Ramsey Campbell je považován za nejvýznamnějšího současného britského autora hororu. Už jako teenager psal pastiše ve stylu Lovecrafta, ale brzy se od mýtu Cthulhu odpoutal a vytvořil vlastní, psychologicky laděný styl, v němž se děs rodí z každodennosti. Jeho prózy — od raných The Doll Who Ate His Mother po pozdější The Grin of the Dark — spojují přesnou práci s jazykem, klaustrofobickou atmosféru a ironii, která se nikdy nezmění v úlevu. Campbell je držitelem několika World Fantasy Awards a Britské ceny za horor; jeho jméno se stalo synonymem pro „inteligentní hrůzu“, která na vás nevyjukne, ale čeká tiše za dveřmi.
V zaprášeném světě Crypt of Cthulhu se znovu otevírá truhla britského mistra temných nálad — Ramseyho Campbella. Jeho povídka The Oak Chest z roku 1987 je drobným, ale dokonale vybroušeným klenotem pulpové hrůzy: v několika stránkách rozvine atmosféru tísně, banálního manželského dialogu a nenápadného přechodu do nadpřirozena, které se plíží jako zelenavá ektoplazma z truhly na půdě. Campbell tu s chirurgickou přesností ukazuje, že skutečná hrůza nevychází z výkřiku, ale z ticha mezi dvěma větami.
Hodiny odbily půlnoc. Někde venku ve tmě zahoukala sova. Pes Rover sebou ve spánku trhl. Pak otevřel jedno oko, podíval se vzhůru ke schodišti, které vedlo do ložnice jeho pána a paní… A pak vyskočil, vycenil zuby, oči mu vystoupily z důlků a každý chlup na těle se mu zježil. Neboť po schodech dolů cosi přicházelo.
Manželé Johnsonovi našli dubovou truhlu na půdě, když dům kupovali. Davidovi se nelíbila, a Jane přímo nenáviděla „ty kočičí hlavy“, tedy kočičí obličeje vyřezané na víku truhly.
Jednoho dne, tři týdny po nastěhování, Jane řekla: „Víš o té staré truhle na půdě?“
„Ano?“ řekl David.
„No,“ pokračovala Jane, „víš, že jsme ji tehdy neotevřeli? Tak já to dnes odpoledne zkusila — a víš co? Nejde otevřít!“
„Zamčená… nebo zaseklá,“ řekl David a zapálil si cigaretu.
„Ano, ale… co když je v ní něco? Šperky, nebo možná…,“ zaváhala, „… tělo?“
„Problém s tebou, miláčku,“ řekl David a pohodlně se opřel v křesle, „je, že čteš příliš mnoho strašidelných povídek. Podívej, co máš zrovna teď! Mrazivé příběhy! Jak si můžeš myslet, že je tenhle dům strašidelný?“
„No dobře,“ řekla Jane a zvedla ze stolu sponku. „Neříkám, že si myslím, že je dům strašidelný, ale stejně… myslím si to. Je tu něco ve vzduchu.“
Od dveří se ozvalo škrábání. „Co jsem ti říkala!“ ječela Jane. „Neotvírej ty dveře!“ Šálek spadl s třesknutím na zem.
Ale Jack je pomalu otevřel — a uviděl… Rovera dožadujícího se, aby ho šli vyvenčit.
V nyní prázdném domě se nic nepohnulo. A pak… na půdě se pohnulo víko dubové truhly. Z mezery vystoupalo zelené vlákno jakési hmoty. Vznášelo se ve vzduchu jako hedvábné vlákno. Pak se k němu připojilo další, jež se do té první vpilo. Zelená hmota ztuhla — a stala se paží. Natáhla se… a pak se stáhla zpět do truhly.
Byla to těžká práce udržet víko zavřené.
Dole se zavřely dveře. Jane, David a Rover se vrátili domů.
Rover, zbavený vodítka, šel a lehl si na koberec u krbu. Jane a David poslouchali jazz a komediální pořady.
Po tom posledním David řekl: „Jdu spát. A ty?“ „Ano,“ řekla Jane, „asi půjdu taky.“
Ležela v posteli asi půl hodiny, když zaslechla, že se na půdě něco hýbe. Ostře zavolala: „Davide, poslouchej!“ — ale dostalo se jí jen: „Proboha, nech mě trochu spát!“
Zavolala znovu: „Davide, vstávej!“ — a nakonec řekl: „No tak co je? Slyšíš kostlivce klepat na dveře?“ „Ne, ale někdo je na půdě,“ odpověděla.
„Hm. Tak proč jsi mě budila… Co jsi to říkala?“ Poslouchal. Byla to pravda; z místnosti nad nimi se ozývalo vrzání… zvuk jako víko truhly, které se zvedá.
Trvalo mu jen chvilku, než došel ke dveřím na půdu; zdrželo ho však uklouznutí na… něčem… co, jak zjistil, byl stroužek česneku. A uvědomil si, že na většině schodů vedoucích na půdu leží další.
Rozrazil dveře a našel půdu ponořenou do tmy. V minutě, kterou mu zabralo nahmatat vypínač, slyšel, jak se ve tmě něco pohybuje — a pak slyšel, jak víko dubové truhly s rachotem dopadlo. Když konečně rozsvítil, truhla byla zavřená; a všechno bylo nehybné.
Dubová truhla nešla otevřít; ani to nečekal. Zabručel a pár minut s ní lomcoval, ale byla pevně zaklíněná… skoro jako by ji někdo držel zevnitř…
Ale nemohl dělat nic. Vrátil se do postele.
Ráno se mlékaři nikdo neozýval, ani když kopal do dveří. Podíval se oknem do předsíně… a pak šel hned zavolat policii…
V hale leželo tělo psa Rovera. Těla pana a paní Johnsonových ležela v postelích. V obou případech byly na krku dvě malé dírky — a těla byla vysátá, jen schránky bez krve…
„Víte, že předchozí majitel spáchal sebevraždu?“ řekl inspektor jednomu ze strážníků. „Myslím, že jeho tělo bylo uloženo v dubové rakvi.“
„Říká se, že sebevrazi se stávají upíry,“ řekl strážník.
„Upíři, to jistě!“ vyprsknul inspektor. „V tomhle moderním věku…“
