Nevýslovné kulty

169

„Ale podívejte tamhle,“ pokračoval, „tamhle jsou mezi Huysmansovu noční můru a Walpoleův Otrantský zámek vklíněny von Junztovy Nevýslovné kulty. To je přesně kniha, která člověku v noci nedá spát!“

„Já ji četl,“ ozval se Taverel, „a jsem přesvědčený, že ten člověk je šílenec. Jeho kniha působí jako konverzace vyšinutého fanatika — chvíli plyne s překvapující srozumitelností, poté však znenadání přejde do neurčitosti a nesouvislého blábolení.“

Conrad zavrtěl hlavou. „Napadlo vás někdy, že psát tímto způsobem ho mohla přimět právě jeho příčetnost? Co když se neodvažuje svěřit papíru všechno, co ví? Co když jeho vágní domněnky jsou temné a tajemné náznaky, klíče k hádance pro ty, kdož vědí?“

„Nesmysl!“ To pronesl Kirowan. „Chcete naznačit, že některé z oněch přízračných kultů, o kterých se zmiňuje von Junzt, přežívají až do našich časů – pokud tedy vůbec někdy existovaly i mimo čarodějnicemi posedlý mozek jakéhosi blouznivého básníka a filosofa?“

„Nebyl jediný, kdo používal skryté významy,“ odpověděl Conrad.[1]

Nejslavnější postavou Roberta E. Howarda z jeho fantasy příběhů se vedle piktského krále Bran Mak Morna[2] stal Barbar Conan, kterou ještě více proslavil herec Arnold Schwarzenegger. Howard spáchal sebevraždu v roce 1936 ve věku 30 let. A nebyl jediným členem Lovecraftova vnitřního kruhu, který tak učinil. Roku 1951 jej následoval Robert H. Barlow, uznávaný antropolog zabývající se kulturami starého Mexika, expert na jazyk náhuatl a vykonavatel Lovecraftovy literární závěti. Sebevraždu spáchal v Mexiku ve věku 32 let.

Černý kámen

Černý kámen

Howard patřil k okruhu autorů fantasy literatury, který se vytvořil kolem osoby H. P. Lovecrafta a někdy se mu také říká Lovecraftův kruh. Několika příběhy a zmínkami přispěl k obohacení „mýtu Cthulhu“, jako je ta shora uvedená, v níž se odkazuje na Lovecraftova Cthulhu, Necronomicon a další motivy. Povídka Černý kámen byla například už jako součást mýtu Cthulhu napsána – tedy nikoliv že by šlo prostě jen o nějaký příběh, který zapadá do rámce lovecraftovského universa – objevil se v ní šílený básník Justin Geoffrey a zejména fiktivní dílo Unaussprechlichen Kulten (lat. De cultibus ineffabilibus) Friedricha von Junzta, v lovecraftovském kruhu hojně citované, o němž se takto dovídáme cenné, jinde neuváděné informace. Fiktivní titul Bezejmenné kulty (tzv. Černá kniha) se v Lovecraftově redakci přejmenoval na Unaussprechlichen Kulten – za překladem do němčiny stál jeho chráněnec August Derleth, protože Lovecraft neuměl dobře německy –, odtud tedy Nevýslovné kulty.

A co se týče objektu zvaného Černý kámen:

„Poprvé jsem o něm četl v oné prazvláštní knize z pera von Junzta, německého excentrika, který vedl prapodivný život a zemřel nadmíru úděsným a záhadným způsobem. Poštěstilo se mi získat přístup k jeho Nevýslovným kultům, jinak zvaným také Černá kniha, v původním vydání, jež spatřilo světlo světa v Düsseldorfu roku 1839 krátce předtím, než autora dohnala neúprosná smrt.“[3]

Friedrich Wilhelm von Juntz byl německý excentrik narozený v Kolíně roku 1795. Ve zralém věku procestoval Evropu a Asii, když pátral po prastarých foliantech, a současně získal přístup do řady tajných společností. Po návratu z cesty do Mongolska se von Junzt zavřel ve svém pokoji a řadu měsíců strávil psaním nového rukopisu. 1839 von Junzt vydal svoji Černou knihu obsahující tajemství, o nichž byl poučen. Roku 1840, šest měsíců po svém návratu, začal pracovat na druhém svazku, jenže brzy nato byl nalezen zavražděný, uškrcen, uvnitř zamčené studovny a rukopisem roztrhaným na kusy nelidskými pařáty. Našel ho jeho společník Francouz Alexis Ladeau, který poté znovu poskládal manuskript kousek po kousku dohromady, přečetl si ho, pak vše spálil, načež si prořízl hrdlo břitvou. Alexis Ladeau byl velmi učený, měl rozsáhlé znalosti z historie a antropologie, přečetl kdejaký spis o starověkých náboženstvích včetně obskurních a bizarních autorů téhož rodu, jako byl právě von Junzt.

Friedrich Wilhelm von Juntz: Unaussprechlichen Kulten

Proslýchá se, že se dochovaly jisté části druhého rukopisu, není však známo, kde se nacházejí. Düsseldorfský nakladatel Gottfried Mülder vydal německou edici Unaussprechlichen Kulten v roce 1839. knihu vlastnili mnozí, leč zničili ji poté, co se dozvěděli, jaký osud potkal autora. Kniha by bývala byla zapomenuta, kdyby nebylo francouzského překladu jezuity Pierra Sansrirea, jenž k němu přikročil patrně proto, aby své studenty obeznámil s kulty z celého světa. knihu vytiskli v St. Malo v roce 1843; žádný exemplář se nedochoval. Knihkupec M. A. G. Bridewall mající špatnou pověst nalezl exemplář tohoto francouzského překladu v jednom londýnském skladu. Považoval jej za tak skandální, že první anglický překlad vydal roku 1845 a nazval jej Bezejmenné kulty. Toto vydání bylo plné chyb a překlepů, ilustrované lacinými dřevoryty, a tak posloužilo jen k další diskreditaci originálu. Golden Goblin Press v New Yorku zaplatil svůj vlastní překlad z německé knihy a dal jej do tisku roku 1909, měl barevné desky, jež provedl Diego Velasquez. Třebaže překlad byl daleko věrnější než v oné Bridewallově edici, překladatelé odstranili více jak čtvrtinu z originálního svazku, přitom ale cena knihy byla vysoká, aby byla nepřístupná běžné veřejnosti. Téhož roku zřejmě vyšlo vydání naprosto nenalezitelného nakladatelství Starry Wisdom,[4] ačkoliv nikdo dosud žádný výtisk nespatřil. Miskatonické nakladatelství učinilo řadu pokusů vydat odbornou edici této knihy, jenže von Junztovi dědici odmítli dát svolení k novému vydání. Exempláře knihy Unaussprechlichen Kulten se nacházejí v knihovně Miskatonické univerzity, v institutu v Sanbourne, v knihovně zaniklé církve Hvězdné moudrosti v Providence, a konečně v huntingdonské knihovně v Kalifornii.

Na stránkách této knihy von Junzt pojednává o svých nálezech, jež se týkaly známek uctívání po celém světě. Část tohoto svazku se zabývá běžně známými tajnými společnostmi, jako jsou např. thugové a africká Společnost leoparda.[5]

Edgar Rice Burroughs: Tarzan a Leopardí lidé (1935)

Charakteristická žlutá, písková, okrová, oranžová či cihlová barva srsti leoparda, na níž jsou rozmístěny černé skvrny a rozety, jest upomínkou na Krále ve žlutém a považována toliko za jeho masku.[6] Za pozornost stojí řada románů Wilbura Smithe, jejichž látkou jsou odstíny žluté, mj. Zlatá liška,[7] Zlatý lev,[8] Leopard loví v temnotách[9] atd. Isaac Bonewits sepsal „magické zákony“ ve svém díle Real Magic: An Introductory Treatise on the Basic Principles of Yellow Magic o „opravdové“, tj. „žluté magii“.[10]

Žlutí druidi

Hlavní část díla, v jehož úvodu se nachází dlouhý esej nazvaný Vyprávění ze starodávného světa, pojednává o uctívání Cthulhu a podobných jeho druhu, čítaje v to kulty Čo-čo pěstované na planině Leng, též u lidu Černého kamene, dále o hyperborejském věku a o sektě Ghatanothoi rozšířené po celém světě. V určitých místech von Junzta opouští racionální náhled na tyto kulty a upadá do nesouvislého těkání. Jeho tvrzení, že roh jednorožce reálně existoval a že se dostal do pekla, se často uvádějí jako důkaz jeho labilnosti. Nicméně velká část jeho díla svědčí o zasvěceném vhledu do problému a neměl by být pomíjen.[11] Mýtus lidu Čo-čo, mimozemské rasy malého vzrůstu usídlivší se v Asii (srv. Malý lid Arthura Machena), rozvíjí mj. Robert M. Price v delší povídce Drogová válka Černého tongu,[12] v níž zmiňuje Yamu, krále démonů, což je Yamath, Pán plamenů – srv. Lin Carter a jeho Čaroděj z Lemurie[13] a Sloupy Melkarthu od Richarda Tierneyho[14] – Velestarý uctívaný ve starověké Lemurii v městě Patanga, zvaném též Město plamene, jeden ze tří prvotních bohů Lemurie a aspekt Trojitého Boha Chaosu.

Lloigor

Robert M. Price a Tani Jantsang například poukazují[15] na to, že s ohledem na Derlethovu zotročenou rasu Čo-čo se toho děje mnohem více, než že by šlo jen o pouhou letmou zmínku v Lovecraftově rozsáhlejší novele Stín z času nebo v povídce Hrůza v muzeu, kde John Rogers prohlašuje, že v Indočíně navštívil trosky města, v němž Čo-čo kdysi žili. Poprvé se objevila v Derlethově krátké povídce Věc, která šla s větrem[16] z roku 1933 a jedna z postav v ní odkazuje na „zakázané a prokleté obrazce lidu Čo-čo z Barmy“ a ještě téhož roku, právě s Markem Schorerem, v povídce Doupě zplozenců z hvězd,[17] rozšířil tuto pověst, když je popsal jako „holohlavé trpaslíky uctívající Lloigora a Zhara“ (fiktivní božstvo mýtu Cthulhu, jinde jako „Dvojí odpornost“). Frank Belknap Long je v hororovém románu Hrůze z kopců[18] rovněž zmiňuje.

Lloigor a Zhar jsou dvojčata. Lloigor je uvězněn v Burmě pod náhorní plošinou Sung, může se však manifestovat, je-li Arktur, nejjasnější hvězda souhvězdí Pastýře, odkud přišel, nad horizontem. Ve své přirozené podobě je Lloigor obrovitá okřídlená masa skučících chapadel, jež využívají větry k polapení a zachvácení svých nepřátel. Lloigora uctívá Bratrstvo hvězdných poutníků z lidu Čo-čo.

Lloigor má také svoji přízračnou podobu coby nehmotná bytost složená z neznámého typu psychické energie, dokáže se však na chvíli manifestovat ve fantasticky obrovském plazím těle. Před dávnými dobami sestoupil z galaxie Andromeda a ovládl kontinent Mu, lidi užíval jako otroky, aby podporoval jejich plány. Postupem času však Lloigor pomalu ztrácel svoji moc, ponechal svým otrokům svobodu, aby opustili Mu a zalidnili zemi. Lloigor přežívá až dodneška, není ale schopen posbírat dostatek sil, aby lidstvo svrhl. Mohou ještě (podobně jako gnómové) na podzemních místech využít své moci, aby demagnetizovali kompas, ovlivnit fotografické vybavení, a použít psychokinetickou sílu na lidi i objekty. Potřebuje-li Lloigor více energie, může ji nasát ze spících obyvatel z hustě zalidněných míst nacházejících se poblíž. Ti, jež Lloigor takto vysál, se příštího dne probudí úplně zesláblí, ale příští noc se opět zotaví. Vynaloží-li takto získanou energii, dokáže Lloigor způsobit, že loď nebo letadlo na chvíli zmizí – způsobí efekt „ztraceného času“ často ohlašovaný při setkáních s UFO – či způsobit obrovskou explozi zanechávající za sebou obrovské trhliny, pukliny a kaluže modrozelené vody.

Eric Frank Russell: The Great Explosion

Mnozí věří, že Lloigor mohl stát za velkou explozí v Llandalffen a detonací poblíž Al-Kazimiyah v Iráku; též Al-Kāẓimayn, tzn. „Dva polykající svůj hněv“, což jest temný odkaz na dvojčata Lloigora a Zhara. Je nasnadě, že jeho vliv lze spatřit i ve výbuchu, k němuž došlo v přístavu libanonského hlavního města Bejrútu 4. srpna 2020.

Colin Wilson v poutavé novele Návrat Lloigora[19] uvádí na scénu profesora Paula Dunbara Langa snažícího se kolem roku 1964 dešifrovat Voynichův rukopis. Později zjistí, že je napsán řecky a latinsky s použitím arabských znaků. Langovo dílo konečně dokazuje, že rukopis je komentářem jistých pasáží z Necronomiconu, jehož autorem je mnich Martin Gardener. V říjnu téhož roku cestuje profesor Lang do Llandalffen ve Walesu a potkává tam plukovníka Urquarta. O něco později dochází ke zmíněné „velké explozi v Llandalffen“. V novele je citováno dílo Franka Edwarda Stranger than Logic, jež je mírně nespolehlivou sbírkou různých tajemných událostí a divů, a v něm je oddíl nazvaný „Velká exploze v Llandalffen“ a tam v podstatě tvrdí, že ten výbuch byl atomový a došlo k němu zřejmě selháním pohonu „neidentifikovaného létajícího objektu“ (UFO). Cituje pak raketového vědce Willeyho Leye, že sibiřský kráter z roku 1908 mohl být způsoben výbuchem antihmoty a dává do souvislosti explozi v Llandalffen a u řeky Podkamenná Tunguska. Velmi podivné ovšem je, že ona úžasná exploze kolem čtvrté hodiny ranní nadělala v podstatě velmi málo hluku. Někdo si myslel, že šlo o zemětřesení, tlumený zvuk jako při zahřmění či pád letadla s nákladem bomb.

Sled neblahých událostí ovšem pokračoval. 29. března 1968 došlo v bulharském městě Panagjurište k masakru, za nímž stál „vampýrský kult“. 18. května 1968 byl v glasgowském vydání deníku Daily Express otištěn článek o čarodějnickém kultu uctívajícím mořského ďábla. V sedmdesátých letech nastal v Innsmouth rozkvět, když se místní společnost Deepnet Communications stala leaderem ve vzkvétajícím odvětví počítačového softwaru. Tato prosperita trvala přinejmenším ještě v devadesátých letech, jak uvádí David Langford v povídce Deepnet.[20]

Mořský ďábel z Innsmouthu

Nehmotný vliv vykonává Lloigor na lidi žijící poblíž, na vzestup zločinnosti a úpadek těch regionů, v nichž se nacházejí. Počátkem sedmdesátých let se komunističtí povstalci Čin-laj spojili s Čo-čo a podnikali nájezdy v Malajsii. Toto spojenectví dlouho nevydrželo, zejména díky majoru Haroldu Briggsovi[21] a jeho spojencům.[22] Lloigor někdy rekrutuje nejzkaženější jednotlivce z populace, aby plnili jeho rozkazy v hořejším světě. Ačkoliv tato individua zhusta věří, že jejich páni jim svěří velikou moc, pro Lloigora neznamenají vůbec nic, neboť se jich příležitostně zbaví, jakmile začnou dělat potíže nebo pozbydou na významu. Je známo, že Lloigor se někdy zhmotňuje a vytváří si tělo, jež připomíná legendárního draka. Lze tím vysvětlit, proč se v řadě kultur vyskytují mýty o obrovských bytostech podobných plazům, avšak nikdy se nenašly stopy po takových entitách. Dovedeme-li tuto hypotézu do krajnosti, je pravděpodobné, že Lloigor je zřejmě základem oněch pozorování, při nichž byla po tisíciletí zaznamenávána jezerní či mořská monstra, přesto se je ale nikdy nepodařilo chytit či objevit pomocí technologických prostředků.

Lloigor je naplněn nekonečným pesimismem. Jeho mysl není rozdělena na id, ego a superego jako u lidí. Následkem toho nejsou schopni uskutečnit své plány. Přesto je třeba si uvědomit, že může jít o nebezpečné nepřátele pro ty, co se dozví o jejich existenci.[23] Centry aktivity Lloigorů jsou Irák, Wales, Libanon, Ceylon a Providence na Rhode Island. Lloigor je sluhou Velestarého Ghatanothoi, není však znám rozsah jeho moci nad ním. Jeden zdroj tvrdí, že Lloigor je toliko lokalizovanou manifestací svého pána. Může existovat nějaké spojení s Velestarými Lloigornos, a jedno ze svědectví praví, že všichni Velestaří a menší duchovní entity jsou jejich dílem.[24]

Z hloubi eonů[25] je možná nejlepší z revidovaných povídek pro Hazel Healdovou a Lovecraft na ní pracoval od začátku srpna 1933. V této povídce se hojně píše o von Junztově Černé knize (Unaussprechlichen Kulten), kde vystupuje bůh Ghatanothoa,

„na něhož nic živoucího nemůže pohledět…, aniž by utrpělo změny hroznější než sama smrt. Pohled na boha či jeho obraz… znamená ochrnutí a zkamenění obzvláště otřesného druhu, při kterém se oběť promění v kámen a kůži navenek, ale mozek uvnitř nich zůstane navěky živ…“

Zajímavé na povídce je, že se v ní spojuje atmosféra raných „dunsanyovských“ povídek Lovecrafta s ovzduším těch pozdějších, patřících už k mýtu Cthulhu. Kn’aa je království z kontinentu Mu proslulé nesmírně vysokou čedičovou horou Yaddith-Gho, na níž přebýval bůh Ghatanothoa.

Ghatanothoa

Ghorl Nigral je kniha existující na zemi (údajně) v jediném exempláři. Před mnoha aeony, jak se praví v Knize Eibon, veliký čaroděj Zkauba objevil Ghorl Nigral, neboli Knihu Noci, v noře asijského divokého psa, když pročesávali jeho domovský svět Yaddith. Později byl do našeho světa zanesen jediný exemplář Ghorl Nigral. Kněží z kontinentu Mu jej objevili a připojili k němu kapitoly týkající se historických údajů o potopené zemi. Ghorl Nigral byl později deponován ve městě Yian-Ho, kde dlouhé věky ležel zapomenut. Význačný německý okultista Friedrich von Junzt a jeho přítel profesor doktor Gottfried (n. Hermann) Mülder (n. Mulder[26]) (cca 1795–1858) cestovali do kláštera položeného v Číně vysoko v horách, aby tam tuto knihu nalezli. Tam, po dohodě se svatými muži onoho místa, bylo von Junztovi umožněno nahlédnout do knihy Ghorl Nigral. Tento zážitek zanechal ve von Junztovi hluboký dojem a zdlouhavě o obsahu knihy rozmlouval s Mulderem. Mulder posléze využil tuto informaci ve své knize Tajná mystéria Asie, s komentářem o knize „Ghorl Nigral“ (1847). Pár lidí říká, že na této planetě existují další exempláře Ghorl Nigral, a jeden prý má Miskatonická univerzita. Je možné, že v tomto případě jde o mylnou záměnu titulu Tajná mystéria Asie a samotného Ghorl Nigral. Přístup k miskatonickému svazku je velmi ztížen kvůli incidentu, jenž se před lety odehrál v čítárně knihovny, takže je nepravděpodobné, že by tato otázka mohla být vbrzku vyřešena. Friedrich von Junzt se o tom všem rozepisuje v knize Tajná mystéria Asie. Lin Carter ji zmínil v povídkách Věc z pekla[27] a Zoth-Ommog (viz dále), dále viz Willis Conover a H. P. Lovecraft v (auto)biografické knize Lovecraft at Last.[28]

Cthaat Aquadingen

Kniha pomateného Berkleyho byl bezejmenný grimoár nacházejícího se ve vlastnictví muže jménem Berkeley a žijícího před mnoha staletími. Tento anglický pisatel shromáždil materiál z řady různých prací, mezi něž patřily Cthaat Aquadingen, Necronomicon a Unaussprechlichen Kulten – z nich zkompiloval své dílo, v němž se nachází inkantace ke vzývání Bugg-Shasha.

Andrée Wallin: Cthulhu

David Sutton uvádí v povídce Demoniacal,[29] jasně ovlivněné Lovecraftem, na scénu parťáky Barta Alana a Raye Nuttalla, kteří si v baru nad několika pintami piva vyměňují své postřehy o novém rockovém albu prog-rockové kapely Fried Spiders, mj. že v jedné skladbě se cituje invokace démonických sil pocházející z černomagického foliantu. Ray si myslí, že jde o okázalou sračku a navrhne, aby šli k němu domů a tam si album poslechli znovu. Vyjde najevo, že Ray má onen foliant, jejž Fried Spiders použili při psaní textu pro svoji skladbu, avšak on ji má kompletní a tedy zafunguje, když se rozhodnou invokaci vyzkoušet. Ray a Bart proto skončí ve spoustě slizu pocházející z příšery se spoustou chapadel a slintajících chřtánů, jejíž jméno zní Ten Černý, ale podaří se jim uniknout – ovšem Ray si pak uvědomí, že zapomněl nakreslit pentagram, který má bestii zadržet – a to znamená jediné: stále ještě pobíhá někde na svobodě… Tihle dva chlápci se v dalším příběhu nazvaném Políbení Bugg-Shasha, jehož autorem je Brian Lumley,[30] vydají vyhledat pomoc okultisty, aby je Toho Černého zbavil. Zapletou se s Thomasem Millwrightem, očividně druhořadým expertem s pochybnou reputací. Millwright poučí mladíky, že Ten Černý je Bugg-Shash, další z Velestarých a, nutno říci, že nejde o jedinou špatnou zprávu. Prý nezmizí dříve, dokud někoho celého neposlintá, a tak ho zabije, což je útok známý jako „políbení“. Millwright stráví nějaký čas bádáním v „obvykle zmiňovaných knihách“, načež se pak všichni tři vydají zpět do Rayova bytu vykonat tam exorcismus, jímž nakonec skutečně dosáhnou kýženého výsledku. Na odchodu však Millwright varovně poznamená, že zapuzení bude trvat jen „do okamžiku smrti“, jenže jaksi nevysvětlí, co tím mínil… Ray a Bart se vrátí do vyjetých kolejí, pak se ale jedné noci ukáže Bart a vysype ze sebe novinu, že se Millwrightovi přihodila nehoda a zemřel. Následně se vyjeví, co měla znamenat ta znepokojující poznámka. Zjistí totiž, že z Millwrighta je teď už zombie v moci Bugg-Shasha, což znamená, že Buggsy se konečně dočkal svého políbení.

JJcanvas: Hrůzná vize

Když už byla řeč o Cthaat Aquadingen, budiž poznamenáno, že jde o mýtický foliant od neznámého raně středověkého autora. Původ slova Cthaat je neznámý; může jít buď o narážku na Kthatany, kteří v dřívějších dobách obývali Kadath ve studené pustině a přicházeli ještě před kazateli z Naacalu,[31] nebo na boha temnot a vodstev, o němž není nikde jinde řeč než v této knize. Aquadingen je směsicí němčiny a latiny, jež znamená „věci z vody“. Někteří říkají, že Cthaat Aquadingen je pouze jednou z řady podobných knih o zakázané lidové tradici posbírané v severní Evropě kolem roku 400, nadto manuskripty nalezené uvnitř tohoto svazku vykazují velkou podobnost s těmi z ostatních svazků (viz Codex Dagonensis ohledně dalších detailů o této záležitosti). Hrstka tvrdí, že kniha byla původně psána německy, zatímco druzí zastávají názor, že první exempláře byly psány směsicí gótštiny a jazyka z R’lyehu. Novější jsou v angličtině, a objevil se přinejmenším jeden exemplář v hindštině. Autor Edward Roberts údajně stojí za vydáním titulu Cthaat Aquadingen: A Translation, ale pravděpodobně existuje jen pět exemplářů. Jeden z nich, vázaný do lidské kůže, vlastnil britský okultista Titus Crow, a do něj byly odděleně vevázané dvě z nejcitlivějších kapitol. Tenhle zřejmě podlehl zkáze, když větrní démoni v roce 1969 zničili Crowův domov. Britské museum opakovaně popírá vlastnictví exempláře tohoto díla, třebaže jsou náznaky, že ve sbírkách s omezeným přístupem se potají jeden takový nachází. Jeden opsaný manuskript a částečný překlad je v majetku sanatoriu Oakdeene v Anglii, a stejně tak tuto knihu vlastní Velká knihovna v Dreamlandu. V Cthaat Aquadingen se nacházejí informace o Yibb-Tstllovi, jakož i o malé plazivé věci ve spojení s Nyarlathotepem. Dále jsou tam obsaženy rituály ku vzývání Tsathoggua, Šestého Sathlatta, zaříkávání k zapuzení Bugg-Shasha, a informace o bariéře Naach-Titha. O jednom z rituálů se tvrdí, že je v jeho možnostech přivodit nesmrtelnost po dobu, dokud ten, kdo očarovává, konzumuje maso mrtvých. Ovšem jak titul naznačuje, Cthaat Aquadingen se zabývá především mýty ve spojitosti s vodními duchy a rozmanitými kouzly užívanými při jejich invokaci.

Cthaat Aquadingen

Kniha Codex Dagonensis prozrazuje nápadnou podobnost s manuskriptem Codex Maleficium, nyní ve Vatikánu, Codex Spitalsk uloženém v Uppsale ve Švédsku, a rovněž již citovaným Cthaat Aquadingen. Všechny spatřily poprvé světlo světa v městech severního Německa kolem roku 400, a každý z nich měl podobný obsah, jako např. Žalozpěv Nyhargo, soubor rituálů ku vzývání Tsathoggua, a informace o znamení Starších. O původních kompilátorech a důvodech k sepsání těchto knih není známo vůbec nic. Codex Dagonensis se dostal do rukou Obeda Marshe, který jej používal k provádění rituálů v Esoterickém řádu Dagona.[32] Po rozpuštění kultu v roce 1928 byl svazek zapůjčen Miskatonické univerzitě, kde jej členové řádu příležitostně studují. Vedle výše zmíněného materiálu kodex rovněž obsahuje magickou ochranu při vzývání, a dále Třetí Sathlattae, sloužící k ochraně proti Bugg Shashovi – Hltounovi – je-li prozpěvován o půlnoci, účel Osmého Sathlattae zůstává skryt.

Krátkou povídku Děti noci napsal Robert E. Howard v roce 1931 a náleží k mýtu Cthulhu, k němuž se váže i fragment bez názvu – někdy uváděný jako V záři slunce[33] – posmrtně (1985) dokončil Robert M. Price pod názvem Černé eony a souborně vyšel s titulem Bezejmenné kulty.[34]

Děti noci se vyznačovaly plochým nosem, ohavně šikmýma očima, ale hlavně spolu hovořily „jazykem stejně obludným, jako byly ony samy, jakousi syčivou plazí řečí, která mne naplňovala děsem a odporem,“ vypráví Aryara aka John O’Donnel.

Ludvík Souček v povídce Případ Čerta č. 4 připomíná ústy Martina Anděla:

„Mohl bych vám posloužit ještě dalšími [příklady], například kapitolou, tuším, v Solinovi, o národu, který obývá nitro Libye. Žije na tajných místech a slaví nečisté obřady v divokých horách. Staroušek Solinus, jeden z významných starořímských dějepisců o nich píše, že spíše syčí jako hadi, než mluví.“[35]

Jde ovšem původně o citaci z díla Arthura Machena,[36] jiného z oblíbenců H. P. Lovecrafta, kterou tu Souček nepřiznává, snad pro nepřízeň své doby.

Postava Brana Mak Morna, Temného muže, připomene čtenářům Černého muže z Peabodyho dědictví, příp. Increase Browna z nedokončené povídky Strážci z hlubin času (obě Derleth & Lovecraft), má svůj předobraz ze Snů v čarodějnickém domě jako Ten černý z čarodějnického kultu a Nyarlathotep z Necronomiconu; zjevuje se jako okřídlená entita i v Přízraku temnoty. Je to i Temný pán či Temný bůh Petera Levendy, pro nějž se stal spojovacím článkem mezi dílem H. P. Lovecrafta, Kennetha Granta a týfónskou tradicí v magii.

Hadí muži z Valusie

Roy Krenkel: Král Kull
(obálka pro nakladatelství Lancer)

Týfón, Τυφών, byl potomkem matky země Gaie jako její poslední dítě, obr se stovkou dračích hlav a hlasem člověka, psa a býka, upomínající skladbou svého těla na Sfinx, a také na zobrazeních vidíme, že spodní polovina jeho těla je hadí a jen tak se jemu a Echidně, napůl ženě a napůl hadovi, dceři obra Chrýsáóra, mohla narodit stvoření jako trojhlavý podsvětní pes Kerberos, dvojhlavý pes Orthos, obrovský nemejský lev, lernská Hydra, krommyónská svině, lycká Chiméra, thébská Sfinx, a podle některých pramenů byla jejich dcerou i mořská obluda Skylla. Alonzo Typer při svém pátrání po charakteru Zaříkání Bezejmenného dospěje k okamžiku, kdy ve sklepě uslyšel „řev nějakého strašlivého netvora ze zmizelého věku veleještěrů, z doby, kdy po světě chodily pravěké hrůzy a valusijští hadí lidé položili základní kameny zlé magie“.[37] Hadí muži z Valusie se vyskytují spolu s králem Kullem v povídce Království stínů[38] Roberta E. Howarda. Měli schopnost brát na sebe podobu jiných lidí. Šlo o pravěkou, předlidskou rasu, která kdysi Valusii založila, nyní už však téměř vyhynula a vládne toliko zpoza stínů, k čemuž využívá náboženský Kult hada a schopnost maskovat se pomocí magie. Oním bohem byl Veliký had, později ztotožněný s jedním z Velestarých, Yigem, a rovněž se styžským hadím bohem Setem z příběhů o Conanovi. Hadí lid stvořil před eony Veliký had a pravěká hadí říše stála na čarodějnictví a alchymii. Lidé je nakonec porazili a téměř vyvraždili ve veliké bitvě o přežití proti starším věcem. Po zničení Valusie uprchli hadí lidé do Yothu, jeskynních prostor pod K’n-yanem v Severní Americe, takto Howardovými Piktskými ostrovy, tj. dnešní severní částí Britských ostrovů, jako jsou Vnější Hebridy. Vystavěli podzemní města, z nichž se k dnešku dochovaly toliko ruiny. Badatelé z K’n-yanu často navštěvovali Yoth, aby zvěděli více o vědeckém učení Hadího lidu. K dalšímu pádu došlo poté, co si od N’kai přinesli idoly Tsathoggui a odvrhli své ochranitelské božstvo Yig kvůli uctívání svého nového boha. V odplatě na ně Yig seslal kletbu a přinutil pár zbývajících uctívačů prchnout do řetězce podzemních prostor pod horou Voormithadreth.

Hugh Rankin: ilustrace pro Království stínů Roberta E. Howarda

Původ Hadího lidu se nachází na prastarých prakontinentech, o nichž tato krátká informace: Rodinie byl superkontinent v období mladších starohor, který vznikl asi před 1 300 milióny let a rozpadl se před 750 milióny let na Laurentii, Východní a Západní Gondwanu, jež ovšem tehdy ještě ležely na severu, resp. na jihu, zahrnující Sibiř, Baltiku, Kongo a mikrokontinenty Patagonii a Západní Arábii. Po rozpadu se na severní polokouli v mladších starohorách vytvořil kontinent Protogondwana, jejž tvořila nejdříve Východní Gondwana tvořená budoucím Mosambickým pásem, Indií, Východní Antarktidou, Austrálií, Severní Čínou, Bajkalským blokem, Jižní Čínou a Jihovýchodní Asií, Arábií a Íránem. Celý kontinent se však posouval k jihu, až se k němu asi před 650 milióny lety připojila do té doby samostatná Západní Arábie. O pár desítek miliónů let později narazila Protogondwana do Konga a Patagonie a výsledný superkontinent pokračoval dál vstříc Protolaurasii, která se v té době rozkládala kolem jižního pólu (jako dnes Antarktida). Protolaurasie se vytvořil na jižní polokouli v mladších starohorách po rozpadu superkontinentu Rodinie a tvořily ho post-rodinské kontinenty Laurentie, Sibiř, Baltika a Západní Gondwana, která obsahovala část budoucí západní Afriky, část Jižní Ameriky a Floridu. Pannotie byl superkontinent, který se krátkodobě vytvořil na Zemi v mladších starohorách asi před 600 milióny let. Vznikl srážkou Protogondwany, která se pohybovala ze severní polokoule k jihu, s Protolaurasií, rozkládající se tehdy kolem jižního pólu a existoval nanejvýš pár desítek miliónů let. Poměrně záhy se od něj odtrhla Laurentie, Baltika a Sibiř. Pevninu, která zbyla, má název Gondwana.

Casey Love: Joe Sargent, řidič busu do Innsmouthu

Jenže mýtus Cthulhu byl již spojován s díly Roberta E. Howarda, současníka, který si s Lovecraftem dopisoval stejně jako přispíval ke vzniku tohoto mýtu. V tomto případě se vznik Hadích mužů pojí s úplně prvním příběhem o Kullovi, ten se později objevil na dějišti s Bran Mak Mornem, jedním z králů noci, zatímco v jiném takovém příběhu, Červi země,[39] už se Bran Mak Morn jasně zmiňuje o Cthulhu a R’lyehu.

V povídce Roberta E. Howarda Delcardeho kočka[40] se Kull setká se společenstvím hadího lidu žijícího pod jezerem – podobně jako nágové z indické mytologie, podivné polobožské bytosti vypadající jako obrovští hadi (kobry) většinou s jednou hlavou, i když občas jsou popisovány i jako vícehlaví tvorové dožívající se vysokého věku několika tisíc let jako dévové a nadané nadpřirozenými schopnostmi – poblíž města, v němž se zdržoval. Tam se i dozví jejich podání o konfliktu mezi hadím lidem a „pravými“ lidmi, což vrhne zcela jiný pohled na věc a Kull se poté rozhodně odvolat svoji přísahu zničit veškerý hadí lid. Je zřejmé, že touto zemí byla za dnů barbara Conana Stýga [Στύγα, Stýgie, Styx, zahrnující region Egypta a staré Libye. Jméno pochází od podsvětní řeky Styx z řecké mytologie. V dřívějších dobách Stýgie zahrnovala i Šém, Ofir, Korintii a část Kothu. Stýgii vládla teokracie králů-čarodějů. Lidé měli snědou pleť. Uctívali hadího boha Seta. Styžské území bylo velmi různorodé, od hor, pouští až po močály.], poslední pevnost hadího lidu, tedy dlouho po době Kullově. Byli to dobyvatelé přišedší z východu, dost možná z pravěkého kontinentu Mu, jejž zničili Hadí lidé. V této povídce se poprvé objevuje Thulsa Doom – prototyp všech budoucích nemrtvých zlých čarodějů v Howardových příbězích, za nímž následovali Tsotha-Lanti a Kathulos; dalšími Howardovými žijícími či revenanty praktikujícími magii byli Thoth Amon, Thugra Khotan, Kathulos a Xaltotun.

John Buscema and Ernie Chan: Thulsa Doom z comicsu The Savage Sword of Conan

Lin Carter a Clark Ashton Smith převzali tuto rasu do mýtu Cthulhu, inspirováni krátkou povídkou H. P. Lovecrafta Bezejmenné město,[41] odkazující na arabské město postavené předlidskou rasou plazů. Popis prastarých artefaktů a budov, jež očividně sloužily civilizacím zcela odlišným od lidských, nezapře inspiraci dílem Edgara Rice Burroughse, především jeho cyklem Pellucidar. Lovecraftův příběh Přízrak temnoty výslovně zmiňuje „hadí muže z Valusie“ jako bytosti, jež kdysi vlastnily Zářící různostěn:

„Jsou tam zmínky o Přízraku temnoty, probuzeném pohledem do Zářícího různostěnu, a šílené úvahy o černých propastech chaosu, ze kterých byl vyvolán. Bytost prý disponuje veškerým věděním a vyžaduje strašlivé obětiny. Z některých Blakeových zápisů vyplývá, že se bál, že ta vyvolaná věc obchází kolem; dodává však, že pouliční osvětlení tvoříval, který bytost není schopna překročit. Často se zmiňuje i o Zářícím různostěnu, nazývá jej oknem do veškerého času a prostoru a sleduje jeho historii od dob, kdy byl vybroušen v temném Yuggothu, dávno před tím, než jej Staří přinesli na Zem. Byl bedlivě střežen a umístěn do své podivné schránky krinoidními bytostmi z Antarktidy, zachráněn z jejích trosek hadími muži z Valusie a první lidské bytosti do něho zíraly o aeóny později v Lemurii. Procestoval podivné země a ještě podivnější moře, potopil se s Atlantidou…“

Odkazy v našem příběhu jsou jasné: Poeův Zánik domu Usherů, Machenovo Vypravování o černém pečetítku, Lovecraftovo Volání Cthulhu, Huysmans, Walpoleův Otrantský zámek, samozřejmě znovu von Junztovy Unaussprechlichen Kulten, poukazuje se tu však i na „existenci kultů vystavěných kolem takových nevýslovných a strašlivých božstev a bytostí jako Cthulhu, Yog-Sothoth, Tsathoggua,[42] Gol-Goroth[43] a jim podobných.“

Chrám ropuchy se nacházel někde v hloubi honduraské džungle. Civilizace původních Američanů, jež zanikla staletí před příchodem Španělů, postavila tento chrám jako střed brány do Tsathogguovy dimenze. Uvnitř chrámu na rozpadlých sloupech spočíval trůn a na něm mumifikované pozůstatky někdejšího chrámového velekněze. V náhrdelníku byla zasazena gema vyrytá do obrysů jeho boha a stále ještě se skvěl na hrdle mumie. Podle von Junztových Unaussprechlichen Kulten je tato gema klíčem ke chrámovému pokladu. Toliko tři badatelé kdy navštívili Chrám ropuchy: španělský cestovatel Juan Gonzalles, který tam přibyl roku 1793; dále Friedrich von Junzt, autor Unaussprechlichen Kulten, a následně Tussmann, archeolog mající značnou proslulost. Tussmann si cosi přivezl ze své výpravy do tohoto chrámu, jenže krátce poté zemřel a po nějakých artefaktech nezůstala žádná stopa. Chrám nyní střeží před zvědavci uzavřený kult – a to včetně stoupenců Tsathoggui. Robert E. Howard vypráví v příšerné povídce Věc na střeše[44] o tom, jak Tussmann pátrá po skrytém pokladu pohřbeném pod oltářem v troskách Chrámu ropuchy a potřebuje k tomu jen najít Černou knihu, aby našel vstup do krypty. Knihu získá, vydává se do střední Ameriky, ale dobrodružství pak nabere zcela jiný směr, než by si kdy dokázal představit.

Zoth-Ommog

O Zoth-Ommogovi píše Lin Carter ve stejnojmenné povídce[45] – zasazené do Cyklu xothických legend – a uvádí, že jde o třetího syna Cthulhu, tedy jednoho z Velestarých. Zoth-Ommog byl Staršími bohy uvězněn pod mořským dnem poblíž Ponape a R’lyehu. Jako jeho staršímu bratrovi Ythogthovi i Zoth-Ommogovi slouží Otec Ubb a yuggové. Legenda o Zoth-Ommogovi jest zaznamenána v Textech z R’lyehu a v Posvátné knize z Ponape. Ubb je Otec červů a pánem yuggů a jde o obrovskou vodní (srv. Cthaat Aquadingen) a jakoby podsvětní entitu, mdle šedou, podobnou slimákovi, s obrovskou tlamou plnou zubů zvíci rohů a po obvodu těla mající chapadla. Ubb prodlévá spolu se zbytkem své rasy ve studené baště Tichého oceánu. Yuggové prý střeží svého boha, Velestarého Zoth-Ommoga, jehož hrobka, jak vypráví legenda, leží na samém dně abysálního příkopu poblíž ostrova Ponape. Lin Carter v povídce Mimo věky[46] píše i o „figuríně z Ponape“, zlověstné soše Zoth-Ommoga, který je námětem i jeho další povídky, Obyvatel hlubin,[47] popisující jej jako gigantickou entitu kuželovitého tvaru, s plazí hlavou a bradou tvořenou chapadly a s rameny jako mají hvězdice.  Ythogtha je druhým synem Cthulhu a připomíná gigantickou humanoidní žábu, čili toho z hlubin, s jedním jediným obrovským okem uprostřed čela, jako tomu bylo u Kyklopů. Na hlavě měl hustou hřívu a bradu se svíjejícími se chapadly. Ythogtha byl neuvěřitelně veliký; když se ho kněz-čaroděj Zanthu pokoušel osvobodit z jeho vězení – Starší bohové totiž uvěznili Ythogtha v abysu Yhe –, spletl si jeho božské drápovité, slizké konce pařátů s vrcholky podmořských hor.

La Couleuvre Noire

Jedním z převažujících témat v Grantově díle, a obzvláště u Lovecrafta a jeho kruhu spřízněných autorů gotického hororu), jsou kulty ať už africké, afrokaribské, středovýchodní nebo asijské. Jinak řečeno, kulty mimo západní okruh. Zatímco Crowley je zmiňuje toliko okrajově a nepojednává o nich v takovém rozsahu jako Grant, který naopak cítí, že praktiky a pověry těchto kultů se skrývá cesta k pochopení všeobecných témat a technik okultních nauk a Thelémy zejména.

François Baranger: Volání Cthulhu

Kořenů Thelémy se lze dopátrat výkladem egyptských mystérií, s nimiž byli obeznámeni britští organizátoři Zlatého úsvitu, oné tajné společnosti, v níž byl Crowley zasvěcen, jejichž význam on sám pak přehodnotil a znovu imaginoval. Nejsilnější náboženské odkazy v Knize Zákona se týkají egyptských bohů známých každému, kdo prošel iniciačním systémem Zlatého úsvitu.

Existují však provokativní odkazy na další iniciační schémata v AL,[48] a zatímco Crowley se po jistou dobu pohroužil do studia asijské magie a mystiky, jeho pozornost byla povždy obrácena k oněm systémům, jež byly na Západě nejznámější, jakož i k těm prvkům asijských systémů, které již byly přeloženy do angličtiny. Neměl prakticky žádnou znalost afrických či afro-karibských systémů. Nebyl tedy schopen vyvodit stejné závěry jako pozdější okultisté, kteří měli přístup k rozsáhlejší literatuře, ať už v překladech nebo přímou zkušeností se systémy z jiného kulturního okruhu.

Kenneth Grant tvrdí, že Lovecraft nějakým způsobem – pravděpodobně nevědomky – byl v kontaktu se stejným duchovním zdrojem, který v Káhiře roku 1904 vstoupil do kontaktu s Crowleym, nebo se o něm dozvěděl nějakým jiným způsobem. Události popisované v Lovecraftově Volání Cthulhu velmi přesně odrážejí zjevení, jež Crowley zapsal do svých Svatých knih thelémských.

Scéna z filmu Dagon Stuarta Gordona – kněžka chrámu Dagona

Mezi oběma autory existují ještě další paralely a synchronicity. Grantova genialita spočívá v tom, že osvětlil ona prvotní spojení mezi spisovatelem hororů na straně jedné a prorokem nového věku[49] na straně druhé. Šlo o odvážné tvrzení, neboť hrozilo, že moderní okultismus bude vypadat jako nějaká hra na hrdiny v duchu literárního žánru meč a magie[50] plného strašidelných příšer a tajných knih.

„Připadá mi, že makabrózní literatura tu svádí boj s díly o čarodějnictví, vúdú a černé magii.“[51]

Pár kultů typických pro Lovecraftovy příběhy patří právě mezi ty, které fascinují jak Crowleyho, tak i Granta. Jde zejména o haitské náboženství vúdú (také vodou, vodun atd.) a náboženství Jezídů původem z Íránu. Vúdú se objevuje v Lovecraftově Volání Cthulhu i v celém Grantově publikovaném díle. Jeho zájem o toto afro-karibské náboženství se prohloubil díky vztahu s Michaelem Bertiauxem (nar. 1935) z okultního řádu La Couleuvre Noire (Černý had), založeného na haitském vodou s idejemi a metodami odvozenými z tradic západních mystérií a obsahuje jak lovecraftovské, tak i thelémské prvky.

Papyrus Temné moudrosti[52] tvoří třetí část Knihy Eibon. V tomto oddílu svého magnum opus uvádí hyperborejský čaroděj historii řady rozličných mimozemských bytostí, které přišly na zemi před příchodem lidstva. Von Junzt později převyprávěl tuto látku v díle Unaussprechlichen Kulten.

Přízrak temnoty, krátký příběh dedikovaný Robertu Blochovi, napsal Lovecraft mezi 5. až 9. listopadem 1935. Poznámky vypravěče líčí „ověřenou existenci nenáviděné neortodoxní sekty Hvězdná moudrost“, jejíž kongregace nabrala v průběhu devatenáctého století velký počet přívrženců a byla podezřívána ze satanských praktik velmi bizarního druhu, dokud město církev v roce 1877 konečně nezrušilo. Mluví se tu rovněž o zvláštní entitě: „černý, rudě žilkovaný mnohostěn s mnoha nepravidelnými ploškami“, „zářící mnohostěn“ a „přízrak z temnot“, který na světle nemůže existovat.

Scéna z filmu Dagon Stuarta Gordona – obyvatel Innsmouthu

Vedle Necronomiconu je Lovecraftem nejčastěji zmiňovaným grimoárem Starších bohů Kniha Eibon od Clarka Ashtona Smithe. Bezesporu na něho zapůsobila Blochova Mystéria červa – a tento foliant Ludwiga Prinna se prvně objevil v jeho krátké povídce Tajemství hrobky[53] – stejně jako Bezejmenné kulty Roberta E. Howarda, jenže do Miskatonické knihovny docházel častěji než ostatní. Stojí za povšimnutí, že v době, kdy Lovecraft uvedl na scénu Abdula Alhazreda v povídce Bezejmenné město,[54] těsně předtím než v povídce Slídič / Pes[55] poprvé zmínil Necronomicon, tak Smith přišel se svou postavou neblaze proslulého heretika Eibona v povídce Dveře na Saturn,[56] a to předtím, než poprvé zmínil Knihu Eibon v povídce Ubbo-Sathla:

„Tregardis se docela lekl, protože obchodníkův na první pohled fantastický nápad mu připomněl jeho vlastní průzkumy v oboru tajných nauk, a zejména si vzpomněl na Knihu Eibonovu, nejpodivnější a nejvzácnější z okultních zapomenutých svazků, o němž se říká, že se k nám dostal prostřednictvím řady překladů z prehistorického originálu napsaného v jazyce Hyperborey.“[57]

Smith se zde koneckonců podobně jako Lovecraft v úvodu Volání Cthulhu zmiňuje o Velestarých:

„Nebe se hemží věcmi, jejichž poznání by přineslo šílenství, a mezi zemí, měsícem a vzdálenými galaxiemi poletují podivné odpornosti. Přišly sem neznámé, mimozemské hrůzy, a přijdou zas. A zlo z hvězd není stejné jako zlo ze země.“

Odkud se však vzalo toto jméno i postava? S pozoruhodným vysvětlením přichází komiksový příběh Jean-Michel Nicolleta s názvem H. P. L. uveřejněný roku 1979 v říjnovém čísle Heavy Metal, v němž čteme vyjádření jednoho ghúla:

„Po aeony byly mými jedinými společníky Necronomicon Abdula Alhazreda, Ebenová kniha a von Jumztovy [sic] Unassprechlichen [sic] Kulten.“

Jean-Michel Nicollet: H. P. L.
(Heavy Metal 1979)

S ohledem na pravopisné chyby se lze domnívat, že Nicollet se spoléhal na svoji chabou paměť, čímž šťastnou náhodou došlo k přepisu Knihy Eibon na Ebenovou knihu. Nicollet si možná matně vzpomínal na to, že Howard používal pro svoje Unaussprechlichen Kulten přezdívku Černá kniha a spletl si ji s Knihou Eibon. Jde však o jedno z oněch šťastných provinění, neboť Smith často používal přídavná jména „ebenový“ nebo „černý jako eben“, a Nicollet má pravdu, když Knihu Eibon vnímá jako Ebenovou knihu. A Lovecraft to věděl – proto Alonzo Typer činí narážky na ty „nejčernější kapitoly z Livre d’Eibon“.[58]

Starší věci

Lovecraft udělal víc, než že by jen citoval tajuplné folianty, jež zplodili jeho přátelé ve snaze o lichotivou imitaci jeho Al Azifu. Jak je dobře známo, doplnil, aniž by ho k tomu někdo vyzval, „původní“ tituly k oněm rouhavým foliantům v domnělém původním jazyce. Bezejmenné kulty se staly Unaussprechlichen Kulten (ačkoliv Lovecraft, který nebyl sběhlý v němčině, o to požádal Derletha). Mystéria červa proměnil na De Vermis Mysteriis. Z Knihy Eibonovy se stala Liber Ivonis a Livre d’Eibon (nebo jen prostě Kniha Eibon). Je důležité pochopit, že když přejmenoval fiktivní knihy ostatních, učinil totéž co v povídce Soupeř z neznáma,[59] a to tak, že podsunul svoji vlastní koncepci a pozadí k Eltdownským zlomkům (Eltdown Shards) Richarda F. Searighta, což byly útržkovité nápisy nalezené kolem roku 1891 ve vrstvě z raného triasu (neboli uhlonosné období) v štěrkové propasti poblíž amerického města Eltdown, a to doktory Daltonem a Woodfordem a odeslány do obskurního Midwestského muzea při univerzitě v Baloin, kde je drželi pod zámkem. Gordon Whitney byl schopen je částečně přeložit, což se mu podařilo s 19 úlomky (z celkového počtu 23) předtím, než zemřel. Whitneyho překlad se pozoruhodně podobá Pnakotickým rukopisům,[60] tedy textu, za nímž stojí Velká rasa Yithů. Popisuje se v něm Yith, planeta, z níž Velká rasa přišla, jakož i jejich osudné setkání Yekubiany. Magická formule z devatenáctého úlomku slouží ke vzývání Strážce poznání; podstatná část rituálu pojednávající o propuštění tohoto strážce je zkomolená, takže jeho vyvolání může mít neblahé následky. Nehledě na spojitost Eltdownských zlomků s rasou Velkých je docela možné, že je nechaly vyrýt Starší věci,[61] jež zřejmě skryly tento keramický materiál v Anglii, která byla tehdy součástí obrovského prakontinentu Pangaea.

Překlady se pak objevily v publikované knize z 19. století, avšak z tohoto vydání je znám už jen Van der Heylův exemplář. Další destičky nápadně podobné těmto úlomkům byly nalezeny v triasové skále v Sussexu (1905) a do angličtiny je přeložil reverend Arthur Brooke Winters-Hall (1917). Jde o 42 destiček, z nichž 7 se jeví být shodné s těmi, co se našly v USA, a jsou známy jako úlomky ze Sussexu. Třetí sada destiček přecházela z generace na generaci uvnitř tajného kultu, který schraňoval rovněž Knihu Eibon a Pnakotické rukopisy a jejich obsah se stal předmětem tohoto kultu, třebaže původní text pochází z doby před érou lidstva. Pojednávají o kulturách předcházející člověku a o ranných lidských kulturách, přičemž druhý úlomek obsahuje dlouhé pojednání o rase Velkých. Povídka Soupeř z neznáma pojednává o objevu podivného artefaktu – šlo o neobvyklý kámen prostoupený mocí přenášet svého držitele do vzdálených světů.[62]

François Baranger: Rlyeh

Lovecraftovo podání se rozvíjí jinak než Searightova verze – kterou četl jen v rukopisu – jak to vidíme v jeho novele Stín z času a v Searightově povídce Strážce poznání,[63] již Lovecraft nikdy neviděl vydanou tiskem – a to až do roku 1990, kdy se objevila v antologii Tales of the Lovecraft Mythos. Lovecraft se o ní vyjádřil v dopise Searightovi ze 4. listopadu 1935, když napsal:

„Povídka se mi mimořádně líbí a doufám, že to, že ji [redaktor Weird Tales Farnsworth] Wright odmítl, vás nezbaví odvahy pokračovat dál… Odkazy na Eltdownské zlomky jsou fascinující – však běda mi! Použil jsem z ní už spoustu informací pro svoji povídku [Soupeř z neznáma] s docela složitým dějem, což – jak se ukazuje – je v přímém rozporu se skutečností [že ještě nebyla uveřejněna]! … Rovněž se obávám, že jsem Eltdownské zlomky vylíčil poněkud jiným způsobem. No – střízlivě řečeno, stejně jen pár lidí kdy pochopí ono složité předivo příběhu.“ Searight vsadil část své mytologie – Eltdownské zlomky – i do povídky Zapečetěná rakev, a „ať už představovaly cokoliv, byly ty symboly velice staré. Jejich primitivní neotesanost naznačovala stáří předcházející fénickou abecedu, či dokonce mayské nápisy“.[64]

Bloch prakticky nikdy v žádné ze svých povídek nenazval svůj grimoár jinak než stará dobrá Mystéria červa a Lovecraftovy přízračné tituly vůbec necituje. A Smith, ve srovnání s Lovecraftem, málokdy zmiňoval Eibon, tento starobylý svazek se vyskytl všehovšudy ve třech povídkách, a to i když zahrneme fragment Pekelná hvězda.[65] Jeho hrdina, Woadley, obdrží od svého jinak spolehlivého knihkupce hampshirskou edici díla Jane Austenové, v níž na první pohled chybí svazek X a místo něj se v té řadě omylem nachází bichle vázaná v černé kůži. Když ji rozevřel, zjistil ke svému překvapení, že se jedná o svázaný rukopis, napsaný úhledným, leč třaslavým rukopisem. Jistě pocházel od nějaké výstředně smýšlející osoby žijící v Nové Anglii na sklonku éry honu na čarodějnice, neboť odkazy na jisté proslulé čarodějky totiž byly v přítomném čase. Erudice neznámého pisatele byla pozoruhodná a pozornost Woadleyho upoutávala předtím neslyšená jména a vyloženě obskurní pojmy. Vraštil čelo nad příležitostnými zmínkami o Lomaru, Eibonu, Zemargadu, ghoorické zóně, Zothique, plošině Mordiggianu, Thililo, Psollanthu, Vermazboru a Černém plamenu Yuzhu. A o několik stránek dál narazil na následující pasáž, která byla naprosto nesrozumitelná:

François Baranger: V horách šílenství

„Hvězda Yamil Zacra, kterou ze Země vidíme jen slabě svítit, byla pro Hyperborejce zřetelně významná, neboť ji znali jako zdroj všeho zla. Věděli rovněž, že na každém osídleném světě, k němuž pronikly paprsky z hvězdy Yamil Zacra, jsou bytosti, které mají v těle ohnivé částice rozptylované touto hvězdou napříč časem i prostorem. Takové bytosti mohou prožít svůj život, aniž by měly jakékoliv povědomí o této zhoubné příbuznosti a strašlivých silách, jež nabyly následkem těchto částic; v druhých se však toto zlo projevuje různě. Všichni ti, kdož jsou čarodějnice nebo čarodějové nebo černokněžníci, nebo hledači zakázaného učení či vládnoucí moci, v sobě mají více nebo méně sémě z hvězdy Yamil Zacra. Nejmocněji se prý tyto ohně rozpalují v takové osobě, jež má u sebe jeden z černých amuletů, které byly zaneseny na Zemi ve starodávných dobách z velikého planetárního světa, jenž věčně obíhá kolem hvězdy Yamil Zacra a jeho temného souputníka, Yuzha. Tyto amulety jsou zhotoveny z podivného minerálu, a na každém z nich jako pečeť je vyryta hlava neznámého stvoření. Kdysi jich bylo pět, nyní však už jsou na Zemi jen dva, poněvadž zbývající tři jejich nositelé dopravili zpět na jejich domovský svět. Způsob takové přepravy je těžké pochopit; a taková věc se může přihodit jen tomu, kdo v sobě má ty nejmocnější a nejúčinnější ze všech druhů atomů emitovaných hvězdou Yamil Zacra. Pakliže nosí tento amulet, může se naučit v sobě ovládat ohněm kvetoucí semena ze všech ostatních sluncí; a je-li mocí této proměny postaven do nejsilnějšího toku magnetického kmitání domovské hvězdy, uvidí hradby času a prostor kolem něj se rozplyne a on osobně bude kráčet po planetě, jež je poblíž hvězdy Yamil Zacra. Nicméně tu jde ještě o další mystéria, o nichž v současnosti není nic známo: toto vědění bylo totiž z velké části ztraceno se zánikem prastarých kontinentů; a podobně jsou zapomenuta i samotná jména oněch tří mužů, kteří byli kdysi přeneseni ze Země. Však Carnamagos ve své Závěti pronesl proroctví, že ke čtvrtému přenesení dojde během současného cyklu pozemského času; a páté nastane až v posledním cyklu a poté, co dojde ke zvednutí posledního kontinentu zvaného Zothique. … Astronomové hvězdu Yamil Zacra nepojmenovali a jen zřídka kdy si jí někdo všimne jsouc pro oko nevýznamná, neb kolem ní obíhají jasnější tělesa. Kdo by ji chtěl nalézt, musí upřít zrak mezi Algol a Polaris.“[66]

Yuggoth

Novela Šepot v temnotách, napsaná Lovecraftem roku 1930 a otištěná 1931, rozvíjí koncept Yuggoth v mnohem větší šíři, než byl ten původní o podivných bytostech Mi-go, jež skrytě obývají opuštěné hory ve Vermontu.

François Baranger: V horách šílenství

„Yuggoth… podivná temná planeta na okraji sluneční soustavy… Na Yuggothu jsou veliká města – řady terasovitých věží, postavených z černého kamene… Slunce tam nesvítí o nic víc než hvězda, ale oni nepotřebují světlo. Mají jiné, jemné smysly a v jejich velkých domech a chrámech nejsou okna… Smolně černé řeky, plynoucí pod mysteriózními kyklopskými mosty – postavenými starší rasou, která vyhynula a byla zapomenuta dřív, než Cizinci přišli na Yuggoth z nekonečné prázdnoty – by z kteréhokoli člověka učinily Danta nebo Poea, pokud by zůstal při smyslech tak dlouho, aby pak mohl vyprávět, co viděl…“[67]

Yuggoth je planeta, kde mimozemští Mi-go založili kolonii. Město Mi-go spočívá na samém okraji propasti, v níž přebývá prastará a strašlivá entita, jíž se obávají dokonce i Mi-go. Na Yuggothu Mi-go těží zvláštní kov známý jako tok’l užívaný při výrobě nechvalně známých „mozkových válců“, má však i jiná rituální využití.

V krátké povídce Objevení ghoorické zóny – 15. března 2337[68] z roku 1977 píše Richard A. Lupoff o Yuggothu, že je hypotetickou Planetou X nebo Devátou planetou – tehdy předpovězené kvůli nepravidelnostem oběžných drah Neptunu a Pluta, a v současnosti, tj. v roce 2017, kvůli oběžné dráze řady transneptunických těles.[69] Lupoffův Yuggoth je kolosální planeta, dvojnásobku velikosti Jupitera a více než šesti set Zemí. Planeta pulzuje, chvěje se a září „slabě purpurovým svitem“, vycházejícím z pulzující lávy v důsledku tektoniky, „podobno strašlivému srdci“.

„Yuggoth samotný visí přímo nad hlavou, oplzle odulý a zploštělý, jeho povrch vyplňuje celá nebesa… a celou tu dobu pulzuje, pulzuje, pulzuje podobno strašlivému srdci, tepe a tepe.“

François Baranger: V horách šílenství

Rychlost otáčení je osmdesát tisíc kilometrů za hodinu, proto tedy je Yuggoth na pólech zploštělý. Planeta má četné měsíce jako jiná podobná obří tělesa v našem slunečním systému, patří k nim měsíce Nithon a Zaman, a dvojměsíc Thog a Thok – všechny názvy intertextuálně zvolil Lovecraftův nadšenec na palubě lodi Chonsu,[70] tj. Poutník, směřující k této planetě, postava jménem „Sri Gomati“ z Lovecraftovy sbírky sonetů Houby z Yuggothu (1929–30).

O měsících Thog a Thok se toho ví velmi málo, ačkoliv se říká, že Thog prý je svět černý jako noc. A na povrchu Thoku je bájná ghoorická zóna – zelení zalitá kaverna obsahující zatuchlé jezero, v němž „se šplouchají odulí shoggoti“.

Povídka H. P. Lovecrafta Šepot v temnotách je ústředním bodem skladby Weird Tales: Electric Frost/Golgatha/Altar of Melektaus od skupiny Electric Wizard.[71] V textu písně stojí:

„Ze starobylého Yuggothu černé paprsky vyzařují, omamné kyklopské propasti Zla.“

Tibi Magnum Innominandum Signa Stellarum Nigrarum Et Bufaniformus Sadoquae Sigillum

Když Lovecraft souběžně vytvářel mýtus, aby se dal využívat při anonymním psaní povídek pro klienty, k němuž patřilo úplně nové plémě Starých, kteří se běžně neobjevovali v jeho již uznávaných povídkách – Yig, Ghatanothoa, Rhan-Tegoth, Nug a Yeb – zdálo se, že měl jisté obtíže pozměnit kreace svých přátel natolik, aby zněly ryze lovecraftovsky v kontextu jeho vlastních příběhů, ať už s nimi chtěli tvůrci knih zacházet ve své vlastní fikci jakkoliv. Následkem toho Lovecraft dokonce ve skutečnosti pro své verze připojoval nové autory, jako třeba že úplně nahradil Smithova mága Eibona. Philippus Faber je překladatelem latinské Liber Ivonis,[72] zatímco Gaspard du Nord autorem převodu Livre d’Eibon. Je pravda, že du Nord je postavou Smithovy povídky Kolos z Ylourgne,[73] v níž mj. vystupuje i třikráte nechvalně známý Nathaire, alchymista, astrolog a nekromant, se svými desíti ďáblem prosáklými žáky, není tu však žádného spojení s Eibonem. Lovecraft rovněž využil du Norda jako jednoho ze signatářů příkazu k popravě na sebe sama, jenž zaslal Robertu Blochovi, který se ho snažil zlikvidovat v povídce The Shambler from the Stars.

Shambler from the Stars (comics)

Někdy jsou fiktivní všechny postavy a základní prvky příběhu. Jedním z nejzářivějších příkladů světa vzájemného sdílení byla Derlethova verze Sherlocka Holmese se jménem Solar Pons, který se zájmem studuje seznam okultních knih ze „soukromé knihovny Paula Guillauma, Comte d’Erlette“, jež jsou zařazeny do aukce. Zní vám to povědomě? Oním příběhem, v němž se Pons objevuje, je Dobrodružství šesti stříbrných pavouků,[74] a mezi tituly, jež se v aukci nacházejí, nacházíme též: „d’Erlette, Paul Henri, Comte de: Cultes des Goules, Rouen, 1737“, dále též „Prinn, Ludwig: De Vermis Mysteriis, Praha, 1807; Liber Ivonis (autor neznámý), Řím, 1662”; a:

„Abdul Al Hazred: Necronomicon. Z arabštiny do latiny přel. Olaus Wormius. Součástí je několik dřevořezů se znaky a mystickými symboly. Madrid, 1647. Menší foliant, vyvázáno do teletiny s řadou ornamentů; slepotisk, včetně vročení, 1715. Vazba byla čímsi potřísněna a následně vyčištěna. Slabé stopy plísně, avšak jen na prvních deseti stranách. Vynikající stav a toliko jeden ze šesti známých exemplářů prvního vydání v latině. Jediné známé exempláře jsou uloženy v Bibliotheque Nationale v Paříži, ve Widener Library v Harvardu a v knihovně Miskatonické univerzity v Arkhamu, stát Massachusetts, U.S.A. Jediným soukromě vlastněným exemplářem byl, jak známo, ten, který zmizel z knihovny massachusettského umělce R. U. Pickmana. Existovaly pouze dva exempláře v arabštině. Von Junzt v knize Unaussprechlichen Kulten (viz č. 17, na stránce čtyři tohoto katalogu) tvrdí, že ‚esstehtausser Zweifel, dass dieses Buch is die Grundlage der Okkulteliteratur.’“[75]

Pons nakonec prohlásí, že katalog je podvod, protože „existence těchto knih je nejistá, neboť je o nich zmínka pouze v dílech jistých druhořadých autorů amerického původu“.[76]

John William Waterhouse: Křišťálová koule
(1902, olej na plátně)

John Dee (1527-1608), astrolog a mág ve službách královny Alžběty I. Dee se narodil v Mortlake a na Cambridge se přihlásil ve věku patnácti let. Brzy si získal reputaci jako astrolog, byl uvězněn královnou Marií I. Tudorovnou za to, že ukázal její horoskop uvězněné sestře Alžbětě. Když Alžběta roku 1558 usedla na trůn, Dee se velice těšil její přízni, třebaže si dávala pozor, aby ji s ním příliš nespojovali. Co se týče jeho úlohy, má se zato, že Dee působil jako královnin vyzvědač a využívala jeho náklonnosti k okultním vědám a kryptografii, aby utajila jeho skutečné poslání. V roce 1581 začal experimentovat s jasnozřením krystalů. Poněvadž sám médiem nebyl, pořídil si seznam věštců a divinátorů pracujících s křišťálovou koulí, až nakonec dospěl k šarlatánovi jménem Edward Kelley. S jeho přispěním byl schopen vejít do styku s „anděly“, kteří mu nadiktovali svůj henochiánský jazyk.[77] Kelley Deeho doprovázel na cestách po Evropě v letech 1583-89. Roku 1586 dorazili oba do Prahy, a tady Dee poprvé narazil na Necronomicon. Řadu let měl strávit překládáním této knihy do angličtiny. Deeho svazek s Kelleym poněkud zhořkl roku 1587 poté, co evokovaný „anděl“ nařídil, aby navzájem sdíleli své manželky. Dee se vrátil do Anglie roku 1589, aby shledal, že mu dav vyplenil dům i knihovnu. Královna Alžběta jej jmenovala správcem Christ’s College v Manchesteru, Dee však s tímto místem spokojen nebyl, a nakonec se vrátil do svého domova v Mortlake, kde také zemřel. Frank Belknap Long cituje hned v úvodu povídky Vesmírní žrouti[78]Necronomiconu v překladu Johna Dee:

„Kříž není jen nějaký ochranný prostředek. Čistému srdci je štítem a v průběhu našich sabatů se nad námi často zjevoval ve vzduchu, mátl a rozptyloval mocnosti Temnot.“

Příběh vypráví chlápek jménem Frank [Belknap Long], jehož nejlepším přítelem jest Howard [Phillips Lovecraft], spisovatel weird fiction. Ona děsivá věc na obloze se zpočátku manifestuje ve vědomí velice neurčitě a nezřetelně. Pak, když se uchytí, začínáte si být vědomi čím dál více, a po čase, když už je pozdě, si vybavíte, co ta věc je a učiníte ji viditelnou… to ale už pronikla do vaší mysli a začala vám překopávat mozek. Lidé, kteří se pokoušejí vybavit si první moment, kdy ji spatřili, ji popisují jako obrovitou bílou ruku útlou jako šňůra visící dolů z hvězd a sahající po nich. Pročež s kým to došlo tak daleko, že tu věc už vnímá, je s ním amen a nelze ho spasit.

To nemá žádnou formu! Neměli bychom – nesmíme se na to dívat! Je to náš mozeček, jenž tomu dává formu. Když to vstoupí do našeho mozku, odívá se formou. A vstoupí-li to do našich mozků, jsme ztraceni.“

Cthulhu

Celou dobu se jim do vědomí vkrádá představa, že onen tvar nad korunami stromů se podobá obrovskému černému netopýrovi se žlutými křídly, který se začíná zhmotňovat, i když na sebe pokřikují, že nevidí vůbec nic…

Existují dvě verze této legendy týkající se Deeova objevu Necronomiconu v Praze. První tvrdí, že Dee nalezl exemplář al-Kindího[79] Kniha o podstatě duše v knihovně císaře Rudolfa II. a pořídil z něj opis. Liber Logaeath, manuskript uchovávaný v Britském muzeu, jest zřejmě tímto opisem. Dalším případem je podání od Edwarda Kelleyho, lotrovského společníka Johna Dee, který prý zakoupil knihu od věhlasného kabalisty Jákoba Eliezera.

Dee podle všeho vlastnil tento manuskript v době, kdy se jeho a Kelleyho cesty roku 1589 rozdělily, a přeložil jej, když byl správcem Christ’s College v Manchesteru. Kdyby býval John Dee pořídil svůj překlad z knihy nalezené v knihovně císaře Rudolfa II., pak by tam toto dílo pořád ještě muselo být.[80]

Die geheimnisvollen Wurme

De Vermis Mysteriis (také Mystéria červa nebo Grimoár) napsal Ludwig Prinn kolem roku 1542. Třebaže se rovněž objevuje datum 1484, prve udané vročení je historicky pravděpodobnější. Těsně před svou smrtí z rukou inkvizice nějací neznámí lidé propašovali tento svazek z jeho cely. Rok po jeho smrti byla v Kolíně nad Rýnem vydána latinská edice De Vermis Mysteriis. Je považována za jediný spolehlivý tisk tohoto manuskriptu. Když církev zjistila, o co jde v případě této knihy, považovali ji za tak nebezpečnou, že ji roku 1569 papež Pius V. uvrhl do klatby. Roku 1587 byl v Dusseldorfu pořízen německý překlad vysázený gotickým písmem; toto vydání však učencům mnoho užitku nepřineslo, neboť značná část obsahu nacházejícího se v latinském vydání byla zcenzurována. Další (snad latinské?) vydání bylo pořízeno v Praze roku 1809, třebaže se o tomto nákladu nedochovala žádná zmínka.

François Baranger: Volání Cthulhu

V průběhu staletí byla pořízena řada anglických překladů Vermis Mysteriis. Ten první, který pochází od proslulého šarlatána a mága Edwarda Kelleyho, byl vydán v Londýně roku 1573. V roce 1670 jej přeložil Johann Lindenmuth z Norimberku do němčiny s titulem Die geheimnisvollen Wurme; tiskem nikdy nevyšel a místo, kde se manuskript nachází, je neznámé. V 19. století vydal někdo s pseudonymem „Kněz X“ silně cenzurovaný anglický pamflet líčící obsah nejslavnější kapitoly této knihy, „Saracénské rituály“, avšak kvůli jistým místům, jež vynechal, je pro učence takměř bez užitku. Jakýsi pan Charles Leggett přeložil do angličtiny německou verzi knihy z roku 1821 a ve velmi omezeném nákladu s ilustracemi podle dřevorytů z latinského originálu ji vydal. Avšak ani tato kniha není považována za tak hodnotnou jako latinské vydání. Další náklad z roku 1895 vydaný nakladatelstvím Hvězdná moudrost[81] se dosud nepodařilo dohledat.

Exempláře De Vermis Mysteriis se nacházejí v Huntingdon Library v Kalifornii, u církve Hvězdné moudrosti v Providence a jeden má rovněž Miskatonická univerzita. Britské muzeum vlastní kompletní německé vydání stejně jako polovici latinského originálu, ačkoliv ten je v opravdu prachbídném stavu. Exemplář, který měla knihovna univerzity v Brichesteru, shořel v šedesátých letech. Jeden latinský výtisk byl jednu dobu v držení nyní už opuštěného města Jerusalem‘s Lot (někdy zkracováno na Salem‘s Lot či jen Lot) v Massachusetts, ten ale pravděpodobně zmizel spolu s obyvateli města v roce 1789. Podstatná část tohoto exempláře byla napsána znaky připomínajícími keltskou runovou abecedou. Městečko, jež se mělo posléze stát Jerusalem‘s Lot, bylo založeno roku 1710 kazatelem Jamesem Boonem, vůdcem kultu odpadlických puritánů. Kult se v těchto končinách proslavil svým otevřeným přijímáním čarodějnictví a amorálními sexuálními praktikami včetně incestního smilnění. Jerusalem‘s Lot jako město vznikl v roce 1765 spojením řady usedlostí, byl však opuštěn roku 1789 poté, co Boon a jeho následovníci za mysteriózních okolností zmizeli. K masovému zmizení došlo nedlouho poté, co Philip Boone, bohatý jedinec a neznámý potomek Jamese Boona, získal okultní knihu známou jako De Vermis Mysteriis. Philip Boone zmizel spolu se zbytkem vesničanů.

Luis Nessi: Byatis

Je možné, že Prinn našel exemplář o druidských rituálech, které uchovali římští písaři a zasadil ho do svého rukopisu, nebo je možné, že „runy“ jsou částí šifry používané ke skrytí významnějších záležitostí. De Vermis Mysteriis se dělí do šestnácti kapitol, každá se zabývá jiným tématem, jako např. divinace, familiárové, nekromancie, elementálové a upíři. Nejslavnější kapitola pojednává o rituálech Saracénů, jež se Prinn naučil od „syrských čarodějů a divotvůrců“ během svého zajetí po deváté křížové výpravě roku 1271 (viz Saracénské rituály). Tato kniha obsahuje zaříkávání ku vzývání neviditelných monster z nebes, včetně příběhů o prastaré entitě Byatis – jež položily základ příběhu o hradě v Berkeley a monstrózní ropuše[82] a posléze i činnosti tajné skupiny zvané Ropuší muži – a červích čarodějích z Iremu,[83] o pravé podstatě egyptského krokodýlího boha Sebeka, o složení drogy známé jako Liao, a o řadě úkonů určených k urychlení transformace hybrida člověka a toho z hlubin. Ti, co ji pozřou, by se měli mít na pozoru – nápoj lásky zde popsaný měl nečekané následky a rituál zahrnující oměj, rulík, svíce z mrtvolného tuku, kruh narýsovaný modrou křídou a nějakou zvířecí oběť, mohl mágovi přinést jen efemérní úspěch.

Červ dobyvatel, všemocný had moudrosti a to, co pohřbívá samo sebe dřív, než je to mrtvé, byl vzpomenut i jako pocta Lovecraftovi v povídce Thomase Ligottiho Poslední slavnost s harlekýnem v antologii Příběhů z končin nezemského děsu (jež) inspiroval H. P. Lovecraft, pod názvem Cthulhu 2000.[84]

Stařec ukázal na židli, stůl a hromadu knih a odešel z místnosti; jakmile jsem se posadil ke čtení, všiml jsem si, že knihy jsou úctyhodného stáří a podléhají plísni. Byly mezi nimi ztřeštěné Zázraky vědy starého Morrystera, strašlivý Saducimus Triumphatus Josepha Glanvilla vydaný v roce 1681, Remigiova otřesná Daemonolatreia vytištěná v roce 1595 v Lyonu a nejhorší ze všech, zapovězený Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda v zakázaném latinském překladu Olause Wormia; kniha, kterou jsem nikdy neviděl, ale o níž se šeptaly obludné zvěsti.[85]

Brian Lumley: Return of the Deep Ones and Other Mythos Tales

Následující pasáž se zajímavým výňatkem z Alhazredova Al Azifu, v němž se cituje dokonce ještě starší dílo, jehož autorem jest Ibn Schacabao:

I převeliká Moudrost přebývala v Alhazredovi, který zřel dílo červa a znal ho dobře. Jeho slova byla povždy tajemná, nikdy tomu však nebylo více než nyní, když rozpráví o hrobkách červích čarodějů ze starodávného Iremu a o čemsi, co se týká jejich magie:
„V hlubinách ukryté jeskyně,” psal šílený Arab, „určené nejsou bádání vidoucích očí; neboť zázraky jež střeží, podivné jsou a strašlivé. Prokletá je zem, kde mrtvé myšlenky jako nové žijí v prapodivných tělech, a zlovolná je mysl, kterou žádná hlava netřímá. Moudře Ibn Schacabao promluvil, když řekl že šťastný je ten hrob, kde žádný čaroděj neulehl, a šťastné je to město v noci, jehož čarodějové v prach se proměnili. Neboť se již dlouho tvrdí, že duše ďáblova příznivce ze své mrtvolné hlíny nespěchá, nýbrž červa hlodavce živí a vzdělává; dokud z hniloby nový život nevyraší a tupí mrchožrouti podzemští schopnosti jej týrat nezískají a do obludných rozměrů nenarostou, by jej usoužili. Tam, kde by měly póry zemské vystačiti, se velké díry tajně kopou a věci, jež by se plaziti spíš měly, se již choditi naučily.“[86]

Ifrít Arghan Div s planoucíma a mírně šilhajícíma očima a skvrnitě oranžovou kůží přináší okovanou truhlici Hamzovi

„V Sýrii jsem já, Ludwig Prinn, na vlastní oči viděl jednoho čaroděje z tak dávných dob, že jim ani nepřísluší letopočet, jak se přenesl do osobnosti mladého muže, jehož numerologické číslo divinoval, kdyžtě ve stanovenou hodinu vyřkl slova červa. A tohle jsem spatřil…“ [Prinnovo líčení čarodějova rozkladu a jeho odění se do hávu svého hostitele jest považováno za příliš hrůzné a monstrózní, aby dovolovalo byť jen nahodilé či neobeznámené přečtení. – ‘X’.][87]

Kniha je z velké části směsicí kouzel, zaříkávání a zakázaného vědění. Zčásti pojednává o fiktivním autorovi Ludwigu Prinnovi a jeho cestách po Středním Východě, zmiňuje mágy, jež potkal, a co se od nich naučil. Tyto podrobnosti tvoří hlavní obsah díla, ačkoliv je tam spousta běžných kouzel a útržků informací, jež tam mohli přidat později další. Některé z nich jsou přivolávací kouzla užívaná k přitažení džinů a ifrítů spolu s dalšími entitami. A samozřejmě se v ní nacházejí další spojitosti s mýtem, jako příběhy o cthulhoidu Byatis nebo učení červích čarodějů z Iremu, od nichž se odvíjí samotný titul knihy, stejně jako odkazy na neviditelné bytosti pobývající daleko za hvězdami.[88]

V jednom z dopisů ve vzájemné korespondenci Lovecraft navrhnul, aby Bloch knihu nazval De Vermis Mysteriis namísto dosavadního titulu Mystéria červa, a dokonce mu poskytl i úryvek pro tuto knihu:

TIBI, MAGNUM INNOMINANDUM, SIGNA STELLARUM NIGRARUM ET BUFANIFORMIS SADOQUAE SIGILLUM.
(TOBĚ, VELIKÝ BEZEJMENNÝ, ZNAMENÍ ČERNÝCH HVĚZD A PEČEŤ ROPUCHOVITÉHO TSATHOGGUI.)

Po mnohých rozpravách mezi Lovecraftem a Blochem se poprvé objevila v krátké povídce druhého z nich, nazvané The Shambler from the Stars a otištěné ve Weird Tales v září 1935. Robert Harrison Blake, přítel hlavního protagonisty, v ní nahlas přečte jedno ze zaříkávání a vyvolá hvězdného upíra z Velké prázdnoty, který jej roztrhne vejpůl.

Shambler, hvězdný upír

Následky Prinnovy čarodějné numerologické divinace spatřujeme kromě Čarodějova klenotu,[89] kde se výslovně zmiňuje, i v další povídce Černý pacht,[90] v níž do lékárny zavítá muž a z jeho vyprávění se lékárník dozví o černém pachtu, který způsobil, že má stín se svojí vlastní myslí. Návod k uzavření pachtu našel v kleté knize De Vermis Mysteriis, již v příběhu popisuje jako

„cosi…, co vám napoví, jak namíchat oměj a rulík a na podlahu nakreslit kruhy fosforeskujícím ohněm, když jsou hvězdy ve správném postavení.[91] Cosi, co promlouvalo o rozpuštění lojových svící a míchání s umrlčím tukem, šeptalo to o tom, k čemu se dají využít zvířecí oběti. Vyprávělo to o setkáních s rozličnými účastníky, o nichž většina lidí nemá ani tušení… a dokonce v ně ani nevěří… [a dávalo to] zcela chladně vědomé pokyny pro obcování s prastarým zlem…

V ději postřehujeme jisté ozvěny Podivuhodného případu Petra Schlemihla od Adalberta von Chamisso.[92] Návod ku přípravě nápoje lásky,[93] zdlouhavý příběh s absurdním koncem, cituje z „grimoáru Ludwiga Prinna v anglikém vydání“ jakožto zdroji pro recept na kouzelný filtr pro milostné okouzlení. Bloch tu cituje Prinna poprvé od doby, co napsal The Shambler from the Stars:

„Pouhá krůpěj, jest-li vpravena v poset[94] z vína neb portského, promění milovanou v učiněnou chlípnou děvku.“

V následujících řadě příběhů z mýtu Cthulhu Mythos spojených se starým Egyptem rozšířil Bloch obsah De Vermis Mysteriis. Bůh bez tváře[95] si všímá toho, že Prinn „velkolepě naznačuje svoji znalost“ Nyarlathotepa, „nejstaršího boha celého Egypta“. V povídkách Plémě z Bubastis,[96] Sebekovo tajemství[97] a Chrám černého faraona[98] Bloch odkazuje na kapitolu z Prinnovy knihy nazvané Saracénské rituály, jež prý „odhalují učení o ifrítech a džinech, tajemstvích sekty hašašínů, mýtech arabských příběhů o ghúlech, tajných praktikách dervišských kultů“ a „legendách vnitřního Egypta“. Tyto příběhy využívají Prinnovy kapitoly jakožto nástroje k rozehrání pozadí o kultech Bubastis a Sebeka, a o uctívání Nyarlathotepa faraonem Nephren-Ka.

Ramsey Campbell: Nejtemnější kout lesa

Ramsey Campbell ve své knize Nejtemnější kout lesa[99] evokuje Lovecraftovy kosmické hrůzy a čtenářům přibližuje rodinu Priceovu, jejichž životy byly po celá desetiletí spojeny s osudem starobylého pralesa Goodmanswood. Dr. Lennox Price v něm objevil halucinogenní rašeliník, který se pak velmi rychle stal středobodem zájmu kultu, a třebaže rašeliniště a stromy, jež na něm rostly, jsou už dávno pryč, zdá se, že celý les dokáže ovlivňovat mysl návštěvníků.

„Posmrtné spolupráce“ Derletha a Lovecrafta zahrnují povídku Pozůstalý, která „zůstává jednou z nejlepších lovecraftovských povídek napsaných někým jiným než Lovecraftem. Někteří kritici Derlethovi vyčítají to, že se v ní zmínil o mýtu Cthulhu, třebaže pro to neměl dobrý důvod. Kdyby se tak nestalo, byla by vynikajícím příkladem lovecraftovského horroru, který k mýtu Cthulhu nepatří.“[100]

Brian Lumley se v hororu Pán červů[101] vrací k tématu „saracénských rituálů“, kapitole z De Vermis Mysteriis, jehož exemplář má temný čaroděj Julian Carstairs ve své enormní knihovně okultních děl v kompletní podobě, jejž Titus Crow najde za tajnými dveřmi, spolu s chybějícími stránkami a nad nimi si uvědomí, že Carstairsovým záměrem je převzít jeho mladé tělo, aby si prodloužil život, který už beztak žije dlouho – narodil se totiž v Chorazinu roku 1602. Carstairs nakonec zvečera na Hromnice ve sklepech vykoná rituál červa, neboť věří, že je Crow podřízen jeho vůli. Ten jej však překvapí, když mu odmítne podat ruku a odhalí mu, že zná skutečný rok jeho narození. Rituál selže, když Carstairsovi ministranti prchnou, když předtím rovněž odmítli jeho ruku. Červi Carstairse zcela pohltí, jak Crow utíká z domu a z auta si při odjezdu všimne, že červi už jsou mrtví.

Eben & slonovina

Brian Lumley: The Burrowers Beneath

Fragment z Necronomiconu „citovaný“ v povídce Slavnost posloužil jako inspirace pro jednu z hlavních zápletek, v níž se ocitá okultista Titus Crow, hlavní postava eponymní řady hororové fikce Briana Lumleyho, a to hned v úvodní novele The Burrowers Beneath,[102] neboť onen text se v ní opětovně cituje. Titus Crow je člověk značně obeznámený s božstvy kultu Cthulhu a s neodbytným nutkáním chránit lidstvo.

Také Lin Carter, autor knihy Lovecraft: A Look Behind the Cthulhu Mythos, označuje Slavnost za „první příběh mýtu, pro nějž si jako dějiště vybral honem na čarodějnice proslulý Kingsport“, a připisuje mu zásadní posun v tradici Necronomiconu, když říká, že jde o „první příběh s rozsáhlou citací z imaginární knihy a sděluje nám něco o její historii (totiž že ji Olaus Wormius přeložil do latiny).“

S. T. Joshi cituje povídku Nepojmenovatelné, napsanou měsíc před Slavností jako první povídku, v níž je dějištěm Arkham, ale Slavnost má jasně užší spojitost s mýtem než Nepojmenovatelné, „rosol – sliz, a přesto to mělo tvar, tisíce děsivých tvarů mimo všechny představy. Mělo to oči – a na jednom skvrnu. Byla to pekelná propast – zrůdný vír – absolutní hnus.“ Může jít o první nástin shoggotha, hrajícího pak v novele V horách šílenství ústřední roli mezi „tvory z hlubin“.

V Případu Charlese Dextera Warda se mluví o „nepopsatelné orgie v podivné malé rybářské osadě Kingsportu v provincii Massachusetts-Bay“, což je dost zjevný odkaz na Slavnost.

Motiv postavy s nelidskou identitou skrytou pod maskou se u Lovecrafta opět objevuje v povídkách Šepot v temnotách, Snové putování k neznámému Kadathu a Branami Stříbrného klíče.

Znalci mýtu Cthulhu naznačují, že v povídce Slavnost se prvně objevují (ještě beze jména) okřídlená stvoření:

„Z nepředstavitelné černoty za gangrenózní září studeného plamene, z pekelných mil, jimiž se zlověstně, neslyšně a netušeně valila olejnatá řeka, rytmicky vyskákala horda krotkých, hybridních okřídlených tvorů, které nemohlo dokonale pochopit žádné zdravé oko, které by si nedokázal zapamatovat žádný příčetný mozek. Nebyli to ani krtci, ani vrány, ani káňata, ani mravenci, ani upíři netopýři, ani rozložené lidské bytosti; šlo o něco, co si nedokážu a nesmím ani vybavit. Belhavě doskákali dopředu, z polovice zásluhou pařátů opatřených plovacími blánami, z polovice zásluhou blanitých křídel…“

Byakhee

Později se znovu objevili v povídce Dům na Curwen Street od Augusta Derletha,[103] tentokráte již se jménem – byakhee. Jeho původ se může odvozovat z ruského slova бяки, tzn. „cosi nedobrého“. Byakhee nemají biologickou potřebu dýchat a na Zemi se neobjevují, pokud je nevyvolá nějaký čaroděj nebo nejsou povoláni svým pánem, Hasturem.

Kniha, fragment povídky, kterou Lovecraft napsal pravděpodobně v říjnu 1933, je záznamem „zmatených vzpomínek“ vypravěče, který jednoho dne nahlédl do „té červotočivé knihy“, v níž nalezl návod „co říci a co udělat“, přístup k čemusi „černému a zakázanému“, „klíč k jistým branám a průchodům“. Ve svazku ze souborného vydání je zajímavá poznámka S. T. Joshiho, že jde vlastně o pokus převést do prozaického textu vlastní báseň Houby z Yuggothu, a také že se o její dokončení pokusilo hned několik autorů, jmenován je např. Martin S. Warnes a jeho povídka Alsophocus: Černý foliant (1969),[104] což je příběh o člověku, který nalezl knihu zaklínání s titulem Černý foliant, popisovanou jakožto „legendární manuskript napsaný před staletími velikým čarodějem jménem Alsophocus, jenž žil v zemi Erongill ještě dávno předtím, než moderní člověk vůbec započal své nejisté krůčky na této Zemi“. Vypravěč se z tohoto Černého foliantu dozví mnohé o čarodějnictví a svou myslí se pak vydá na pouť do Sharnothu, kde prodlévá Nyarlathotep.

Ďábelský kněz[105] je „povídka“ či spíše líčením snu, jejž Lovecraft popsal v dopise Bernardu Austinu Dwyerovi. Lovecraft se o tom zmiňuje v dopise z 22. října 1933 Clarku Ashtonu Smithovi:

„Před pár měsíci jsem měl sen o ďábelském knězi, který měl v podkrovním bytě haldy zakázaných knih.“

Jisté podoba co do obrazivosti a atmosféry je u Lovecraftovy povídky Slavnost, třebaže tento sen se odehrával v Anglii.

Pokud nám Smithův „Eibon“ slovní hříčkou vtipně naznačuje černý eben, Lovecraftův do latiny převedený název „Ivonis“ může prozrazovat slonovinovou bělost. Je to zároveň i důvod, proč jednou za čas narazíme na překlep, kdy je nějaký foliant označen jako Liber Ivoris. Jde o špičku kabalistického ledovce velikého jako ten, co zničil Olathoë.

Azathoth

Polaris je krátká fantasy povídka, kterou Lovecraft napsal v roce 1918.[106] v této povídce se na scéně poprvé objevily Lovecraftovy fiktivní Pnakotické rukopisy, první z jeho arkánních foliantů. Polaris „září po celé ty dlouhé a prokleté hodiny temnoty“. Zaznamenáváme tu zrod jeho posvátné geografie, když vyjmenovává všechny ty bájné země někde pod svitem hvězdy Aldebaran: bezejmenné Město, Olathoe, Zobna, Lomar. A také studujeme Pnakotické rukopisy plné moudrostí praotců země Zobna:

„Jasnou noční oblohou
budou jiné hvězdy plout,
hvězdy, které zkonejší
a dají zapomenout.
Teprv až já ukončím
další ze svých drah,
probudí se minulost
a přijde před tvůj práh.“
[107]

Poslední dva verše upomenou nejen na čarodějnickou povídku Peabodyho dědictví, ale rovněž Případ Charlese Dextera Warda a další tohoto rodu.

Onen Alhazredův kult kvetl až do doby, než jej téměř převálcovaly prastaré kulty Yiga a Tulu, a jedna z větví této rasy jej dokonce přenesla do zevního světa, kde se ty nejmenší z model posléze nacházely ve svatyni v Olathoë, v zemi Lomar poblíž severního pólu naší země. Proslýchalo se, že tento mimozemský kult přežíval dokonce i poté, co ledový příkrov pod sebou pohřbil Lomar a srstí porostlí Gnophkehové zkázu dokonali, jenže o něm se v K’n-yan už mnoho nevědělo. Olathoë bylo úžasné město vystavěné z mramoru na náhorní plošině Sarkis mezi vrcholky hor Noton a Kadiphonek. Jeho lid býval líčen jako nejsrdnatější ze všech Lomarianů kvůli dřívějším bitvám proti Gnophkehům, brutálním kanibalistickým humanoidům a nepřátelům, jimiž byli voormis – rasa humanoidů obývajících jeskyně a uctívajících Tsathogguu – a rané lidské kmeny z Hyperboreje. Gnophkehové původně žili v Hyperborei a uctívali Velestarého jménem Rhan-Tegoth, jenž na ně však časem zapomněl, když vstoupil hibernačního stavu a podobal se kameni.[108] Nakonec do jejich země vtrhli voormis a vyhnali je do země Lomar.[109]

Všeobecně u autorů existuje náznak magické shody protikladů a nechybí tu ani teorie o následování roztroušených známek, jejichž pomocí jsou grimoáry náležející k mýtu citovány toliko střídmě, jelikož jejich evokativní magie je daleko účinnější v náznaku než v okázalosti. Takto se dostáváme k zárodku pseudobibliografického nástroje v podobě různorodých verzí grimoárů nabývajících většího a odlišného významu než jejich protějšky (např. Winters-Hallův hypotetický překlad Eltdownských zlomků či Feeryho Původní poznámky k Necronomiconu, nebo Sussexské rukopisy). Kniha je černá, jenže když se přeloží, je najednou bílá.

Volání Cthulhu
(Weird Tales, únor 1928)

Kyklopská neeukleidovská architektura dala vzniknout „obscénním“ úhlům, které pohlcovaly živé lidi a vyplivovaly je v netušených dimenzích,[110] jako tomu je ve Volání Cthulhu. Moritz Ingwersen v poznámkách ke svému článku Monstrózní geometrie ve fikci H. P. Lovecrafta[111] upozorňuje na jednu z nejzasvěcenějších analýz této Lovecraftovy novely od teoretického fyzika Benjamina Tippetta,[112] který ji považuje za líčení skutečných událostí a předkládá matematické vysvětlení absurdních geometrických zážitků hlavních postav na základě „pravděpodobnosti bublin v zakřivení časoprostoru v jižním Pacifiku.” Podobné výjevy se nacházející i v novele Ten, kdo číhá na prahu.[113]

Prokleté folianty, jež do knihovny Miskatonické univerzity zařadil vrchní knihovník a velekněz Eich-Pi-El, jsou: „[…] knihy pojednávající o pradávné tradici, jako […] Pnakotické rukopisy, Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda, Unaussprechlichen Kulten od von Junzta, Cultes des Ghoules od hraběte d’Erletta, De Vermis Mysteriis Ludwiga Prinna, Text R’lyeh, Sedm tajných knih Hsanu, Zpěvy Dhol, Liber Ivoris, fragmenty Celaeno a mnoho dalších podobných textů, z nichž některé se dochovaly jen jako zlomky a všechny byly rozesety po celém světě“ spolu s těmi, které v nekonečných řadách lemovaly police megalitické stavby a shromažďovaly vědomosti nespočetných ras z celého vesmíru. Zmiňuje se o nich povídka Stín z vesmíru,[114] vypracovaná a dokončená podle Lovecraftových poznámek Augustem Derlethem.

Clark Ashton Smith

Clark Ashton Smith předkládá jednoduchá a přímočará fakta: Eibon napsal svazek nazývaný Kniha Eibonova. Nikdy se mu neříká jinak. Ale Lovecraft si liboval v pseudopedantství. Nevymyslel tedy jen dva různé názvy této Knihy, nýbrž měnil rovněž i její témata.

Smith měl už v době, kdy Lovecraft učinil první odkaz na tento svazek, sepsané vše, co chtěl napsat ohledně Eibona a jeho foliantu. A tak se v povídce Sny v čarodějnickém domě (napsané v průběhu ledna až února roku 1932) dočteme, že matematik Walter „Gilman začal svou matematiku spojovat s fantastickými pověstmi prastaré magie, takže načerpal jisté strašlivé nápovědi z obávaného Necronomiconu od Abdula Alhazreda, z fragmentární Knihy Eibon a potlačených Unaussprechlichen Kulten od von Junzta, jež mohl uvést do vztahu se svými abstraktními vzorci o vlastnostech prostoru a spojnicích mezi známými a neznámými prostory“. Zdálo by se, že se z této knihy dochovaly jen útržky. Mohlo by to znamenat, že se doslova dochovaly jen útržky papyru (podobně tomu bylo s Oxyrhynchus Papyri – pojmenovaného podle egyptského města Oxyrhynchus – dnes el-Bahnasa, poblíž něhož byly rukopisy nalezeny – a jak se později ukázalo, šlo o fragmenty Tomášova evangelia, jakmile byl nalezen kompletní manuskript této prastaré knihy u hornoegyptského města Nag Hammádí roku 1945) nebo že známe knihu pouze z citací od starověkých autorů, kteří k ní měli přístup (podobně jako Evangelium Hebrejů).

Avšak v povídce Muž z kamene z roku 1932[115] – první z pětice napsané Lovecraftem pro Hazel Healdovou – měl šílený Dan Morris k dispozici mnohem víc než jen fragmenty. Mluví prostě o Knize Eibon a odkazuje na rukopis vložený za stránku 679, kde je zaklínadlo, jež změní každého živého tvora v kamennou sochu, s pozdějším upřesněním, že „závisí více na obyčejné chemii než na Vnějších mocnostech“.

Latinský titul se v povídce Muž z kamene neobjevuje jednoduše proto, že Lovecraft se touto maličkostí zjevně ještě nevytasil, a poprvé se o ní zmiňuje 13. prosince 1933 v dopise Smithovi:

„[Flavius] Alesius má pár fascinujících odkazů na děsivou řadu destiček – Liber Ivonis – nacházejících se v držení Averonských, kteří si je prý přinesli z oné ztracené prastaré země [v západním oceánu, která se potopila pod hladinu], z níž přišli. Jestli je totožná s onou neslavnou Livre d’Eibon, kterou ve dvanáctém století přeložil čaroděj Gaspard du Nord z nějakého (dosud) nevypátraného jazyka do francouzštiny z doby [provincie] Averoigne, je problémem, s nímž se dříve či později musejí učenci utkat.“

Averoigne je fiktivní součástí historické provincie ve Francii, o níž detailně pojednává v řadě (celkem šestnácti) krátkých povídek Clark Ashton Smith a umístil ji do současné provincie Auvergne, její jméno však zřejmě bylo kvůli podobné výslovnosti ovlivněno francouzským departmentem Aveyron, umístěném bezprostředně jižně od Auvergne. Smith považuje tuto jihofrancouzskou provincii za „čarodějnicemi nejvíce prolezlou v celé širé zemi“.[116] Nejznámějším jejím občanem jest Gaspard du Nord z Vyones.

HPL

A abychom navázali na předchozí odstavec, samozřejmě že jde o stejnou knihu. Nejistota, již Lovecraft do svého textu vpravil, je typickou známkou odměřenosti, kterou využívá v celém svém díle, jako když v novele V horách šílenství průzkumníci antarktického města krinoidů (lilijic) učiní vágní a hypotetický výklad basreliéfů na zdech:

„Kdybych se nemohl opřít o snímky, jež hodlám zanedlouho zveřejnit, o našich nálezech a závěrech bych nikdy nehovořil, abych nebyl označen za šílence a uvrhnut za mříže. Ovšem že ty úplně nejranější části mého nesourodého vyprávění – týkající se předzemské existence bytostí s hvězdicovitými hlavami odehrávající se na jiných planetách, v jiných galaxiích a v jiných vesmírech – lze pohodlně interpretovat jako fantaskní mytologii stvořenou samými vetřelci; nicméně tyto části někdy zahrnovaly obrazy a nákresy tak zlověstně blízké posledním objevům našich matematiků a astrofyziků, že nevím, co si mám o všem myslet. Až zveřejním své fotografie, nechť situaci posoudí jiní.“[117]

Jde o vtipný nápad, jak si nechat pootevřená zadní vrátka pro možnost světského vysvětlení, takže v čtenáři utkví stín pochybnosti: co kdyby měli pravdu?[118]

Všimněme si, že Lovecraft tu neodkazuje na žádný kodex, vázanou knihu, či dokonce jen svitky nesoucí titul Liber Ivonis. Nehledě na tuto skutečnost, že se již v dopise z 28. ledna 1932 zmiňuje o „Knize Eibon – … verzi Philippa Fabera ve středověké latině uložené v knihovně Miskatonické univerzity“, neupozorňuje v tomto dopise na pasáž o Flaviovi Alesiovi (a ani neoznačuje onu latinskou verzi názvem Liber Ivonis). Nikoliv, Flavius Alesius znal jen řadu destiček s vyrytým písmem, podobně jako třeba jsou Mojžíšovy desky zákona, Eltdownské zlomky, Enúma eliš,[119] nebo Kniha Mormonova.[120] A zdálo by se, že v titulu je uveden Flavius Alesius, než že by patřila Averonským, kteří latinsky nemluvili. Z této pasáže ani nevíme, jaké vlastně bylo znění verze Knihy Eibonovy na destičkách. V každém případě lze z dopisu z 13. prosince 1933 vyvodit, že Gaspard du Nord pořídil překlad z těchto hliněných, resp. kamenných destiček, jež sebou přinesli Hyperborejci a Atlanťané při své migraci. Lovecraft v tu dobu patrně viděl Knihu Eibon jako glyfy vyryté do destiček, nikoliv napsanou na pergamenu, ačkoliv Smith vždy popisuje čaroděje, jak sepisují svitky.

Deník Alonza Typera nabídl kromě jmen dalších čarodějů a prokletých foliantů – jako je Kniha skrytých věcí – i líčení odporné „mrtvolné zeleně, jakou jsem viděl na očích a kůži některých zdejších portrétů, na tom strašném klíči a zámku, na obludných menhirech na kopci a také v tisíci dalších koutech svého vědomí“.[121]

Zdzislaw Beksinski

Nelze vyloučit možnost, že si četl ve francouzském překladu Livre d’Eibon. Potom Alonzo Typer nalezl exemplář oné edice, která se dostala z Holandska do státu New York, což bylo dějiště jak povídky Muž z kamene, tak i Deníku Alonza Typera (říjen 1935). Van der Heylův výtisk byl rovněž kompletní, šlo o netknutou knihu, poněvadž Typer mluví o „těch z nejčernějších kapitol z Livre d’Eibon.[122] Celý text je protkán narážkami na entity a písemnosti, jejichž soubor tvoří podstatnou část základu mýtu Cthulhu – jazyk aklo, Livre d’Eibon, Necronomicon, De Vermis Mysteriis, Pánové z Yaddithu, zapovězené město Yian-Ho (odkaz na Chamberse), Sedm ztracených znaků děsu, Shub-Niggurath, Koza s tisícem mladých, Šambhala, Kniha Dzyan, ale zejména „starý vázaný rukopis… psaný vulgární latinou… plný podivných, kostrbatých ručních zápisů Claese van der Hyela“, z něhož „vypadla barevná kresba – zpodobení obludného tvora, který se nejvíce ze všeho podobá olihni se zobanem a chapadly, velikýma žlutýma očima a jistými ohavnými rysy přibližně se podobající lidské postavě“.[123]

„Tyto [písemné] důkazy naznačují, že Lovecraft si s touto povídkou užil spoustu zábavy; šlo přinejmenším o soukromé či přímo esoterní vtípky a zdvořilostní odkazy na členy svého salónu. Upozorňuje na Howardův hadí lid z Valusie a na Smithova hyperborejského ďábelského boha Tsathogguu, na Unaussprechilichen Kulten od von Junzta. Rovněž se zdá, že tento příběh využil k tomu, aby posvětil spolupráci Augusta Derletha a Marka Schorera[124] v podobě Doupě zplozenců z hvězd,“[125] v níž se objevil lid Čo-čo žijící u jezera hrůzy, jenž se klaní svému knězi E-Poh a monstru číhajícímu ve stínech a vypadajícímu jako masa chapadel.

Šantak

Nic nenaznačuje, že v případě averonských destiček šlo o zlomky, a v povídce Z hloubi eonů[126] učenci brali v potaz zjevně úplnou a netknutou „Knihu Eibon, jež údajně pochází ze zapomenuté Hyperboreje“.[127] Ve stejné větě jsou Pnakotické rukopisy nazývány Pnakotické fragmenty, což je v kontrastu s nefragmentární Knihou Eibon. Avšak už v povídce Stín z času[128] Nathaniel Wingate Peaslee pečlivě pročetl takové texty, jako jsou „dochované fragmenty Knihy Eibon“.

Zmatení jen roste, když v novele Přízrak temnoty[129] Robert Blake nalezl „neblahou Liber Ivonis“ jako vázanou knihu stojící na polici vedle jiných „plesnivých, rozpadajících se knih“. Jde o vůbec první odkaz v nějaké povídce na latinský text nazvaný Liber Ivonis. Lovecraft pak usoudí, že Livre d’Eibon Gasparda du Norda může být spíše překladem latinského textu Philippa Fabera než oněch destiček s vyrytými texty Averonských. V dopise z roku 1937 Fritzi Leiberovi uvádí do souladu:

„Překlad Liber Ivonis Gasparda du Norda (ať už z nepůvodního latinského textu či z prokletého hyperborejského originálu, tím si nemůžeme být jisti – jeho dokončení je temné a obskurní) do středověké francouzštiny ve dvanáctém století mělo strašlivé následky.“

Noveletu Věc na prahu[130] napsal Lovecraft mezi 21. až 24. srpnem 1933 a do její zápletky zapojil magii:

„Ve skutečnosti se však stal téměř fanatickým vyznavačem tajného magického učení, jehož sbírkou byla Miskatonická knihovna proslulá. Edward se vždy kolébal na hladině fantazie a neobyčejnosti, nyní se však hluboce ponořil do opravdových magických znaků a záhad z bájné minulosti, zanechaných zde pro poučení či zmatení příštích generací. Četl takové spisy jako hrůzyplnou Knihu Eibon, Unaussprechlichen Kulten od von Junzta a zakázaný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda…“

Vskutku, Lovecraft neučinil nic jiného, než že Věc na prahu prošpikoval černou magií:

„O bezuzdné Miskatonické skupině se mnoho povídalo a některé pověsti byly zvlášť podivné. Hovořilo se dokonce o černé magii a o naprosto neuvěřitelných událostech.“ … „Jednoho dne jej vytlačí úplně a zmizí s jeho tělem, aby se stala velkou čarodějkou jako její otec a ponechá jej osudu, v ženské schránce, jež ani není úplně lidská.“[131]

Obyvatel Innsmouthu

A tak se nakonec dostáváme k textu Knihy Eibon, rozšíříme okruh z koncepcí Knihy Eibon, s nimiž přišli Clark Ashton Smith a Lovecraft, až k té, kterou rozpracoval Lin Carter, jenž k ní napsal lví podíl.

„Dělí se do několika částí, oddíly přidané později sestávají z receptů a formulí, liturgií a inkantací, kouzel, pantáklů atd. Představoval jsem si první knihu jako Historii starodávných mágů, totiž ostražitá líčení čarodějů, kteří žili v době před vznikem Knihy Eibon. Vzhledem k tomu, že obvykle dospívají k ožehavému konci, uzavírám to tím, že je využíval jako přirovnání, aby se přiblížil ke svým studentům… Druhou část jsem nazval Příběhy Eibona z Mhu Thulanu, a tady jde o vyprávění z Eibonova vlastního života vyprávěné v první osobě… Třetí část se nazývá Papyrus Temné moudrosti a jde o rozsáhlé mytologické pojednání popisující stvoření Starých, příčiny jejich povstání proti Starším bohům, jak vznikla Země a v kostce též historický přehled ‚devíti mimozemských ras‘, jež vládly na zemi před počátkem evoluce lidstva.“[132]

Zaprvé je to záležitost týkající se devíti mimozemských ras zavání Madame Blavatskou, v níž Lin Carter následuje Fritze Leibera a po zásluze velebí jako jeden z hlavních vlivů na pulp fantasy. Bez potíží lze vysledovat obrovský vliv idejí obsažených ve výstředních dílech Blavatské, jako Odhalená Isis a Tajná nauka, které měly mj. na Edgara Rice Burroughse, H. P. Lovecrafta a Henryho Kuttnera. Její četné „kořenové rasy“ a Děti ohnivé mlhy[133] se objevily ve weird fiction jako marťanští Tharkové, lemurští Rmoahalové a „kuželohlavci“ z primitivní Austrálie. Zadruhé, Papyrus Temné moudrosti se jako titul odvozuje ze Smithovy Černé knihy obsahující zárodky obsahu děje, nápady ohledně jmen a příběhů, a Lina Cartera bezpochyby oslovil proto, že připomínal různé starověké egyptské papyry (např. Aniho papyrus, nejzachovalejší exemplář Knihy mrtvých), z nějž vytěžil nadpisy kapitol pro svoji novelu Kletba černého faraona[134] (viz Cyklus Nyarlathotepa).

Anita S. Moore: Yog-Sothoth (1997)

Podobně jako je Kniha Izajáš zřejmě dílem tří různých autorů,[135] je tomu tak i v případě Knihy Eibon. Eibon je samozřejmě dílem Clarka Ashtona Smithe, autora povídky Bílý červ přichází.[136] Deutero­-Eibon je od Lina Cartera, jenž napsal daleko největší část knihy.  Trito­-Eibon je především dílo Laurence J. Cornforda, který čistě jako pro zálibu v průběhu mnoha let doplňoval některé mezery v Knize, jejíž obrysy nastínil Carter. Dalšími přispěvateli k této části byli spisovatelé John R. Fultz a opět Lin Carter.

Ať už to byla Kniha Eibon (nebo Necronomicon), ukazuje se, že po staletí se tak či onak pomalu a postupně zjevovala, někdy skoro nahodile, komolena překlady, cenzurována, překrucována, s porušeným textem jako Wilbura Whateleyho neúplný „exemplář Johna Dee“, který přesto všechno je stále schopen mu sdělit, kterak „votevřít bránu Yog-Sothothovi“.[137] Bez ohledu na skutečnost, že se ukazuje, že autory těchto knih jsou jen lidé, jako třeba čarodějové Whateley, Eibon a Alhazred, a nikoliv bohové, nýbrž jen výstřední starci, temná pravda, s níž jsou spjaty, nás překvapí tím, když se ukáže, že je až příliš skutečná.[138]

Joseph Diaz: Hrůza v Dunwichi

„Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných, aby vyvýšenost moci byla Boží, a ne z nás.“[139]

Hydrophinnae

Zlo z hvězd je také předmětem podmořských kultů. Německý svazek nazvaný Unter See Kulten pojednává o bezmezných hrůzách prodlévajících ve vodstvech. Podle všeho existovaly dvě rozdílné verze této knihy. Z tradičního podání vyplývá, že gróf Gauberg jej napsal před mnoha staletími a že většina kopií této knihy byla v sedmnáctém století zničena. Další se domnívají, že skutečný titul této knihy zněl Das Geheimnis der Unterseerunen a k jejímu vydání došlo ve Vídni roku 1908.

Joseph Diaz: Ten z hlubin

Podle tohoto zdroje byla kniha překladem yuggothských glyfů nalezených na největším ostrově Ponape (známý též jako Pohnpei) z Senyavinských ostrovů, a dále na Velikonočním ostrově; u Stonehenge nalezl část z nich německý okultista Guido von List. Kniha byla později zfilmována pod názvem Geheimnisse Einer Unterseewelt (někdy také Untersee Kulten), ve filmu jsou vylíčeny mnohé z tajných polynéských rituálů a následně byl ve většině zemí zakázán.

Obsahem knihy jsou podrobnosti o způsobu života těch z hlubin, čítaje v to i popis zvláštního měkkýše, jejž ti z hlubin připravují jako pochoutku a jeho schránku ke stavbě svých obydlí. Cthaat Aquadingen cituje tento svazek přinejmenším jedenkráte.

Carl Jacobi

Carl Jacobi s povídkou Akvárium[140] vstoupil do oblasti, kterou sdílel jak s Robertem E. Howardem, tak s H. P. Lovecraftem, což byla poměrně vzácná skutečnost, neboť Jacobi jinak málokdy tak explicitně navazoval na mýtus Cthulhu, a podobně jako Howard přivedl na světlo Boží bezbožné folianty, zejména Bezejmenné kulty (resp. Unaussprechlichen Kulten), Lovecraft svůj tajuplný Necronomicon, tak Jacobi přišel s folianty jako Cikánský Zenicaron,[141] Hydrophinnae (obsahující ty nejpříšernější a nejhrůznější ilustrace, jaké kdo kdy viděl), Dvacet okultních experimentů[142] a ukradený německý rukopis Unter See Kulten (který později převzal spisovatel Brian Lumley píšící silně v duchu tohoto mýtu), pak Bentleyho Mimosvětské,[143] Le Loyerovu Knihu přízraků,[144] Jsem vlkodlak od Milo Calumenta,[145] jehož všechny výtisky byly prý hozeny do hoxtonského močálu; Temné základy umění přežít[146] „zabývající se čarodějnictvím osmnáctého století v jeho nejodpornějších podobách“, zvláště pak „odkladem smrti okultními prostředky“; Obyvatelé hlubin[147] od Gastona Le Fe, jenž – jak se v předmluvě zdvořile tvrdí – skonal šílený, a konečně Elixír života slavného Giuseppe Balsama, mysteriózního hraběte de Cagliostro.[148] Zmínil Jacobi někdy díla jiných autorů, třebas Howardovy Bezejmenné kulty? V povídce Brána ke Corbieům[149] její protagonista narazí na úctu budící, leč hrůzu nahánějící okultní knihovnu:

„Roberte“, řekla ztěžka, „ty knihy jsou zlořečené. Musíme se jich zbavit.“

Bertram Russell: B’mothův trest
(obálka C. C. Senfa pro Weird Tales, květen 1929)

Tato makabrózní literatura je bezesporu požitkem i slastí ghúlů. Patří do ní rovněž exemplář Restitution of Decayed Intelligence Richarda Verstegana, o němž kolovaly řeči, že šlo o dílo inspirované Satanem a bohabojní lidé jej uvrhli do klatby, Jacobi s ním čtenáře poprvé zaujal v povídce Tvář ve větru:

„A Neptun a Terra měli tři dcery. A jejich jména byla tato: Celaeno, Aello a Ocypete. Však byly to stvůry kleté, neb byly příšerami okřídlenými, tváře ženské i tělo supí. Páchly převelice a zkazily svým puchem & neřestí všelicos, čeho se dotkly. Byly to harpyje!“[150]

Tato kniha rovněž figuruje v povídkách Fantomova pistole, Brána ke Corbieům, Náhodné množství, Nepříjemnost v domě Carverů, Singletonská hradba a Černá zahrada.[151] Dále musíme zmínit Herzogovy Furchtbare Kulte (Strašlivé kulty) se zdají být poctou či odkazem na Howardovy Unaussprechlichen Kulten; potom neúplnou a silně cenzurovanou edici de Korletteových Cultes des Goules, a několik svazků vázaných rukopisů, u nichž šlo zjevně o deníky různých mistrů z rodu Corbieů. Právě ty asi rozrušily Deboru, když jí je Robert ukázal. Nešlo o deníky v pravém slova smyslu, nýbrž o řadu šeredně načmáraných esejů, všechny pojednávaly o historii druidů a černočerné rituály druidských modloslužeb.

Dark Mind, Dark Heart (1962)

Zlopověstný okultní foliant Cultes des Goules, připsaný Comte d’Erletteovi (jemná narážka na Augusta Derletha), si vymyslel Robert Bloch pro povídku Studie sebevraždy,[152] a hned si ji přivlastnil jak Lovecraft, tak i ostatní z jeho okruhu, a ten ji ocitoval v povídce Přízrak temnoty. Bloch přispěl k mýtu Cthulhu též foliantem Černé rituály šíleného Luveh-Kerapha, kněžího z Bastu. Jacobiho věnování „de Korletteovi“ je tedy velmi zvláštní.

Tohle je zajímavé, neboť Derleth by býval měl být schopen si okamžitě všimnout slov „de Korlette“, a též proto, že Jacobiho povídka Akvárium původně obsahovala odkazy na mýtus Cthulhu, jež Derleth v celé šíři vynechal, když ji roku 1962 nechal otisknout v antologii Dark Mind, Dark Heart.

Dlouho po Lovecraftově smrti přidal J. Ramsey Campbell k těmto okultním svazkům Gla‘akiho zjevení,[153] a to v krátké povídce Obyvatel jezera. Sepsala je sekta nemrtvých uctívajících Velestarého jménem Gla‘aki. Když spal, měli členové jeho kultu období svobodné vůle a poněvadž byli jeho součástí a sdíleli jeho vzpomínky, sepsali, co si pamatovali z myšlenek svého pána. Tak vešly ručně psané manuskripty kultu ve známost jako Gla′akiho zjevení o celkem jedenácti svazcích, a pověsti přitom praví, že Antonius Quine, učenec studující mýtus, vydal kdysi korigovanou edici svázanou do jediného svazku, ačkoliv se traduje, že existoval ještě dvanáctý svazek mající odlišný původ než předešlých jedenáct, napsaný starým samotářem žijícím poblíž jezera, kde žil Gla‘aki, podle jeho snů. Když skonal, kniha skončila ve výprodeji připravená k likvidaci, ale zásahem boha Y’golonaca byla zachráněna a on ji použil při svém hledání velekněze.[154] Gla‘aki patřil k bratrstvu, jehož ohavnými členy byli Kaunuzoth, psáno též Cannoosut, monstróznost podobná sumýšovi s pěti očima, třemi pazoury s drápy a přívěsky a obrovskou tlamou dřepící kdesi v močálech a vřesovištích ve Vermontu.

Gla‘aki

Dalším byl Gtuhanai, bůh ničitel z Aartnny, destruktivní entita manifestující se jako sžíravý metalický vír. Zdá se být dalším nevlastním bratrem Cthulhu, podobně jako Hastur. Byl též zván „synem Yog-Sothotha“. Přebývá kdesi v hvězdné oblasti Plejád, a když je přivolán, způsobí spoušť.

C. Hall Thompson: Zplozenci zeleného abysu

Mezi řadu povídek, jež sice přímo netýkají mýtu, avšak byly významně ovlivněny Voláním Cthulhu, patří B’mothův trest[155] Bertrama Russella, v níž tento bůh moří, Pán, chce vyslat své hordy ohnivých tvorů, aby spolu s jeho následovníky, jichž není mnoho, jsou však rozseti po celém světě, zničili civilizaci a vyhladili lidstvo. Jeho jméno pochází z Beh’-Moth,[156] je to Hltoun z knihy Monstres & Their Kynde neznámého anglického autora z šestnáctého století, z větší části pojednávající o nemrtvých stvoření, jakož i silách a chymii potřebných k jejich oživení, odtud Behemot, obrovské mořské monstrum zmíněné v Bibli. Jde zřejmě o jiné jméno Cthulhu – třebaže sám B’Moth se označuje za jeho bratrance – a jeho zplozencem je Leviatan. B’Moth vznikl ještě za Lovecraftova života a budiž poznamenáno, že povídka je v zásadě jen převyprávěním Volání Cthulhu.

C. Hall Thompson vedle toho napsal povídku Zplozenci zeleného abysu,[157] v níž vystupuje vysoce rozvinutá a inteligentní rasa obývající pozemské oceány a moře, žije ve společenstvích ovládaných královnou Zoth Syra. Jde o namodralý sliz proměnlivých vlastností. Údy a smyslové orgány se vytvářejí podle potřeby. Písně těchto zplozenců mohou ovlivnit ty, kdož jim (jako sirénám) naslouchají. Třebaže je běžné zbraně nemohou zranit, lze jim ublížit ohněm, chemikáliemi, elektřinou, magickým zaklínáním a očarovanými zbraněmi.

J. Ramsey Campbell: The Inhabitant of the Lake and Less Welcome Tenants
(Arkham House 1964)

Další jeho takovou povídkou vycházející z mýtu byla Vůle Clauda Ashura,[158] o černomagické vraždě v Inneswich Priory, již spáchal stejnojmenný hrdina studující roky nejprve vúdú, posléze i magii na Miskatonické univerzitě. August Derleth však nebyl příliš nakloněn Thompsonově dílu, jež patří mezi to nejlepší, co se ve třicátých letech pojilo s mýtem. Proč Derleth přestal od července roku 1947 psát povídky patřící k mýtu? Podle Roberta Weinberga se tak stalo proto, „že chtěl zastavit C. Hall Thompsona, aby využíval Lovecraftovu literární stafáž…“[159]

A to trvalo až do roku 1964, kdy Derleth vydal od Ramseyho Campbella sbírku fantasy a hororů Tvor z jezera a další méně vítaní vetřelci,[160] a tak se Derlethův chráněnec z Anglie stal prvním novým spisovatelem, který prolomil embargo psát v duchu mýtu Cthulhu. Do té doby Derleth vydal jen autorizované povídky v některé ze svých antologií, bylo jich však málo a dělo se tak jen zřídkakdy.

Brian Lumley: Beneath the Moors
(Arkham House 1974)

Poté v roce 1969 následovaly Tales of the Cthulhu Mythos, v nichž se objevila jak stará garda, tak i úplně noví autoři jako Ramsey Campbell, Colin Wilson a Brian Lumley. Po Derlethově smrti roku 1971 vyšla spousta úplně nových knih věnovaných výhradně mýtu Cthulhu, např. novela Pod vřesovišti[161] od Briana Lumleyho o profesoru Ewartu Mastersovi, který se zotavuje v domě svého synovce po automobilové nehodě a objeví pod yorkshirskými vřesovišti starobylé kymerské město, načež začne ve snech prožívat dobrodružství v říši Velestarých.

Další je sbírka povídek Dům červa[162] Garyho Myerse, jenž ji sám označil za „zajímavou herezi“ blízkou povídce Podivný dům vysoko v mlze[163] i duchu lorda Dunsanyho. Lovecraftovu pozornost upoutala v době, když se v říjnu 1933 poprvé objevila ve Weird Tales a v dopisu Clarku Ashtonu Smithovi ji označil za jeden z nejsvětlejších okamžiků onoho čísla:

„[Mearle Prout][164] je nováček, pro mne však je jeho povídka projevem pozoruhodné autentické kvality bez ohledu na určitý nádech naivity. Prozrazuje jistou atmosféru a tušíme za tím tísnivé zlo – to vše jsou rysy, jež většina ostatních přispěvatelů do časopisu zásadně postrádá.“[165]

Byla to doba, kdy se mýtus Cthulhu začal pevně ustavovat.


[1] Robert Erwin Howard: Černý kámen. Laser-books, Praha 2016. Přeložil Milan Žáček, s jehož laskavým svolením jsme v textu uvedené citace použili.

[2] Robert Erwin Howard: Kings of the Night (Králové noci).

[3] Robert Erwin Howard: Černý kámen.

[4] Hvězdná moudrost.

[5] Viz např. Edgar Rice Burroughs: Tarzan and the Leopard Men. ERB Inc., 1935.

[6] Robert William Chambers: Král ve žlutém. Argo, Praha 2014, str. 43.

[7] Wilbur Smith: Golden Fox (1990), česky 2009.

[8] Wilbur Smith: Golden Lion (2015).

[9] Wilbur Smith: The Leopard Hunts in Darkness (1984).

[10] Isaac Bonewits: Real Magic: An Introductory Treatise on the Basic Principles of Yellow Magic. Weiser Books 1972.

[11] Historii tohoto díla sepsal Steven Marc Harris: Von Unaussprechlichen Kulten. A Preliminary History. Monographs in Contemporary Metaphysics No. 1. Celestial Enlightment Press, New York 1995.

[12] Robert M. Price: Dope War of the Black Tong. (Tong je čínská zločinecká skupina.) Prvně vyšlo ve sbírce Edward P. Berglund (ed.): Disciples of Cthulhu. Chaosium 1996, kde tato povídka nahradila příběhy Lina Cartera a Josepha Payne Brennana. Znovu pak vydáno roku 2002 ve sbírce Lin Carter’s Anton Zarnak: Supernatural Sleuth, a pak ve vlastním výboru Roberta M. Price: Blasphemies & Revelations (2008-2019).

[13] Lin Carter: The Wizard of Lemuria.

[14] Richard Tierney: The Pillars of Melkarth.

[15] Robert M. Price, Tani Jantsang: The True History of the Tcho-Tcho People (Pravdivá historie lidu Čo-čo) poprvé vyšlo ve fanzinu Crypt of Cthulhu, #51 Hallowmas, Cryptic Publications 1987; knižně ve sbírce The Horror of It All: Encrusted Gems from the “Crypt of Cthulhu”, redakce Robert M. Price. Starmont House, Mercer Island 1990.

[16] August Derleth: The Thing That Walked on the Wind. Strange Tales of Mystery and Terror, leden 1933.

[17] August Derleth and Mark Schorer: The Lair of the Star Spawn. Weird Tales, srpen 1932.

[18] Frank Belknap Long: The Horror in the Hills. Původně vycházelo časopisecky na pokračování ve Weird Tales, leden až březen 1931, následně v kompletní podobě vydal Arkham House roku 1963.

[19] Colin Wilson: The Return of the Lloigor. Village Press 1974. Viz rovněž Tales of the Cthulhu Mythos.

[20] David Langford: Deepnet. Původně vyšlo roku 1994 v antologii Shadows Over Innsmouth. Hlubším zájemcům doporučíme i 2CD kompilaci DeepNet, již sestavil Brian Williams a vyšla roku 1996 u labelu Side Effects, viz https://youtu.be/MAxcOFOiSmI.

[21] V seriálu Twin Peaks vystupuje postava majora Garlanda Briggse, který v březnu roku 1989 zmizel na dva dny v lesích za městečkem Twin Peaks a dostal se Bílého vigvamu, podivné alternativní reality spojené s tímto regionem. Briggse následně unesl dřívější agent FBI a jeho kolega Windom Earle, ničema, který se snaží najít přístup do zlovolného Černého vigvamu.

Major Garland Briggs, USAF

[22] Srv. povídka Drums od Trottera.

[23] Srv. Wood Ingham: False Mythologies: How a Euro Cult Manipulates Memory for the Benefit of Ghatanothoa. The Black Seal. The magazine of modern horror gaming. Alien Cultures… Strange Things And Even Stranger Places… Issue 3, spring 2004, str. 60.

[24] Srv. Robert Shea, Robert Anton Wilson: Illuminatus I – Oko v pyramidě; Illuminatus II – Zlaté jablko; Illuminatus III – Leviathan. Maťa, Praha 1998; 2000; 2003.

[25] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Argo, Praha 2020.

[26] Srv. X-Files a agent Fox Mulder.

[27] Lin Carter: The Thing in the Pit. Původně vyšlo v Lost Worlds, DAW 1980.

[28] H. P. Lovecraft, Willis Conover: Lovecraft at Last: The Master of Horror in His Own Words. Cooper Square Publishers 2002.

[29] David Sutton: Demoniacal. Původně vyšlo ve výboru New Writings in Horror and the Supernatural Vol. 2. Sphere 1972.

[30] Brian Lumley: The Kiss of Bugg-Shash. Původně vyšlo ve výboru Cthulhu 3: Tales of the Cthulhu Mythos. Spectre Press 1978.

[31] Naacal je jméno prastarého lidu a civilizace, jež podle Augusta Le Plongeon a Jamese Churchwarda existovala na ztraceném kontinentě Mu a posledně jmenovaný jej prvně zmínil roku 1926 ve své knize The Lost Continent of Mu, Motherland of Man. Churchward tvrdil, že starověký egyptský sluneční bůh Ra pochází právě od Naacalů; prohlašoval, že „Rah“ bylo slovo, jímž Naacalové označovali „slunce“ stejně jako svého boha i vladaře. V povídce Branami Stříbrného klíče od H. P. Lovecrafta se uvádí, že okultista Harley Warren jako lingvista prý byl vynikajícím znalcem jazyka Naacalů. V povídce Ten, kdo prodlévá v hrobě (The Dweller in the Tomb) Lin Carter popisuje rytiny na kusech černého jadeitu nazývané Destičky ze Zanthu, jež jsou napsány v jazyce Nacaal.

[32] H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Plus, Praha 2013, str. 161 a 168.

[33] Untitled fragment („Beneath the glare of the sun…“), prvně vyšlo ve Fantasy Book, sv. 4, #2, červen 1985.

[34] Nameless Cults: The Cthulhu Mythos Fiction of Robert E. Howard. Ed. Robert M. Price, Chaosium 2001.

[35] Ludvík Souček: Případ ztraceného suchoplavce. SNDK – Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1968.

[36] Arthur Machen: Vnitřní světlo. Aurora, Praha 1993.

[37] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Argo, Praha 2020, str. 335.

[38] Robert E. Howard: The Shadow Kingdom. Weird Tales, srpen 1929.

[39] Robert E. Howard: Worms of the Earth. Původně publikováno v časopise Weird Tales v listopadu 1932.

[40] Robert E. Howard: Delcardes‘ Cat. Lancer, září 1967.

[41] H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925. Spisy 2. Plus, Praha 2011. Napsáno v lednu 1921 a poprvé publikováno v listopadu 1921 v amatérském časopise The Wolverine. Povídka (někdy rovněž pod názvem Věc z temnot) je často považována za první příběh odehrávající se ve světě mýtu Cthulhu.

[42] Srv. Clark Ashton Smith: Sedm kleteb, viz https://www.okultura.cz/WordPress/sedm-kleteb/.

[43] Golgoroth, jeden ze zapomenutých Velestarých, bůh Černého kamene, Golgoroð, zjevující se jako gigantické, černé, ropuše podobné stvoření s neuvěřitelně zlovolnou září, jindy zase jako entita s chapadly, šupinami a netopýřími křídly.

[44] Robert E. Howard: The Thing on the Roof. Createspace Independent Publishing Platform 2018.

[45] Její původní název zněl The Horror in the Gallery.

[46] Out of the Ages.

[47] Dweller in the Deeps. Viz Edward P. Berglund (ed.): Disciples of Cthulhu. Chaosium 1996.

[48] Tj. Kniha Zákona.

[49] Patřilo by sem spíše „nového æonu“.

[50] Meč a magie (Sword & Sorcery) je označení literárního žánru nebo podžánru fantasy, které zavedl Fritz Leiber počátkem 60. let 20. století. Jedná se o příběhy zaměřené na děj a napětí. Tento žánr je pevně spjat s dílem Roberta E. Howarda, především pak s dobrodružnými příběhy barbara Conana.

[51] Robert Erwin Howard: Černý kámen.

[52] Papyrus of the Dark Wisdom.

[53] Robert Bloch: The Secret in the Tomb. Weird Tales, květen 1935.

[54] Viz např. vydání Howard Phillips Lovecraft: Bezejmenné město a jiné povídky. Aurora, Praha 1998.

[55] Ibid.

[56] Strange Tales, leden 1932, česky viz Clark Ashton Smith: Mimo prostor a čas. Vybrané spisy. Svazek 1. PLUS, Praha 2018, str. str. 251-252.

[57] Weird Tales, červenec 1933, česky viz Clark Ashton Smith: Mimo prostor a čas.

[58] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Argo, Praha 2020, str. 333.

[59] C. L. Moore, A. Merritt, H. P. Lovecraft, Robert E. Howard, Frank Belknap Long: The Challenge from Beyond. Fantasy Magazine 1935.

[60] Oba magické svazky jsou jmenovány v Deníku Alonza Typera, jejž Lovecraft napsal spolu s Williamem Lumleym, viz H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 325.

[61] Orig. Elder Things.

[62] Viz John Dee.

[63] Richard F. Searight: The Warder of Knowledge. Vyšlo v antologii Tales of the Lovecraft Mythos, kterou sestavil Robert M. Price. Fedogan & Bremer 1992.

[64] Richard F. Searight: The Sealed Casket, str. 376. Prvně vyšlo ve Weird Tales v březnu roku 1935. Z poslední doby zaujme především antologie nazvaná Those Dreadful Eltdown Shards, H. Harksen Productions 2016, zastoupená zvučnými jmény, která se se podílela na budování mýtu kolem „oněch strašlivých Eltdownských zlomků“, Franklyn Searight, H. P. Lovecraft, Richard F. Searight, Robert E. Howard, William Lumley, C. L. Moore, A. Merritt a Frank Belknap Long, s těmito povídkami: Those Dreadful Eltdown Shards, The Sealed Casket, The Warder of Knowledge, The Challenge from Beyond, The Diary of Alonzo Typer, The Shadow out of Time, The Coming of Ouran-Atun, The Horror from the Shards, The Mists of Death, Seized by the Warder, Admonition from the Past.

[65] Clark Ashton Smith: The Infernal Star, viz http://www.eldritchdark.com/writings/short-stories/101/the-infernal-star-%28fragment%29.

[66] Clark Ashton Smith: Pekelná hvězda.

[67] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.

[68] Richard A. Lupoff: The Discovery of the Ghooric Zone – March 15, 2337. Chrysalis 1977. Znovu otištěna byla v edici Tales of the Cthulhu Mythos z roku 1990, za redakce Jima Turnera. Viz http://www.infinityplus.co.uk/stories/ghooric.htm.

[69] Transneptunické těleso je objekt v naší sluneční soustavě, který se pohybuje za drahou planety Neptun. Celkový počet těchto objektů prolétávajících oblastí ve vzdálenosti třiceti až padesáti astronomických jednotek od Slunce a s průměrem nad sto kilometrů se odhaduje na více než sedmdesát tisíc.

[70] Chons byl antropomorfní staroegyptský bůh doložený v Textech pyramid z doby Staré říše jako pomocník panovníka při jeho posmrtném výstupu na nebesa. Srv. též Ankh-ef-en-Khonsu.

[71] Electric Wizard: Weird Tales/Electric Frost/Golgotha/Altar of Melektaus, viz https://youtu.be/gLWMqO0hFEg.

[72] Lovecraft v dopise Smithovi z 28. ledna 1932.

[73] Clark Ashton Smith: The Colossus of Ylourgne. Weird Tales, červen 1934.

[74] August Derleth: The Adventure of the Six Silver Spiders. Vznik říjen 1930, vyšlo v říjnu 1950 v Ellery Queen’s Mystery Magazine, dále v knize The Memoirs of Solar Pons (1951).

[75] „…není pochyb o tom, že tato kniha je základem okultní literatury…“

[76] John D. Haefele: A Look Behind the Derleth Mythos: Origins of the Cthulhu Mythos. The Cimmerian Press, LMG Books, 2014, str. 419.

[77] Srv. San: Vznešenost neviditelné moci, https://www.okultura.cz/WordPress/vznesenost-neviditelne-moci/.

[78] Frank Belknap Long: The Space-Eaters. Weird Tales, červenec 1928.

[79] Alkindus (801-873), Abú Jusúf Jakúb ibn Isák al-Kindí, byl arabský astrolog, astronom, filosof, matematik a lékař, významný komentátor Aristotelových spisů a jeden z otců novoplatonismu v arabském světě, významný představitel arabské astrologické tradice dochované v devatenácti astrologických spisech přeložených ve 12. století do latiny. Byl učitelem nejslavnějšího arabského astrologa Albumasara, ve svých astrologických dílech vycházel z myšlenek o příčinné souvislosti a podporoval myšlenku poznání vesmíru přes jeho pozemské projevy.

[80] Je třeba uvést, že Dee byl ve skutečnosti tou dobou v Praze, srv. George Hay, Colin Wilson: The Necronomicon: The Book of Dead Names. Skoob Books 1992.

[81] Starry Wisdom Press.

[82] Srv. http://hypnogoria.blogspot.com/2015/05/folklore-on-friday-berkeley-toad.html.

[83] The Delirium of a Worm-Wizard. Viz Joseph S. Pulver, Sr.: SIN & Ashes. Hippocampus Press 1999.

[84] Jim Turner (ed.): Cthulhu 2000. Polaris, Frenštát p. R. 2001.

[85] Slavnost. Viz H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV. Plus, Praha 2013.

[86] Ibid.

[87] Brian Lumley: Return of the Deep Ones and Other Mythos Tales. Crossroad Press 2017. Rovněž Brian Lumley: Harry Keogh: Necroscope and Other Weird Heroes! Macmillan 2007, str. 67-68.

[88] Bob Curran: A Haunted Mind: Inside the Dark, Twisted World of H.P. Lovecraft. Red Wheel/Weiser 2012.

[89] Robert Bloch: The Sorcerer’s Jewel, 1939.

[90] Robert Bloch: Black Bargain, 1942.

[91] Zřejmý Blochův odkaz na Lovecraftovo Volání Cthulhu.

[92] Adalbert von Chamisso: Podivuhodný případ Petra Schlemihla. Václav Petr, Praha 1941.

[93] Robert Bloch: Philtre Tip, 1961.

[94] Poset, angl. posset, byl původně populární britský horký nápoj z mléka sraženého vínem nebo pivem, často kořeněný, který se často používal jako lék. V 16. století se z nápoje vyvinul dezert na bázi smetany, cukru a citrusů, který se dnes konzumuje studený; je podobný sullabubu (solybubbe, sullibib, sullybub, sullibub).

[95] Robert Bloch: The Faceless God, 1936.

[96] Robert Bloch: The Brood of Bubastis, 1937. Bubastis, arab. Tell-Basta, egypt. Per-Bast, bylo starověké egyptské město ztotožňované s biblickým městem Pi-Beseth nacházejícím se se v deltě řeky Nil v Dolním Egyptě. Bubastis bylo centrem uctívání kočičí bohyně Bastet, sloužilo proto jako hlavní úložiště kočičích mumií ve starověkém Egyptě.

[97] Robert Bloch: The Secret of Sebek, 1937.

[98] Robert Bloch: Fane of the Black Pharaoh, 1937.

[99] Ramsey Campbell: The Darkest Part of the Woods. Drugstore Indian Press 2017.

[100] H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Volvox Globator, Praha 2016, str. 511.

[101] Brian Lumley: Lord of the Worms. Weirdbook Press, Buffalo 1983.

[102] Brian Lumley: Titus Crow, Volume 1: The Burrowers Beneath. DAW 1974.

[103] August Derleth: The House on Curwen Street. Weird Tales, březen 1944.

[104] H. P. Lovecraft & Martin S. Warnes: The Black Tome of Alsophocus, viz antologie New Tales of the Cthulhu Mythos v redakci Ramseyho Campbella, Arkham House 1980.

[105] H. P. Lovecraft: The Evil Clergyman. Vyšlo v dubnu 1939 ve Weird Tales.

[106] H. P. Lovecraft: Polaris. Prvně vyšlo v amatérském časopisu Philosopher v prosinci roku 1920.

[107] Viz H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1. Plus, Praha 2010.

[108] Narážka na Černý kámen?

Christian Johnson: studie hlavy Morloka

[109] Lin Carter, Clark Ashton Smith: The Scroll of Morloc. Morlokové byla lidská větev z daleké budoucnosti, roku 802 701, do něhož zavítal poutník v čase z vědecko-fantastického románu Stroj času anglického spisovatele Herberta George Wellse z roku 1895.

[110] Tuto scenérii dále rozvíjí např. Don Webb: Through Dark Angles: Works Inspired by H. P. Lovecraft. Hippocampus Press, 2014.

[111] Srv. Moritz Ingwersen: Monstrous Geometries in the Fiction of H. P. Lovecraft. http://www.inter-disciplinary.net/at-the-interface/wp-content/uploads/2013/04/Ingwersen.pdf.

[112] Benjamin K. Tippett: Possible Bubbles of Spacetime Curvature in the South Pacific. New Brunswick U., Dept. Math. Stat. Oct 2012. 13 pp. http://arxiv.org/abs/1210.8144.

[113] Viz H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Volvox Globator, Praha 2016.

[114] Ibid.

[115] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Argo, Praha 2020.

[116] Daniel Harms: Encyclopedia Cthulhiana: A Guide to Lovecraftian Horror. Chaosium Publications 2020.

[117] H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV. Plus, Praha 2013.

[118] Srv. Tzvetan Todorov: The Fantastic: A Structural Approach to a Literary Genre. Cornell University Press 1975.

[119] Enúma eliš („Když nahoře“) je jeden z nejdůležitějších a nejsložitějších akkadských mýtů. Je to prakticky jediný ucelený výklad tehdejší kosmogonie. Původní jméno je neznámé, spis dostal název podle prvních slov. Vychází ze sumerských mýtů, ale používá i různé akkadské prameny, místy je patrné ovlivnění Semity.

[120] Kniha Mormonova (Book of Mormon) je posvátná kniha náboženské sekty zvané mormoni, kteří ji uznávají spolu s Biblí jako svaté Písmo.

[121] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 337.

[122] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 333.

[123] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 327.

[124] August Derleth, Mark Schorer: The Lair of the Star-Spawn. Weird Tales, srpen 1932.

[125] Lin Carter: A Look Behind the Cthulhu Mythos. Ballantine Books 1972.

[126] Viz H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 186n, možná nejlepší z revizí pro Hazel Healdovou a Lovecraft na ní pracoval od začátku srpna 1933.

[127] Ibid., str. 191.

[128] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV.

[129] Ibid.

[130] Ibid.

[131] John D. Haefele: A Look Behind the Derleth Mythos: Origins of the Cthulhu Mythos, str. 316.

[132] Clark Ashton Smith, Lin Carter: The Book of Eibon. Chaosium Inc. 2006.

[133] Children of the Fire Mist nebo také Lords of the Flame, dílo napsané Helenou Petrovnou Blavatskou, byli adepti, manasaputra, Synové mysli, vyslaní z planety Venuše, aby napomáhali pozemské evoluci.

[134] Lin Carter: Curse of the Black Pharaoh. Cryptic Publications 1989.

[135] Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha_Izaj%C3%A1%C5%A1#Teorie_o_autorstv%C3%AD_knihy.

[136] Clark Ashton Smith: The Coming of the White Worm (1941), vyšlo v knize The Book of Hyperborea, Necronomicon Press 1996.

[137] Hrůza v Dunwichi, viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.

[138] Lin Carter: History and Chronology of the Book of Eibon, původní název byl Charnel House Chapbook a vyšel v roce 1984.

[139] 2 Kor 4,7.

[140] Carl Jacobi: The Aquarium.

[141] Gypsy Zenicaron.

[142] Twenty Experiments in the Occult.

[143] Beyond the Mundane.

[144] Book of Spectres.

[145] I Am a Werewolf.

[146] Dark Elements of Survival.

[147] Dwellers in the Depths.

[148] Elixir of Life.

[149] Carl Jacobi: The Corbie Door. WT, květen 1947.

[150] The Face in the Wind, 1933.

[151] The Phantom Pistol, The Corbie Door, The Random Quantity, The Unpleasantness at Carver House, The Singleton Barrier, The Black Garden.

[152] Robert Bloch: The Suicide in the Study. WT, červen 1935. „Jest údělem génia být sám.“

[153] J. Ramsey Campbell: The Revelations of Glaaki in The Inhabitant of the Lake (1964).

[154] Viz rovněž Notes on the Revelations of Glaaki, https://web.archive.org/web/20090722134338/http://www.mythostomes.com/content/view/90/69/.

[155] Bertram Russell: The Scourge of B’Moth. Weird Tales, květen 1929, sv. 13, č. 5.

John A. Keel: The Mothman Prophecies

[156] Stojí za zamyšlení, jaký je původ entity Mothman vystupující nejprve v knize The Mothman Prophecies Johna Keela, parapsychologa a jednoho z následovníků Charlese Forta, následně roku 2002 zfilmované. Děj se zakládá na skutečných událostech, jež se odehrály v listopadu 1966 a prosinci 1967 v Point Pleasant. Jason Horsley obhajoval myšlenku, že (B’)Moth-Man pocházel z jiné dimenze, neměl „fyzickou existenci“ a byl tvořen toliko „beztvarou a neosobní energií“ podobnou elektřině či gravitaci, a mluvil o ní jako o „emisarovi id“. Mýtus nakonec dostal rysy typické pro ufologii a démonologii, které se v některých bodech stýkají. Srv. San: UFOlklór. Démonologie & mytologie UFO, https://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor-7/.

[157] C. Hall Thompson: Spawn of the Green Abyss. Prvně vyšlo ve Weird Tales, listopad 1946.

[158] C. Hall Thompson: The Will of Claude Ashur. Prvně vyšlo ve Weird Tales, červenec 1947.

[159]  Z Derlethova dopisu Robertu Weinbergovi z 15. listopadu 1969.

[160] J. Ramsey Campbell: The Inhabitant of the Lake and Less Welcome Tenants. Arkham House 1964.

[161] Brian Lumley: Beneath the Moors. Arkham House 1974.

[162] Gary Myers: The House of the Worm. Arkham House 1975.

[163] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1926-1927. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.

[164] Mearle Wilson Prout (1911-1964) pocházel z Texasu a do časopisu Weird Tales zaslal ještě následující povídky: Masquerade, únor 1937; Guarded, březen 1938; Witch’s Hair, květen 1939; dále pak dopisy do redakce téhož časopisu, z května a srpna 1937 a další pro sloupek „Diskuse“ do časopisu Amazing Stories.

[165] Nezveřejněný dopis ze 3. října 1933.