Úplně jiný svět

429
Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců

Přeložil Petr Janda
146 stran, Argo, Praha 2010, vydání první, vázané
ISBN 978-80-257-0328-1

*

Edice řízená Markétou Novou přišla s dalším svazkem nenahraditelného rohu hojnosti pohádek a mýtů, Pomsta hadů, tentokráte z vyprávění tchajwanských domorodců. Zdá se, že tento nejsevernější výběžek skupiny tichomořských ostrovů trpí stejným traumatem jako jeho jižní sousedi – potopou.

„Mořská voda stoupala a stoupala, zalila pobřeží, pole a vesnici. Netrvalo dlouho a celý ostrov zmizel pod vodní hladinou, nad níž zůstaly jen vrcholy Wang-nan a Fang-nan.“

A není to jediné trauma, jež leží na bedrech tchajwanského lidu. Z moře nevyšel jenom Dagon, ale další příšery, jako ta z moře (O příšeře), jež uprchla do moře směrem na východ. Jak běžela mořem, sahala jí voda jenom po kolena a všichni se nad tím podivovali.

Původ lidí se připisuje moři, ale najdeme tu i zprávy o tom (O původu lidí ), že „úplně první lidé Atayal vyšli z kamene,“ což připomíná rozklad Louise Charpentiera (Obři aneb Mysterium počátků ) o kameni jménem Loghoun, což je zástupný obraz pro Logos. I jeden z východních mýtů vypráví o tom, že se Mithra zrodil ze skály (de petra natus), stejně jako antropomorfní Ullikummi, frýžský Agditis a jeden známý hrdina osetinské mytologie (srv. Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení II, str. 286).

Zemětřas je dalším tématem vyprávění, jednou jsou to kozy, jejichž drbání o skály je schopno přivodit zkázonosné chvění, jindy se ani nedalo vařit, jak voda vyskakovala z hrnců, džbány padaly a koulely se po zemi sem a tam.

Prazvláštní je podání o tom, kterak mezi lidi přišla smrt (O smrti ). Praotec Saťiniouťi získal semeno prosa, vysel ho (tady snad jedna z mála námitek: osivo a semena se vysévají, toliko sazenice se vysazují), a zralé ho rozdělil mezi ostatní lidi. Nikdo neví proč, ale Saťiniouťi chtěl vše zase zpátky (!), ale nikdo nechtěl proso vrátit. Saťiniouťi se rozhněval, vykopal si hrob a lehl si do něj. Tak začali lidé umírat. To je klasický příklad sympatetické magie, kdy se napodobováním přenese moc kouzla na určený cíl.

Ústřední příběh, Pomsta hadů, vypráví o zálibě jedné ženy ke vzorům, a jak ji zaujal vzor na kůži hada (vzpomeňme jen J. L. Borgese a jeho příběh o muži, jenž došel osvícení v okamžiku smrti, když jej rozsápal tygr, v jehož skvrnách a vzorech uzřel moudrost Boží), a to rovnou stometrového.

Ilustrace: Filip Pošivač
Ilustrace: Filip Pošivač

Již obskurní jsou předměty ukryté ve třech konvicích (Jak konvice zrodila lidi ). Jedna byla keramická, prasklá, z ní se narodilo děvčátko, která – když vyrostla – vdala se za stometrového posvátného hada a porodila tři syny. Tady vidíme, co had představuje. O tom, jak dopadla stříbrná konvice, není známo nic. Nejzáhadnější je ale konvice třetí, zlatá. Uvnitř byla zlatá nit, šňůra skleněných korálků a Sluneční slza, vzácná skleněná perla. Vytane nám na mysli Pandořina skřínka, avšak nikoliv tak negativisticky, jak to známe z antických bájí, nýbrž spíše jako tajemství zašlých časů, o nichž není známo už vůbec nic, jenom matné a zasuté útržky vybledlých vzpomínek, vyprávění o zázracích neznámých civilizací, jejichž produkty někdy někdo někde viděl, leč vytratil se zcela smysl jejich určení, takže před námi stojí jen Sluneční slza, a můžeme se dohadovat, zda to byl předmět ozdobný, neznámá technologie nebo něco ještě mnohem neurčitějšího, pro co nemáme žádné slovo.

Takovým záhadným předmětem byla i kulička umožňující vstup do jeskyně a přes ni do obydleného podzemí (O Šapulukangově cestě do podzemí ). A ještě zvláštnější bylo, že do nadzemí se dostal pomocí brousku, který si sebou přinesl. Jakmile se dotknul země, začal se zvětšovat a rostl a rostl, až dosáhl do nadzemí. Jinde se dozvíme podrobnosti (O podzemí, str. 99), že všichni obyvatelé podzemí mají ocasy. Multiplikace byla nabíledni: stačilo tehdy vzít jediný klas prosa a dal se uvařit pořádný kotel jídla, z jediného zrnka rýže se dosyta najedla celá rodina.

Ilustrace: Filip Pošivač
Ilustrace: Filip Pošivač

V báji O podzemní říši (str. 134) se zase vypráví o podivuhodném člověku, který přišel z podzemí a měl na sobě krásné oblečení, na rukou stříbrné náramky a na hlavě helmici. Lidé mu páchli, zato měl věci, které neznali: proso, taro a vepřové maso. My bychom řekli – čert. Také se jeden z bratrů, který se vydal do podsvětí, hned začal rozplývat, když to viděl: „Tady je úplně jiný svět, je to tak krásné!“ Ve dvaadvaceti bodech jej „čert“ seznámí s celou kulturou podzemního národa, načež jej jako „svého švagra“ vrátí na zem a tam – jej už nikdo nepoznává. Otec mu říká: „Jak to, že jsi tak zestárl?“ Syn odvětil: „Otče, neříkej, že jsem zestárl, ty jsi ještě starší.“ Připomíná to onen efekt, kdy zabloudivší ze skály nebo z podzemí přichází (od skřítků) do úplně jiné doby, nikdo jej už nezná a lidé si už nevzpomínají ani na jeho rod.

Stvoření lidí provází mnoho různých podání. Jednou je to bambus, z jehož rozlomených částí se člověk zrodil (O stvoření lidí, str. 82), jindy mořská pěna (str. 83), která se přeměnila v prášek, jenž se proměnil (opět) v kámen. Ovšem bytost z něj vzešlá připomínala člověka jen vzdáleně, považte: cosi jako člověk, mělo to oči na kolenou, tvář vepředu i vzadu, dohromady měl šest očí. V lýtku pravé nohy nosil dítě – a jak to bylo s Diem a jeho otcovstvím? – pak se z něj narodil chlapec a dívka.

Ilustrace: Filip Pošivač
Ilustrace: Filip Pošivač

Mezi záhadné příběhy patří i ten, vyprávějící o Zemi žen. Bylo to překrásné místo, kde žily jenom ženy. Příběh musí být velmi starý, protože ženy v něm docházejí otěhotnění ovíváním větrem. A když k nim jednou zabloudil jakýsi muž, byl tak dlouho ženami využíván, že už nemohl potěšit starou náčelnici a ta mu jeho úd uřízla, takže zemřel.

Stránky lemují citlivé ilustrace Filipa Pošivače – doporučuji shlédnout výtvarné řešení jeho webu a další jeho práce tam vystavené.

A nebyly by to pohádkové příběhy, kdyby se tu nemluvilo o skřítcích, tady liliputánech, konkrétně „černých.“ Byli prý velice prostopášní a za své „dary“ flirtovali s ženami, sváděli je všemi možnými způsoby, a někdy je dokonce i znásilnili. Trochu to zní jako biblické příběhy o obrech naruby, nefilim, kteří podle Fabre d’Oliveta nebyli velicí vzrůstem, nýbrž myšlením. Všechny dary měli lidé od nich, učili je kultuře a obřadům, jak tančit a zpívat. Po roztržce vyrazili liliputáni na zpáteční cestu, přešli lávku přes říčku, ale tu pak lidé shodili i s řadou liliputánů do rokle, ti pak z plna hrdla proklínali a zaklínali jejich pole – cosi jako první zmar a smrt na ně poslali. „Ať se vám na polích množí jen červi a krysy, ať obilí nikdy nedozraje! Hladomor na vás, ať vás nepřátelé pobijí do posledního! Ať vás sežere divá zvěř, uštknou hadi!“ Když dokončili své kletby, odešli a už se nikdy nevrátili. Dnes po nich nezůstala ani stopa. Prostě konec zlatého věku.

Ať vám onen zlatý věk stále nese zlaté perly v podobě bajek plavců z ostrova Argo.

*

© San
© okultura 20=

Uložit