O lovu světel

152
Péter Borbáth: Strkhal a Necho. Cesta za Strkhalem
(Malvern, Praha 2020)

Péter Borbáth: Strkhal a Necho. Cesta za Strkhalem

72 stran, Malvern, Praha 2020
Ilustroval Dávid Remsey
ISBN: 978-80-7530-270-0

Strkhal a Necho žijí v domě obehnaném plotem a zdá se, že svoje území nikdy neopouštějí, o to více se jim změní náhled na svět, když se jim při hledání klobouku hřiba satana, který po jednom hodu ulétl, naskytl  výhled do kraje, který se zdál být nekonečný a Strkhal jej nazval Říší blýskavého kovu.

Od té chvíle se tam vydávali každý den a Strkhala tam okouzlila světla; zpočátku chytal malinké záblesky, později číhal za soumraku na dlouhé svazky světelných paprsků, a pak zatoužil po světle ranního slunce.

Na čekanou na světla vycházeli před rozbřeskem, kdy byla celá krajina ještě ponořena do tmy, tak si Strkhal připevnil na čelo úplně malinkou lucerničku. Na lovu světel se tito dva – světlonoš s lucernou a jeho přítel, přemisťovali na pozorovatelnu, kde vykonávali strážní hlídku na věži na nejvyšším bodu železného vršku, z níž vyhlíželi daleké hřebeny železných hor a zpoza nich slabounké předzvěsti zlatého úsvitu, z nějž byl u vytržení.

Co Strkhal a Necho viděli

Světla pojmenovával a popisoval: jitřní světlo padá na všechno jako obrovité prostěradlo, takže zákonitě vznikla otázka, kterak by bylo možné je poskládat? A stanovil hnedle úkol: Najít ještě za noci poskládané jitřní světlo.

Poskládané jitřní světlo

Neméně pozoruhodné bylo tzv. hlemýždí světlo, které je slizké a všechno poslintá. Přilnavé světlo s vysokou vazkostí jest výhodou při nanášení světlo na předměty jinak světloplaché, či dokonce rovnou světlo odmítající či odpuzující.

Hlemýždí světlo

Nikdo ani nemůže pochybovat o tom, že světlo též vylézá ven ze sporáku, máme tedy i sporákové světlo.

Sporákové světlo

Tato pokročilá luminologie svědčí o ryzím zápalu pro světlo a velkém pochopení jeho vlastností. Je to však činnost nadměrně vysilující a žádá si stejnou míru odpočinku, je-li nalezeno. Padne-li ovšem hlava přímo na formu na bábovku, dojde nárazem k vygenerování hluku, což lze zapsat rovnicí, napřed však stanovíme proměnné:

Ec = energie vynaložená na lov světla
Ekfb = kinetická energie uvolněná nárazem (zde do formy na bábovku)
Sf(hn) = uvolněný zvuk a utvořená forma (zde hlouček nárazíček)

Odtud dále odvozujeme:

Lc + Ekfb = Sf(hn)

Výsledkem na pravé straně rovnice je hlouček, nepatrný hluk, způsobený nárazem, takto nárazíček, a Necho nemeškal a pořídil si celou sbírku hluků; některé hřmotné, jiné sotva slyšitelné, odborně označené jako šramot. Již Arthur Schopenhauer si byl vědom zvláštní povahy hluku,[1] a podobně i Necho dospěl k poznání, že hluky se najednou začínají shlukovat. Ráno hluky pouštěl ven, aby se trošku proběhly kolem domu. Hluky jsou stvoření v zásadě mírumilovná, ale tu a tam se pohádaly. Sypání krupice bylo ve své noře spokojené, ale po čase se v zajetí stalo dost nevrlým. A tak kvůli hádání se hluků je Necho začal dávat do klícek nebo do bedýnek. Strkhal ukládal ulovená světla do kovových krabic, které nikdy neotvíral, jinak by mu světla prchla, než bys řekl švec.

Lovci světel

A tak došlo i na to, že se Strkhal a Necho vydali na cestu, aby polapili slunce.[2] První leč se moc nezdařila, slunce jim uteklo, leč síť byla na několika místech vyboulená a cosi se v ní hýbalo, svítili tam úplně malí kulatí tvorečkové a každý z nich mlel tisíci tenkými nožičkami, jak se snažili vyprostit ok drátěné sítě. Byla to slunčítka, s nimiž Strkhal dále experimentoval a nakonec to málem odneslo přátelství Strkhala a Necha, když se první po veliké bouřce vytratil kamsi do neznáma a přítel se jej vydal hledat. Na této pouti potká brouky magnetníky, ale hlavně Bačkořána, který jej nejdříve nasměruje do Bleskové soutěsky vzdálené šestatřicet skokodýlů, načež si vzájemně vysvětlí, že měl na mysli opravdický blesk, z něhož jeho přítel Strkhal, lovec světel, vyrobil bleskovou past a dočista zmizel. Usoudí, že má horečku (kdo také jiný by mluvil o bleskové pasti a lovu světel, no ne?) a protože Bačkořán měl srdce dokořán, vyzval Necha, aby jej následoval k Mirmince, kde se nadlábnou guláše ze světelných prasátek – toť byla výzva a Necho takové alchymii nemohl odolat.

Bačkořán

Protože jak Bačkořán, tak ani Necho neví, kudy jít, navštíví vynálezce Zavildu, který měl proti každé potíži nějaký mechanismus, tak vynalezl například vytahovač špíny z pupíku!

Po jistých půtkách o Zavildovu pozornost se tento nakonec nechá Nechem přesvědčit, vytáhne svoji světelnou mapu a společně přijdou na to, kde by Strkhal mohl být. Zjistili z ní, podle menší skupinky prchajících světelných puntíků, v níž dvě nebo tři tečky najednou ztmavly, že tam někdo určitě loví světla. Najednou se však na světelné mapě udělalo na západním svahu hory Kamnářky podezřelé šero, světla jedno po druhém neuvěřitelným tempem vyhasínala a Zavilda se vytasil s nápadem, že pomoci tu může jedině Tycho de Brahe. Pardon, vlastně Tiko de Břacha, maje snad i stejného břucha, toho však požádali, aby Necha a Bačkořána zavedl do Bleskové zóny a Zavilda žádost doprovodil slibem daru – broukompasu, sám je tam ale doprovodit nemohl, tak aspoň Nechovi věnuje jiný dar – časový tísnič, jím lze ve správný okamžik zastavit čas, ale pouze jednou.

Zavilda

A tak ti poutníci dorazí do Užguli, kde Necho objeví velice zvláštní obchod: HLUKY, ŠRAMOTY, TICHA – za mírné ceny. Starý pán tam nabízel čerstvě nasbírané kviky, drápoty, které se dají chovat v teráriích, a kobereček tichotepich­…

Svěřil se mu se svým trápením, že hledá přítele Strkhala, který chce ulovit slunce, což je pro něj jeho životní cíl. Obchodník s hluky jej poučil, že i on byl mladý, chtěl jsem získat největší hluk na světě, obrovský výbuch, který stvořil celý vesmír a marně je jeho mistr přesvědčoval, že se snaží o nemožné, a aby se raději zaměřil na menší nebo střední hluky, jenže on – jak jinak! – ze všeho nejvíc toužil po velkém třesku. Hledal ho, pídil se po něm tak dlouho, až přišel na to, že by nejdřív musel vynalézt cestování časem.

Obchodník s hluky

S jistým povykem se mezitím začali obyvatelé Užguli shromažďovat u městské sluňárny, protože se prý „cosi děje se sluncem“. Tam místní řečník svým spoluobcujícím kázal o příchodu užgulského Ragnaröku: „Čeká nás věčná zima a mráz a smrt!“ věštil hromovým hlasem. „Věčný mráz nás umoří, sníh usmrtí!“

Situaci neuklidnil ani užgulský sluneční mistr, který očernil předřečníka jeho přílišným zápalem pro studium literatury o době ledové, a že prý se samozřejmě žádného mrazu a ledu bát nemusí, nicméně i on připustil, že dřívější spolehlivé fungování slunce nějak hapruje – nedodržuje prý tu pravidelnost, která byla běžná v uplynulých tisíciletích. A z dálky tomu přizvukoval jeho vlasatý asistent:

„A bude věčný mráz! Vše zmizí pod sněhem!“

Obchodník s hluky Nechovi doporučil, aby si pospíšili a pro případ nejvyšší potřeby mu předal v malé ampulce ticho zatajeného dechu.

Mohli bychom předlouze a s mlaskáním rozebírat přelahodnost předloňské rezavé vody, příběh však uhání vpřed. Oním směrem, totiž vpřed, má ale vyrazit už jen Necho, neb dále s ním ani Bačkořán ani Tiko de Břacha jíti nemohou. Nejprve musí projít Kotlinou zapomnění, kudy bez potíží projde jenom ten, kdo má v Bleskové zóně práci důležitější než cokoli jiného, jinak zapomene i svoje jméno a nikdy se z kotliny nevyhrabe. A tak se Necho s broukem magnetníkem a jednou neonově zelenou housenkou ve vlasech vydá na závěrečnou pouť.

Černé slunce.[3] Říše zapomnění. Vody Styx. Temná noc duše.[4] Necho všechno zapomněl.

Temná noc Nechovy duše

Ku vědomí se vposledku probral díky hluku, který dělal svým pohybem. Ten pohyb ho spasil. Najednou si vzpomněl na sbírku hluků, lovení světel, na Strkhala a Bleskovou zónu a do žil se mu vlily nové síly.

Mezitím mág Strkhal zjistil, že brouk magnetník přitahuje slunčítko obrovskou silou, a tak by slunce mohl chytit do pasti s pomocí obřího magnetu. Začne do bleskové pasti jímat blesky, které strkal do veliké průsvitné koule, uvnitř níž vznikal mocenský systém daný tím, že každý nový blesk musel zápasit s nejsilnějšími blesky z těch, které byly uvnitř dříve, aby si vybojoval vlastní pozici. A všem bleskům vládla jediná mocnější bytost – Strkhal.

Koule s blesky

Alespoň to si myslel do chvíle, než zevnitř náhle vyrazila čtveřice nebo pětice blesků ostrých jako břitva, jeden zasáhl Strkhalovo rameno a druhý začal pálit jeho sešity, připlácly ho k zemi a chystaly se, že ho se vším všudy nechají shořet na prach.

Bleskový výprask ku osvícení

Zatím Nechovi broukompas ukázal cestu na Strkhalovu základnu, kde zpozoroval Strkhala, jak leží na zemi a kolem něho křižují blesky. Z nouze mu pomohl Zavildův časový tísnič, když otočil poprvé, jako by se nestalo nic:

„Utáhl podruhé a zdálo se mu, že vítr fičí o něco slaběji a saze poletují pomaleji. Po třetí otočce najednou všechno ztuhlo, blesky ve vzduchu znehybněly a saze se zastavily ve větvích stromů jako zmrzlé černé můry.“

Strkhalovi se blesky namotaly na ruce jako šlahouny popínavých rostlin, tak je opatrně odmotal a přítele zvedl a odnesl ho mezi stromy. Jenže kterak jej oživit?

Strkhal

Vzpomněl si na obchodníka s hluky a jeho ticho zatajeného dechu, jež nechal Strkhalovi vklouznout do nosních dírek a po dramatické chvíli se najednou nadechl, Necho mu nadzvedl oční víčko a neonovou housenkou mu posvítil do oka. Strkhal měl dojem, že vidí slunce, jak se přikutálelo těsně k němu.

„Je tady. Docela blízko,“ zašeptal. … Ani si nevšimli, že kolem nich znovu začal plynout čas, blesky se křižovaly na tmavé obloze a vítr opět zesílil, jako by chtěl dohonit všechno to chybějící foukání, které mu časový tísnič zatrhl.“

No a pak už se se vydali zpět z tohoto velkého dobrodružství zpět k domovu, ale jako kdyby měli oba vyměněné hlavy.[5] Strkhal byl hubený, tichý a zahloubaný, zatímco Necho oplýval nadšením z toho, co jej v uplynulých týdnech potkalo.

Strkhal a Necho jsou hrdiny alchymické dada-surrealistické pohádky v pouti slzavým údolím, a byť vypadá docela jinak než naše pozemská zahrada, přesto „tam zachází nízkost našich choutek, že nás nechává plakat po naší bídě a my přitom vzdorujeme nevyslovitelnému dobru nebes.“[6] Vidíme je zápasit s živly, zevními & niternými, a se zatajeným dechem (připravte si ampulku!) se účastníme jejich zápasu s nebem a zemí.

Číslo 9

Poetikou jejich příběh připomene filmovým znalcům buď krátkometrážní animovaný film 9 z roku 2005[7] režiséra Shane Ackera, nebo rovnou jeho celovečerní dystopickou verzi Číslo 9,[8] v němž podivní hadroví panáčci s čísly na zádech přežívají v troskách starého světa, z nějž neznámo kdy a proč zmizeli lidé. Pod převod původního filmu do celovečerní podoby se podepsali mj. filmoví vizionáři Tim Burton (Mrtvá nevěsta, Karlík a továrna na čokoládu) a Timur Bekmambetov (Noční hlídka), díky nimž se zrodil jedinečný a vizuálně okouzlující epos přesahující svým myšlenkovým poselstvím hranice animovaného filmu.

Péter Borbáth

Mezi další vizuální a ideové zdroje může patřit i Codex Seraphinianus, který vyšel roku 1981 jako ilustrovaná encyklopedie imaginárního světa, již v letech 1976 až 1978 vytvořil italský umělec, architekt a průmyslový designer Luigi Serafini,[9] a ručně napsaná šifrovanou abecedou imaginárního jazyka do manuskriptu encyklopedie, vyzdobená barevnými ilustracemi bizarní a fantastické flóry, fauny, anatomických nákresů, módních návrhů i potravy, občas srovnávaná se stále ještě nedešifrovaným Voynichovým manuskriptem, povídkou Tlön, Uqbar, Orbis Tertius od Jorge Luis Borgese, jakož i s dílem M. C. Eschera a Hieronyma Bosche.

Péter Borbáth: Strkhal a Necho
(maďarské vydání)

Zaujal mne nadmíru kreativní překlad Roberta Svobody a našinec může jen litovat, že nevládne maďarštinou, aby se podíval třebas na originály slov „broukompas“, „slunčítko“ nebo „skokodýl“.

Samostatnou kapitolou pak jsou blíženecké ilustrace Dávida Remseyho, u nichž mám pocit, že nahlížel Péterovi Borbáthovi do mysli a obrazy Strkhala a Necha mu z ní uzmul, nebo snad naopak Péter Borbáth použil proces benegesseritského vtiskování?[10]

Ať už je tomu jakkoliv, budiž sláva Malvernu, že nás s dílkem Sündör és Niru obeznámil a jest jen na nás, abychom se spolu s hrdiny vydali napříč Říší blýskavého kovu.


[1] Arthur Schopenhauer: O osudu, duchařství a hluku. Nová tiskárna Pelhřimov 2002.

[2] Srv. O milionáři, který ukradl slunce. Režie: Zdeněk Miler. Československo 1948.

[3] Srv. Stanton Marlan: The Black Sun. The Alchemy And Art Of Darkness. Texas A&M University Press 2005.

[4] Srv. Sv. Jan od Kříže: Temná noc. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995.

[5] Thomas Mann: Vyměněné hlavy, in Novely a povídky. Odeon, Praha 1979.

[6] Srv. Sv. Jan od Kříže: Temná noc.

[7] 9. Režie: Shane Acker. USA 2005.

[8] Číslo 9. Režie: Shane Acker. USA 2009.

[9] Luigi Serafini: Codex Seraphinianus. Rizzoli, Milano 2013.

[10] Srv. Frank Herbert: Série Duna. Svoboda, Praha 1988-2016.