Angkor Vat

„Nikdo se nevydá stavět více než 50 000 pyramid a mohyl po celé zeměkouli jen tak zbůhdarma nebo proto, že chce něco dělat. Historie učí, že tito primitivní lidé byli lovci a sběračky, kteří trávili celý den sháněním dalšího jídla. Pokud je to pravda, kdo tedy tyto monumenty postavil? Tito lidé na to neměli čas. … (Tohle) nebylo postaveno z rozmaru šamanů. Za tím vším bylo obrovské globální plánování,“

říká Carl P. Munck.[1]

Katalogizace všech výzkumů různých autorů, kteří si všimli rozmístění starověkých lokalit v mřížkovém systému pokrývajícím celou zeměkouli, by byla obtížným, ne-li nemožným úkolem. Ve skutečnosti by pouhá katalogizace všech badatelů, kteří o tomto tématu psali, byla téměř nemožná, neboť prakticky každý v oblasti „alternativního výzkumu“ byl z povahy oboru samotného nucen se k němu někdy vyjádřit. Známá a proslulá jména jako David Hatcher Childress,[2] Graham Hancock,[3] Alexander Thom,[4] Norman Lockyear[5] a řada dalších se k tomuto tématu vyjádřila nebo napsala celé knihy, a tím se zařadila mezi badatele mřížkového systému vedle méně známých jmen. Tyto řady ještě více rozšířilo panoptikum nacistů a Nikolaj Kozyrev (1908-1983),[6] jehož práce se svými důsledky přímo dotýkala aspektů tohoto jevu.

Dr. Joseph P. Farrell má doktorát z patristiky na universitě v Oxfordu a soustavně se zabývá zkoumáním fyziky, alternativní historie a vědy – a „zvláštních věcí a událostí“.

Jeho kniha The Giza Death Star vyšla v roce 2002 a byla jeho první výpravou do „alternativní historie a vědy”. Následovalo pokračování tohoto tématu o paleofyzice Velké pyramidy v Gize, vnímané jako vojenský zbraňový komplex, v podobě knihy The Giza Death Star Deployed (2003), a tuto trilogii dokončil dílem nazvaným The Giza Death Star Destroyed (2005).

 

Když se seznámil s vynikající knihou Igora Witkowskiho The Truth About the Wunderwaffe, jenž jako první zveřejnil příběh o zvonu, který se stal poutavým příběhem o potlačované a zatajované vědě a technologii dvacátého století, začal sbírat materiál a procházet odtajněné spisy NSA, CIA a FBI a vydal dvě knihy o nacistických tajných zbraních, Reich of the Black Sun: Nazi Secret Weapons and the Cold War Allied Legend (2005) a SS Brotherhood of the Bell: The Nazi’s Incredible Secret Technology (2006).

V knize SS Bratrstvo zvonu (česky Horus/Volvox Globator, Brno/Praha 2011) odhaluje Joseph Farrell, zabývající se alternativní vědou a výzkumem historie, řadu exotických technologií, jež nacisté zkoumali, a zpochybňuje konvenční názory na konec druhé světové války, událost v Roswellu a vznik MAJIC-12, tajného vládního týmu pro zkoumání UFO.

Jeho další dílo, The Cosmic War: Interplanetary Warfare, Modern Physics, and Ancient Texts (2007), navazuje na témata otevřená knihou SS Bratrstvo zvonu stejně jako další svazky v této řadě: Secrets of the Unified Field: The Philadelphia Experiment, The Nazi Bell, and the Discarded Theory (2008), The Philosopher’s Stone: Alchemy and the Secret Research for Exotic Matter (2009), Nazi International: The Nazis‘ Postwar Plan to Control Finance, Conflict, Physics and Space (2009), Roswell and the Reich: The Nazi Connection (2010), Babylon’s Banksters: The Alchemy of Deep Physics, High Finance and Ancient Religion (2010).

Co přesně ale je ta „světová mřížka“?

Začněme jednoduchou definicí: starověká místa, chrámy a stavby jsou rozmístěny na mřížce, jejíž význam je dán jejich umístěním na matematicky významných místech zemského povrchu nebo v souladu s nebeskými a astronomickými souřadnicemi či obojím, a často jsou tyto a další matematické analogie vtěleny do samotných staveb.

Známý alternativní badatel Graham Hancock a jeho žena Santha Faiia poukazují na některé velmi zvláštní souvislosti Angkor Vatu s jinou známou kulturou, která ukrývá mnoho památek na světové mřížce, s Egyptem.

Název Angkor, ačkoli údajně vznikl zkomolením sanskrtského slova nagara, tj. „město“, má ve staroegyptském jazyce velmi přesný význam – „bůh Horus žije“. Další přijatelné překlady slov Ankh-Hor nebo Ankhor jsou „Nechť žije Horus“, „Horus žije“ a „Život Horovi“.[7]

Takové etymologické náhody jsou samozřejmě jen náhody. Nebo možná ne?

Hancock a Faiia si všímají velmi zvláštního rozmístění angkorských chrámů, které je bezprostředně a nevyhnutelně spojuje s Egyptem, a nejsou ve svém pozorování zdaleka osamoceni, protože si ho opakovaně všimli i další badatelé zabývající se zemskou mřížkou. Tvrdí, že při studiu rozmístění různých míst a památek po celém světě – Angkor Vatu, Teotihuacánu, Tikalu, Stonehenge, Avebury a řady dalších je zřejmé, že jsou nastaveny podle Gízy jakožto základním poledníkem, přičemž tento poledník ve skutečnosti prochází vrcholem samotné Velké pyramidy.[8] Když jdeme po tomto poledníku dál, dostaneme se až k Angkor Vatu, který leží téměř přesně na 72. stupni východní délky od Gízy.[9]

Číslo 72 si žádá zvláštního komentáře. Je to samozřejmě přesná míra vzdálenosti mezi body pentagonu a pentagramu, jsou-li opsány kružnicí. Roky, jež jsou přidělené různým hinduistickým jugám – čtyřem velkým světovým věkům – jsou všechny dělitelné číslem 72:

1 728 000 let, Satjajuga.
1 296 000 let, Tretajuga.
864 000 let, Dváparajuga.
432 000 let, Kalijuga.[10]

Vydělením 72 získáme velmi zajímavé výsledky:

24,000
18,000
12,000
6,000

Jinými slovy, všechny jugy jsou harmonické neboli násobky čísla 72 v pořadí 24, 18, 12 a 6. Zajímavé je, že pokud se zabýváme pouze koeficienty hinduistických jug – samotnými čísly – tak, že vypustíme tři řády, dostaneme se k číslům 1728, 1296, 864 a 432, což jsou všechno čísla, která jsou zakódována v rozměru chrámu v Angkor Vatu.[11] A to není to jediné, co tam je zakódováno.

Podobnost tohoto pojetí s chápáním čísel ve starém Egyptě – jak ji vyložil René Schwaller de Lubicz – jakožto geometrickou funkcí je zcela zřejmá.[12] Ten jako matematik věděl, že lze toto pojetí vyjádřit hlouběji, v podobě čísel nikoli jako geometrickou funkci, jen ještě vyššího řádu, jako topologickou funkci samotného fyzikálního prostředí. Neučinil tak proto, že by si toho nebyl vědom, ale spíše proto, že se snažil zpopularizovat egyptské kosmologické myšlení a učinit jej srozumitelným pro laickou veřejnost.

V roce 1996 John Grigsby, spolupracovník Hancocka a Faiie, zjistil, že uspořádání chrámů v Angkor Vatu odpovídá severnímu souhvězdí Draka. Vznikla tak další zvláštní souvislost s Egyptem, neboť „stejně jako tři velké pyramidy v Gíze vytvářejí pás hvězd jižního souhvězdí Orionu, tak i hlavní památky Angkoru kopírují klikaté závity severního souhvězdí Draka“.[13] Pomocí astronomických programů Hancock a Faiia určili, že při východu slunce o jarní rovnodennosti v roce 10500 př. n. l. se souhvězdí Draka nacházelo severně od angkorského komplexu.[14] To přesně odpovídá datu, kdy se tři hlavní pyramidy v Gíze seřadily do jediné přímky se třemi hvězdami pásu souhvězdí Orion: bylo to 10500 let př. n. l.

Vyskytl se však problém. Pokud bychom akceptovali obvyklé datování gízského komplexu do doby kolem roku 2500 př. n. l.,[15] jak si vysvětlit podobnou památku v Kambodži – velmi starého data –, a to z doby cca 10500 let př. n. l. a o tisíce kilometrů dál a téměř o tři tisíciletí později?

 

Nesporné archeologické nálezy a nápisy dokazují, že chrámy v Angkoru postavili známí a jmenovaní khmerští panovníci, z nichž téměř všichni vládli v průběhu čtyř staletí mezi roky 802 n. l. až 1200 n. l.[16]

Proč se v Kambodži stavěly mohutné památníky na památku data, které předcházelo jejich vybudování o téměř jedenáct tisíciletí? A proč se takové památky vyskytují jak v Egyptě, tak v Kambodži? Čím pozorněji se Hancock a Faiia touto souvislostí mezi Egyptem a Kambodžou zabývali, tím byla zřejmější.

Kupříkladu v Kambodži i v Egyptě existovala tradice „architekta bohů“, který byl zodpovědný za stavbu těchto památek a učil lidi architektuře. V Egyptě to byl Imhotep, v Kambodži Višvakarman.

Imhotep, „Ten, který přichází v míru“ nebo „Vítaný“, je jeden z bohů. Jeho nejslavnějším architektonickým dílem je Džoserova pyramida, vůbec první pyramida na světě, ba první velká kamenná stavba dějin. Sám Imhotep je prvním architektem, kterého zná historie jménem.

Višvakarman, „všetvůrce, všedovršitel, všeuměl“, je védské a hinduistické stvořitelské božstvo a architekt bohů. Je popisován jako vševidoucí jediný bůh (srv. Odin), otec a stvořitel veškerého lidstva a vesmíru, Váčaspati, „Pán řeči“, hótar, „recitátor hymnů“, rši, „mudrc“, jenž předchází existenci dévů a asurů. Podle jednoho z mýtů provedl Višvakarman oběť sarvamédha, při které obětoval veškeré bytí, a nakonec i sám sebe (Odin obětoval své oko), aby zahájil nové stvoření. Je také nebeským architektem a řemeslníkem, který vytvořil vimány – létající vozy bohů, paláce bohů a zázračný ostrov Lanka.

Jak v Egyptě, tak i Kambodži byl uctíván had jako posvátná figura[17] a „v obou případech to byla kobra s kápí, která byla zvolena jako archetyp, v umění byla zobrazována jako napůl lidská, napůl hadí postava.“[18] Totéž platí i pro Střední Ameriku.

V Egyptě i v Kambodži symbolizoval tento „hadí bůh“ buď oblohu nebo zemi, nesmrtelnost a vesmírné cykly.

V Kambodži i v Egyptě se věřilo, že když král zemře, jeho duše vystoupí na nebesa.[19]

To vše vyvolává problém, jak vysvětlit, že se takové podivné shody vyskytují ve dvou tak odlišných kulturách a proč je právě toto datum – 10500 let př. n. l. – skryto v obou monumentech. Skutečné otázky v Angkoru se tedy netýkají ani tak absolutních časových údajů ohledně výstavby jednotlivých chrámů, nebo dokonce mnoha dílčích staveb, o nichž je známo, že se nacházejí pod nimi, ale spíše:

1. Proč je celkový půdorys tak naléhavě a konkrétně zaměřen na seskupení hvězd na obloze v okolí souhvězdí Draka, jak vypadal za úsvitu o jarní rovnodennosti v roce 10500 př. n. l.?
2. Jak lze vysvětlit skutečnost, že stejně přesné datum signalizují tři velké pyramidy a Velká sfinga v Gíze – památky, o nichž se nepředpokládá, že by jakkoli souvisely s chrámy v Angkoru?
3. Není podivuhodné, že všechny tři skupiny památek využívají stejnou architektonickou techniku, aby upozornily na toto datum, tj. modelují významné souhvězdí, které se v den jarní rovnodennosti v roce 10500 př. n. l. nacházelo na jedné ze světových stran oblohy (souhvězdí Draka na severu v případě Angkoru; Lev na východě v případě Velké sfingy; Orion na jihu v případě pyramid)?

Mohlo tedy jít o nějaký druh skrytého propojení? Hancock a Faiia si všimli ústředního mystéria mřížky: proč všechny ty odlišné kultury staví v různých dobách a na různých místech podobné mohutné monumenty, a přesto se zdá, jako by tak činili podle nějakého plánu?

Okamžitě nás napadá jedna odpověď: činnost spojená s budováním této mřížky byla programem a produktem skryté duchovní elity.

Může ovšem existovat i jiné vysvětlení – třeba nedetekovatelný vliv „třetí strany“, velmi diskrétní, velmi skryté a velmi starobylé. Takový vliv – možná šlo o vysoce motivovanou společnost existující po velmi dlouhé údobí, která své zasvěcence ve starém Egyptě označovala jako „Horovi následovníci“ – se však zdá být krajně nepravděpodobný. Nicméně, jak slavně připomněl Sherlock Holmes doktoru Watsonovi v povídce Znamení čtyř:

„Když vyloučíte nemožné, pak to, co zbývá, musí být pravda, byť je sebenepravděpodobnější.“[20]

Existuje však ještě jedno vodítko k povaze této elity a jejích aktivit v symbolice, která je daleko univerzálnější než symbolika „Horových následovníků“.

Ukazuje se, že v tomto případě obsahuje odpověď symbol moudrého hada – nebo alespoň částečnou odpověď – totiž na záhadu z doby 10500 let před naším letopočtem a na možnost spojení prostřednictvím skryté elity.

Západní vchod Angkor Vatu je před svítáním místem stínů, tehdy je slunce na východě skryto za obrovskou hmotou chrámu. Ani při slabém osvětlení nelze přehlédnout dominantní přítomnost hadů nágů, kteří svými kamennými těly a vztyčenými hlavami s kápěmi tvoří klikaté balustrády lemující hradby. Tentýž motiv kobry se v mnoha různých podobách často, téměř neustále opakuje – což následně vedlo jednu autoritu k závěru, že Angkor Vat „byl výhradně zasvěcen hadímu kultu“. Každý úhel střechy zdobí sedmihlavý had.[21]

Není to jediný případ, kdy se s motivem hada setkáme ve spojení s památkami na světové síti. Hadí motiv se objevuje v Egyptě, a to jako uraeus na hlavě faraonů, který představuje prodlouženou kápi kobry. Jinými slovy, faraóni nebyli jen králové hlásícími se k božskému původu, nebyli to jen „Hórovi následovníci“, nýbrž v jistém smyslu to byli též „hadí králové“.

Tento chimérický motiv člověka a hada se kupodivu objevuje i v hinduistických představách, které jsou základem symboliky Angkor Vatu, v níž tito mnohohlaví hadi, nágové, představují jakési transdimenzionální bytosti „křižující říše nebe a země, času a prostoru, tohoto a onoho světa, a přestože se prolínají – a někdy i kříží – v hmotné říši země a lidí, nikdy není pochyb o tom, že jejich pravou identitou jsou nebeské a kosmické síly“.[22] Toto egyptsko-hinduistické spojení se ještě prohloubí, když začneme podrobněji zkoumat kosmologii obou kultur.

V hinduismu Višnu, prvotní „všebůh“, vytváří vesmír pouhou silou své vůle. To je však doprovázeno explicitní sexuální metaforou, kdy Višnu ejakuluje do prvotních vesmírných vod. V egyptské kosmologii najdeme takovou obdobu u Atuma, který vystupuje z prvotních vod Nuna[23] a ejakuluje do vesmírných vod.[24]

Je důležité zvážit všechny důsledky této kosmologie a její explicitní sexuální metafory. V obou případech jde o prvotní stav, v němž se nachází „sám od sebe existující“ Višnu nebo Atum[25] a v němž absolutně nic jiného neexistuje. Dokonce i „prvotní vody“ jsou tedy do jisté míry „součástí“ tohoto samosvojně jestvujícího „boha“ nebo „stavu“ či „podmínky“. Ejakulace semene tohoto boha do oceánu, od něhož se neodlišuje, je v podstatě vstříknutím „semene“ – neboli diferencující informace – do sebe sama. Tím však podobnosti nekončí.

Atumovo seberozlišení dává v egyptské kosmologii vzniknout prvním třem neter,[26] „triádě“ neboli „prvotní trinitární diferenciaci“. Stejně je tomu i v rámci hinduistické kosmogonie, neboť v Padma purána čteme:

„Na počátku stvoření se Velký Višnu v touze stvořit celý svět stal trojjediným: Višnu se stal Stvořitelem, Uchovatelem a Ničitelem. Aby stvořil tento svět, stvořil Nejvyšší duch z pravé strany svého těla sebe sama jako Brahmu, pak, aby svět uchoval, stvořil z levé strany Višnua, a aby svět zničil, stvořil ze středu svého těla věčného Šivu. Někteří uctívají Brahmu, jiní Višnua, další Šivu, ale Višnu, jediný, a přece trojjediný, tvoří, zachovává a ničí: proto ať zbožní nedělají mezi těmito třemi rozdíly.“[27]

Váju purána a Mahábhárata vyprávějí příběh o tom, jak bůh Brahma požádal Šivu o stvoření živých bytostí. Šiva se pohroužil do meditace na tak dlouho, že když se z pohroužení „probudil“, zjistil, že svět je již zaplněn bytostmi. Tehdy ve vzteku odhodil svůj orgán, který byl naplněn potencí tvořit, a zapíchl ho do země. Někteří vidí v těchto mýtech obdobu egyptského mýtu o Isis a Osiridovi, kdy Osiris představuje podstatu života. Když je Osiris roztrhán svým nepřítelem Sutechem (Setem), Isis nemůže najít ze všech částí těla právě jeho pohlavní úd, a tak ho nahradí dřevěnou náhražkou, která je pak lidmi velmi uctívána.[28] Takto se utváří představa Rudry-Šivy a Osirida jako ithyfalického božstva.

Linga purána rozehrává příběh, v němž se Šiva ukazuje v podobě nekonečného ohnivého sloupu, který bohové Brahma ani Višnu nedokáží změřit. Filosoficky by takový plamenný pilíř mohl představovat axis mundi, tedy světovou osu spojující Matku Zemi a Otce Nebe.[29]101 Počátek konceptu Šivy jakožto plamenného pilíře je možno nalézt již ve Rgvédě a Atharvavédě, kde má takový pilíř jménem Stambha přinést život zlatému vejci (Hiranyagarbha), v němž je obsažen celý svět, nebo bohu rozmnožování (Puránapuruša). V této podobě se také nabízí již zmiňované spojení s Agnim, ohněm, který spojuje tři světy – zemi, ovzduší a nebe.[30]

Joseph Farrell napsal o těchto třech entitách v knize The Giza Death Star Destroyed.[31] Jde o krátký dialog mezi Hermem a jeho knězem Asklépiem z díla Libellus, II:1–6b:

„Jaké velikosti musí být ten prostor, v němž se pohybuje Kosmos? A jaké povahy? Nemusí být onen prostor mnohem větší, aby mohl pojmout nepřetržitý pohyb Kosmu a aby se pohybovaná věc pro nedostatek místa nestísnila a nepřestala se pohybovat?“

Asklépios: „Vskutku velký musí být ten Prostor, Trismegiste.“

Hermés: „A jaké povahy musí být, Asklépie? Nemusí být opačné povahy než Kosmos? A opačné povahy než tělo je nehmotné… Prostor je předmětem myšlení, ale ne ve stejném smyslu jako Bůh, neboť Bůh je předmětem myšlení především pro (Jeho) sebe, ale Prostor je předmětem myšlení pro nás, ne sám pro sebe.“[32]

Tato pasáž tedy dokládá typ „trojičního“ myšlení, s nímž se setkáváme již u Plótína, zde však mnohem explicitněji, neboť se jedná o jakousi metafyzickou a dialektickou verzi topologické triangulace, kterou ve své verzi ve svém modelu používají Bounias[33] a Krasnoholovec[34]. Mezi Plótínovou ternární strukturou a strukturou v Hermetice je však pozoruhodný rozdíl: zatímco u Plótína jsou třemi zásadními objekty, které se mají na zřeteli, Jedno, Intelekt a Světová duše, zde jsou hlavními objekty, které se mají na zřeteli, triáda Theos, Topos a Kosmos (Θεος, Τοπος, Κοσµος), respektive Bůh, Prostor a Kosmos.

Důsledky tohoto druhu analýzy jsou hluboké a dalekosáhlé, neboť naznačují, že za určitými typy metafyzických textů, zejména za těmi, které naznačují triádové struktury, se skrývá mnohem hlubší topologická metafora, kterou mají tyto texty kódovat a předávat. Naznačují, že všechny takové texty jsou schopny hluboké topologické analýzy a že ve skutečnosti nemají vůbec nic společného s metafyzikou v konvenčním filosofickém nebo teologickém smyslu. Naznačují také, jak se k tomuto procesu přidávají další a další diference, které vysvětlují vznik fyzikálního stvoření, že existuje fyzikální důvod fenoménu světové mřížky. Naznačují, že vzhledem k tomu, že fyzikálním médiem je samotný kámen mudrců, který vytváří (stvořuje) a přetváří (transmutuje) informace, spočívá účel světové mřížky a její konstrukce jedna z „alchymistických architektur“, monumentální manipulace a inženýrství samotného média, neboť koneckonců podle antického názoru opět vše pochází z onoho ničeho a je mnohorozměrné nic, přímo spjaté se vším ostatním.

Jinými slovy, v těchto metafyzických a náboženských textech se díváme na hlubokou topologickou a fyzikální metaforu. Díváme se na pokleslé dědictví velmi prastaré a velmi sofistikované vědy.

S touto „topologickou metaforou“ v ruce se vraťme do Angkor Vatu a podívejme se blíže na další aspekty hinduistické kosmologie, které tato velkolepá a složitá kamenná stavba připomíná. Jeden z mnoha kamenných reliéfů v Angkor Vatu zobrazuje hinduistickou kosmologickou koncepci zvanou „Rozbouření Mléčného oceánu“ pětihlavým hadem nágou Vásukim.[35] Na jedné z desek zobrazujících Vásukiho se jeho dlouhé tělo svíjí kolem hory Mandera.[36] Hora Mandera je zase jednou ze čtyř hor, které v hinduistické kosmologii obklopují horu Meru.[37] Tyto hory jsou, podobně jako „prapůvodní mohyla“ egyptského Zep-Tepi neboli „počátek času“,[38] prvotními horami hinduistické kosmologie.

Sám Višnu se nachází nad touto horou, svírá Vásukiho tělo dvěma ze svých čtyř rukou „a zdá se, že kontroluje nebo řídí jeho pohyb“.[39] Vásukiho z jedné strany jeho dlouhého těla svírá asura neboli „vysoce postavený démon“[40] a z druhé tři bohové a 85 dévů „nižšího postavení“.[41] Mezi nimi je zavěšen Višnu, který svírá Vásukiho uprostřed svého těla svinutého kolem hory Mandera, jako by dohlížel na toto vesmírné přetahování, zatímco hora Mandera „je protichůdnými silami dévů a asurů roztáčena, nejprve na jednu stranu, pak na druhou“.[42]

Jak toto roztáčení a protisměrné otáčení pokračuje, povstává z toho nakonec zpěněná hmota, „moře mléka“ nebo „Mléčný oceán“, z něhož se vystupuje Měsíc a další nebeská tělesa, po nichž následuje bohyně Lakšmí, Višnuova manželka.[43] Hora Meru a její čtyři podpůrné hory, včetně hory Mandera, jsou horami ve „středu světa“,[44] a tak z jejich „roztáčení“ vzniká působením rotace fyzický svět – z víření.

Jde o hlubokou metaforu opět výrazně související s fyzikou, neboť se zde naznačuje, že jednou z klíčových metod, jak věci vznikají z prvotního nic a jak se od sebe odlišují, je složitý systém rotace a protisměrné rotace. Dokonce i „Mléčné moře“ má hlubokou fyzikální analogii v „moři kvantového toku“ nebo „energii vakua“, v moři prázdnoty časoprostoru, které je v kvantové teorii doslova překypuje obrovským energetickým potenciálem a podle některých verzí této teorie je zpřístupněno vznikem rotujících systémů.[45] Podle nich jsou samotné částice pouze rotující systémy s tímto jinak nehybným mořem energie a každý, kdo je obeznámen s rozsáhlou kvantově mechanickou částicovou „zoologickou zahradou“, ihned pochopí, že jednotlivé skupiny částic se rozlišují mimo jiné podle jejich spinu nebo rotace.

Za zdánlivě iracionálními náboženskými a mytologickými obrazy se opět skrývá hluboká metafora velmi současné a sofistikované fyziky. Tyto postřehy stojí za srovnání s postřehy Hancocka a Faiie, kteří při pohledu na kamenné reliéfy Rozbouřeného Mléčného oceánu v Angkor Vatu spatřili ještě jiný fyzikální proces.

Existuje kosmologický proces, který tomu odpovídá: precese – pomalé, cyklické kývání zemské osy, které neúprosně mění polohu všech hvězd na obloze a posouvá „vládnoucí“ souhvězdí, které spočívá za Sluncem za úsvitu při jarní rovnodennosti. Právě tento proces je podle Giorgia de Santillana a Herthy von Dechend v jejich přelomové studii Hamletův mlýn[46] předmětem celé rodiny mýtů, které k nám přicházejí z nejodlehlejšího starověku. Jedním z těchto mýtů je podle nich i Rozbouřený Mléčný oceán.

Velkým přínosem díla Hamletův mlýn pro vědu je důkaz, který předkládá – přesvědčivý a zdrcující –, že dávno před předpokládaným počátkem historie civilizovaného lidstva v Sumeru, Egyptě, Číně, Indii a Americe, lidé, kteří mohli být jen vysoce civilizovaní, chápali precesi a mluvili o ní přesným odborným jazykem. Prvotní obraz, který tito dosud neznámí archaičtí astronomové používali, „mění světelnou nebeskou sféru v obrovský a složitý stroj. A jako mlýnské kolo, jako žentour, jako vír, jako žernov se tento stroj donekonečna otáčí a otáčí.“[47]

Ale vzhledem ke všemu, co jsme dosud slyšeli, ani odpověď de Santillany a von Dechenda ani Hancocka a Faiie není dostatečně hluboká a úplná. To, co jsme dosud zaznamenali, je, že tyto mytologické kosmologie jsou metafory fungující na třech odlišných úrovních:

1. na nejhlubší úrovni topologické metafory samotného fyzikálního média a jeho „analogických“ informačně-tvůrčích vlastností;
2. na méně hluboké úrovni fyzikální metafory vzniku stvoření, z částic, z obrovského oceánu či moře kvantového toku, jehož vznik je popsán na základě rotace;
3. podobně, na méně hluboké úrovni, takto fyzikální metafory astronomického soustrojí precese.

S ohledem na to můžeme navrhnout následnou tezi týkající se alchymické architektury světové mřížky: každá teorie světové mřížky, která bere v úvahu pouze jeden z těchto aspektů, je teorií neúplnou.

Existuje však ještě jeden poslední aspekt kosmologie, který se dochoval zaznamenaný v angkorské válce, a ten je třeba prozkoumat a nadto je ze všech nejkontroverznější.

Hancock a Faiia si kladou významnou otázku: proč se v Gíze a Angkor Vatu – a jak uvidíme, i v dalších stavbách světové mřížky – věnuje taková pozornost astronomickému fenoménu precese a proč tak fascinuje? Precese byla jak pro Egypťany, tak pro stavitele Angkoru prakticky nesmrtelným věčným nebeským strojem. V souladu s tím byla precese jak v hinduistických kosmologiích zobrazených v Angkor Vatu, tak v náboženské kosmologii vzdáleného Egypta prostředkem k „ovládnutí oblohy“ a jejích nesmrtelných procesů. Jejím pochopením mohl zasvěcenec získat nesmrtelnost.[48] Tento strojový charakter nebeského prostředí byl jinými slovy chápán také jako brána k nesmrtelnosti. I když se to může modernímu čtenáři zdát jako úlet nejčistší mytologické fantazie a představivosti, hinduistická kosmologie – tak krásně zobrazená na kamenných rytinách v Angkor Vatu – obsahuje také klíč, neboť v „Rozbouřeném Mléčném moři“ vzniká nektar nesmrtelnosti,[49] důležitý klíč k hlubší fyzice, která se skrývá za světovou mřížkou.

Na tomto místě však stojí za zmínku, že právě takovou „hlubší fyziku“ naznačuje hinduistická kosmologie, neboť tento svět – svět našich tří dimenzí, našich smyslů a vjemů – nepovažuje vůbec za skutečný, ale spíše za zlověstný druh hry na virtuální realitu, v níž jsme všichni hráči, za složitou a lstivou iluzi schopnou zmást i ty nejdůkladnější empirické testy – za masovou halucinaci nadanou mimořádnou hloubkou a silou, jejímž cílem je odvrátit duše od přímé a úzké cesty probuzení, která vede k nesmrtelnému životu.[50]

Tento názor je implikován „topologickou metaforou“, kterou jsme zmínili v souvislosti s dílem Hermetica, a ve světové mřížce má ještě jednu inkarnaci, neboť „se synchronicitou, která se jeví zvláštní každému, kdo studoval mystéria Střední Ameriky“, pojmenovali hinduisté tuto halucinaci májá.[51] Jak nakonec zjistíme, souvislosti jsou skutečně mnohem hlubší než jen pouhý pojem a označení.

Kromě „hluboké fyziky“, kterou to vše naznačuje, se pod zemí Angkor Vatu skrývá také „hluboká historie“ svědčící o starobylosti nejen kosmologických názorů véd, ale i o umístění samotného místa. Hancock a Faiia poznamenávají, že hinduistická tradice přisuzuje velkou starobylost skutečnému obsahu véd, které byly původně bráhmanskými kněžími předávány po tisíce let jako ústní tradice před jejich kodifikací do podoby knih, jak je známe dnes. Ani zde však toto ústní předávání není hinduistickou tradicí chápáno jako původní předání, nýbrž jako „převyprávění“ po předchozím věku pohrom a katastrof. Toto dílo převyprávění dřívější tradice bylo dílem sedmi rišiů neboli sedmi mudrců, kteří přežili předchozí kataklyzma a „jejichž přáním na počátku nového věku … bylo chránit vědění, které zdědili jako posvátnou výsadu od svých předků z předchozího (sic) věku“.[52] Viděno z jiného úhlu pohledu, to, co rišiové představují, je elita, která přežila katastrofu a dělá to, co dělají za takových okolností všechny takové elity: snaží se uchovat vědění, které umožnilo předchozí vysoký stav civilizace, aby v budoucnu dosáhla podobného rozvoje.

Není tedy divu, že „u všech hlavních chrámů Angkoru se objevují podobné stopy – že totiž byly vystavěny přímo na vrcholu dřívějších staveb, které mohly být zase postaveny na místech starších staveb datujících se do období, kdy souhvězdí Draka, které samo o sobě představuje velkého vesmírného hada, vyšlo při jarní rovnodenností v roce 10500 př. n. l.“[53]

Tato činorodost přeživší elity je v hinduistické tradici zakódována ještě jedním zajímavým způsobem, neboť řada Višnuových inkarnací následuje po kataklyzmatu nazývaném pralája, kterým je, což je zajímavé, nejčastěji povodeň ničící svět. V hinduistických kodexech se bezvýhradně uvádí, že Višnuovým cílem při každé z těchto příležitostí bylo právě zachránit část vědomostí „nashromážděných předpotopními civilizacemi“ a zajistit jejich předání budoucím generacím.[54]

Jaká elita se však podle Hancocka a Faiiaové na této činnosti podílí?

Časový rozměr stále mnohé zahaluje: 10500 let př. n. l. je astronomické datování půdorysu pyramid a Sfingy; 2500 let př. n. l. je astronomické datování uspořádání šachet Velké pyramidy (podpořené nezpochybnitelnými archeologickými důkazy o intenzivní činnosti v Gíze kolem roku 2500 př. n. l.); 10500 let př. n. l. je astronomické datování půdorysu chrámů nágů v Angkor Vatu, přičemž nesporné archeologické důkazy ukazují, že celý komplex památek v Angkoru byl postaven před více než čtyřmi stoletími – v letech 802 n. l. a 1220 n. l.

Jaký mocný společný zdroj vysokého vědění a jaká sdílená duchovní idea; sestupující jakým podzemním proudem, mohla být dostatečně globální v projevech, dostatečně stará a dostatečně trvalá, aby měla tak hluboký vliv na kulturu Egypta kolem roku 2500 př. n. l., a o 3500 let později na kulturu Khmerů v Kambodži mezi devátým a třináctým stoletím n. l.[55]

Jejich odpověď je jednoduchá a důmyslná a věrná textovým a mytologickým tradicím reprezentovaným různými místy, v jejichž kulturách se vyskytují.

Jaký by mohl být lepší kandidát na mistra hry, jejímž cílem je nesmrtelnost, než byli Horovi následovníci, Šemsu Hor, nebeští architekti, vládci magie, počtáři hvězd – o nichž se ve starověkých textech říká, že přišli do Egypta v Prvním čase?[56]

K Horovým následovníkům, Šemsu Hor, je třeba poznamenat, že tato „dobrá“ elita – ať už ji nazýváme Horovými následovníky nebo „Bratrstvem sedmi rišiů“ či „Společností inkarnací Višnua“ – že jde jen o část příběhu. Existuje ještě jiná elita, či elity, „špatná“ či „zlá“, která, ačkoli plně disponovala stejným věděním, měla poněkud jiné cíle a plány na využití památek světové sítě.

Prozatím jsme si všimli podivné anomálie u prvních testů vodíkové bomby, kdy se objevily vyšší hodnoty, než se očekávalo, podivného umístění nacistických sídel na souřadnicích světové sítě, činnosti elit umisťujících starověké stavby do astronomických linií a jejich polohování podle hlavního poledníku procházejícího Gízou. V hermetických a hinduistických textech a kosmologiích jsme zaznamenali přítomnost hluboké a důkladně propracované „topologické metafory“ fyzikálního prostředí, tedy struktury časoprostoru. A nakonec jsme nemohli nevidět vytrvalost a nepřetržitou činnost těchto elit po dlouhá tisíciletí, o čemž svědčí přetrvávající kulturní památky z dávných dob.

∴

---

Z připravované edice věnované dílům Josepha P. Farrella.

---

[1] Carl P. Munck: Whispers From Time: The Pyramid Bible. Internet Marketing NW, Bellevue 1999, str. 80.

[2] Česky např. Nikola Tesla a jeho tajné vynálezy. Citadella, Praha 2012; Tajný vesmírný program v Antarktidě. Fontána, Praha 2021; Templáři a tajemství Kryštofa Kolumba. Grada, Praha 2012.

[3] Česky např. Otisky božích prstů. Columbus, Praha 1998; Boží mágové. Metafora, Praha 2016; Hledání nadpřirozena. BB art, Praha 2007; Smutná noc. Talpress, Praha 2019; Velká hra dějin. Odhalení tajemných pravidel světa. Anag, Praha 2016; Velké záhady. Mýty a mystéria. Svoboda, Praha 1995.

[4] Alexander Thom (1894-1985), inženýr, mistr zeměměřič a statistik, byl v letech 1945-1962 profesorem inženýrství v Oxfordu. Před padesáti lety publikoval v časopise Královské statistické společnosti slavný článek, kterým rozpoutal velkou polemiku. Uvedl, že naši dávní předkové používali standardní a úžasně přesnou míru, tzv. megalitický yard, ke stavbě Stonehenge a stovek dalších megalitických památek po celé severní Evropě a k jejich zaměření jakožto měsíčních observatoří. Srv. např. Edmund Sixsmith: The megalithic story of Professor Alexander Thom. Significance, červen 2009, viz https://rss.onlinelibrary.wiley.com/doi/pdf/10.1111/j.1740-9713.2009.00368.x.

[5] Joseph Norman Lockyer (1836-1920), anglický astronom, s Pierrem Janssenem objevil při spektroskopickém zkoumání Slunce prvek helium. Byl zakladatelem a přispěvatelem vlivného vědeckého časopisu Nature. Obrovské diskuse vzbudila jeho kniha Dawn of Astronomy z roku 1894, v níž na základě studia egyptských pyramid a megalitického památníku Stonehenge tvrdil, že dávné civilizace měly mnohem větší astronomické znalosti, než se soudobí Evropané domnívají (na konci 19. století) a že jsou tyto znalosti zakódovány ve starověkých stavbách a megalitech. Položil tak základy nového oboru archeoastronomie.

[6] Nikolaj Kozyrev (1908-1983) byl sovětský astronom a astrofyzik. V roce 1931 začal pracovat v Pulkovské observatoři nacházející se jižně od Leningradu. Byl považován za jednoho z nejslibnějších astrofyziků v Rusku. Kozyrev se stal obětí stalinských čistek v Pulkovské observatoři. Začalo obviněním nespokojeného absolventa, v jehož důsledku většina zaměstnanců hvězdárny zemřela.

Kozyrev byl zatčen v listopadu 1936 a odsouzen na 10 let za kontrarevoluční činnost. V lednu 1941 byl odsouzen na dalších 10 let za „nepřátelskou propagandu“. Během věznění směl pracovat v zaměstnáních inženýrského typu. Díky podpoře svých kolegů dosáhl v prosinci 1946 předčasného propuštění z vazby. O jeho uvěznění se zmínil Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag: 1918-1956 (Academia, Praha 2011). Během internace se Kozyrev pokoušel pokračovat v práci na čistě teoretické fyzice. Zabýval se problémem zdroje energie hvězd a v tom ohledu formuloval i teorii. Ve své izolaci však nevěděl o objevu atomové energie. Po svém propuštění odmítl uvěřit teorii, že v nitru hvězd probíhá atomová fúze.

[7] Graham Hancock and Santha Faiia: Heaven‘s Mirror: Quest for the Lost Civilization. Crown Publishers, Inc., New York 1998, str. 116.

[8] Tamtéž, str. 119.

[9] Tamtéž.

[10] Joseph Farrell: The Cosmic War: Interplanetary Warfare, Modern Physics, and Ancient Texts, str. 105n.

[11] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 152-153.

[12] Srv. René Schwaller de Lubicz: Symbol a symbolika: Starý Egypt, věda a evoluce vědomí. Malvern, Praha 2019.

[13] Tamtéž, str. 126.

[14] Tamtéž, str. 133, viz rovněž str. 131-132.

[15] S tímto tradičním datem jsou obrovské problémy a máme důvod domnívat se – na základě geologických důkazů –, že Sfinga je přinejmenším o několik tisíc let starší než toto datum, respektive než dynastický Egypt.

[16] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 128.

[17] Další poznámky k symbolice hada v této souvislosti viz Joseph Farrell: The Cosmic War, str. 327-330; 347-348. Je třeba říci, že had byl často také symbolem planety Mars.

[18] Tamtéž, str. 174. Had se tak v Egyptě stává přirozeným symbolem posvátné královské moci a faraonova koruna nese rozepjatou kápi kobry. I to je paralelou k hinduistickým nágům neboli kobřím králům, nadpřirozeným bytostem považovaným za bohy, avšak vládnoucích na zemi (srv. Hancock a Faiia, str. 134, 136). V buddhistických textech jsou jako nágové označovány podivné polobožské bytosti, které dle popisu mají vypadat jako obrovští hadi (kobry) většinou s jednou hlavou, i když občas jsou popisováni i jako vícehlaví tvorové. Dožívají se vysokého věku několika tisíc let jako dévové a jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Nága nebo mahánága, „velký nága“, se v buddhismu také užívá jako synonymum označující významnou bytost, takto Buddhu a další mudrce, kteří došli vysvobození z neustálého koloběhu znovuzrozování.

[19] Srv. Hanock and Faiia, op. cit., str. 174.

[20] Arthur Conan Doyle: Znamení čtyř. Josef Hokr, Praha 1926.

[21] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, citace z Rooneyho díla Angkor, str. 52.

[22] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 137.

[23] Nun, „nehybné vodstvo“, původně Niu nebo Nu, tj. „Vodnatý“, je staroegyptský bůh reprezentující v mytologii prvotní pravodstvo či praoceán.

[24] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 137.

[25] Atum, též Item, Tem nebo Temu, „Úplný“ či „Neexistující“, také „Veškerenstvo“ nebo „Nerozlišené“, „Všechno“ nebo „Nic“, „lze jej spojovat s motivy úplnosti, dokončení, ale také dokonání a neexistence“. Podle dochovaných starověkých egyptských textů zplodil Atum své první potomky, bohy Šu a bohyni Tefnut, pomocí masturbace.

[26] „Božstvo“ ani „bohové“ neodpovídá úplně přesně pojmu neter (nuteru), ntrw, je třeba zvažovat i jeho esoterní či okultní význam. Nejsou to neživé idoly jako spíše obrazy či reflexe něčeho většího Nespatřitelného.

[27] W. J. Wilkins: Hindu Mythology. Heritage Publishers, New Delhi 1991, str. 116, citace z díla Padma purána.

[28] M. Chakravarti: The Concept of Rudra-Śiva through the Ages. Motilal Banarsidass, Delhi 1994, str. 137-138.

[29] Srv. Ch. Singh et al. Śiva, The Greatest God. Crest Publishing House, New Delhi 2005, str. 94-96.

[30] Tamtéž, str. 94.

[31] Joseph P. Farrell: The Giza Death Star Destroyed. Adventures Unlimited Press, Kempton 2005, str. 222–245.

[32] Libellus: 1–6b, Hermetica, přel. Walter Scott, sv. 1, str. 135, 137.

[33] Michel Bounias, člen poradního sboru časopisu Spacetime & Substance, autor pozoruhodných studií zaměřených na pochopení konstituce reálného prostoru, které vrhají světlo na organizaci prostoru uspořádaného jako matematická mřížka topologických koulí – základních prvků reálného prostoru. Zkoumal strukturu prostoru a substrukturu koulí, fraktálnost reálného prostoru odvozenou z prvních submikroskopických principů a specifikoval původ hmoty, náboje a polí a odhalil, jak se projevují v prostorové teselové mřížce. Teselace je proces, pomocí něhož se obecný polygon převádí na nepravidelnou trojúhelníkovou síť.

[34] Volodimir Krasnoholovec, ukrajinský fyzik působící v kyjevském Ústavu fyziky při Národní akademii věd, se zabývá výzkumem kvantové fyziky a inertonovým polem obklopujícím pyramidy. Inertony jsou teoretické částice setrvačné síly a jejich proudění prý vzniká při jakémkoli pohybu atomů v prostoru.

[35] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 141.

[36] Vásuki je v hinduistickém a buddhistickém náboženství hadí král. Je popisován jako ten, kdo má na hlavě drahokam zvaný nagamani. Manasa, další nága, je jeho sestra. Vásuki je Šivův had. V čínské a japonské mytologii je znám jako jeden z „osmi velkých dračích králů“. Hadí kámen, známý také jako zmijí kámen, hadí perla, černý kámen, hadí kámen nebo nagamani, je zvířecí kost nebo kámen používaný jako lidový lék na hadí uštknutí v Africe, Jižní Americe, Indii a Asii.

[37] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 141.

[38] Srv. Ivo Wiesner: Do ráje projdeš peklem. Zep-Tepi, počátek časů. AOS Publishing, Ústí nad Labem 2013. Dále viz Hendrik G. Dirker: Zep Tepi: The First Time. Astrolink 2003; Hendrik G. Dirker: Zep Tepi: The Conclusion. Hendrik Dirker 2007; Hendrik G. Dirker: Zep Tepi: PoleShift (manuscript). Kindle Edition 2016.

[39] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 141-142.

[40] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 141.

[41] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 142.

[42] Tamtéž.

[43] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 143.

[44] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 144.

[45] Srv. Joseph P. Farrell: SS Bratrstvo zvonu. Horus/Volvox Globator, Brno/Praha 2011.

[46] Giorgio de Santillana and Hertha von Dechend: Hamlet’s Mill: An Essay Investigating the Origins of Human Knowledge and Its Transmission Through Myth. Gambit, Boston 1969.

[47] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 144.

[48] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 144-145.

[49] Tamtéž, str. 145.

[50] Tamtéž, str. 157.

[51] Tamtéž, str. 157. Od indo-íránské májá, „obdobný“, až k avestánské májá s přibližným významem ve smyslu „zázračná síla“ nebo nejistým etymologickým významem odvozeným od slovního kořenu maj, „vyměnit“, nebo od slovního kořenu má, „měřit“.

[52] Tamtéž, str. 159, citace z díla Lockamanya Bal Ganghadar Tilak: The Artic Home in the Vedas. Poona, 1956, str. 420.

[53] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 159.

[54] Tamtéž, str. 155.

[55] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 163.

[56] Hancock and Faiia: Heaven’s Mirror, str. 162-163. Srv. rovněž Graham Hancock: Boží mágové. Metafora, Praha 2016.