Stín monstra aneb Umění za katrem

20

Killer Art

36 stran, Mondo Bizzarro Press, Bologna 2001, vydání první, brožované, cena 15 US$

*

Tohle bizarní dílko, murderabilia, vydalo bolognské nakladatelství Mondo Bizzarro Press u příležitosti výstavy Art Behind Bars (česky taky pěkně: Umění za katrem), organizovaného ve spolupráci se švédskou organizací Art Parts, která probíhala od 7. dubna do 3. května 2001 v bolognské Mondo Bizzarro Gallery.

Najdete v něm vybraná výtvarná dílka notoricky známých sériových vrahů jako jsou: Charles Manson, John Wayne Gacy, Henry Lee Lucas, Ottis Toole, Richard Ramirez, Kenneth Bianchi, Arthur Shawcross, Gerard John Schaefer, Bobby Beausoleil a Nicolas Claux.

Ke katalogu samotnému se pojí zajímavá předmluva (Riva & Viganò) posouvající téma do nečekaných kontextů.

Připouštíme, že je poněkud lehkovážné považovat vraždu za jedno z krásných umění, ale podíváme-li se daleko dozadu bez obvyklých falešných předsudků a přetvářky, není to zase až tak ukvapené, jak se mohlo zdát. Tato idea se datuje k roku 1827, kdy Thomas de Quincey, spisovatel, žurnalista a zatvrzelý poživač opia, publikoval v Blackwood’s Magazine první ze svých paradoxních „zpráv“ Společnosti znalců vraždy. De Quinceyho důvody jsou založeny na konceptu, že:

Bolest je řeč, kterou užíváme…

„k zosnování krásné vraždy patří něco více než dva hlupáci, z nichž jeden zabíjí a druhý jest zabit, nůž, tobolka a temná ulička,“

neboť tu musí být též:

„plán, seskupení, světlo a stín, poesie, cit.“

„Všecko na tomto světě má dvě rukojeti. Vraždy, například, můžeme se chopiti za její morální rukojeť (jak obyčejně se činí na kazatelně a v Old Bailey) a to, přiznávám, jest její slabá stránka; nebo možno ji probírati esteticky, jak tomu říkají Němci – tj. se zřením k dobrému vkusu.“ Aby dokázal svoji záležitost, uvádí de Quincey příklad významných a učených myslitelů, kteří v rozrušení nad novinovými zprávami o požáru či mordu odvrhli svá studia a dokonce opomněli i svůj skvostný odpolední čaj. De Quinceyho zdůvodňování je paradoxální, má také navíc skvělý zvuk a v posledních dvou staletích, jež minula od zveřejnění jeho pamfletu, mu dala historie za pravdu. Hromadní vrahové a sérioví vrazi jsou stále mezi námi, jsou stále nebezpečnými kriminálníky v očích současné morálky, jenže se také stali mediálními hvězdami, připravenými a ochotnými ukojit morbidní choutky veřejnosti.

Pozor, přicházím tvým směrem.

Odběhneme, abychom poukázali na skutečnost, že vazba mezi zločinci a médii existuje minimálně od doby, kdy začala v popu masová hysterie, šílení davů fanynek, stvořování pop-idolů, hvězd a jiná gaudia.

Manson dnes

„Existuje například spojení mezi Charlesem Mansonem a Beatles. Beatles jsou určitou formou komunikace, která se vymyká hudbě i celebritám popu. Zvláště v 60. letech se objevovaly interpretace hudebních proroků té doby a Beatles byli samozřejmě na vrcholku této posvátné hory. Nadopováni a otevřeni drogami, promluvila jejich imaginace ke skutečnosti a její linie byly rozmazány. Umění se často definuje jako to, co pohne nebo inspiruje osobnost, nikoliv to, co se pohne, když ta osoba začne konat. A byl to vskutku Charlie, který byl pohnutkou ke složení skladby Helter Skelter (mimochodem snad kromě o něco starší Kick Out The Jams šlo o první heavy metalovou skladbu…) – náznak toho, že by mohlo dojít k eskalaci rasového násilí tam, kde jsou černí na vzestupu a občas požadují, aby Manson vylezl z ‚města v díře‘ a vedl zoufalé masy – nebo aby se prostě pro ni stal ‚křížem‘, což je sdílená soustava věrouk odvozených z poselství, která zprostředkovali (‚channeled‘) Beatles a kolektivní zkušenosti Rodinky (rozuměj: Mansonova ‚The Family‘). Ostatní apokalyptické kulty v Kalifornii té doby sdíleli podobnou víru a učení o tušené nadcházející katastrofě.

 

Beatles: Sexy Sadie

Charlie Manson byl fanouškem Beatles. Hudbu Beatles hráli pro všední den a přicházela i na taková místa jako byl Spahn Ranch a další místa, kde Charlie žil. Spoře oděné pubescentní hippie dívky tančily kolem, líbila se jim vůně naturální rýže a miso vonělo do vzduchu, zatímco atmosféru proměňovalo nové dvojalbum Beatles. Najížděli trip, milovali se, společně zpívali a žili tímto albem. Protože hudba a zážitky z ní je někam posouvaly, začali s interpretacemi tam, kde se vývody nějak dotýkaly jejich životů. Půjčovali si jména z tohoto alba (Sexie Sadie alias Susan Atkinsová) a výrazy z textů doplňovaly každou jejich řeč. V hudbě Beatles, obzvláště na Bílém albu, uslyšel „klíče“ a „poselství“. Zde jsou naznačeny některé interpretace, které učinila Rodinka na základě skladeb Beatles:

I Will: óda na J.K. nebo Charlieho? Možná poselství Charliemu, aby natočil album. „Sing it loud…“ bylo jejich poselstvím, aby začal zpívat, aby Beatles mohli najít Charlieho, Mesiáše.

Honey Pie: Přání Beatles‘, aby k nim Charlie přišel „přes Atlantik“. Jsou příliš „líní“ na to, aby ho vyhledali sami. Odkaz v písni na Hollywood naznačoval Masonovi, že tušili, že tam někde je.

Happiness is a Warm Gun: vyzbroj se pro rasovou válku.

Blackbird: výzva černým, aby vystoupili (‚aRISE‘) a odstartovali Apokalypsu. Slovo „Rise“ bylo napsáno na domě dvou obětí, LaBiancas.

Piggies: vláda zaslouží „pěknou nakládačku“… to je to, co černí chystají bílým. Verš týkající se prasátek pojídajících vidličkou a nožem šunku mohl být uskutečněn, vezmeme-li v úvahu, že oběti byly mnohočetně pobodány a jedna byla nalezena s vidličkou a nožem zabodnutými do břicha. Nápis „Pig“ byl nalezen na rezidenci Sharon Tateové, a „Death to Pigs“ bylo napsáno i na domě LaBiancas.

Rocky RacCOON: opět černí!

Helter Skelter: britský výraz pro „sklouznutí“ (doslova: „horem pádem“) nebo proroctví o Mansonově vynoření z „bezedné díry“ (rozuměj: z pekla). Nápis „Helter Skelter“ [sic!] byl rovněž nalezen na domě LaBiancas.

Ikony temnot.

 

You Never Give Me Your Money: (Abbey Road): Dveře u Rodinky byly popsány číslicemi a slovy: „1,2,3,4,5,6,7, ALL GOOD CHILDREN GO TO HEAVEN“ (od YNGMYM), a ještě tam byla slova „HELTER SKELTER IS COMING DOWN FAST“ („horem pádem“ je takto už personifikováno).

Revolution: vkrádá se neštěstí (co víc potřebuješ… jsi mimo nebo v tom?)

Revolution #9: = Revelation #9 = Zjevení, kap. 9, což je oddíl v Bibli, který je proroctvím o apokalypse. Revolution #9 je sonickou koláží, široce otevřenou všem výkladům. Je to příběh o apokalypse nebo další důkaz, že Paul je mrtev?

Proslýchá se, že Charlie citoval pouze z Bible nebo z Beatles. Někteří měli pocit, že Manson věří tomu, že je reinkarnací Ježíše Krista a že byl poslán, aby naplnil biblická proroctví o apokalypse a Druhém příchodu.

 

Charles Manson: Cat Confusion

Další paralely ze Zjevení, kap. 9:

„Andělé měli pancíře ohnivé“: Beatles s elektrickými kytarami.

„A z toho dymu vyšly kobylky na zemi, jimž dána je moc“: kobylky = brouci = beetles = Beatles.

„A měly vlasy jako ženské“: jako… dlouhé vlasy – Yea Yea Yea!

Tato kapitola začíná 5 anděly, ale končí s 4: Beatles bylo 5 (se Stuem) nebo… byl Charlie pátý anděl s „klíčem k bezedné díře“?

„Oheň a síra vycházel z úst jejich“, to byla jejich hudba a síla jejich textů.

Vazba mezi zločinci a médii existuje minimálně od doby, kdy začala v popu masová hysterie.

‚Jaká je tedy pravda? Je tu příliš mnoho paralel mezi Biblí a Beatles, aby to bylo ignorováno. Charlie bylo prostě citlivý na tuto skutečnost. Ale zapsal se sám do legend? Byl on „Helter Skelter,“ byl to příběh o vypuknutí rasové války nebo interpretace impresionistické malby? Je to filosofování pravidelného poživače marihuany nebo skutečná víra? O tom se nikdy nic nedozvíme. Ale řekl lidem, že představuje organizovaný katalyzátor k „Helter Skelter“? O tom existují důvodné pochyby. A dokonce i kdyby to byla pravda, byl by přinejhorším obviněn jenom z konspirace nebo spoluviny! Může být, že vyšetřovatel (persekutor) Bugliosi si vymyslel konkrétní verzi „Helter Skelter,“ aby to posloužilo jeho vlastním záměrům, neboť Charlie sdostatek nenaplnil scénář „žáka, který opisuje“. Bez ohledu na to je jedna věc jistá: Beatles měli moc vymykající se normálnímu lidskému chápání.‘

*

Richard Ramirez: Knife Daemon

Pokud existovala někdy nějaká podoba morálního tlaku, která měla zabránit běžnému smrtelníkovi, aby se na veřejnosti dosyta vyřádil v takových počinech, tak dnes je docela normální u každého pilíře společnosti, který sám sebe respektuje, aby znal zpaměti jména těch „nejhledanějších“ (FBI) nebo desítku sériových vrahů v historii zločinu v USA. Ani Evropa se v tomto od Ameriky příliš neliší. V Itálii hraběnka se známostmi ve vysokých kruzích skočí po hlavě z vrcholku útesu a dívka s ledově studenýma očima vstává každé ráno s divokým nápadem sprovodit ze světa svoji matku a bratra, načež celá země se chvěje vzrušením celé týdny a každého rána dychtivě očekáváme naši denní dávku hrůz, kterou nám servírují s kafíčkem a croissanty.

Beatles jako zjevovatelé apokalypsy.

Sotva pak někoho překvapí, že rozlehlé a různorodé těleso sbírkových předmětů, jež lze zcela po právu nazvat „vražda jako krásné umění“, povstalo z karavanseráje hrůzy transformovaného v kolektivní vzrušení a letmý pohled na aukční stránky na internetu znamenají dost, aby vám poskytlo představu o jeho šíři. V tuto chvíli je to stále ještě poněkud zmatené a napůl skrývané, ale už oficiální. Jde to od hrůzostrašné výzvy fetišistických objektů až k banálním kresbám nebo akvarelům, naskečovaných současnými sériovými vrahy. Tyto kresby nebo malby, a je třeba na to ihned poukázat, jsou prostě bídné, kýčovité anebo přinejlepším překvapivě banální. Nicméně v Americe (zvláště v New Yorku a Los Angeles) proběhly četné, na ně zaměřené výstavy a počet sběratelů (v žádném případě nejde jenom o undergroundovou scénu!) je enormní. Nejde o to, že atraktivita těchto uměleckých děl je na samém dně estetické kvality (jak si povšiml de Quincey, jejich zločiny by měly být takové, aby uspokojovaly), ale spíše v jejich hodnotě coby fetišů.

Lucifer Rising

ψ Lucifer Rising

Mezi znalci temnější hudby (dark folk, dark wave, dark ambient, apocalyptic neo-folk) může být znám projekt francouzského labelu Athanor, který v osobě Stephana Duvala před časem vydal CD kompilaci Lucifer Rising, což je konotace na známou osobnost v oblasti zločinu, která ke kompilaci přispěla jednou skladbou a kresbou, jíž jest Bobby BeauSoleil.

Skladba Lucifer Rising (2nd movement) ve stylu tokáty propůjčila název celé kompilaci a smutná a zastřená trubka ji ozvláštňuje nadpozemskou krásou. Mezi ostatními „dílky“ vyniká Bobby jistou kresbou, svědčící o mnohonásobném talentu, s vědomě taženou proporcionalitou tělesných partií, motivy mají lechtivě erotický až svůdný ráz.

Toole: Démon 1

Ještě zvláštnější jsou kresby Ottise Toola, kterého bych podezříval (kdyby to nebylo nemožné) z toho, že kopíroval ve svých fantaziích charaktery a pantákly Františka Kabeláka z Knihy tajemství velikého šému, viz jeho sérii „Démon 1-5.“

Toole: Démon 2

Poukazuje to na zdroj takových automatických kreseb, jež jdou až k hranicím Abramelinovy magie, která pracuje s totálními strukturami nevědomí a nechává je v průběhu evokace vynořovat, aktualizovat, přičemž problémem takových performance bývá opětovný návrat do normálu. U těchto lidí jde pak o samovolné „výstupy“ těchto totálních struktur, s nimiž si jako neškolení nevědí rady a podléhají příkazům nafouklého a aktivizovaného temného mračna nevědomí.

Toole: Démon 3

Takovými jsou zejména „analytické práce“ Gerarda Johna Schaefera, Burned Alive 1593, a společná práce s Ottisem Toolem, Stew Meat: In The Hands of Death Cult Kitchen. Ty jsou skutečným svědectvím o „pokažené“ obrazivosti, jež promítá své rajské ideje nikoliv do představ, kudy uniká pára přetlaku potlačených přání, nýbrž do skutečnosti, neboť tyto kresby jsou jejím odrazem. Oba ji naplňovali přesně podle nepsaných pravidel kuchyně kultu smrti a zajímali se o „dušené maso“ obětí, které jim padly do rukou.

„Představte si sériového vraha jako kámen vržený do rybníka,“ napsal žurnalista Devon Jackson před pár lety v jednom článku o „sériových vrazích jakožto milencích,“ publikovaném ve Village Voice.

Toole: Démon 4

„První zčeření, které vznikne, představují vrahovy oběti, druhým jsou jeho imitátoři a třetím jeho obdivovatelé – kteří jdou od těch, co říkají „rád bych to udělal taky, ale nemohu,“ až po obsedantní jedince a dobrosrdečné podivíny – ti všichni na různé úrovni přispívají k jejich publicitě, k vytváření obrazu a legendy.“

Toole: Démon 5

To jsou lidé, kteří korunovali sériové vrahy na nové pány zla a vyvýšili je na piedestal hvězd zločinu, které mystifikují a klanějí se jim.

To jest způsob, jak se vše, co se pojí k těmto ikonám temnot, stává předmětem bažení a proměňuje se v relikty nebo fetiše (a proč jsou jejich tváře na tričkách nebo na nás koukají z alb) a stejným způsobem se klikyháky podpisu rockové hvězdy stanou jednou posvátnými. Je to i případ čtyřiceti sedmiletého Ricka Statona z Houstonu. Tento legendami opředený ředitel pohřební služby v Baton Rouhe v Luisianě žije obklopen skutečným lebkami a vlastní úlomek čediče z náhrobního kamene Eda Geina, prsť z jeho hrobu, jako další pamětihodnosti z celého zástupu masových vrahů.

Sérioví vrazi prý jsou metafory, modely, součást plánu přírody, estetičtí teroristé.

„Zajímám se jenom o ty nejznámější, o velká jména“, tvrdí muž, jenž vlastní pár kreseb Johna Gacyho a vytvořil si takový vztah s tímto vrahem, že mu dělá uměleckého agenta.

„Abychom něco řekli i o naší domovině,“ píší Riva & Viganò, „dalším příkladem je majitel restaurantu v Terazzu v severní Itálii, s nímž jsme se setkali během našeho pátrání pro TV program Blu notte (Modrá noc). Byl velice pyšný na to, že má lopatu, objevenou ve strašidelném domě, kterou Stevanin (možná) pohřbíval své oběti a je hrozně šťastný, že ji může ukazovat svým hostům.“

Gerard John Schaefer: Burned Alive 1593

Tento morbidní fetišismus vypukl v posledních letech, ale jistě nejde o nový jev, máme-li věřit spisovateli Theophilu Gautierovi. Píše o tom, jak v domě svého přítele viděl mumifikovanou ruku známého sériového vraha, básníka a skladatele songů Monsieura Lacenaira, který byl popraven v Paříži v roce 1836 a znali ho všichni francouzští vzdělanci. Jde o jev, který vyvolává bouřlivé debaty mezi sociology a psychology dychtivými poskytnout nějaké vysvětlení.

Sérioví vrazi prý jsou metafory, modely, součást plánu přírody, estetičtí teroristé.

Jsou naší odvrácenou stranou, panem Hydem, který nás ohrožuje, ale zároveň také přitahuje a fascinuje jako chvilková závrať. Takže mít v držení nějaký předmět, artefakt, který vznikl prostřednictvím imaginace těchto umělců-vrahů, je čirou magií znamenající vytvoření kontaktu s nimi, ustavení pouta, a přibližuje nás o krok blíže k jejich temným skutkům, možná dokonce proto, abychom exerciciemi očistili své vlastní obavy. Jako rčení, „byl jsem u dvora, dotknul se krále a jsem požehnán jeho posvátnou aurou.“

Gerard John Schaefer and Ottis Toole: Stew Meat, In The Hands of Death Cult Kitchen

„Důležité je mít kousíček tohoto monstra.“ Pokud je pravda, co prohlašuje de Quincey, že vražda je umění, pak je také pravdou, že umění a vražda jsou spolu úzce svázány. Vezměme například plátna Otto Dixe, na nichž je zobrazeno sexuální mučení nebo plátna George Grosze (který dokonce na slavné fotografii pózoval jako Jack Rozparovač), např. The Acker Street Murder, které zobrazuje vraha, jak třepe rukou, aby z ní skanula krev poté, co dekapitoval ženu. Dnes už tato plátna sbírají umělci jako Joe Coleman a Chris Pelletierre, kteří sami namalovali četné portréty sériových vrahů, nebo Peter Saul, surrealista, který namaloval jak Gacyho popravu, tak i kulinářské choutky Jeffreyho Dahmera.

Mnohem mocnější dojem však vychází z děl lidí jako John Wayne Gacy (který začal malovat ve vězení a inspiroval se kreslenými příběhy W. Disneyho a Michelangelem a jehož nejslavnějšími malbami je jeho autoportrét jakožto klaun Pogo, Richard Ramirez (známý svými inkoustovými kresbami), Gepard John Schaefer, Henry Lee Lucas, Ottis Toole, Kenneth Bianchi nebo Nicolas Claux, neboť tito lidé, vedle namalovaných výjevů z vražd a mučení, je rovněž osobně prožívali a spáchali. A to je místo, kde to, co začalo jako psychiatrická terapie (malování je, koneckonců, pochod, jímž leccos vychází najevo, jde o formu analýzy), se nyní stalo makabrósním a kontroverzním uměleckým hnutím.“

*

 

Zdroje:

Vicent Bugliosi: Helter Skelter. Norton & Co., NY 1974.
Ed Sanders: The Family. AVON Books, NY 1972.
The Beatles: White Album. Apple Records, UK 1968.
Bible svatá (citáty jeví pravopis dle posledního vydání kralického z roku 1613).
Viz také odkaz Serial Killer Art.
Biografii některých zmiňovaných postav naleznete na stránce serial killers bios.

*

© okultura, MMII

Uložit