Pohádka pohádek aneb Svět plný tajemství

Giambattista Basile: Pohádka pohádek. Neapolské pohádky

256 stran, vázaná, Argo, Praha 2025
ISBN 978-80-257-4874-9

Giambattista Basile (1566?-1632), neapolský barokní básník, dvořan a sběratel pohádek, se narodil v neapolské rodině patřící ke střední třídě. Působil jako voják a dvořan u různých italských knížat, včetně benátského dóžete. V Benátkách se také začal věnovat psaní poezie.

Z tohoto období pochází báseň v italském jazyce Il pianto della Vergine (1608) a sbírka Madriali ed Ode. Za svou literární slávu však vděčí také sestře Adrianě Basile, skladatelce, hudebnici, básnířce a zpěvačce barokní éry, která byla díky svému hlasu velmi žádaná na nejvýznamnějších dvorech té doby, což bratrovi umožnilo získat tam přístup jako dvořan. V neapolském období následoval Basile sestru na dvůr knížete Luigiho Carafy, jemuž věnoval Le avventurose disavventure (1611), eroticko-mytologickou bajku, v níž jsou staré schémata pastýřské a lesní bajky rozšířeny o námořní motivy a prostředí podle vzoru „rybářských bajek“, jež byly v Neapoli obzvláště rozšířené. V této námořní bajce se tak pastýř stává rybářem, ovce se mění v ryby a útesy se proměňují v hlubiny.

Po tomto díle následovaly Egloghe amorose e lugubri a Venere abbandonata, hudební drama v pěti dějstvích (1612). Odjezdem Adriany do Mantovy se uzavřelo neapolské období. Autor ji následoval na dvůr rodu Gonzagů. V Mantově Basile vydal všechna dosavadní básnická díla, poté co do nich doplnil chvalořeče a pocty pro vévodu Vincenza Gonzaga.

Vlhké podnebí roviny a neustálé mlhy však neprospívaly fyzickému ani duševnímu zdraví Basileho, který se již po roce rozhodl vrátit do Neapole, aby sloužil jako dvořan pod záštitou avellinského prince Dona Marina I Caracciolo, jemuž věnoval svoji idylu L’Aretusa (1618), v níž se projevují jeho nejlepší básnické kvality.

S návratem do rodné země začalo i jeho politické angažmá: španělští místokráli či místní šlechtici ho několikrát jmenovali guvernérem a správcem různých území království, což v něm vyvolalo úvahy o malichernosti tohoto prostředí i člověka obecně, které později vyjádřil ve svém nejvýznamnějším díle. V tomto období je však třeba zmínit ještě jednu zásadní událost: sňatek s Florou Santorou, původem z Giugliana, Basileho rodného města.

Tak započalo jeho putování po Kampánii, kde plnil politické úkoly, aniž by však zanedbával svou činnost literáta a filologa; postaral se totiž o nové vydání děl autorů, jako byli Pietro Bembo a Galeazzo Tarsia. V roce 1619 složil – a věnoval ji Domenicu Caracciolovi, markýzi z Bella – melancholický příběh o lásce a smrti: Il guerriero amante. V roce 1621 vydal Immagini delle più belle dame napoletane ritratte da’ loro propri nomi in tante anagrammi, napsané během pobytu v Lucanii, kde převládajícími prvky, což bylo pro literaturu té doby neobvyklé, jsou šaráda a rébus.

Opět to byla blízkost k Adrianě, která charakterizovala obzvláště šťastné období v životě Basileho jako literáta. Společně vstoupili na dvůr místokrále, dona Alvaresa z Toleda, jemuž Basile věnoval sbírku padesáti svých ód jako projev vděčnosti za jmenování guvernérem Aversy. Posledním dvorem, na kterém básník pobýval, byl dvůr Galeazza Pinelliho, vévody z Acerenzy. Zde, v klidu provincie vzdálené od hluku hlavního města, mezi strmými horami, pracoval Basile na Teagenovi, veršované adaptaci Eliodorovy Etiopské historie. Tímto vévodou byl jmenován feudálním guvernérem Giugliana a zde, ve své rodné zemi, zemřel v roce 1632. Když se jeho sestra dozvěděla o náhlé smrti svého bratra, spěchala do Giugliana, aby zachránila umělcovy papíry a rukopisy, než se ztratí. Díky rychlosti a prozíravosti Adriany Basile se Lo Cunto de li Cunti a další díla dochovaly až do dnešních dnů.

Basile je zmiňován především v souvislosti se sbírkou neapolských pohádek s názvem Lo Cunto de li Cunti overo lo trattenemiento de peccerille, tedy Pohádka pohádek, aneb zábava pro nejmenší, známá také jako Il Pentamerone. Sbírku vydala až posmrtně ve dvou svazcích jeho sestra, a to v Neapoli v letech 1634 až 1636 pod pseudonymem Gian Alesio Abbatutis.

Pentameron byl po nějakou dobu zapomenut, a tak si pozornost znovu získal až v době, kdy ji bratři Grimmové s velkou chválou označili za první národní sbírku pohádek. Mnohé z nich jsou nejstarší existující varianty známých pohádek jako Šípková Růženka, Locika, Popelka atd., již zmiňuje Marian Roalfe Coxová v rozměrném díle Cinderella: Three Hundred and Forty-five Variants of Cinderella, Catskin, and Cap o’Rushes, Abstracted and Tabulated, with a Discussion of Mediaeval Analogues, and Notes, zahrnujícím tři sta čtyřicet pět variant Popelky, která u Basileho – řekněme si to na rovinu – má poměrně drsný a neobvyklý průběh s ohledem na v našich luzích běžně známou podobu této pohádky. Máme na mysli moment, kdy Zezolla z návodu guvernantky zavraždí macechu v domnění, že až se její zásluhou stane otcovou ženou, bude ji milovat, jenže ta ji místo toho pošle do kuchyně.

Coxová shrnuje Basileho podání La Gatta Cenerentola v následující dějové ose:

Vychovatelka radí hrdince, aby zavraždila krutou macechu a přesvědčila otce a vzal si ji. Zneužívání hrdinky (vychovatelkou n. macechou) – pomoc kouzelné holubice[1] – doma u krbu – dárky vybrané otcem. Hrdinka si přeje, aby požádal kouzelnou holubici na ostrově Sardinie, aby jí něco poslala. Loď se nehýbe, protože na to zapomene. Kapitánovy sny vypovídají o tom, proč se tak děje. Kouzelná holubice pošle hrdince zlatou palmu (kterou zasadí), zlatý květináč, zlatý rýč, hedvábný kapesníček. Kouzelné šaty – Místo setkání (slavnost) – Trojí útěk – Zlato a šperky předhozené pronásledovatelům – Ztracený střevíček – Zkoušení střevíčku, po hostině, na kterou jsou všichni pozváni, je neúspěšná. Druhé zkoušení střevíčku: Hrdinka jest ztotožněna – Šťastné manželství.[2]

Jméno Zezolla je zdrobnělina od Cecilia, Cenzella, Zeza, ale v kontextu pohádky má ještě jeden, mnohem důležitější význam. Zezzolla, zezzone, zezza v neapolštině označuje popel, popelka, ušmudlaná, očazená, začouzená, což souvisí s kořenem cenere, „popel“, cenerentola je Popelka, úplněji podle titulu pohádky takto: La Gatta Cenerentola, které dalo vzniknout francouzskému Cendrillon i anglickému Cinderella. Basile tedy dává hrdince jméno, které už samo o sobě znamená „Popelka“.

Hned v úvodu pohádky Popelka (str. 46) v překladu Jana Brechensbauera mne zarazila tato věta:

„Až po něčem zatoužíš, pošli si pro to k holubičce víl na ostrov Sardinie, a hned to budeš mít.“

Obávám se, že jde o stejnou chybu, jaká by mohla nastat při překladu z Coxové, která má na straně 9 citovaného díla v dějové ose k „La Gatta Cenerentola“[3] sousloví Fairy Dove, jenže to není „holubice víl“, nýbrž prostě a jen „kouzelná holubice“ vzhledem k tomu, že v angličtině se podstatné jméno předsazené před jiné stává přídavným jménem. V novém italském vydání stojí: „Quanno te vene golio de quarco sa, mannal’addemannare a la palomma de le fate a l’isola de Sardegna, ca l’averrai subeto“,[4] tj. jemně přeloženo asi takto: „Když po něčem zatoužíš, pošli holubici k vílám na ostrově Sardinie, a hned se ti to splní.“

Jednotlivě po slovech pak takto: mannare, „poslat“; addemannare, „poslat jako posla“; palomma, „holubice“; de le fate, „k vílám“ (doslova „k vílám“, nikoliv „vílám patřící“); a nakonec a l’isola de Sardegna, tj. „na ostrov Sardinii“; souhrnně tedy s významem „pošli holubici jako posla k vílám na ostrově Sardinii“. V neapolštině, a obecně v románských jazycích, předložka „de“ + určitý člen může znamenat směr n. adresáta, tady „k vílám“, příp. příslušnost, tj. „holubice víl“. Ale v této konstrukci: mannare … a la palomma de le fate je de le fate cílová skupina, neboť sloveso mannare vyžaduje adresáta, addemannare je „poslat jako posla“, sousloví a la palomma de le fate je idiomatické „poslat holubici k vílám“. Kdyby Basile myslel „holubici víl“, použil by: la palomma de le fate bez předchozího mannal’addemannare, nebo by to bylo v kontextu „holubice, která patří vílám“, ale zde je to jasně posel. Slovo palomma pochází ze šp. paloma, což znamená „holub/ice“, z lat. pălumbēs, palumba, které zase pochází z praindoevropského *pal-wo-, což znamená „tmavě zbarvený, šedý, sivý“. Kontextově to dává smysl, neboť v neapolských pohádkách víly žijí na Sardinii, mají tam spousty jídla, šatů a darů, a holubice funguje jako magický posel.

V roce 2001 Jack David Zipes – literární vědec a autor, emeritní profesor na katedře němčiny, severských jazyků, slovanských jazyků a nizozemštiny – vydal své texty a kritické články pod názvem The Great fairy tale tradition: from Straparola and Basile to the Brothers Grimm,[5] kde pro přehlednost zvolil několik hlavních témat – např. Mazaní zlodějíčci, Podvedení podvodníci, Incestní otcové, Pošetilá přání, Neviditelní hrdinové atd. –, do nichž zařadil nejstarší dochované verze známých pohádek, od Basileho mj. Medvěd, Tři zvířata, Cagliuso, Pohádka o lidožroutovi, Kočičí Popelka, Petrželka, Holubice, Kráska s useknutýma rukama aj. Proslul rovněž svými pracemi z oblasti pohádek, folklóru, kritické teorie, literatury XX. století, německé literatury, německo-židovské kultury a politického a kulturního významu pohádek bratří Grimmů. Zipes analyzoval pohádky, aby pochopil jejich význam v moderním světě. Ve své knize Breaking the Magic Spell: Radical Theories of Folk & Fairy Tales se zabýval trvalým vlivem pohádek na literaturu a zkoumal jejich vývoj, sociopolitický kontext i jejich využívání v mediálních sítích. Edith Lazaros Honigová tuto knihu v časopise Children’s Literature Association Quarterly označila za „podnětný příspěvek ke kritické literatuře o lidových vyprávěních a pohádkách“. Byl rovněž editorem knižní řady Oddly Modern Fairy Tales vydávané nakladatelstvím Princeton University Press, která zahrnuje neobvyklé literární pohádky. Kromě toho vydal knihu Fairy Tales and the Art of Subversion,[6] kterou Deborah Stevensonová označila za „jedno z klíčových děl současné pohádkové vědy“ zkoumající, jak byly pohádky prostřednictvím tradičních forem a žánrů využívány k formování chování, hodnot a společenských rolí dětí.

Z Basileho příběhů prosvítá temnota, která děsí, nakonec však přece jen vítězí dobro nad zlem. Že v nich má člověk hledat i jiné zákruty, prozrazují občasné alchymické šlehy: „zelená ještěrka vylézá z jeskyně tak hluboké a tmavé, že Slunce mělo strach do ní nahlédnout“; „zvědavá dívka musí podniknout strastiplnou pouť, aby znovu nalezla svou lásku (eróta), tak jako kdysi Psýché hledala svého Amora“; „vesničané s čistým srdcem a odvahou musí čelit nebezpečným tvorům nebo složitým úkolům“ a „hlupák s trochou štěstí získá odměnu, i když sám nerozumí proč – prostě někdy není nutné být nejlepší, nejchytřejší nebo nejsilnější, protože stačí být sám sebou, naskočit na šťastnou vlnu a proplouvat tekutým životem“.

V češtině jde o celkově druhé vydání Pohádky pohádek. Z neapolského originálu Il Pentamerone del Cavalier Giovan Battista Basile ovvero Lo cunto de li cunti, Napoli 1788, jej pro první vydání v roce 1961 překládal Jan Brechensbauer.[7] Od Šárky Hurbánkové se dovídáme, že toto vydání je bohužel jen výběrem z díla Pentameron a v Ediční poznámce se navíc dozvíme, že „prvek provázanosti“ musel být z textů samých odstraněn, zejména v podobě úvodních či závěrečných odstavců, a „ze stejného důvodu“ nebyly zařazeny „ani kapitoly obsahující výhradně rámcový příběh, tedy Úvod, Konec pohádky pohádek a úvod každého z pěti dnů, během nichž se Pentameron odehrává“. Vzhledem k situaci, která na knižním trhu už řadu let panuje, nelze očekávat, že by v dohledné době někdo jiný přikročil k vydání úplné Pohádky pohádek, a poskytl tak čtenářům celistvý obrázek a zážitek z tohoto jedinečného díla. Naopak vysokou úroveň si udržují ilustrace v této ediční řadě, tady je – společně s vinětami – jímavě provedla Andrea Tachezy, obdivoval jsem zejména struktury na str. 248.

Kouzla a zázračné magické bytosti, přírodní duchové, víly, kouzelná mluvící zvířata, draci i lidožroutky nám ukazují, že svět je plný tajemství, a ne vše je takové, jaké se to zprvu zdá, což jest téma nejenom v Twin Peaks…

*