Německá pohádka Janek Ježek[1] se nachází ve sbírce Pohádky bratří Grimmů. Finský folklorista Antti Aarne sestavil a v roce 1910 publikoval první verzi katalogu pohádkových bytostí a lidových pověstí pod názvem Katalog typů pohádek (Verzeichnis der Märchentypen), tzv. Aarneho-Thompsonův katalog. Jeho úkolem bylo na základě porovnání textů jednotlivých pověstí určit jejich původ, vznik a šíření a podle použitých motivů je klasifikovat. Hlavní hrdina, pohádková bytost Janek Ježek, je v něm uveden jako pohádkový typ[2] pod č. ATU 441 a rovněž s alternativním názvem pohádky Jinoch s ježčí kůží, doslova: s bodlinami.[3] Jeho dílo posléze doplnil a rozšířil německý literární vědec Hans-Jörg Uther, jehož práce vyšla v roce 2004 přeložená do angličtiny pod názvem The Types of International Folktales: Animal Tales, Tales Of Magic, Religious Tales, and Realistic Tales.[4]
V Číně a Japonsku je ježek obrazem bohatství, moudrosti, majetku, obranyschopnosti, neochvějnosti, cti, ale také prudkých záchvatů hněvu a agresivity, pasivní obrany a vyčkávání.
V Evropě byl ve středověku symbolem zlého ducha odnímajícího dobré plody srdce. Fysiologus uvádí tento obraz: ježek šplhá na vinnou révu až tam, kde se nachází hrozen, shodí na zem bobule a pak se po nich převaluje a nabodává si je na ostny. Poté je odnáší svým mláďatům a révu zanechává holou. Je třeba se držet správné duchovní cesty (vinná réva, Spasitel) a nedopustit, aby ji ježek (zlý duch) očesal o všechno dobré. Ježčí kůži si dávaly za ňadra kojící ženy, když chtěly sající nemluvně odstaviti.
V úvodu pohádky jsme seznámeni s osobami a pozadím příběhu.
Byl jednou jeden sedlák a ten měl peněz i majetku dost, ale i když byl tak bohatý, něco mu přece jen ke štěstí chybělo: neměl se svou ženou žádné děti.
Sedlák, člověk pracující s přírodou, „měl peněz i majetku dost“, jenže jak už to často v pohádkách bývá, nenavštívil je Bůh, a tak „neměl se svou ženou žádné děti“. Jejich manželský svazek nebyl naplněn, Dílo nebylo korunováno úspěchem, „něco mu přece jen ke štěstí chybělo“, a tedy dosud nenalezl Kamene.
Často, když chodíval do města s ostatními sedláky, druzí se mu posmívali a ptali se, proč že nemá žádné děti. Až ho to konečně rozzlobilo, a když se jednou vrátil domů, řekl: „Chci mít dítě, i kdyby to byl třebas ježek.“
Evokace myšlenky konečně přitakávající protikladu, archetypálnímu obrazu ne-já, takto temné a nevědomé části já, které je nutno vynést do vědomí a spojit v jednotě protikladů. Takový úkon je možný toliko za extrémních podmínek – fúze se zdaří jen za velmi vysoké teploty, které se těžko dosahuje, a ještě hůře udržuje po delší dobu.
Tu se jeho ženě opravdu narodilo děťátko a byl to napůl ježek a napůl chlapec.
Franz Kafka popisuje v povídce Proměna sen, v němž se probudí jako jakýsi hmyz. Teriomorfismus znamená zobrazování boha či uctívání božstev ve zvířecí podobě. Veles či Volos, chimérická bytost mající hadí tělo a medvědí hlavu, byl bůh skotu a lesů srovnatelný s Panem a Faunem; vládce podsvětí, kde je louka, na níž se pasou duše lidí a skotu, je to strážce předělu mezi světem živých a mrtvých, bůh zvířat a přeměňování se v ně. Ručitel smluv trestající jejich nedodržení, proto archetyp strážce řádu, práva a plynutí času. Patron lovu a pastvy, představoval bohatství – volstъ, voldyka a velijъ,[5] tj. „jmění náležející celému společenství“; etymologicky wel- značí „vidění, průzračnost, prozření“.
V pohádkách jsme se seznámili s postavami majícími způli zvířecí rysy: Janek Ježek, Kráska a Zvíře, Zlatohlav – totiž had se zlatou korunkou na hlavě.
Ježek, archaicky jež, ukr. ežys, lit. ezis, bělorus. ježýna, ožýna, moravsky paježiť znamená „nafukovati se“, naježit se pak expr. „naštvat se, rozzlobit se, nazlobit se, dopálit se, rozhořčit se, nasupit se“.
Jehla (Hans mein Igel), igla, ihla, panslov. jьgъla, odvozeno jьgo, „jho n. jařmo“ (ujařmený), srv. dále Jihlava, Jugoslávie, Jihoslávie. Jih je tam, kde píchá sluníčko. Jugulum je „hrdlo“, jugula, iugulae jsou tři hvězdy tvořící pás Orionův, „přepásati koho“.
Ježčí tvar se promítá i do architektury, viz echinos, střední část sloupové hlavice bochníkového tvaru. Ježovka, oursin – kterou staří Řekové nazývali εχίνος, echinos, tedy slovem velmi blízkým výrazu echeneis – je „malá ryba“, „kterou tolik lidí urozených i neurozených až dodnes hledá s takovými náklady a úsilím“. Na své symbolické plavbě „od arktického k antarktickému pólu“ ji hledal i sám Kosmopolita, jak uvádí ve filosofické hádance, kterou připojil na konec svého díla.[6]
Lid vycházeje z podobnosti jmen léčí nemoc jehlica – dobytčí nemoc motolice způsobovaná parazitem motolicí jaterní – rostlinou zvanou jehlice trnitá.[7] „Mít motolici“ znamená mít motání hlavy a závratě jako při uřknutí. Takového uřknutí se dočkali i ti dva, když převelice zatoužili mít potomka, dítě v jesličkách (Ježíšek).
Pro C. G. Junga jáství nelze omezit na obrazy světla nebo ho odloučit od jeho stínu. Jáství, archaicky úsobí, je „transcendentální koncept, který vyjadřuje sumu vědomých a nevědomých obsahů“ a jako takové „může býti popsáno jenom prostřednictvím protikladů“. Z tohoto důvodu je proces individuace mysterium coniunctionis [mystérium konjunkce protikladů], při němž je toto bytostné já zakoušeno při snoubení protikladných polovin“. Zjevení osoby Krista ztělesňuje potřebu dosáhnout tohoto spojení, přesto však u Junga tato postava nesplňuje očekávání ohledně cíle.
Jung se ve svém posledním díle Mysterium Coniunctionis: Studie o rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii[8] věnoval složitému úkolu popsat svoji představu mystické jednoty. Sjednocení protikladů je nesmírně přitažlivou ideou, neboť jest v ní obsažena psychologická celost, jenže onen obrovský zápas – skrývající se v jakémkoliv utkání se a snoubení s jinakostí a temnotou nevědomí – se vytratil s tím, jak byly Jungovy teorie vstřebány a začaly být považovány za samozřejmost. Tento názor zastává i jungiánský analytik Neil Micklem, který zdůrazňuje význam paradoxu, upřednostňuje jej před jednotou a poznamenává, že paradox se obvykle začne vykládat nesprávně a nabírat klamné zdání, jakmile se naše pozornost začne přesouvat směrem k mnohem přitažlivější myšlence sjednocení protikladů.[9]
Téma sjednocení protikladů přitahuje pozornost lidí, protože „odkazuje na celost“ a idea celosti se lehce může stát zkratkou k překonání zásadních tenzí. Jakmile však k tomu začne docházet, idea celosti ztratí své mystérium a moc a stává se z něj klišé nebo v horším případě karikatura. Když se soustředíme na dosažení celosti, je téměř jisté, že paradox mineme. Přesto je mystérium a paradox zásadní k pochopení toho, co Jung nazývá (bytostné) já.
„Paradox je charakteristický pro každou transcendentální situaci. Paradox obohacuje, protože jedině paradox se blíží chápání plnosti života a bez něj jsme niterně ochuzeni… Když mluvíme o paradoxu, máme na mysli přítomnost dvou konfliktních pravd ve vědomí najednou.“
Je tomu tak proto, že „se tímto způsobem zjevuje jejich nepopsatelná povaha“.
Vědomě vnímat dvě konfliktní pravdy najednou vytváří obrovskou tenzi. Většina lidí, je-li konfrontována s takovou situací, snaží se zmírnit tuto tenzi tak, že převedou paradox v jednotu téhož, avšak ve skutečnosti musí být pravda zachována a je zapotřebí pečlivého rozlišování, dokud transcendentní funkce nevytvoří opravdu symbolické řešení. Symboly se příliš snadno stávají intelektuální idealizací. A aby ještě dále ilustroval tuto kritickou studii, odkazuje Micklem na obraz hermafrodita na posledním grafickém listu díla Rosarium philosophorum v Jungově eseji Psychologie přenosu a poznamenává, že většina lidí ho prostě vidí jako symbol představující integrovanou celost, aniž by oni sami skutečně zakusili jeho grotesknost a monstrosní charakter. Krátce řečeno, podle Micklema je coniunctio, čili smíření protikladů, pro ego téměř nesnesitelnou monstrosností, kterou nelze tolerovat.
Je však důležité být s takovou zkušeností konfrontován, máme-li se dobrat opravdového poznání bytostného já. Tenze, o nichž mluvíme, „nás ničí, ale mohou také nás stvořit“, a tak jsme zakleti do opravdu prazvláštního paradoxu.
Ilustrace zobrazující „monstrum“ narozené v italském městě Ravenna v roce 1512 má poněkud zvláštní podtext: písmena X a Y na jeho těle jsou prapodivným proroctvím ohledně pozdějšího označování pohlavních chromozomů člověka.
Taková monstrosnost je přítomna v našich onemocněních a symptomech a je důležité neobracet se k ní zády, protože je úplně zásadní pro každé rozlišené vědomí celosti za hranicemi idealizované jástevní fantasie. Pro Junga dokonce ani postava Krista neobsahuje nejtemnější polohy psyché a přinejmenším pro některé křesťanské myslitele je myšlenka na spojení Krista a antikrista v intimním kontextu vskutku monstrosní představou.
Téma monstrosity a křesťanské psyché rozebíral rovněž Edward Edinger, který navázal na tuto záležitost, jíž si křesťanský symbolismus nevšímal, ani toho, jak se tato problematika v průběhu posledních dvou tisíc let vyvíjela.[10]
Vrací se k obrázku Pandora Hieronyma Reusnera, která právě – jak věří – skrývá podstatu alchymie, jež podle Junga byla nositelem oněch psychologických prvků, které křesťanství vyloučilo, a přitom mu sloužila jako protiváha.[11]
Jakmile to dítě uviděla, lekla se a řekla muži: „Vidíš, to je tvoje vina. Začaroval jsi nás.“
Symbolické zpodobení dokonání Velikého díla – sjednocení protikladů čili mysterium coniunctionis – tu ukazuje chimérickou bytost podobnou harpyji. Tento alchymicko-animální člověk jest plodem alchymické fúze člověka a zvířete, jeho temné i světlé stránky. Znamená také opětovný výstup na Babylónskou věž – jinou verzi vyhnání z Ráje – a návrat k původní a prvotní události: rajskému stavu Člověka před Pádem, před otevřením Pandořiny skřínky.
Předzvěstné obrazy ovlivňují naše chování a myšlenky. Ruské jágliť, související s „jehlou“, kterou vnímáme ve frázi „být jako na jehlách“, tedy být vystaven něčemu, co je nesnesitelné, však zde zastupuje výraz „planouti touhou“, „zahořet k něčemu“, „být fascinován“. To jest ono „začarování“ související s vyvoláním jinak nedostupného obrazu.
Na obrázku „Extrakce Merkuria a korunovace Panny“ z roku 1582 vidíme Nanebevzetí Panny Marie a její korunovaci. Dole se nachází to, co Edinger nazývá zrozením monstra. To, co je pro Edingera tak šokující, je že duchovní obraz nanebevzetí byl položen vedle „obrazu zrození monstra z hromady matérie“.
Celkový obraz reflektuje zápas o začlenění ženství a mateřského principu do křesťanské vize. Pro oko křesťana je takový obraz monstrosní, a pro samotného Edingera je dolní část obrázku o zrození z hmoty „podoben kukaččímu vejci, které bylo složeno do hnízda někoho jiného“. Vejce byl sneseno do hnízda této křesťanské vize a „vylíhne se z něj cos‘ neočekávaného!“[12]
„Co je nám to všechno platné,“ řekl muž. „Chlapce musíme dát pokřtít, ale kmotra si k takovému křtu vzít nemůžeme.“
Ježek nemá „otce od Boha“, jen toho „pozemského“, stvořeného, z matérie.
Žena řekla: „Nemůžeme ho také pokřtít jinak než jménem Janek Ježek.“
Když ho pokřtili, řekl farář: „Má takové ostny, že ho nemůžete dát do pořádné postýlky.“
A tak mu narovnali za pecí trochu slámy a Janka Ježka na ni uložili.
Pec jako (kovářská) výheň s „pomalým“ teplem, na niž je uložen Janek Ježek jako tyglík, aby byl (mnohokráte) prubován ohněm.
Nemohl se ani živit matčiným mlékem, protože by ji byl svými ostny popíchal. A tak ležel za pecí osm let a otce už zatím omrzel.
„Osm let“ představuje osm destilací. „Mléko od matky (mater, ze stvořené matérie)“ by se v tyglíku v této fázi Genese na peci připálilo, na obrázcích 34-36 od Barchusena, jež znázorňují sedmou destilaci, vidíme fázi, v níž lapis (Kámen) v retortě dosahuje své ohnivé přirozenosti. Zjevení Apolla a Luny (obr. 37) ohlašuje, že Kámen bude vbrzku připraven k transmutaci.[13]
Sedlák si přál, aby raději zemřel. Ale Janek Ježek nezemřel, zůstal tam ležet dál. Jednou byl ve městě trh a sedlák tam chtěl jít. Ptal se své ženy, co jí má přinést. „Trochu masa, nějaké pečivo a co patří do domácnosti,“ řekla mu žena.
Pak se zeptal ještě děvečky a ta chtěla pár pantoflíčků a sváteční punčochy s barevným klínkem.
Konečně řekl: „Janku Ježku, co ty by sis přál?“
„Tatíčku,“ řekl Janek Ježek, „přineste mi z trhu dudy.“
Dudy jsou měch plný vzDUCHu, odtud význam začarovaného nástroje pohádkové postavy Švandy Dudáka z příběhu Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák. Jeho dudy mají kardinální význam při hodech divých žen. Chodsky se nazývají „pukl“, což značí něco „odulého, vypouklého“, v západních Čechách se nazývá „kozel“. Dudy jako aerofon jsou založeny na „pumpování vzduchu“, a to buď dofukovaném ústy nebo pomocí koženého měchu. Dílo v tyglíku tedy musí být oxidováno vzduchem, než může zaznít zvuk (Logos) generovaný DUCHem.
Když se sedlák zase vrátil domů, dal ženě maso a pečivo, co jí koupil, pak dal děvečce pantoflíčky a sváteční punčochy s klínkem a konečně šel za pec a dal Jankovi Ježkovi dudy.
A jakmile Janek Ježek ty dudy dostal, řekl: „Tatíčku, jděte do kovárny a dejte mi okovat mého kohouta kokrháče, pak odjedu a už se k vám nikdy nevrátím.“
Jest známo, že bohové i bohyně se často proměňují v ptáky, avšak i obři oplývají stejnou schopností. Náš lid srovnává ohnivý element s kohoutem létajícím od domu k domu. Běžnou hrozbou je pak úsloví: „Posadím ti červeného kohouta na střechu!“
Jindřich Šimon Baar v románu Jan Cimbura[14] jej líčí takto:
„Ano, u samé cesty vozové – tam, kde se ztrácí, kde vchází cesta do stínu lesa, usedl si příšerný kohout červený a tluče křídly, až roj jisker jako ohnivé vločky sněhové ve sloupech dýmu vznáší se k nebesům.“
U starých pohanů byl veliký světooheň zván muspell, muspilli, mudspelli, muttspelli, srv. staroanglické spellian, „magicky slovem zaklínati“, příbuzné starogermánskému spel.
Jacob Grimm pak ve svém díle Teutonská mytologie uvádí, že jde o mýtickou aluzi a že význam tohoto slova se zdá skrývat v označení ligni perditor, „zhoubce dřeva“, a je třeba si připomenout, že řecké hylé, ὕλη, podobně jako latinské materia, znamenalo původně „dříví, dřevo“, dokonce „strom“, a to i ve smyslu světostrom (Yggdrasil). Červený kohout býval běžnou obětinou. Zlatem pokrytý kohout probouzí hrdiny, kdežto ten temný kokrhá v podsvětí. Praví se i, že červený a černý kohout kokrhá jeden po druhém. V jedné pohádce, jíž jest kupodivu právě Janek Ježek, sedí kohout na stromě v lese; „les“ je nevědomí a upomíná na něj úsloví „učit se z bible lesa“.
Kohout, gallum, je sluneční zvíře, vítězí zakokrháním (aerofon) při úsvitu dne nad mocnostmi pekelnými, všeobecně nad násilím a temnotou. Sousloví gallus super turri, „kohout na věži“, se objevuje počátkem dvanáctého století ve Francii, v jižním Německu však byl znám již o dvě staletí dříve.
„Ekhard vypravuje: když Uhři do kláštera Svatohavelského (Fanum s. Galli) vpadli, dva z nich vystaupili na věž, domnívajíce se, žeby onen kohaut (na vrcholku věže stojící, byl jejich domácí bůžek zlatý), kteréhož z látky měděné slitého nalezli, když ho jeden kopím dolu snímal, zkaušel a přitom dolu spadna, se zabil. Za tau příčinau Uhři bázní velikau Monastir opustili, nebo se skutečně domnívali: žeť sv. Havla a kohauta (gallus), jejž u vážnosti veliké měli, urazili (nebo tamtě stojí Monasterio, eo quod Gallus, deus ejus, ignipotens sit, tandem omisso).“[15]
Červený a šedý kohout kokrhají za kuropění k Duchu, a právě tak i bílý a šedý. Černá slepice je posvátná pro permoníčky. Černý kohout, jenž je od vylíhnutí chromý (kulhá jako kovář Héfaistos), má moc sejmout kletbu ze začarovaného zámku. Z kohoutího vejce se líhne i drak. To nejdelší ocasní péro kohouta si vytáhne ten vyvolený, otevřete s ním každý zámek, jehož se dotkne, můžete být neviditelní a všechno vidět. Kohout na (kostelní) věži n. zvonici představuje Ducha svatého. V Arábii je zván abul-jaksan, „otec bdělosti“.
Podle vypravování pátera Josefa Housera[16] tento od svého děda slýchával, „že sedláci okolo Prahy ještě ku konci 18. století o pouti svatovítské na hradě Pražském, do Prahy koláče a kohauty nosily, ač prý je jako za prastarých dob neobětovali; však předce v obyčeji měli, na ten den je přinášeti“, a pokračuje:
„Nemáme-li sv. Víta s kohautem v sošce vypodobněného na Hradčanech v Praze, v kostele sv. Víta na oltáři a v jiných chrámech Páně v Čechách, na knize zavřené, kterauž sv. Vít v ruce drží, kohauta vytvářeného? Neřídil-li se sám náš Spasa podle času zpěvu kohoutího, když sv. Petrovi řekl, jenž se k Ježíši Pánu před ukrutnau smrtí jeho hrdinsky stavěl, že ho nezapře, když mu řekl: „Petře! dřív než kohaut zazpívá třikráte mne zapřež.“[17] Stalo se tak. … Podle upamatování našich praotců českých bývali kohautové za starodávných dnů na některých kostelích v Čechách prý zlatí; a jak uvádí Guibert, ve svém věku se pamatuje na takového kaura zlatého na věži postaveného (gallus super turri).“
Podkovy jsou ohnivé boty, bez nichž je výstup na Skleněnou horu nemožný.
Otec se zaradoval, že se ho zbaví, a dal mu okovat kohouta. A když to bylo hotovo, Janek Ježek si na kohouta sedl a vzal s sebou i prasátka a osly, které chtěl v lese pást. Ale v lese s ním musel kohout vyletět na vysoký strom a tam zůstal Janek Ježek sedět a pásl tam osly a prasátka.
Prasátka a oslové jsou „to divoké“. V Egyptě bylo prase považováno za nečisté, neb Set (kanec) zavraždil Osirida, Židé zase měli kdysi dávno kance jako totemové zvíře. „Pasiž ovce mé.“[18] Prasátka byla obětována v průběhu prastarých řeckých slavností zvaných thesmophoria, Θεσμοφόρια, pořádaných na počest bohyně Démétér a její dcery Persefony, jichž byly účastny toliko dospělé ženy a rituály praktikované v pozdním podzimu (po výsevu ozimů) během slavností byly tajné a oslavovala se v nich plodnost země i lidí. Když Hádés unesl Persefonu, pásl poblíž pasáček vepřů své stádo. Jak se země otevřela, všechny pohřbila. Během thesmofórií pak ženy házely malá prasátka a falické symboly do štěrbin v zemi, symbolu to škvíry Matky Země.
Poimandres, řecky Ποιμάνδρης, známý rovněž jako Poemandres, Poemander nebo Pimander, je první traktát z hermetického souboru Corpus Hermeticum. Titul byl původně chápán ve smyslu „Pastýř lidí“, odvozený ze slov ποιμήν a ἀνήρ, avšak nedávné studie o jeho etymologii tvrdí, že je ve skutečnosti odvozen z egyptské fráze Peime-nte-rê, což znamená „Vědění Raovo“, „Znalost Raa“ či „Pochopení Raa“.
Nebeští bohové se však spolu střetli v říši větrů před branami slunce. Když dojde k povznesení mága tím, že vdechuje sluneční paprsky, uvidí „božský řád nebes: vládnoucí bohové vystupují do nebes a ostatní se vydávají na cestu. Pak lze spatřit postup viditelných bohů napříč diskem božím, což jest můj otec; a podobně je tomu s takzvanou trubicí, zdrojem ministrujícího větru.“
Sluneční paprsky, vítané kohoutem, mohly být tímto zvířetem rovněž personifikovány.
„Vdechuj [pneuma] z paprsků, vydechni třikráte co nejsilněji, a uhlídáš, kterak se pozvedáš a vystupuješ do výšin, takže se bude zdát, jako bys byl nad zemí.“[19]
Nejde však o liturgii, nýbrž theurgickou evokaci, v níž (podle slov autora) „veliký bůh Helios Mithra svému archanděli nařídil, aby mi ho zjevil, abych jako hledající mohl úplně sám vystoupit na nebesa a shlédnout celé universum“, tedy jako „kohout na věži“. Instrukcemi jsou pak následující stránky zcela prostoupeny popisem vizí vyplývajících z této evokace, nejprve je to sluneční disk, z něhož visí píšťala (aulos, aerofon), „zdroj ministrujícího větru“, vanoucího na východ i na západ.
Tento matoucí obraz fascinoval Junga, který tuto zvláštní myšlenku vůbec nechápal, ale zapsal si ji. Asi o čtyři roky později, během svého mytologického studia, objevil knihu Albrechta Dietericha, známého filologa, která vrhala světlo na onu fantazii. Toto dílo vydané roku 1910 pojednává o řeckém papyru z Bibliothèque Nationale v Paříži. Dieterich věřil, že v části textu odhalil liturgii Mithrova kultu. Text je bezpochyby náboženským návodem k provádění určitého vzývání, v němž je voláno Mithrovo jméno. Pochází z alexandrijské školy mystiků a ve významu se shoduje s dílem Corpus hermeticum. V Dieterichově textu čteme následující pokyny:
„Naber dech z paprsků, třikrát vdechni, jak nejsilněji umíš, a uvidíš se, jak se zvedáš a kráčíš vzhůru, takže si budeš myslet, že jsi uprostřed vzdušného prostoru … cesta viditelných bohů se zjeví skrze slunce, boha, mého otce; podobně bude viditelná i roura, zdroj službu konajících větrů [var. „zdroj ministrujícího větru“]. Neboť uvidíš ze slunečního kotouče jakoby dolů visící rouru: a to po krajinách Západu nekonečnou jako východní vítr; když je do krajin Východu určen jiný, tak podobně uvidíš po krajích otáčení (pohyb vpřed) jeho tváře.“
Tato větrná roura může být v jiném podání dosti dobře dudami. Představa větrné roury ve spojení s Bohem nebo sluncem existuje kolektivně nezávisle na obou těchto výpovědích nebo, jinak řečeno, že se vyskytuje i v jiných dobách a na jiných místech. Jisté středověké obrazy znázorňují Zvěstování prostřednictvím rourovitého zařízení, jež sahá od Božího trůnu k tělu Marie. Spouští se jím buď holubice nebo Jezulátko. Holubice je oplodňovatel, Duch svatý – vítr. Tři trny evokují kohoutí hřebínek.
I egyptská Nuit polyká prasátka, tj. hvězdy. Osel odkazující na Pana a Fauana jest symbolem pokory, trpělivosti a mírnosti, ale též moudrosti a proroctví; srv. Bileámovu oslici, která poklekla před andělem Páně.
V neolitu existovalo orákulum prasnice. Rytí rypákem v zemi se stalo předobrazem pluhu. Znovuzrození. Osel zahříval Ježíška v chlévě. Apuleiův Zlatý osel byl zvířetem spojeným s magií, temnými silami, s bohyní noci Hekaté, její dcera Empusae měla oslí kopyta. Římané nazývali mušle „malou prasnicí“ a „matkou duše“.
Nemělo by naší pozornosti uniknout ani to, že „dikobraz“ – slovo přejaté Svatoplukem Preslem z ruštiny, дикобра́з, takto „tvor divého (divokého) vzhledu“, ze složeniny ruských výrazů dik, dikij, což znamená „divoký“ a „obraz“ ve významu „postava, způsob“, nebo jako „divokému vepři podobné zvíře“, v řadě slovanských jazyků je totiž pojmenování divokého vepře odvozeno právě z jeho divokosti – má v angličtině podobu porcupine, z lat. porcus, „prase“, a spina, „jehlice“, tedy vlastně „prase jehličnaté“.
„Osedlat si kohouta“, tj. „osedlati si něco/někoho“ znamená „zvládnout/ovládnout“, vzhledem ke sluneční přirozenosti značí v Díle dobýt Merkura.
„Vyletět na vysoký strom“, pravděpodobně „dub“, znamená sublimaci, vypaření, čištění, též rozjímání, meditaci.
Seděl tam dlouhá léta, až se jeho stádo rozmnožilo a bylo veliké a jeho otec o něm nic nevěděl. A jak tam seděl na stromě, hrál na dudy a naučil se vyhrávat opravdu pěkně. Jednou tamtudy projížděl jeden král, který zabloudil, a uslyšel hudbu. Podivil se a poslal svého sluhu, aby se tam rozhlédl a zjistil, odkud ta hudba přichází. Sluha se rozhlížel, ale neviděl nic. Jen na vrcholku stromu sedělo malé zvíře a vypadalo jako kohout a na něm seděl ježek a vyhrával. Král nařídil sluhovi, aby se zeptal, proč tam to zvíře tak sedí a jestli neví, kudy vede cesta do jeho říše.
Ztracený král jest symbolem padlé duše a hudba zastupuje vábení a vemlouvání Ducha svatého.
Janek Ježek slezl se stromu a řekl králi, že mu cestu ukáže, jen když mu za to král přislíbí a upíše to, co ho první potká na královském dvoře, až se vrátí domů.
Král si pomyslil: „To mohu snadno udělat, Janek Ježek tomu přece nerozumí, mohu napsat co chci.“
A tak vzal pero a inkoust a něco napsal. A když dopsal, ukázal mu Janek Ježek cestu a král se šťastně vrátil domů.
Jeho dcerka, která ho už zdaleka viděla, se tak zaradovala, že mu běžela naproti a zlíbala ho. Tu si král vzpomněl na Janka Ježka a vyprávěl jí, jak se mu v lese vedlo a že musel podivnému zvířeti upsat a slíbit to, co ho první doma potká, a že to divné zvíře sedělo na kohoutu jako na koni a pěkně hrálo na dudy. Ale on že napsal na úpis, že to zvíře nedostane, co krále v zámku potká, protože Janek Ježek to stejně neuměl přečíst. Princezna se nad tím zaradovala a řekla, že je to dobře, protože by tam stejně nikdy nešla.
Ale Janek Ježek zatím pásl osly a prasátka a byl stále veselý, seděl na stromě a vyhrával na dudy.
Hudlař musí hudlati, aby starý král nalezl cestu k Janu Ježkovi a Janek Ježek naopak jest „ten, který ukazuje cestu“, „řidič Díla“, Amalrich.
A tak se stalo, že tamtudy jel jiný král se sloužícími a běžci a ten také zabloudil v lese a nemohl najít cestu domů, protože les byl příliš rozlehlý a hluboký.
I tenhle král uslyšel zdaleka pěknou hudbu a řekl svému běžci, aby se podíval, co by to mohlo být. Běžec šel a došel ke stromu a uviděl tam sedět kohouta kokrháče a na něm Janka Ježka. Ptal se ho, co tam nahoře dělá.
„Hlídám tu své osly a prasátka,“ řekl Janek Ježek.
„Ale co vy byste si přál?“
Běžec mu vyprávěl, že zabloudili a nemohou najít zpáteční cestu do říše svého krále. A zeptal se ho, zda by jim cestu neukázal. Janek Ježek slezl s kohoutem ze stromu a řekl starému králi, že mu ukáže cestu, když mu za to dá, co ho první potká doma v zámku. Král řekl ano a dal Jankovi Ježkovi úpis, ve kterém stálo, že to dostane. Když to udělal, rozjel se Janek Ježek na kohoutovi před nimi a ukazoval mu cestu. A tak se král dostal zase šťastně do své říše.
Ale jakmile vstoupil na dvůr, bylo po radosti. Měl jednu jedinou dceru, která byla překrásná. A ta mu vyběhla naproti, padla mu kolem krku a zlíbala ho ze samé radosti, že se její otec vrátil. Ptala se ho, kde se tak dlouho toulal světem.
A tak jí vyprávěl, že zabloudil a že by se byl málem vůbec nevrátil, nebýt polovičního ježka a polovičního člověka.
Ten že seděl v lese na kohoutu jako na koni, a tak krásně hrál a pak mu pomohl vyjít z lesa a ukázal mu cestu. On že mu však za to musel slíbit, co ho první na královském dvoře potká, a to že je ona, a proto že je teď tak smutný. A princezna slíbila, že s podivným ježkem ráda půjde, když si pro ni přijde, že to udělá starému otci k vůli.
„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“[20] Přijímá vyšší vůli, vůli Otce. Z osobního hlediska se tím myslí všechny zápasy v životě pozemském: „každá tvrdá životní zkušenost“.
Edinger, aby vylíčil tyto bolestné zkušenosti, přiléhavě cituje ze Shakespeara:
„surovost osudu a jeho rány, … moře trápení, úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla, ta dlouhá bída, jíž se říká život, … kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů… Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem?“[21]
Je-li člověk poctivý, nelze tyto rány osudu přejít nějakou idealizovanou transcendencí. Takové zkušenosti zraňují, působí palčivou bolest a jednoho doženou až k šílenství, někdy pak upadne do deprese, která nás zabíjí, stejně se ale musíte uráčit vzít je na vědomí, zdolat je a učinit vědomými, má-li dojít ke skutečnému uvědomění bytostného já. Živá zkušenost s jástvím je monstrositou. Souběh protikladů je něco, co ego vyděsí až k smrti a vystaví ho trýzni, podkopá jeho morálku a vede ke zneuctění všeho v každém rozumném ohledu. Jde o znásilnění všeho, co jsme si zvykli považovat za přirozené, rozumné a normální.
Alchymická tabule ukazující sjednocení protikladů jakožto monstrosnost se pokouší zachytit tento pocit. V samém počátku Díla, když k těmto protikladům přistupujeme, nejsou zprvu úplně rozlišitelné. Tato situace se popisuje jako monstrum, nebo nezralá jednota, a tou je totiž každá jednota, jež se nediferencuje prostřednictvím zřetelně rozdílných skutečností, a v duchovních stavech můžeme mluvit o „obrazech“, „čistém světle“, „prázdnotě“ „rozkoš ze spojení“.
Ale Janek Ježek pásl dál svá prasátka a ta měla zase nová mladá selátka a už jich bylo tolik, že jich byl plný celý les.
Multiplikace měla v Díle zdárný průběh a les ožil množstvím zvěře.
A tu už Janek Ježek nechtěl dál zůstat v lese a dal vzkázat svému otci, aby vyklidili všechny chlévy ve vsi, že se vrátí s tak velikým stádem, že každý, kdo bude chtít uspořádat zabíjačku, bude mít masa dost. Když to jeho otec uslyšel, zamračil se, protože myslel, že Janek Ježek už dávno zahynul. Ale Janek Ježek si sedl na svého kohouta kokrháče, hnal před sebou všechna prasátka do vesnice a nechal je pozabíjet. Bylo vám to krveprolití a jatka, že se to rozléhalo na dvě hodiny cesty kolem.
Duch se zbavuje svého „bohatství“, tj. „obrazů“, „dikobraz“, zbavuje se „svých bodlin“, oprošťuje se, aby byl připraven ku svatbě.
Pak řekl Janek Ježek: „Tatíčku, dejte mi kohoutka kokrháče ještě jednou v kovárně okovat, pak odjedu a do smrti už se nevrátím.“
Nové „okování“ značí novou destilaci.
Otec mu dal kohouta ještě jednou okovat a byl rád, že se Janek Ježek už nechce nikdy vrátit.
Janek Ježek jel potom do té první říše.
Kde ho nepřijali, aluze na Krista a Izrael. „Vyslal své služebníky, aby přišli, že vše je připraveno“ (Lk 14,17). Ale oni nepřijdou, kteří jsou pozvaní. „Tyto všecky pozvěte a pozvěte chudé a slepé a chromé a nemocné. A ti vejdou k hostině a jinak nikdo“ (Lk 14,21-24).
Král té říše nařídil, přijde-li tam někdo na kohoutu a s dudami přes rameno, aby na něho všichni stříleli a bodali a bili ho, jen aby se nedostal do zámku. A když teď Janek Ježek přijel, vyřítili se na něho s bodáky. Ale on zasadil kohoutovi ostruhy, vzlétl do výšky a přeletěl bránu a rovnou ke královu oknu. Tam si sedl a zavolal na krále, ať mu dá, co mu slíbil, jinak že jeho i jeho dceru připraví o život.
Musí se v oproštění vše odevzdat Bohu, nic nelze zachránit.
Tu král své dceři domlouval, aby vyšla k Jankovi Ježkovi a zachránila tím život sobě i jemu. A tak se princezna oblékla do bílého, otec jí dal vůz se šesti koňmi a mnoho sloužících, zlata i majetku. Princezna nasedla do vozu, Janek Ježek i s kohoutem a s dudami vedle ní, pak se rozloučili a odjeli. Král si pomyslel, že se s ní v životě už asi neshledá. Ale stalo se něco docela jiného, než čekal. Když dojeli kus cesty za město, Janek Ježek svlékl princezně bílé šaty a do krve ji popíchal svými ježčími bodlinami.
Dílo nezbělalo, naopak, bylo účinkem převeliké horkosti (ježčí bodliny) spáleno.
Pak jí řekl: „Tohle je odměna za vaši proradnost. Vrať se domů, nechci tě.“
Odehnal ji domů a tam se jí až do smrti kdekdo posmíval.
A Janek Ježek jel potom na kohoutu se svými dudami do druhé královské říše, kam ukázal z lesa cestu druhému králi.
V této druhé říši se mluví to, co se myslí a cesta je tam přímá, nikoliv křivolaká jako v tom prvním království, a král té druhé říše není „křivák“, co jedno myslí a druhé (něco jiného) koná. V této říši je „jedno jediné jedno“.
Ten však dal rozhlásit, jakmile přijde někdo, kdo bude jako Janek Ježek, aby mu vzdali zbraní čest, vpustili ho do města, provolali mu slávu a zavedli ho na zámek.
„Někdo, kdo bude jako Janek Ježek“, tzn. kdy každý bude jako on.
Jakmile ho králova dcera uviděla, lekla se ho, protože vypadal opravdu prapodivně. Ale pomyslila si, že se nedá nic dělat, protože už to otci slíbila. A tak Janka Ježka vlídně přivítala.
Vlídnost znamená soucit, mít cítění s tím druhým, empatie.
Pak oslavili slavnou svatbu a Janek Ježek musel zasednout s ní k tabuli a sedět po jejím boku, a tak jedli a pili. Když nadešla noc a chtěli jít na lůžko, bála se princezna jeho ostnů.
„Nadešla noc“, nevzešlo jim dosud světlo osvícení.
Ale Janek Ježek jí řekl, ať se jen ničeho nebojí, že jí neublíží. A pak řekl králi, aby tam poslal čtyři muže, kteří by bděli a hlídali přede dveřmi komnaty a rozdělali veliký oheň.
„Čtyři muži“ značí čtvernost živlů, jod-he-vau-he; slova „bděli a hlídali“ svědčí o potřebě být ve střehu v této citlivé fázi Díla, neb všechny živly mají být v dokonalé rovnováze. „Velikého ohně“ je třeba pro fúzi při tzv. „malé svatbě“, dosažení bílého elixíru.
Až on vejde do komnaty a než ulehne na lůžko, že si svlékne ježčí kůži a nechá ji ležet u lůžka.
„Svléknutím ježčí kůže“ chápeme vzdát druhé, tj. světské přirozenosti, a přijmout či přijít k první, tj. nebeské přirozenosti.
Potom ať ti čtyři muži vskočí dovnitř a hodí kůži do ohně a počkají, dokud úplně neshoří.
Ve velikém ohni musí být všechny jednotlivosti (svébytnosti) spáleny, aby z pece mohl vyjít homunkulus, nový člověk; lapidifikace.
A když zvon odbíjel jedenáctou, vešel do komnaty, svlékl si ježčí kůži a nechal ji ležet u lůžka. Tu přišli ti čtyři muži, rychle ji uchopili a hodili ji do ohně. A když kůže shořela na prach, byl Janek Ježek vysvobozen. V té chvíli ležel v lůžku a měl docela lidskou podobu, jenomže byl černý jako uhel, jako spálený.
Ignis je očistný oheň imaginace – v pohádkách vložit do ohně značí odevzdat buď nebi nebo peklu. Ničí se tak pekelné úpisy ve špatném úradku učiněné. Hlava černého či etiopského Osirida se, pokud byla povařena, proměnila ve zlato. Když byla dotazována, k čemu slouží, odpověděla:
„Sloužím ti a nesloužím ti.“
Tato paradoxní odpověď odhaluje, že černá hlava je dvojčitá a merkuriální a reflektuje složitost nevědomé psyché, která se projevuje jako trickster, šprýmař, ale i jako průvodce. Je jak mužský, tak i ženský; egu slouží i neslouží. V tomto smyslu si můžeme představit, že tato hlava jest vzorem já nebo celostního člověka, což nikdy není právě sladká zkušenost.
Podle díla Dionýsia Areopagity O mystické teologii z toho, co lze o (první) příčině poznat, můžeme tvrdit, že (tato):
„není duše. Není ani mysl, ani představivost, ani názor, ani slovo, ani Ji nelze nijak pochopit. Není slovo ani myšlenka. Slovy ji nelze vyjádřit ani pochopit. Není počet ani řád. Není velikost ani malost. Není rovnost ani nerovnost. Není ani podobnost či rozdílnost. Ani netrvá (nestojí na místě), ani se nepohybuje. Nepřebývá v klidu ani nemá sílu, ani není síla, ani světlo. Nežije a není život. Není ani podstata, ani věk, ani čas. Není Jí vlastní žádné rozumové (inteligibilní) chápání. Není poznání ani pravda, ani království, ani velemoudrost. Není jedna (jednotka) ani jednota. Není božskost ani dobrota. Není ani duch v nám známém smyslu. Není ani synovství, ani otcovství, ani nic z nám nebo někomu jinému dostupného vnímání jsoucna. Není ale ani nic z ne-jsoucna, ani nic ze jsoucna. Ani jsoucno Ji nezná takovou, jaká je. Stejně tak Ona nezná nic ze jsoucna takové, jaké ono je samo sebou. Nejsou Jí vlastní ani slovo, ani jméno, ani poznání. Není ani temnota, ani světlo, ani omyl, ani pravda. Absolutně na Ni nelze aplikovat žádné tvrzení ani popření.“
V tomto textu nacházíme metaforu temnot nepoznaného, jež je považována za něco vyššího než poznání: tajemný mrak nevědomosti (nevědění); je to Bůh, který učinil stín svým místem úkrytu; temnota skrývající se ve světle; nahota, jež přesahuje světlo; zářivé a oslňující temnoty; oslepující tma skrytého ticha; paprsek božského stínu přesahujícího veškerou existenci; jas předstihující intenzitou temnotu; nadpodstatná božská temnota, cosi vymykajícího se potvrzení i negaci; mystická extáze; transcendentální energie, která jde mimo smysly a intelekt; zatmění vědomí, z něhož člověk přichází o rozum a zanechává ho tichu.
Dionýsios pak říká:
„Opouští vše poznatelné. Vše, co lze přijmout. V naprosté temnotě a neviditelnosti se celý dostává za hranice všeho. Už nepatří sobě ani ničemu jinému. Sjednocuje se s nečinností v nejvyšším smyslu slova. A ta už nezná žádné poznání (znalosti). Pak ničeho-ne-poznáváním chápe vše metaracionální.“[22]
Z takové litanie člověk pochopí zkušenost s procesem negativní teologie, která má tendenci redukovat jedno na ticho a temnotu, již ani temnotou nazvat nelze. Když dospějeme až tam, kde není co říct, je tam obraz božské temnoty.
Král poslal pro lékaře, ten ho natřel zázračnými mastmi a nabalzamoval, takže Janek docela zbělal a stal se z něho hezký mládenec.
Zbělání, ablace, vybělení je dílo Latony, albedo. Právě tak je tedy černá hlava či lebka i odkazem na memento mori, existenciální poznání vlastní smrtelnosti. Edinger tvrdí, že jde o „emblém pro operaci mortificatio. Je zdrojem úvah o vlastní smrtelnosti a slouží jako prubířský kámen pravých a falešných hodnot. Přemítat o smrti může člověka přivést k pohledu na život z hlediska věčnosti, a tak se tedy černý smrtihlav může proměnit ve zlato.“
Toto proměnění z Jana Ježka „černého jako uhel, jako spáleného“ se „zbělením stal hezký mládenec“. Během nejbožštějšího proměnění na hoře,[23] kdy se Ježíš ukazuje jako Syn Boží, nás Jeho světlo ozařuje nejsvětlejší září stejně jako učedníky. „Nevášnivou a nehmotnou myslí inteligibilně přijímáme Jeho světelné dary a sjednocování, jež překonávají naše myšlení.“[24]
Když to královská dcera uviděla, zaradovala se a na druhý den vesele vstali, jedli a popíjeli a podruhé oslavili tu pravou svatbu a Janek Ježek dostal od starého krále jeho říši.
„Pravá svatba“ je ta královská, „velká svatba“ s dosažením červeného elixíru. Královský purpur, rubedo.
Když uplynulo hezkých pár let, zajel se svou manželkou k svému otci a řekl mu, že je jeho syn. Ale otec řekl, že žádného syna nemá. Že kdysi měl jednoho, který se narodil jako ježek s bodlinami, a ten že mu odešel do světa. Janek se mu dal poznat a starý otec se upřímně zaradoval z jeho štěstí a odešel s ním do jeho království.
*
A to je konec mé pohádky.
A vy s ní běžte ven do zahrádky.
*
okultura © xiiMMxx
Psáno pro: Matrix & okultura
[1] Hans mein Igel (KHM 108) se nachází v rozsáhlé sbírce pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen, která postupně vyšla v letech 1812-15, 1822 a 1857.
[2] Märchentyp.
[3] Jüngling mit Stachelhaut.
[4] Academia Scientiarum Fennica, 2004.
[5] Srv. „vladyka, vladař“.
[6] Viz San: Arktos, https://www.okultura.cz/WordPress/arktos/.
[7] Ononis arvensis L. subsp. spinosa (L.).
[8] Carl Gustav Jung: Mysterium Coniunctionis I.-III. Studie o rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii. Malvern, Praha 2019, 2020, 2021.
[9] Neil Micklem: Jung’s Concept of the Self: Its Revelance Today.
[10] Edward F. Edinger: The Mysterium Lectures: A Journey through C. G. Jung’s Mysterium Coniunctionis. Inner City Books, Toronto 1995.
[11] Stanton Marlan: The Black Sun. The Alchemy And Art Of Darkness. Texas A&M University Press 2005, str. 152.
[12] Edward F. Edinger: The Mysterium Lectures: A Journey through C. G. Jung’s Mysterium Coniunctionis.
[13] J. C. Barchusen: Elementa chemicae. Leiden 1718.
[14] Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura. Novina, Praha 1933.
[15] Wacslaw Krolmus: Staročeské powěsti, zpěwy, hry, obyčege, slawnosti a nápěwy, str. 381.
[16] Wacslaw Krolmus: Staročeské powěsti, zpěwy, hry, obyčege, slawnosti a nápěwy, str. 379-380.
[17] Srv. Lk 22,61.
[18] J 21,15.
[19] Viz Scott Noegel, Joel Walker, and Brannon Wheeler: Magic In History. Prayer, Magic, and the Stars in the Ancient and Late Antique World. The Pennsylvania State University Press 2003, str. 226.
[20] Srv. Lk 22,42.
[21] William Shakespeare: Hamlet. Knižní klub, Praha 2002. III. 1., str. 66, překlad Martin Hilský.
[22] Sv. Dionýsios Areopagita: O mystické teologii. O božských jménech. Dybbuk, Praha 2003, str. 28-31.
[23] Mk 9,2-13.
[24] Srv. Sv. Dionýsios Areopagita: O mystické teologii, str. 46.
