O novou kulturu

102
Nová kultura. Časopis pro metapolitiku, kulturu, historii a geopolitiku
(Adam Berčík – Nová kultura, Ústí nad Labem, červen 2021, roč. I, č. 1)

Nová kultura. Časopis pro metapolitiku, kulturu, historii a geopolitiku

28 stran, Adam Berčík – Nová kultura, Ústí nad Labem, červen 2021, roč. I, č. 1
ISSN 2751-4066

Před pár dny vyšlo první číslo Nové kultury. Dostalo do vínku formát A4, křídový papír a odhodlaného nakladatele i redakci. Adam Berčík v předmluvě zvedl prapor proti jednorozměrnosti, která definuje současnou epochu obecně a spatřuje ji konkrétně v hermetickém sevření mas zakoušejících covidový izolacionismus, který už jen podtrhl tristní absenci i těch posledních šťavnatých eticko-estetických soust a zůstavil jim jen kosti obalené tukem, kdežto maso zabalené do kůže hltají učedníci sv. Phynancie. Masa a moc[1] byly odděleny a delegovány tak důkladně, že masa má moci už jen tolik, aby si objednala maso v burgeru a kupní síla se stala idolem masového šílenství.[2]

Čtení oněch nemnoha stran vyvolá nutně otázku, kam duch časopisu směřuje?

Nová kultura je prostorem pro texty kontroverzní, kritické i znepokojující. Je nám blízká myšlenková škola francouzské Nové pravice, patriotismus některých evropských i mimoevropských pravicových politiků a hnutí, ale někdy paradoxně i pozice vybraných osobností, inklinujících spíše k nějaké formě konzervativního socialismu. Se zájmem také sledujeme vývoj v oblasti digitalizace a virtualizace skutečného života, který neodvratně promění svět a společnost, ale nemyslíme si, že samotné technologie nás mohou zachránit.“

Ono vyprázdnění duchovních hodnot staví před každého vlajkonoše úkol znovu získat mysl svého bližního tak, že jí nabídne boršč. Tím je manifest ruského režiséra Konstantina Bogomolova nazvaný Únos Evropy 2.0. Bogomolov přirovnává neschopnost Evropy k vlaku do pekla, v němž – ohni hoř a kotli v klokot! – se sice vaří jakýsi Eintopf, leč pejsek a kočička (naštěstí ještě binární jednotky) do hrnce naházeli nedobroty jako „desítky genderů [včetně násilně zdůrazňovaných nonbinárních jednotek], „woke“ kapitalismus, protibělošský a protiheterosexuální aktivismus a kult viny…“ a „progresivisty odsuzovaný kolonialismus či otrokářství, [s nimiž] je třeba zavrhnout celou kulturu [cancel-culture] a minulost…“

Rembrandt: Únos Evropy

V „»rajchu« s novou etikou“ si (ne)dáte k snídani „mechanický pomeranč“, ledaže byste byli oněmi „zvlčilými mladými lidmi“, kteří pod vlivem drog terorizují Londýn [případně si dosaďte místo pobytu dle sebe] v duchu H. P. Lovecrafta, jenž poskytuje i stručný popis světa [který je už zde] poté, co se Velestaří opět ujmou svého dědictví:

Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako velcí starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození velcí starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.

„Současný Západ vypadá jako tento zločinec, který si prošel chemickou kastrací a lobotomií. Odtud onen ztuhlý úsměv na tváři západního člověka [v duchu filmu Oni žijí!][3], plný falešné přízně a všeobecné vstřícnosti. To však není úsměv Kultury. Je to úsměv degenerace [cancel-culture].“

„Pokud zůstaneme u analogie vlaku řítícího se do záhuby, v němž má dle Bogomolova Rusko alespoň tu výhodu, že se nachází v posledním vagónu, musíme se ptát, kde se v tomto vlaku nacházíme my a zda v této cestě chceme pokračovat“, ovšem mašinfíra jak u Ledové archy, tak i ve Snowpierceru stejně zírá do bílé tmy a černého slunce oslepující všechny bez ohledu na superkomfortní 1. třídu nebo nestandardní 2. třídu a tomu odpovídající vagony.

Šéfredaktor považuje „zkázu Notre Dame…, aniž by musel být Francouzem či katolíkem, za symbolickou poslední tečku v kronice zániku Západu.“[4]

Nacházíme se opět někde před vznikem světa. Mýtus ještě nebyl vyřčen. Stanislav Máselník v článku Titánská vzpoura proti koronaviru říká: „Lidé a společnosti nejsou obor. Neexistuje technické řešení na to, jak má člověk správně žít.“ Vaření společnosti v alembiku už přineslo některé viditelné změny, „přesně v intencích naší globalizované, technické civilizace, která se také díky ní posunula mílovými kroky vpřed obzvláště co se digitalizace a všeobecného sledování týče.“

„Rizikovost se s růstem techniky a komplexity, která se projevuje i v globalizaci společnosti, zvyšuje… a ani všemocný stát… nezabrání tomu, že virus se v populaci »drze« šíří dál. Zároveň se projevují hranice lidské vůle jako takové. Spíše než [aby člověk byl] kybernétés, stává se [Victorem] Frankensteinem, který je kontrolován svým stvořením. [F. G.] Jünger si toho všímá a mluví o tom, že technika člověka »zařazuje«.“

V takovém případě si lze jen přát, aby člověk byl »vyšinutý« oním způsobem, jak o tom zpívá David Bowie ve skladbě I’m Deranged,[5] jehož duch vedený andělem touží vyvanout z tohoto světa po ztracené dálnici[6] do jakéhosi za [beyond, beyond, beyond] a mimo [Outside], odkud již, naštěstí, není návratu [No return, no return].

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1971)

Varovný hlas se táže: „Budeme mít i dále na každý problém, na každou krizi, pouze technickou odpověď? Nebo přijdou krize takového rozsahu, kdy technika zklame pod tíhou svých vlastních titánských ambicí?“[7]

Čtenáři nechť prominou pro ně snad nesouvisející okulturní asociaci, jež tu pro mne vyvstala po právě skončené četbě Božích mágů, zejména v samém závěru u kapitol Temný poutník a Znovuzrození, v nichž Graham Hancock vyslovuje své přesvědčení, „že se v průběhu doby ledové vyvinula rozvinutá civilizace, která ovládala pokročilé vědecké disciplíny, jež primitivním kulturám připadaly jako magie,“ a nevěří, „že se vydala naší specifickou cestou technologického rozvoje. Tato cesta má mnoho negativních důsledků, ale zároveň nám poskytuje nespočet možností, které tato ztracená civilizace zjevně postrádala – zvláště pak možnost zasahovat do našeho bezprostředního vesmírného okolí a odchylovat či ničit asteroidy a komety, které ohrožují samo přežití lidstva.“

Úkrok lidstva od sizzus technae se takto může jevit jako akt kolektivního nevědomí lidstva ve snaze uniknout opakování zkázy, za niž byly odpovědné úlomky neznámé prapůvodní obrovské komety nacházející se v roji Taurid, v jehož srdci obíhá podle Clubea a Napiera ještě jeden dosud nezaznamenaný objekt.[8]

Klade se tedy otázka, zda nynější vystupování a jednání lidstva v roli Lokiho plně neodpovídá jeho charakteristikám, mezi něž patří „lstivost, lest, úskok, lstivý prostředek, kus řemesla nebo jemnost a mazanost“? K čemu lidstvu je technae?

Nisha a John Whiteheadovi se v bohatě ozdrojovaném článku Digitální stopování aneb jak FBI identifikuje, sleduje a sbírá data o těch, kteří mají jiný názor zabývají „životem ve společnosti, která se vzájemně podezírá“, což nutně evokuje svět vylíčený románem 1984 George Orwella, připomíná „na presumpci neviny zapomeňte“ a upozorňuje, že „honicí psi se nerekrutují pouze z FBI!“ aneb „honicí psi ve službách »Deep state«“ a že není nutno o sobě dávat vědět, protože „vše, co potřebují, jsou data“, z nichž už se pohodlně Minority Report[9] sestaví…, protože „digitální stopy zůstávají všude“. Proč jen kapitán John Anderton tolik připomíná hasiče Guye Montaga z filmu (a románu Raye Bradburyho) 451° Fahrenheita[10] a onu pochmurnou atmosféru uniformované orwellovské společnosti?

Návrat „uneseného“ Západu Ivana Vyrypajeva představuje reakci na článek Konstantina Bogomolova Únos Evropy 2.0.

Paul Robinson se v článku Odvracejí se ruští liberálové od Evropské unie a Spojených států? opět vrací k Bogomolovovi a Duginovi, jehož smýšlení o současné Evropě rámuje tento citát: „Miluji Západ… až do jistého momentu, kdy zde zvítězila tato liberální, globalistická ideologie, byl Západ klenot. Současnou Evropu vnímám spíše jako anti-Evropu. Západ v jeho stávající podobě prostě nemohu přijmout.“

Kirill Martynov článkem Proti manifestům dokládá, „proč Konstantin Bogomolov ani Sergej Lavrov neohrožují současný liberalismus“.

„Ukázalo se, že současné sociální sítě jsou složitý fenomén, jenž odráží lidskou povahu a zároveň ji zkresluje optikou hledání komerčního zisku ze strany největších IT-společností světa.“

„Jisté je, že zvyky… se již velmi zmírnily a aristokraty namísto gilotiny čeká cancelling.“

Rušení má ovšem často povahu popravy. Kevin Spacey by o tom mohl vyprávět, nikdo si ho však nevyslechne, a tak tento bravurní herec prožívá již několik let totální zatmění. Chtělo by se oněm rušivcům vzkázati, aby již nevyrušovali… Celý fenomén je značně obskurní a v mnoha rysech jeví velkou podobnost s honem na čarodějnice, včetně jeho nakažlivosti a nekontrolovaného šíření. Asi bych u předposledního odstavce o sexu polemizoval s větou: „Hlásat jeho mystickou energii lze pouze za předpokladu, že se vrátíme k patriarchální představě o sexualitě…“ Vypadá to skoro jakoby Martynov, přestože zmiňuje Evolu, nečetl jeho Metafyziku sexu nebo zapomněl na kosmický orgasmus Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, „světce-ďábla“ Grigorije Jefimoviče Rasputina a metafysickou sexologii Vladimira Solovjova, zejména jeho dílo Smysl lásky (1892). Ty kořeny jsou v jeho zemi stále přítomny…

„Skvělá předválečná Evropa“ již dávno neexistuje, je zde ovšem jiný, významnější kontinent: v něm lidé po prožití hrůz 20. století nalezli odvahu přiznat si chyby oné epochy a znovu se učit, jak být svobodní. Doufejme jen, že to nebude ve vzpomínaném duchu H. P. Lovecrafta…

George Ajjan vyslovil Ruské „ne“, když líčí, jak mezinárodně uznávaný režisér Konstantin Bogomolov přispěl svým pohledem na úpadek civilizace v silně kritickém manifestu, nedávno otištěném v moskevských novinách Novaja Gazeta. Spustil tak bouřlivou debatu, především označením viníka oklešťování svobody projevu na Západě, za niž považuje „Říši nové etiky“ („Rajch s novou etikou“). Tento režim podle něj připomíná svými nejhoršími tendencemi to nejohavnější z 20. století a „touží po expanzi a unifikaci společností. Vytváří se tudíž nová globální vesnice, kde se jinak smýšlející před ochránci etické čistoty nemá kde skrýt.“

Václav Jan Nejedlý přispěl krátkým zamyšlením, napsaným přímo pro Novou kulturu, Podivuhodné úvahy zpoza plechové opony, a vytýká Bogomolovovi, že nevidí skutečné příčiny stavu, jak se ho v současné fázi evropského vývoje domnívá identifikovat.

Robert Bridge vyjadřuje článkem Uvolněte cestu Kamale Harrisové, vysněné prezidentce v režii „Deep state“ znepokojení nad budoucím možným dosazením Harrisové do vedení státu, zatímco v tichosti vzniká strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou, třebaže to měla býti spíše Evropa, ať už 2.0 nebo 3.0, která nabídne Rusku „sňatek z rozumu“ u vědomí oné arcimocnosti, která stojí ve stínu jižně od něj.

Pavel Kalina, český historik umění a architektury, uznává právo lidí na omyl, když v článku Božena jako osud rozjímá nad seriálem Božena od ČTV. Připomíná, že to Teréza Nováková byla skutečnou bojovnicí za práva českých žen a Češkou z vlastní vůle! A když šla na schůzi, řešila, kdo jí bude hlídat děti. Závěr je téměř dramatický:

„Každému budiž dopřáno, po čem touží. Hrdinům hrdiny. Drašarům Drašara. Čechům, těm současným, Němcovou.“

František Ženíšek: Oldřich a Božena

A dodejme: Oldřichovi Boženu. Setkání krásné vesnické dívky Boženy, dcery Křesinovy, s knížetem Oldřichem poblíž bývalé vsi Opučné, bylo v Dalimilově kronice interpretováno jako volba knížete mezi českou selkou a německou kněžnou. Co kdyby tomu bývalo bylo naopak?

Na posledních stránkách Nové kultury si pak můžeme přečíst „krátké knižní recenze“ Ladislava Olešovského, čímž byl osud prvního čísla naplněn.

*

Je dobře si všimnout, že v řadě případů jde o překlady článků z doby docela nedávné. Např. reakce Kirilla Martynova Proti manifestům vyšla na stránkách novin Novaja Gazeta 10. února 2021; úvaha Paula Robinsona na stránkách RT.com zase 13. února 2021; komentář Ivana Vyrypajeva opět na stránkách novin Novaja Gazeta 13. února 2021; úvaha George Ajjana vyšla na stránkách časopisu The American Conservative 18. února 2021 atd. atd.

Je zřejmé, že první číslo NK bude lakmusovým papírkem, přičemž se čeká především na ohlasy čtenářů. Pro jejich blaho by stálo za to příští číslo s ohledem na podobně zajímavý obsah neuspěchat a věnovat se více i korekturám, aby se odchytaly zbytečné drobné chyby.

*

Když už jsme nuceni podstupovat experimentální terapii jako Alex Burgess a nezavírat při ní oči, pak je nezavírejme a podívejme se na kulturu i z jiných stran.

Tedy pěstujme, vzdělávejme se a také uctívejme.

*

 


[1] Elias Canetti: Masa a moc. Arcadia, Praha 1994.

[2] Hermann Broch: Teorie masového šílenství. Příspěvky k psychologii politiky. Academia, Praha 2013.

[3] They Live. Režie: John Carpenter. USA 1988.

[4] Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin. Academia, Praha 2017.

[5] David Bowie and Brian Eno: I’m Deranged. Album Outside, RCA 1995.

[6] Lost Highway. Režie: David Lynch. USA 1997

[7] Fridrich Georg Jünger: Perfektnost techniky. Academia, Praha 2012.

[8] Graham Hancock: Boží mágové. Metafora, Praha 2016, str. 381n.

[9] Minority Report. Režie: Steven Spielberg. USA, 2002.

[10] 451° Fahrenheita. Režie: François Truffaut. Velká Británie 1966.