výše uvedené gematrické[17] ekvivalence. Targum Šeni Ester ze šestého století představuje královnu ze Sáby, jak si zvedá sukně a Šalamounovi odhaluje svoji nadměrnou ochlupenost, stejně jako to uvádí Abeceda ben Siracha. Tato epizoda se vyskytuje v rozsáhlém výkladu, který je částečně uvozen Nabuchodonozorovou krádeží Šalomounova trůnu. Když končí epizoda Šalomouna a královny ze Sáby, Targum Šeni Ester rychle přeřadí na jinou kolej, aby v nesouvisejícím kontextu pojednal o Jeremiášovi. Abeceda ben Siracha může působit jako přepis této části Targum Šeni Ester, který poskytuje zastřešující vyprávění, jež tyto postavy spojuje v kontrastu s poněkud nesouvislým podáním targumického[18] textu.
Opomenout by se neměla ani fonetická příbuznost lagoi s logoi. V závěrečném vyprávění Platónovy Faidros čteme:
„Člověk musí poznávati podle tak řečeného eidos, které vychází z mnoha vjemů a je myšlením (logismó) sbíráno v jednotu; toto pak jest vzpomínání (ánámnesis) na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše, když konala cestu spolu s bohem, když se povznesla nad ty věci, o kterých nyní říkáme, že jsou, a pozdvihla hlavu ke skutečnému jsoucnu.“
Tato pasáž zcela neodpovídá vzpomínce na krásu, jak ji vyvolává erotické okouzlení, protože nejde o fascinaci jednou bytostí v její nezaměnitelnosti, nýbrž naopak o nalezení jednoty v „mnoha vjemech pomocí myšlení“. Platon má na mysli ještě něco jiného než erotickou anamnézu krásy, nebo chce spíše na této zkušenosti ukázat cosi obecnějšího, totiž rozpomínku na ideje vůbec. Augustin zvažoval posléze odmítnutou možnost představy vzpomínky na minulou blaženost, již chová každá duše individuálně, anebo je dědictvím lidského rodu. Přesto však cestou ke skutečnému jsoucnu je schopnost uvolňovat skryté obsahy (logoi).
Podobně k tomu pozoruhodný odstavec z Prokla,[19] v kapitole o Platónových námitkách XV.:
„Co je tedy divného na tom, když Homér vypráví, že byli Arés s Afrodítou spoutáni pouty Héfaistovými, jestliže i Tímaios označil ony tvůrčí formující principy (logoi), s jejichž pomocí nebeští bohové zrozené věci (imagines) sestavují, jako „pouta“? Univerzální Tvůrce je totiž vším a působí spolu se všemi bohy. A ovšem, když zase na druhou stranu mladí bohové ve snaze svého Otce napodobit vytvářejí smrtelné živé bytosti, které pak po smrti opět přijímají nazpátek, plodí všechna pouta v našem světě právě ve spolupráci s Héfaistem, a stejně tak předjímají i příčiny jejich rozpojení. Kdo totiž pouto poskytuje, ten zároveň ve všech případech ví, že je nutné je i rozpojit.“
Literární páter Stanton, pastor Církve nebeského poselství, nedělá stejnou chybu. V románu zaujímá doktorka Ritterová velmi dominantní roli v jeho duchovním vývoji, sexualitě a je rovněž příčinou jeho psychického zhroucení. Ve XII. kapitole, Hvězda, nutí doktorka Ritterová Stantona, aby si nalakoval nehty na nohou, a její přiznání traumatické sexuální minulosti v něm vyvolá vzpomínku na dětství. Nůžkami na nehty se opakovaně poškrábe na čele. Je to zjevení.
Ritterová si také do svých knihoven ukládá folianty obsahující arkánní znalosti. Psycholožka učiní z transu zbraň proti glorifikovanému médiu z vedlejšího představení. Její mozek je „stále spojen s tím jeho neviditelným zlatým poutem, tenčím než pavoučí vlákno. Po něm jsou posílány příkazy do Stantonovy mysli.“
V obou filmech je to Molly, kterou hraje Coleen Grayová, resp. Rooney Maraová, která jako by řídila proudy coby Mamzelle Electra, dívka vzdorující bleskům. Ale je to právě Zeena, která je skutečným lákadlem pro okultisty, kteří tento film objevili.
„Bylo neuvěřitelné, jak Zeena dokázala vytáhnout z člověka věci pouhým pozorováním jeho obličeje,“ píše se v knize.
„Stanem otřásl náhlý záchvěv chladného strachu. Ze všech lidí na světě, před kterými by mohl něco skrývat, to byla právě ona, protože dokázala číst myšlenky.“
Gresham se přidržuje staré esoterické školy tím, že do role věštkyně obsazuje ženu a muž je její kouzelnou hůlkou. V jižních státech Ameriky Zeena vypouští horoskopy a karty a prodává kořen Jeníka Dobyvatele. Křišťálová koule v jejích rukou má erotický podtext, zvlášť když ji pak nahradí láhev whisky. Zeena je obětí svého někdejšího šarmu. Ve filmu z roku 1947 je Petova smrt předurčenou nehodou, předpovězenou v kartách. Stan schovává pravou pálenku do Zeenina kufru na jevišti, ale vynálezci tajného kódu předá identickou láhev dřevného lihu, dnes známého spíše pod názvem metanol. Dá se to vykládat jako obětní přechodový rituál, protože jed prošel Zeeniným kufrem. Díky němu se zrodí Velký Stanton.
Jeník Dobyvatel, známý také jako High John de Conqueror, John, Jack a v řadě dalších lidových variant, je hrdinou afroamerického folklóru. Je spojován s kořeny rostliny Ipomoea purga nebo Convolvulus scammonia – svlačce domácího, kořenem Jeníka Dobyvatele, jemuž se v americkém folklóru, zejména mezi lidovou magií tradice húdú, přisuzuje magická moc. Latinské slovo scammonia se váže k alkaloidu zvanému scammonin, jalapin či scammonium na bázi glykosidu usnadňujícímu defekaci, jde tedy o přírodní laxativum.
Muddy Waters se o něm v písních Mannish Boy a I’m Your Hoochie Coochie Man zmiňuje jako o Johnnym Cocheroo. Ve skladbě Mannish Boy zaznívá verš: „I think I’ll go down/To old Kansas too/I’m gonna bring back my second cousin/That little Johnny Conqueroo“ a ve skladbě I’m Your Hoochie Coochie Man se jmenuje John De Conquer Blue.
Někdy je tento Jeník též africkým princem, synem konžského krále, který si prý sedlal obrovskou vránu zvanou „Stará známá“. Byl prodán jako otrok do Ameriky, ale přestože byl zotročen, jeho ducha nikdy nezlomili. Ve folklóru přežil jako vzpurný lidový hrdina, jakási postava trickstera, a to díky trikům, kouskům a úskokům, jež prováděl, aby unikl těm, kteří si z něj tropili žerty. Podobným archetypem jako vznešený Jeník Dobyvatel je i králík Br’er (srv. králíka z vyprávění o královně ze Sáby a Lilith) z příběhů o strýčku Removi od Joela Chandlera Harrise, který přelstí ty, kdož by ho chtěli chytit. O jeho dobrodružstvích (High John de Conquer) psala Zora Neale Hurstonová ve své folklorní sbírce The Sanctified Church.
V jednom tradičním příběhu o Jeníku Dobyvateli, jejž vyprávěla Virginia Hamiltonová a který pravděpodobně vychází z knihy Jeník, voják, a Eulalie, ďáblova dcera, se Jeník zamiluje do ďáblovy dcery. Ďábel zadá Janovi několik nesplnitelných úkolů: za půl dne musí vyčistit šedesát akrů půdy a pak ji osít obilím a za dalšího půl dne i sklidit. Ďáblova dcera (Lilith) vybaví Jeníka kouzelnou sekerou a pluhem – obojí jsou zástupné symboly pro phallus –, s nimiž tyto nesplnitelné úkoly splní, ale varuje ho, že její otec ďábel ho hodlá zabít, i když je splní. Jeník a ďáblova dcera ukradnou ďáblovi jeho vlastní koně; ďábel je pronásleduje, oni však uniknou z jeho spárů tím, že změní podobu.[20]
„Vždycky mi připomínal, že mě pojmenoval po mentalistce[21] Zeeně, s podobnou úctou, jakou katolíci nakládají při křtu se jmény svatých,“ říká Zeena. „Když se mi po letech narodil syn, otec trval na tom, aby se chlapec jmenoval Stanton. Myslela jsem si, že je tu jen jakási souvislost se stejným příběhem, z nějž vzešlo mé jméno, neboť jsem nikdy neznala otcovo rodné jméno, dokud jsem neopustila Satanovu církev, které pečlivě a úzkostlivě tajil, dokud si Lawrence Wright ve svém odhalení týkajícího se mého otce v článku Sympathy for the Devil[22] pro časopis Rolling Stone v roce 1991 jeho rodný list neobjednal a v článku tento detail neodhalil.“
Film z roku 1947 nebyl kasovně úspěšný, přestože byl mistrnou americkou odpovědí studia 20th Century-Fox pod vedením Darryla F. Zanucka na italský neorealismus. Scénář k němu napsal Jules Furthman, bývalý novinář, který je autorem scénářů k drsným klasikám jako V dokách newyorských (The Docks of New York, 1928), Vzpoura na lodi Bounty (Mutiny on the Bounty, 1935), Mít a nemít (To Have and Have Not, 1944) nebo Hluboký spánek (The Big Sleep, 1946). Naturalistické prostředí, černobílá fotografie, všední pouťové kulisy a měkké střihy jako vizuální metafora ovlivnily filmy od Muž s röntgenovýma očima (The Man With the X-Ray Eyes, 1963) Rogera Cormana až po Sloního muže (The Elephant Man, 1980) Davida Lynche.
Film si nakonec našel své diváky a vytvořil se kult, který byl stejně zběsilý jako kult pátera Carlislea v knize. Doma u LaVeye byl film trvalkou.
„V kuchyni měl také obrovský filmový plakát a alespoň několikrát do roka jsme se na film dívali z celuloidu na domácím projektoru,“ vypráví Zeena.
„Dějová linie mu sloužila jako jakási předloha pro temnou triádu,[23] podněcovala misantropickou vášeň jak ‚sestrojit lepší pastičku na myši‘, mylně věřil, že by mohl uspět v ‚oblbování vidláků‘ tak, jak se to nepodařilo ani fiktivnímu Stantonovi.“
V románu se Carlisle přiznává doktorce Ritterové: „Sakra, jistěže jsem podvodník. V tomhle zatraceném blázinci nezáleží na ničem jiném než na penězích.“ Ze zápisníku se dozví, že „dokáže ovládat kohokoli tím, když zjistí, čeho se bojí“, a využije to při vybavení a úpravách domu sloužícího k seancím. „Dokážu ho vyšperkovat od sklepa až po půdu,“ říká Stanton v knize. „Když budu chtít, předvedu jim druhý příchod Krista.“ Pak to udělá, zařídí si kázání v rozhlase a přiláká ty nejhorší typy bohatých hříšníků ochotných vsadit veškerou svoji hotovost na šanci na vykoupení.
Zeena poukazuje na to, že představený prvního satanistického shromáždění měl stejný herní plán. Jak stojí ve zprávě FBI o LaVeyovi z roku 1980:
„LaVey prohlásil, že si je dobře vědom toho, že většina lidí spojených s Církví Satanovou jsou ve skutečnosti ‚fanatici, sektáři a podivíni‘. Uvedl, že jeho zájem o Církev Satanovu je čistě tržní.“
Zeena vysvětluje:
„Zpráva FBI jasně ukazuje, že zakladatel Satanovy církve nikdy nezamýšlel, že by jeho nové ‚náboženství‘ bylo něčím víc než jen podvodem za účelem získání peněz, přesně tak, jako i Stan Carlisle byl jen vychytralým šarlatánem.“
Karneval je pojízdná show se zrůdami, světem záclon, stínů a křiklavých plakátů na markýzách. Když si v knize páter Stanton nemůže dovolit duchovní samotu v Himálaji, říká, že si vystačí s Catskills.[24]
Greshamův román není o zločinu a trestu,[25] hříchu a pokání. Morálka s tím nemá nic společného. „Šprta stvořil strach. Bál se vystřízlivění a hrůzy,“ píše se v knize. „Jenže co z něj udělalo opilce? Strach. Zjistěte, čeho se bojí, a to mu prodejte. To je ten klíč!“
Podle rozporuplných zpráv Goulding, režisér původního filmu, v roce 1959 zemřel buď na operačním stole, nebo spáchal sebevraždu po svém sexuálním dobrodružství a následném veřejném skandálu. Po vydání Houdiniho životopisu, který se producenti snažili přetvořit v muzikál, se Gresham ubytoval ve stejném hotelovém pokoji na Times Square, kde napsal první verzi scénáře k filmu Ulička přízraků, spolykal hrst prášků na spaní a 14. září 1962 zemřel. Svého rozhřešení se nikdy nedočkal.
Zeena dodává, že její otec zemřel sedm let předtím na následky kletby, kterou na něj uvalila v reakci za jeho přiznání, že na ni někoho poslal s úmyslem ji zabít. Lékař, který byl přítomen LaVeyově smrti, Zeeně sdělil, že „nikdy neviděl srdce tak důkladně prohnilé a bez naděje na záchranu“.
Když v listopadu 1947 natočilo Nat King Cole Trio instrumentálku s názvem The Geek, objevily se v karnevalové sekci Billboardu inzeráty s výhradami typu: „Žádná podivínská, školometská či dívčí show“.
Gouldingova Ulička přízraků původně končila stejnou scénou, která uzavírá i del Torovu adaptaci románu. Magorství je poslední stádiem pouťových podvodníků a zlatokopů, kteří si zahrávají s okultismem, a Stanton vyšiluje tak dlouho, dokud se neupije k smrti.
Studio trvalo na tom, aby byl natočen nový konec, který nabídne naději na vykoupení magora, jehož ztvárnil Power. Nové závěrečné titulky ve filmu se vysmívaly tomu, jak tento krok zmařil každou šanci na to, o co se film snažil.
„Jak může člověk klesnout tak nízko? Dostal se příliš vysoko.“
To, co je nahoře, je i dole, a naopak.[26]
∴
[1] Cronos. Režie: Guillermo del Toro. Mexiko, 1993.
[2] Fulcanelli je pseudonym neznámého autora dvou stěžejních alchymistických knih Tajemství katedrál (Trigon, Praha 1992) a Příbytky filosofů (Trigon, Praha 1996).
[3] Hellboy. Režie: Guillermo del Toro. USA, 2004; a Hellboy 2: Zlatá armáda. USA / Německo, 2008.
[4] Srv. Alexandr Běljajev: Člověk obojživelník. Hlava profesora Dowella. Mladá fronta, Praha 1958.
[5] Tony Sokol: How Nightmare Alley Conjured Real Occult Worship. Den of Geek, February 11, 2022.
[6] Podrobně viz Mel Gordon: Erik Jan Hanussen. Hitler’s Jewish Clairvoyant. Feral House, 2001.
[7] Hanussen. Režie: István Szabó. Maďarsko / Západní Německo / Rakousko, 1988.
[8] Chladné čtení, ang. cold reading, je způsob, jakým astrologové, iluzionisté, jasnovidci, léčitelé, manipulátoři apod. přesvědčují klienta, že znají vše o jeho osobnosti a problémech. Jde o souhrn více technik, pomocí nichž dokáže uživatel chladného čtení – takto jasnovidec či vykladač – vzbudit u svého protějšku dojem, že o něm ví více, než je ve skutečnosti pravda. Příkladem těchto technik jsou vhodně pokládané otázky, analýza mluveného projevu, čtení řeči těla či posuzování vzhledu klienta, tj. pohlaví, oblečení, rasy, etnicity atd.
[9] Ve slangu podsvětí z konce 19. století se pod pojmem ghost racket nebo spook racket rozumí velmi specifický druh podvodu. Vyděrač se vydává za „spiritistické médium“ nebo „okultistu“ a tvrdí, že má nadpřirozenou moc, například schopnost předpovídat budoucnost, snímat magickou kletbu nebo komunikovat s duchy zemřelých. Pomocí kouzelnických triků a psychologické manipulace je pak „cílová skupina“ – obvykle důvěřivá, rozrušená osoba – přesvědčena, aby za služby vyděrače působícího na poli okultismu zaplatila a nadto platila tak dlouho, dokud bude vyděrač schopen tento podvod pěstovat.
[10] Parní varhany používané zejména na říčních lodích, poutích a v cirkusech.
[11] Srv. Star Trek Enterprise, díl S02E16 nazvaný Future Tense (Čas budoucí).
[12] Den of Geek je webová stránka se sídlem v USA a Velké Británii, která se věnuje zábavě se zaměřením na pop-kulturu. Web také vydává dvakrát ročně časopis.
[13] Šrí Rámakršna byl indický mystik a hinduistický filosof, klíčová postava hinduismu 19. století. Často byl nazýván titulem Paramahansa Jógánanda. Byl učitelem Svámí Vivékánandy. Kromě hinduismu přijal i islám a křesťanství.
[14] Angl. shake hands, původně výraz pro sex dvou lesbiček, když se neslušelo říkat to nahlas. Později v případě, kdy chlap spí se ženou, která už má jiného muže.
[15] Paschal Beverly Randolph (1825-1875) byl americký spisovatel, esoterik a spiritualista významný především dílem na téma sexuální magie a erotické alchymie a založením prvních rosekruciánských organizací ve Spojených státech. Jeho dílo významně ovlivnilo učení magického řádu Ordo Templi Orientis. Viz rovněž Francis X. King: Kvazi-tantrismus 19. století: Pascal Beverly Randolph a jeho Magia sexualis.
[16] Alternativní latinský název, Ecclesiasticus, doložený ve 3. století církevním otcem Cypriánem, označuje knihu používanou ve shromáždění.
[17] Gematrie je židovská numerologie, odvozování slov od číselné hodnoty hebrejských písmen.
[18] Targum, hebr. „překlad“, je označení pro aramejský převod hebrejského textu Bible.
[19] Radek Chlup: Proklos. Herrmann & synové, Praha 2009, str. 401.
[20] V mytologii, folklóru a fantasy literatuře je měnění podoby schopností fyzicky se proměnit díky vrozené nadlidské schopnosti, božskému zásahu, démonické manipulaci, kouzlům, čárám nebo zděděné schopnosti. Idea měnění podoby se objevuje v nejstarších formách totemismu a šamanismu, stejně jako v nejstarší existující literatuře a epických básních, jako je Epos o Gilgamešovi a Iliada.
[21] Ten, kdo používá bystrou mysl, hypnózu nebo sugesci k mistrné manipulaci s myšlením a chováním jiné osoby.
[22] Srv. The Rolling Stones: Sympathy For The Devil, viz https://youtu.be/Jwtyn-L-2gQ, souvislost najdeme v textu písně: „Pleased to meet you / Hope you guess my name / But what’s puzzling you / Is the nature of my game.“
[23] V psychologii temná triáda zahrnuje osobnostní rysy narcismu, machiavelismu a psychopatie. Temnými se nazývají kvůli jejich zlovolným vlastnostem. Výzkum temné triády se používá v aplikované psychologii, zejména v oblasti vymáhání práva, klinické psychologie a obchodního managementu.
[24] Catskill Mountains je rozsáhlé pohoří na severu státu New York v USA. Nachází se přibližně 160 km severozápadě od města New York a 65 km jihozápadně od Albany. Pohoří zasahuje do pěti okresů: Delaware, Greene, Schoharie, Sullivan a Ulster. Nachází se zde Catskill Park.
[25] Srv. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest. Kniha o psychologii zločinu, jeho příčinách, zároveň ale je temným a poutavým příběhem o člověku, který je schopný zabít pro svou ideu.
[26] Srv. Tony Sokol: How Nightmare Alley Conjured Real Occult Worship. Den of Geek, February 11, 2022.
