O pokladu srdce

171
Manly Palmer Hall: Zasvěcenci Plamene
(Trigon, Praha 2021)

Manly Palmer Hall: Zasvěcenci Plamene. Ten, kdo prožívá Život, má znáti nauku

88 stran, Trigon, Praha 2021, vydání první, brožované
ISBN 978-80-87908-47-1

Přestože je edice Polnice zaměřena na dílka nevětšího rozsahu, v již vydaných svazcích se objevují zajímavé tituly (příp. dotisky), ba přímo poklady, mj. eponymní Sedmá polnice Romana Kinkora, Jan Kefer: Theurgie, Pierre de Lasenic: Sexuální magie, Johannes Trithemius: De septem secundeis, Johann Valentin Andreæ: Christianopolis, Sain-Germain: Nejsvětější trinosofie.

Manly P. Hall se narodil roku 1901 v kanadské provincii Ontario Louise Palmer Hallové, chiropraktičce a člence Rosikruciánské společnosti, a Williamu S. Hallovi, který byl dentistou. Manly Hall prý svého otce nikdy nepoznal. V roce 1919 se se svou babičkou přestěhoval z Kanady do Los Angeles, kde se znovu setkal s matkou, která žila v Santa Monice, a téměř bezprostředně byl vtažen do arkánního světa mysticismu, esoterní filosofie a jejich základních principů. Hall se hluboce ponořil do „učení ztracených a skrytých tradic, zlatých veršů hinduistických bohů, řeckých filosofů a křesťanských mystiků i duchovních pokladů čekajících v duši člověka na odkrytí.“

Hall jako kazatel Církve lidu roku 1919 převzal Trinity Auditorium na předměstí Los Angeles. Ani ne o rok později se Hall zapsal do pořadí ohledně své první přednášky, jejímž tématem byla reinkarnace. Hall sloužil v Církvi lidu 17. května 1923 jako ministrant „a o pár dnů později byl jmenován stálým pastorem této církve“. Prvními psanými počiny byly dva kratší pamflety, The Breastplate of the High Priest (1920) a Wands and Serpents. V letech 1921 až 1923 pak napsal tři knihy, jako první právě Zasvěcence Plamene, vyšla v říjnu 1922, dále The Ways of the Lonely Ones, vydáno roku 1922, a následně v březnu 1923 The Lost Keys of Freemasonry. Hall se však svobodným zednářem stal až v roce 1954, tedy více než třicet let poté, co byla tato kniha vydána.

Manly Palmer Hall

Počátkem let dvacátých Carolyn Lloydová a její dcera Estelle – členové rodiny, která měla významný podíl v ropném poli ve Ventura County v Kalifornii – začaly „Hallovi posílat významnou částku ze svého příjmu z ropy“, který jejich peníze využíval k cestování a pořídil za ně i podstatné přírůstky do své knihovny staré literatury. Hallova „první cesta kolem světa mu měla umožnit studovat život, zvyky a náboženství v zemích Asie a Evropy“, zahájil ji 5. prosince 1923 a hradil ji z darů Carolyn Lloydové a její kongregace. Počátkem třicátých let, opět s využitím finančních prostředků od Lloydových, „cestoval Hall do Francie a Anglie, kde získal vůbec nejrozsáhlejší sbírku vzácných knih a manuskriptů z oblasti alchymie a esoterních věd z londýnské aukční síně Sotheby & Co.“ Prostřednictvím agenta se Hallovi podařilo v době hospodářské krize nakoupit zásadní množství vzácných knih a rukopisů za rozumné ceny. Když Carolyn Lloydová roku 1946 zemřela, odkázala Hallovi dům, 15.000 dolarů na hotovosti, a „zhruba 10.000 dolarů jakožto podíl z jejího ročního příjmu z akcií největších světových ropných společností po dobu 38 let.“

Hall se postupně proslavil a získal uznání za lektorskou činnost a interpretaci děl starověkých autorů a nejpraktičtější základy klasického idealismu, takže se mu reklamou a osobním jednáním podařilo shromáždit finance na knihu, jež vešla ve známost pod názvem Posvátné nauky všech věků (The Secret Teachings of All Ages), jejíž náklady byly v roce vydání, tj. 1928, odhadovány zhruba na 150.000 dolarů, třebaže cena jednotlivých výtisků se lišila. Celý titul knihy zní: An Encyclopedic Outline of Masonic, Hermetic, Qabbalistic and Rosicrucian Symbolical Philosophy: Being an Interpretation of the Secret Teachings concealed within the Rituals, Allegories and Mysteries of all Ages.

Poté, co Hall knihu vydal, „se z pouhého dalšího vážného mladého kazatele v Andělském městě stala ve dvacátých letech ikonická postava stále vlivnějšího metafyzického hnutí rychle se rozšiřujícího po celé zemi. Jeho kniha zpochybnila dohady o duchovních kořenech společnosti a přiměla lidi, aby se na ně dívali jinak.“ Hall zasvětil The Secret Teachings of All Ages „teorii, že v emblematických postavách, alegoriích a starověkých rituálech se skrývá tajná doktrína o niterných tajemstvích života, jež se mezi malou skupinou zasvěcenců uchovala nedotčená.“ Jeden spisovatel k tomu podotkl:

„Výsledkem byla úchvatná a snová kniha plná tajemných symbolů, hutných esejů a barevných ilustrací mýtických zvířat vystupujících z moře a andělských bytostí nad hlavami lvů, jež jsou svědky temných iniciačních rituálů v chrámech starověkých civilizací zalitých světlem pochodní, civilizací, jež ovládly skryté síly jsoucí mimo dosah moderního člověka.“

Mezi zásadní díla, které poté následovala, se řadí The Dionysian Artificers (1936), Freemasonry of the Ancient Egyptians (1937) a Masonic Orders of Fraternity (1950). Za sedmdesátiletou kariéru měl Hall přibližně 8000 přednášek doma i v zahraničí, je autorem více než 150 knih a esejů, a napsal bezpočet časopiseckých článků.

When Were You Born

V roce 1938 se objevuje v úvodní kratičké přednášce o astrologii k filmu s názvem When Were You Born,[1] jehož zápletku tvoří mysteriózní vrah vybírající si oběti pomocí astrologie. Hall napsal pro film původní příběh, podle něhož Anthony Coldeway sepsal scénář, a v titulcích je uveden i jako osoba vypravěče. David Fincher se jím inspiroval při režii své mysteriózní krimi Zodiac z roku 2007.[2]

Roku 1934 Hall založil v Los Angeles Filosofickou výzkumnou společnost (Philosophical Research Society, PRS), nevýdělečnou organizaci zaměřenou na studium náboženství, mytologie, metafysiky a okultních věd. PRS za tu dobu nashromáždila na 50.000 svazků, ale mimo to také vydává a prodává metafysické a spirituální knihy, hlavně ty, jejichž autorem byl Hall.

Hall byl rytířem patronem Zednářské výzkumné skupiny v San Francisku, s níž byl spojen už řadu let předtím, než se sám stal zednářem. 28. června 1954 byl Hall v San Francisku zasvěcen zednářské lóže č. 374, nazývané Klenot. Stupně Skotského rituálu dosáhl o rok později. Později ve Valley of San Francisco AASR získal 32°. 8. prosince 1973 – tedy 47 let poté, co napsal Posvátné nauky všech věků – byl Hall uveden do zednářského 33° (nejvyšší pocta udělovaná Nejvyšším koncilem Skotského rituálu) při ceremonii pořádané ve Filosofické výzkumné společnosti.

Roku 1942 Hall promluvil na shromáždění v Carnegie Hall o Tajném osudu Ameriky, což později dalo základ jeho stejnojmenné knize. V ní prostřednictvím řady příběhů tvrdil, že tajný řád filosofů přišel s ideou Ameriky jakožto země s náboženskou svobodou samosprávou. V jednom z příběhů Hall na důkaz americké výjimečnosti prohlašuje, že při podpisu Deklarace nezávislosti Spojených států amerických byl přítomen anděl a inspiroval je slovem Božím.[3] Prezident Ronald Reagan je znám tím, že do svých proslovů přejal některé ideje a fráze z knihy The Secret Destiny of America (1944) a v esejích zmiňoval alegorické Město na kopci. Hall se v Carnegie Hall znovu objevil roku 1945 na další silně navštívené přednášce, která měla název Platónovo proroctví o světové demokracii.

Manly Hall, věren svému mottu, střežil a chránil Plamen, takže přednášel takřka až do posledního dechu. Po jeho smrti, skonal 29. srpna 1990 ve věku 89 let v Los Angeles, byly některé ze vzácných alchymických knih Manlyho Halla prodány, aby měla PRS na provoz.

Akvizicí sbírky Manlyho Palmera Halla v roce 1995 získala Getty Research Institute jednu z předních světových sbírek alchymie, esoteriky a hermetismu.

Ve výkladu mystické symboliky se Manly P. Hall dostává (na str. 20) k hrobníkovu rýči a uvádí k němu:

„Chopme se tohoto rýče, který nám nyní hloubí hrob prostřednictvím našich životních vášní a emocí, a použijme jej k odkrytí tajné místnosti hluboko pod ruinami zříceného chrámu lidské duše.“

Samotný popis by zůstal osamocen a nepochopen, kdyby k němu nepřipojil následující výklad týkající se souvislostí křížové kosti a špádů:

„V Knize Thovtově, onom podivném dokumentu, který k lidstvu v jeho současném vývojovém stupni sestoupil v podobě balíčku hracích karet, nacházíme velmi pěknou symboliku. Ze čtyř barev karet se pikové figury [listy, špády, dýky, piky, meče, štíty, rýče] jako jediné odvracejí od symbolu. U všech ostatních barev se králové a královny dívají na malý znak v rohu karty, ale u piků se od nich odvracejí. Traduje se, že piky ♠ byly odvozeny od žaludu ♣, ale student okultismu na to má jiný názor. Spatřuje totiž v rýči, který byl po věky symbolem smrti, jistou část své vlastní anatomie. Když se znovu podíváte na obraz rýče, uvidíte, pokud jste někdy studovali anatomii, že hrobníkův rýč je jako páteř a jeho hrot ve tvaru piků, které se objevují v balíčku karet, není ničím jiným než křížovou kostí, os sacrum.

Tato kost tvoří základ páteře, ale je také [Longinovým, Parsifalovým] kopím z příběhu o ukřižování. Skrze ni a otvory, které v ní jsou, procházejí kořeny míchy, jež jsou vlastně kořeny Stromu života. Je to centrum, skrze které se vyživují a krmí spodní obratle páteře; sacrum spolu s kostrčí hloubí hroby pro všechny stvořené věci. Tento překrásný symbol hrobníkova rýče po věky používali bratři v mnoha mystických společnostech. Proudy a síly proudící míšními kořeny je nutno transmutovat a pozvednout, aby nasytily oltářní oheň na kladném, to jest horním konci páteře.“

»Rýčům pohov!«
Leni Riefenstahl: Triumph des Willens

Když už jsme narazili na jisté temnější okulturní aspekty nacistické symboliky (viz níže), pak v souvislosti s hrobníkovým rýčem je třeba poukázat na vcelku nenápadnou scénu z propagandistického filmu Triumph des Willens režisérky Leni Riefenstahlové, v níž se tento nástroj ženistů a sapérů stává mystickým symbolem sebepohřbení, rozumějme: své nižší přirozenosti či vůle. Smyslem jejich práce bylo „odstraňovat překážky a zátarasy, kopat zákopy, stavět mosty a podkopávat nepřátelská opevnění, zejména při obléhání“.

Nicholas Goodrick-Clarke v díle Černé slunce,[4] příp. i Okultní kořeny nacismu,[5] popisuje obskurní árijské teorie ve vztahu k tělu; jejich autorem byl mj. například i rakouský okultista a SS-Brigadeführer Karl Maria „Weisthor“ Wiligut a lze se s nimi seznámit v knize Tajný král,[6] nebo Miguel Serrano, jak lze vidět na obrázku zobrazujícím hinduisticko-nordické pojetí esoterní anatomie,[7] spojující „Die Ich-Bin-Rune“ právě s páteří (vpravo), ale i s čakrami (vlevo).

Miguel Serrano: Adolf Hitler, el Último Avatãra (1984)

Hall pak navazuje na symboliku rýče při výkladu lotusu (str. 26-31), spojovaným s šušumná, rosekruciánskou růží.

K ediční poznámce na str. 85: Ukázka ze vzpomínané str. 82 svědčí o původním decentním užití hinduistické podoby svastiky. Měla býti ponechána – moc tu autocenzuru nechápu.

Naše řeč uvádí slovo „piky“ jako pomnožné, ale hlavně ženského rodu, skloňované podle vzoru „žena“, srv. tamtéž: „Karetní slang tu dokonce vynalézá kuriózní tvary ženského rodu analogií ke slovu karta: Dej mi tam malou srdci (!), piku — tj. nízkou kartu určité barvy.“ A také: „Ve významu ‚barva v kartách‘ nemůžeme substantiv užít v singulárových tvarech. Říkáme tedy, že vynášíme piky, káry, kule (ale též červené, zelené), tj. určitou barvu karet.“[8]

Poznámka k typografii: už dlouho jsem v publikacích ctihodnějšího rázu nezahlédl – naštěstí – text vysázený tučně, takže ten na str. 8, nebo tučnou kursivou na str. 74, mne dost překvapil, stejně jako hojně se vyskytující versálky v textovém bloku. Dalo se tomu vyhnout. Tamtéž čteme: „Já jsem těla.“ Opravdu zde má být množné číslo?[9]

Přestože jde o rozsahem nevelikou práci a při povrchním posouzení se může zdát, že jde spíše – a to taky – o krmi pro začátečníky, poskytne vzdělanějším čtenářům mnoho podnětů k rozjímání.

Manly Hall 18. března 1990 na své 89. narozeniny po ranní přednášce

Tento dosud opomíjený americký hermetik se takto zásluhou Trigonu dočkal kýženého znovuoživení a nezbývá než doufat, že se seznámíme i s jeho dalšími díly.


[1] When Were You Born. Režie: William C. McGann. USA 1938.

[2] Zodiac. Režie: David Fincher. USA 2007.

[3] Srv. Jared Yates Sexton: The Cult of the Shining City Embraces the Plague, viz https://newrepublic.com/article/157062/trump-falwell-evangelicals-coronavirus.

[4] Nicholas Goodrick-Clarke: Černé slunce. Árijské kulty, esoterický neonacismus a politika identity. Eminent, Praha 2006.

[5] Nicholas Goodrick-Clarke: Okultní kořeny nacismu. Tajné árijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii. Eminent, Praha 2008.

[6] Karl Maria Wiligut: The Secret King: Karl Maria Wiligut, Himmler’s Lord of the Runes. Dominion 2001.

[7] Miguel Serrano: Adolf Hitler, el Último Avatãra, 1984.

[8] Naše řeč, sv. 74 (1991), č. 1, str. 53-54, viz http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=6993.

[9] Po napsání recenze jsem byl -zz- odkázán na originální text, viz https://esotericawakening.com/wp-content/uploads/2018/08/Initiates-of-Flame.pdf, kde stojí: „I am the bodies. If you would go on to the temple you must master me, for I am within you.“ Lze číst např. takto: „Jsem i to tělesné.“


 

Apologetika svastiky

 

Hrobka biskupa Huyshe Wolcotta Yeatman-Biggse

Že v historii zaúřadovali nacisté, kteří ji v pravotočivé podobě přejali, je sice smutné, ale kvůli tomu se nebudeme přidávat k nekulturním „čističům“, kteří zběsile provozují obrazoborectví, kácejí sochy, mažou lidi z fotografií a z historických knih v novodobých překladech vypouštějí celé věty, ba i odstavce?

To abychom už už utíkali do Coventry k ruinám katedrály svatého Michaela, ke katafalku slavného biskupa Huyshe Yeatman-Biggse – jehož socha se skví na víku a mitru má po obvodu zdobenou právě svastikami – zažehli svařovací hořák a všechny ty kleté obrazce dočista vypálili!

A neměli bychom se u toho zastavit. Za kanálem La Manche je zhýralá Francie s cizoložnou Paříží, vrazíme tam do muzea v Louvre, najdeme starodávnou achájskou sošku „panenky“ s nezvykle protaženým hrdlem zdobeným právě tetragammadiony (svastikami), a protože máme příhodně po ruce sprej, pro jistotu to zastříkáme – odsekávat je tentokráte nebudeme, nejsme přece barbaři!

Odtamtud je to kousek do antického města Paestum nacházejícího se v Itálii v oblasti Kampánie, kde je archeologické muzeum, poohlédneme se po (bezhlavé) soše bohyně Héry mající pod límcem kol dokola opět svastiky, sprej jsme nezahodili, proto bezhlavě s chutí do toho.

Řecko je za rohem, je tam Artemidin kráter, jejíž postavu obletují tetraskeliony, takže dolů s nimi! V Athénách jakbysmet.

Minojská váza z Kréty

Mínojské hrnčířství se na Krétě taktéž bezradně uchýlilo ku zdobení svých hrnců svastikami, ideální tedy bude je rozbít, dá to méně práce.

Ostatně Sumerové na tom nebyli myšlenkově nejlépe, i oni na dno mís razili všelijaké hákové kříže, čtyřramenné vírníky a větrníky.

Dále vyrazíme do chrámového komplexu v Baalbeku, k Jupiterovu chrámu, vezmeme majzlík a z reliéfu tam odtesáme další svastiku, a rozhodně se porozhlédneme, jestli jsme nějakou nevynechali.

Stříbrná mince z Korintu, asi 550–500 př. n. l.

Pak se musíme rozhodnout, jestli vrazíme do Afriky, protože v Ghaně jsou Ašantové nebo Akanové nepochopitelně si libující v symbolech nazývaných adinkra, k nimž patří zase ty nepatřičné svastiky, které sem náckové zanesli nejspíše už před staletími, jak se podle temné mytologie sluší, a ti je bez obalu sázeli na kachle; anebo s letlampou raději vyrazit do Turecka k branám chrámu Boží Moudrosti, Hagia Sofia, na nichž je svastikový vzor?

Keltský kněžský kámen (7. stol.)

Indie? Raději ani nemluvit. Tam teprve bude práce…

A Čína? Kultura Majiayao – v horní oblasti Žluté řeky ve východní části Gansu, východní části Qinghai a v severním Sichuanu – se neostýchala cpát je dokonce i na pohřební urny.

Sákryš, na ostrovech, ve východním Skotsku v hrabství Perth, jsme málem zapomněli na piktskou náhrobní desku ze sedmého století, ukrytou před námi v muzeu v obci Meigle, tu zase zohavily motivy propletených lidských postav tvořících nenápadně – ale nám nic neunikne! – svastiku…

Přes moře je to kousek do Irska, kde by se daly z keltského památníku ze čtvrtého století odtesat minimálně dvě pobuřující svastiky, letadlem to vzít na Island – bacha na Odina a Thora, kteří se rádi šňořili těmito obrazci fylfotů! –, pak do Skandinávie a určitě i do bývalé Germánie, kde se rovněž leccos najde.

A aby si ani soudruzi v Americe nemysleli, že na ně řada nedojde, tak pozor na močickou a sicánskou keramiku a u Hohokamů, v jejichž pyramidách z blátěných cihel se našly nádoby s tímto „zdobením“, a dokonce je ještě dávají na odiv v muzeu Pueblo Grande ve Fénixu v Arizoně.

Doufáme, že „kenslkulturistům“ neochabne svalstvo, dají to, a vymýtí bohapusté relikty nacistického „kalčrksindlu“ po celém světě následujíce tento chabý itinerář, posbíraný toliko narychlo v zápalu pro věc.

Japonsko