Kotel a sarkofág

182
Erich Neumann: Velká matka. Fenomenologie ženských forem nevědomí
(Malvern, Praha 2023)

Erich Neumann: Velká matka. Fenomenologie ženských forem nevědomí

620 stran, Malvern, Praha 2023, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7530-368-4

Erich Neumann byl německý psycholog, filosof, spisovatel a žák Carla G. Junga. Narodil se v Berlíně v židovské rodině v roce 1905. V roce 1927 získal doktorát z filosofie na univerzitě v Erlangenu-Norimberku, a poté pokračoval ve studiu medicíny na univerzitě v Berlíně, kde v roce 1933 získal první titul z medicíny. V roce 1934 se Neumann a jeho žena Julie, kteří byli od mládí sionisty, z obavy před pronásledováním Židů nacistickou vládou přestěhovali do Tel Avivu. Po mnoho let se pravidelně vracel do švýcarského Curychu, aby přednášel na Institutu C. G. Junga. Analytickou psychologii praktikoval v Tel Avivu od roku 1934 až do své smrti v roce 1960.

Neumann přispěl do oblasti vývojové psychologie a psychologie vědomí a tvořivosti. K analýze přistupoval teoreticky a filosoficky, což kontrastovalo s klinickým přístupem v Anglii a Spojených státech. Jeho nejcennějším přínosem pro psychologii byl empirický koncept „centroverze“, syntézy extra- a introverze, což jsou dva protichůdné rysy lidské povahy a osobnosti – buď se obrací převážně navenek, do svého okolí, anebo do vlastního nitra. Existuje i ambiverze, jež má rysy extraverze a introverze zároveň, např. člověk je extravertní v blízkém okolí a introvertní vůči ostatním. Vypovídá o směru, odkud jedinec čerpá životní energii a kam ji nejčastěji vydává.

Nejvíce se však proslavil svou teorií vývoje ženství, kterou formuloval v četných publikacích, zejména však v knize Velká matka. Neumann vnímá univerzální zkušenost matky jako vyživující i děsivou; zakořeněnou v dialektickém vztahu rostoucího vědomí, symbolizovaného dítětem, k nevědomí a neznámu, symbolizovaného Velkou matkou. Neumann dále rozvíjel své studie o ženských archetypech v knihách Umění a tvůrčí nevědomí, Strach z ženství a Amor a Psyché. Posmrtně (2015) pak vyšlo dílo Jákob a Ezau: archetypální nepřátelský bratr, symbol judaismu.

Ereškigal

Aspekt ženství v širokých souvislostech zkoumá mj. Patricia Monaghanová ve své knize The Book of Goddesses and Heroines,[1] kde čtenář najde zejména bohatou obrazovou dokumentaci. Model čtyř ženských archetypů, které proti sobě stojí v protikladech na dvou osách osobních a neosobních vztahů, zkoumají rovněž jungiánské psycholožky Lucy Anne Sikesová a Mary Dian Moltonová v knize Matka, Hetéra, Amazonka, Médium.[2] Okolnosti znovunalezení potlačených aspektů archetypického ženství současnými ženami na jejich cestě ke svobodě a celosti popisuje kniha Sylvia Brinton Perera: Sestup k bohyni,[3] pojednávající o sumerské Inanně, která stojí na křižovatce „cest osudu“. Ještě děsivější je její sestra z podsvětí Ereškigal s „okem smrti“. Edward C. Whitmont přirovnává její popis „ženského [jin] vědomí“ s Neumannovým. Ereškigal seznamuje přistupujícího s neosobními energiemi, které mohou druhým působit nesnesitelnou bolest, a přitom být součástí ozdravného procesu a etapy psychologického růstu. Inannin „sestup do podsvětí předznamenává znovuzrození života“.

Neumann začal pracovat na poli hlubinné psychologie, aby odhalil psychologické zdůvodnění a události, které předcházely tomu, jak se posilování nacismu stalo pro Německo triumfem a jak ovlivnilo druhou světovou válku. Hlubinná psychologie je terapeutický přístup k jemnému nevědomí a lidské zkušenosti včetně transpersonálních aspektů, jako jsou sny, komplexy a archetypy. Po celou tuto dobu se Neumann zaměřoval na jungovský koncept stínu,[4] freudovský koncept id a další živočišné rysy osobnosti, které člověk má.

Velká matka je kniha o mateřských bohyních. Ve věnování stojí: „Příteli a učiteli C. G. Jungovi k jeho osmdesátinám“. Ačkoli Neumann dokončil německý rukopis v Izraeli v roce 1951, Velká matka byla poprvé vydána v angličtině v roce 1955. Dílo je považováno za trvalý příspěvek k literatuře inspirované Jungem a jako první analyzovalo tento archetyp s takovou hloubkou a rozsahem.

Zvěstování Emmanuela Tzanfournarise

V prvním dílu se rozebírá Struktura archetypu (str. 19), tj. jeho dynamika, symbolika, obsahová složka a struktura, dále skupina symbolů s ním spojených, prvotní archetyp a genetický aspekt, to vše v mytologickém pojetí. Neumann zde (str. 30n) zmiňuje pozoruhodnou Jungovu zkušenost, zaznamenanou ve stati Struktura duše, kde se znovu – a to poněkud problematicky – překládá název prapodivného objektu, znázorněného na malbě Zvěstování od Emmanuela Tzanfournarise a zaznamenaného v prvním traktátu Poimandres z hermetického souboru Corpus Hermeticum.

Když dojde k povznesení mága tím, že vdechuje sluneční paprsky, uvidí „božský řád nebes: vládnoucí bohové vystupují do nebes a ostatní se vydávají na cestu. Pak lze spatřit postup viditelných bohů napříč diskem božím, což jest můj otec; a podobně je tomu s takzvanou trubicí, zdrojem ministrujícího větru.“ Instrukcemi jsou pak následující stránky zcela prostoupeny popisem vizí vyplývajících z této evokace, nejprve je to sluneční disk, z něhož visí píšťala (aulos, aerofon), „zdroj ministrujícího větru“, vanoucího na východ i na západ. Tento matoucí obraz fascinoval C. G. Junga, který tuto zvláštní myšlenku vůbec nechápal, ale zapsal si ji. Asi o čtyři roky později, během svého mytologického studia, objevil knihu Albrechta Dietericha, známého filologa, která vrhala světlo na onu fantazii. Toto dílo vydané roku 1910 pojednává o řeckém papyru z Bibliothèque Nationale v Paříži. Dieterich věřil, že v části textu odhalil liturgii Mithrova kultu. Text je bezpochyby náboženským návodem k provádění určitého vzývání, v němž je voláno Mithrovo jméno. Pochází z alexandrijské školy mystiků a ve významu se shoduje s dílem Corpus hermeticum. V Dieterichově textu čteme následující pokyny:

„Naber dech z paprsků, třikrát vdechni, jak nejsilněji umíš, a uvidíš se, jak se zvedáš a kráčíš vzhůru, takže si budeš myslet, že jsi uprostřed vzdušného prostoru … cesta viditelných bohů se zjeví skrze slunce, boha, mého otce; podobně bude viditelná i roura, zdroj službu konajících větrů [var. „zdroj ministrujícího větru“]. Neboť uvidíš ze slunečního kotouče jakoby dolů visící rouru: a to po krajinách Západu nekonečnou jako východní vítr; když je do krajin Východu určen jiný, tak podobně uvidíš po krajích otáčení (pohyb vpřed) jeho tváře.“

Tato větrná roura může být v jiném podání dosti dobře dudami. Představa větrné roury ve spojení s Bohem nebo sluncem existuje kolektivně nezávisle na obou těchto výpovědích nebo, jinak řečeno, že se vyskytuje i v jiných dobách a na jiných místech. Jisté středověké obrazy znázorňují Zvěstování prostřednictvím rourovitého zařízení, jež sahá od Božího trůnu k tělu Marie. Spouští se jím buď holubice nebo Jezulátko. Holubice je oplodňovatel, Duch svatý – vítr. Tři trny evokují kohoutí hřebínek.[5]

Druhá kapitola, Velké ženství a Velká matka, začíná schématem I., v němž se nachází trojice Úroboros, Velké ženství, Velká matka.

Kálí

Trojici Isis, Marie a Sofia pojednal ve svých lekcích a přednáškách už Rudolf Steiner. Neumann vybral šest představitelek. Velké kolo je odvozeno od urobora, hada, který požírá svůj ocas, a funguje jako symbol prvotního nevědomí. Naše počáteční vědomí ega je obklopeno úroborem, který prožíváme jen temně na pohyblivém okraji našeho křehkého prvního vědomí. Ve svém rodícím se formativním stadiu zahrnuje Velké kolo „pozitivní a negativní, mužské a ženské prvky vědomí, prvky nepřátelské vědomí a prvky nevědomí“, které jsou „promíchané a nediferencované“.

Ve třetí kapitole, Dvě povahy ženství, se zvažuje Elementární charakter a proměňující charakter a jeho funkční okruhy, dále Psychická gravitace jako základ elementárního charakteru a dynamický prvek, který jej proměňuje, v návaznosti na to Ženská mystéria proměny, Anima a proměňující charakter, a další rozčlenění schématu na Velkou matku a animu.

Na okraji Velkého kola se nachází řada mateřských bohyní a souvisejících ženských entit, které pocházejí z dějin náboženství. Tyto postavy jsou seskupeny do dvou protipólů: osa Matka (Isis-Kálí); osa Anima (Sofia-Lilit); obě osy se protínají ve středu kruhu a tvoří velké X. Spodní kvadrant je považován za negativní, přičemž Lilit[6] i Kálí jsou napůl pozitivní a zpola negativní. Vertikála spojuje „archetypální Ženu“ (Marii a čarodějnice).

Neumann ve svém schématu vycházel z hodnot tradičních kultur, ovšem kvůli stručnosti a jasnosti zde došlo ke zjednodušení; každá z figur psychiky je ambivalentní. V lidské přirozenosti každého jedince mají tyto symbolické figury velkou moc, dynamickou i polyvalentní, a ať už jsou potenciální nebo aktivované. Každá z archetypálních figur se může v závislosti na kontextu „posunout“ nebo „obrátit“ ve svůj protiklad:

  • Kálí, strašná Matka (nemoc, rozčtvrcení, smrt, zánik), a Gorgona.
  • Čarodějnice, negativní změna, v pohádce jde o čarodějnice, také fúrie.
  • Lilit,[7] negativní Anima (extáze, šílenství, impotence, otupělost), a Kirké.
  • Isis, dobrá Matka (plod, zrození, znovuzrození, nesmrtelnost), též Démétér a Ištar (Inanna).
  • Marie (duchovní proměna); také Kuan-jin (Avalókitéšvara).
  • Sofia, pozitivní Anima (moudrost, vize, inspirace, extáze), Múzy, také Maat.

Tyto ženské postavy nemají přesné atributy ani pevné, neměnné charakteristiky, ale jsou proměnlivé, jak to objektivně vysvětlují náboženské dějiny a subjektivně archetypální psychologie, proto se pozice Velkého kola překrývají.

Maat v poloze kes (posvátné gesto pokleknutí na jedno koleno) s rozepjatými křídly (principy božskosti a esence pravdy, spravedlnosti, řádu, odplaty, harmonie, rovnováhy, synergie, fúze a hudby) nad vchodem do posvátného chrámu v Kmt

Čtvrtá kapitola pojednává o Ústřední symbolice ženství, o vnějším světě jako tělu a nádobě, o formuli archaického lidstva kladoucího rovnítko mezi ženu, tělo, nádobu a svět, a zavádí schéma druhé pro symboliku nádoby, a to elementárního charakteru, tj. břicho a lůno, ňadra jako proměňující charakter. Matriarchální ženství a symbolika zrozeného. Na konci rozebírá symboliku rostlin a zvířat.

V návaznosti na téma své knihy Původ a dějiny vědomí, kde je archetyp Velké matky nakonec překonán mýtickým hrdinou,[8] sleduje Neumann nejprve vývoj ženských archetypů od původního urobora (prvotního nevědomí). Vítězství mýtického hrdiny zosobňuje vynoření se dobře etablovaného vědomí ega z předchozí nadvlády nevědomých či polovědomých sil, charakterizovaných ženskou symbolikou. Tyto archetypy se vyčleňují z Velkého kola:

„Psychický vývoj [lidstva] … začíná ‚matriarchálním‘ stadiem, v němž dominuje archetyp Velké matky a nevědomí řídí psychický proces jedince i skupiny.“

Nakonec se ze symbolického Velkého kola vyčleňují nové psychické konstelace, např. eleusinská mystéria.

V kapitole páté studuje Mystéria proměny, s těmito hlavními koncepty: Noční nebe a měsíc, Tvůrčí ženství. Neumann věnuje největší pozornost ženským archetypům a podrobně rozebírá jejich povahu a vlastnosti. Jejím zřídka uváděným a upozaděným příběhem je standardně vznik vědomí ega mužského hrdiny. Přesto knihu uzavírá stručné shrnutí „prvotních mystérií Ženství“, včetně eleusínských matky a dcery Démétér a Persefony a transformační postavy moudrosti Sofie.

V šesté kapitole nazvané Funkční okruhy ženství, rozebírá ve schématu III. osy elementárního a proměňujícího charakteru, pozitivní a negativní póly a uzavírají ji Póly okruhu duchovní proměny jako čtyři oblasti mystérií.

V poslední, sedmé kapitole prvního dílu, se zabývá Fenoménem obratu a dynamikou archetypu, v níž formuluje Póly jako archetypické postavy a body obratu, jednotu těchto pólů a jednotu os (X), dále Bohyně v bodech pólů, jejich psychické fáze a historický vývoj. Záporný pól osy Animy „se může posunout do kladného“. Protože vědomí ega v polárních bodech může být neschopné rozlišovat, může postava „přejít do svého protikladu“, srov. magie „kněžky a čarodějnice“, protože archetyp může „vést“, ale i „svádět“; další analogické postavy jsou např. Astarté a Lorelei jako „svůdné a lákavé postavy osudového okouzlení“. Kirké nacházející se ve schématu III. podváděla, aby lidi omámila a proměnila je ve zvířata (zvrat ve svůj protiklad). Podobně Dante při „zrodu moderního individualismu“ povyšuje ženu a svou vlastní animu na „mystickou postavu Matky Boží“ jakožto „zdroj moudrosti a znovuzrození“, a tak působí proměnu „své vlastní bytosti“, Marie coby „dědictví Magna Mater“.

Gorgoneion

Ve druhém dílu se v první sekci s názvem Elementární charakter začleňují tři kapitoly, z nichž první (celkově osmá) je věnována tématu Pravěké bohyně, Matky z doby kamenné se zdůrazněním plodnosti a sexuality; druhá Pozitivnímu elementárnímu charakteru s důrazem na charakter nádoby, symbolika úst a oka, Numinózní symbolika těla, vztah matky a dítěte, nádoba jako útočiště, lůno, Dívka a Bohyně Matka, Otevřená nádoba a had. Třetí (celkově desátá) a nejobsažnější kapitola, Negativní elementární charakter, vyjmenovává a pojednává nejdůležitější aspekty ženství, mj. negativní symboliku ženství a nevědomí, děsivou bohyni jako požírající zemi (Kálí, Coatlicue, Gorgona, Rangda), samotné děsivé jako psychický fenomén, nádoby smrti, ptáka smrti, zemi mrtvých, labyrint, plavbu po nočním moři, noční nebe, bohyni noci a smrt hrdinů světla atd.

Dobrou matku, zmítanou poporodní psychózou vyplývající jak z psychické, tak i chemické transformace a nacházející se ve zmatku, může tak dítě vnímat jako „nejstrašnější nebezpečí“ personifikované „Děsivé matky“. V pohádce O Jeníčkovi a Mařence se čarodějnice nachází v atraktivní perníkové chaloupce, „která však ve skutečnosti pojídá malé děti“. Hrozná matka může být podnětem k transformačnímu „boji s drakem“, „Perseus ji musí zabít, než získá Andromedu“. Kirké, „kouzelnice, která mění lidi ve zvířata, se setkává s nadřazeným Odysseem [a] zve ho do svého lože“, se jeví jako ambivalentní. Podobně Kirké a Médeia: každá z nich byla „původně bohyní, ale v patriarchálně zabarveném mýtu se stala ‚čarodějnicí‘“.

Druhá sekce druhého dílu a jedenáctá kapitola se zaobírá kulatostí, jednotou horního a dolního, praoceánem, počáteční temnotou.

Dvanáctá kapitola je věnována Paní rostlin s přihlédnutím k egyptské symbolice, bohyně jako nebeský strom (Strom poznání dobrého a zlého) rodící slunce, strom života a strom smrti, kříž, postel, loď, kolébka. Voda, močál, hora, kámen. Včela.

Ve třinácté kapitole následujeme vývoj prehistorické společnosti od Paní rostlinPaní zvířat.[9] Totemismus, magie deště, exogamie, ženské a mužské společenství, Velká bohyně a zvěř, Zvířecí a lidská podoba Velké bohyně. Oběť.

Sacrum oratorium piarum imaginum immaculatae Mariae et animae creatae ac baptismo, poenitentia, et eucharistia innouatae

Závěrečná čtrnáctá kapitola, Duchovní proměna, zpracovává prvotní mystéria ženství: uchování, utváření, potravy a proměny.[10] Nádoba, jeskyně a dům. Zahalení a oděv. Sloup a mříž. Lovecké kouzlo a potrava, proměna potravy,[11] omamné a léčivé nápoje. Ženství jakožto nádoba proměny. Kněžka, šamanka. Věštění, básnictví, tanec. Berserkové a ženství. Bohyně osudu. Osobní zkušenost s ženstvím a eleusinská mystéria. Vztah matky a dcery: „Když se měsíční duch… v ženské podobě jako Sofia“ zjeví matriarchálnímu vědomí, „ženské Já se pro ženské ego zviditelní“. Do toho je zapojena „transformace samotného archetypálního Ženství … jeho inherentní duchovní charakter, [který] stojí v opozici k pozemskému nevědomí archetypální Démétér“, jež se odmítá vzdát dcery. Dále pak svatba smrti. Narození syna: oheň a světlo. Panna, hieros gamos a klas. Sofia – nádoba proměny ducha. Potrava srdce. Do řady témat tu zasahuje a promlouvá ranější, ale základní dílo, Frazerova Zlatá ratolest.[12]

Neumann si byl dobře vědom toho, že Velká matka zdůrazňuje pouze jednu stránku příběhu, a měl v plánu doplnit studii dílem o ženské psychologii Velké matky, avšak jeho předčasná smrt takový doprovodný svazek vyloučila. V rukopise z třicátých let, který byl později publikován, Neumann chválil Johanna Jakoba Bachofena a označil ho za „pokladnici psychologických poznatků“, pokud je „vykládán symbolicky, nikoliv historicky“ a opírá se o jeho, ve své době velmi vlivnou knihu Das Mutterrecht z roku 1861 (Právo matky: zkoumání náboženského a právního charakteru matriarchátu v antickém světě).

Co se týče kritických ohlasů, pak James Hillman kritizuje hlavně Neumannův redukcionismus, když interpretuje každý druh ženské postavy a obrazu jako symbol Velké matky, a navrhuje: „Pokud něčí výzkum vykazuje výsledky tohoto druhu, tj. když všechna data ukazují na jednu dominantní hypotézu, pak je na čase položit si psychologickou otázku ohledně této hypotézy.“

*

Za hlavním textem knihy se (od str. 385) nachází Seznam textových ilustrací, následuje rozměrná Obrazová příloha (str. 421-607), v závěru (str. 609-620) je Seznam literatury a od str. 621 pak nezbytný Jmenný rejstřík.

Velká matka Ericha Neumanna v kvalitním překladu Petra Patočky je základním dílem pro každého, jemuž není cizí dušezpyt, a patří k řadě předchozích titulů nakladatelství Malvern zabývajících se mytologií, psychologií a symbolikou.

Ψ


[1] Patricia Monaghan: The Book of Goddesses and Heroines. Llewellyn Publications, Woodbury 1990.

[2] Mary D. Molton, Lucy A. Sikes: Matka, Hetéra, Amazonka, Médium. Čtyři ženské archetypy. Portál, Praha 2015.

[3] Sylvia Brinton Perera: Sestup k bohyni. Iniciační cesta žen. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2002.

[4] Srv. např. Robert Bly, William Booth (ed.): Knížka o lidském stínu. Malvern, Praha 2018.

[5] Srv. San: Janek Ježek.

[6] Srv. Nancy Qualls-Corbettová: Posvátná prostitutka. Věčný aspekt ženství. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2004.

[7] Základní vlastností Lilit jakožto démonky není požírání dětí, ale její hluboké nepřátelství vůči lidem.

[8] Srv. např. Joseph Campbell: Tisíc tváří hrdiny. Argo, Praha 2018.

[9] Srv. Hans Peter Duerr: Sedna aneb Láska k životu. Horus, Brno 1997.

[10] Srv. Carolinum Walker Bynum: Svatá hostina a svatý půst. Argo, Praha 2017.

[11] Srv. Tomáš Akvinský: O eucharistii v Teologické sumě. Krystal OP, Praha 2021.

[12] James G. Frazer: Zlatá ratolest. Mladá fronta, Praha 1994.