Film jako rituál II

145

Vúdú & zombie

Anglické slovo zombie poprvé zmínil v roce 1819 básník Robert Southey v pojednání o brazilské historii, a to v podobě zombi. Roku 1871 se objevilo v Západní Africe v odkazu na hadího boha, později už s významem „oživené mrtvoly“ v kultu vúdú, základem se blíží kikongskému[1] slovu zumbi, tzn. „fetiš“, a v jazyce kimbundu[2] pak slovu nzambi, tj. „bůh“. Haitská francouzština používá zombi, haitská kreolština zonbi. Kimbundsko-portugalský slovník z roku 1903 definuje příbuzné slovo nzumbi jako „duši“, zatímco pozdější vydání jako „ducha, který prý putuje po zemi, aby mučil a trýznil živé“. Může však mít podle louisiansko-kreolského etnika význam „fantomu, ducha“, a to ze španělského sombra, tj. „stín, duch“. Od roku 1936 je zaznamenán i ve významu „nechápavé osoby“.

Hector Hyppolite: Damballa La Flambeau

Louisianské hadí božstvo Li Grand Zombi, lokální verze haitského nebeského otce a prvotního stvořitele veškerého života Dambally, je ve skutečnosti obecným pojmem označujícím božského ducha. Běžní Afričané chápou bytosti označované těmito názvy jako nehmotné „astrální zombie“, jako je tomu konžských duchů Nkisi.

Koncept zombie lze však vystopovat až do starověké Mezopotámie. V sumerské skladbě Sestup Inanny-Ištar do podsvětí bohyně Ištar hrozí:

Neotevřeš-li bránu, abych mohla vejít,
Rozbiji dveře a roztříštím závoru,
Rozbiji veřeje a zničím ty dveře,
Vzkřísím pak mrtvé a ti budou požírat živé:
A mrtvých bude víc než těch živých!

Stejnou hrozbu opakuje v mírně pozměněném duchu v Eposu o Gilgamešovi.

Harvardský etnobotanik Wade Davis představil farmakologickou povahu případu zombie v článku uveřejněném v roce 1983 v časopise Journal of Ethnopharmacology, a později ve dvou populárních knihách: The Serpent and the Rainbow (1985) a Passage of Darkness: The Ethnobiology of the Haitian Zombie (1988).

Davis cestoval na Haiti roku 1982 a výsledkem jeho pátrání bylo jeho prohlášení, že je možné živou osobu proměnit v zombie pomocí dvou zvláštních prášků zavedených do krevního řečiště (obvykle skrz ránu). První je francouzsky nazýván coup de poudre, „mrtvičný prášek“, obsahující tetrodotoxin (TTX), velmi silný a často smrtelný neurotoxin nacházející se v těle ryby fugu (Tetraodontidae). Druhý prášek sestává z drog způsobujících delirium, jako je např. durman (Datura stramonium). Společně tyto prášky prý vyvolávají stav podobný smrti, v němž je vůle oběti zcela podřízena vůli bokora.[3]

Clairvius Narcisse

Davis také popularizoval příběh Clairviuse Narcisse, který se prý stal obětí této praktiky.[4] Eticky nejvíce zpochybňovanou a vědecky nejméně prozkoumanou ingrediencí těchto prášků je mozek nedávno pohřbeného dítěte.

Proces, který popsal Davis, byl počátečním stádiem stavu podobného smrti s pozastavením všech životních funkcí, následovaný opětovným probuzením — obvykle po pohřbu — a následně psychotickým stavem. Tato psychóza je indukována drogou a psychologickým traumatem, jak předpokládá Davis, posílený vědomím a kulturou vštípenou vírou, které způsobí, že jednotlivec projde rekonstrukcí své předchozí identity k identitě zombie, poněvadž „ví“, že je mrtvý a že v haitské společnosti už nehraje žádnou roli.

Davisova tvrzení byla kritizována, obzvláště náznak, že haitští kouzelníci dokážou udržovat „zombie“ ve stavu farmakologicky indukovaného transu po mnoho let. Symptomy otravy TTX sahají od otupělost, strnulosti a nevolnost až po paralýzu — zejména svalů bránice — bezvědomí a smrt, nepatří k nim však strnulá chůze anebo trans podobný smrti. Podle psychologa Terence Hinese vědecká komunita odmítá tetrodotoxin jako příčinu tohoto stavu a Davisovo posouzení povahy zpráv o haitských zombie je považováno za přehnaně důvěřivé.

Mýty, lidové příběhy a náboženská víra vyprávění ovlivňují rovněž velmi zásadně. Například většina filmů, které pojednávají o nadpřirozených otázkách, je silně ovlivněna dobře známými mýty a pověstmi o čarodějnictví, kultech a magii kolujícími, které se dotýkají každodenních činností.

Daimon Xanthopoulos vkročil do světa léčitelů a démonických tanečníků, do světa s bezuzdným vlivem tajných společností a široce rozšířenou vírou v moc čarodějnictví:

„Magické a tajné společnosti hrají v Sierra Leone a Libérii důležitou roli. Na všech socioekonomických úrovních lze nalézt tajné společnosti a pocítit jejich vliv. Ve skutečnosti jsou všude: jsou součástí politiky, kultury a náboženství. Široce rozšířená víra v magii a veřejný boj proti čarodějnictví je jedním z hlavních důvodů, proč jsou tajné společnosti tak vlivné. Tyto tajné společnosti používají bylinky a obřady k boji proti zhoubným čarodějnickým schopnostem. Očarovaní lidé nebo děti jsou pronásledováni zvláštními odbory léčitelů – a občas i zabiti za to, že byli prokleti. Ve vesnicích jsou bush schools[5] a obřady démonických tanečníků. Pořízené fotografie nabízejí portrét mystické komunity složené z tradičních kněží, tajných společností a magických léčitelů.“[6]

Čarodějnické zbraně

Čarodějnické zbraně. Společnost čarodějů je v Sierra Leone velmi obávaná. Čarodějnické zbraně jsou ty nejsmrtonosnější zbraně, neboť jsou schopny způsobit řadu nemocí či zranění. Kulky se vyrábí z hnědého cukru a toxických sloučenin, léčitelé však říkají, že jsou pro prosté oko neviditelné. Zbraně na obrázku zkonfiskovali léčitelé z Poro, kteří bojují v Sierra Leone s čarodějnictvím.

Společnost Soko Bana

Společnost Soko Bana. Tradiční léčitel ze společnosti Soko Bana je zachycen během rituálu na zapuzování ďábla. Nožem ostrým jako žiletka si pořeže jazyk. Jsou to obávaní léčitelé, kteří svá vystoupení ženou do extrému, aby divákům ukázali svoji moc. K získání těchto spirituálních sil spolupracují s „čerty“ či démony a polykají jisté listy nacházející se v buši.

Pa Konte, velekněz z Hemabu

Pa Konte, velekněz z Hemabu. Magické město Hemabu se skrývá na hranicích mezi Sierra Leone a Libérií. Jenom zvlášť pozvaní kněží jsou vítáni v této mystické vesnici, která je široce známá svými duchovními vlastnostmi. Pa Konte je hlavou této vesnice. Jako velekněz je uznávaným vůdcem mnoha tradičních léčitelů a jeho město leží v centru magického dění v západní Africe.

Tajná svatyně ďábla Bongmana

Tajná svatyně ďábla Bongmana. Žije v buši na obrovském stromě v mystické svatyni a mezi kořeny. Kněz, který pracuje s bongomanským ďáblem, se jmenuje Mali, a komunikuje s ním pomocí zrcadla. O bongomanském ďáblovi je známo, že má magické síly schopné léčit mnoho lidí. během nedávné občanské války se místo proslavilo, protože sem přicházeli zranění vojáci hledající možnost se vyléčit.

Lovec čarodějů

Lovec čarodějů. Tento tradiční léčitel využívá svých dovedností pouze k boji s čaroději. Je to lovec pracující za odměnu: svými magickými zbraněmi a hadříky vystopuje čaroděje a zabije je speciálním druhem dřeva tak, že jim rozbije lebku na kousky. Jeho oblek speciálně připravil léčitel, který je albín a během poslední války vyráběl amulety rovněž pro povstalecká hnutí.

Kamajorský válečník

Mama Munda, slavná kamajorská zasvětitelka a vykladačka karet, je jedinou ženskou velekněžkou u Kamajorů. S ďáblem Kasellem komunikuje pomocí zrcadla. Všichni kamajorští válečníci jsou zasvěceni do umění tajných léků a rituálů. Díky tomu jsou neprůstřelní, neviditelní a schopni ovládat ve vzduchu rakety a střely. V popředí je kamajorský bojovník, za ním stojí Mama Munda.

Kněz ju-ju

Kněz ju-ju. Slavný ju-ju léčitel pracuje se světlem svíčky. Praxi získal v Burkina Faso. Používá železo k nashromáždění vody a tou pak své klienty omývá. Odvrací rovněž čarodějnická kouzla a kletby a léčí nemoci. Většina léčitelů patří k tajné společnosti Poro a věnují se boji proti čarodějnictví.

George A. Romero a moderní filmy o zombie

Night of the Living Dead (1968)

Není úplně jasné, kdy začala být stvoření v soudobých filmech o zombie nazývána „zombie“. Film Noc oživlých mrtvol[7] neobsahuje žádný doslovný odkaz na nemrtvé antagonisty jako na „zombie“, namísto toho je popisuje jako „ghúly“ (třebaže ghúlové, pocházející z arabského folkloru, jsou démoni, nikoliv nemrtví). A i když George Romero použil v původním scénáři pojem „ghúl“, v pozdějších interview mluvil vždy o „zombie“. Slovo „zombie“ Romero používá výhradně ve scénáři k pokračování zmíněného filmu, jímž jest Úsvit mrtvých.[8] Podle George Romera to byli filmoví kritici, kteří to ovlivnili a spojili si jeho stvoření se „zombie“, obzvláště šlo o francouzský časopis Cahiers du Cinéma. Proti tomuto spojení nic nenamítal, třebaže byl pevně přesvědčen, že v té době znamenaly „zombie“ nemrtvé otroky haitského vúdú, jak je ztvárnil Bela Lugosi ve filmu White Zombie.[9]

Film Zombi 2 režiséra Lucia Fulciho šel do kin pouhé dva měsíce po Úsvitu mrtvých jako jakási jeho náhražka, leč Úsvit mrtvých byl komerčně nejúspěšnější zombie film na dlouhá desetiletí dopředu, vlastně až do zombie revivalu po roce 2000. Film Virus[10] z roku 1981 odkazuje na mutagenní plyn jako zdroj zombie nákazy: tuto ideu použil v roce 1985 i Dan O’Bannon ve filmu Mesiáš zla,[11] kde zombie z hladu jdou hlavně po mozku.

White Zombie (1932)

Filmy o zombie 80. a 90. letech nebyly komerčně tak úspěšné jako Úsvit mrtvých na konci let sedmdesátých. V polovině osmdesátých let vzniklo pár zombie filmů, které stojí za zmínku. Možná nejpozoruhodnějšími ze série Evil Dead, i když velmi vlivných, nikoliv však přísně vzato zombie filmů, byly navzdory přítomnosti nemrtvých filmy o posednutí démonem. Re-Animátor[12] z roku 1985, volně natočený podle povídky H. P. Lovecrafta, v tomto žánru vyčnívá, dostalo se mu téměř jednomyslného ohlasu u kritiků a dosáhl skromného úspěchu v tržbách téměř předstihujícího Romerův Den mrtvých.[13]

Ve druhé polovině osmdesátých let přešel tento subžánr z velké části do undergroundu. Mezi zaznamenáníhodné patří ultra-krvavý film Braindead – Živí mrtví režiséra Petera Jacksona[14] (v USA jako Dead Alive), komedie Boba Balabana z roku 1993 Můj chlapec se vrátil,[15] v níž se sebevědomý středoškolský student vrací z hrobu, aby se jí vyznal z lásky a také z lásky k lidskému masu, a v podobném duchu je i Dellamorte Dellamore Michela Soaviho[16] (v USA jako Cemetery Man).

Rané asijské zombie filmy

Upír jiangši

Hongkongská kinematografie let osmdesátých je v duchu čínského jiangši, upírská stvoření podobná zombie, a zmínky o nich se datují až do dynastie Říše Čching, poprvé v díle Yuewei Caotang Biji Ji Juna (1724-1805), která pronikla do jiangši filmů, z nichž popularity dosáhl Pan Vampýr.[17] Snímky tohoto žánru byly od poloviny osmdesátých let populární i na Dalekém Východě až do počátku let devadesátých.

Před rokem 1990 neexistovalo příliš mnoho japonských filmů spojených se žánrem, jemuž se na Západě říká zombie filmy. V raných filmech, jako třeba Nevtělení[18] z roku 1988, se téměř nesetkáte s krvavými stříkanci a už vůbec ne s kanibalismem, je to však o mrtvých navracejících se k životu, ale spíše je to love-story než příběh o apokalyptické zkáze. Jedním z nejranějších japonských filmů s tématem zombie, krví a násilím byl Battle Girl: The Living Dead in Tokyo Bay[19] z roku 1992.

Zombie na Dalekém Východě a v japonských horrorech

Podle Kima Newmana, britského kritika a novelisty, který napsal knihu Nightmare Movies (2011), „zombie revival začal na Dalekém Východě“ během devadesátých let, inspirovaný především dvěma japonskými zombie hrami, které vyšly roku 1996: šlo o Capcom’s Resident Evil, která odstartovala sérii videoher Resident Evil, jíž se po celém světě prodalo do roku 2006 na 24 milionů kusů, a střílečka vydavatele Sega nazvaná House of the Dead. Úspěch těchto dvou zombie her v roce 1996 inspiroval vlnu asijských zombie filmů. Koncem devadesátých let došlo k renesanci zombie tématiky v nízkorozpočtové asijské kinematografii, s náhlou záplavou nestejnorodých titulů, včetně Bio Zombie (Sheng hua shou shi, 1998), Wild Zero (1999), Junk (Shiryô-gari, 1999), Versus (2000) a Stacy (Attack of the Schoolgirl Zombies, 2001).

Resident Evil

Největší vlna zombie filmů dorazila s příchodem Resident Evil, jako třeba byly filmy Versus, Wild Zero a Junk, všechny z roku 2000; jejich scénáře se stále hodně podobaly zombie filmům ze 70. let, vyjma těch, jež byly ovlivněny videohrami s tématikou zombie, což inspirovalo jejich tvůrce vsadit více na akci ve srovnání se starými filmy Romera.

Obrození zájmu o zombie, jež začalo na Dalekém Východě a následně se rozšířilo po celém světě, následovalo po celosvětovém úspěchu japonských zombie her podle Resident Evil a The House of the Dead. Obzvláště Resident Evil zažehlo jiskru obrození v žánru zombie v populární kultuře. Videohry inspirovaly zombie filmy typu 28 Days Later (2002) a Shaun of the Dead (2004).

Na konci milénia se také projevil kasovní úspěch znovuzrozeného zombie žánru: šlo o filmy ze série Resident Evil (2002–2016), britské filmy 28 Days Later a 28 Weeks Later (2007), znovu natočený Úsvit mrtvých,[20] a komedie Shaun of the Dead a Dance of the Dead (2008). nový zájem umožnil Romerovi vytvořit čtvrtý díl své zombie série: Land of the Dead, který se dostal do kin v létě 2005. Romero se vrátil k této sérii ještě s filmy Diary of the Dead (2008) a Survival of the Dead (2010). Všeobecně je však třeba říci, že zombie v těchto filmech jsou pomalá, neohrabaná a bezduchá stvoření, přesně v onom duchu, jak jsme se s nimi vůbec poprvé setkali v tak populárním filmu Night of the Living Dead.

Ju-ju

Úspěch Shaun of the Dead vedl k natáčení dalších zombie komedií koncem první dekády po roce 2000 a počátek dekády následující, ať už šlo o Zombieland (2009) a Cockneys vs Zombies (2012). V roce 2013 měla série The Walking Dead od AMC vůbec nejvyšší návštěvnost v USA s průměrem 5.6 milionu diváků ve věku 18-49 let. Film World War Z měl vůbec nejvyšší tržby, pokud jde o zombie film, a také v daném roce 2013.

Ve stejné době od poloviny první dekády nového milénia si začal získávat popularitu nový druh zombie filmů: zombie mají lidské vzezření i chování, uchovaly si zbytky osobnosti a jsou schopny s lidmi navazovat přátelství, a dokonce i romantické vztahy, než že by byly hrozbou pro lidstvo. Příkladem romance mezi člověkem a zombie je film Corpse Bride natočený technikou fázové animace, pak Warm Bodies s živými herci, Camille, Life After Beth, Burying the Ex a Nina Forever, dále TV série Pushing Daisies a Babylon Fields. Podle badatele Scotta Rogerse zabývajícího se tématikou zombie, „to, co vidíme ve filmech Pushing Daisies, Warm Bodies a iZombie, je v mnoha směrech úplně stejná transformace [zombie], jíž jsme byli svědky u upírů počínaje rokem 1931; ve filmu Dracula byl Drákula vylíčen víceméně jako člověk – což je dost podstatný rozdíl oproti jeho monstróznímu zjevení ve filmu Nosferatu z roku 1922“. Rogers rovněž poznamenává, že jde dále o vizuální transformaci oživlých mrtvol: zatímco „tradiční“ zombie vykazují znatelné znetvoření a rozklad, „romantické“ zombie žádné takové známky nevykazují.

Koncem druhé dekády začala popularita zombie filmů upadat, místo toho se obliba přesunula k hororům se zvýšenou dávkou hrůzy, jako třeba The Witch (2015), Get Out (2016), A Quiet Place (2018) a Hereditary (2018). výjimkou byl nízkorozpočtová japonská zombie komedie One Cut of the Dead (2017), jež se tam stala spánkovým hitem,[21] a zapsala se do historie kasovních trháků tím, že vydělala tisícinásobek svého rozpočtu. One Cut of the Dead si získala také mezinárodní ohlas a kritici Rotten Tomatoes prohlásil, že „oživila skomírající žánr zombie díky osvěžující směsici formálně odvážné a chytré satiry“.

Námět „romantického zombie“ však stále zůstává populární: na konci roku 2010 se objevil televizní seriál American Gods a iZombie, stejně jako film z roku 2018 Disney Channel Original Movie Zombies (jeho pokračování Zombies 2 je naplánováno na rok 2020).

Zombie apokalypsa

S konceptem moderního zombie je úzce spjata „zombie apokalypsa“: rozpad společnosti v důsledku vypuknutí zombie infekce, která se rychle šíří. Tento archetyp se ukázal jako plodný subžánr apokalyptické fikce a po filmu Night of the Living Dead byl využit v mnoha médiích souvisejících se zombie.

Při zombie apokalypse dochází k (obvykle globálnímu) rozšíření zombie nepřátelských vůči lidskému životu a všeobecnému útoku na civilizaci. Oběti zombie se mohou stát samotnými zombie. To způsobí, že se z ohniska stane exponenciálně rostoucí infekce: šířící se fenomén pohlcuje běžné vojenské a policejní orgány, což vede k panickému kolapsu civilizované společnosti, dokud nezůstanou jen izolované skupiny přeživších snažících se zabavit jídlo a zásoby ve světě měnícím se na předindustriální nepřátelskou divočinu. Možné příčiny chování zombie v moderní populaci lze připsat virům, bakteriím nebo jiným jevům, které snižují mentální kapacitu lidí a způsobují, že se chovají velmi primitivně a destruktivně.

Nkisi

Žánr vúdú, někdy vnímaný jako hororový žánr, se zaměřuje na čarodějnictví, rituální vraždy a okultismus. Využívá obrazy událostí a věcí, které jsou logicky nebo rozumově nevysvětlitelné. Lidské bytosti se promění v hady nebo jiná zvířata jako v Sakobi: The Snake Girl (Ejiro 1998); duchové se mstí za něčí smrt a projevují se fyzicky jako v Mizerable Wealth (Okoh 2003); a čarodějnice, bohové a duchové procházející zdmi, jako by neexistovala žádná materiální bariéra, např. v Angel of Darkness (Opeoluwa 2003), End of the Wicked (Benson 1999) a Living in Bondage (Rapu 1992).

Lze podotknout, že využití těchto surrealistických obrazů umožňuje dosažení hororového efektu na diváky. Různé žánry se obvykle liší kódy, metaforami a znaky, které se používají ve filmovém textu. Bordwell a Thompson naznačují, že „v ikonografii hororu obvykle existuje prominentní silný make-up“. Platí to i pro nigerijské hororové videofilmy. Duchové, čarodějnice, bohové a čarodějové mají silný make-up, který má posílit dojem jejich odlidštění. Mezi další kódy, které jsou v nigerijských hororových filmech zhusta využívány, patří červené kostýmy pro bohy a čaroděje, bubnování, když se má objevit duch, bůh nebo čaroděj, a rychlé přechody naznačující transformaci tvaru nebo pohybu.

Ju-ju úbor (Carl Meinhof: Afrikanische Religionen, 1912)

Historické eposy většinou představují převyprávění nigerijské historie obvykle založené na místní kultuře a tradicích. Většina z nich má tendenci romantizovat Afriku a její tradice a posilovat její exotiku. Na druhou stranu se gangsterský žánr zaměřuje většinou na městskou kriminalitu. Čerpá ze zahraničních nebo západních kulturních prvků „vnitřního města“, pokud jde o způsoby oblékání, jazyk a životní styl postav obecně. V souvislosti s mainstreamovými gangsterskými filmy Hayward poznamenává, že „gangsterský film je vysoce stylizovaný svou opakující se ikonografií městského prostředí, oblečení, automobilů, zbraňové techniky a násilí“.

Jedná se o stejné konvence a kódy utvářející vyprávění v nigerijského gangsterského žánru. Postavy mají tendenci používat afroamerické akcenty s obrovským množstvím vulgárních výrazů, což je v afrických příbězích docela nečekané. Podobně jako u západních gangsterek je tempo filmů obvykle rychlé, přestože většina příběhů tvoří špatné a zjednodušené dějové linie, které jsou pro místní diváky většinou vulgární. Jednou z nejpoužívanějších rekvizit v tomto žánru je zbraň, která se často používá jako symbol městského násilí. Příběh je tedy doprovázen přemírou nerealistického a nemotivovaného násilí.

Zesílená činnost letničního hnutí v Nigérii se promítá i do tohoto žánru. Mezi zlem a dobrem, původními tradicemi a křesťanstvím vždy dochází ke konfliktu. Okome to vyjádřil následovně: děsivý muž ju-ju je v této tradici vyprávění [žánr Aleluja] umístěn do klece a vnímán jako ztělesnění temnoty, která má být vymítána nebo uvržena do pekla. Ve všech těchto konfliktech se křesťanství stává synonymem pro „dobro“ a vítězství nad zlem, jež je synonymem pro africká tradiční náboženství, okultní vědy nebo satanismus. Převažují dva žánry nigerijského videofilmu, žánr Aleluja a žánr vúdú, které se ve větší míře než jiné žánry zaměřují na čarodějnictví, okultismus, náboženství a nadpřirozeno.

The Magic of Ju-Ju (1968)

Magické praktiky ju-ju se promítly i do hudebního žánru. V dubnu roku 1967 nahráli Archie Shepp, Martin Banks, Mike Zwerin, Reggie Workman, Norman Connors, Frank Charles, Dennis Charles, Ed Blackwell a Beaver Harris album The Magic of Ju-Ju, vyšlo u Impulse! Records v květnu 1968, se stejnojmennou titulní skladbou ve stylu free-jazzu patřící mezi Sheppovy nejchaotičtější, přesto rytmicky nejhypnotičtější skladby.

* * *

 


[1] Konžština, kongština, kongo nebo kikongo je bantuský (benuekonžský) jazyk, používaný kmeny Bakongo a Bandundu v tropických lesích Konga a Angoly.

[2] Oficiálním a nejrozšířenějším jazykem v Angole je portugalština, kromě které je používáno několik bantuských jazyků: kimbundu (jazyk etnické skupiny Ambundu), umbundu (skupina Ovimbundu) a kikongo (skupina Bakongo).

[3] Bokor (muž) nebo caplata (žena) je vúdú čaroděj, jehož si lze najmout, aby sloužil loa „oběma rukama“, totiž činil dobro i zlo. Mezi černomagické praktiky patří i stvoření zombie a ouangas, talismanů, v nichž přebývají duchové. Pojem bokor se může rovněž vztahovat k představenému vúdúistické odnože Makaya, mající původ v konžském regionu.

[4] Clairvius Narcisse (1922-1994) byl Haiťan, který o sobě říkal, že byl haitským vúdú proměněn v zombie, a tak donucen pracovat jako otrok.

[5] Poro, tradičně mužská tajná společnost, jejím ženským protipólem je společnost Sande.

[6] Daimon Xanthopoulos: Dark Magic: Portraits of West Africa’s Secret Societies. Viz https://www.lensculture.com/articles/daimon-xanthopoulos-dark-magic-portraits-of-west-africa-s-secret-societies.

[7] Night of the Living Dead. Režie: George A. Romero. USA 1968.

[8] Dawn of the Dead. Režie: George A. Romero. USA / Itálie 1978.

[9] White Zombie, č. Bílá zombie. Režie: Victor Halperin. USA 1932.

[10] Hell of the Living Dead. Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso. Itálie / Španělsko 1980.

[11] Return of the Living Dead. Režie: Willard Huyck, Gloria Katz. USA 1973.

[12] Re-Animator. Režie: Stuart Gordon. USA 1985.

[13] Day of the Dead. Režie: George A. Romero. USA 1985.

[14] Braindead. Režie: Peter Jackson. Nový Zéland 1992.

[15] My Boyfriend’s Back. Režie: Bob Balaban. USA 1993.

[16] Dellamorte Dellamore. Režie: Michele Soavi. Itálie / Francie / Německo 1994.

[17] Mr. Vampire (Jiang shi xian sheng). Režie: Ricky Lau Koon-Wai. Hongkong 1985.

[18] The Discarnates (Idžintači to no nacu). Režie: Nobuhiko Óbajaši. Japonsko 1988.

[19] Battle Girl: Tokyo Crisis Wars (Batoru gâru: Tokyo crisis wars). Režie: Kazuo ‘Gaira’ Komizu. Japonsko 1992.

[20] Dawn of the Dead. Režie: Zack Snyder. USA / Kanada / Japonsko / Francie 2004.

[21] V zábavním průmyslu je spánkovým hitem film, televizní seriál, hudební vydání, videohra nebo nějaký jiný zábavní produkt, který je zpočátku neúspěšný, ale později dosáhne velkého úspěchu.