Odraz nestvořeného ve stvořeném se nutně jeví v nejrůznějších podobách, ba dokonce v nekonečné rozmanitosti podob, z nichž každá v sobě nese něco celistvého a úplného, takže existuje celá řada pohledů na vesmír, které jsou všechny stejně možné a oprávněné, jelikož vycházejí z univerzálních a neměnných principů.
— Titus Burkhardt
Každý štít má svou druhou, skrytou stranu.
— A. N. Whitehead
V Hésiodově popisu světových věků, zachovaném ve starověkém spise známém pod názvem Práce a dni,[1] básník stručně popisuje věk hrdinů. Říká nám, že hrdinové byli „mnohem ušlechtilejší“ než jejich bezprostřední předchůdci a tím na čas zvrátili sestupný trend dějin směřující k úpadku, který dosud popisoval. Hrdinové ve své povaze odráželi něco z integrální celistvosti lidí ve zlatém věku. Bylo to, jako by se na okamžik řeka času vracela zpět v krátkých vírech, zachycená vzpomínkami na svůj pramen. A tento akt vzpomínání přinesl, jako všechny takové akty vzpomínání, šťastnější osudy pro mnoho lidí, než jaký byl běžný úděl těch, kteří se narodili do právě uplynulého věku. Neboť tito dřívější muži z bronzu, muži nenasytní války a násilí, se navzájem zničili a sestoupili do Hádu –
„ačkoli byli strašní, zachvátila je černá smrt: odešli ze světla slunce a nezanechali po sobě žádné jméno.“
Tehdy:
Syn Kronův stvořil ještě jeden lidský rod, aby obýval úrodnou zemi, a byli to lidé božští – rod hrdinů. Mnozí
padli v boji o Oidipův dům u sedmibranných Théb… jiní, když přepluli široký mořský záliv do Tróje, zahynuli kvůli plavovlasé Heleně. Tam je smrt skryla. Ale ostatním dal Zeus, otec bohů a lidí, příbytek na koncích země, kde žijí bez starostí na Ostrovech blažených v hlubokém vířícím oceánu… tam, nedotčeni smutkem, přebývají ti šťastní hrdinové… a vládne jim Kronos…
Hrdinové byli muži, kteří se narodili do světa zmítaného násilím doby bronzové, a byli nutně válečníky – avšak válečníky, kteří nikdy nezapomínali na bohy, jež jsou věční. Muži, kteří „zvedali ruce v modlitbě k širému nebi“ a modlili se, „aby válka a sváry mezi lidmi ustaly“. Byli to z větší části muži prostí, vášniví, bezhlaví. Jejich ctnosti byly ctnostmi válečníků – pravdivost a odvaha. Jejich vize světa byla vizí válečníka:
„Bůh je den a noc, zima a léto, válka a mír, hojnost a hlad…“
„Válka je otcem všeho, králem všeho; některé činí bohy, jiné lidmi; některé svazuje, jiné osvobozuje…“
„Jméno luku je život. Jeho dílem jest smrt…“
Tak zní některé výroky Hérakleita, filosofa, který nejhlouběji nahlédl do srdce hrdiny. V následujícím textu budeme mít příležitost vícekrát připomenout další útržky Hérakleitových výroků, které se k nám dochovaly.
V tomto světě války a míru, uprostřed otázek otroctví a svobody, je charakter člověka jeho osudem. Hrdinou je ten, kdo utváří svůj osud tím, že se v pravdě a odvaze soustředí na ohnivý prvek ve své duši; neboť tento ohnivý prvek v jeho duši je odrazem božského tvůrčího ohně, který stvořil světy. V boji je tělo hrdiny chráněno jeho štítem. A jeho duše je chráněna tím, co jeho štít symbolizuje – celistvostí jeho vize světa. Ve snaze do jisté míry sdílet tuto vizi se můžeme obrátit k popisu, který podává Homér na konci osmnácté knihy Iliady,[2] o kování Achillova štítu.
Štít je vykován z prvotních kovů – zlata, stříbra, bronzu a cínu – božským řemeslníkem Héfaistem, bohem ohně. Stejně tak je i vesmír utvářen věčně živým božským ohněm, který se věčně rozlišuje do mnohých, a nekonečným návratem mnohých k sobě samému. Tento kosmický proces návratu z konfliktů mnohých a obnovy požadované Spravedlností, rovnováhy u zdroje, je válkou vedoucí k míru. Věčně živý oheň soustředěný v sobě samém za hranicemi všech světů leží v srdci všech světů; z něj plyne veškerý pohyb, veškerý život, veškeré poznání. Je to Věčný: „to, co nikdy nezapadá“, to, co na konci každého světového věku ničí staré a zapaluje nové. Lze jej pravdivě nazývat i jinými jmény, jako je Zeus, spravedlnost, moudrost, logos. Je ochoten i neochoten být tak nazýván. Ochoten v tom, že taková jména odrážejí vlastnosti jeho povahy; neochoten v tom, že ve své podstatě leží za všemi takovými vlastnostmi. Tento božský oheň utváří do existence strukturovaný vesmír.
Homérovský válečník si vesmír představuje jako kouli. Přes horizontální diametrální rovinu se rozprostírá plochý disk Země obklopený obrovskými proudy Ókeanu – neustále se vracejícími zpět do sebe. Země je pokryta obrácenou miskou nadzemského světa – bronzovou[3] kopulí, přes kterou se pohybují slunce, měsíc a hvězdy při svém východu z Ókeanu na východě až po svůj západ do Ókeanu na západě. Země spočívá na podsvětí Erebu a Hádu, zakořeněném v jeho nejhlubších hlubinách v propastích Tartaru. Nad horní polokoulí nadzemského světa se třpytí trojí světlo Empyrea.[4] Měděné stěny Tartaru jsou obklopeny trojitou vrstvou temné noci. Kosmická sféra je udržována ve vnějším kruhu temnoty a světla, který ve svých otáčkách odráží do kosmu cykly zrození a smrti na všech úrovních existence, od samotného kosmu až po vše, co v něm vzniká. „Neboť stejná příčina, která nás vynáší do světla slunce, přináší také temný Hádes“. Uvnitř kruhu Země se jednotlivé duše po smrti přesouvají k proudům Ókeanu, odkud sestupují do podsvětí, aby se objevily v nových stavech uvnitř kruhu Země – nebo, po pobytu na Ostrovech blažených, mohou být přitahovány nahoru do nadzemského světa a dále do Empyrea; to znamená do stavu bytí za hranicemi kruhů kosmu.
Tato putování duše jsou dána její podstatou jakožto odrazu božského ohně.
„Hranic duše nedohledáš, byť bys prošel všechny cesty; tak hluboký je její logos…“
Neboť její příčina je jedno s věčným ohněm samotným. Tak hrdina žije a umírá ve snaze uchovat svůj oheň duše neuhasitelný, aby se po smrti vrátil za kruhy kosmických ohňů k věčně živému božskému ohni: jedinému zdroji a konci všeho. Jeho život se snaží být neustálým aktem vzpomínání na jeho zdroj: probuzením ze spánku zapomnění, ze smrti naprostého zapomnění. A jeho smrt, jako návrat ke zdroji, je symbolizována v jeho pohřebním obřadu upálením.
Právě taková je představa o vesmíru, která sloužila k ochraně a obraně duše homérského hrdiny a k jejímu uchování pro věčný život. A symbolizují to právě Achillův štít, jak jej ukoval Héfaistos, a to jak tím, co zdůrazňuje, tak tím, co opomíjí.[5] Kovaný štít ve své struktuře neobsahuje žádné černé železo. Duše Achillova totiž není předurčena k tomu, aby čelila tíživé zátěži věku, který teprve přijde. Jeho štít je vyroben ze zlata a stříbra, z bronzu a cínu, neboť musí v sobě, ve formě ochranného tvaru, pojmout všechny kovové vlivy, které jsou vlastní kosmickému procesu až do věku, ve kterém on sám žije, včetně něj. Na štítu také chybí jakékoli znázornění podsvětí. Pozornost hrdiny má být nasměrována a soustředěna na zemi, kde má naplnit svůj osud, a na nadzemský svět, po kterém touží.
A jaké obrazy světa jsou na štítu vyobrazeny, aby válečníkovi přinášely potěšení, radost a ochranu? Samotná rozlehlá země; a nad zemí neúnavné putování slunce, úplněk a souhvězdí na nebeské klenbě. A pod těmito vznešenými zjeveními města lidí, kde se konají svatby, hostiny při svíčkách, tance a zpěvy. A pole lidí, kde se orá, seje a sklízí, a vinice a medově sladké víno a léto, které odchází před blížící se zimou za zvuků lyry a jemných hlasů chlapců zpívajících píseň, již složil Linos.[6] Cesty k míru.
Ale také cesty války; muži a psi, kteří v hrozivém kruhu obklopují lvy požírající býka; mladíci přepadení a zabití, když si hrají na píšťaly mezi svým dobytkem u brodů rychle tekoucích řek; ženy, děti a staří muži u hradeb ohrožených měst.
A ochrana zákona – mírové řešení sporů. Lidé se shromáždili, aby byli svědky případu vraždy a způsobu jejího vyřešení – staří muži sedící v kruhu na vyleštěných kamenech, který připomíná kruhy vesmíru, a postupně vstávají, aby promluvili – hole v jejich rukou připomínají všem přítomným Herma, posla Dia – zatímco hledají spravedlivý rozsudek.
Pro všechny tyto věci, skutky a dny lidí na zemi, štít, jak jej ukoval Héfaistos pro Achilla, přikazuje jisté radostné přijetí – přijetí přirozeného řádu věcí pod nebem: řádu vyplývajícího z ladění protichůdných napětí, jako u luku nebo lyry.
A kolem Země – „kolem nejvzdálenějšího okraje pevně kovaného štítu“ – proudí věčně kroužící božská řeka Ókeanos. Plyne ze svého pramene při východu slunce: Thalétova voda[7] z věčně živého ohně. Ókeanos, ploditel všeho stávání se, iniciátor všech zničení, plodné vody všech možností plynoucí v soumraku, kde se odrážející světlo nadzemského světa setkává s vrhaným stínem a temnotou podzemního světa. Ókeanos: ta nepochopitelně podivná řeka, do jejíchž vod nemůžeme vstoupit dvakrát, neboť k nám neustále proudí jiné vody, v jejíchž vodách jsme i nejsme; vody tekoucí v tom kruhu, v němž je každý bod na obvodu zároveň koncem i začátkem, zapomenutím i znovuzrozením.
Takový byl štít, který Héfaistos ukoval a položil k nohám mořské bohyně Thetis, matky Achilla. „A jako sokol se snesla ze zasněženého Olympu“, aby jej odnesla svému synovi. Našla ho, jak pláče u mrtvého těla Patrokla. Černé plameny Tartaru hořící v Achillově duši přinesly odplatu. Zhřešil proti spravedlnosti, proti božskému ohni ve své vlastní duši. Modlil se, aby jeho vlastní druhové utrpěli porážku v bitvě. Přinesl hořký zármutek sobě i svému lidu. Nyní je bezbranný na duši i na těle. Ztratil svou zbroj, kterou mu dali bohové a kterou mu daroval jeho otec, ve prospěch Hektora. A Patroklos je mrtev.
Každý člověk v každé době – ať už zlaté, stříbrné, bronzové či železné – v sobě nese potenciál všech dob. Každý člověk se může kdykoliv obrátit zpět ke zdroji. Ctnosti hrdiny – pravdivost a odvaha – přinášejí tvůrčí a spasitelné proměny ve všech situacích, ve všech válkách, ať už vnějších či vnitřních, viditelných či neviditelných. Ve svém opuštění se Achilles – muž války – modlí, „aby válka a sváry ustaly“. Touží se vrátit ke zdroji. Ale při svém návratu musí následovat cesty svého osudu. Jeho pohřební hranici mohou zapálit pouze pohřební ohně Patrokla a Hektora. Achilles je totiž předurčen k tomu, aby sám zemřel v boji, jakmile zabije Hektora; stejně jako Hektor zabitím Patrokla přivolává svou vlastní smrt z rukou Achilla. Pro Achilla tedy přijetí štítu znamená přijetí vlastní smrti v blízké budoucnosti při boji u scaenae frons.[8]
Štít ho bude chránit až do jeho osudové smrti, která je však jeho vlastní volbou. Volí ohnivou smrt válečníka raději než život do vysokého věku – neboť „větší osudy nesou větší úděly“ ve světě, kde každý pohyb je pohybem jediného věčně živého ohně ve všech jeho proměnách, umírajícího do znovuzrození – kde život není přerušen smrtí, ale neustále se obnovuje. A tak Achilles, zármutek lidu, přijímá štít a vydává se na cestu zpět.
„Cesty návratu“. A s návratem se v Achillově srdci opět rozproudí soucit. V přítomnosti Priama, když stařec v prosbě natahuje ruce k muži, jenž zabil jeho syny, se v Achillově srdci zrodí touha po pláči – a on zvedne starého muže za ruku, pláče a promlouvá k němu.
„Ach, nešťastníče, mnohé strašlivé utrpení jsi snášel ve své duši… a nyní jsi přišel sám, aby ses setkal s očima toho, kdo zabil tvé syny, tak početné a statečné… a slyšíme, že kdysi jsi byl i ty šťastný a požehnaný… ale nyní jsou kolem tvého města samé bitvy a lidé jsou zabíjeni…“
A na konci Iliady ještě jednou zahlédneme Achilla. Poté, co vrátil Priamovi jeho mrtvého syna, slibuje, že pozastaví boje, dokud pohřební ohně nespálí Hektorovo tělo. Na rozloučenou pak stiskne starci pravou ruku u zápěstí – „aby v srdci nepoznal strach“.
Poslední gesto: přijetí, smíření a konečné usmíření.
V této stručné studii jsme se pokusili nastínit pouze nejzákladnější rysy symboliky Achillova štítu a jeho interpretace. Čtenáři, kteří se chtějí tomuto tématu věnovat hlouběji v kontextu rané řecké kosmologie a náboženské symboliky, budou odměněni bohatým vhledem do tradičních doktrín obecně. Různé úhly pohledu Hésioda, Hérakleita, Pýthagora, Parmenida, Empedokla a Platóna – kteří odrážejí hlubší aspekty tradice – lze přijmout jako vyjádření celistvého pohledu, který přesahuje rámec pohledu kteréhokoli z nich.
ψ
[1] Hésiodos: Práce a dni. Svoboda, Praha 1950, verše 109-201, str. 59.
[2] Pro účely tohoto eseje jsou čtenáři odkázáni zejména na osmnáctou knihu Iliady, verše 462 až do konce.
[3] Bronz: třetí transmutace, k níž dochází v průběhu světových věků, kdy se oheň z empyrea rozprostírá do okolních hemisfér vesmíru. Vesmír jako takový nemůže být jinak než omezený a tvarovaný.
[4] St. řec. empyros, ἔμπυρος, znamená „v ohni (pyr) n. na ohni“.
[5] Achillův štít lze v tomto ohledu přirovnat k Hésiodovu štítu Héraklovu, na jehož středu hledí postava Strachu, což odráží dobu bronzovou v plném proudu její krutosti a násilí. V Iliadě je nadcházející železná doba předznamenána železnou špičkou šípu Pandorově, lukostřelce z Íliady, který v rozporu se svatou přísahou vystřelí na Meneláa (Ilias, kniha 4, verš 123). Toto je jediný případ, kdy Homér popisuje šíp nebo hrot kopí jako „vyrobený ze železa“, σιδήρεον ὀξὺ βέλος, sidḗreon oxý belos, V Íliadě je svět stále bronzový — odpovídá to i Hesiodově „věku bronzovém“. Železo (σίδηρος) je v eposu vzácné, symbolicky temné, spojované s pozdějším, tvrdším, krutějším věkem.
[6] Linos byl považován za syna Amfirama a jedné z múz, buď Uranie, Kalliopé nebo Terpsichoré. Jako nadaný hudebník například přišel s nápadem nahradit dosavadní lněné struny na lyře strunami ze střev, a připisovalo se mu rovněž nalezení rytmu a melodie. Údajně se naučil od Kadma fénickou abecedu, a teprve on dal každému písmenu jméno a konečný tvar. Považoval se však za lepšího hudebníka než Apollón a rozhněvaný bůh ho zabil. Podle jedné z verzí mýtu byl Linos učitelem Hérakla, který se však ukázal jako málo chápavý žák a Linos ho často, když se rozhněval, bil, až do dne, kdy Héraklés, trýzněný tresty, popadl mohutný kámen, udeřil jím Lina a zabil ho. Říkalo se také, že ho nezabil kamenem, ale trsátkem na lyru, plektrem. Připisovaly se mu filosofické a mystické traktáty, měnila se i jeho genealogie, takže se z něj stal syn Herma, boha vědění, nebo Ojagra, Οἴαγρος, thráckého božstva, otce Orfeova. U pozdějších autorů Linos stále více splýval s Orfeem.
[7] „Thalétova voda“: „chaotické“ vody proudící v prázdnotě oddělující nadzemní a podzemní svět, z nichž krystalizací vzniká ostrovní zemský disk. Ústředním bodem filosofie Thaléta z Milétu je řecký pojem arche, ἀρχή, tj. „počátek, původ nebo princip“, vztahující se k jediné základní podstatě či příčině, z níž vše ve vesmíru pochází a do níž se vše nakonec vrací. Thalés tvrdil, že voda je počátek všech věcí, kdežto Bůh je duch, který všechno oživuje a utváří. Plútarchos se domníval, že tuto myšlenku o vodě jako o prvopříčině a počátku všech věcí přejal od Egypťanů. Nevybral si vodu jen tak náhodou. Pozorně pozoroval přírodu a voda se mu neustále jevila jako zásadní, proměňující prvek, který je základem všeho. Thalés si všiml, že veškerý život závisí na vlhkosti. Odstraňte z rostliny vodu a ona zemře. Totéž platí pro každé zvíře. Veškerá biologická výživa je ve své podstatě vlhká. Aristotelés zaznamenal, že Thalés tvrdil, že živina všech věcí je vlhká a že samotné teplo vzniká z vlhkosti a závisí na ní. Pokud je to právě voda, co udržuje veškerý život při životě, zdálo se Thalésovi logické, že voda musí být základní látkou samotné živé hmoty. Tento koncept vidíme později u sv. Hildegardy z Bingenu.
[8] Scaenae frons je bohatě zdobené stálé architektonické pozadí jeviště římského divadla.
