O třetím a čtvrtém světu

38
Richard Erdoes: Tóny fléten a jiné indiánské legendy (Siyotanka Agency, Praha 2011 )

Richard Erdoes: Tóny fléten a jiné indiánské legendy

120 stran, Siyotanka Agency, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-254-8935-2

*

Ti z vás, kteří už narazili na indiánské legendy, třebas Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi Jana F. Ullricha, Trnová dívka (Příběhy severoamerických Indiánů) Jáchyma Topola, erotické Příběhy z parní lázně Herberta T. Schwarze nebo O muži, který šel za sluncem (Mýty a legendy severoamerických Indiánů), sáhnou bezpochyby po další takové sbírce. A Richard Erdoes, od něhož máme v češtině už rozebraného Chromého Jelena (společně s Johnem Fire Lame Deerem) a bilingvní Indiánské příběhy (spoluautor Ortiz Alfonso), hned v úvodu popisuje, jakým způsobem knížka Tóny fléten vznikala.

„Celý život jsem naslouchal indiánským přátelům, kteří vyprávěli příběhy a legendy svého lidu … asi polovinu jsem nahrál na magnetofonový pásek, ostatní jsem si zaznamenal přímo při vyprávění … a jeden nebo dva jsem psal podle paměti.“

Kniha obsahuje v zásadě tři typy mýtů: šibalské pověsti s lakotským pavoučím mužem jménem Iktómi (Iktome, Iktome, Iktome; Iktome a jestřáb; Příchod Wašičuna; Iktome a kachny, Zaječí chlapec atd.), bajky o zvířatech (např. Hadí bratři; Orel a netopýr aj.) a mýty s lakotským kulturním hrdinou nebo všeobecné mýty kreacionistické povahy (např. Hromoví ptáci, Hledání vize; Inyan Hokši, chlapec z kamene; Stvoření nového světa a další). V tomto duchu se rozeznívá i titulní příběh, Tóny fléten. Vypráví se v něm o první indiánské flétně šiyótanka z jalovce (poslechněte si k tomu na podmalování Coyote Oldman: Medicine Flute), která přišla k zasvěcovanému ve snu prostřednictvím kouzelného datla s červenou čepičkou. Právě taková se stala logem Siyotanka Agency.

Richard Erdoes

Jednou z nejzajímavějších pověstí je ta o Hromových ptácích, Wakinyan. Ohunkakan, nejmocnější bytosti vesmíru, jsou obři, kteří vládli nad vodami. Bojovali s Velkou vodní příšerou, porostlou rezavou srstí s jedním velikánským okem a zakřiveným rohem. Kdo ji spatřil, ještě téhož dne oslepl, druhého dne zešílel a třetího dne zemřel. Indiánská Medúsa, jejíž jméno Robert Graves překládá jako Lstivá. Hromoví ptáci bydlí daleko za oblaky, tam, kde končí svět a zapadá slunce, na vysoké hoře. Dokážou se stát neviditelnými a poznáváme je jen ze snů. Jsou součástí Wakan Oyate, nadpřirozeného světa, jako bohové. A ještě jedna věc je pozoruhodná: pokud se vám náhodou zdá sen o Wakinyan, promění vás to v heyoka, klauna, člověka, který jde dozadu místo dopředu a říká ano místo ne. Pro indiány musí být svět bílých právě takovým místem heyoků, všechno dělají naopak a ruší posvátné čáry šamanů. Kolik toho lidé vědí o velkém plánu pro vesmír? Jak říká Eagle Elk, nic moc.

Vize přichází jako dar.

*

Několik slov k typografii. Původní ilustrace Richarda Erdoese jsou opravdu půvabné. Příjemně působí silný přírodní karton s červeným plátnem na hřbetu knihy i potištěné předsádky, jakož i přírodní papír uvnitř. Nejsem si však jist vhodností grotesku pro titul a nadpisy kapitol, velikostí základního fontu a oněch stop, do nichž je každá kapitola vsazena. Méně někdy znamená více.

Pár poznámek k jinak velmi citlivému překladu Evy Bulgakovové. Myslím, že je vhodné dodržovat zavedenou transkripci indiánských jmen, zvláště pokud tu máme autoritu v osobě českého lingvisty Jana F. Ullricha pracujícího na slovníku lakotštiny. Narážím na jméno výše uvedeného šibala Iktómiho. Je také dobré si pohlídat pády, jak se stalo na str. 91 hned v úvodu: „Tohle je vyprávění o Zaječím chlapci – We-Ota-Wičaša, což v přesném překladu znamená o Muži, co má hodně krve.“ Ovšem za slovem „znamená“ mělo následovat jeho jméno v prvním pádu bez předložky, a také nikoliv „co“, nýbrž pak „který“ [kdo (osoba), co (věc)].

Wakinyan

Obávám se, že se v češtině přestalo rozlišovat mezi slovesy „tvořit“ (formatio) a „stvořit“ (creatio), což jsem pro srozumitelnost doprovodil latinskými ekvivalenty. Neviděl jsem bohužel anglický originál, leč domnívám se, že u postavy Tvořícího ducha je použito slovo creative. Indiánský Stvořitel postupoval podobně jako jeho biblický protějšek – člověka stvořil z hlíny – červené, bílé, černé a žluté. Část stvoření vznikla z jeho slz, a také my, na druhé straně oceánu, máme podobný symbol – kabalistický trojúhelník, v němž je otevřené oko Boží a v jeho koutku slza – právě ta představuje člověka, nebo přeneseně stvoření.

Následně nás pak informuje o tom, že „tohle je třetí svět, který jsem stvořil. První svět, který jsem stvořil, byl špatný. Bytosti na něm nebyly dobré. Proto jsem ho spálil. Druhý svět, který jsem stvořil, byl také špatný. Zatopil jsem ho.“ V našich mýtech se neobjevují zprávy o světě, který by byl býval spálen ohněm, snad jen města jako Sodoma a Gomora. Snad jedině v babylonských mýtech se objevuje pověst o velikém ohni padajícím z nebes.

A stejně jako Hospodin učinil i Duch „duhu na znamení, že už nebude žádná Velká potopa“, jako znamení smlouvy s člověkem. Tomu se ovšem dostává varování. „Jestli ale uděláte tenhle svět špatným a ošklivým místem, pak ho taky zničím. Záleží to na vás. … Jednou možná bude i čtvrtý svět“, pomyslel si Duch, vzal Jahveho za ruku a oba si šli odpočinout. A byl den sedmý, den spočinutí.

Abychom i my mohli spočinout a naslouchat podivuhodným příběhům kouzelné flétny šiyótanka, k tomu bude třeba dalšího napření tohoto nakladatelství. Howgh!

*

© San
© okultura MMXII

Uložit