Lovecraft & Jung

294
Disezno: HPL

Říci, že H. P. Lovecraft byl jen zaníceným pisatelem dopisů, by bylo hrubým znevážením. Dochovalo se na 100.000 dopisů napsaných Lovecraftem, mnohé mají přes 50 stránek, což z něj činí druhého nejplodnějšího pisatele dopisů v zaznamenané historii lidstva hned po Voltairovi. Spousta lidí běduje, proč jen Lovecraft nevěnoval trochu více času psaní fikce namísto psaní dopisů, avšak právě ty poskytují přinejmenším přehršli informací o jeho životě, zálibách, předpojatostech a názorech na širokou řádku témat. Freuda a Junga zmiňuje v řadě svých dopisů, můžeme si tedy být jisti tím, že s jejich ideami byl obeznámen.

Daleko obtížnější otázkou jest, zda skutečnost, že tolik Lovecraftových příběhů se hodí k psychologickým, a obzvláště jungovským výkladům, lze vnímat jako náznak toho, že Lovecraft do nich záměrně vkládal obrazy a témata inspirované analytickou psychologií. Psycholog Yōzan Dirk W. Mosig předkládá své úvahy na toto téma:

„Na jungovské analýze je krásné to, že není třeba se domnívat, že Lovecraft vskutku zamýšlel ve svých povídkách vědomě vyjádřit takovou hojnost psychologických významů… umělec nemůže jinak než vyjádřit ve svém díle svoji osobnost a vnitřní konflikty, ačkoliv si nemusí být nutně vědom hlubšího smyslu své umělecké tvorby. Každý spisovatel bude mít tendenci vyjádřit svými příběhy svou psyché, třebaže jen pár autorů to dokázalo ztvárnit tak intenzivně jako H. P. Lovecraft. Nicméně, vezmeme-li v úvahu řadu zmínek ze svazků Vybraných dopisů Freuda a Junga[1] stejně jako rozličné pasáže rozebírající psychoanalytickou teorii, začne být zřejmé, že Lovecraft si byl Junga a jeho díla dobře vědom a že měl velké porozumění pro psychoanalytické myšlení. Je pak docela možné, že gentleman z Providence záměrně volil symboly příbuzné Jungovu způsobu vyjádření vlastních vizí vnitřního zápasu v člověku.“[2]

Barton Levi St. Armand hned v úvodu provokativní studie Zdroje hororu u H. P. Lovecrafta podotýká, že „[Carl Gustav] Jung je neuvěřitelně relevantní pro pochopení místa a významu hororu v Lovecraftově fikci…“,[3] a všímá si podobnosti mezi Jungovými vlastními sny a ústřední scénou povídky Krysy ve zdech, která jim je tak překvapivě blízká, že kdyby nebylo dalších překážek, člověk by musel předpokládat literární závislost.

HPL vs. EAP

Povídka Krysy ve zdech představuje v úvodu postavu jménem Delapore, jejíž předek se měl jmenovat Walter de la Poer. S. T. Joshi dodává, že toto jméno je třeba chápat jako narážku na E. A. Poea. Příšerné zvyklosti v souvislosti s bratrancem našeho hrdiny, Randolphem Delaporeou z Carfaxu, který odešel mezi černochy a po návratu z mexické války se stal knězem rituálu vúdú, přivádějí čtenáři na mysl Lovecraftovi jistě známého P. B. Randolpha:

Pátrání po čtyřnohých cupitajících démonech přivedlo badatele až do jeskyně, kde je přimrazila k zemi „šílená záplava lidských kostí, nebo alespoň do stejné míry lidských, jako byly ty na schodech. Byly jako zpěněné moře, některé oddělené, jiné držely tvar částečně rozpadlých nebo úplných koster, a ty pak bez výjimky vyjadřovaly svým postojem ďábelskou zuřivost, jako by buď zápasily s něčím neviditelným, anebo se vrhaly na své druhy s kanibalským záměrem. … Ubohý Thornton omdlel znovu, když mu doktor Trask sdělil, že někteří z těch, po nichž tu zbyly kostry, byli po dvacet i více generací chováni jako čtyřnohý dobytek. … Sir William … nahlas překládal zápisy nejotřesnějších rituálů, o kterých jsem kdy slyšel; týkaly se předpotopní bohyně…“[4]

Další zajímavou paralelou u dvojice Jung-Lovecraft, vzbuzující záchvěv překvapení, je když člověk objeví, že při souběžném čtení je tento text připomínkou našeho tématu – šoku provázejícího odkrytí artefaktů z doby před érou lidstva. Zaznamenáváme překvapující podobnosti mezi sny, jež si na jedné straně zapsal Jung, a scény nacházející se v Lovecraftově fikci na straně druhé. Ve světle těchto příbuzných rysů jsou významné rozdíly ve výkladu obou mužů ještě mnohem více zarážející.[5]

Namátkou lze mluvit o postavě Randolpha Cartera, snílka čerpajícího ze studnic okultních tajů, který patří k sérii snových příběhů, jež lze chronologicky seřadit takto: Snové putování k neznámému Kadathu, Výpověď Randolpha Cartera, Nepojmenovatelné, Stříbrný klíč a Branami Stříbrného klíče.[6]

CGJ

Zaznamenávání a výklad snů pacienta hrálo docela důležitou roli v Jungově verzi psychoanalýzy, než jak ji prováděl jeho mentor Freud, jemuž se odcizil, třebaže role byly naprosto odlišné. Freud měl tendenci chápat sny jako vyťukávání Morseovy abecedy potlačeným libidem z nevědomí, zatímco Jung na ně nahlížel jako na odrazy řady „archetypů“ – základních kategorií a obrazů předávaných rasovou pamětí a formujících obrovského rezervoáru instinktivního vědění. Nazýval to „kolektivní nevědomí“. To lze považovat za svého druhu psychologickou verzi Platónovy „říše idejí“. Tyto archetypy se vynořovaly v moderních snech stejně jako v prastarých mýtech a pohádkách. Obzvláště Jung se zajímal o výzkum role archetypů v různých podobách arkán, k nimž patří i historický gnosticismus a středověká alchymie. Ve skutečnosti jejich psychologická relevance přivedla Junga k tomu, že začal brát tato odvětví okultismu daleko vážněji než jen z pohledu seriózního kronikáře. Freud kdysi sarkasticky připomněl staré dobré časy svého vztahu s „Jungem, v době, kdy tento badatel byl pouhým psychoanalytikem, a ještě netoužil být prorokem…“[7]

Synchronicita je pojem, který Jung zavedl jako označení pro příčinně nevysvětlitelné setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání subjektu získávají na významu.

V jednom z těchto snů

„snící stoupá lesnatým terénem na horu. Na vrcholu strmého svahu narazil na skalnatou vyvýšeninu posetou děrami jako plástev… [Vstoupil do] jeskyně a vzadu spatřil seskupení sloupovitých útvarů vytesaných do skály. Na vrcholu každého sloupu byla velmi snědá lidská hlava s velikýma očima, přepečlivě vyrytá z nějakého velmi tvrdého kamene podobného lignitu… Snící zpočátku ani nemohl uvěřit svým očím, pak však musel připustit, že sloupoví se táhlo až do dálky a muselo tedy nějak vzniknout bez přičinění člověka. Přemítal o tom, že skalní útvar musel být stár nejméně půl milionu let a že artefakty zřejmě nemohla stvořit lidská ruka“.[8]

Tegehel: HPL

Stejný úžas zachvátí průzkumníky v Lovecraftově novele V horách šílenství,[9] když v Antarktidě objeví opuštěné město Velestarých:

„Aby si někdo dokázal vytvořit byt jen matnou představu o našich myšlenkách a pocitech při vstupu do tohoto ztichlého labyrintu nelidských staveb, je třeba, aby si v mysli sladil beznadějně znepokojivý chaos prchavých nálad, vzpomínek a dojmů. Naprosto děsivá starodávnost a smrtonosná bezútěšnost tohoto místa by dokázaly zdrtit skoro každého citlivého člověka…“
„Nyní už nemohlo být ani jediné milosrdné pochyby o povaze bytostí, které postavily a obývaly toto příšerné mrtvé město před miliony let, kdy se předchůdci lidí nacházeli na úrovni primitivních savců a kdy se po tropických stepích Evropy a Asie proháněli obrovití dinosauři.“

V krátké povídce Dagon námořník vydaný na pospas živlům hledá záchranu na ostrově vyzdviženém na povrch vulkanickou činností. Jakmile vkročil na souš, zpozoroval:

„objekt bíle se třpytící v čerstvých paprscích stoupajícího měsíce. Brzy jsem se ubezpečil, že jde pouze o gigantický kus kamene; byl jsem si však vědomý nesporného dojmu, že jeho tvar a pozice nejsou tak docela dílem přírody. Jeho bližší ohledání mne naplnilo pocity, jež nedokážu vypsat; neboli navzdory ohromné velikostí a umístění v propasti zející na dně moře od dob, kdy byl svět ještě mlád, jsem si mimo jakoukoli pochybnost uvědomoval, že tato prazvláštní věc je pečlivě opracovaným monolitem, jehož obrovská masa poznala zručnost a snad i uctívání ze strany žijících a myslících bytostí.“[10]

HPL

Všimněme si, že ve všech třech scénách je lidský pozorovatel v úžasu, když najde pozůstatky architektury, jež zřetelně svědčí o inteligentním designu, třebaže jsou takového stáří, že nemohou být spojovány s činností člověka. V případě snu, který si zapsal Jung, se tam vyskytuje umění stejně jako architektura, tzn. vytesané hlavy. Jungův „snící se nacházel divoké hornaté oblasti, kde nalezl sdružené sloje triasové horniny. Uvolnil destičky a ke svému bezmeznému údivu objevil, že se na spodním reliéfu nacházejí lidské hlavy.“[11] Lovecraftovi antarktičtí výzkumníci se střetli s analogickou estetickou anomálií:

„Sochy v budově, do níž jsme pronikli, byly poměrně nedávného data – o stáří zhruba dvou milionů let –, jak jsme zjistili z jejich geologických, biologických a astronomických charakteristik… jedna budova vysekaná z kamenné masy sahá svým původem do doby před čtyřiceti či snad padesáti miliony lety – do období staršího eocénu či mladší křídy – a obsahuje basreliéfy jejichž umělecké provedení překonávalo všechno ostatní, co jsme dosud objevili.“[12]

Zajímavé je, že oba vypravěči mluví o nálezu vzorků zvláštního druhu sochařských děl, basreliéfů; a oba si všímají stáří horniny v rámci geologické chronologie – „triasový“, „eocén“, „křídové formace“. Pravděpodobně nejvíce šokující možností vůbec by byl objev skutečně písma či nápisu pocházejících z doby před érou lidstva. Něco podobného nacházíme v Jungově líčení snu jednoho přítele. Žena, která naslouchala rozpravě na téma „soběstačné významy“, zaslechla kohosi učinit následující poznámku:

„Geometricky přesný čtverec se v přírodě vyjma u krystalů nevyskytuje.“

Téže noci měla tento sen:

„V zahradě bylo veliké pískoviště, v němž byly vrstvy nánosů hlušiny. V jedné z těchto vrstev objevila tenké, břidlicovité destičky zeleného hadce. Jedna z nich měla na sobě koncentricky uspořádané černé čtverce. Ona čerň nebyla namalovaná, nýbrž pronikala hluboko do horniny, podobně jako proužky či vrstvy v achátu. Podobné značky se nacházely na dvou či třech dalších destičkách…“[13]

HPL

Vrátíme-li se k Lovecraftovým archeologům v Antarktidě, jeden z nich poslal telegrafem do tábora tuto zprávu:

„Nalezen zvláštní mastkový úlomek asi patnáct centimetrů napříč a tři a půl centimetru na výšku, zcela nepodobný jakémukoli rozpoznatelnému místnímu útvaru. Nazelenalý, avšak bez znaků, jež by pomohly určit jeho řasové zařazení. Je podivně hladký a pravidelný. Ve tvaru pěticípé hvězdy s odlomenými hroty a náznaky dalších prasklin ve vnitřních úhlech a uprostřed plochy. Malá hladká prohlubeň ve středu nepopraskaného povrchu… Seskupení drobných teček v pravidelných obrazcích.“[14]

V povídce Stín z času učinil jiný badatel podobný nález v australské divočině:

„… zahlédl jsem několik desítek podivných opracovaných stavebních kamenů. Zhruba měly rozměry 3 x 2 x 1 stopu a byly velice obroušené a rýhované pískem a větrem. … Nesporně jde o pozůstatky neznámé civilizace, daleko starší než ty, které známe, civilizace zmiňované v mýtech… mám i určité geologické znalosti a řeknu vám, že ty kameny jsou tak neuvěřitelně staré, že mi to nahání hrůzu. Povětšině jsou to kvádry vytesané ze žuly nebo pískovce, třebaže jeden je určitě z nějakého zvláštního cementu či betonu… Stalo se to před statisíci, před miliony lety – bůhví, před jak dlouhou dobou. Nechci o tom přemýšlet.“[15]

A konečně v povídce Soupeř z neznáma Lovecraft rozpráví o

„oněch sporných a zneklidňujících jílovitých zlomcích nazývaných Eltdownské zlomky, vykopaných v uhlonosné vrstvě v jižní Anglii… Jejich tvar a značení bylo tak podivné, že několik učenců naznačovalo umělost a činilo divoké dohady ohledně jejich původu a existence. Pocházely prostě z doby, kdy na zeměkouli nemohly existovat žádné lidské bytosti – avšak jejich kontury a vzory byly zavrženíhodně matoucí.“[16]

Lovecraftova zmínka o „umělosti“ nebyla zamýšlena tak, že by to znamenalo, že zlomky jsou podvod, jakým byl nález „Piltdownského člověka“[17] (z jehož označení byl odvozen název Eltdownské zlomky) a „Obra z Cardiffu“. Lovecraft bohužel užívá dvojznačný pojem „umělost“, aby naznačil, což vyplývá z kontextu, že jílovité fragmenty byly, nehledě na svoji prehistorickou starobylost, spíše vypálené a ryté destičky než nějaké přírodní fosilie. Jinak řečeno, byly „umělé“ v tom smyslu, že šlo o nefalšované „artefakty“.

HPL

Podobnost mezi líčením Junga a Lovecrafta je překvapující. V každém případě štočky nebo destičky vykopané ze země na sobě nesly znaky, jež nevyryla žádná lidská ruka. Avšak právě tato podobnost vzbuzuje naši pozornost kvůli významnému rozdílu mezi verzí Lovecrafta a Junga. V prvním případě jsou nápisy dílem rukou, jež předcházely příchodu člověka, zatímco v tom druhém je tam nevložila vůbec žádná ruka.

Veškeré Jungovy příklady mají, jak se zdá, zdůraznit – a to právě odkazem na původ artefaktů z doby před érou lidstva – skutečnost, že jim nemohli dát tvar lidé. A kromě lidí tu nikdo jiný nepřichází v úvahu. To je zásadní, neboť Jung věřil, že sny veskrze ilustrují „přítomnost formálního faktoru v přírodě. Popisují… smysluplnou shodu absolutně přírodního produktu s lidskou ideou zjevně na něm nezávislou.“[18] Podle Jungovy teorie jsou synchronní události (jako třeba jasnovidné sny) psychickými záblesky, jež iluminují archetypální strukturu významu přebývajícího v universu jakožto celku.

U Lovecrafta je tomu úplně jinak (nebo to tak přinejmenším vypadá). Artefakty z doby před érou lidstva nevytvořila žádná ruka, nýbrž jsou s velkou určitostí dílem inteligentního pařátu, chapadla či panožky. Jde tu o to, že „člověk není ani nejstarším ani posledním z vládců země.“

V novele V horách šílenství vypravěč truchlí nad smrtí jednoho z nedávno oživených Velestarých s jistým druhem nevraživého obdivu těchto podivných mimozemšťanů.

„Bože, jakou prokázali inteligenci a vytrvalost! … Hvězdicovití, rostlinní, obludní, zplozenci z hvězd – ať byli, co byli, byli to lidé!“[19]

V povídce Stín z času vypravěč, psychické rukojmí rasy Velkých, vypráví, jak se sblížil a rozprávěl s ostatními zajatými inteligencemi, s duchy unešenými z různého časového údobí jak v minulosti, tak i v budoucnosti, z této planety i odjinud. Nacházel se tam dokonce i jeden z Velestarých z Antarktidy.

HPL

V obou případech existuje mezi všemi rasami jakási kontinuita – totiž kontinuita samotné inteligence, jejíž přítomnost u pradávných mimozemských životních forem byla pravděpodobně tak děsivá. Odlišnosti ve fyziologii, a dokonce i co do planetárního původu, jsou vnímány jako čistě sekundární a povrchní. Je to zřejmé V horách šílenství („Byli to lidé!“) a samosebou se rozumějící ve Stínu z času. Lovecraft tedy znovu nastolil lidství (nebo přinejmenším inteligentní život) jako fakticky stěžejní v celém širém vesmíru.

Jak uvedl Emil Brunner, jde o schopnost pojmout myslí celý svět, a nikoliv jen prostorové souřadnice, jež uděluje lidstvu jeho ústřední místo, ono stěžejní místo, které odolá každé kopernikovské revoluci.[20] Lidství tedy ani zdaleka není bezvýznamnou efemérní záležitostí. Lovecraft rozvíjí šíření této gnozeologické ústřednosti vpřed i vzad napříč věčností. Čteme-li Lovecrafta právě tímto způsobem, vidíme, že se strašně přiblížil, třebaže nechtěně, Jungově koncepci rozpoznávání vzorců[21] v celém universu.

*

Vypravěč pronásledovaný v povídce Dagon útržky vzpomínek a nočními můrami vypadá jako detailní popis psychologických aspektů. Žije v úzkostech, stíhán paranoiou a sáhl i k drogám, aby byl vůbec schopen zvládat své pocity a myšlenky. Pokud na to aplikujeme psychologii, odpovídají tyto symptomy posttraumatické stresové poruše (PTSD). Další zajímavou věcí je, že se postava zmiňuje o tom, že patří k válečným veteránům, a PTSD je u nich velice běžná. Válka ho nepostihla jen duševně, nýbrž i pohled na vše, co viděl.

Zápletka stojí na osobním rozjímání o vzpomínkách chmurami obestřeného rybáře závislého na morfiu, který před sebevraždou sepisuje svůj dopis na rozloučenou. Je silně paranoidní a vyděšený, a straší ho jeho vlastní myšlenky. Povídka je psána v první osobě, což je styl pro Lovecrafta typický, neboť činí příběh reálnější a rozšiřuje jej o osobní rovinu. Hned v úvodu je čtenář zpraven o naléhavosti a duševním zděšení, jemuž je rybář vystaven:

HPL

„Píši v obrovském duševním vypětí, neboť tato noc je mou poslední.“[22]

První osoba je významným nástrojem v psychologickém horroru. Tzvetan Todorov ve své knize Fantastika: Strukturální přístup k literárnímu žánru píše:

„Vyprávění v první osobě dovolí čtenáři se okamžitě ztotožnit s hlavní postavou.“[23]

Vypravěč dále zmiňuje, že mu dochází zásoba morfia, jímž se snažil utišit děsy pronásledující jeho mysl. Když si uvědomí, že je „bez peněz a téměř u konce zásoby drog“, a že vzpomínky na to, co viděl, jej bude tím pádem strašit s ještě větší silou, rozhodne se ukončit svůj život tak, že se vrhne z podkrovního okna domu, v němž se zabarikádoval, dolů na špinavou dlažbu ulice. Vzpomíná na jednu ze svých cest poštovní lodí, jíž se zmocnili němečtí korzáři, zajali ho, ale poté, co se mu podařilo uprchnout v malém člunu, narazil po nějaké době uprostřed oceánu na pevninu, která „byla zřejmě vyzdvižena k hladině nějakou naprosto nepředpokládanou vulkanickou činností a na denní světlo se tak dostala plošina, jež byla po milióny a milióny let ukryta v bezedných hlubinách, a na ní po čase, kdy po ní putoval, uzřel cosi strašlivého. Jeho pozornost upoutal obrovský a podivně vyhlížející předmět na protějším svahu… gigantický kus kamene… [který] je dokonale opracovaným monolitem…“ Pak pod mořskou hladinou spatřil zvedat se něco obrovského a impozantního:

„Pak jsem to náhle uviděl. Jen s nepatrným zčeřením se ta věc vynořila z temných vod. Svou obrovitostí a obludností připomínající Polyféma, jako nějaká šílená zrůda ze zlého snu se prudce vymrštila k monolitu, který obemkla svými šupinatými pažemi, zatímco sklonila svou odpornou hlavu a začala vydávat jakési zvuky. Myslím, že tehdy jsem se pomátl.“[24]

Přítel z raného dětství

Lovecraft líčí „gigantické šupinaté paže“ monstra a jeho hlavu jako „odpornou“. Jenže nadužívání všech těchto přídavných jmen má své místo, neboť v psychologickém horroru se popisu a tvoření představ připisuje obrovský význam. Koneckonců, možná vůbec nejdůležitější otázkou dotírající na lidskou mysl, když čtenář čte Dagona, je právě to, co asi za příšernou věc hlavní postava spatřila, než se pomátla. Jde však o příběh vystavěný na psychologickém horroru, proto se dá s jistotou předpokládat, že hlavní věcí není ani tak zjevení onoho monstra, nýbrž spíše následné scházení postavy a dobrovolný odchod z tohoto světa. Přílišné líčení monstra by bylo kontraproduktivní a čtenáře by nijak neděsilo. Lovecraft je prostě gotický spisovatel a častým tématem tohoto žánru je tajemství. Je-li popis strohý, fantazie čtenářů si sama doplní mezery. Lovecraft jednoduše vystaví základy obrazu a obrazivost čtenářů pak už na nich jen staví.[25]

„Bože, ta ruka! K oknu! K oknu!“[26]

 

Být temný

Dalším příkladem weird realismu je Lovecraftova obsáhlá novela V horách šílenství napsaná v průběhu února a března roku 1931. téhož roku ji odmítl editor Weird Tales Farnsworth Wright právě kvůli její délce. Povídku nakonec otiskli v Astounding Stories o pět let později, v roce 1936.

Zápletka se týká událostí kolem expedice do Antarktidy, která fatálně selhala. Vypravěč odhaluje detaily těchto událostí a zvolna vysvětluje, co se pokazilo. Příběh je opět vyprávěn v první osobě a jde o doktora Williama Dyera, jenž na dění tam vzpomíná. Jako u povídky Dagon využívá Lovecraft stavby příběhu k zesílení pocitu beznaděje, že není útěku před hrůzou, která tam číhá. Uniknou-li lidé hrůze z fyzického střetnutí, pak určitě neuniknou hrůzám duševním; až do konce dnů je budou pronásledovat obrazy, záblesky minulosti a vzpomínky.

„Jsem nucen promluvit, protože vědci se odmítají řídit mou radou, když nevědí proč. Jen zcela proti své vůli sděluji důvody, proč se stavím proti tomuto plánovanému vpádu do Antarktidy a tomu velikému honu na zkameněliny a rozsáhlému navrtávání a rozpouštění prastarých polárních ledovců. A zdráhám se tím víc, že má výstraha možná bude marná.
Skutečnosti, jež musím odhalit, neodvratně vyvolají pochybnosti; kdybych však zamlčel to, co se bude zdát výstřední a neuvěřitelné, nebylo by co vyprávět. Dosud utajované fotografické snímky, včetně leteckých, budou mluvit v můj prospěch, neboť jsou proklatě živé a názorné. Přesto budou zpochybňovány, protože je známo, jak daleko může jít chytrý podvod. Nalezeným, inkoustem provedeným kresbám se samozřejmě každý vysměje jako jasnému podvrhu, i přes zvláštnost techniky, jíž by si měli znalci umění povšimnout a podivit se jí.“[27]

HPL

Orientální moudrost praví: „Nešlapej tygrovi na ocas.“ Ve světě, jak jej vidí Lovecraft, je zhola nemožné nešlápnout něčemu na ocas nebo něco jiného. Jsou to mocnosti takové krutosti či zlovolnosti, jako bozi, které najdete u Sofokla nebo Shakespeara. Jsou tu ještě další bytosti, monstra, ghúlové a démoni všeho druhu, připravení každého, kdo je natolik bezstarostný či pošetilý, že je jakkoliv vyruší. Zemi, dávno předtím než se lidský rod, který známe, „vyšoural z opičí říše“,[28] jak to Lovecraft podává V horách šílenství, obývaly rasy z hlubokého vesmíru, jejichž moc se zcela vymykala představám každého člověka. Vystavěly takové megalopole jako Valusia, R’lyeh, Ib v zemi Mnar a Bezejmenné město uprostřed Arabské pouště. Pozůstatky těchto měst podle Lovecrafta stále ještě existují v neprobádaných koutech Antarktidy, Austrálie a Himalájí. Tyto mimozemské rasy uctívaly podivné a kruté bohy. Pantheon, který vznikl díky Lovecraftově plodné představivosti, zevrubně studoval August Derleth.[29] Například v Šepotu v temnotách se hlavní postava obrací ke čtenáři se slovy:

„Předpokládám, že znáte ty strašidelné mýty o době, kdy ještě nebyl na Zemi člověk – cykly o Yog-Sothothovi a Cthulhu – o kterých se zmiňuje Necronomicon.[30]

Lovecraft uvádí, že některé z mimozemských vetřelců, kteří kdysi obývali zemi, mohou stále ještě přežívat v podzemí, pod mořem, nebo v odlehlých oblastech, srv. Pahorek se Zealií Bishopovou,[31] Měsíční močál,[32] Dagon, Stín nad Innsmouthem[33] a Šepot v temnotách. Někteří mohou být dokonce i mezi námi čekaje na chvíli, až budou připraveni převzít vládu nad zemí (Temné bratrstvo).[34] Lovecraft v novele V horách šílenství vysvětluje, jak badatelé nedávno objevili v jeskynních komplexech – připomínající ty, jež popisoval Poe v novele Příběhy Arthura Gordona Pyma[35] – poblíž jižního pólu podivné mrtvoly podobající se hvězdicím.[36]

HPL

Po zemi se kradou ještě mnohá další mimozemská stvoření připravená zahubit každého, kdo pro ně představuje hrozbu: nadpřirozený ohař v povídce Slídič / Pes,[37] stvoření v podobě strašlivých zvířat či první nástin shoggotha v povídce Nepojmenovatelné,[38] hrajícího pak v novele V horách šílenství ústřední roli mezi „tvory z hlubin“; kanibalistické stvoření, napůl lidské napůl žabí v povídce Zabedněný pokoj, „posmrtná spolupráce“ Augusta Derletha s Lovecraftem, která je jakýmsi doslovem k Hrůze v Dunwichi; obrovská krysa s lidskou hlavou strašící v povídce Sny v čarodějnickém domě[39] – Hnědý Jenkin, rouhavý zakrslý kříženec mající tvar krysy a pokrytý chlupy, se zubatým, vousatým a zlověstně lidským obličejíkem a tlapkami jako malinkými lidskými ručičkami, jenž se stal předlohou Harata z lidu Bada ve zlověstném příběhu Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry[40]; ghúlové, jejichž obraz zachytil na filmový pás nešťastný Pickman, umělecký fotograf zajímající se o věci okultní v povídce Pickmanův model.[41] Pickman se ještě jednou objevuje ve Snovém putování k neznámému Kadathu, tentokrát už plně v podobě ghúla, a stává se jedním z pomocníků Randolpha Cartera během jeho odyseovského putování. Dále je to succubus v podobě mladé ženy z povídky Stín v podkroví,[42] opět „posmrtná spolupráce“ Derletha s Lovecraftem; noční můry, monstrózní stvoření všeho druhu a noční zebouni v novele Snové putování k neznámému Kadathu;[43] oživlé sochy stvoření vytvořených neznámými starověkými egyptskými umělci: lidé s hlavou šakala či krokodýla, nebo obrovské a ošklivost budící abnormality, jež původně znázorňovala Sfinga, jak o nich čteme v povídce Uvězněn s faraony.[44]

Úpadek americké civilizace, která podle Lovecrafta dosáhla svého vrcholu v osmnáctém století před válkou za nezávislost, je připisován industrializaci, komercionalizaci života a bezmeznému přílivu imigrantů z jiných zemí než anglosaských. Lovecraft ve svých příbězích naznačuje lék na všechny sociální neduhy: zničit urbanismus v jeho základu – ulice i její obyvatele. V příběhu je tato destrukce způsobena hurikánem. Kdyby nebylo oné bouře, již seslala snad sama prozřetelnost, byl by jediným řešením vojenský zásah. Těžko říci, zda Lovecraft inklinoval k fašismu jako prostředku k obnovení či udržení práva a pořádku.

„A proslýchalo se, že snědí muži, již se shromažďují v chátrajících domech na Ulici, jsou mozkem strašné revoluce a že na jejich povel vystrčí své špinavé drápy miliony sprosté nevzdělané holoty ukryté v brlozích tisíců měst a povstanou, aby pálili, mordovali a ničili, takže země dávných otců zůstane pouhou vzpomínkou.“[45]

HPL

Znovu se Lovecraft k tomuto obrazu vrátil v novele Volání Cthulhu:

„Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako Velcí Starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození Velcí Starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a hýřit a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.“[46]

Staří z Lovecraftovy novely V horách šílenství[47] jsou podle Dyerovy historické degrese identifikováni s lidskými bytostmi, specificky s ohledem na sociální a ekonomickou organizaci Starých. V mnohém ohledu představují utopii, k níž by lidstvo mohlo dle Lovecrafta směřovat. Věta „Vládní systém byl složitý a společnost stála pravděpodobně na socialistickém základě,“ prokazuje, že on sám tou dobou konvertoval k umírněnému socialismu. Ovšem civilizace Starých stojí na jistém druhu otroctví, a vyskytují se tam náznaky, že podmínky shoggotů alespoň částečně připomínaly podmínky amerických černochů. Vyčerpávající líčení Starých na této planetě, od jejich vzestupu až po pád, naznačuje, že autor vstřebal Zánik Západu Oswalda Spenglera vzhledem k podobnému důrazu na neúprosný vzestup a pád následných civilizací.

Předmětem dopisování mezi Robertem E. Howardem a Lovecraftem se stala rozsáhlá diskuse na časté téma Howardovy fikce: barbarství versus civilizace. Howard zastával názor, že civilizace je od samých základů prohnilá a křehká. Tento postoj shrnul ve své slavné větě v povídce Za Černou řekou:

„Barbarství je přirozeným stavem lidstva. Civilizace je nepřirozená. Jde o vrtoch náhody. A barbarství nakonec vždy triumfuje.“[48]

Lovecraft měl tehdy kupodivu opačný názor, že civilizace je vrcholem lidského snažení a jedinou cestou vpřed.

*

Ke strachu z nadpřirozených entit, biologického úpadku a rozpadu sociálních vztahů je třeba přidat i ohrožení fyzické a psychické integrity člověka. Lovecraftova fikce tuto dvojí hrůzu zřetelně manifestuje. Jeho protagonisté se cítí být ohroženi zmrzačením, roztrháním nebo dokonce úplnou ztrátou vlastního těla či úplným odcizením své osobnosti.[49]

Sonia Haft Shifirkin Greene

Silný pocit hříchu byl u puritánů spojován zejména se sexuální aktivitou. Jejich společenství se sexu nepochybně bránilo, což podporoval názor – běžný i v Nové Anglii na konci devatenáctého století a Lovecraft v tom nebyl výjimkou –, že sex je nechutnou zvířecí záležitostí, kterou muži a ženy provozují toliko za jediným účelem, jímž je plození dětí. Skutečnost je taková, že Lovecraft vedl téměř bezpohlavní život. Hlavní příčinou jeho sexuální zdrženlivosti byl jistě postoj jeho matky k tělu, to, jak odmítala se ho dotknout a vnímala ho jako cosi odporného. Lovecraft byl vychováván pod vedením své matky a dvou staropanenských tetiček, které ho zcela uchránily životních zkoušek a požadavků každodenního života, a zároveň ho mučily kvůli jeho domnělé ošklivosti.

Vzhledem k jeho slabému sexuálnímu pudu by se mohlo zdát docela zvláštní, že se mohl vůbec někdy oženit. Jenže to udělal, a co je ještě podivnější, jeho nevěstou byla židovská rozvedená žena z Ruska jménem Sonia Haft Shifirkin Greeneová, podle všeho velmi atraktivní žena. Bylo mu třicet čtyři, jí bylo čtyřicet jedna. Vzali se 3. března 1924. Byla zjevně sexuálně zkušená. Byla to ona, kdo inicioval tento vztah. Později se svěřila Lovecraftovu příteli:

„Howard byl sexuálně zcela v pořádku, ale k sexu vždy přistupoval, jako by se mu to příčilo.“[50]

Vždy musela udělat první krok. Po svatbě žili společně v New Yorku, manželství však netrvalo dlouho. Oba byli nezaměstnaní a 31. prosince musela Sonia odejít z New Yorku do Cincinnati, kde si našla práci. Žít společně jako muž a žena už jim nebylo dáno, a nakonec se v roce 1929 smírně rozvedli. Sonia se měla v roce 1935 znovu vdát. Lovecraft se vrátil do Providence, kde se nastěhoval ke svým dvěma mateřsky založeným tetám.

Jak mohl do takového svazku vstoupit člověk naplněný takovou nenávistí a znechucením vůči Židům a cizincům? Je třeba si uvědomit, že téměř všechna sexuální spojení uvedená v Lovecraftových spisech zahrnují partnery nejen z různých ras, ale i z různých druhů.

PeterSzmer: Arthur Jermyn (DeviantArt)

Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny mluví jasně:

„Život je ohavná záležitost a na pozadí toho, co o něm víme, se rýsují démonické náznaky pravdy, jež z něj někdy činí záležitost ještě tisíckrát ohavnější. Není vyloučeno, že věda, jež nás již nyní tísní svými otřesnými objevy, se jednou stane nástrojem definitivní záhuby lidského rodu – pakliže vůbec samostatným druhem jsme – neboť zásobárnu jejích netušených hrůz by mozek smrtelníka prostě neunesl, pokud by byly zaráz vypuštěny do světa. Kdybychom věděli, co jsme zač, učinili bychom totéž, co učinil sir Arthur Jermyn. … Vyšel na vřesoviště a upálil se poté, co spatřil onen v truhlici uložený artefakt.“[51]

Katastrofu způsobila zmínka z afrického folklóru, pouhý útržek. Pověsti o šedém městě bílých opic, jemuž vládne bílý bůh. Obdobný motiv ztracené rasy kříženců lidí a opic najdeme v románech Edgara Rice Burroughse Tarzanův návrat (č. 1920) a Tarzan a klenoty Oparu (č. 1921). Legendy o návratu syna božího, jenž dorostl do své božské zralosti, aniž by však znal svou totožnost, jsou známé v nejrůznějších podáních ve všech koutech světa. Konžské temno a opar však dodaly Lovecraftově příběhu zvláštní pachuť, která ulpěla v myslích čtenářů ještě dlouho poté, co sir Arthur odešel v ohnivém sloupu k nebesům.

HP Lovecraft Tarot

Sir Wade Jermyn se oženil se samicí bílé opice (Arthur Jermyn), starý kapitán Obed Marsh zase s rybí kreaturou (Stín nad Innsmouthem),[52] Lavinia Whateleyová otěhotněla s jakousi entitou vyvolanou z hlubokého vesmíru jejím čarodějnickým otcem (Hrůza v Dunwichi),[53] a Uriah Grandison se pářil ženským succubem (Stín v podkroví).[54] Lovecraftovo manželství se Soniou Haft Shifirkin Greeneovou v něm mohlo probouzet směsici fascinace a odporu. Toto spojení protikladů připomene leckomu Baudelairovu báseň v próze Hračka chudého.[55]

Vypráví o dvou dětech oddělených mřížovím. Na jedné straně za mříží rozsáhlé zahrady, na jejímž konci svítila v slunci bělost hezkého zámečku, stálo krásné a svěží dítě, oděné tím venkovským oděvem, tak plným koketerie, obklopené skvělými hračkami pohozenými v trávě. Za mříží, na silnici, mezi bodláčím a kopřivami, bylo jiné dítě, špinavé, vyzáblé, ukoptěné, jeden z těch fakanů, jehož jedinou hračkou byla myš v zadrátované krabici. Bohaté dítě odvrhlo své drahocenné hračky. Mělo oči jen a jen pro tu myš v kleci. Báseň končí tímto postřehem: obě měly zuby stejně bílé. Zámeček, bohaté dítě a jeho hračky přestavovaly sociální, morální a umělecké hodnoty akceptované konvenční společností. Plot, který je obklopuje, poukazuje na omezenost těchto hodnot. Trhan a jeho myš jsou venku za bránou. Symbolizují svobodu cesty, vitalitu života, temné a hrozivé zvířecí síly nevědomí, Eróta a Thanata. Tyto dvě děti lze – myšleno Freudovými pojmy – považovat za symboly protikladů, za superego a id, nebo, abychom si vypůjčili Nietzscheovu terminologii, princip apollinský a princip dionýský.[56]

Lovecraft by se ve svých spisech tolik neoddával líčení napůl zvířecích a napůl lidských stvoření nebo mimozemským monstrům, kdyby tam nepociťoval jak hrůzu, tak i fascinaci. Kdyby někdy měly asijské hordy, negři z močálů a západoindičtí mulati uctívající velikého Cthulhu, vládnout zemi, lidstvo by bylo jako ti Velestaří:

„svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit […] a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.“[57]

Asi bychom jen těžko uvěřili tomu, že Nietzscheho učení nenašlo sympatickou odezvu v Lovecraftově nevědomí.[58]

 

Černý muž

„Vyryl jsem toto do nitra hor a svou pomstu v prach do nitra skály.“[59]

HPL: Dagon

Protože nevědomí je přesně to, čeho si člověk není vědom, archetypy, jež obsahuje, budou přirozeně sestávat z oněch elementů psyché, jež nejsou součástí ega, naší vědomé představy o nás samotných. Úplně nejsnadněji se to dá pochopit ve vztahu k animě (ženský archetyp) a animovi (mužský archetyp). V rozsahu tohoto binárního pohledu na pohlaví Jung diskutoval o tom, jak důležitou a nezbytnou součástí procesu individuace a vývoje směrem k zúplnění psychické celosti pro člověka je setkat se s animou ve svém nevědomí a co nejúplněji ji integrovat do svého uvědomělého vědomí, a podobně tomu je u žen s animem.

Dalším z nejvýznamnějších archetypů, které Jung identifikoval, je archetyp stínu. Anima, animus a stín jsou tři archetypy, jež popsal jako „ty, jež mají nejčastější a nejrušivější vliv na ego“,[60] a tvrdil, že „nejsnadnější je zakoušet“ stín, protože „na jeho povahu se dá z velké části usuzovat z obsahů individuálního nevědomí“. Jung věřil, že tyto aspekty lidské osobnosti, jež se setkávají s projevy nelibosti, zavržením a výtkami během socializace už v dětském věku, jsou vytěsněny do nevědomí za vzniku stínu individuálního nevědomí. Tento stín – podobně jako náš fyzický stín – není něco, čemu bychom mohli utéct. Je to naše část a jakákoliv snaha ji popírat a vytěsňovat ji vede jedině k tomu, že si ještě více uškodíme. Důležitým aspektem procesu individuace je přivést tento stín do vědomí a integrovat jej do své osobnosti. Neznamená to dopřávat si temnější či protispolečenské předměty touhy a tendence, nýbrž spíše je přijmout a být si vědom jejich existence, než se pokoušet je eliminovat.

V nevědomí se nachází nadosobní centrum skrytého vědomí a nejasných záměrů. Objev tohoto centra, jež Jung nazval bytostné Já, je jako setkání s mimozemskou inteligencí.[61]

Stín tedy představuje naše temnější části, jež si nepřejeme poznat a snažíme se je udržet vytěsněné v nevědomí. Asi bude třeba poznamenat, že oním „temnějším“ je zde míněno spíše to, co není na první pohled patrné a zůstává nepoznáno nežli něco skutečně negativního. Ve skutečnosti některé partikulární detaily stínu jednotlivce budou často zahrnovat pozitivní a prospěšné povahové rysy. Vynášení těchto aspektů stínu do vědomí v procesu individuace dovolí takové osobě zpřístupnit své pozitivní vlastnosti asertivity, a zároveň udržovat vědomou kontrolu, dává-li průchod svému hněvu, aby se zajistilo, že nedojde výrazu nepatřičným či neetickým způsobem.

Je tomu tak obzvláště tehdy, když nastane obtížný moment, který je nedílnou součástí procesu konfrontace se stínem, při jevu zvaném projekce. Dochází k tomu tam, kdy povahové rysy nebo osobní vlastnosti, jež ve skutečnosti existují uvnitř našeho já, ale jsou nevědomé či nepoznané, připisujeme jiným lidem. Vidíme-li někoho, jak si vesele nad pomyšlení dopřává, pak se dostaví přehnaný pocit nechuti vůči takové osobě právě proto, že její chování nám připomíná nás samotné a jde tak o část naší vlastní psyché, kterou se snažíme vytěsnit z našeho vědomí.

Podobný je i přístup Yōzana Dirk W. Mosiga při rozpoznávání různorodých obrazů ve fabulovaném příběhu jakožto symbolů nevědomých archetypů – například krysy v titulu povídky Krysy ve zdech[62] jsou identifikovány jako manifestace stínu.[63]

Gerard Hoet: Jákobův žebřík (1728)

Mosig uplatňuje obvyklý jungiánský přístup při identifikaci základních prvků příběhu jakožto symbolů psyché či aspektů, jež ji reprezentují. V Přízraku temnoty[64] představuje „opuštěný kostel na Federal Hill“ individuální nevědomí, a onen přízrak je stín, „který existuje jen v temnotě (v nevědomí, poněvadž světlo představuje vědomí a rozum)“. Hned v úvodu se dovídáme o „návštěvě podivného starce“ (Psychopompos)[65] „oddaného okultismu“ (vědění věcí skrytých), v kostele působí „nenáviděná sekta Hvězdná moudrost“.

Mosig interpretuje Blakeovo fatální setkání s přízrakem následovně:

„Blake vidí přízrak, stín, a rozpoznává jej jako děs v sobě… a schází strachem a hrůzou neschopen přijmout sama sebe, jakým ve skutečnosti je, jeho vědomí je spalováno vědomím, že přichází o rozum. […] Triumf stínu je dokonán a Blake jest mrtev (nebo zešílel, jestliže tu smrt interpretujeme jako zánik ega). Lovecraft zde vyjadřuje neschopnost člověka dosáhnout sebeuskutečnění, integrovat vědomí a nevědomí a uniknout nepříčetnost.[66] Nebo bychom v tom možná měli najít ještě hlubší význam, jde totiž o jedno z jeho posledních děl – někdy se za něj zařazuje ještě povídka Ve zdech Eryxu[67] napsaná s Kennethem Sterlingem v lednu 1936 a povídka Noční oceán[68] s R. H. Barlowem snad z podzimu téhož roku – dopsal jej v listopadu 1935, zemřel 15. března 1937. Došlo ke sjednocení vědomí a nevědomí, nastala úplná entropie a Blake shledá, že konečným účelem a cílem všeho života je smrt.[69] Lovecraft, mechanistický filosof, podal svoji poslední výpověď o marnosti lidské existence.“[70]

Stín, Temný nebo Černý muž z Peabodyho dědictví,[71] příp. Increase Brown z nedokončené povídky Strážci z hlubin času,[72] má svůj předobraz ze Snů v čarodějnickém domě[73] jako Ten černý z čarodějnického kultu a Nyarlathotep z Necronomiconu. Zjevuje se i jako okřídlená entita i v Přízraku temnoty.[74] Je to i Temný pán či Temný bůh Petera Levendy,[75] pro nějž se takto stal spojovacím článkem mezi dílem H. P. Lovecrafta, Kennetha Granta a týfónskou tradicí v magii. Samotný Nyarlathotep se objevuje v dalších třech Lovecraftových povídkách: Snové putování k neznámému Kadathu, Sny v čarodějnickém domě a Přízrak temnoty. Očividně je nejoblíbenějším bohem mýtu Cthulhu a vyskytuje se i v dílech jeho pokračovatelů, např. Roberta E. Howarda, Augusta Derletha, Roberta Blocha či Lina Cartera, ale i v některých románech Stephena Kinga.

Novela Snové putování k neznámému Kadathu využívá motivu snu, ale poprvé se objevil už v povídce Bílá loď. Podle Lovecrafta je Koth znamení, „které lidé ve snu občas zahlédnou nad vchodem do jisté černé věže stojící osaměle v soumračném přísvitu…“ (viz Případ Charlese Dextera Warda), jinde také „došli do otevřenějšího prostoru před věží větší než ostatní, nad jejímž obřím vchodem byl upevněn obludný reliéfní symbol, který vyvolával zachvění, i když člověk neznal jeho význam. To byla střední věž se znamením Koth a ty obrovské schody sotva patrné v šeru uvnitř byly počátkem velkého schodiště vedoucího do horní snové říše a Zakletého lesa“; viz Snové putování k neznámému Kadathu.

Kader Attia: Světlo Jákobova žebříku

Snové putování k neznámému Kadathu popisuje Mosig jako „bezpochyby nejplodnější Lovecraftovu povídku co se týče psychologického symbolismu“ a s tím lze jen těžko nesouhlasit. Jde o jednu z nejdelších Lovecraftových prací a lze ji považovat spíše za novelu než za krátkou povídku. Tvoří hlavní bod Lovecraftova „cyklu snů“, příběhů zasazených do „snových krajů“, resp. „horní snové říše a Zakletého lesa“. Schodiště, po němž hlavní protagonista Randolph Carter vystupuje, je obdobou mystického Jákobova žebříku.[76] Tyto příběhy se odehrávají výlučně v jeho mysli. Mosig říká, že rozsah a symbolická hutnost novely mu znemožňuje podat úplný výčet v rámci jeho eseje, a dodává, že „by si zasloužila celou knihu, aby se náležitě prodiskutovala a analyzovala její psychologická epičnost“.[77]

Velké pozornosti se od něj dostává i povídce Vyvrženec.[78] Mosig tu vnímá hlavního hrdinu jako osobu samotného Lovecrafta, obzvláště v dětském věku, kdy strávil spoustu času jen sám se sebou a zakoušel pocity odlišnosti od ostatních dětí. Tento pocit v něm ještě utvrzovala jeho duševně nemocná matka, která mu říkala, že je šeredný, a také to, že si s ním děti odmítaly hrát. Mosig považuje tento příběh za nesmírně vhodný pro jungiánský výklad:

Vyvrženec se jeví skoro tak, že ho napsal proto, aby vyhovoval analytické teorii Carla Gustava Junga. […] Lovecraftovo vyprávění nabývá neobvykle na psychologickém významu tehdy, je-li nahlíženo jako alegorická pouť jungiánskou koncepcí rozkrývání lidské psyché a jejích fundamentálních konfliktů. A třebaže Lovecraftovy dopisy naznačují, že si byl dobře vědom existence Jungovy teorie, otázkou zůstává, nakolik je tato povídka příkladem vědomého spisovatelova mistrovství, nebo zda se jedná o manifestaci autorova nevědomí a dynamiky psyché.“[79]

Z pohledu ega děsivý, přízračný a prastarý „temný hrad“ je symbolem kolektivního nevědomí. Čas strávený hrdinou v hradu představuje čas potřebný k rozvoji dětského vědomí a dospění. Černá věž sahající mimo svět je proces individuace. Nepřítomnost zrcadel v hradu jde na vrub skutečnosti, že „v nevědomí nemají být protiklady, žádné zrcadlové obrazy“.[80]

„O svém vzhledu už jsem neuvažoval vůbec, protože v hradu nebylo jediné zrcadlo, pouze instinktivně jsem tíhnul k mladistvým postavám, jejichž kresby a malby jsem viděl v knihách. Cítil jsem se mlád, protože jsem si pamatoval tak málo.“[81]

Krypta na vrcholu věže, „ohavné podlouhlé bedny podivné velikosti“,[82] to vše jest individuální nevědomí. Zevní svět je vědomá mysl a úplněk měsíce, jejž protagonista vidí, když se vynořuje, je symbolem mateřského archetypu:

„… měsíc, který jsem zatím nikdy neviděl, krom ve snu a v neurčitých vidinách, které jsem se neodvažoval nazvat vzpomínkami.“[83]

Jens Heimdahl: Nyarlathotep vylíčený jako Černý muž v Lovecraftově povídce Sny v čarodějnickém domě

Bloudění domem plným světla – „otevřená okna skvěle planoucí světlem a dávající průchod hluku nevázaného veselí“ – a lidí – „výstředně oděná společnost“ – symbolizuje pouť psyché k archetypu bytostného Já. Moment poznání a pochopení, když protagonista poprvé čelí vlastnímu obrazu v zrcadle – „jasně jsem spatřil nepředstavitelnou a nepopsatelnou nestvůru“, reprezentuje setkání ega se stínem – v nestvůře „se spojovalo všechno nečisté, zlé, nevítané, nepřirozené a odporné. Ďábelský přízrak rozkladu, staroby a zpustlosti; shnilá, mokvající mátoha ohavného zjevu“, a jeho reakce znamenající touhu po zapomnění a skrytí – „odporný výjev toho, co by milosrdná země měla vždy skrývat“ – a následný úprk symbolizuje neschopnost ega střetnout se a integrovat svého temného bratra – „potměšilá, odpudivá napodobenina člověka“ a „hořkost poznání, že patřím jinam“.[84]

Mosig uzavírá tento výklad následujícím komentářem:

„Lovecraft obeznámený s Jungovou teorií si byl dobře vědom, že jen málokdo, pokud vůbec někdo, kdy dosáhl alespoň nějakého zásadního přiblížení Jungovu ideálu rozprostranění ega a sebeuskutečnění. […] Snílek z Providence vylíčil skličující a zdrcující obraz lidského osudu: nikoliv skvělé a blažené psychické integrace, nýbrž stále bezprostředně hrozícího kolapsu efemérní iluze racionality.“[85]

V Lovecraftových příbězích jsou vždy nějaká příšerná stvoření. Velestaří jsou bozi sami o sobě, vždyť proč by jinak potřebovali velekněze – Cthulhu – a zástupy tajných uctívačů po celém světě, jež je mají uctívat a vzývat? A Lavinino děcko pak je právě takovým „setkáním zvířete a boha prostřednictvím média, jímž je člověk“. A pokud, samozřejmě, bylo doprovázeno „psychosexuálními rituály“, jež s ní, jejím panenským tělem, a její zmučenou myslí prováděl otec-čaroděj: incestní prvek rituálu Hvězdného safíru dovedený ke svému odpornému, třebaže logickému závěru. Starý Whateley se s pýchou svěřoval:

„A dybyste věděli vo horách, co vim já, nedělali byste si v kostele už žádnou veselku nebo pohřeb. Já vám něco povim – jednoho dne, lidi, uslyšíte Lavinino děcko řvát otcovo méno z vrchu Strážný hory![86]

Stejný postup lze použít s velmi rozdílnými výsledky a mágy zcela odlišných schopností; mělo by však být zřejmé, že taková věc jako Sfinx (kupříkladu) opravdu existovala jako živoucí věc, a lidé se jí střehli jako ohavnosti – ve starověkém Egyptě byla obdobou „týfónských teratomů“. Je tedy Cthulhu výsledkem takového spojení?

Mágové používali masky se „zvířecí hlavou“, aby se propojili se svými atavismy představujícími stádia lidského vývoje. Pokud tedy stvoření s hlavou hlavonožce známé jako Cthulhu představuje mnohem ranější stádium, cosi, co obecně předchází příchodu čtyřnožců a savců. Cthulhu reprezentuje ono stádium v evoluci, kdy se život nacházel ještě ve svém relativně raném dětství: přebýval v hlenovitých věcech, stvořeních hodujících v hlubinách oceánu na slizu. Aby se tedy člověk mohl spojit s Cthulhu, musí vstoupit do kontaktu s nejstarší částí lidského mozku: s bazálními gangliemi plazího komplexu (plazí mozek či R-komplex) nebo tzv. hadím mozkem, umístěným na vrcholu páteře, jenž řídí základní reakce typu „bojuj nebo uteč“ stejně jako rituální záležitosti, a který je rovněž zodpovědný za naše sexuální reakce. Plazí komplex byl zodpovědný za typické instinktivní chování zapojené do agrese, dominance, teritoriality a rituálních jevů. Nemá nic společného s vyššími stavy lásky a náklonnosti, nebo zamilovanosti a svádění. Spíše jde o čistý reprodukční imperativ, čistý chtíč, sídlo „nejtemnějších“ vášní, jež se jako sociální bytosti snažíme (často marně a se strašlivými následky) potlačit, vytěsnit nebo rozhodně popřít. Je to říše, kterou Jung nazval stínem,[87] nevědomým prvkem osobnosti spojeným se stejnými zvířecími instinkty, jejž detailně popsal,[88] a jenž je úložištěm nejtemnějších tužeb člověka stejně jako zdrojem lidské kreativity.[89]

* * *

 


[1] Sigmund Freud, C. G. Jung, William McGuire, R. F.C. Hull, Ralph Manheim: The Freud/Jung Letters Abridged Edition. Princeton University Press 1994.

[2] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft: The Analytical Approach in: Mosig at Last: A Psychologist Looks at H. P. Lovecraft. Necronomicon Press, West Warwick 1997, str. 41-42.

[3] Barton Levi St. Armand: The Roots of Horror in the Fiction of H. P. Lovecraft. Dragon Press, Elizabethtown 1977, str. 8.

[4] Krysy ve zdech in H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925. Spisy 2. Plus, Praha 2011.

[5] Robert M. Price: Jung and Lovecraft on Prehuman Artifacts, 1982, viz https://web.archive.org/web/20140729022455/http://www.crypt-of-cthulhu.com/jungandlovecraft.htm.

[6] Podrobný a úplný výčet viz bibliografie pod heslem „Dream Cycle“, https://en.wikipedia.org/wiki/Dream_Cycle#Bibliography.

[7] Srv. Sigmund Freud: Přednášky k úvodu do psychoanalýzy. Portál, Praha 2020.

[8] Srv. Carl Gustav Jung: Výbor z díla 2. Archetypy a nevědomí. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1997.

[9] V horách šílenství in H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV. Plus, Praha 2013.

[10] Dagon in H. P. Lovecraft: Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920. Spisy 1. Plus, Praha 2010.

[11] Srv. Carl Gustav Jung: Výbor z díla 2. Archetypy a nevědomí.

[12] V horách šílenství in H. P. Lovecraft: Stín z času.

[13] Srv. Carl Gustav Jung: Výbor z díla 2. Archetypy a nevědomí.

[14] V horách šílenství in H. P. Lovecraft: Stín z času.

[15] H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Plus, Praha 2013.

[16] C. L. Moore, A. Merritt, H. P. Lovecraft, Robert E. Howard, Frank Belknap Long: The Challenge from Beyond. Fantasy Magazine 1935.

[17] Piltdownský člověk je podvržená fosilie, kterou neznámý pachatel zmátl paleontology v prosinci roku 1912. Její nepravost byla odhalena až v roce 1953. Údajný pozůstatek dosud neznámého pravěkého hominida byl ve skutečnosti lebkou středověkého člověka spojenou s dolní čelistí orangutana a šimpanzím zubem.

[18] Srv. Carl Gustav Jung: Výbor z díla 2. Archetypy a nevědomí.

[19] H. P. Lovecraft: V horách šílenství. Zlatý kůň, Praha 1992, str. 33.

[20] Emil Brunner: The Word of God and Modern Man. John Knox, 1964, str. 33.

[21] Proces lidské mysli zvaný rozpoznávání vzorců vysvětluje důvody, proč si člověk tak dobře všímá různých nahodilostí ve svém životě, a snaží se jim vštípit nějaký racionální rámec. Srv. Carl Gustav Jung, Wolfgang Pauli: Příroda a duše. Malvern, Praha 2018.

[22] H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 5.

[23] Tzvetan Todorov: The Fantastic: A Structural Approach to a Literary Genre. Cornell University Press 1975, str. 84.

[24] H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory, str. 6.

[25] Daniel Lidman: Ascending the Mountains of Madness: the Language and Psychology of H. P. Lovecraft. Göteborgs Universitet, Institutionen För Språk Och Litteraturer, 2017.

[26] H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory, str. 6.

[27] H. P. Lovecraft: V horách šílenství, str. 5.

[28] Ibid., str. 19.

[29] August Derleth: The Cthulhu Mythos in Tales of the Cthulhu Mythos. Ballantine Books, New York 1971, vol. I, pp. X-XII.

[30] Viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.

[31] Viz H. P. Lovecraft: Hemživý chaos a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek první. Argo, Praha 2020.

[32] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925. Spisy 2. Plus, Praha 2011.

[33] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV. Plus, Praha 2013.

[34] Viz H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Edice Bibliotheca Cthulhiana sv. 0. Volvox Globator, Praha 2016.

[35] E. A. Poe: Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Hugo Kosterka, Praha 1902.

[36] René Galand: The Wounded Ego of Howard Phillips Lovecraft. French Faculty Scholarship. Paper 12, 1999.

[37] Viz např. vydání Howard Phillips Lovecraft: Bezejmenné město a jiné povídky. Aurora, Praha 1998.

[38] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál.

[39] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času.

[40] Alan Vanneman: Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry. Jota, Brno 2002.

[41] Viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1926-1927. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.

[42] Viz H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času

[43] Viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu.

[44] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál.

[45] Ulice in H. P. Lovecraft: Hrobka.

[46] Srv. H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 27-28.

[47] H. P. Lovecraft: V horách šílenství.

[48] Robert E. Howard: Beyond the Black River. Prvně ve Weird Tales, květen-červen 1935.

[49] Viz René Galand: The Wounded Ego of Howard Phillips Lovecraft.

[50] L. Sprague de Camp: Lovecraft. A Biography. Ballantine Books, New York 1976, str. 208-209.

[51] Viz H. P. Lovecraft: Hrobka.

[52] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času.

[53] Viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2.

[54] Viz H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času.

[55] Charles Baudelaire: Malé básně v próze. Vilém Šmidt, Praha 1945. Překlad Hanuš Jelínek.

[56] Friedrich Nietzsche: Zrození tragédie z ducha hudby. Alois Srdce, Praha 1923.

[57] Srv. H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu, str. 27-28.

[58] Viz René Galand: The Wounded Ego of Howard Phillips Lovecraft.

[59] E. A. Poe: Dobrodružství Arthura Gordona Pyma.

[60] Srv. Carl Gustav Jung: Výbor z díla II. – Archetypy a nevědomí. Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2003.

 

[61] Srv. Edward F. Edinger: Setkání s bytostným Já. Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2003.

[62] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál.

[63] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft: The Analytical Approach, str. 38.

[64] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času.

[65] Psychopompos, starořec. Ψυχοπομπός, je „průvodce duší“; bytosti, duchové, andělé nebo božstva objevující se v mnoha náboženstvích, jejich úkolem je doprovázet duše zesnulých do posmrtného života, zajistit jim bezpečný přechod do podsvětí. Často se objevují v pohřebním umění a v různých dobách a kulturách byli personifikováni v podobě koňů, lelků, krkavců a havranů, vran, psů, sov, vrabců, kukaček a jelenů.

[66] Mimochodem, „příčetnost“ původně značilo „přičísti (komu) za vinu (co)“.

[67] Viz H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990; nebo H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Argo, Praha 2020.

[68] Viz H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy.

[69] Srv. Gabriele D’Annunzio: Triumf smrti. Romány o růži. B. Kočí, Praha 1908.

[70] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft, str. 39-40.

[71] H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času.

[72] H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času.

[73] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času.

[74] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času.

[75] Peter Levenda: The Dark Lord. H. P. Lovecraft, Kenneth Grant and the Typhonian Tradition in Magic. Ibis Press, Lake Worth 2013.

[76] Srv. Gn 28,12-19.

[77] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft, str. 40.

[78] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál.

[79] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft, str. 60.

[80] Ibid., str. 62.

[81] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál; nebo H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 11.

[82] Ibid., str. 12.

[83] Ibid., str. 12.

[84] Ibid., str. 13.

[85] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft, str. 65.

[86] Hrůza v Dunwichi, viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2.

[87] Aniela Jaffé: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Portál, Praha 2015.

[88] Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba. Vyšehrad, Praha 2015; nebo Carl Gustav Jung: Výbor z díla IV. Obraz člověka a obraz Boha. Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2006.

[89] Peter Levenda: The Dark Lord, str. 113.