Zvon k upamatování člověka

Karel Funk: Za půlnočním sluncem Vánoc

166 stran, Malvern, Praha 2016, vydání první, brožované
ISBN  978-80-7530-046-1

Karel Funk byl našim čtenářům představen už recenzí Duchovní cesta dneška. S přihlédnutím k pojednávanému tématu připomínáme pak hlavně jeho přednášku Kosmická mystéria adventu a Vánoc.

Kterak přistoupiti ke čtení této knihy naznačuje autor v předznamenání (str. 7), když varovně upozorňuje na to, že „se v co nejexotičtějších naukách a symbolech, často i v komerčních literárních či filmových »remixech« svatográlského substrátu, hledá náhrada,“ následovaná okamžitou „ztrátou autenticity“ a „naše vlastní schopnost prožívání není naplňována zážitky přímé reality,“ nýbrž „jen těmito vzpomínkovými automaty“!

Připomíná nám, jak nedávno zesnulý ohňostrůjce Zdeněk Neubauer zdůrazňoval, že nám chybí i mýtus se svou podprahovou iniciací. V doslovu Jakub Hlaváček zmiňuje, že „vánoční tajemství je tajemstvím všech tajemství: zrodu a stvoření, transfigurace božského v lidské a lidského v božské.“ Tato niterná proměna v nás má obdobu v alchymických procesech a příhodně na ni upozorňuje v záhlaví vepsaným citátem z Philalethy:

„Proto jakmile i ty sám spatříš jeho hvězdu, následuj ji k jeho kolébce, v níž najdeš krásné Dítě, odlož veškerou svou nečistotu a uctívej královského chlapce. Otevři královský poklad a předlož mu své dary, neboť on ti po smrti navrátí tělo i s krví a obdaří tě nejvyšším Lékem tří pozemských říší.“[1]

Úvodní kapitola Vyvržení a návraty, pády a vzestupy rozvíjí varování Christiana Morgensterna (nomen omen!) před „pádem do jednoduchosti, stupidity,“ která jest „nejvlastnějším nebezpečím člověčenstva,“ protože vyhnáním z ráje jsme byli postaveni před úděl uvědomit si nižší síly duše, jenže v proběhu tohoto zápasu duše neustrážila „své“ jitro a „setmělo“ se jí tak, až „v některých duších začalo (i) mrazit.“

Překonat toto „umenšování“ světla a ostříhat jiskérku duše, aby ji „temnoty neobsáhly,“ představuje i nutnost obdržet „Jitřní hvězdu“[2] a přistoupit k a odevzdat se „touze stát se potravou druhých,“ podobně jako máme pozřít hořkosladkou „malou otevřenou knihu z ruky anděla.“[3]

„Vánoční hvězdu“ však nenalezneme ve svém nitru bez přípravy – adventu, půlnoční hodiny roku (str. 20), se nadějeme toliko tehdy, projdeme-li osamocením „na poušti,“ na níž se oprostíme ode všeho časného, nalezneme-li „vnitřní světlo“ (Machen) osvětlující „pouť do temnot“ zimní noci ke znovuzrození svého duchovního slunce (Sol Invictus), a jen tak se přiblížíme k věčnému Otci světel, jehož „skvělý dar přichází shůry a u něhož není žádná změna ani stín nějakého kolísání.“[4] Při onom rozjímání vezměme za vděk i skvostnou Prosbou k Otci světel o poslední osvícení lidského rodu, modlitba to vtělená Janem Ámosem Komenským do XXII. kapitoly jeho díla Cesta světla.[5]

K týdnům adventu lze meditačně přiřadit čtyři základní platónské ctnosti: spravedlnost, uměřenost, odvahu a moudrost.

K dennímu chlebu by podle Morgensterna mělo patřiti i křísení ku sebevzkříšení pronikáním do své hlubiny nitra, aby se otevřely brány vánočnímu jasu (str. 26).

Duchovní vzepjetí k jedné ze dvou „velkých nocí“ umocní Mohutná kosmická vánoční imaginace (str. 30) k „panenské bytosti ženy s dítětem v klíně.“

Kapitola Přišel, ale nepoznali ho jest ztajeně také mystériem o novém člověku, Janu Křtiteli, který ho poznal maje oči k vidění a uši k slyšení.

„Vánoce nelze redukovat na Štědrý den, ten je pouze vigilií. Trvají od 25. prosince do svátků Tří králů – Epifanií.“ Průchod zvěrokruhem představuje Dvanáctidenní rozestření nebeských závojů. Zjasněné noci, takto „dny a noci otevřených nebes,“ dvanáctera božských světů klenoucích se na nebesích, jež se má člověk pokusit za svatvečerů navštívit, kdežto Ježíš jako jediná bytost Země (asi kromě Adama) do sebe plně vstřebal všech těchto 12 spirituálních obsahů. Má vstávat tak, aby zažil svítání, sledovat, jak se den rodí, a tím se mu v duši otevře nová kvalita – světlo moudrosti jako Kristovo půlnoční slunce v nás. Skrytá a zjevná síla slunce.

Hargrave Jennings říká, že:

„Lidská hlava je magnetem s přirozeným elektrickým obvodem, který se pohybuje po dráze Slunce. Znamení tohoto prstence je hadovité, a jde o Σ; každého člověka, co se týče jeho hlavy, lze považovat za magnet. Kladný pól tohoto magnetu je os frontis, sinciput (temeno), os sublime; záporný pól je occiput (týl, záhlaví). Tonzura hlavy se považuje za svatou observanci.“[6]

Tolik snad k tzv. Brahmovu průchodu.

Nadpis kapitoly Zrození dítěte. Plod nebe byl porozen snad jen doplníme v duchu kázání mistra Eckharta takovým způsobem, že si pro sebe dokonavost nahradíme průběhovým tvarem – rození. Odehrává se „teď“ a „bez ustání.“ Je nám tedy se ptáti, u každého zvláště, kterak jest nám Marie matkou, matkou naší duše (str. 72), a Kristus, jako druhá osoba z Trojice – Syn Boží, pravzorem našeho ducha. Touto cestou dospějeme až k Legendě o ráji a vánoční legendě, kdy Kristus jako „zvířetníkový člověk“ je Novým Adamem. Vánoce jako svátek narození duchovna a světla označovaného jako „Světlo Země“ rodící se ze tmy svaté noci, aby stále zářilo duším lidí ve všech jejich snahách o povznesení – jako dobrá zpráva od Otce světel.

„Vánoční impuls má působit v životě člověka po celý rok. V prvních stoletích byly o Vánocích nejdříve čteny první kapitoly Starého zákona o stvoření světa a člověka. Tato spojitost je dnes patrna pouze z kalendáře, kdy 24. prosinec – den předcházející svátku narození Ježíše – je dnem Adama a Evy. A právě tato přímá souvislost v kalendáři je poslední připomínkou, jak si dříve lidé v mysli spojovali počátek světa s mysteriem vánočním.“

Rození jest počátek sebespásy, a tak se spojuje myšlenka (Alfa) počátku a (Omega) konce v kapitole Apokalypsa a Vánoce. Světodějný význam Vánoc. Lidstvo na pokraji zániku nebo spasení?

Karel Funk v ní tepe do „tupé stádovosti“ a „přehlídky hmotných pošetilostí“ a korunuje ji drsným bonmotem: „Chvatem chceme dohnat klid, jaká to absurdita.“

Cesta za světlem jest Putováním za hvězdou betlémskou. Co mágům svítilo, nebylo nic jiného než duše Krista samého. Nad jeskyní v Betlémě jim zářil sám druhý Logos.

Považujme každý požitek pouze za prostředek, kterak se zušlechtit pro svět. Tak jako včela sbírá pyl, aby z něj byl lahodný med, je celý akt stvoření Knihou včely: Růže dává včelám med.

Znalec starožitností Pignorius měl brouka „korunovaného sluncem a ovinutého hadem.“ Mezi gnostickými ilustracemi, které uveřejnil Abraham Gorlaeus, je jedno vyobrazení talismanu temných gnostiků: na onyxu vyrytý „brouk jako by se chystající zahryznout do hromoklínu.“^[7]

„Lilie“ se prý na francouzských erbech neobjevovaly do doby Filipa Augusta.^[8] Na dřívějších erbech francouzských králů jsou „lilie“ vyobrazeny jakožto „hmyz“, který je rozset (seméed) nebo rozptýlen na modrém poli. Původně to byli skarabeové Orientálců; Egypťané je uctívali jako emblém „osvíceného“. Jestliže si čtenář pečlivě prohlédne v Britském muzeu rytinu, která představuje mithraickou oběť býka i s mystickým průvodem,^[9] pak uvidí skarabea nebo raka, který hraje velmi zvláštní roli v tomto velkolepém rituálu, zobrazeného tak pozoruhodně, a působícím přesto tak cizím dojmem. Motto, které je umístěno pod „liliemi“, znakem Francie, zní: Lilia non laborant, neqve nent.^[10] Je to rovněž heslo francouzského královského rytířského řádu „Svatého Ducha.“ Okamžitě si pak vzpomeneme na ona mimořádně temná, avšak velmi významná slova našeho Spasitele, která, jak se zdá, jsou stále chybně vykládána, pro jejich zjevnou protikladnost: „Vizte lilie na poli, jak rostou: nepracují ani nepředou.“^[11]

„Samotná Svatá církev římská srovnává nepochopitelné rození Syna Božího z jeho Otce – zároveň s jeho narozením z čisté a neposkvrněné Panny Marie – se včelami, což by bylo ve skutečnosti rouháním, kdyby včely neměly tak velkou ctnost a důstojenství,“ jak nás zpravuje Jennings,[12] a samotná církev římská je srovnávána s úlem. Na tuto ušlechtilou činnost – tvorbu medu – pak lze nahlížet jako na transcendentální transsubstanciaci, a podotýkáme, že v egyptské mytologii se líčí, jak včely povstaly ze slz slunečního boha Ra, když dopadly pouštní písek.

*

„Stane se, že v čas večera bude světlo.“[13] Karel Funk je nejen světlonošem mýtů, ale také jejich oživovatelem, a tak tomuto duchu přejme dosti dechu ku všem příštím lazarům.

*

© San, iiMMxvii
© okultura.cz

[1] Eugenius Philaletha: Anima Magica Abscondita čili Skrytá magická duše in Philaletha – Starkey. Trigon, Praha 2005.

[2] Zj 2,28.

[3] Zj 10,8n.

[4] Jk 1,17.

[5] Jan Ámos Komenský: Cesta světla – Via lucis. SPN, Praha 1961, str. 144.

[6] Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria.

[7] Viz Abraham Gorlaeus: Dactyliotheca seu annulorum sigillarium quorum apud Priscos tam Graecos quam Romanos usus. 1601. https://books.google.com/books?id=76pSAAAAcAAJ&pg=PT32

[8] Viz Montfaucon: Monuments de la monarchie francaise. Paříž, 1729; také Jean Jacques Chifflet: Anastasis de Childeric. 1655.

[9] Exponát č. 14 ve velkém prostředním sálu.

[10]„Lilie nepracují, ani nepředou“.

[11] „Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich,“ (Mt 6,28-29).

[12] Jennings.

[13] Zach 14,7.

Uložit

Uložit