Nejstarší vědecké teorie
Prvním vědeckým katastrofistou byl hrabě George Louis Buffon (1707–1788), jehož ilustrovaná Histoire naturelle hodně přispěla k popularizaci přírodních věd. Právě on inicioval teorii katastrofického stěhování z pólu (k němuž se vrátíme v sedmnácté kapitole), ale nikoli kvůli tomu, aby potvrdil biblické příběhy, nýbrž aby zohlednil důkazy o horkém klimatu, jež kdysi existovalo v Arktidě, jak ukazovaly fosilie stromů a kostí nyní tropických živočichů. Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) věřil v náhlý, jednorázový odklon zemské osy od vertikály, který vedl ke konci stavu zlatého věku a s počátkem ročních období přinutil lidskou rasu stavět si přístřešky, rozvíjet dovednosti, migrovat a mísit se. Ve své Eseji o počátku jazyků (Essai sur l’origine des langues, napsané kolem roku 1761 a publikované v roce 1781) maluje sentimentální obrázek posunu zemské osy jako příčiny civilizovaného života, který byl ovšem protikladem pastorální idyly:
Představte si na Zemi věčné jaro; představte si, že všude jsou vody, stáda a pastviny; představte si lidi, jak kdysi vyšli z rukou přírody a roztroušeně žili uprostřed toho všeho. Já si nedovedu představit, jak se vůbec mohli vzdát své prvotní svobody a opustit izolovaný pastevecký život, tak pohodlný pro přirozenou zahálčivost, aby se zbytečně vystavili otroctví, námaze a bídě, jež jsou neoddělitelné od stavu života ve společnosti.
Kdokoli chtěl, aby se lidé stali společenskými, dotkl se prstem osy glóbu a ve vztahu k vesmírné ose ji naklonil. Vidím, jak se v tomto nepatrném okamžiku mění tvář Země a rozhoduje o poslání lidské rasy; z dáli slyším radostný křik nemyslícího davu; vidím budování paláců a měst, vidím zrod umění, práva a obchodu, vidím, jak se formují národy, rozšiřují se i zanikají, následujíce jeden po druhém jako vlny na moři, vidím lidi, jak se na určitých místech svého přebývání shromažďují, aby se navzájem pohltili a ze zbytku světa učinili strašlivou poušť – jak úctyhodný památník společenské jednoty a neužitečnosti umění!
Určitý stálý směr spekulace dává tuto událost do souvislosti se zničením Atlantidy, ať už je, nebo není ztotožňováno s potopou za Noema. Filosof a filolog Fabre d’Olivet (1767-1825), jenž napsal jednu z nejpodnětnějších knih esoterní historie – Filosofická historie lidského rodu (Histoire philosophique du genre humain, 1822), podává přehled vysvětlení konce Atlantidy od jiných učenců: výbuch sopky, zemětřesení, vylití jezera či vnitřního moře, anebo působení ohonu komety. Fabre d’Olivet pak říká, že ho omyl těch všech vede k odhalení skutečné příčiny této katastrofy:
Strašlivé kataklysma, které potopilo Atlantidu, způsobil nenadálý pohyb zeměkoule, který ji náhlým podnícením severního pólu, jenž pak klesl dolů, přinutil zaujmout opačnou pozici vůči své předchozí. Během tohoto pohybu, který asi vyvolal spoustu oscilací, se vodní masa u tohoto pólu, násilím vypuzena směrem k pólu jižnímu, vracela na severní pól a zase mnohokrát zpátky k pólu opačnému, kde nakonec zdolána svou hmotností zůstala stát. Na mnoha místech docházelo k sesuvům půdy, zejména tam, kde tato pokrývala jeskyně a hluboká zaklenutí, a při propadu se otevřely obrovské propasti, kam se nyní zuřivě valily vlny, zaplavující sutiny a strhávající je s sebou spolu s množstvím obětí, jež připravily o život. Východní polokoule odolávala déle a byla jenom takříkajíc omyta vlnami, které ji ustavičně křižovaly, ale ta druhá byla všude zatopena a pokryta stojatými vodami, jež tam dlouho zůstávaly. Všechny země v blízkosti jižního pólu, kde se nacházela takzvaná Atlantida, zmizely. U opačného pólu se severské (boréen) země vynořily z vodních hlubin a staly se kolébkou bílé neboli severské rasy, z níž jsme vyšli my. A tak určitým způsobem vděčíme za svou existenci právě zkáze Atlantidy. Černá rasa, kterou jsem nazval sudéenne, afrického původu, a zrodila se, jak jsem řekl, v okolí rovníku, touto katastrofou hodně trpěla, ale nepoměrně méně než rudá nebo jižní (austral) rasa, která téměř úplně zanikla.
Zde nejde o jemný dotyk Božího prstu, nýbrž o příkré a pustošivé posunutí Země, zřejmě o 180°, které způsobilo, že se z moří valila jedna záplavová vlna za druhou. Jeho důsledkem byl opak čilého obchodu, jejž si představoval Rousseau: totiž vylidnění a úpadek kvetoucích civilizací. Není divu, že Fabre d’Olivet při výkladu hinduistického systému čtyř jug obrátil tradiční uspořádání a první období (satja juga) nazval železným věkem, kdy se lidstvo snažilo vzpamatovat se z potopy; v dalších jugách šel vývoj postupně k lepšímu, až ke kali juze, v níž se nyní nacházíme a která je zlatým věkem! (Tuto krajně heterodoxní interpretaci si osvojil rovněž Saint-Yves d’Alveydre.) Nicméně Fabre d’Olivet, předstíraje, že nakonec odhalí příčinu pádu Atlantidy, nic takového neudělal. Pouze posunul problém o krok zpět, přičemž otázku, co způsobilo „náhlé podnícení severního pólu“, v tomto případě jeho pokles, nechal nezodpovězenou. Jistou odpověď možná najdeme v teorii Saint-Yves d’Alveydra, kterou se budeme zabývat v šestnácté kapitole.
Fabre d’Olivet nesouhlasil se svou dobou, v níž se oficiální věda přeorientovala z Buffonova katastrofismu na teorii rovnovážného stavu vesmíru, jak jej popisuje Nebeská mechanika (Mécanique céleste, 1799-1825) Pierra-Simona Laplacea, a odpovídající klidné Země ze Základů geologie (Principles of Geology, 1830-1833) sira Charlese Lyella. Obecně lze říci, že od té doby byli ilumináti katastrofisty, zatímco mluvčí materialistické vědy uniformisty, alespoň co se týče období lidské existence na této planetě. Naše studie je proto spíše mapováním dějin myšlení než zjišťováním pravdy o minulosti. Otázkou pro nás není, zda se osa Země posunula, nýbrž co si lidé mysleli o tomto posunu, a proč. Naklonění pólu je určitý archetyp, který vyvolával tak rozdílné reakce a závěry, že jej můžeme pouze zařadit mezi formativní mýty, analogické mýtům o stvoření, pádu člověka a potopě, kolem nichž se tříbí lidské chápání a představivost, jak to jen nejlépe umí při svém současném omezení nadějemi a předsudky; jde o mýtus, jehož odraz v pozemské realitě je – možná záměrně – našemu pohledu zahalen.
V devatenáctém století si věda na periferii dychtivě přivlastnila téma sklonu zemské osy jako vysvětlení univerzální nebo parciální potopy. Nad celou rozpravou visel temný oblak biblické autority a zamlžoval vědecké pokusy o dosažení nezávislého úsudku o stáří světa či rozsahu jakékoli potopy – stín fundamentalismu, který je ještě pořád mezi námi. Pokud bychom chtěli zkoumat problém potopy a rozličné snahy, jak jej vysvětlit, zabloudili bychom příliš daleko; o tomto předmětu navíc velmi adekvátně pojednává nejnovější kniha britského geografa a badatele Richarda Huggetta. Posun zemské osy je samozřejmě velmi svůdným výkladem potopy; vyžaduje pouze to, abychom vzali v úvahu tání polárních ledovců pod vlivem rostoucího vystavení Slunci, a již máme všechnu tu vodu, potřebnou pro potopu legendárních, ne-li přímo biblických rozměrů.
Louis Michel (1816–1883), někdy zván „de Figanières“ podle svého rodiště, na toto téma spekuloval kolem poloviny století, ale jelikož byl nevzdělaným jasnovidcem, jeho výsledky se velmi lišily jak od d’Olivetových, tak od těch vědeckých. Michelova teorie by patrně nebyla přežila, kdyby se jí ve svých nadšených výkladech neujal slavný okultista Papus. Ten přišel již v dětství na to, že ve stavu „magnetické lucidity“ dokáže proniknout prostor, vodu, Zemi a ostatní planety, a vzít si odtamtud přesné informace. Zjistil, že Země se původně zformovala ze čtyř různých planet, které se nacházely v průběhu rozpadu. Z nich se měly stát čtyři světadíly, nicméně jedna z planet se odmítla připojit, a byla proto vyhnána do vesmíru. Tento proces způsobil strašlivé kataklysma potopy, když vody na pólu zaplavily obývané kontinenty a zanedlouho došlo k náklonu ekliptiky. Ničemné těleso je stále s námi – není to nic jiného než náš Měsíc.
Více uznávaný francouzský učenec, Alphonse-Joseph Adhémar se v knize Vzpoury moře (Révolutions de la mer, 2. vyd. 1860) věnoval teorii nikoli jedné potopy, nýbrž periodické řady katastrofických potop. Vzhledem k tomu, že podzim a zima na jižní polokouli trvají o týden déle než na severní, předpokládal, že chladu na jižním pólu každý rok přibývá. Za 10 500 let se led na jihu nahromadí na úkor severu natolik, až se přesune gravitační střed Země. Následuje masivní náprava, po níž se stane chladnějším zase druhý pól, a cyklus začíná znovu. To nám připomíná přetočení pólů o 180°, které měly v oblibě některé z našich autorit. Adhémarovu teorii oživili Hugh Auchincloss Brown a Richard Noone (viz sedmnáctou a osmnáctou kapitolu).
Pohromy způsobené kometou
Teorie střetu Země s kometou počítá asi s nejsetrvalejším ze všech katastrofických faktorů, jež byly za ta léta navrženy. Ignatius Donnelly, minessotský kongresman, který napsal pozoruhodné knihy o Atlantidě a baconovsko-shakespearovské záhadě, věnoval našemu námětu spis Ragnarok: Věk ohně a křemene (Ragnarok: The Age of Fire and Gravel, 1882). Donellyho kometa zapříčinila konec zlatého věku, přičemž zahájila akumulaci křemenných písků a štěrků známých jako drift a uvrhla Zemi do doby ledové. Ale jelikož Donnelly odmítá naklonění zemské osy, ať již jako příčinu, nebo výsledek tohoto procesu, jeho dílo nás již zde nebude zajímat. Stejnou teorii postuloval William Comyns Beaumont, velmi výřečný a vzdělaný muž s těmi nejpodivnějšími myšlenkami o dějinách, v knize Záhadná kometa (The Mysterious Comet, 1932). Domníval se, že celá Bible vypráví o událostech, které se opravdu staly, ale nikoli na Blízkém východě, nýbrž v Británii, kde byla kdysi kvetoucí civilizace zničena kometou, jež dopadla přímo na okraji Edinburghu (biblického „Jeruzaléma“). Většina země se pak potopila (což vysvětluje mýtus o Atlantidě) a místo ztratilo subtropické podnebí, přičemž i délka roku se změnila z 360 dnů na 365 a čtvrt dne.
Immanuel Velikovsky nezmiňuje ani jednoho z těchto autorů, ačkoli ve své polyhistorické četbě se s jejich dílem musel dostat do styku. Zdá se, že jedním z nevyřčených Velikovského záměrů bylo dokázat věrohodnost hebrejské Bible, aniž by však na sebe vzal stigma náboženského horlivce, natožpak jasnovidného vizionáře. Zásadní premisou jeho Světů v kolizi (Worlds in Collision, 1950) je, že ve druhém tisíciletí př. Kr. se Země střetla s „kometou“ odtrženou z Jupiteru. V důsledku události téměř podobné srážce mohlo podle Velikovského dojít ke zpomalení nebo dokonce zastavení rotace Země, načež se její osa odklonila ze své pozice. O několik století později měla Země obdobný incident s Marsem, který rovněž narušil sklon osy, nicméně vrátil ji zpátky do předchozí polohy.
Jednou z Velikovského prvních ukázek na podporu teorie o katastrofě s Venuší je popis v knize Jozue (10,13), který vypráví o tom, jak se během bitvy v Gibeónu v reakci na Jozueho modlitbu
„zastavilo slunce a stál měsíc, dokudž nepomstil se lid nad nepřáteli svými. Zdali není toho napsáno v knize Upřímého?“
(Jiná, ztracená kniha Jozuova.)
„Tedy stálo slunce uprostřed nebe a nepospíchalo k západu, jako za jeden celý den.“
Tento příběh se již stal předmětem slavného Galileova výkladu v Dopisu velkovévodkyni Kristýně (1615). Bibličtí fundamentalisté jako Charles Totten rozvinuli zázračnou vynalézavost ve svých snahách sladit jej s vědeckými poznatky. Světy v kolizi jej nakonec položili zdánlivě na vědecký základ: Slunce prý „zůstalo stát“ proto, že se Země dočasně přestala otáčet.
Když se Carl Sagan pokusil kvantifikovat výsledky Velikovského návrhu, zjistil, že Země by mohla „nepozorovaně“ ustat v rotaci jen něco přes hodinu, nicméně toto zastavení a opětovný start jen během jediného dne by způsobil průměrný nárůst teploty o 100° K (srovnatelný s rozdílem mezi bodem mrznutí vody a jejím bodem varu). „Zpomalení by se dalo snést, pokud by bylo dostatečně postupné,“ píše Sagan, „teplota však nikoli.“ Sagan také upozorňuje na to, čeho si již pozorný Velikovského čtenář určitě všiml: Že tento autor je velmi nekonkrétní a lze jej pouze obtížně sledovat, když se dostává k přesné mechanice brzdění Země. To vyvolává velmi náročné otázky ohledně fyziky, jednou z nichž je nepřítomnost jakéhokoli magnetického záznamu dané události v zemských horninách. Sám Velikovsky říká:
„Zůstává dosud nevyřešeným problémem, zda v důsledku kosmické katastrofy za dob Exodu došlo k úplné inverzi kardinálních bodů, nebo jen k výraznému posunu.“
Přesto nic nevolá po řešení a harmonizaci s principy nebeské dynamiky naléhavěji než toto. A tak i Velikovského nejlepší přátelé, jež přispívali do krátce vycházejícího časopisu Pensée, měli potíže s odpovědí na fyzikální otázky, nastolené jeho teoriemi.
Střety s Měsícem
Nyní se vrátíme k Měsíci jako původci katastrofy. Kosmologická teorie Hanse Hörbigera, známá v současnosti zejména kvůli tomu, že si z ní nacisté učinili ortodoxní vědu, je založena na posloupnosti řady měsíců, které si Země zachytila. Hörbiger primárně předpokládal, že planety neobíhají v elipsách, nýbrž v eliptických spirálách směřujících dovnitř. Čím je planeta menší, tím rychlejší je její spirálovitý pohyb; a začíná-li tedy mimo oběžnou dráhu větší planety, nakonec tuto její orbitu protne. Proto může být menší planeta polapena tou větší a stát se jejím měsícem.
Podle Hörbigera se přesně toto stalo asi před 14 000 lety naší současné Luně, jež bývala malou planetou obíhající kolem Slunce mezi Zemí a Marsem. Jeho teorie dále vysvětluje, že stane-li se jednou z planetky družice, začíná postupně spirálovitě obíhat kolem své partnerky. Zatímco toto probíhá, její povrch se pokrývá ledem. Čím blíže se dostává, tím víc se její „měsíc“ krátí a zvyšuje se gravitace, až se příliv na obkroužené planetě zvedá na míle vysoko a její tvorové rostou do mimořádných rozměrů. Nakonec se měsíc pod tlakem většího tělesa rozpadne a jeho zlomky dopadnou na povrch Země: bahno, kameny, kovové jádro, a nakonec tlustá ledová vrstva. Při tomto otřesu je v podstatě zničen veškerý život na Zemi a nastává doba ledová. Někdy se však fauna a flóra znovu probudí v mořích a planeta se opět zahemží životem – dokud se v jejím okolí nevyskytne další měsíc.
„Teorie světového ledu“ (Welteislehre nebo jednoduše WEL) objasňuje ledové doby, potopy, obry a další fenomény zaznamenané mýtem. Vysvětluje rovněž polární posun, protože jakmile je podle Hörbigera měsíc zachycen, jeho přitažlivost způsobuje, že všude dochází k propadu zemské kůry a následnému posunutí pólů. Tak jsou objasňovány všechny změny klimatu v minulosti, jakož i mizení oceánů z některých míst (například z pouště Gobi a ze Sahary) a jejich vpád do jiných oblastí (třeba do Atlantidy).
Zatímco Hörbigerovy (podobně jako Velikovského) premisy nabízejí řešení několika historických enigmat, závažné otázky nebeské a pozemské dynamiky nechávají klidně bez odpovědi. Hörbigerova teorie si našla mimo Třetí říši jen málo zastánců; za zmínku stojí dvě výjimky – Denis Saurat, uznávaný profesor a přítel generála de Gaullea z dob války, a H. S. Bellamy, pro nějž Zjevení sv. Jana nepředstavuje pouze předpověď budoucí, nýbrž i záznam minulé katastrofy. Saurat a Bellamy vytvořili většinu mýtů o rasách obrů jakožto předchozích obyvatel Země, přičemž jejich hypertrofii vysvětlovali právě tahem vzhůru, který způsoboval poslední přibližující se měsíc.
Výstřední francouzský prehistorik Marcel Boscher (jehož dílo znám pouze prostřednictvím shrnutí Roberta Charrouxa) spojuje tuto skupinu názorů se svým postulátem, podle něhož nejstarší lidé žili ve stavu dokonalé rovnováhy, bylo obdařeno jasnovidnými silami a postavou vysokou devět stop. Podává alternativní představu zlatého věku, který údajně skončil intervencí putujícího Měsíce, který v Boscherově scénáři není mrtvou planetou, nýbrž domovem další vysoce rozvinuté rasy – Selenitů. Jelikož se sami nacházeli v ohrožení, neboť přílišná blízkost k Slunci ředila lunární atmosféru, rozhodli se vtrhnout na Zemi, když se naskytla možnost blízkého kontaktu.
Jakmile začal Měsíc obíhat stále blíž, Země byla sužována záplavovými vlnami a vulkanickými erupcemi, načež v důsledku obrácení pólů prožila děsivou katastrofu, která způsobila také gravitační zrychlení a nárůst přitažlivých sil. (…)
Vetřelcům obrovské postavy, vyzbrojeným atomovými zbraněmi, nedělalo problém přemoci pozemšťany, přičemž se zrakům těchto jevili jako bohové, již sestoupili z nebe. (…)
Světadíly byly zaplaveny, z oceánů se vynořily jiné. Rovník, který dříve probíhal Sibiří, se nyní ustálil v oblastech níže Asie.
Boscher nepředložil přírodovědecké ani jinou odborné doklady své teorie, zato každý její prvek je známou součástí lidové mytologie o mimozemských návštěvách a historii katastrof. Křížení Selenitů s inferiorními pozemšťany, které podle Boschera vyústilo ve vznik žluté rasy, může být podpořeno odkazem na slavnou pasáž o „synech Božích“, kteří si brali „lidské dcery“ (Genesis 6,2). Knihy Roberta Charrouxa využívají tato témata za účelem senzace, a my se o nich ve správný čas ještě dozvíme víc.
Hörbiger ani Velikovsky se nehlásili k žádnému parapsychologickému, duchovnímu nebo zjevenému zdroji svých teorií; právě naopak – chtěli být uznáváni jako vědci v moderním slova smyslu. Umírněnější verzi Hörbigerovy teorie a za úplně jiných okolností podal „Helio-Arcanophus, atlantský vůdce a zakladatel“, entita, která mluvila ke komunitě v anglickém Cheltenhamu:
Katastrofa, jež vyvolala potopení Atlantidy, byla způsobena zachycením planety Lucifer do gravitačního pole Země, což z ní udělalo Měsíc, jak jej vidíte dnes. Došlo k úplnému odklonu zemské osy, v důsledku něhož se mnohé končiny zvedly a mnohé klesly. Póly se objevily tam, kde býval rovník, a krajina, která byla kdysi teplá, se stala chladnou a vice versa. Když se lidé snaží určit přesnou polohu Atlantidy, mají sklon zapomínat, že tento světadíl ležel v jižním zemském pásmu a tamtéž ležela i země nyní známá jako Anglie, protože takový byl sklon zemské osy v oněch dnech. (…)
Jak dlouho trvala tato bájná civilizace? Přibližně 10 000 let, počítáme-li roky, které známe dnes, ovšem před upoutáním Měsíce byly kratší.
Přestože patrně ani dva zdroje navzájem nesouhlasí v tom, co a jak se stalo, přetočení zemské osy je všudypřítomné téma. Tato kapitola se zabývala verzemi mýtu, který ji kladl do nepředvídaného a katastrofického kontextu. V té příští zjistíme, že existují i jemnější způsoby, jak dojít ke stejnému výsledku.
⊕
Viz Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025.
