Asi sotva si můžeme vybrat odlišnější postavy, než jsou labilní ruská aristokratka, jejíž život je spletí intrik a tajemství, avšak její dílo představuje zdroj esoterní moudrosti, a rozvážný francouzský intelektuál, který sice madam Blavatskou, všemi jejími následovníky i vším, co zastávala, pohrdal, nicméně sám v mnoha případech učil přesně to samé. Blavatská získala své poznání obsáhlým čtením i prostřednictvím ústní výuky „mistrů“, kteří nebyli nikdy přesvědčivě identifikováni. Guénon to své čerpal z jiných, ovšem obdobných pramenů – povídá se, že v mládí měl kontakty s tajemnými hinduisty. Čtenáře nenechává na pochybách, že mluví s autoritou vycházející z iniciačních nauk, tedy nejenom na základě učenosti nebo osobní filosofie. V článku Atlantis a Hyperborea (1929) Guénon zmiňuje dalšího autora zabývajícího se tímto tématem:
„Považujeme ho za ‚hledače‘ (čímž ho v žádném případě nechceme očernit), jenž podává vysvětlení z hlediska svých osobních názorů a někdy poměrně smělá; má na to plné právo, protože není spojen s žádnou současnou živou tradicí a nikterak nedisponuje údaji přijatými přímou transmisí. Jinými slovy můžeme říci, že se věnuje archeologii, zatímco my sami iniciační vědě, což jsou dva úhly pohledu, které – byť se týkají stejných témat – nikdy nemohou být shodné.“
Guénonův popis Hyperboreje v mnohém připomíná podání Blavatské, je však koncipován v mnohem omezenějším časovém měřítku. Guénon se zabývá epochami, které sice daleko předcházejí historické doby, nicméně patří do téže mahájugy neboli posloupnosti čtyř věků jako veškeré známé dějiny. (Guénon tuto periodu rovněž nazývá manvantara, ačkoli ta obvykle představuje mnohem delší období obsahující sedmdesát jednu mahájugu.) Počítaje s číselnými údaji v hinduistických puránách tvrdí, že trvala 64 800 let, „což velmi dobře koresponduje se skutečným stářím současného pozemského lidstva“.
Tento adamský cyklus, o němž se Guénon domnívá, že se nyní blíží ke konci, začal v hyperborejské zemi zvané Tula – což je stejné jméno jako řecká a latinská Thúlé. Ta byla „prvním a nejvýznamnějším centrem celé probíhající manvantary (…), archetypálním ‚posvátným ostrovem‘, zpočátku umístěným doslova ‚na pólu‘.“ Guénon neříká, jaké bytosti zde žily, nicméně člověk z toho vyrozumí, že cyklus současného lidstva začal tam, v rámci prvotního zákona a tradice, jež mu přinesl Vaivasvata Manu neboli duchovní zakladatel této manvantary. (Výraz „tradice“ Guénon a jeho následovníci používají ve zvláštním významu označujícím komplex esoterního poznání, symboliky, iniciace a rituálních praktik, na nichž pak náboženství staví exoterní stránku.)
Podle Guénona se později než toto hyperborejské centrum objevila poměrně odlišná Atlantida, země, jež nyní spočívá pod vlnami Atlantického oceánu. Autor se domnívá, že atlantská civilizace trvala jeden „platónský rok“ (12 960 let), jenž se rovná polovině doby precese bodů rovnodennosti. Co se týče naší vlastní poantlantské epochy, říká, že svou tradici přijala z dvojího zdroje: jednak přímo z prvotní tradice severu, jednak ze západní atlantské tradice. Ta první se stala počátkem hinduismu, který Guénon považoval za nejbližší původnímu odkazu ze všech nynějších tradic, zatímco druhá zapustila kořeny ve starověkém Egyptě a v Americe. Z Guénonových esejí o výkladu symbolů patrně plyne, že v Méru nespatřoval nějakou skutečnou horu ležící na severním pólu, ale spíše symbol zemské osy, která probíhá pólem a směřuje k Arktoi – souhvězdím Velké a Malé Medvědice.
Sklon zemské osy Guénon zmiňuje pouze v letmé poznámce; ten „podle určitých tradičních údajů neexistoval hned od počátku, ale je důsledkem toho, co se v jazyce Západu nazývá ‚pádem člověka‘“, nicméně, jak čtenáři zjistí, autor své nejpodnětnější narážky mnohdy ukrývá do poznámek. Guénona v tomto materiálu celkově zajímalo vysvětlení symboliky a mytologie pólu, k níž se vrátíme v jedenácté kapitole. Důležité je uvědomit si míru, v níž právě zmiňováním takových věcí jako Hyperborea a Atlantida vystupoval z běžných mezí svého učení. Většina jeho díla pojednává o symbolice a metafyzických naukách, zejména co se týče překračování hranic mezi odlišnými náboženstvími a odhalování jejich jednoty na esoterní úrovni. Faktem je, že Atlantidu popsal Platón a stala se předmětem stovek knih; jde o okrajové, nicméně do jisté míry respektované téma, ačkoli geologové považují hledání polohy Atlantidy jako takové za zdiskreditovanou myšlenku. Hyperborea je ještě méně přijatelná, zejména její výklad, který podává Guénon. Neboť zatímco zde byli vědci (od Jeana-Sylvaina Baillyho po Jürgena Spanutha), kteří se pokoušeli ztotožnit legendární Atlantidu s některým dnešním územím na dalekém severu, Guénon tak nečiní a naprosto jasně tvrdí, že Hyperborea není totéž co Atlantida, nýbrž jde o ještě starší světadíl, jenž se nacházel jednoznačně na severním pólu.
Pro mysl současníků je bezpochyby těžké představit si čistě éternou první rasu, kterou madam Blavatská umisťuje do oblasti pólu, a přirozeně vyvstává otázka, proč paleontologové neobjevili zbytky její druhé a třetí rasy. Ačkoli Guénon se těmto tématům většinou vyhýbá jako příliš senzačním, dotýká se jich v díle Vláda množství a znamení časů, když píše o narůstajícím hrubnutí světa a jeho obyvatel, přičemž na adresu moderní vědy dodává, že namísto toho, aby hranice známého světa posunula dál, zúžila je jako nikdy předtím tak, že zredukovala svět a člověka na „pouhá tělesná jsoucna, která jsou podle ní hypoteticky zbaveny i té nejmenší možnosti komunikace s jakýmkoli jiným řádem skutečnosti“. A vysvětluje, že ještě nikdy v této manvantaře nepokročil sestup do hmoty natolik, jak je tomu dnes. Někteří z jeho následovníků souhlasí s theosofy a otevřeně říkají, že toto je důvod, proč nemůžeme vykopat kosti našich hyperborejských předků – jejich těla prostě nebyla materializována v takovém rozsahu jako naše, a tudíž se nezachovala.
Tak lze snadno vyřešit námitku, založenou na tom, že polární klima bylo pro lidi příliš chladné a temné. Jak říká Blavatská:
„My lidé jsme se naučili žít v jakémkoli podnebí, ať ledovém nebo tropickém, avšak první dvě rasy neměly s klimatem nic společného, ani nepodléhaly teplotě nebo její změně. A takto lidé podle našeho učení žili až do konce třetí základní (kořenové) rasy, kdy na celé zeměkouli vládlo věčné jaro (…).“
Jean Phaure rozvinul Guénonovy náznaky do verze prehistorie, která skvěle harmonizuje čtyři zcela nesourodé chronologie: Guénonův cyklus 64 800 let našeho současného lidstva, jenž má skončit v poměrně blízké budoucnosti, hinduistický systém čtyř jug, astrologické věky (o nichž budeme podrobněji mluvit ve dvanácté kapitole) a „platónské roky“ Řeků. Jeho schéma je následující:
cca 62 800–36 880 př. Kr.:
1. zlatý věk (krtajuga)
doba trvání 25 920 let (jeden celý precesní cyklus, začínající věkem Lva), zemský ráj před inkarnací
36 880–17 440 př. Kr.:
2. stříbrný věk (trétajuga)
doba trvání 19 440 let (devátá astrologická éra, Lev až Střelec)
pád do inkarnace, Hyperborea, možná Mu a Lemurie
17 440–4 480 př. Kr.
3. bronzový věk (dváparajuga)
doba trvání 12 960 let (půlka precesního cyklu, Štír až Blíženci)
konec Atlantidy kolem 10 800 př. Kr., atlantské kolonie, potopa za Noema, počátky písma
4 480 př. Kr.–2 000 po Kr.
4. železný věk (kalijuga), doba trvání 6 480 let (věk Býka, Berana a Ryb)
„klasická“ historie, narození Krista označuje začátek éry Ryb
Milénium, věk Vodnáře, Parúsia, Poslední soud, počátek nového cyklu života lidstva
Tomuto schématu ve Phaureho knize předchází velmi obsáhlá dokumentace, jež se jej snaží sladit s vědeckými názory na prehistorii a kterou zde nelze stručně reprodukovat. Ale i on, podobně jako Richard Thompson, zastává širší názory než materialistická věda. Zatímco první rasa ještě není ani fyzická, Phaureho nechávají klidným i důsledky inkarnace lidstva jeho „stříbrného věku“, kterou situuje do arktické oblasti v období doby ledové:
„Mohlo by zde v rozsahu malého světadílu existovat „mikroklima“, udržované zdroji energie, které jsou pro nás záhadou, protože jsou duchovní? Toto lidstvo z počátku stříbrného věku bylo zajisté již vtěleno, nicméně stále obdařeno nesmírnými psychickými a gnostickými schopnostmi. Je možné, že pokud „postprimordiální“ lidé stříbrného věku ovládali své tělesné energie a především kundaliní, mohli své ideální prostředí najít i v zemi, jež je pro nás příliš chladná. Ještě donedávna někteří Tibeťané vydávali svědectví o stejných „silách“, žijíce téměř neoděni ve velmi vysokých nadmořských výškách a vyzařujíce ze sebe teplo, jež dokáže dostatečně vysušit navlhlé a zmrzlé oblečení skoro okamžitě! Mimo to, jak lze zapomenout na analogickou tradici prvotního Ráje, jenž byl znázorňován jako obklopený jiskřivými ledovými zdmi? Kdo ví, co bychom odkryli při průzkumu půdy v Grónsku („Zelené zemi“), jakékoli potíže by nám to způsobilo?“
Popisy Blavatské a Guénona jsou do určité míry slučitelné, avšak jejich zásadní odlišnosti ukazují, že tato záležitost není vůbec vyřešena, a to ani u těch, kteří pracují povětšině s hinduistickými zdroji. Jasně vidíme, že manvantara v pojetí Blavatské je v souladu s hinduistickým datováním tohoto období omnoho delší než Guénonova, a trvá milióny let, zatímco ta jeho tisíce. Ve srovnání s její chronologií tvoří Guénonova „Hyperborea“ a „Atlantida“ v rámci dějin páté rasy spíše vedlejší události. Tito dva nestálí společníci se nicméně shodují v radikální opozici vůči obrazu prezentovanému moderní evoluční teorií. Lidská rasa se podle jejich názoru nevyprostila z lidoopích předků a ve vývoji svého poznání a síly nepostupovala stále dál až na dnešní úroveň. Naopak, měla božské počátky a její první stav nebyl fyzický; pouze jakmile cyklus pokročil, vstoupila plně do fyzického světa, v němž se nacházíme my dnes. Nejde tedy o „vzestup člověka“, jak jej formuloval Darwin, nýbrž o sestup, jehož milníky tvoří tyto fáze prehistorie.
Dobře si pamatuji dopad objevů těchto autorů a mnoha jejich následovníků i první tušení, že „vědecký“ pohled na dějiny, jímž je indoktrinován téměř každý mladý člověk, může být zcela chybný. Uvědomění, že se možná nacházíme v nejnižším bodu cyklu a nevezeme se na stále stoupající vlně, člověka osvobozuje od existenciální úzkosti současné doby, která se chytá nalomeného stébla víry v lidský „pokrok“ navzdory drtivým důkazům svědčícím o opaku.
∴
Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025.
