Cíl, nikoli cesta

104
Eric Kurlander: Hitlerova monstra. Třetí říše a nadpřirozeno

Eric Kurlander: Hitlerova monstra. Třetí říše a nadpřirozeno

592 stran, Academia, Praha 2021, vydání první, flexi
ISBN 9788020031235

Eric Kurlander (*1973) je profesorem historie na Stetson University a specializuje se na moderní německé dějiny a zejména nacistickou éru. První jeho knihou byla The Price of Exclusion: Ethnicity, National Identity, and the Decline of German Liberalism, 1898-1933 (Berghahn, 2006). V lednu 2020 vyšla česky druhá Kurlanderova kniha z roku 2009, a to Život s Hitlerem. Liberální demokraté ve Třetí říši (Academia). Zatím poslední, rozsáhlejší dílo (2017) nese název Hitlerova monstra. Třetí říše a nadpřirozeno a byl za něj v roce 2019 nominován na Bookseller/Diagram Prize for Oddest Title of the Year.

Kniha je rozvržena do tří částí, každá se třemi sekcemi, ta první, úvodní (str. 41), pojednává Supranaturalistické kořeny nacismu. Árijskogermánské náboženství, hraniční vědy a rakousko-německé okultistické obrození 1889-1914. Kurlander vysvětluje, že onen „obrovský rezervoár idejí – bezpočet představ, debat a praktik, o nichž pojednává tato kniha – [se rozhodl nazvat] supranaturalistickým myšlením…“

John Williamson: ilustrace ke knize Richard Marsh: Brouk (Skeffington & Son, London, 1897)

V podstatě šlo o způsob, jak zkombinovat archaické náboženské světonázory s modernou: rolnickou romantiku[1] s velkým průmyslem, návrat bohů s technickou dokonalostí, magii s vědou.[2] Mám ovšem dojem, že autor přidává do svého výčtu okultní agendy spojované s nacismem i ty koncepty, které jsou s jistotou poválečné a nemají téměř žádné okulturní, tedy ani literární opodstatnění (str. 29) – jedná se o zombie (nevím, proč v textu je „zombies“?) –, jež snad má jakýsi předobraz u H. P. Lovecrafta v povídce Herbert West: Reanimátor (1922), třebaže se v té době mýtus zombie překrýval s folklorem ghúlů, ale teprve až v šedesátých letech došlo po filmovém počinu režiséra George Romera Night of the Living Dead k nebývalému masovému rozšíření konceptu zombie v popkultuře.[3] Stejně tak „mimozemští parazité“ nedoznali v literatuře před rokem 1945 kromě pár výjimek přílišného rozšíření – zmínit lze jen hororovou novelu Richarda Marshe Brouk z roku 1897, jíž předcházela podobná kniha Parazit z roku 1894, autorem byl slavný Arthur Conan Doyle a zakládala se na sugestivní kontrole mysli; stejný podtext zaznívá i v Drákulovi Brama Stokera z roku 1897.

Je to dost důležitá partie, neboť se vlastně hledá zásadní definice monstrosity. Monstra ztělesňují společenské úzkosti a formu diskurzu, ve kterém lidé o těchto úzkostech hovoří. Pokaždé, když se monstrum znovu objeví, stává se něčím novým a specifickým – vyjadřuje úzkosti daného okamžiku. Nabízí se např. tato filiace: Frankenstein – Nosferatu – Golem – mumie – Morlokové – pan Hyde – Godzilla – zombie – UFO – Alien – Demogorgon – Thanos – Devianti (generál Kro a soudce Arishem) atd.

Soudce Arishem

Ve druhé sekci (od str. 90), nazvané Od Společnosti Thule k NSDAP. Utváření nacistické supranaturalistické obrazivosti, 1912-1924, se poukazuje na stále se rozšiřující paletu německých nacionalistických mýtů a lidových příběhů. Trochu zarazí, že Kurlander jako vědec napíše tuto větu, v níž nadto použije vágní slovo ohrazené závorkami:

„Ve srovnání s francouzskými a britskými pohádkami byly příběhy bratří Grimmů svým vyzněním násilnější, fantastičtější a (pravděpodobně) rasističtější.“

Vypadá to, jako by k němu veškerá jungiánská literatura se svými studiemi pohádek vůbec nedolehla, protože ho udivuje:

„Líčil se v nich svět plný nadpřirozených monster – vystupovali v nich čarodějové a čarodějnice pojídající lidi, pletichářští kouzelníci, zlovolní Židé, pomstychtiví duchové, zvířata, která se uměla proměňovat v jiné tvory, démoni chtějící ovládat druhé, i samotný ďábel.“

Nalezení pozitivního významu oněch „jevů“ – personifikací, transformací, fází duševního vývoje atd. – se zřejmě americké touze po úspěchu a zásadnímu odmítnutí odhalovat vlastní nedostatky z hrůzy před znevážením a veřejného zostuzení zcela vymyká možnostem takového „politicko-literárního zkoumání“.[4]

Henry Fuseli: Noční babizna na čarodějném reji

Pak tedy čteme:

„Spolu s tímto zájmem o folklor, mytologii a alternativní náboženství se objevila i nová fascinace vlkodlaky a čarodějnicemi; ti začali být chápáni… stále více jako pozitivní postavy.“

Nebo:

„Tisíce příslušníků střední třídy v Německu proudily na horu Brocken, kde se v Goethově Faustovi slavila Valpuržina noc.“

Jenže totéž u nás vidíme (po roce 1989) každou filipojakubskou noc při pálení čarodějnic – kdo se postavil na vysoký vrch a rozhlédl se po okolí, viděl takových ohňů tisíce nemluvě o počtu lidí…

A co neustále narůstající a bobtnající filmová vlna superhrdinů z dílny DC Comics (mj. Superman, Batman, Wonder Woman, Green Lantern, Flash, Aquaman, Hawkman, Hawkgirl, Green Arrow, Black Canary a Martian Manhunter, Justice League a Teen Titans) a Marvel Comics (mj. X-Men, Avengers, Captain America, Guardians of the Galaxy, Indestructible Hulk, Iron Man, Wolverine, Spider-Man, Thor, Black Widow, Captain Marvel, Daredevil, Fantastic Four, Iron Fist, Loki, Magneto, The Punisher, Winter Soldier atd.)? O čem svědčí tato nutkavá potřeba globálního obecenstva nechat se unášet filmovými divy a magií těchto filmů? Patrně – jak si můžeme dovolit tvrdit – to vše předchází Merežkovského Čtvrtou říši…

Die Welteislehre

Na obálkách časopisu Magazine of Science Fiction & Fantasy je po jednotlivých číslech a ročnících nejlépe vidět, jak se angloamerické scény od konce sedmdesátých let začal zmocňovat duch nazývaný fantasy. Kraloval tam, a posléze po celém světě, dlouhá desetiletí, třebaže se nyní zdá, že dochází postupně k útlumu a vynořují se nová nosná témata.

Už tři desítky let před první světovou válkou došlo kromě oživení zájmu o okultně-zednářské řády, o astrologické a spiritualistické praktiky s novopohanským náboženstvím, rosikruciánstvím, o parapsychologické experimenty, vykladače tarotu, mytologii, teosofii či ariosofii, tisíce Němců houfně docházely na nejrůznější seance, přednášky, kursy, navštěvovaly okultně zaměřená knihkupectví, zásobovaná masově konzumentským esoterním knižním trhem.[5]

Srovnáme-li porevoluční okultní obrození v Čechách, vidíme v mnoha ohledech podobné rysy, a tato frenetická doba trvala až do prvního, resp. druhého tzv. Klausova balíčku, které přeťaly hlavní okulturní kořeny a ponechaly již toliko nepatrné vlášení, z nichž dnes živoří pár ojedinělých pravokořenných výhonků, obrostlých prstencem jalových vyběhlíků esoterního konzumu…

Ariosofové a další völkisch-esoterické skupiny si byly vědomy mnoha podobností, které existovaly mezi jejich poválečnými naukami a nacionálním socialismem po roce 1919. Lanz von Liebenfels a jeho poválečný vydavatel Herbert Reichstein trvali na tom, že nacistická ideologie je ryzím projevem předválečného rakousko-německého okultního milieu. Rudolf von Sebottendorff zase tvrdil, že nacistická strana byla přímým výhonkem jeho ariosofické Společnosti Thule:

„Byli to lidé z Thule, k nimž se Hitler dostal hned zpočátku, a byli to lidé z Thule, kteří jako první spojili své síly s Hitlerem.“[6]

Guido von List

Když Hitler v květnu 1913 utekl z Vídně do Mnichova, protože se chtěl vyhnout službě v rakouské armádě, přesunuli se tam s ním i zástupci völkisch-esoterického hnutí: Guido von List, Jörg Lanz von Liebenfels, Franz Hartmann, Rudolf Steiner, Hanns Hörbiger a Karl Maria Wiligut – všichni Rakušané.

Počínajíc posledními lety vilémovského císařství až do prvních poválečných let vzniklo velké množství různých ariosofických frakcí. Rudolf von Gorsleben založil Společnost pro Eddu (Edda-Gesellschaft), která pokračovala v Listově výzkumu starých germánských run. Slezský okultista Herbert Reichstein vydával Listovy spisy a získal mu čtenáře v Berlíně. Saský ariosof a astrolog Rudolf von Sebottendorff se přestěhoval do Mnichova a stal se spoluzakladatelem Společnosti Thule.[7] V Sasku sídlil Germánský řád (Germanenorden) Theodora Fritsche, ariosofické společnost s okultními rituály a bizarní hraničně-vědeckou teorií o „základních rasách“. Po jeho založení se rozhodl vytvořit pracovní skupinu Svaz říšského kladiva (Reichshammerbund), která měla nastartovat „árijskogermánské“ náboženské obrození, které by se zakládalo na „germánské nadřazenosti nad ‚nižšími pracujícími rasami‘“. Němci ve snaze řešit své sociální a duchovní potřeby se začali vrhat „do náruče nejstarších a nejprimitivnějších lidských iluzí slibujících splnění přání a krásnější budoucnost… [do] sféry magického světonázoru a pověr“.[8]

Až do té doby apolitičtí okultisté začali popisovat válku „jako kosmicky nutnou manifestaci procesů odehrávajících se mezi bytostmi světa duchů, světa démonů a duchů, kteří působí prostřednictvím lidí, když národy bojují jeden proti druhému“.[9]

Na počátku dvacátých let, v době největšího věhlasu Rudolfa Steinera, začali údajně jeho stoupenci používat výraz „spasitel Německa“, aby vyjádřili, jak budoucí generace budou jednoho dne na zakladatele antroposofie pohlížet. Obrovské naděje a očekávání, které antroposofové vkládali do Steinera, se týkaly vize duchovní obnovy, která by spasila Německo, a nakonec i celý svět. Podrobnosti této spásné vize byly vyloženy v četných dílech Rudolfa Steinera a rozpracovány v dílech jeho následovníků. Vycházejí z antroposofie, která se vyznačuje osobitou formou esoterické spirituality. Významná složka tohoto vyprávění o vykoupení, které vycházelo z charakteristické formy esoterické spirituality antroposofie, byla pojata výslovně rasově a etnicky.

Sebottendorff počátkem devadesátých let XIX. století pobýval v Egyptě a pak v Turecku, načež se vrátil do Německa, kde se dal dohromady se skupinou berlínských okultistů soustředěných kolem Magische Blatter, kde pracoval na rukopisu o magických amuletech a stal se rovněž expertem na astrologii, což ho počátkem dvacátých let vyneslo do pozice šéfredaktora časopisu Astrologische Rundschau Karla-Brandlera Prachta, stal se členem Fritschova Germánského řádu a v roce 1917 navštívil schůzi nové skupiny svatého grálu Walvater. Sebottendorff rozhodl, že tato skupina bude sponzorovat okultní časopis s názvem Runy. Během náboru nových členů se setkal se svou spřízněnou duší – Walterem Nauhausem, studovaným sochařem, fascinovaným „esoterní stránkou kabaly“, jakož i vírou Egypta a Indie. Na Nový rok 1918 se svým přítelem Walterem Deickem vytvořil diskusní skupinu, kterou nazvali Společnost Thule. Ta si zachovala všechny výhody svých předchůdkyň v podobě ariosofických organizací a propagovala „jedinečnou směsici okultně-mytologické výkladní skříně a přírodovědeckých teorií“ a slibovala utopickou budoucnost v posledních měsících apokalyptické války. Muži nosili bronzový špendlík zdobený svastikou a dvěma oštěpy, ženy pak zlatou svastiku.

Na str. 105 začíná podkapitola Od Společnosti Thule k NSDAP, kde se nejprve dočteme o vzniku Německé dělnické strany (DAP), okořeněnou historkou o tom, jak bavorský socialistický policejní komisař navštívil sídlo Thule a byl uvítán zpěvem ženských členek Společnosti, které se (po předchozím varování) ráno dostavily na hodinu sborového zpěvu a zazpívaly mu nacionalistickou hymnu. Zmatený policejní komisař se poté podle Sebottendorffa zeptal: „Co je tohle za sdružení?“ Na to mu Sebottendorff odpověděl: „To je sdružení pro zušlechťování [Höherzüchtung] germánské rasy.“

První ze Sebottendorffových kolegů, který rozpoznal potřebu nezávislého stranicko-politického protějšku Společnosti Thule, byl Karl Harrer, který v říjnu 1918 založil Politický dělnický kroužek spolu s Antonem Drexlerem, jehož cílem bylo přitáhnout nacionalistické příslušníky pracující třídy k völkisch hnutí. O dva měsíce později, 5. ledna 1919, se Drexler spojil s Harrerem, s ekonomem Gottfriedem Federem a s pravicovým básníkem Dietrichem Eckartem a založili Německou dělnickou stranu (DAP).

DAP zdědila zlostný antisemitismus a antikomunismus Společnosti Thule, fanatickou nenávist k demokracii a odhodlání svrhnout republiku. „Rozzlobení nacionalisté a ranění veteráni“, kteří vstoupili do DAP, „shlíželi s pohrdáním na civilní společnost, která byla uvězněna v životě pouze povrchních událostí, neschopna sdílet kvazináboženské zkušenosti vojáka, který se v nich dotkl transcendentna a věčnosti.“ Bojovníci interpretovali „prolévání krve na bitevním poli jako formu svatého přijímání, které z nich činilo apoštoly národa“.[10]

Karl Maria Wiligut

Když se Hitler chopil moci, nechal proutkaře, ať prohledají budovu říšského kancléřství, zda tam nepůsobí nějaké rakovinotvorné „smrtelné paprsky“, a Himmler zase nařídil svému okultistickému poradci Wiligutovi, aby vytvořil nejrůznější völkisch-esoterické runy a insignie.

Uprostřed této völkisch-esoterické kosmologie se objevila „fantastická postava spasitele, [který] jednal jako jakýsi psychologický pilíř držící pohromadě radikálně nacionalistickou zbroj“. Stranou 110 začíná oddíl nazvaný Hitler se chápe otěží.

Nacistický bojový pokřik před pivnicovým pučem 9. listopadu 1923 „obsahoval pojmy odvozené z Madame Blavatské a popularizované Theodorem Fritschem“. Ve stranické tiskovině se tvrdilo, že pokud by nacistická revoluce byla úspěšná, „hrůzná marxistická epizoda, ďábelský výtvor, výsledek zkřížení talmudického ducha a materialistického šílenství“ by zmizel, „ještě než by křesťansko-germánský světonázor v jednom rychlém okamžiku rozlomil okovy, jež byly ukovány za vlády temnoty“. „Věčný boj mezi Ormudzem[11] a Ahrimanem, mezi světlem a tmou, skončil opět vítězstvím slunce, jehož symbolem je pradávný árijský emblém spasení: svastika!“

Všichni völkisch vůdci uznávali potřebu sjednotit hnutí pod jediným vůdcem. Sebottendorff později přiznal, že Hitler si může připisovat plnou zásluhu na tom, že do NSDAP vnesl völkisch hnutí. „Němec potřeboval Führera, který by ho káral a napomínal, aby soustředil svůj pohled pouze na cíl, a nikoli na cestu.“[12]

Podle Rosenberga je nová mytologie XX. století „mýtem krve, která pod znamením svastiky spustila světovou revoluci. Znamená probuzení duše národa“ a byl zapálený myšlenkou prosadit tento biomystický koncept „duše národa“ jako motoru světové historie. Když apeloval na německou touhu po mýtu, věřil, že NSDAP musí vycházet z árijskogermánských náboženských a völkisch-esoterických tradic. Vykupitelský „mýtus krve“ a myšlenka „probuzení duše národa“ byla populární v celém poválečném völkisch prostředí. Ale žádná strana nebrala vážněji „svatou oběť“ mrtvých vojáků ani nevynaložila větší snahu vykoupit jejich smrt, reflektujíc „kosmologický impuls“ NSDAP „přetvořit svět úplně novým způsobem“. Nacistický dělnický představitel Robert Ley napsal, že živí i mrtví „nalezli cestu k věčnosti“, zakládaly se pro ně „svatyně cti“ (Ehrenhaine).

Hanns Heinz Ewers

Tito mrtví „nejsou skutečně mrtví…, nýbrž vstávají v noci ze svých hrobů a navštěvují nás ve snech“. Tímto způsobem nacisté přijali „dva miliony mrtvých Němců, kteří vešli do Valhaly duše národa“. Tím, že prohlašovali, že představují nemrtvé vojáky, se nacisté jevili víc v souladu s představou mystické „duše národa“, na níž mají podíl živí i mrtví, než tradiční konzervativci. Německý námořní důstojník, žurnalista a nacistický politik Ernst Graf zu Reventlow sepsal roku 1915 politizující brožuru Upír z kontinentu.[13] Literární ztvárnění, vedle Drákuly, nabídl pak v novele Upír Hanns Heinz Ewers,[14] třetí z této série napsané v roce 1921, pojednávající o proměně čarodějova učně Franka Brauna v upíra poté, co se napije krve své židovské milenky. Takto se již před válkou objevovaly různé brožury „vědecky“ dokládající existenci „nemrtvých“, např. Kriminolog uvádí: Upíři z pověstí Freda Karstena,[15] a ve válečných letech, zřejmě v důsledku prosakování agendy z konference ve Wannsee 20. ledna 1942 do nižších pater SS, napsal H. Schneider dobový pamflet Židovský upír vrhá svět do chaosu (Žid jako světový parazit).[16] Podrobněji v moderní době se magickými tématy v literatuře zabývá Robert Stockhammer ve své knize Magické texty: Návrat magie a literatury v letech 1880 až 1945.[17]

Hanns Heinz Ewers: Upír

Invokace živých nebo nemrtvých byla využívána i v negativním smyslu. Hitler, Himmler, Rosenberg a další přední nacističtí vůdci často hovoří o monstrech – démonech, ďáblech, upírech, mumiích – a dalších nadpřirozených magických entitách. Vysvětluje se tím částečně i nacistická posedlost „transformační schopností předávané z generace na generaci prostřednictvím krve“. A pro nacisty byla německá půda „prosáknutá nezapomenutelnou, hrdinskou krví mučedníků“, ať už padli v první světové válce, nebo byli členy strany během jejích „počátečních dob boje“, což jeden německý básník[18] [?] komentoval slovy, že německá půda byla stále „živa“ „krví mrtvých“. „Krev je život!“

Toto biomystické zaujetí krví lze dohledat i v Rosenbergově Mýtu dvacátého století. Připomeňme si, že ve filmu Friedricha W. Murnaua z roku 1921 Upír Nosferatu odplouvá na dvoustěžníku Empusa z Galazu do Wisborgu šest rakví s hlínou. Nosferatu, jenž se živí lidskou krví, sídlí v děsivých dírách, hrobkách a rakvích, jež jsou plné Bohem prokleté hlíny z časů černého moru. A kdo chce, najde v následující větě narážku na ziskuchtivost, lačnost po zlatě, jmění a penězích:

„Hrabě Orlok z Transylvánie si chce v našem malém městě koupit hezký dům. Na tom můžete vydělat slušné peníze. Chce to jen trochu námahy, kapku potu a možná malinko krve.“

Kontaktu s touto „kletou hlínou“ neodolal ve svém filmovém podání Nosferatu – Fantom noci ani režisér Werner Herzog, který do hlíny v rakvi aspoň strčil nohu. Biomysticismus destilovaný z Ewersovy Alrúny vsákl i do Drákulovy „hlíny pro botanické účely“, z jejíž „úrodnosti“ se má zrodit nový mutant – příští člověk.

Hitler to v Mein Kampf komentoval takto:

„Mám v úmyslu založit tisíciletou říši a každý, kdo mě podpoří v boji, je spolubojovník za jedinečně duchovní – téměř bych řekl božskou – tvorbu. V rozhodném okamžiku není rozhodujícím faktorem poměr sil, nýbrž zapojená duchovní síla.“

ASF 1947

Třetí sekce (od str. 135), Využívání Hitlerovy magie. Od výmarských hrůz po vize třetí říše, si všímá apelování nacismu na mysteriózní či démonické prvky v německém kolektivním nevědomí, zájmu o strašidelné věci, které oslovovaly generaci dobitou válkou, násilnostmi a sociopolitickým vykolejením. V roce 1947 publikoval německý spisovatel Willy Ley v populárním časopise Astounding Science Fiction osmistránkový článek s názvem Pseudověda v nacistickém Německu, což byl jeden z prvních publikovaných popisů nacistické hraniční vědy. Podle něj se Třetí říše často vyhýbala hlavnímu proudu vědy ve prospěch „magie“, o čemž svědčila „ochota Němců přikládat řečnění větší váhu než výzkumu a respektovat intuici víc než poznání“:

„Němec má sklon se uchylovat k magii, k určité nerozumné víře, již se snaží potvrdit cestou hysterie a fyzické síly. Samozřejmě ne každý Němec. A dokonce ani většina, ale mně se zdá, že procento lidí s touto inklinací je v Německu vyšší než v jiných zemích. Právě nápadně velká ochota Němců přikládat řečnění větší váhu než výzkumu a respektovat intuici víc než poznání napomohla tomu, aby se [nacisté] chopili moci.“

Filmová kritička Lotte H. Eisnerová analyzovala ve své poválečné knize Démonické plátno výmarský film[19] a v ní obvinila ze vzestupu nacismu právě „magii a zájem o tajemno, o temné síly, jimž byli Němci vždycky převelice ochotní se upsat“, jak to jasnovidně popsal Goethe v pachtu Fausta s Mefistofelem. A filosof Leopold Ziegler k tomu dodal:

„Německý muž je vrcholným příkladem démonického muže.“

„Je to propast, kterou nelze zaplnit, touhy, již nelze uspokojit, žízně, již nelze utišit.“ Jedním z nejvýznamnějších esoteriků Německa byl Ernst Schertel. Hitler měl v knihovně výtisk jeho Magie.[20] Tlustou čarou podtrhával pasáže jako: „Ten, kdo v sobě nenese démonské símě, nikdy neporodí nový svět.“

„Myšlenková paralýza“ šířící se v Německu mezi lety 1924 a 1929 „nebyla výhradně jen německá“. Za podobných okolností mohlo dojít k podobné „kolektivní paralýze“ i kdekoli jinde. Jenže v Německu došlo k jedinečné souhře mezi sociopolitickou krizí a supranaturalistickým myšlením.[21]

Jörg Lanz von Liebenfels

V roce 1909, když bylo Hitlerovi dvacet let, potkal Adolfa Lanze, vůdce jedné vídeňské okultistické skupiny. Lanz mimo jiné vydával časopis jménem Ostara … a nechal si říkat „baron Jörg Lanz von Liebenfels“. Lanzovo okultní společenství, Řád nových templářů, se vědomě inspirovalo hierarchií katolické církve. Volal po „vyhubení zvěrolidí a množení vyššího ‚nového člověka‘“. Prostředkem mělo být selektivní šlechtění, sterilizace, nucené práce, deportace „do pralesa mezi opice“ a dokonce vraždy. Lanz tento bizarní systém rasové mytologie nazval ariosofií. Zahrnoval množství výstředních představ, které se točily kolem myšlenky, že když autoři bible hovoří o andělech, mají na mysli „árijské reky“. Podle jeho bludů se méněcenné lidské rasy vynořily v dobách Atlantidy a Lemurie. Lanz odmítal myšlenku, že lidé pocházejí z lidoopů; jeho teorie pokládají lidoopy za zkažené lidi. Zvláštní zášť choval k Židům, Čechům a Slovincům. Tyto tři etnické skupiny podle něj vznikly mesaliancí árijců s lidoopy. Když se Hitler v roce 1913 přestěhoval do Mnichova, usadil se ve Schwabingu, čtvrti bohémů. Kromě toho, že se stýkal s dalšími výtvarníky, objevil myšlenky Alfreda Schulera a Ludwiga Derletha. Derleth zastával ještě podivnější názory než Schuler. Věřil, že Schulerovy seance jsou „rituály černé magie“, a jeho megalománie ho dovedla k sepsání proslulých Die Proklamationen (Prohlášení), v nichž upozorňoval na blízký příchod »Krista Nejvyššího vládce« (Christus Imperator Maximus). Tento spasitel světa, který se už blížil, požadoval „krví zocelené oddíly k dobytí planety“. Dobře známá je poslední věta z Die Proklamationen: »Vojáci, dávám vám v plen – tento svět!«[22]

Julian Strube: Vril. Eine okkulte Urkraft in Theosophie und esoterischem Neonazismus

Eckart byl posedlý myšlenkou, že se brzy objeví silný vůdce, který nejen navrátí Německu jeho bývalou velikost, ale učiní z Němců nejmocnější národ světa. Okamžitě ho upoutal Hitlerův potenciál a uvěřil tomu, že mladý rakouský kaprál je mesiášem, na něhož on i celé Německo čekali. Hitler nepocházel z vyšší nebo střední třídy, takže mohl mluvit k pracujícím jako jeden z nich. Jeho charisma a řečnický talent byly nesporné. Eckart věřil, že když on a další, kteří sdílejí jeho světonázor, poskytnou Hitlerovi dostatečnou průpravu, může se změnit v budoucího spasitele Německa. Eckart Hitlera pečlivě připravoval a zasvětil ho do celé řady okultních idejí a praktik. Seznámil ho se třemi esoterními spolky: společností Thule, Řádem vysokých armanů a Společností vrilu. Zde si Hitler osvojil okultní techniky koncentrace a vizualizace a rozvinul schopnost působit na události a lidi silou své vůle.[23]

Společnost vrilu odvozovala svůj původ od japonského spolku známého jako Řád zeleného draka. V době, kdy Karl Haushofer objevil tajné tibetské nauky,[24] existovaly v Tibetu čtyři náboženské tradice, z nichž jeho zvláštnímu zájmu se těšily hlavně tzv. žluté čapky nebo čepice, jimž byly přisuzovány nejvyšší znalosti a schopnosti na poli okultismu.[25]

Bergier a Pauwels ve své slavné knize Jitro kouzelníků mluví o Společnosti Vrilu takto:

„Vril je obrovská energie, z níž v obyčejném životě užíváme jen nepatrnou část. Kdo se stane pánem vrilu, stane se pánem sebe sama, druhých i světa. Je to jediné přání, které má oprávnění. K němu musí mířit všechno naše úsilí.“

C. G. Jung byl přesvědčen, že ústředním problémem v kolektivní psýché německého lidu je integrace protikladů v nevědomí – zvláště pak „integrace Satana“.[26] Dokud „není Satan integrován“, tvrdil Jung, „svět se neuzdraví a člověk není spasen. Nejvyšším cílem pak je kosmické spasení.“[27] Podobně jako Steiner, Schertel a mnoho dalších esoteriků, i Jung zdůrazňoval plodnou roli „démonů“ člověka v „opětovné aktivaci archaických obrazů, které v sobě ukládá nevědomí z minulých historických epoch“.

Willy Hellpach, psycholog, který psal během posledních let Třetí říše, zmiňoval násilné rozdělení Německa od středověku (následně po porážce si Německo rozdělily vítězné mocnosti), po němž následovalo emoční trauma první (ale samozřejmě i druhé) světové války, jež způsobilo, že „běžní“ Němci začali být přístupní manipulaci ze strany „génia“ (ducha) nebo „vůdce“. Aby mohli být jednotlivci, jako byl Hitler, úspěšní, musela jejich „tvůrčí schopnost“ a „formování vůle“ vycházet z „průměrného lidského prostředí“ jejich „národního kmene“. Podle Junga a Hellpacha[28] nebyly okultní jevy, které parapsychologové údajně ovládali, nutně reálné, nýbrž spíše představovaly „projekci kosmického i spirituálního dramatu v laboratorních podmínkách“.[29]

To, co okultisté „nazývali hmotou“, bylo ve skutečnosti (nevědomým) já. Okultismus nabízel způsob, jak v sobě zase aktivovat prapůvodní magii, „manu“ či „démonickou“ sílu, která přirozeně přebývala ve zvířatech i lidech. Mágové nebo „manipulátoři manou“ se vyznačovali rysy, které bylo možno považovat za normálních okolností za „psychotické“. Mág byl v dřívějších dobách povařován za totožného s Vládcem.

Podkapitola Hitlerova magie (str. 146-156) je jednou z nejzajímavějších v celé knize.

Druhou část (od str. 191), Válka třetí říše proti okultismu. Antiokultismus, kontroverze kolem Hitlerových mágů, první sekci otevírá Kurlander oběžníkem, který Martin Bormann rozeslal 7. května 1941 nacistickým funkcionářům, neboť si dělal starosti kvůli přetrvávání okultního a magického myšlení u běžného německého obyvatelstva. Uvádí v něm mj. toto:

„Nacionálně socialistická ideologie stojí na vědeckém poznání rasových, společenských a přírodních zákonů a nesmí připustit takové záměrné pokusy ze strany našich nepřátel nás otrávit. Musíme dbát na to, aby se žádní členové strany, zvláště pak z venkovských oblastí, nepodíleli na propagaci věštění politického vývoje, víry v zázraky, v pověry nebo činění zázraků pomocí okultních metod.[30] Strana nemůže ani nebude tolerovat, jestliže se nezodpovědné živly budou snažit ovlivňovat důvěru lidu v politické vedení prostřednictvím středověkých metod.“[31]

Martin Bormann

Jinými slovy Bormann z moci svého úřadu zasáhl, aby vysoce postavení nacisté přestali podporovat okultní tendence. Celou záležitost však zřejmě inicioval Alfred Rosenberg v dopise z 28. května 1941 adresovaném Bormannovi, v němž donášel na svého soukmenovce:

„Již v roce 1937, kdy byla učiněna první opatření proti přehnanému šíření astrologie za účelem zisku, se soukmenovec[32] Rudolf Hess zeptal, zda tohoto opatření bude ušetřena ‚vědecká astrologie‘. Poté začalo být stále jasnější, že boj proti okultismu narazil na semknutou skupinu v nacistické straně, která byla pro podporování astrologie a okultismu.“[33]

Což vyvolává otázku: proč se – osm let po nastoupení k moci – dosud Třetí říše nevymezila proti okultismu razantněji?[34] Rosenbergův úřad, Bormannovo kancléřství a SD, které se svědomitě věnovalo potírání okultismu před červnem 1941, dokonce zůstaly i nadále limitovány nacistickou afinitou vůči hraniční vědě a diferencovaným přístupem k okultismu. To byl i případ Rosenbergova odborníka na Úřadu obrany proti astrologii a teorii světového ledu[35] (Abwehrstelle gegen Astrologie und Welteislehre) Kurda Kisshauera.[36] Jako Rosenbergův pohůnek v záležitostech okultismu a náboženství byl přesvědčen, že takřka každý druhý nacistický úřad, počínaje Goebbelsovým RVMP a Himmlerovým gestapem konče, je prolezlý okultisty.

Další sekce (od str. 245), Hvězdy padají na zmrzlou Zemi. Hraniční věda ve třetí říši, evokují svým názvem poválečné eseje Theodora Adorno, zejména Hvězdy padají na Zemi, ale též Teze proti okultismu. Úvod patří slovům Ernsta Schäfera, vedoucího expedice do Tibetu:

„Všichni ve vedení SS věřili v Teorii světového ledu. To je přirozeně zcela nevědecké. Ale ti muži žádné jiné knihy nečetli. Je to natolik fantastický příběh, že je stěží možné mu uvěřit. Všichni měli sklon zaujímat okultní úhel pohledu.“

Poslední sekce ve druhé části (od str. 299), Luciferův dvůr. Árijskoněmecké pohanství, indoárijská spiritualita a nacistické hledání alternativních náboženství, pojednává o formování a rozšiřování nacistického „náboženství“, což nejlépe dokumentují slova Heinricha Himmlera: „Víra musí vyrůstat z vlastní vůle, vy jí můžete pouze připravit cestu, ne ji diktovat.“ Na druhé straně, i když nikoliv v protikladu, stojí vyznání Obersturmführera SS Otto Rahna z roku 1937: „Mí předkové byli čarodějové a já jsem kacíř.“[37] Budiž vyloženo, do jaké souvislosti slovo „kacíř“ zasadil – měl na mysli katary (albigenské) a templáře, kteří stáli v opozici proti katolické církvi. Bylo převzato z řec. καθαρός, katharos, lat. cathari, tj. „čistý, neposkvrněný“, odtud německé Ketzer.

Hanns Hörbiger

Prakticky všichni vedoucí ideologové v nacistickém hnutí odmítali křesťanství, panovaly však rozdílné názory na to, jak postupovat. Buď je třeba křesťanství utlumit, nebo nahradit něčím jiným, nebo je od základu germanizovat. V době mezi roky 1935 a 1944 pověřil Heinrich Himmler Jednotku pro speciální úkoly v souvislosti s čarodějnicemi (Hexen-Sonderauftrages), aby sbírala, vykupovala anebo kradla archivní materiály po celé střední Evropě, a tak pouhých čtrnáct členů čarodějnické divize, která pracovala v rámci Heydrichovy SD, shromáždilo téměř 30 000 dokumentů z různých místních a regionálních archivů, od Porýní po Čechy. Zanechali po sobě ohromný lístkový katalog a knihovnu dokumentující stovky zpráv o čarodějnictví a okultismu.[38]

Badatelé SS zaměření na čarodějnictví došli k závěru, že čarodějnice byly „garanty německé víry“ a „přírodními léčitelkami“, o nichž hovoří nejstarší germánské ságy.[39] Tím, že církev obvinila tzv. čarodějnice ze styků s ďáblem, mohla kriminalizovat praxi německého náboženství (kultury) a ospravedlňovat vraždění jeho duchovních představitelů. Pro Himmlera a jeho kolegy v SS tedy raně novověké soudy s čarodějnicemi představovaly „těžký zločin proti německému lidu“, k němuž podněcovali Židé a jemuž předsedala římskokatolická církev. Pod povrchní stavbou německého křesťanství se podle Hitlera „skrývá autentická víra, která je zakořeněna v přírodě a v krvi“. Dalším aspektem nacistické religiozity byl kult smrti a znovuzrození. Podle Bormanna neexistovalo „nic takového jako smrt“, protože „každý člověk žije navěky“ jako součást organického etnorasového společenství. „Křesťané by neměli prezentovat jev, který nazývají Smrtí, jako strašlivé, přízračné, kostmi chřestící stvoření třímající kosu,“ psal Bormann příteli, ale „jako laskavého vrátného uvádějícího do posmrtného života, kde je lépe“. „Nikdo, kdo se cítí být stvořením tohoto života,“ vysvětloval Bormann, „neboli vůlí Nejvyššího, Všemohoucnosti, Přírody,“ nikdo, kdo „se cítí být pouze jedním z bezpočtu ok v síti, kterou nazýváme lidem – se nemůže zaleknout těžkostí této existence. Skutečně se mu dobře povede, jak stojí ve starém hymnu Žádná újma se mne nedotkne… Jsme spleteni ve věčný vzorec všeho života, to jest cyklu Přírody, a jinak to ani být nemůže“.[40]

V závěrečné třetí části, sekci první (od str. 361), se zkoumá Oblast nadpřirozena a druhá světová válka. Folklor a hraniční věda v zahraniční politice, propagandě a vojenských operacích. Folklorista SS Alfred Karasek v roce 1935 napsal:

„Považujeme folklor za pomoc v našem boji za uchování naší národnosti… Mělo by to ukázat, jak se současný německý život a německý charakter vylévá na východ…“

Blut und Boden

Z tohoto úhlu pohledu by bylo možné chápat prolitou německou krev (Blut) na východě za libaci – magický akt, čímž byla půda (Boden) posvěcena magickou přísahou a zasvěcena magickému úmyslu, který s časem nevyvětrá, nýbrž stále promlouvá k živým, kteří jí naslouchají. Evokace v duchu SS magie.

Nacističtí vědci mluvili o mystických legendách a lidovém „extatickém kultu“, kterými chtěli poskytnout důvody k začlenění většiny území bývalé habsburské říše. Tomuto projektu podle Kurlandera přispěly na pomoc propagandistické snahy fašistických mystiků, k nimž je šmahem přiřazen také Julius Evola. Karaskovo národopisné bádání se zaměřilo i na pohoří Karpat a došel k závěru, že dlouhodobě oddělené německé skupiny se nikdy nevzdaly své etnorasové čistoty, což podle něj bylo možné dovodit ze srovnání s etnicky „cizími“ lidovými pohádkami Slovanů.

Pozoruhodná je historka o kapitánovi ponorky Hansu Roederovi (od str. 404). Korunuje ji existence Kyvadlového institutu v Berlíně, jehož sídlo i aktivity měly být tajné, svědčící o tom, že Třetí říše poháněná válečnou nutností přešla do nové otevřenější fáze hraničně-vědeckého experimentování. Stojí za povšimnutí, že „siderické kyvadlo bylo považováno za možný prakticko-technologický nástroj vedení války“. Poté, co námořnictvo vzdalo spolupráci s Kyvadlovým institutem, SS a nacistické vedení začaly vyvíjet větší úsilí, aby si osvojily technické „základy a možnosti“ radiestézie. Následuje další historka (od str. 407) o snaze najít Benita Mussoliniho, v jejímž rámci vytáhli řadu okultistů z koncentračních táborů (Wullf, Münch ad.) a shromáždili na čtyřicet představitelů okultních nauk ve vile ve Wannsee (pouhých několik ulic dál, než se nacházela vila, kde Reinhard Heydrich a Adolf Eichmann plánovali holokaust).

Reichsbauerntag (1936)

Völkisch nacionalisté v meziválečném období mluvili o mytickém zápase mezi Thórem a Nibelungy, mezi Němci a Židy, árijskou civilizací a bolševismem a zastávali jakousi směsici militarismu a apokalyptického mysticismu. Dřívější bojovníci chtěli přispět k tomu, aby civilisté „sdíleli vojákovy kvazináboženské transcendentní zážitky setkání s věčností“ (srv. předchozí podkapitolu Od Společnosti Thule k NSDAP). Přetrvávající víra v pragermánské náboženství a folklor měla podle národopisce a příslušníka SS Richarda Wolframa „dát vojákům v zákopech jako Weltanschaung“. Mnoho nacistů si například osvojilo artamanskou představu „bojujících rolníků“, kteří násilím obsadí východ. SS přijalo jako inspiraci artamanský model černě oděné rytířské elity bojující ve jménu „smrti a ďábla“. SS smrtihlav, lebka a hnáty měly zase původ u divokých lovců, kteří se těšili velké pozornosti nacistických národopisců.

Nacisté trvali na „regenerativních a tvůrčích silách výsostně mužné a neohrožené heroické smrti“, která je typická pro severského berserkera jakožto hrdiny, a i pro ty, kteří – včetně žen – zemřeli jako bojovníci a nacházejí se ve Valhalle. Jeden podřízený v Amt Rosenberg napsal disertační práci o germánských vlkodlacích, Ódinových bojovných berserkerech, kteří se často proměňovali v divoké psy nebo vlky, aby své oběti posléze sežrali. Tuto vizi Ódinových berserkerů poskytla představa partyzánských vlkodlaků Hermanna Lönse,[41] což byli bojovní venkované, kteří se objevili, aby v období války zuřivě hájili svou Heimat.

Obálka Josefa Hochmana pro knihu Hermanna Lönse Vlkodlak

Druhá sekce (od str. 420) zhutňuje dosavadní závěry Kurlanderovy knihy – Monstrózní věda. Přesidlování národů, pokusy na lidech a holokaust.

Podle Himmlera bylo zcela jisté, že se nordická rasa „nepotřebovala vyvíjet, nýbrž přibyla přímo z nebe a usadila se na atlantském kontinentu“. Namísto evoluční biologie prosazoval argumenty Wiliguta, Frenzolfa Schmida a dalších hraničních vědců SS o tom, že Edda a Halgaritská zaříkávání skýtají naučení o rasové hygieně, která by mohla vrátit lidstvo zpátky k jeho čistotě, jaká panovala v Atlantidě. Z těchto indoarijských eposů vyplývalo, že se bude moci rozmnožovat pouze nadřazená kasta či plemeno.

Hitler vyslovil podobné názory jako Rauschning. „Starý typ člověka bude mít pouze zakrnělou existenci. Veškerá tvůrčí síla bude soustředěna pouze v novém typu. Oba typy se pak budou vzájemně rychle vzdalovat.[42] Jeden se utopí v podlidské rase a ten druhý se pozvedne vysoko nad dnešního člověka. Mohl bych tyto dva druhy nazvat bohočlověk a davové zvíře. … Nacionální socialismus je ‚dokonce víc než náboženství‘. Je to vůle stvořit lidstvo znovu.“

Götterdämmerung, Soumrak bohů, ať už v podobě finálního opusu Prstenu Nibelungů, operního díla Richarda Wagnera, komponovaného po dlouhé období let 1848-1874, nebo filmového veledíla Luchina Viscontiho, La Caduta degli Dei z roku 1969, je podtextem poslední sekce (od str. 473), Soumrak nacistů. Zázračné zbraně, nadpřirození partyzáni a pád třetí říše.

Z některých zpráv vyplývá, že několik vědců pracovalo na vývoji „špinavé bomby“ založené na uranu, a je možné, že koncem roku 1944 a na počátku roku 1945 prováděli testy v durynském Ohrdrufu nebo na ostrově Rujána.[43] Při nedávných vykopávkách provedených pod pracovním táborem Mauthausen-Gusen, který byl zpočátku postaven kvůli konstruování letadel, se zjistila vysoká radioaktivita, což přispělo k pověstem o tajné laboratoři na atomové zbraně, již sponzoroval Himmler.

Co se týče „fatalismu a tíhnutí k wagnerovskému Götterdämmerung“, byl Hitler do značné míry dítětem své doby. Jeho myšlení mělo „zvláštní, apokalyptický rozměr“, který sdílel společně s jinými nacisty a který byl zakořeněn v představě, že „život národa je zasazen do neměnného cyklu vzestupu a pádu“. Před rokem 1939 vystupoval Hitler jako prorok, jehož válečné cíle jsou motivovány do značné míry apokalyptickými vizemi čistoty, existenčního boje mezi dobrem a zlem a zaslíbení vytvoření nového a (pro nemnoho vyvolených) utopického světa“. když ve válce došlo k poněkud neradostnějšímu zvratu, začal být Hitler posedlý touto „souhrou destrukce a tvořivosti“ a popsal grandiózní vizi, jak bude Německo stráveno ohněm. I Hitlerova sebevražda 30. dubna 1945 byla „velkolepým magickým“ činem vykonaným důsledně v souvislosti s Ragnarökem, když svět měl být zničen „ohněm, po němž bude následovat obnovení života“.[44]

Nové náboženství

Znovurození: Nacistický runolog Bernhard Kummer mluvil o tom, jak jej po porážce uchvátila Edda, a poznamenal, že „otřásající báseň o Ragnaröku mohla mít nový a přímý význam pro porozumění našich dní“ a pomoci Němcům zpracovat jejich duševní utrpení. Ve své poslední vůle a odkazu se Robert Ley výslovně pokusil zachránit „pozitivní stránku“ nacismu, biomystickou syntézu rasy a ducha, která „byla jednou z nejvelkolepějších věcí, jakou kdy lidé vymysleli“.[45] Kurlander (str. 522) opět píše: „SS esoterici Julius Evola a Hermann Grabert se stali vedoucími postavami v poválečné ultrapravici“.

Evola obdivoval říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, s nímž se jednou setkal. V autobiografických poznámkách Evola zmiňuje, že pracoval pro Sicherheitsdienst neboli SD, zpravodajskou agenturu SS a nacistické strany. Během soudního procesu v roce 1951 Evola popřel, že by byl fašistou, a místo toho se označil za superfascista (doslova „superfašistu“). K tomuto výroku historička Elisabetta Cassina Wolffová napsala, že „není jasné, zda to znamenalo, že se Evola stavěl nad fašismus nebo mimo něj“. Evola byl v dubnu 1951 zatčen politickým úřadem římského policejního ředitelství a obviněn z podezření, že je ideologem militantní neofašistické organizace Fasci di Azione Rivoluzionaria (FAR). Evola byl obhajován profesorem Francescem Carneluttim. Dne 20. listopadu 1951 byl Evola zproštěn všech obvinění.

Carl Gustav Jung souhlasil, že dojem německé lítosti maskoval v některých případech „tu nejexplicitnější nacistickou psychologii, stále živou se vší její násilností a surovostí“. Když se Junga ptali, proč se Němci dostali do takového „duševního chaosu“, vysvětlil jim, že si promítli své „démony“ – své nejistoty a roztrpčení – na druhé, ať už to byli Židé nebo Spojenci, a „neustále si jimi zanášeli své nevědomí“. Jung vysvětloval, že u Němců se projevila „zvláštní slabost tváří v tvář těmto démonům kvůli jejich neuvěřitelné sugestibilitě“ a historii „psychické katastrofy“, od náboženských válek po první světovou válku, což byl „výsledek jejich prekérního postavení mezi Východem a Západem“.[46] Pro Němce žijící ve Třetí říši se všechny tyto konspirační fantazie, nejistoty a vztek – či Jungovými slovy „tlak démonů“ – staly „natolik silné, že si podmanily lidské bytosti“, na prvním místě Hitlera, který „poté nakazil zbytek“. „Všichni nacističtí lídři byli v tom nejvlastnějším smyslu slova posedlí.“[47] „Každý, kdo padne tak hluboko, má hloubku,“ říká Jung, a je pravděpodobné, že „z katastrofy vzejdou pozitivní síly“.

Příslušníci německé buržoazie, kteří nebyli tak nakloněni národnímu náboženství (Volksreligion), se opět věnovali hraničně-vědeckému mysticismu Ernsta Kallmeyera a Willyho Hellpacha. Kallmeyerova kniha Žijí naši mrtví? Světonázor jako odpověď (Leben unsere Toten? Eine Weltanschauung als Antwort, 1946) odráží přetrvávání religiozity „tohoto světa“, kterou propagovali nacisté před rokem 1945. Kallmeyer užíval esoterické metafory připomínající Bormanna nebo Himmlera a přirovnával lidskou duši k atomům, které není možné fyzickou smrtí zničit. Tvrdil, že existují vědecké důkazy, že mrtví stále žijí v každodenní „nadsmyslové“ (übersinnliche) oblasti, která je protikladná „empirickému“ (sinnliche) světu, na „onom světě“, (Jenseits), jenž žije spolu s tímto světem „tady a teď (Diesseits). Již z těchto důvodů si můžeme být jisti, že naši mrtví žijí!“

*

Na str. 20, dále 22 (ad.) zcela nerozumím tomu, proč musí být uprostřed textu velké písmeno u „Teorie světového ledu“. Překladatelka Monika Kittová dále zápasila s některými pojmy, nebo volila méně zaužívané pojmy, např. „paganismus“ se v českém prostředí téměř nepoužívá, častěji „pohanství“.[48] Na str. 115 stačilo nahlédnout do libovolného antického slovníku či na Wikipedii a vyvarovat se tvaru „aby ulehlo na Prokurstovo lože“. Byl to Prokrústés.

Eric Kurlander

Šestisetstránkové dílo Hitlerova monstra Erica Kurlandera nezastupitelně doplňuje česky vydanou seriózní literaturu zabývající se okultním pozadím ve Třetí říši. Vzadu najdete obsáhlý seznam literatury (str. 536) předkládající jak primární, tak i sekundární prameny. Pro lepší orientaci v knize slouží jmenný i předmětný rejstřík (str. 571). Přestože redakce odchytila některé chyby a překlepy vyskytující se ve jménech a názvech v originálním textu, mohla naopak doplnit česká vydání u těch titulů, které byly v posledních letech vydány.


[1] Srv. Heinrich Straumann: Justinus Kerner und der Okkultismus in der deutschen Romantik. Münster-Presse, Horgen-Zürich/Leipzig 1928. Dále též Kurt Klein: Form und Funktion paraphysischer Phantome in Dichtungen der Romantik. [Diss. phil. Leipzig 1949]

[2] Wilhelm Lechner: Gotthilf Heinrich von Schuberts Einfluß auf Kleist, Justinus Kerner und E. T. A. Hoffmann. Diss. phil. Universität Münster 1911.

[3] Srv. Kevin Alexander Boon: The Zombie as Other: Mortality and the Monstrous in the Post-Nuclear Age. In Paul L. Yoder and Peter Mario Kreuter (ed.): The Horrid Looking Glass: Reflections on Monstrosity. E-Book, Brill 2020.

[4] Srv. např. Grete Warmeling: Geisterhaftes und Okkultistisches in der englischen Erzählungskunst von 1880 bis 1890. Heinr. & J. Lechte, Emsdetten 1931.

[5] Hans Bender: Psychische Automatismen. Zur Experimentalpsychologie des Unterbewußten und der außersinnlichen Wahrnehmung. Barth, Leipzig 1936.

[6] Rudolf von Sebottendorff: Bevor Hitler kam. Urkundlich aus der Frühzeit der Nationalsozialistischen Bewegung. München 1933, str. 8.

[7] Srv. např. Ellic Howe: Urania’s Children. The strange world of the astrologers. Kimber 1967, str. 84-87. Viz rovněž české vydání Ellic Howe: Astrologická válka. Využití astrologie v psychologickém boji za druhé světové války. Půdorys, Praha 2003.

[8] Gerhard Szczesny: Die Presse des Okkultismus, Geschichte und Typologie der okkultistischen Zeitschriften. München 1941, str. 119.

[9] Peter Staudenmaier: Occultism, Race and Politics in German-speaking Europe, 1880-1940: A Survey of the Historical Literature. European History Quarterly January 2009, 39 (1), str. 47-70.

[10] Peter S. Fisher: Fantasy and Politics: Visions of the Future in the Weimar Republic. University of Wisconsin Press 1991, str. 220.

[11] Další nepochopitelná chyba uniklá korektorům. Ahura Mazda, „Pán Moudrosti“, Óhrmazd či Ormuzd, je v zarathuštrismu nejvyšším bohem, stvořitelem světa i lidí. Jeho protivníkem je Angra Mainju, „Špatně smýšlející“, Ahriman.

[12] Sebottendorff: Bevor Hitler kam, str. 14-15.

[13] Ernst Graf zu Reventlow: Der Vampir des Festlandes; eine Darstellung der englischen Politik nach ihren Triebkräften, mitteln und wirkungen. E.S. Mittler und Sohn, 1915.

[14] Hanns Heinz Ewers: Upír. Alois Hynek, Praha 1926.

[15] Fred Karsten: Vampyre des Aberglaubens. Ein Kriminalist berichtet. Verlag Deutsche Kultur-Wacht, Berlin-Schöneberg 1935.

[16] H. Schneider: Der jüdische Vampyr chaotisiert die Welt (Der Jude als Weltparasit). Stern (Gauschulungsamt der NSDAP), Lüneberg 1943. Zřejmě jde o Hannse Schneider-Bosgarda (1898-??), německého spisovatele a příslušníka SS.

[17] Robert Stockhammer: Zaubertexte: Die Wiederkehr der Magie und die Literatur 1880-1945. Akademie Verlag GmbH, Berlín 2000.

[18] Monica Black: Death in Berlin. Cambridge University Press, Cambridge 2013, str. 9.

[19] Lotte H. Eisner: Die Daemonische Leinwand. Kommunales Kino, Frankfurt 1975. vyšlo rovněž v anglickém překladu – Lotte H. Eisner: Haunted Screen: Expressionism in the German Cinema and the Influence of Max Reinhardt. University of California, 2008.

[20] Ernst Schertel: Magie. Geschichte, Theorie, Praxis. Prien 1923.

[21] Siegfried Kracauer: Dějiny německého filmu. Od Caligariho k Hitlerovi. Psychologické dějiny německého filmu. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1958.

[22] Viz Michael FitzGerald: Nacistická okultní válka. Hitlerova smlouva se silami zla. Volvox Globator, Praha 2014.

[23] Julian Strube: Vril. Eine okkulte Urkraft in Theosophie und esoterischem Neonazismus. Wilhelm Fink Verlag, Paderborn/Munich 2013.

[24] Ohledně zájmu nacistů o Tibet viz zejména Christopher Hale: Himmlerova křížová výprava. Columbus, Praha 2005.

[25] Peter Meier-Hüsing: Nacisté v Tibetu. Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera. Volvox Globator, Praha 2019.

[26] Srv. Patří zítřek Hitlerovi? Omnibook Magazine, únor 1942, str. 134, viz https://www.okultura.cz/WordPress/patri-zitrek-hitlerovi/.

[27] Srv. Richard Rudgley: Vzkříšení pohanství. Mladá fronta, Praha 2008.

[28] Zde (str. 145) chybně uvedeno „Hellbacha“.

[29] Carl Gustav Jung: Zur Psychologie und Pathologie sogenannter occulter Phänomene: eine psychiatrische Studie. Mutze, Leipzig 1902.

[30] Srv. Max Hopp: Über Hellsehen: eine kritische experimentelle Untersuchung. Hausmann, Berlin 1916. Dále též Heinrich Hornung: Die forensische Bedeutung des Hellsehens und der Gedankenübertragung. Verlag von F. C. W. Vogel, Leipzig 1925.

[31] Srv. roli „psychických detektivů“ v rámci kriminální policie (Kripo), Walther Gaudlitz: Okkultismus und Strafgesetz. Inaugural-Dissertation Universität Leipzig, Moltzen 1932. Viz dále „Psychic detectives“ auch in Deutschland? Die Kriminalpolizei. Zeitschrift der Gewerkschaft der Polizei, https://www.kriminalpolizei.de/ausgaben/2007/dezember/detailansicht-dezember/artikel/psychic-detectives-auch-in-deutschland.html.

[32] Na tomto místě má překladatel slovo „soudruh“, které nemá opodstatnění.

[33] BAB, NS 8/185, Amt Rosenberg, zpráva Kampf für und gegen Astrologie und Okkultismus, str. 64-68.

[34] Srv. Ingeborg Besser: Die Presse des neueren Okkultismus in Deutschland: von 1875-1933. [Diss. phil. Leipzig 1945]

[35] Zjevně špatný pád, viz německý termín pro úřad.

[36] Kurd Kißhauer (1886-1958) byl členem Německé astronomické společnosti a za Třetí říše byl zaměstnán v Amt Rosenberg. Jako spolupracovník Alfreda Rosenberga byl během druhé světové války pověřen psychologickou válkou, kdy distribuoval speciálně psané horoskopy. Kißhauer byl kontaktní osobou Karla Ernsta Kraffta, shromažďoval a vyhodnocoval jeho materiály. V roce 1941 se po „Hessově aféře“ intenzivně zapojil do vnitrostranických sporů uvnitř nacistické strany ohledně astrologie. Navíc si vynutil určitý vliv, aby zabránil stoupencům Einsteinovy teorie relativity získat profesuru v oboru teoretické fyziky. Srv. Ellic Howe: Astrologická válka. Využití astrologie v psychologickém boji za druhé světové války.

[37] Otto Rahn: Luzifers Hofgesind. Eine Reise zu den guten Geistern Europas. Zeitenwende, 2004. Anglické vydání Otto Rahn: Lucifer’s Court. A Heretic’s Journey in Search of the Light Bringers. Inner Traditions 2008.

[38] Viz Dietrich R. Bauer, Sönke Lorenz, Wolfgang Behringer, and Jürgen Schmidt (eds.): Himmlers Hexenkartothek: Das Interesse des Nationalsozialismus an der Hexenverfolgung. Verlag für

Regionalgeschichte, Bielefeld 1999.

[39] Srv. Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně. Host, Brno 2013.

[40] Kopie dopisu z 21. 2. 1944, který M. B. zaslal G. B.

[41] Hermann Löns (1866-1914) byl německý novinář a spisovatel známý jako „Básník vřesoviště“ pro své romány a básně oslavující obyvatele a krajinu severoněmeckých rašelinišť, zejména vřesoviště Lüneburg v Dolním Sasku, v Německu se proslavil svými lidovými písněmi. Legendární román, podle kterého bylo pojmenováno záškodnické hnutí nacistů. Děj románu Der Wehrwolf (1933) se odehrává na německém venkově v dobách třicetileté války a popisuje vpád a drancování krajiny putujícími vojsky, převážně švédskými. Hlavní postavou je zde sedlák Harm Wulf z Lüneborských vřesovišť, který pod tíhou dějinných událostí zorganizuje vesnickou domobranu, která se jim postaví na odpor a pomocí záškodnické taktiky se úspěšně dokáže sama bránit početně silnějšímu nepříteli. Srv. Hermann Löns: Vlkodlak. Edice: Nový svět – knihovna nové Evropy. II. řada (3.). František Borový, Praha 1941, v překladu Jaroslava Zaorálka.

[42] Srv. San: O Velkém Předělu. Revue HORUS, Solstitium Aestatis, 1991, viz také https://www.okultura.cz/WordPress/o-velkem-predelu/#:~:text=Nyn%C3%AD%20se%20znovu,pon%C3%AD%C5%BEen%C3%AD%2C%20nen%C3%AD%20mo%C5%BEn%C3%BD.

[43] Srv. Allan Hall: Nazi nuclear waste from Hitler’s secret A-bomb programme found in mine. MailOnline 13 July 2011; viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-2014146/Nazi-nuclear-waste-Hitlers-secret-A-bomb-programme-mine.html. Dále Joseph P. Farrell: Reich Of The Black Sun: Nazi Secret Weapons & The Cold War Allied Legend. Adventures Unlimited Press 2005.

[44] Raymond L. Sickinger: Hitler and the Occult: The Magical Thinking of Adolf Hitler. Journal of Popular Culture 34:2, 2000.

[45] Robert Ley: Mein Politisches Testament! BAK, N 1468/2, NL Ley, 25. 8. 1945.

[46] Viz William McGuire, R. F. Hull (eds.): Rozhovory s C. G. Jungem. Portál, Praha 2015.

[47] Tamtéž.

[48] Srv. Záviš Kalandra, Martin Kindl (ed.): České pohanství 1+2. Academia, Praha 2016; nebo Alain de Benoist: Být pohanem. Sol Noctis, Zvolen 2019.