Hosty vítejte v noci

Patrik Linhart (ed.): Hosty vítejte v noci

432 stran, vázaná, Maťa, Praha 2025
ISBN 978-80-7287-323-4

Oliver[1] Bird, „pěknej ptáček“, funguje v seriálu Legion jako psychonaut, v jungiánském rámci jej lze chápat jako archetypického průvodce mezi světy, „pneumatického“ mediátora mezi vědomím a nevědomím, někdy je to magus, jindy trickster, a nakonec i oběť a nosič stínu cizího archetypu, totiž Farouka. Je to jedna z nejkomplexnějších postav seriálu právě proto, že jeho role není stabilní — je to bytost, která žije v symbolickém prostoru, a proto se stává projekční plochou pro různé vrstvy Davidovy psyché.

Oliver je mutant, který strávil dvacet let na astrální rovině. Není to jen sci‑fi motiv, je to stav, kdy ego ztratilo kotvu ve vědomém světě a přesunulo se do čisté imaginace, do prostoru, kde se archetypy manifestují přímo, bez filtru reality. Psychonaut je ten, kdo vstupuje do nevědomí vědomě, aby tam něco nalezl. Oliver však není klasický šaman, který se vrací s darem. On je spíš uvězněný poutník, který se v symbolickém prostoru zabydlel natolik, že ztratil vztah k času, tělu i identitě. Oliver není ten, kdo ovládá astrální rovinu. On je ten, kdo v ní přežívá.

Budeme-li odkrývat archetypální vrstvy Olivera Birda, k té první patří Mág – Alchymista. Oliver je obklopen poetickým jazykem, jazzem, nonsensovým humorem, improvizací. To je typické pro archetyp mágova vědomí, které se pohybuje mezi formou a chaosem. Jeho „laboratoří“ je astrální rovina — prostor, kde se myšlenky stávají objekty. Je to alchymické imaginatio, kde se psyché sama zobrazuje.

Dále je to Psychopompos – průvodce duše. V první sezóně je Oliver přesně tím, co Jung nazývá úlohou psychopompa: je to bytost provázející hrdinu – v tomto případě Davida –vlastním nevědomím. Jeho role se podobá Hermovi, Orfeovi, Vergiliovi v Aeneis — stojí na prahu mezi dvěma světy a ukazuje cestu, není to však jeho cesta. Oliver je průvodce, který sám není celistvý. A právě proto je tak přesvědčivý.

Třetí jeho vrstvou je trickster, neboť jeho jazyk, humor, rytmus řeči a improvizace — to vše odpovídá tomuto archetypu. Není jen komickou figurou; je to erozivní síla narušující struktury vědomí, aby umožnila transformaci. Oliver často působí jako někdo, kdo „mluví v hádankách“, ale jeho hádanky nejsou zlomyslné — jsou to fragmenty vědomí snažící se udržet tvar v prostoru, kde se tvary rozpadají.

Poslední, a nejhlubší vrstvou, jeho prvním aethyrem, jest Nosič stínu, a to v okamžiku, kdy jej posedne Farouk. Když se Oliver stává nástrojem Shadow Kinga, přechází do role nosiče cizího archetypu. To je z pohledu jungiánské psychologie fascinující, protože Farouk je kolektivní Stín — představuje moc, manipulaci a parazitickou inteligenci, démona, odpoutané nevědomí. Oliver se stává jeho „tělem“, protože je nejzranitelnější, jeho ego je oslabené, ve stavu rozpuštění (solutio), a proto snadno kolonizovatelné. Oliver je tak tragickou figurou – je to psychonaut, který se tak dlouho zdržoval v hlubinách, až se stal nádobou pro cizí sílu.

Oliver není jen samostatná postava, je to zrcadlo Davidovy psyché – projekční plocha pro vlastní archetypální vrstvy Davida Hallera, aka Legiona. Ten v něm vidí, co se stane, když se vědomí příliš vzdálí realitě, a Oliver je „budoucí David“, pokud by se zcela rozpustil v nevědomí; je také „alternativní David“, který se nevzpíral Faroukovi. Zároveň je to „ztracený otec“, mužská figura, která není autoritativní, ale fluidní, hravá, neuchopitelná. Oliver je tedy komplexní mužský archetyp, který osciluje mezi moudrostí a rozpadem.

Oliver Bird je – chápáno jungiánsky – psychonaut, který se ztratil v hlubinách, magus, který vládne imaginací, ale ne sobě, Psychopompos, který vede hrdinu, ale sám nemá domov, trickster, který narušuje struktury, a nakonec oběť Stínu, který si ho zvolil jako nádobu.

Je to jedna z nejpůsobivějších postav Legionu právě proto, že není „jen“ charakterem — je to archetypální funkce, která se mění podle toho, jak se mění Davidova cesta.

ψ

Editor a překladatel Patrik Linhart navazuje na své knihy věnované horroru a imaginativní literatuře: Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra, 2013), Horrory roků (Paper jam, 2016) a Geografie Edenu (Pulchra, 2023); a na vlastní překladatelské výbory mysteriosních děl Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern, 2020) a Pahorek snů (Malvern, 2022) a přičinlivého žáka mistra žánru duchařské povídky M. R. Jamese a Richarda Henry Maldena Devět duchů (připravuje se k vydání); a současných próz: Ross Jeffery: Zůstanou jen skvrny (Golden Dog, 2022) a Jack Ketchum: Noc žen (Maťa, 2022) a Probuzená (Maťa, 2024); i na svou redakční práci na knihách H. P. Lovecrafta a George R. R. Martina (pro Argo a Volvox Globator), S. T. Joshiho, Clive Barkera, Edwarda Leeho, Carltona Mellicka III a antologie Stíny Halloweenu (pro nakladatelství Carcosa) a editorskou práci na antologiích britských a severoamerických weird tales překladatele Michala Jílečka (pro nakladatelství Malvern).

Patrik Linhart je ovšem také pěkný ptáček… je to takový literární Oliver Bird ve všech vyjmenovaných archetypálních vrstvách, psychonaut hroužící se do hlubin noci, odkud vyvádí své hosty, aby nám je po svém po jednom představil. A nejsou to jen tak ledajací hosté…

Editor rozdělil povídky do pěti oddílů, přičemž se opíral o příbuzné atributy autorů a při tomto členění si ponechal jistou volnost, s níž nenuceně předkládá nikoliv „pověstné kýble krve chlístající z hlav monster“, nýbrž to, co vidí oko a ví spalující svědomí. Každý oddíl nadto uvozuje výtvarné dílo, jehož smyslem jest podtrhnout „výpravy do pekel se zástupy duchů míjejících prokletý maják žhnoucí do noci ultrafialovým světlem“.

Ten první, nazvaný Postgotická renesance, představuje povídky dvou slavných jmen – Mary Shelleyová: O duchách (1824) a Edgar Allan Poe: Maják (1849) – a jedno navíc ku objevení, tedy Výpravu do pekla Jamese Hogga (1828). Zdobí jej rytina Françoise-Nicolase Chifflarta (1825-1901) Svědomí neboli Oko pozorující Kaina. Zvláště pozoruhodné byly jeho ilustrace k Faustovi, které ocenil i Baudelaire. Později se seznámil s Victorem Hugem a v roce 1867 zahájil novou kariéru jako ilustrátor. „Chifflart“ představuje hanlivý odvozený tvar slova chifle, „pískání“, což je posměšná přezdívka pro muže, který se rád posmívá.

James Hogg byl skotský básník, romanopisec a esejista, který byl přítelem mnoha významných spisovatelů své doby, včetně Sira Waltera Scotta, o němž později napsal neautorizovanou biografii. V roce 1818 vydal Blackwood jeho sbírku povídek s názvem The Brownie of Bodsbeck; and Other Tales. Toto dílo čerpalo z autentického skotského folklóru, který Hogg sbíral. V rozhovoru z roku 2006, který pro stanici ITV1 vedl Melvyn Bragg, se skotský spisovatel Irvine Welsh zmínil o Hoggovi, zejména o jeho díle The Confessions, že měl významný vliv na jeho tvorbu. Hoggova povídka The Brownie of the Black Haggs byla v roce 2003 dramatizována pro BBC Radio 4 skotským dramatikem Martym Rossem jako součást jeho série Darker Side of the Border. V nedávné době (Big Finish Productions 2010) se Ross vrátil k záporné postavě z tohoto příběhu, Merodachovi, a učinil z něj zápornou postavu audioknihy Doctor Who, Night’s Black Agents, v níž tato démonická postava vystupuje v roli ministra Kirka.

Vězte, že, jak Hogg píše, „vědomí je zcela mlčenlivé a zůstávají pouze temnota a tajemství“, ale hlavně se mějte na pozoru, jste-li pán či mylady, a nikdy nenastupujte do kočáru přijíždějícího ze strany půlnoční, a jsi-li vozka, neber po půlnoci rito od Černého muže…

To bylo toliko na rozehřátí, neb v dalším oddíle Viktoriánská temnota na vás čeká rovnou sedmero příběhů: Mrtvý muž z Varley Grange je klasický strašidelný příběh, který v roce 1878 napsal anonymní autor. Vypráví o muži, který stráví víkend ve strašidelném venkovském sídle, aby prošetřil děsivou městskou legendu, a setká se tváří v tvář s duchem jeptišky, kterou zavraždil její bratr. „Rozzuřená tvář mrtvého muže!“

V pozůstalosti Elizabeth Gaskellové byly nalezeny Dva zlomky duchařských povídek ze sbírky Ghost Stories, je známá i českému čtenáři díky své slavné a několikrát přetiskované strašidelné povídce Co vyprávěla stará chůva (č. in: Stráž u mrtvého, 1969), a oceňovanému příběhu Duch v zimní zahradě. William Harrison Ainsworth), „jehož romány se hemží podivnostmi a děsem“, jak dosvědčuje H. P. Lovecraft, patří k několika málo velkým viktoriánským romanopiscům, kteří se dosud nedočkali českého překladu. Pozor na cizince v černém, který nasadí „morózní rysy temný úsměv nevyslovitelného významu“. Přízračná nevěsta (1850) se dočkala vřelého uvítání: „… z hořící jámy, z bezedné propasti se ozvalo deset tisíc hlasů: Duchu zla, zde je pro tebe skutečně připravena věčnost muk, neboť zde červ nikdy neumírá a oheň nikdy nehasne.“

Sabine Baring-Gould, u nás známý povídkou Mrtvý prst, anglikánský pastor, vydal na tisíc publikací a všechny napsal ve stoje, sedět se prý může u čaje a doutníku. Pozoruhodná je jeho sbírka Curious Myths of the Middle Ages (Podivuhodné mýty středověku) a povídka Vlak ve 21.30 (přímo v nadpisu u povídky však čteme Vlak ve 21:30) vyšla v roce 1853 a necpěte se do moudře uzamčeného kupé a najmě – neusínejte v příliš teplých duchnách!

Margaret Oliphantové se skvěle dařily hrůzostrašné příběhy a v jednom z nich, v Záhadném okně (č. in: Přízraky, zázraky & spol., 2007), upozornila na omezování žen v tehdejší společnosti, tamtéž vyšla i povídka Otevřené dveře z roku 1892. Povídka Tajná komnata byla poprvé publikována v roce 1876 v Blackwood’s Edinburgh Magazine. Vstoupit do ní by znamenalo jediné: věčně se kát a hrát s ďáblem karty o svou duši… pak „budeš mít všechno – víc, než mohou dát sny…“

Edith Nesbitová svými povídkami okouzlila čtenáře z celého světa. Kratičká povídka Záhada půldomku (1893), u níž se editor nemohl rozhodnout nejen ohledně jejího titulu, v textu je to nakonec dokonce i „příjemný dvojdomek“ – v anotaci má Tajemství napůl oddělených domů –, je snad zatížená její vírou v moderní pavědu, ale i přesto je to půvabné dílko. Její oblibu dokládá přítomnost v antologiích Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy (2014), Svědkyně temnot (2014), Královny hrůzy (2022), Šťastné a hrůzostrašnější: Druhá antologie štědrovečerních hororů (2022). „Šedí duchové s mlhovkami“, které potkáváte na ulici, nejsou ještě to nejhorší, také se můžete octnout ve společenství mladé dívky „s hrdlem proříznutým od ucha k uchu…“

Edmund Gill Swain byl učenlivým žákem strašidelných příběhů Montaguea Rhodese Jamese. Vydal jedinou sbírku mysteriosních The Stoneground Ghost Tales (Duchové ze Stonegroundu, 1912), v níž se nachází i přítomná povídka Jedna kost ke druhé. Kopání na hřbitově? Ani náhodou! Přesto – slova Dokonalého zahradníka jsou výzvou pro každého psychonauta: „Tak kopejte, abyste získali.“

Fitz-James O´Brien, narozený 1826 v irském Corku, padl v americké občanské válce jako dobrovolník. Jeho nejvýznamnějším dílem je povídka The Diamond Lens, publikovaná v lednu 1858 v časopise Atlantic Monthly, pak samostatně vydaná v roce 1909, předkládající dlouhý a detailně propracovaný příběh o vědci, který vynalezl supermikroskop a poté propadl morbidní lásce ke krásné ženě, kterou vnímal jako bytost žijící v nepatrném světě uvnitř kapky vody. Jeho význam spočívá v několika brilantně originálních sci-fi povídkách, které měly vliv nejen na pozdější sci-fi, ale také na vývoj žánru povídky. Například povídka From Hand to Mouth, kterou na pokračování od 27. března do 15. května 1858 uveřejňoval deník New York Picayune, je pozoruhodnou surrealistickou fantazií, představujícího muže sedícího v hotelu de Coup d’Oeil, jehož obklopují oči, uši, ústa a ruce – jenže ty patří těm, kdož jsou již bez těla. Povídka Co to bylo? Tajemství, kterou vydal Harper’s New Monthly Magazine v březnu 1859, vypráví o setkání s neviditelnou bytostí, jejíž podstata zůstává záhadou, ačkoli sádrový odlitek pořízený v době, kdy byla bytost pod vlivem chloroformu, odhaluje, že se jedná o odporného, zakrslého humanoida. Zmiňují ji, jak správně poznamenává editor, Bergier a Pauwels v knize Jitro kouzelníků jako visionářské dílo, jež inspirovalo Guy Maupassanta k napsání povídky Horla (Le Horla).

V povídce The Lost Room (Harper’s New Monthly Magazine, září 1858) se podivný dům, jehož spletité „chodby a průchody, podobně jako matematické přímky, budily dojem, že se mohou rozšiřovat do nekonečna“, stává dějištěm orgií šesti mužů a žen – „kouzelníků“, kterým se zřejmě podaří unést vypravěčův pokoj do nějakého jiného světa či dimenze. Předpokládám, že znalci mohou rozpoznat jistou podobnost s třídílným stejnojmenným sci-fi seriálem z roku 2006. Seriál se točí kolem dotčeného pokoje a některých předmětů z něj, které disponují neobvyklými schopnostmi. Hlavní hrdina seriálu, Joe Miller, tyto předměty hledá, aby zachránil svou dceru Annu, která v této místnosti zmizela. Lost Room, kdysi typický pokoj v motelu z šedesátých let u americké silnice Route 66, existuje mimo běžný čas a prostor od 4. května 1961, kdy došlo k události, která je označována pouze jako „Událost“. Některé dveře je lepší nechat zavřené. I Machen o tom píše (Otevření dveří, Aurora, Praha 1999).

Ačkoliv je Dítě, které milovalo hrob (Harper’s New Monthly Magazine, 1861) podivuhodně znepokojivým, a nakonec i půvabným kusem gotické poesie, představuje zároveň jeden z nejjemnějších O’Brienových pokusů propojit morbidní s krásným. Příběh evokuje Poeova poetická podobenství a soumračné verše, mj. Stín, Ticho, Ulalume, Annabel Lee, Lenora či Havran, díla, v nichž se hrůzné proplétá s líbezným a kde se zármutek mění v jakési estetické osvícení. Přestože je krátká, O’Brienova povídka dosahuje podobné syntézy něhy a děsu. Její ústřední témata zahrnují tíhu pozemského utrpení, ironické juxtapozice mladistvé svěžesti s funebrální obrazností a téměř transcendentní čistotu nevinnosti, která přetrvává uprostřed světa poznamenaného duchovní tupostí, krutostí a lhostejností. Jako dílo „hřbitovní fikce“ je mnohem propracovanější, než by jeho krátký rozsah naznačoval, a zaslouží si stát po boku elegických meditací Grayovy Elegy Written in a Country Churchyard, zármutkem prodchnutých duchovních tázání Tennysonova In Memoriam či zasněných posmrtných vizí Hardyho Friends Beyond. Stejně jako tato díla konfrontuje lidskou tendenci přehlížet zranitelné a jemné, odhaluje lásku a společenství až ve chvíli, kdy už nemohou živým přinést žádný užitek.

Ambrose Bierce není třeba čtenáři představovat. Reálie jeho příběhů – jezero Hali, hvězdy Hyády – se staly součástí stafáže horrorové fantastiky, najdeme je mj. u R. W. Chamberse, H. P. Lovecrafta i u současných autorů. Povídka Vhodné prostředí sleduje posedlost a psychickou poruchu spisovatele Colstona, který trvá na tom, že jeho strašidelný příběh musí být čten v „příhodných podmínkách“, to jest o samotě, v noci a při svíčce, a přiměje tedy svého přítele Marsh​e, aby jeho text přečetl v opuštěném domě Breede House, což Marsh považuje za neškodnou výzvu. V domě pak čte děsivý rukopis, v němž Colston popisuje svůj plán spáchat sebevraždu a po půlnoci se Marshovi zjevit jako duch. Obsah rukopisu Bierce záměrně neodhaluje. Marsh se však při čtení vyděsí k smrti – zemře hrůzou, nalezen s děsem v obličeji a zkrouceným tělem. Spouštěčem je i okamžik, kdy do domu nahlédne farmářský chlapec, kterého Marsh považuje za přízrak.

Theodore Roosevelt se ve volných chvílích – kromě svých státnických povinností – vášnivě oddával lovu, rančerství, a také se věnoval literatuře. Příběh astmatika, který se vydal do Severního lesa – kde mimo jiné řádil bezhlavý hesenský žoldák známý z povídky W. Irvinga Legenda o Ospalé díře –, aby si vyslechl vyprávění o wendigu, zlém duchu z indiánských legend. Povídka Wendigo z roku 1893 je však pouze jedním z příběhů na toto mimořádně lákavé téma. Ve stejnojmenné novele ji zpracoval například Algernon Blackwood (ve sbírce Ztracené údolí a jiné příběhy, 1910).

John Buchan představuje v povídce Strážce prahu (1900) londýnského advokáta Henryho, který je nucen předčasně ukončit svou loveckou dovolenou ve Skotsku, když obdrží dopis od manželky svého školního kamaráda Roberta Ladlawa, v němž ho žádá o naléhavou pomoc. Po příjezdu do jejich odlehlého domu na vřesovišti zjišťuje, že Ladlaw je přesvědčen, že ho pronásleduje ďábel, a je vyděšený nějakým beztvarým stínem, který se neustále vznáší po jeho levém boku.

V oddíle Čas pro dekadenci čteme v první větě:

„Když ve společnosti nadhodíte téma anglická dekadence a horror, může nastat okamžik ticha. A pokud nepomůže ani několik hltů řízného porteru a pravý námořnický tabák shagg, dojde na jména Wilde, Machen, Stevenson, Powys, McDonald, Yeats… možná A. E., čili na Iry, Velšany a Skoty, kterým Londýn víc vzal, než dal (to se týká i Američana O´Sullivana).“

Musel jsem oslovit editora, aby mne uvedl do obrazu, kdo je A. E., a tady je vysvětlení:

„Během svého života navázal W. B. Yeats jen pár literárních přátelství, z nichž čerpal stejně tolik, jako do nich vložil. Jedním z nejvýznamnějších bylo jeho přátelství s Georgem Williamem Russellem. »A. E. byl mým nejstarším přítelem,« svěřil se jednomu ze svých obdivovatelů po Russellově smrti v roce 1935. »Společně jsme začínali.«“[2]

Vincent O´Sullivan byl bohatý rentiér, tragicky zchudl v pouhých devětatřiceti letech a pohřbili jej v hromadném hrobě pro chudé v Němci okupované Paříži. Přátelil se s Oscarem Wildem a Aubreym Beardsleym – pozoruhodný velšský spisovatel John Cowper Powys, dnes právě tak zapomenutý jako on, si jeho tvorby velmi považoval. Povídka Když jsem byl mrtvý vyšla v jeho první antologii The Book of Bargains v roce 1896. Jde o jeden z O’Sullivanových nejlepších nadpřirozených příběhů, v němž nacházíme jeden z nejrannějších příkladů motivu „mrtvý, který neví, že je mrtvý“. Působivost této povídky spočívá v provedení, nikoli v samotné zápletce, a to proto, že O’Sullivan pracuje s postupnou gradací šílenství a v závěru zanechává čtenáře s obrazem šíleného ducha odmítajícího přijmout vlastní smrt. Povídka je citována v literárněhistorických pracích o anglické dekadenci, okultismu a spiritualismu devadesátých let a gotické literatuře přelomu století, přičemž ji zmiňují jako příklad psychologického hororu založeného na subjektivním rozkladu, dekadentní fascinace smrtí a motivu rozštěpeného já.

Bernard Capes je uváděn jako jeden z nejpodceňovanějších viktoriánských mistrů atmosférického hororu a Vír v podlaze označuje za „ukázkový příklad jeho schopnosti spojit vězeňské prostředí s psychologickou hrůzou“, zmiňuje se „klinická přesnost“ popisu, a jeho schopnost vyvolat hrůzu bez nadpřirozených efektů — čistě prostřednictvím sugestivní narativní perspektivy. Povídka je prezentována jako „studie paranoie a rozpadu identity“, nikoliv jako tradiční duchařský příběh. Capes je uváděn jako autor, který přenesl gotickou hrůzu do moderního institucionálního prostředí, a jako příklad kafkovského textu, v němž je instituce sama zdrojem hrůzy, příklad „proto-psychologického hororu“ a „weird fiction před Lovecraftem“.

William Fryer Harvey byl autorem především hrůzostrašných a mysteriosních příběhů. České čtenáře zaujala povídka Srpnové horko, kterou přeložil Michal Jíleček pro antologii Noční můry z krásných časů (Malvern, 2024). Povídka Přes blata (1910) je „miniatura atmosférického hororu“, příklad Harveyho schopnosti „vytvořit napětí z téměř ničeho“ a textu stojícího na „nevyřčeném, ale přítomném ohrožení“, její síla spočívá v sugestivním popisu pustiny (krajina jako zdroj hrůzy) a v tom, že nadpřirozeno spíše vytušíte někde za scénou než přímo na ní. Dnes je vnímána jako „archetypální příběh o ztracení v liminálním prostoru“, který pracuje s motivem „vřesoviště jakožto hranice mezi světem živých a mrtvých“, vřesoviště jako „psychický rezonanční prostor“, rozplizlá nejasná hranice mezi realitou a halucinací, močálem a pevnou půdou pod nohama, která se nebezpečně houpe jako v přízračné atmosféře českého filmu Král Šumavy (1959).

Richard Barham Middleton spáchal v roce 1911 sebevraždu. Byl členem básnické skupiny New Bohemian Club, k níž náležel také Arthur Machen – a právě díky jeho vytrvalosti a úsilí vyšla sbírka Middletonových strašidelných, komických a mysteriosních povídek Přízračná loď (1912). U nás vyšly povídky Na cestě do Brightonu“ (Strašidla, duchové & spol., 2001) a Přízračná loď (Přízraky, zázraky & spol., 2007). Povídka Děti luny (1912) oplývá „lyrickou melancholií“, „snivou, téměř symbolistní atmosférou“, schopností spojit fantastiku s jemnou psychologií a představuje děti jako bytosti stojících mimo svět dospělých. Je vnímána jako „fantastická alegorie o jinakosti a vyčlenění“, jako text, který pracuje s motivem měsíčního světla jako prostoru transformace. Middleton není hororový autor v tradičním smyslu — jeho texty jsou „lyrický proto-symbolistický weird fiction, nikoliv duchařské“, je to fantastika s melancholickým podtónem, stojící mezi dekadencí a modernismem.

Walter de la Mare je v moderní britské literatuře považován za nekorunovaného krále romantické imaginativní literatury a uznáván jako básník i autor strašidelných příběhů plných neobvyklých emocí a snových vizí. Povídka Pan Kempe vyšla ve sbírce Znalec a jiné příběhy (1926) a ve své studii o nadpřirozené hrůze v literatuře ji vyzdvihl H. P. Lovecraft, cenil si obzvláště postavy „šíleného poustevníka usilujícího o lidskou duši“. Povídka Pan Kempe (1922) je uváděna jako „učebnicový příklad de la Marovy schopnosti vyvolat hrůzu bez jediného explicitního nadpřirozeného prvku“, založenou na „psychologickém stínu, nikoliv na ději“, pracuje s nepojmenovaným zlem, které se nikdy neukáže, je však všudypřítomné. „Studie posedlosti a sociálního odcizení“, kde hrůza je obsažena „v samotné přítomnosti pana Kempeho, nikoliv v tom, co dělá“. Svým způsobem je to další vtělení „dutého“ člověka, jakým byl i vedoucí obchodní stanice Kurtz z novely Josepha Conrada Srdce temnoty. Symbolická cesta do nitra temných sil, které mohou ovládnout člověka, pokud jim dá volnost.

Dílo Hugha Walpolea propadlo po jeho smrti krutému zapomenutí. Jako začínající autor hledal podporu zkušených autorů, mj. Henryho Jamese, a v pozdějším věku tuto podporu, nejen duchovní a literární, ale i finanční, štědře poskytoval mladým autorům, a mimo to je potomkem Horace Walpolea, otce gotického románu. Povídka Paní Luntová vyšla knižně v roce 1933 (tady jen krátké upozornění editorovi, že „Ms.“ je „slečna“), a svým způsobem jde o pokračování galerie „dutých lidí“, neboť děs je tu spatřován „v osobnosti, ne v nadpřirozenu“, ve snaze „vytvořit hrůzu z obyčejné lidské přítomnosti“ a jde o „jednu z nejděsivějších povídek Walpolovy pozdní tvorby“. Kritika ji popisuje jako „studii manipulace a tichého teroru“, „temnou miniaturu lidské zlovolnosti“, příběh, kde se hrůza skrývá „v sociální dynamice, nikoliv v přízraku“ a vyniká „dusivou atmosférou“. Bývá citována jako příklad „proto-psychologického hororu“, mistrná práce s napětím oscilujícím mezi zdvořilostí a skrytou hrozbou, jako zástupce žánru „tichého hororu“.

Následující oddíl, Avantgarda horroru, zahrnuje povídky z poměrně širokého období, od roku 1918 až po rok 1976. „Lovecraft, Kuttner, Derleth, Belknap Long, Bloch, King jsou jména, která spojují horror éry ‚smutných mladých mužů‘ (jak je tuším možná poprvé pro české čtenáře pojmenoval Josef Škvorecký) a meziválečných časopisů jako Weird Tales se současným zájmem o tento žánr. Britská linie žánru počíná Algernonem Blackwoodem, Arthurem Machenem, bratry Bensonovými a H. R. Wakefieldem a pokračuje k současným tvůrcům jako je Clive Barker, který vyměnil Velkou Británii za bydlení v Hollywoodu,“ píše editor.

Henry de Vere Stacpoole, irský spisovatel, jehož nejznámějším dílem je román Modrá laguna z roku 1908, který se stal předlohou pro několik filmových zpracování The Blue Lagoon, z nichž žádné už by patrně dnes nebylo myslitelné odvysílat. Publikoval díla pod svým vlastním jménem, nebo příležitostně pod pseudonymem Tyler de Saix. Povídka Prostřední ložnice byla poprvé publikována v roce 1918 a jde o „jeden z nejlepších pozapomenutých duchařských příběhů z edwardiánské éry“, často uváděný jako příklad Stacpooleovy schopnosti „psát horor s nečekanou lehkostí a přesností“, který stojí na atmosféře, nikoliv na ději. Hrůza se skrývá „v samotném prostoru — v místnosti, jež je špatná“, místnost jako mikrokosmos zla, je to motiv prokletého pokoje, který má v tomto žánru dlouhou tradici (Blackwood, Benson, de la Mare), a dětského strachu, jenž je zde zpracován neobvykle jemně, se schopností „vytvořit napětí z drobných detailů“.

Edward Frederick Benson je „muž, který zašel příliš daleko“ – díky skvělému české výběru jej ani nemusím představovat.[3] Povídka Hrůzoroh, v britských a severoamerických antologiích často otiskovaná, se časopisecky poprvé objevila v The Hutchinson Magazine v roce 1922 a patří do malé skupiny raných hororů, v nichž se zmiňuje něco jako „proto‑yeti“, „hominidní monstrum“, vyskytující se v evropských horách, čímž zakládá tradici alpského hororu a zároveň je vnímána jako psychologická studie strachu z degenerace. Je považována za „jednu z nejpůsobivějších hororových povídek o horách vůbec“, „předjímajících moderní horor o kryptozoologických tvorech“ a patří mezi Bensonovy „nejtemnější a metafyzicky nejděsivější texty“. Benson je kvůli ní často přirovnáván k Algernonu Blackwoodovi (přírodní hrůza), H. G. Wellsovi (evoluční hrůza) a Arthuru Conanu Doylovi (The Terror of Blue John Gap).

Alexander Humphreys Woollcott, autor povídek, esejista, rozhlasová osobnost, novinář a literární kritik. Čtenáři jej dodnes uctívají pro dvě jediné, zato velmi atmosféricky zdařilé povídky Pět sáhů pod zemí, publikovanou roku 1929, a Měsíční sonáta, publikovanou roku 1931.

„Byla to ruka, lépe řečeno celá paže, která se pohybovala a sledovala opakující se, i když nepravidelný směr máchání ruky. Zpočátku to gesto působilo laškovně důvěrným dojmem, ale pak v něm Barach poznal pohyby, které žena dělá při vyšívání.“

Alfred McLelland Burrage, britský autor příběhů pro mládež. Po své smrti se proslavil duchařskými příběhy – zřejmě dobrá marketingová kampaň ze záhrobí. A pak že to nejde. Montague Rhodes James ve studii Pozor duchové! Zacházejte s nimi opatrně (Příběhy sběratele starožitností) píše:

„O autorech, kteří dosud žijí, se rozpakuji mluvit, ale na žádném seznamu, jejž jsem byl kdy nucen sestavit, nechyběla jména E. F. Benson, Blackwood, Burrage, De la Mare a Wakefield.“

Metař je považován za „jednu z nejlepších moderních duchařských povídek“, příklad Burrageovy schopnosti psát jemný, melancholický, neokázalý horor a „vyvolat smutek i hrůzu jedním gestem“. Samo strašidlo je „víc lidské než někteří živí lidé“, a nadto empatické, nikoliv agresivní. Svědčí o jeho fascinaci osamělostí, starobou a návratem mrtvých.

O britském spisovateli Guy Prestonovi se nepodařilo zjistit téměř nic. Podle všeho mezi lety 1932 až 1937 časopisecky vydal čtyři horrorové povídky, včetně Hostince. Publikoval také v antologii The „Not at Night“ Omnibus (Nejezděte omnibusem v noci) editorky C. C. Thompsonové z roku 1936 a řadě dalších. Poté se jeho stopa opět ztrácí. Jeho britští a severoameričtí fanoušci se domnívají, že se podílel na scénáři k filmu o dívce, kterou si zamilovalo Frankensteinovo monstrum. Tato Prestonova povídka je líčena jako „temná miniatura o izolaci a zlověstné pohostinnosti“, příklad „zapomenutého autora, který měl skutečný cit pro atmosféru“ a textu stojícího na nepojmenované hrozbě a „zvláštním tichu“ hostince, jde o „příběh o místě, které je samo o sobě zlem“, pracuje s motivem zlověstného prostoru, který odmítá propustit své návštěvníky.

Martin Armstrong, anglický spisovatel a básník, nevlastní otec spisovatelky horrorů a fantasy literatury Joan Aikenové, jež na něho s láskou vzpomíná v podnětné antologii Valčík s temnotou (Knižní klub, Praha 1998). Tuto antologii ze vzpomínek, vyprávění a úvah autorů hrůzostrašné literatury sestavil Stephen Jones v roce 1997. Aikenová zde vypráví o tom, jak jeden bratrův kamarád odmítl spát v pracovně jejího otčíma:

„Kdyby vám to nevadilo, přenocuji radši někde jinde. Vždycky tam přijde ten starý pán a šourá se po pokoji…“

Povídka Kuřák dýmky se poprvé objevila v The Fortnightly Review v roce 1932 a je uváděna jako „výborný příklad psychologického hororu bez nadpřirozena“, text, který stojí na neklidu, tichu a zvláštní přítomnosti, a příběh, kde je hrůza „v člověku, ne v přízraku“. Máme v ní „studii posedlosti a narušené identity“, nečekaný výron „temnoty“, a povídka se objevuje v poznámkách a přehledech o meziválečné weird fiction.

Alfred Noyes byl především básník, autor nejen v oblasti black country a metalových kapel, proslulé poémy The Highwayman (Silniční lupič). Povídka Půlnoční expres byla časopisecky vydána v roce 1936 a Hugh Lamb ji označuje za „jednu z nejděsivějších moderních duchařských povídek vůbec“, „čistý, atmosférický horor“, který pracuje s nočním prostorem, izolací a nevyhnutelností, zatímco Glen Cavaliero ji čte jako „příběh o nevyhnutelnosti návratu a o narušení času“, a moderní eseje o „horrorech odehrávajících se ve vyprázdněném vlaku, v noci“, kdy je vlak chápán jako liminální prostor, v časových smyčkách, příběh se pokaždé znovu stočí na začátek – bez možnosti konce – tunelem vjede na jedinou plochu Möbiovy pásky a pak už uhání do nekonečna. Něco jako pozdější sci-fi Vlak do pekla od Roberta Blocha (Albatros, Praha 1976).

Marjorie Bowenová byla popularizátorkou historie a psala i příběhy o nadpřirozenu. Povídka Výpadek vyšla až v posmrtném výboru Bodláky a jiné přízračné povídky v roce 1976. Možnou inspirací pro povídku Marjorie Bowenové mohl být příběh Velké schodiště v Landover Hall amerického povídkáře Franka R. Stocktona z roku 1900, patří do žánru „psychologické weird fiction“, a současní blogeři píšící kritické články zmiňují v jejím případě „jemný psychologický horor“ ve „studii psychického rozpadu“ sledující postupné drolení identity, nikoliv nadpřirozený útok.

ψ

Závěrem nelze než souhlasit s editorem, že „antologií není nikdy dost“. Vtipné toulky několika tuzemskými antologiemi z dob dávných i nedávných poskytnou čtenáři další směrovky k výpravám Napříč nekonečnem (Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1963), než vás nakonec posedne Tichá hrůza (Mladá fronta, Praha 1970). Opomenout bychom neměli ani pozoruhodnou volbu ilustrací, již komentuje v poznámce Noticka k malířům této knihy, a pak – už v rámci Doslovu zdravice přátelům horroru – si přiznává, že sice „přeložené povídky … patrně nebudou všechny v očích čtenářů čistými horrory“, leč jejich prostřednictvím můžeme dospět k poznání, že „nabídka víry v temnotu je jasnou výzvou k dobru“, což jest téměř mefistofelovský slovní obrat. A na posledním řádku, v duchu machenovské i lynchovské tradice, když editor zv. Albert Krásno dopisuje – „v Duchcově, před půlnocí na začátku ledna 2025, zatímco za oknem se prohánějí sněhové vločky velké jako vraní hlavy a Baader na ně štěká“ – svůj text, se sám sebe ptá, „jsou-li to vůbec vločky“…

 

---

[1] Oliver, z fr. Olivier, ze středně dolnoněmeckého Alfihar, doslova „voje elfů, armáda elfů“, od alf, elf, a hari, „vojsko, armáda“, příbuzné s anglosaským jménem Ælfhere.

[2] Peter Kuch: Yeats and AE: ‚the Antagonism that Unites Dear Friends‘. Humanities Hub, accessed June 2, 2026.

[3] Antologie Muži, kteří zašli příliš daleko, seznamující čtenáře s povídkovou tvorbou A. C. Bensona, E. F. Bensona a R. H. Bensona, vyšla v nakladatelství Plus roku 2016.