O tom, proč kvantová fyzika není cizí našemu tělu
Karmela Padavic‑Callaghan (*1991) vidí fyziku všude — nejen v laboratoři, ale i v nejintimnějších záhybech života. Kvantové koncepty se pro ni stávají způsobem, jak porozumět identitě, osudu, migraci i tělu, a její kniha Entangled States ukazuje, že fyzika může být stejně osobní jako vzpomínka a stejně proměnlivá jako světlo v superpozici.
Karmela Padavic‑Callaghan vyrůstala na pozadí jugoslávských válek. V šestnácti letech odešla studovat na internátní školu v New Yorku, což ji nasměrovalo k doktorátu z fyziky. Dnes působí jako vědecká novinářka v New Yorku. Ve své tvorbě propojuje fyziku s osobní zkušeností — píše o životě v nové zemi, o své nebinární identitě v převážně cis‑hetero mužském oboru a o tom, jak lze pomocí fyzikálních konceptů nahlížet vztahy, tělo, osud i vlastní minulost.
V knize Entangled States zkoumá jednotlivé momenty svého života skrze fyzikální principy: od teorie uzlů přes ultrachladné atomy až po elektronovou mikroskopii, která se pro ni stala metaforou sebepoznání.
Karmela Padavic‑Callaghan začíná svůj text prostě: „V prosinci 2019 mě málem zabil zub.“[1] Je to věta, která by v učebnici fyziky působila absurdně, ale právě v té absurditě se skrývá klíč. Zub, infekce, nemocnice, příčina, následek — a mezi tím prázdné místo, které nelze vyplnit. Když se z krize vrátila, neptala se jen proč se to stalo, ale jaký druh kauzality ji k tomu dovedl. A odpověď našla tam, kde by ji málokdo hledal: v kvantové fyzice.
V článku pro New Scientist píše, že ji uklidnilo setkání s fyziky, kteří studují indefinitní kauzalitu — jev, kdy se pořadí příčiny a následku rozplývá v superpozici. V experimentu zvaném quantum switch, „kvantové přepnutí kauzality“, může být pravda zároveň „A způsobí B“ i „B způsobí A“. V klasickém světě je to nemožné, ale v kvantovém světě je to přirozené. A právě tato nepravděpodobnost jí pomohla přijmout vlastní rozpor: že mohla být zároveň viníkem i obětí, že příčina její utrpení nebyla jediná, ale provázaná. V duši existuje kvantový přepínač, který obrací pořadí příčin a následků. Někdy bolest způsobí poznání, jindy poznání bolest — a obojí je pravda zároveň.
V knize Entangled States: A Life According to Quantum Physics[2] rozvíjí tuto zkušenost do celého životního rámce. Kvantová fyzika se pro ni stává jazykem identity, vztahů, paměti i těla. Píše o své emigraci, o výuce, o vztazích — a všude nachází stejný vzorec: entanglement, kvantové provázání, které nelze rozplést bez ztráty významu. Je to svět, kde se objektivní mění v subjektivní, kde se věda stává zpovědí.
Když čteme její text, cítíme, že fyzika přestává být chladná. Je to spíš metafyzika těla, které se učí chápat samo sebe skrze zákony, jež ho přesahují. Karmela píše, že „fyzika nerozlišuje, kdo jste — nikdo neunikne černé díře“. Ale zároveň dodává, že právě tato neosobnost jí umožnila najít osobní klid. Když se díváme na svět jako na kvantové pole, kde se příčiny a následky prolínají, přestáváme hledat viníka. Začínáme chápat, že existence je superpozicí: jsme zároveň příčinou i důsledkem, pozorovatelem i pozorovaným.
Její přístup je radikální, ale osvobozující. Kvantová fyzika se tu stává psychologií nepravděpodobnosti. Stejně jako foton v experimentu kvantového přepnutí kauzality může být současně v obou stavech, i člověk může být současně zraněný i uzdravující, ztracený i nalezený. A právě v této dvojznačnosti se rodí nový druh etiky — etika superpozice, která nepřikazuje, ale umožňuje. Uvnitř nás se někdy sepne přepínač osudu — okamžik, kdy se příčina stane následkem a následkem příčina. V tom tichém zkratu se rodí pochopení.
Možná právě to je skutečný smysl kvantové spirituality: ne oddělovat vědu od duše, ale pochopit, že obě jsou jen dvě strany téže superpozice. A že když se díváme na světlo, které se chová jako částice i vlna, díváme se vlastně na sebe. Když se světlo v nás přepne, v okamžiku osvícení, není to rozhodnutí, ale kvantový akt: je to přepínač světla, který obrací tok příčiny. V tom okamžiku se stáváme součástí pole, které nás tvoří. Je to přesně ten druh vnitřního zlomu, který tradiční mystika nazývá osvícením, hermetismus zjevením, buddhismus satori, a moderní fyzika by popsala jako „změnu stavu systému“.
Ale je tady nuance, která je fascinující. V klasické spiritualitě je osvícení jednorázový moment. V kvantové spiritualitě je to přepnutí stavu — superpozice, která se zhroutí. Když se „světlo v nás přepne“, není to jen metafora. Je to okamžik, kdy přestane platit staré pořadí příčin a následků, vina a nevina přestanou být protiklady, minulost a budoucnost se na chvíli stanou jedním polem, a člověk přestane být objektem svého života a stane se jeho pozorovatelem.
V lidské zkušenosti to vypadá třeba takto:
-
- „Tohle se mi stalo, protože jsem udělal chybu.“
- „Tohle se mi stalo, protože svět byl ke mně krutý.“
- „Tohle se mi stalo, protože jsem měl něco pochopit.“
- „Tohle se mi stalo, protože jsem byl připraven změnit se.“
A všechny tyto věty mohou být pravdivé současně. To je okamžik osvícení v kvantovém smyslu: když se přepne světlo uvnitř a dovolí nám vidět více než jednu kauzalitu najednou.
Karmela Padavic‑Callaghan nás vyzývá, abychom fyziku brali osobně. Ne proto, že by měla odpovědi na naše bolesti, ale protože nám ukazuje, že bolest sama je kvantová: rozptýlená, nejednoznačná, provázaná s celým vesmírem. A že když se naučíme vidět svět tímto způsobem, stáváme se součástí jeho rovnice — ne jako proměnná, ale jako stav. V klasickém pojetí je osvícení „příchod světla“. V kvantovém pojetí je to kolaps superpozice — okamžik, kdy se člověk rozhodne, jaký význam dá svému životu. Ne proto, že by to byla jediná pravda, ale proto, že si z nekonečna možností vybral tu, která ho neničí. To je hluboce osobní, a zároveň hluboce fysis.
ψ
[1] Karmela Padavic‑Callaghan: Why we should all take quantum physics extremely personally. New Scientist 2024.
[2] Karmela Padavic‑Callaghan: Entangled States: A Life According to Quantum Physics. Beacon Press, Boston 2024
