Buď živ prací svých rukou a dobře se ti povede

179
Martin Žemla, Pavel Krummer (eds.): Metamorfózy Theofrasta Paracelsa
(Malvern, Praha 2021)

Martin Žemla, Pavel Krummer (eds.): Metamorfózy Theofrasta Paracelsa

240 stran, Malvern, Praha 2021, brožovaná
ISBN 978-80-7530-321-9

Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, řečený Paracelsus (1493-1541) se narodil u Ďáblova mostu nedaleko švýcarského Einsiedelnu. Byl synem zemského lékaře Wilhelma Bombasta z Hohenheimu, ze šlechtického rodu, který v 15. století zchudl podobně jako řada dalších šlechticů, a svůj hrad Hohenheim u Stuttgartu dali do zástavy. Paracelsův rodný dům v Einsiedelnu stál na poutní cestě do Santiaga de Compostela.

V letech 1536 až 1538 pobýval Paracelsus v Moravském Krumlově, léčil tam Jana III. z Lipé, dokončil svou knihu O tartarických onemocněních, a také tu napsal doslov ke knize Astronomia magna. Důvodem odchodu z Moravského Krumlova bylo zřejmě oslepnutí maršálkova syna Pertolda v důsledku neúspěšné léčby i smrti Jany z Perštejna, manželky Jana III. ze Žerotína. V roce 1537 pak údajně pobýval v Kroměříži, kde měl mít i svou alchymistickou dílnu. V archivech se rovněž nachází dopis vyhlašující pátrání po Paracelsovi (jmenován jako lékař Euffrastus) a ve Znojmě patrně došlo k nějakému soudnímu vyrovnání. Později Paracelsus putoval přes Bratislavu do Vídně.

Paracelsus odmítal některé antické osobnosti jako Rhazes,[1] Avicenna či Galén, naopak upřednostňoval alchymisty jako byli Morienus,[2] Hermés, Archelaos.[3] Vedle toho neuznával magické koncepty a teorie Agrippy z Nettesheimu a Nicolase Flamela.[4] Alchymie pro něj znamenala především příležitost ke hledání léků, oddělování nečistých látek od čistých a nalézání užitečných či léčebných vlastností látek. V díle Labyrinthus medicorum slovem anatomea míní cosi jako analýzu. Říká:

Magica je anatomia medicinae… a tak magica rozkládá všechna corpora medicíny.“

Anatomii však chápe něco jako upomínání na původní, vrozené vědění celostního člověka (Adama), jež se mu zjevuje skrze lumen naturae (světlo přírody) představující soulad lidského mikrokosmu a makrokosmu či přírody, který ovlivňují neviditelné kosmické síly – arkána. Paracelsus jim mnohdy dává svérázná pojmenování odvozená z lidové mluvy a alchymie.

Pieter van Sompel: Paracelsus

Jako iliaster (eliaster nebo iliadum), pojem sestavený pravděpodobně ze slov hylé, ὕλη, tj. „látka, dřevo“, de facto matérie, a astrum, tj. „hvězda“, se označuje princip života ve spojitosti s nesmrtelností. Jde o léčivý prostředek (balzám) oddalující rozklad a hnití a odráží se analogicky v alchymistickém duchu zvaném Merkurius.[5] Tento princip, nazývaný jako duch Archeus, je vlastní každému tělesnému orgánu a udržuje jejich funkci a smysl. Vedle tohoto duchovně dynamického principu organické konzistence bytosti a potažmo veškerého bytí se objevuje tzv. aquaster. Svou vlhkou přirozeností je principem duše látkové povahy tak, že uvádí věci do pohybu. Tvůrčí formující sílu uvádějící do života individuální stvoření označuje Paracelsus jako Ares. V krvi coby sídle duše bytuje meluzína. Kouzelná bytost pocházející z lidového folklóru byla původně vodní bytostí a její varianta v pozdní renesanci označovala ducha Merkuria (rtuti), klíčový fenomén pro poznávání podstaty života. Vysvobození této bytosti znázorňované jako hadí panna nazývali alchymisté nanebevzetím a korunováním Panny Marie jakožto výsledek touhy vodní víly po oduševnění a spáse. Jménem filius regius označuje královského syna zajatého v mořské hlubině. Není však v materii uvězněn nějakým hříšným pádem, jak fenomén pojímá křesťanská patristická tradice, nýbrž jest králem, který si žádá vysvobození, aby byl korunován diadémem (rex coronatus).

C. G. Jung spatřuje v arkánech archetypálně popsaný psychický proces individuace.[6] Alchymická tradice Jungovi umožnila sdružit prožitky a vhledy, které získal přímým osobním „sestupem do nevědomí“, s objektivně existujícím paralelním materiálem. Umožnila mu také spojit své poznání s historickými kořeny evropského duchovního vývoje. Alchymická filosofie přírody učinila jedním ze svých hlavních předmětů mimo jiné právě protiklady a jejich sjednocení. Jung k tomu říká:

„Alchymie nám hojností svých symbolů umožňuje nahlédnout do úsilí lidského ducha, v němž můžeme vidět obdobu religiózního ritu, potažmo obdobu opus divinum. S tím rozdílem ovšem, že alchymickou ‚prací‘ není činnost kolektivní, formální a přísně obsahově definovaná. Při veškeré podobnosti fundamentálních principů je to naopak individuální akce, v níž člověk, jedinec vkládá sebe celého na misku vah, aby dosáhl transcendentálního účelu: ustaveni jednoty. Je to dílo smíření zdánlivě neslučitelných protikladů.“[7]

Studii rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl alchymický autor „popsat či zformulovat religiózní prožitek – nebo, psychologicky řečeno – bezprostřední zkušenost nevědomí“.

Paracelsus viděl za všemi arkány konkrétní významy v léčebném procesu. Jakožto součásti alchymické procedury měly za cíl proměnu, vyvázání „velkého člověka“, a na tomto principu postavil výrobu panacei, všeléku. Proměna iliasteru souvisí například s detoxikací organismu.

Další detaily o Paracelsově životě a díle se čtenář dočte ve fundované předmluvě Martina Žemly Paracelsovy Metamorfózy aneb O přirozenosti věcí (str. 11). V češtině jsme dosud měli možnost se setkat v průběhu času spíše jen s několika solitéry, a to Filosofie okultní Aureola Filipa Theofrasta Bombasta z Hohenheimu, Paracelsa (Trigon, Praha 1990; první vydání Universalia, Praha 1932), na prvorepublikové vydání navázal titul Urozeného a slovutného pána Aureola Filipa Theofrasta Bombasta z Hohenheimu, řečeného Paracelsa, lékaře a filosofa znamenitého Základy magie (Universalia, Praha 1933), dalším porevolučním dílem byla Archidoxa magica (Trigon, Praha 1991), Ladislav Moučka připravil Podivuhodné proroctví o papežství od Theophrasta Bombasta von Hohenheim (Půdorys, Praha 1994), péčí Jaroslava Šprengera vyšel překlad díla Liber de Nymphis, sylphis, pygmaeis et salamandris et de caeteris spiritibus (1590) pod názvem Elementární bytosti (Dobra, Praha 2001), a zatím poslední byl titul Azoth: O stromu neboli linii života (Půdorys, Praha 2007).

Vedle již zmíněného částečně životopisného a odborného díla C. G. Junga Paracelsica vyšla biografie, kterou napsal Philip Ball: Ďáblův doktor. Paracelsus a svět renesanční magie a vědy (Academia, Praha 2008).

Základním dílem přítomného svazku je traktát De natura rerum (1573), č. O přirozenosti věcí, zahrnující renesanční teorii signatur, o níž velmi zeširoka pojednává krásná práce Jakuba Hlaváčka a opět Martina Žemly Znamení věcí: Renesanční nauka o signaturách (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2020). Sestává z jedenácti „knih“, O zrození, O růstu, O zachování, O životě věcí, O smrti, O oživení, O transmutacích, O rozlučování, O cementech, O signaturách přirozených věcí, O gradacích a O projekcích.

Připomenout jest třeba především větu z knihy O cementech, totiž že:

„Sůl léčí a fixuje malomocenství stříbra, tj. odstraňuje jeho čerň.“

A snad aby nebylo pochyb o účelu cementace (tj. zpevnění zasnoubených contradictio), vyjímáme:

„Celkově vzato mají být všechny cementy fixovány a kolorovány, a dají-li se dva k sobě, nemají od sebe prchnout, nýbrž nerozlučně se spojit v cineraci, koloraci a kvartaci, což je pravé znamení zlata.“

Kvartace, quartatio, jest odstranění stříbra, mědi a jiných prvků ze surového zlata použitím kyseliny dusičné, kde de facto jde o rozpouštějící „vodu“, jejímž ještě silnějším případkem jest „královská voda“, aqua regia, tedy lučavka královská. Lučba měla býti účinná, neb bylo zapotřebí rozpustit houževnaté ssedliny, nánosy, zarezlosti, soli odolné jiným kyselinám atd. Sluší se připomenout, že pojem „akvafort“ myslí se „akvaforta“ (lat. aqua fortis, kyselina dusičná). Cinerace (lat. cinis, gen. cineris, „popel“) značí zpopelnění žehem v tyglíku či vysokými teplotami v pícce. Nadto nutno podotknouti, že krátký oheň nepřináší nic užitečného, jedná se tedy vždy o postupy s dlouhým ohněm.

Od str. 147 následuje Manuál Theophrasta Paracelsa O kameni mudrců. V poznámce 1) dole utekla korektorům zřejmě nedotažená poznámka, ukončená znaky „???“…

Alchymista má být vnímán jako lékař, aby jeho činností „pravá medicína vyšla na světlo a částečně se lidem ukázala přes nakupené mračno (v němž ji nebylo možné poznat), usměrnil a omezil současně ducha temnoty, aby nemohl zadusit světlo přírody a byla tak možno nalézt magnalia Dei, jež leží skryta v arkánech, pátých esencích, magistériích a elixírech.“

Tato tajemství a mystéria byla Bohem následně člověku předána k prozkoumání prostřednictvím dobrých duchů, a někteří dobří lidé došli tak daleko, že skrze obnovu božským duchem neboli znovuzrození obdrželi z nebes andělskou přirozenost a nyní jsou jako andělé.

Opravdoví lékaři totiž náležitě pomáhají přírodě a přivádějí ji prostřednictvím umění k dokonalosti. Všechno ďábelské a nedokonalé se jich obává jako lež pravdy a dokonalosti.

Má zkoumati co leží a vězí v limbus terrae, tj. hroudě země a obrátit původně negativní náboj archaického slova „kakomedici“, což jsou „zlolékaři“, což chápeme nyní jako ty, kdož léčí zlo.

Na str. 163 začíná Alchymie Theophrasta Paracelsa, totiž pojednání o pravdivém umění alchymie, jemuž se může naučit a obdržet jedině od svého mistra, totiž Boha, jenž stvořil všechny věci. V sedmi kapitolách pak následuje spis O tinktuře Theophrasta Paracelsa (od str. 181), po níž jde Hermova apokalypsa čili o zjevení skrytého ducha přírody (str. 193), a dále Nejvzácnější poklad alchymie Philippa Theophrasta Bombasta, velkého Paracelsa, skrývající tři klenoty: O síře rumělky (str. 206), O červeném lvu (str. 207), a O zeleném lvu (str. 208; v obsahu není paginace uvedena tučně jako u předchozích kapitol).

J. Payne: Paracelsus (rytina podle Q. Metsyse)

Vrcholíkem stavby jest sedmá část (str. 211), Nebe filosofů neboli kniha o obtížnostech Philippa Theophrasta Paracelsa. Umění a přirozenost alchymie a čeho se v ní držet, v níž výše řečený radí všem alchymistům o charakterech sedmi planetárních kovů, a samotným závěrem pak je stať Deus & natura nihil frustra faciunt čili Bůh a příroda nečiní nic zbytečně, v níž se mluví Ještě o živém stříbru, dále trochu obskurní název kapitolky Osvědčené tavidlo, Pingues adole Verbenas neboli tuk mladých ratolestí, zamyšlení Co soudit o koagulaci Merkura, Recepty alchymie, magicko-divinační noticka Jak zaklínat krystaly a vidět v nich všechny věci, malinko rozsáhlejší kapitolka O teplu Merkura, item Jakou matérii a nástroj potřebujeme k alchymii, vysvětlení Co je alchymie za činnost, totiž že jde toliko o „záměr, uvážení a důmyslné rozmýšlení, jak proměnit jeden metalický druh v jiný“, a nakonec stručné kompendium O drahokamech, kde vyčnívá napomenutí, že nestačí zaměřovat svoji pozornost pouze do hloubi hor, „vždyť často najdeme venku na bílém dni to, co v hloubi země není, a leckdy i v mnohem lepším stavu“, a pak si oblázek dobře prohlédnout a zhodnotit, jakou má povahu a vlastnost, „často jde totiž o oblázek, kterého si nikdo nevšímá, a přitom má větší cenu než kráva“.

Ediční poznámka informuje o vydáních, z nichž byl pořízen překlad textů, včetně jejich pořadí a členění.

Lze si jen přát, aby nezůstalo u současného počinu, nýbrž dostaly se k nám i další klenoty jako např. Opus paramirum (1531).

Nechť se všechno svátostné stvoření navrátí do prima materia sacramentorum, zazáří v něm Bůh, bude proměněno a ve věčné radosti a blaženosti bude uctívat a chválit svého Boha Stvořitele od světa k světu, od věčnosti k věčnosti. Amen.


[1] Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází (865-925), ve středověkých latinských textech nazývaný Rhazes, byl arabsky píšící perský polyhistor, jedna z významných osobností Zlatého věku islámu, lékař, biolog, fyzik a filosof. Byl znám svým svobodomyslným postojem k náboženským otázkám, ve kterých zašel ještě dál než jeho současník Alkindus, když prohlásil, že pouze filosofie vede k nejvyšší pravdě.

[2] Morienus (také Marianos, Morienus Romanus, Říman Morienus) byl legendární křesťanský poustevník a alchymista z konce 7. století, který žil údajně v horách poblíž Jeruzaléma. První latinský překlad alchymistického traktátu z arabštiny z 12. století (cca 1144), Liber de compositione alchimiae, obvykle připisovaný Robertu z Chesteru, je na základě analýzy rukopisu, formy a tradice spíše dialogem mezi Morienem a Chalídem ibn Jazídem.

[3] Archelaos, řecký antický filosof, žil v 5. století př. n. l., žák Anaxagorův a učitel Sókratův.

[4] Srv. např. Černá Sulamit a Studnice zdraví a bohatství (Trigon, Praha 2001), kde jsou Flamelovy traktáty Klenot Filosofie a Veliké vysvětlení Kamene mudrců, a také svazek Záhadný alchymista Abraham Eleazar Žid (Trigon, Praha 2000), s traktátem Vysvětlení hieroglyfických obrazů od Nicolase Flamela.

[5] Srv. Carl Gustav Jung: Duch Merkurius. Malvern, Praha 2017.

[6] Srv. Carl Gustav Jung: Paracelsica. Vyšehrad, Paraha 2019. Dále pak viz Carl Gustav Jung: Výbor z díla V. Snové symboly individuačního procesu (Nakl. Tomáše Janečka, Brno 1999) a Carl Gustav Jung: Výbor z díla VI. Psychologie a alchymie II. – Představy spásy v alchymii (Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2006).

[7] Srv. Carl Gustav Jung: Mysterium coniunctionis I. Studie o rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii (Malvern, Praha 2019), Carl Gustav Jung: Mysterium coniunctionis II. (Malvern, Praha 2020), a Carl Gustav Jung: Mysterium coniunctionis III. Aurora consurgens – doplňkový svazek od M. L. von Franz (Malvern, Praha 2021).