SS Bratrstvo Zvonu: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů (4)

438

Ukázka z knihy Josepha P. Farrella SS Bratrstvo zvonu: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů, která vyšla v nakladatelství Horus a Volvox Globator.

∫∫

Role nacistů v okultní fyzice éteru

Roswell, MJ-12 a dezinformace

Lyne věří, že odpověď na tuto otázku je velmi specifická a že část této odpovědi se nachází nejen ve vzniku aparátu národní bezpečnosti Spojených států v roce 1947, nýbrž také v nátlaku, aby nacisté z Paperclipu pokračovali v práci uvnitř této komunity. Lyne například zcela otevřeně tvrdí, že celá událost v Roswellu byla jenom „podvodem SS“, který v Novém Mexiku spáchali nacisté z Paperclipu, kteří vskutku byli důstojníky SS.[1]

Výsledkem této americké konfiskace nejcitlivějších nacistických vědeckých dokumentů bylo, jak Lyne bez sebemenšího zaváhání věří, že je nejen většina ufologů manipulována ze strany CIA a dalších zpravodajských agentur, nýbrž také, že dokumenty označované jako Majic-12 jsou promyšlenou dezinformační kampaní, zosnovanou v útrobách zpravodajské komunity,[2] částečně pravdivou a částečně lživou. Podobně, a pro naše záměry je to mnohem významnější, upozorňuje Lyne na onu zřejmou skutečnost, že jelikož tato nacistická dokumentace – a co se jí samotné týče, zabývala se právě takovou exotickou fyzikou, zbraněmi a pohonným systémem – byla Amerikou zkonfiskována (nebo, což je pravděpodobnější, zůstala pod německou kontrolou nebo přinejmenším vlivem), pak takzvané „plány“ a „dokumenty“ SS, které údajně podrobně líčí nacistické létající talíře, jsou rovněž podvrhem, součástí detailně rozpracované dezinformační kampaně.[3]

Co je ovšem zvláštní a podivně znepokojující, že se Lyne zmiňuje o tom, jak obě největší a nejznámější agentury ustavené zákonem o národní bezpečnosti, Ústřední zpravodajská služba (CIA) a Národní bezpečnostní agentura, jsou pouhopouhým přímým překladem či metafrází Reichsicherheithauptamtu, neblaze proslulého RSHA, což lze doslovně přeložit jako „Národní bezpečnostní agentura“ a volně to také znamená ústřední, nebo hlavní, informační úřad, neboli „ústřední zpravodajskou“ nebo „bezpečnostní“ agenturu.[4]

Údajný předválečný projekt „P2“ von Brauna v Novém Mexiku

Jestliže všechno to, co Lyne udává o Teslových názorech a jeho přednášce v Londýně k tématu „p2“ s demonstrací elektromotorických vlastností dvou desek s různým druhem potenciálu (střídavého a stejnosměrného proudu), je krůčkem, a to věrohodným, aby tvrdil, že této práci se rychle dostalo pozornosti nacistů, kteří podobně jako Sověti o generaci později pátrali po oblastech anomální či exotické fyziky, z níž by mohli těžit, promýšlet ji a dále rozvíjet. A tak Lyne tvrdí, že před válkou se Wernher von Braun a malá a vybraná skupinka německých vědců vydala do Nového Mexika, aby tam provedli předběžné experimenty opírající se o Teslovy ideje; Lyne tento projekt nazývá projektem „p2“ v duchu Teslových dvou rozdílných potenciálů.[5]

Wernher von Braun s nacistickými činovníky v roce 1941

Když se ujistili o životaschopnosti Teslovy vědy, tvrdí dále Lyne, von Braun a jeho společnost se vrátila do Německa, kde práce pokračovala ve veliké tajnosti a skryta za četnými zastíracími černými projekty, jako byly rakety a „aerodynamické talíře“. Tato kamufláž pokračovala po válce pod záštitou zákona o národní bezpečnosti a nacisty ovlivňovanou CIA, která převzala celou německou vojenskou rozvědku z východní fronty, Fremde Heere Ost (Odbor zahraničních armád – Východ) generála Reinharda Gehlena. V ní se sloučily vládní, vojenské, společenské a nacistické jednotky spolčené za účelem utajení fyziky éteru pod pláštíkem relativity. Tato Teslova „fyzika éteru“ je podle Lynea „utajovanou vědou“, již vláda tají na základě zákona o národní bezpečnosti.[6]

Co si má člověk s Lyneovou verzí počít?

Za prvé, i když tu jsou jisté zvláštní a fantastické prvky, je jasné, že mnohé její aspekty jsou v souladu s nedávným šetřením dalších badatelů. Ve skutečnosti to byl Lyne, kdo jako první dal do spojitosti Teslu, exotickou nacistickou technologii, nacistický vliv v poválečném americkém vojensko-průmyslovém komplexu a tušení o mystifikacích a dezinformační kampani vedených proti ufologické komunitě.

Za druhé, Lyne zjevně věří, že existuje potlačená nebo skrytá fyzika, rozvíjená v utajení, že však je možné ji znovu získat, pokud člověk pečlivě prosívá publikované články o fyzice a pohlíží na ně jistým způsobem, v duchu paradigmatu éteru. Jak uvidíme v kapitole páté, velice se to podobá názoru Toma Beardena na podobně potlačenou – avšak rekonstruovatelnou – fyziku.

Za třetí, Lyne naznačil jisté známky použití této fyziky při zbrojení: ohřívání atmosféry nebo eventuálně „studené exploze“. Navíc Lyne jasně naznačil potenciál takových zbraní ničit celé planety.

Zatímco velká část Lyneovy verze hypotézy zní jako naprostá fantazie, pak přinejmenším tento aspekt zastává i Bearden – vědec nanejvýš důvěryhodný a hojně publikující.

Oběma nohama v Atlantidě: Verze „Jana van Helsinga“

Na rozhodně bizarním konci spektra dvou vesmírných programů jsou kuriózní tvrzení autora píšícího pod pseudonymem „Jan van Helsing“, badatele ve věcech okultního pozadí exotické nacistické technologie. Podobně jak už to dříve šetřil jiný pseudonymní zdroj, „William Torbitt,“ van Helsing naznačuje v hlavních rysech scénář koordinované „privátní“ skupiny tajných společností v nacistickém zákulisí usilující o exotické zbrojní technologie. Na rozdíl od Torbitta však rovněž van Helsing dává najevo zjevné sympatie k některým z těchto společností a nepřímo i k samotným nacistům. Nicméně van Helsingova prohlášení jsou příliš významná na to, aby byla opomenuta.

Van Helsing publikoval své názory v díle nazvaném Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, díle těžko dostupném kromě verze umístěné na internetu, jež představuje výňatky.[7]

Van Helsing opakuje mnohá témata legendy o nacistických UFO, včetně těch, jež kladou počátek výzkumu tajných nacistických zbraní do velmi tajných předválečných projektů těchto tajných společností, hlavně takzvané „Vril Gesellschaft“, pojmenované podle „vrilu“ neboli éterické energie ze slavné novely sira Edwarda Bullwer-Lyttona o dávno ztracené podzemní civilizaci, která si uchovala tajemství této mysteriózní energie, a ještě slavnější či neslavné Thule Gesellschaft, tajné společnosti, která ve skutečnosti pomáhala při vzniku nacistické strany. Tyto ideje nejsou v učení o legendě o nacistických UFO ničím novým. Co je u van Helsinga nové, jsou zvláštní detaily, jež připojuje k této směsici.

Van Helsing například tvrdí, že společnost Vril „se hlavně zabývala stavbou UFO. Vedle Viktora Schaubergera a dr. W. O. Schumanna měli také Schrievera, Habermohla, Mietheho, Eppa a Belluza, kteří pro ně pracovali“.[8] Jinými slovy, van Helsing si osobuje překvapivě tvrdit, že všichni z domnělých „expertů na létající talíře“, kteří byli spojeni s vývojem těchto exotických technologií, když Rudolf Lusar jako první přišel v 50. letech s tímto příběhem, byli původně členy tajné společnosti, jejímž prvořadým záměrem bylo postavit takový stroj. Všechno, co nacisté udělali, bylo to, že pokračovali v tomto projektu ve své vlastní okultně inspirované jurisdikci: SS.

Nadto však van Helsing přidává ještě další dvě tvrzení s tímto pozoruhodným prohlášením, jedno je vskutku donebevolající a to druhé se z něj jenom odvozuje. V onom prvním případě otevřeně tvrdí, že renomovaný světově proslulý vědec W. O. Schumann, objevitel tzv. „Schumannovy rezonance“, byl sám zasvěcencem této společnosti a podílel se na těchto projektech. V druhém případě ve svém neopodstatněném tvrzení naznačuje, že jakási skupina uvnitř Německa byla zapojena do tajného vývoje „neoficiální“ fyziky a technologie dlouho před tím, než se nacisté dostali k moci. V tom se jeho tvrzení podobají tvrzení těch, kdož věří, že rozčilení a paniku týkající se výskytu „vzducholodí“ v devadesátých letech 19. století ve Spojených státech amerických způsobila tajná skupina, která první „vzducholodě“ ve skrytu navrhla, otestovala a vypustila.

Maria Orsic

Kdyby šlo jenom o tato tvrzení, které van Helsing vypustil, dalo by se to přejít úsměvem a pousmáním a zavést řeč na jiné téma. Jenže van Helsing také uvádí svá tvrzení do spojitosti se známou okultní naukou o těchto tajných společnostech jakožto prvotních činitelích skrývajících se za nacistickými projekty, a když už to udělá, předloží svoji vlastní „nacistickou“ verzi hypotézy dvou vesmírných programů. Význam jeho tvrzení spočívá tudíž v jeho prazvláštní podpoře přesvědčení Richarda Hoaglanda, že většina „označení“ pro vypuštění raket a vesmírných misí byla sladěna s ohledem na okultní nauku a praxi, zejména co se týče seřazení nebeských těles.

Tato zvláštní historie začíná podle van Helsinga v roce 1917, během první světové války, když

Okultista Baron Rudolf von Sebottendorf, Gurdjievův (!) žák Karl Haushofer, letecké eso Lothar Waiz, prelát Gernot z tajného řádu „Societas Templi Marcioni“ (Dědici rytířů templářů) a Maria Orsic, transcendentální médium ze Záhřebu, se setkali ve Vídni. Všichni důkladně studovali Zlatý úsvit, jeho učení, rituály a zejména znalosti o asijských tajných ložích. Sebottendorf a Haushofer měli zkušenosti z cest po Indii a Tibetu a byli silně ovlivněni učením a mýty těchto míst. Během první světové války získal Karl Haushofer kontakt s jednou z nejvlivnějších tajných společností v Asii, tibetskými Žlutými čepicemi (Gelugpa). Sektu založil v roce 1409 buddhistický reformátor Congkhapa. Haushofer byl zasvěcen a přísahal spáchat sebevraždu, kdyby ve svém poslání neuspěl. Styky mezi Haushoferem a Žlutými čepicemi vedly ve 30. letech k založení tibetských kolonií v Německu.

Tito čtyři mladí lidé doufali, že během svých setkání ve Vídni by se mohli dozvědět něco o tajných revolučních textech Templářských rytířů a také o tajném bratrstvu Die Herren vom schwarzen Stein („Páni černého kamene“).[9]

Opět tu v tvrzeních van Helsinga zjevně není nic nového; narážíme tu na známá jména – von Sebottendorf a generál Haushofer, Hitlerův guru „geopolitiky“ – ve spojení se známými tématy: fascinace Orientem a jeho „tajnou moudrostí“.

Jenže zase tu van Helsing sděluje novou informaci – opět bez nejmenšího opodstatnění – což je u něj unikátní, zejména že ono vídeňské setkání se odehrálo ze dvou důvodů: (1) aby se došlo poznání o nějakých zjevně (velmi) tajných templářských textech, a (2) získat vědomosti o dokonce ještě tajnějším bratrstvu, Pánech černého kamene. A samozřejmě, aby se na to nezapomnělo, slova černý kámen, německy schwarzen Stein, se zkracují jako „SS“. Netrvá tudíž dlouho, než van Helsing zopakuje tento nový obrat k jiné prastaré okultní nauce, „Černému slunci“ (schwarze Sonne) osvícení, rovněž zkracovanému jako „SS“.[10]

Pak v září roku 1917 se baron von Sebottendorf domněle setkal s vůdci a členy tohoto mysteriózního bratrstva „Pánů černého kamene“ v „Untersbergu, aby získali moc ‚černě purpurového kamene‘, po němž byla tato tajná společnost pojmenována“.[11] Znovu se nenabízí žádné opodstatnění nebo důkaz pro toto tvrzení. Možná však tu jedno velmi nepřímé potvrzení existuje, a to v podobě slavného cestovatele, výzkumníka a okultisty Nicholase Roericha, poradce prezidenta Franklina D. Roosevelta. Roerich měl samozřejmě podobné zaujetí pro „magické kameny“, hlavně pro proslavený kámen čintimanti z Mongolska.

V každém případě, ať už se stalo v září 1917 cokoliv, zdá se, že šlo o úspěch, protože v roce 1918 vznikla v Bad Aiblingu kolem von Sebottendorfa skupina, která se měla stát známou Společností Thule. Právě zde se smísila „vědecká magie, astrologie, okultismus a templářské vědění stejně jako praktiky ‚Zlatého úsvitu‘, jako tantra, jóga a východní meditace.“[12] A v tomto mocném lektvaru byla přimíchána i tinktura mesianismu, neboť Thule Gesellschaft rovněž věřila, následujíc zjevení Isis, v přicházejícího spasitele (německy: Heiland = svatý), ‚třetí Sargon‘, který by měl přinést Německu slávu a novou árijskou kulturu.“[13] Jinými slovy. Program byl totální: cílem této tajné společnosti nebylo jen pokračovat ve (znovu)objevování a (re)konstruování ztracené a exotické technologie nadvlády, ale taktéž snažit se opatřit mocenské místo a postavení jejím idejím a agendě. Jakmile by byla u moci, pěstovala by si autoritu úplně stejnými technologickými prostředky, jaké se snažila (znovu)objevit. Takže v hlubším smyslu van Helsing říká, že jedna z oněch skrytých neboli „okultních“ agend nacistické strany byla vždy, už od jejího počátku, co do povahy technologická a okultní; zavázala se (znovu)objevit ztracenou a pohřbenou technologii nadvlády, krátce, sestrojit exotické zbraně masivní destrukční síly. Byla, tak říkajíc, jedinou politickou stranou na světě s okultně-zbrojní agendou, jež by mohla být zvána „atlantská.“ Byla jedinou politickou stranou na světě oběma nohama pevně stojícími v Atlantidě.

Aby zdůraznil tento bod, cituje van Helsing slavné dílo Dietricha Bondera Befor Hitler Kamm (Než přišel Hitler), které podává výčet lidí známých jakožto členů Thule Gesellschaft:

  1. Baron Rudolf von Sebottendorf, velmistr
  2. Guido von List, mistr
  3. Jorg Lan zvon Liebenfels, mistr
  4. Adolf Hitler, pozdější říšský vůdce a „vrchní velitel SS“
  5. Rudolf Hess, pozdější osobní tajemník Vůdce a SS obergruppenführer
  6. Hermann Göring, říšský maršál a SS obergruppenführer
  7. Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a reichsleiter NSDAP
  8. Alfred Rosenberg, říšský ministr a reichsleiter NSDAP
  9. Hans Franck, reichsleiter NSDAP a pozdější generální guvernér okupovaného Polska
  10. Julius Streicher, obergruppenführer SA
  11. Generálmajor prof. Dr. Karl Haushofer, okultista a geopolitik považovaný za architekta Hitlerovy doktríny Lebensraum
  12. Dr. Gottfried Feder
  13. Dietrich Eckart, básník, okultista a hlavní redaktor novin Völkischer Beobachter
  14. Bernhard Stempfle, Hitlerův důvěrník
  15. Theo Morell, Hitlerův osobní lékař
  16. Franz Gurtner, mnichovský policejní prezident
  17. Rudolf Steiner, zakladatel Antroposofické společnosti
  18. Dr. W. O. Schumann z mnichovské technické univerzity
  19. Trebisch-Lincoln, okultista a cestovatel po Tibetu
  20. Hraběnka Westrapová[14]

Seznam je poučný hned v několika ohledech.

Rudolf von Sebottendorf

Za prvé, poskytuje všeobecný kontext, na jehož základě lze získat obrázek o možných okultních vlivech, které se promítly na pozadí nacistické expedice do Antarktidy v letech 1938-1939, protože tato expedice proběhla pod patronátem říšského maršála Göringa. Za druhé, poskytuje podobný kontext, na jehož základě lze nahlížet na tvrzení některých lidí, že Hess byl zasvěcen do všech tajemství, jež tato expedice objevila a to že bylo oním zásadním momentem, proč jej – nebo jeho dvojníka – spojenci drželi tak dlouho po válce pod zámkem. Konečně i poskytuje zajímavý kontext, díky němuž je možné nahlédnout Třetí říši a samotné její černé projekty tajných zbraní, projekty, v nichž se silně mísila okultní nauka s experimentováním. Při letmém pohledu na tento seznam je zjevné, že samotné SS je viditelným prodloužením Thule Gesellschaft v Třetí říši. Nebo abychom to řekli jinak, prostřednictvím národně socialistické strany nabyla okultní tajná společnost autoritářské vlády v jedné z největších světových mocností, a tak mohla přímo řídit obrovské energie tohoto státu do veřejného i skrytého uskutečňování svých programů.

Mezi naukami, jichž se držela Thule Gesellschaft a které spočívaly v pozadí nacistické ideologie, byla „árijsko-germánská interpretace náboženství… v osobě filosofa Guido von Lista… opírající se o názory raně křesťanské hereze známé jako marcionismus namířené proti Starému Zákonu.[15] Ta byla rozšířena o „esoterní historii“ Árijců, v niž věřila Thule Gesellschaft, historie rekonstruovaná ze starých germánských a skandinávských mýtů. Hlavní mezi nimi byla víra v „Hyperboreu“, kontinent osídlený „starými Árijci“, s hlavním městem „Ultima Thule“, nalézající se na „samotném severu“. A co víc, tito „staří Árijci“ byli vesmírnými poutníky z planety v hvězdném systému Aldebaranu, hlavní hvězdy souhvězdí Býka.[16]

Podle tohoto mýtu se kontinent ponořil během poslední doby ledové, načež se s obvyklou důkladnou teutonskou přípravou staří Árijci zavrtali do země a „usadili se pod himálajskou oblastí“ v obrovských podzemních městech vyvrtaných obrovskými stroji.[17] Vytváří se tak racionální podklad „dvou velkých expedic“, jež „do Himálají vyslala SS, aby do nich našly vchod. Další expedice hledaly v Andách, v pohořích Matto Grosso na severu a Santa Catarina na jihu Brazílie, v Československu a v jistých oblastech Anglie.“[18]

Jak se van Helsing také zmiňuje, Heitlerův geopolitik generál Karl Haushofer měl svůj osobní dualistický dodatek k této nauce hlásající, že

Thule byla současně Atlantidou a – v protikladu k ostatním cestovatelům Tibetem a Indií – prohlašoval, že přeživší obyvatelé Thule-Atlantidy se rozdělili do dvou skupin, na dobré a zlé. Ti, kteří si podle svého orákula říkali Agharti – byli dobří a usadili se v oblasti Himálají, zlí byli Shamballa – chtěli si zotročit lidstvo a odešli na západ. Tvrdil, že boj mezi lidem z Agharti a Shambally trval po tisíce let a že Třetí říše – se společností Thule coby představitelem Agharti – pokračuje v boji proti představitelům Shambally, svobodným zednářům a sionistům. To možná bylo jeho poslání.[19]

Julian Strube: Vril. Eine okkulte Urkraft in Theosophie und esoterischem Neonazismus

Haushofer pak prý šel ještě dál, aby v roce 1919 založil „druhý řád, ‚Brüder des Lichts‘ (sic) (Bratrstvo světla),“ společnost, jež se posléze proměnila ve Vril Gesellschaft.[20] Podle van Helsinga tato nová společnost sjednotila společnost známou jako Die Herren vom Schwarzen Stein (Páni černého kamene), který prý povstala ze starého Teutonského řádu, a společnost Schwarze Ritter (Černí rytíři) společnosti Thule a elitu SS ze Schwarze Sonne, čili Černého slunce.[21]

Příležitostí k tomuto založení bylo zjevně setkání, při němž se členové těchto různých tajných řádů setkali v pronajaté lesní chatě poblíž místa, jež se později mělo stát Hitlerovým (Vlčím) doupětem v Berchtesgadenu. Na setkání dorazila i dvě média, jež „v médijním stavu přijaly sdělení v tajném templářském písmu – jazyku jim neznámému – s technickými údaji ke konstrukci létajícího stroje. Podle písemností Vrilu tato telepatická poselství přišla ze slunečního systému Aldebaranu, který se nachází ve vzdálenosti šedesáti světelných let v souhvězdí Býka.“[22]

Jako součást tohoto poselství byla média „informována“, že barevné rasy se nacházejí v „nižších (stádiích) duchovního vývoje,“ a že „čím více se rasy mísí, tím hlouběji se tito lidé duchovně propadají.“[23] Bylo jim také „řečeno“, že „božský“ lid z „Aldebaranu“ kolonizoval „planetu Mallona (jež se také nazývá Maldek, Marduk nebo – jak jí říkají Rusové – Phaeton), která existovala v oblasti dnešního pásu asteroidů, tehdy mezi Marsem a Jupiterem.“[24] Samozřejmě idea, že pás asteroidů býval dříve planetou, jež kdysi explodovala, je starou hypotézou, poprvé se objevila, když astronomové na počátku devatenáctého století objevili druhý asteroid a snažili se vysvětlit, proč Bodeho zákon předpověděl, že by se na orbitu v místě pásu asteroidů měla vyskytovat planeta.[25] Čeho je však zásadně třeba si všimnout, je totiž to, že van Helsingovo tvrzení vysvětluje, že někdo uvnitř Německa spojil astronomickou teorii o explodované planetě s jistým prastarým sumerským mýtem, nejvíce se podobajícímu mýtu Enúma eliš, starověkému válečnému eposu, který popisuje zničení nyní chybějící planety prostřednictvím pradávné zbraně hromadného ničení.[26]

Jenže van Helsing tu nekončí, neboť spojuje tyto okultní praktiky, tajné společnosti a astronomické teorie s tajným vývojem nově vědy a nové technologie:

Nemůžeme vědět, zda se tato tvrzení ohledně Aldebaranu zakládají na skutečnosti, avšak konstrukční plány a technické podrobnosti, jež telepati Vrilu obdrželi – ať už přišly odkudkoliv – byly tak přesné, že vedly k té nejfantastičtější ideji, jakou kdy člověk pojal: konstrukci Jenseitsflugmaschine, „létajícího stroje na druhou stranu.“[27]

Zastavme se na chvíli, abychom pečlivě uvážili, co tato tvrzení znamenají.

Prvně, van Helsing předkládá podstatně více detailů k tomu, co je jinak stará povídačka, že totiž společnost Vril obdržela plány od médií, a hlavně netajné společnosti, jež se spojily, a jmenuje i zúčastněná média,[28] čas[29] a místo, lesní chatu poblíž Berchtesgadenu! Jenže za druhé, jak to bezprostředně objasňují výše uvedené poznámky, středem jeho zájmu nejsou ani zdaleka tato tvrzení jako spíše to, že vedly k vývoji naprosto odlišné technologie a vědy tajnou společností založené za tímto účelem tímtéž mužem, který se stal později Hitlerovým geopolitikem!

A jako by to nestačilo, van Helsing pak pokračuje, aby učinil následující prohlášení:

Během této rané fáze „alternativní vědy“ měl dr. W. O. Schumann z Technické univerzity v Mnichově, člen jak Thule, tak i Vrilu, proslov, jehož část tu reprodukujeme:
„Ve všem rozpoznáváme dva principy, jež předurčují tyto události: světlo a temnotu, dobro a zlo, stvoření a zánik – jako u elektřiny, kde známe plus a minus. Je to vždy: buď – anebo… přicházející nový věk bude věkem nové, pozitivní, božské technologie!“[30]

Van Helsing pak poznamenává, že tyto zmínky – jeden z mála případů, kdy něco „opodstatňuje“ – jsou vytaženy z „německých tajných archivů SS“.[31]

Podle van Helsinga byl první „talíř“ tajně postaven společností Vril v roce 1922.[32] Navazuje na to ještě mnohem specifičtější informací. Například tvrdí, že tento stroj byl testován po dva roky, než byl „rozebrán a pravděpodobně uskladněn v závodech Messerschmittu v Augsburgu“.[33] Navíc existovaly záznamy o příjmu financí od německých leteckých společností „pod kódovým označením ‚JFM‘ (Jenseitsflugmaschine)“, které prozrazují „platby určené na financování této práce“.[34]

RFZ-4 (1938)

Když se pak ale van Helsing dostává ke druhé světové válce a pokračování těchto projektů pod vedením nacistů, jeho fantazie nezná hranic. Tvrdí například, že „počátkem roku 1943 bylo naplánováno vystavět v Zeppelinových závodech mateřskou loď ve tvaru doutníku“, stroj se nazýval „zařízení Andromeda“, měl délku kolem 137 metrů a byl schopen uskladnit „ve svém trupu několik diskovitých strojů pro lety na veliké vzdálenosti“,[35] nebo možná lépe řečeno, pro lety podle představ (George) Adamskiho.

Jenomže bezprostředně po těchto senzačních a velice sporných prohlášeních přichází van Helsing s dalšími neopodstatněnými specifiky:

O vánocích roku 1943 se konalo významné setkání Vril Gesellschaft v přístavním městě Kolberg. Dostavila se dvě média, Maria Orsic a Sigrun. Hlavní bodem programu byl projekt Aldebaran. Média obdržela přesnou informaci o obyvatelných planetách obíhajícím kolem slunce Aldebaranu a někdo tam začal plánovat cestu. 22. Ledna 1944 proběhlo setkání Hitlera, Himmlera, Kunkela (ze společnosti Vril) a dr. Schumanna, na němž se o projektu mluvilo. Bylo naplánováno vyslat k Aldebaranu velkokapacitní stroj Vril 7 dimenzionálním kanálem neodvislým na rychlosti světla. Podle Ratthofera se první testovací let dimenzionálním kanálem udál v zimě roku 1944. Jen taktak nedošlo k havárii…[36]

Van Helsing navíc také tvrdí, že tento exotický stroj „měl vytvářet extrémně silné pole zasahující poněkud do svého okolí, které mohlo zakřivovat prostor, takže uzavíralo stroj do mikrokosmu absolutně nezávislého na pozemském prostoru.[37]

Veškerý exotický výzkum probíhal podle van Helsinga pod vedením nacistů ve skupině „uvnitř SS“, jež „studovala alternativní energii, SS-E-IV“ neboli SS Entwiklungstelle IV (SS vývojová skupina IV). Tady se van Helsing dostává opět na pevnější půdu, protože taková skupina v SS vskutku existovala a jejím přísně tajným úkolem bylo studovat „alternativní energii“. Jenomže van Helsing připojuje svůj obvyklý náhlý okultní obrat, protože nazývá tuto skupinu „Vývojová skupina IV Černého slunce“ neboli Schwarze Sonne, zkráceně „SS“. Nauka o černém slunci (Schwarze Sonne) neboli černém kameni (Schwarze Stein) byla tajnou naukou SS známou toliko Himmlerovým nejvyšším generálům SS.[38] Účelem této skupiny bylo „učinit Německo nezávislým na cizí ropě“.[39]

Co z toho všeho vyplývá, je to, že dva vesmírné programy existovaly už v nacistickém Německu, „veřejný“ vesmírný program, jímž byl ve skutečnosti „tajný“ raketový program von Brauna a vědců z Peenemünde, a ještě mnohem tajnější, a mnohem starší, který odstartovaly tajné společnosti a později v něm pokračovala SS, program s naprosto odlišnou fyzikou i technologií.

Zatímco většina van Helsingových fantazií člověku nevyhnutelně přijde jako absurdní, jisté jejich aspekty odpovídají hlavním liniím, jež by člověk očekával při nacistickém vývoji tajných zbraní: podtón okultní inspirace, vývoj v naprosté tajnosti, hledání nové fyziky a nové technologie, zjevné spolehnutí se na prastaré mýty a poznání z nich plynoucí při rekonstrukci této vědy a technologie, a jejich fúze s dalšími okultními naukami – „původní rasy“, mimozemský původ lidstva a tak dále – a politický program genocidy.

Pokud, jak naznačuje van Helsing, tento dvoustopý program skutečně odstartovaly předválečné tajné společnosti, pak jedinou metodou ověření jeho tvrzení může být pokus zjistit, zda existuje nějaký náznak, že po válce stejné nebo podobné skupiny pokračovaly v kolejích exotického a esoterického výzkumu, jímž se SS zabývala během války.

V každém případě není van Helsing posledním slovem v hypotéze dvou vesmírných programů. Pokud vskutku jsou David S. Percy a Mary Bennettová korektní, pak nejen existovaly dva vesmírné programy, jež začaly už za války pod vedením nacistů a pokračovaly po válce jak v Sovětském svazu, tak i ve Spojených státech, ale navíc vykazovaly navzájem mnohem větší koordinaci, než by vesmírné programy domnělých rivalů měly opravdu vykazovat, obzvláště na vrcholu studené války, kde nejzazší cena – Měsíc – slibovala tučné zisky v prestiži a strategické postavení každému, kdo se tam dostane první.

Verze Odvrácené strany Měsíce
David S. Percy, Mary Bennett: Dark Moon: Apollo and the Whistleblowers

Britští autoři David S. Percy a Mary Bennettová jsou posledními v dlouhé řadě badatelů, kteří zkoumají historické záznamy pilotovaných letů Apollo na Měsíc. Tím není řečeno, že patří do typického žánru „Apollo bylo naprostou mystifikací“. Právě naopak. Jak vykládají svůj případ, účelem jejich knihy Dark Moon: Apollo and the Whistleblowers má být „prověření úplné platnosti oficiálních záznamů lidského výzkumu Měsíce, obzvláště pak přistání lunárního modulu Apollo. My však neříkáme, že pozemští astronauti nikdy nekráčeli po Měsíci.“[40] Oni totiž věří, že lidstvo dosáhlo Měsíce, jenomže se to nestalo tak, jak nám bylo řečeno.

Podobně jako mnozí další badatelé, kteří berou v potaz oficiální vysvětlení programu Apollo a jeho slavných přistání na Měsíci, Bennettová a Percy nabízejí působivý argument, že mnohé z fotografií domněle pořízených astronauty, když byli na Měsíci, jsou ve skutečnosti fotografie, které byly pořízeny při západu slunce. Jako mnozí další uvádějí obvyklé diskrepance v osvětlení, různé úhly stínů na jediném políčku, světelné zdroje z oblastí, o nichž by se dalo předpokládat, že budou ve stínu, a tak dále. Na rozdíl od druhých neuvádějí tyto anomálie jako důkaz, že jsme tam nikdy nebyli, nýbrž kladou otázky ohledně oficiální verze způsobu, jak jsme se tam dostali. A pro jejich rekonstrukci toho, co věří, že se opravdu stalo, je hypotéza dvou vesmírných programů klíčová.

Podle jejich mínění nabírá hypotéza dvou vesmírných programů následující obrysy:

  • Základy velkolepého vesmírného projektu byly položeny už během druhé světové války.
  • Projekt byl koncipován a navržen jako spolupráce dvou supervelmocí.
  • Studená válka byla příhodným pláštíkem, který pomohl zapracovat a skrýt aspekty tohoto projektu.
  • Všechny tyto machinace byly zorganizovány na nejvyšší úrovni a jenom vybraná a utajená hrstka zasvěcených znala veškeré záměry
  • Těchto cílů ještě nebylo úplně dosaženo. Zmiňujeme se o projektu, který běžel přinejmenším od roku 1947 – a byl rozdělen do několika dalších oblastí.
  • Jinak řečeno, fáze Apollo, již veřejnost vnímala jako výsledek rozhodnutí, které učinil prezident Kennedy v šedesátých letech dvacátého století, byla v NASA ve skutečnosti jenom malou (avšak významnou) částí většího plánu.
  • Ať už zažilo lidstvo během soupeření supervelmocí našeho světa cokoliv, dnes se naše postoje sloučily na nějaké mnohem vyšší, avšak neviditelné úrovni do takové podoby, že vyhovuje agendě, která nutně neodráží všechny naše zájmy, jež máme na srdci.[41]

To, co nás zde zajímá, je jasná spojitost hypotézy dvou vesmírných programů se slavnými událostmi roku 1947 – když Kenneth Arnold poprvé uviděl „UFO“ ve státu Washington, a později ještě slavnější „událostí v Roswellu“ se všemi průvodními jevy –, ale co je daleko významnější, s událostmi druhé světové války. V tomto ohledu je přístup Bennettové a Percyho unikátní.

Kromě toho opakovaně naznačují nacistické spojení nebo přinejmenším účast na jejich koncepci, protože „bez pozůstatků Hitlerovy válečné mašinérie by naše první kroky do vesmíru přišly o desetiletí později“.[42] Podle Bennettové a Percyho podvody, jež se staly natolik součástí veřejné politiky NASA – podvody zmíněné již v této kapitole ve spojení s ostatními verzemi oné hypotézy –, tu byly už hodně dávno před tím, než tato agentura vznikla. Politické rozhodnutí vedoucí k těmto podvodům vzniklo, jak zdůrazňují, už v „předválečném a poválečném období v Německu“.[43] Podvody vznikly ve skutečnosti ze záměrně překrouceného obrázku operace Paperclip. Bennettová a Percy na to konto špičkují:

Nyní následují docela zajímavé počty. Jak nám sděluje (David) Baker, němečtí vědci začali přicházet do Fort Bliss v říjnu 1945 (totiž von Braunův předvoj a jeho malý pětičlenný tým) a v březnu 1946 jejich počet narostl – na konečné číslo třicet pět.

(Paperclipoví vědci) Stuhlinger a Ordway nás informují, že šlo o tři transporty celkem 118 lidí, kteří přijeli do Ameriky mezi listopadem 1945 a únorem 1946. Tedy v roce 1946 už americká armáda ztratila 85 vědců. Byli ohlášeni za „odchod bez povolení“, nebo byli ubytováni jinde a nikoliv ve Fort Bliss? Možná byli někteří z nich v Almogordo? Z celkového počtu 127 německých raketových vědců, kterým bylo dovoleno vstoupit do Ameriky v projektu Paperclip, tu máme celkem 6 + 118 = 124.[44]

Ovšem jejich podezření časově předcházejí dokonce i operaci Paperclip a neschopnost historických záznamů sejít se s čímkoliv, co se aspoň trochu podobá konzistentnímu počtu německých vědců a techniků doopravdy dopravených do USA.

Dvojí vesmírný program vlastně započal, přinejmenším na straně spojenců, během samotné války. Na důkaz tohoto tvrzení nabízejí Percy a Bennettová masivní útok 600 bombardérů proti zařízení v Peenemünde v roce 1943.

Díky informaci z Německa, kterou poskytl Paul Rosbaud, kódovým jménem ‚Griffin‘, spustili Britové operaci Hydra s plánem zlikvidovat 1) obytnou čtvrt inženýrů, 2) zařízení předsériové výroby raket, 3) výzkumné a vývojové laboratoře a kanceláře. 18. srpna devět minut po půlnoci začal sedmačtyřicetiminutový útok, při němž 600, ano šest set, letounů královského letectva označilo cíle a poté shodilo 1 593 tun tříštivých bomb a 281 tun zápalných bomb na Peenemünde. Avšak od samého počátku byl cíl bombardovacího náletu nesprávně identifikován – cílovými ukazateli byl osvětlen spíše severní poloostrov (sic) Peenemünde než stanovený ostrov Ruden, situovaný dvě míle severněji. Následkem tohoto počátečního ‚hrubého omylu‘ selhal vzdušný útok ve dvou třetinách uznaných cílů… Zdá se, že instrukce z nejvyšších míst zněla vybrat si jako cíl personál a určitě ne výrobní zařízení raket V-2.[45]

Ovšem ani zacílení na personál nemělo při bombardování úspěch, poněvadž „osm set pracovníků, kteří na tomto území zemřeli, představovalo vězeňskou pracovní sílu (hlavně Sovětů) a další polovina byli technici a jejich rodiny“.[46] Významní vědci – Kurt Debus, Wernher von Braun, Herman Oberth a další – přežili.

Tímto tedy povstává přízrak změny v operačním plánu bombardování na poslední chvíli, změny učiněné na nejvyšší úrovni. RAF, jež bylo vyhlášené přesností a kompetentností při svých bombardovacích náletech na nacistické Německo, obdrželo chybnou informaci o koordinátech počátečního bodu samotného směru bombardování. Taková úprava „by zaručila, že by vpředu letící naváděcí letadla umístila značkovací signalizační světla buď ‚příliš blízko‘ nebo ‚příliš daleko‘, čímž by se zajistila bezpečnost jednotlivců a raketové technologie zoufale potřebné pro ty, kteří znali – ‚pány nekonečna‘.“[47] Prostě řečeno, Bennettová a Percy věří, na základě tohoto pozoruhodného a ojedinělého selhání RAF při zasazení jejich obvyklého rozhodujícího úderu na cíl, že klíčové oblasti Peenemünde zůstaly záměrně ušetřeny, aby bylo možno se po válce zmocnit jejich technologie a vědců.

Hans Kammler (vpravo)

Jenže bezprostředně po válce začaly události nabírat ještě podivnější směr. Po pečlivém zvážení různých podání učinili Bennettová a Percy závěr, že jak Sověti, tak i Američané dorazili do nechvalně známého Mittelwerku – podzemní továrny na výrobu V-2 využívající pracující otroky z koncentračního tábora postaveného SS generálem Kammlerem – ve stejnou dobu a navíc spolupracovali i při dělení kořisti![48] Takové očividné rozpory

Zajisté podporují naši teorii, že celé toto období bylo organizováno jako kohezní celek a nebylo právě ‚závodem‘ o čas, kdo se napakuje větším balíkem dokumentů, materiálů a lidí. Tento plán byl dozajista předchůdcem příběhu ‚závodu o vesmír‘, jenž byl rovněž navržen tak, aby vypadal jako jediná událost, ale zároveň aby se ubíral úplně jiným směrem.[49]

Zatímco USA odesílaly domů pár set německých vědců spolu s von Braunem a vzácnými dokumenty, jež si přivezl s sebou, Sovětský svaz dal dohromady přes tři tisíce techniků, kteří pracovali na raketách a jejichž opětovnou prací pro nové sovětské pány „bylo obnovit dokumentaci, kterou si vzal von Braun“.[50] Bylo to úplně běžné dělení kořisti.

A možná až trochu příliš běžné.

Bennettová a Percy poukazují na to, že v roce 1958 britský nakladatel Robert Maxwell navštívil sympózium v Moskvě kvůli mezinárodnímu geofyzikálnímu roku. Během pobytu se Maxwell jednoho dne vrátil do svého hotelového pokoje s třiašedesátistránkovým rukopisem obsahujícím údajně „knižní tituly“ a požádal svoji ženu, aby mu ty stránky rychle ofotografovala, protože papíry musí před obědem bezpodmínečně vrátit. Jeho manželka vypravuje, jak

si u strany třicet dva všimla, že vůbec nejde o knižní tituly, nýbrž je tam napsáno „Die deutschen Firma, deren Einrichtung demontiert und zur Ausführ nach der Sowjetunion bestimmt sind.“ Což se dá přeložit takto: „Německé firmy, jejichž vybavení má být rozebráno a transportováno do Sovětského svazu.“ … Mnohé napoví i to, že tento sovětský nákupní seznam byl sepsán v němčině.

Proč to nebylo v ruštině?[51]

Jedinou odpovědí na tuto vzrušující otázku je samozřejmě to, že o rozdělení „kořisti“ bylo rozhodnuto před koncem války, a to samotnými nacisty. Za chvíli uvidíme, jak může ve skutečnosti tato – velmi kuriózní – idea vysvětlit a sjednotit různé verze hypotézy dvou vesmírných programů.

Tato hypotéza ve verzi Bennettové a Percyho se nyní blíží ke svému závěrečnému a úplnému vyvrcholení. Všimněme si, že Sovětský svaz začal tyto německé techniky posílat zpátky ve třech vlnách, počínaje rokem 1952 a konče rokem 1954, kdy byly poslední zbytky techniků repatriovány do Německa, a oni dělají jeden zásadní zřejmý rozdíl mezi tím, jak německé vědce využíval Sovětský svaz a jak Amerika. V Sovětském svazu byli tito technici principiálně zaměstnáni vyučováním ruských univerzitních studentů, a tito studenti naopak získali praktické zkušenosti při práci na ruském vesmírném programu v době, kdy byli ještě studenty.[52] Lze v tom rozpoznat pevnou ruku Sergeje Koroljeva, stejně jako pochopit důvod raných sovětských úspěchů při dobývání vesmíru. Sověti přinejmenším vypadali, že to se zbavováním se závislosti na přílišném nacistickém vlivu myslí doopravdy vážně a chtějí to udělat tak rychle, jak jen je to možné.

A to nás konečně přivádí k verzi hypotézy dvou vesmírných programů Bennettové a Percyho:

Úplně nejpříhodnější je tato představa: na konci druhé světové války byla zeměkoule politicky rozdělena do dvou oblastí – jednou byl ‚veřejný sektor‘ na Západě a druhou soukromý sektor na Východě. Co by mohlo být snazšího než využít tohoto rozdělení a spustit železnou oponu naprosto stejným způsobem, jak se spouští bezpečnostní opona v divadle. Tento trik umožnil organizátorům vesmírného projektu pokračovat v práci poměrně ve skrytu.

V tomto smyslu, že se dva týmy zaměřily na Měsíc, tu byl jakýsi závod o vesmír. Ve skutečnosti nebyly tyto cíle soutěžením. Tyto dva týmy, jakkoliv nosily jiné barvy, byly vpravdě na stejné straně. A dokonce, i kdyby si mnozí klíčoví hráči nebyli vědomi pravého scénáře, je pravděpodobné (podle našeho názoru), že přinejmenším jak Koroljev, tak i von Braun si byli této situace vědomi.[53]

Tedy podle verze hypotézy Bennettové a Percyho jsou tyto dva vesmírné programy přesně to, co v USA a v NASA představovalo program pro „veřejnost“ a v Sovětském svazu utajený program, jenž pokračoval podle tajné agendy skrytých vládců. Opravdu, jak na to upozorňují, řízení těchto dvou programů bylo svěřeno ne více než „pár tuctům lidí“, kteří rovněž „dohlíželi na spojení s některými nejzdatnějšími odborníky naší civilizace a na velké fondy vyhrazené na zbrojení“.[54]

Jenže tvrdit, že vesmírné programy obou supervelmocí byly pečlivě zinscenovány po „veřejné“ a „soukromé“ linii, znamená předpokládat mezi nimi jistý stupeň koordinace, který až dosud byl sotva kdy vážně naznačen. Ovšem jak Bennettová a Percy tvrdí, přesně to se tyto záznamy zdají naznačovat. „Americko-sovětský vesmírný časový rozvrh demonstruje, jak pečlivě byl vesmírný pokrok vzájemně sdílen, v některých případech se lety střídají po měsících. To může být pouze výsledek tajného plánování a pokračující spolupráce na opravdu nejvyšší úrovni.“[55] Na podporu tohoto náznaku vytvořili následující časový rozpis vesmírných letů příslušných programů:

Stát                             Datum                      Mise
SSSR                            2. ledna 1959            Luna 1
SSSR                            12. září 1959             Luna 2
SSSR                            4. října 1959              Luna 3
USA                            23. srpna 1961           Ranger 1
USA                            18. listopadu 1961     Ranger 2
USA                            26. ledna 1962           Ranger 3
USA                            23. dubna 1962          Ranger 4
USA                            říjen 1962                  Ranger 5
SSSR                            2. dubna 1963          Luna 4
USA                            30. ledna 1964           Ranger 6
USA                            31. července 1964      Ranger 7
USA                            20. února 1964          Ranger 8
USA                            24. března 1965         Ranger 9
SSSR                            9. května 1965          Luna 5
SSSR                            8. června 1965          Luna 6
SSSR                            18. července 1965    Zond 3
SSSR                            24. října 1965            Luna 7
SSSR                            3. prosince 1965       Luna 8
SSSR                            31. ledna 1966          Luna 9
SSSR                            31. března 1966        Luna 10
USA                            2. června 1966           Surveyor 1
SSSR                            24. srpna 1966          Luna 11
USA                            20. září 1966             Surveyor 2
SSSR                            22. října 1966            Luna 12
SSSR                            21. prosince 1966     Luna 13
USA                            20. dubna 1967          Surveyor 3
USA                            14. července 1967      Surveyor 4
USA                            11. září 1967             Surveyor 5
USA                            10. listopadu 1967     Surveyor 6
USA                            10. ledna 1968           Surveyor 7
SSSR                            7. dubna 1968          Luna 14
SSSR                            14. září 1968             Zond 5
SSSR                            10. listopadu 1968   Zond 6
USA                            21. prosince 1968      Apollo 8
USA                            18. května 1969         Apollo 10
SSSR                            13. července 1969    Luna 15
USA                            16. července 1969      Apollo 11
SSSR                            7. srpna 1969            Zond 7
USA                            14. listopadu 1969     Apollo 12
USA                            11. dubna 1970          Apollo 13
SSSR                            12. září 1970             Luna 16
SSSR                            20. října 1970            Zond 8
SSSR                            10. listopadu 1970   Luna 17/Lunochod
USA                            31. ledna 1971           Apollo 14
USA                            26. července 1971      Apollo 15
SSSR                            2. září 1971               Luna 18
SSSR                            28. září 1971             Luna 19
SSSR                            14. února 1972         Luna 20
USA                            16. dubna 1972          Apollo 16
USA                            7. prosince 1972        Apollo 17
SSSR                            8. ledna 1973            Luna 21/Lunochod 2
SSSR                            29. května 1973        Luna 22
SSSR                            říjen 1974                  Luna 23
SSSR                            9. srpna 1976            Luna 24[56]

Jenže proč takové utajování? A proč ona zjevná koordinace mezi dvěma programy? Bennettová a Percy si neberou servítky: „Předkládáme k zamyšlení, že oním tajným a choulostivým aspektem… bylo jisté povědomí vládních orgánů o existenci mimozemské inteligence.“[57]

Pět průkopníků pózuje s maketami svých raket, které vytvořili v 50. letech 20. století. Zleva doprava: Dr. Ernst Stuhlinger, člen původního německého raketového týmu, který řídil Úřad pro výzkumné projekty, Armádní agentura pro balistické rakety (ABMA); generálmajor Holger Toftoy, který konsolidoval americký raketový vývoj; profesor Herman Oberth, raketový průkopník a mentor Dr. von Brauna; Dr. Wernher von Braun, ředitel divize pro vývojové operace, ABMA; a Dr. Robert Lusser, který působil jako asistent ředitele pro inženýrství spolehlivosti ABMA. Tuto fotografii pořídil 1. února 1956 Hank Walker a vyšla 27. února 1956 v časopise Life.

Kromě toho „ono povědomí o mimozemské inteligenci bylo hnací silou jejich misí na Měsíc. Jenže Měsíc byl jenom přestupní stanicí k jejich zřejmému cíli – pilotovanému letu na planiny Cydonie na Marsu.“[58] Třebaže Bennettová a Percy nenabízejí příliš propracovaný výklad toho, proč těmto záležitostem věří, to, čemu by se měla věnovat pozornost, jasně vyplývá z jejich poznámek, že pravým skrytým programem, který poháněl oba vesmírné programy už od konce druhé světové války, bylo hlavně ono „povědomí o mimozemské inteligenci“ a jejich skutečným skrytým cílem bylo uskutečnit pilotovaný let na Mars, a to opět už od konce druhé světové války.

A i když vlastně nenabízejí žádné opodstatnění tohoto ohromujícího tvrzení, přesto předkládají dvojí vodítko, zejména to, že kromě veřejného a soukromého pojetí vesmírného programu tu bylo rovněž veřejné a soukromé pojetí fyziky, jež oba programy provázelo. Především si všimli, že během této éry obě supervelmoci prováděly zkoušky vodíkové bomby, při nichž v atmosféře vznikaly kuriózní červánkově růžové jevy na opačné polokouli, než kde došlo k detonaci. Vodíková bomba je totiž částečně harmonickým prostředkem.[59] V článcích z oboru fyziky se o tomto fenoménu diskutovalo pramálo, pokud vůbec kdy. Otázka zní proč?

Druhý fenomén, a to ten, jenž jasně naznačuje jakýsi pokus NASA potlačit vážnou a rozsáhlou veřejnou diskusi, je mnohem vážnější.

Existuje významný fenomén navenek se týkající domnělého letu na Měsíc během mise ‚Apolla 11‘, který podle našich vědomostí nebyl nikdy podrobně rozpracován, vysvětlen nebo ve skutečnosti zmíněn ve vztahu k jakémukoliv z následujících ‚letů‘ Apolla – fenomén, který mohl ve vědecké obci zabývající se vesmírem a NASA nabýt gigantických rozměrů. A to do té míry, že (nakolik to můžeme říci) byl ‚opatřen zámkem‘ – v pokusu zamezit jakékoliv diskusi či informaci z ní plynoucí – a zameten pod koberec.

A na co vlastně poukazujeme?
Na neutrální bod, který se také nazývá librační bod (Lagrangeův bod). Tato lokace je právě to, co říká, že je:

    • Bod mezi dvěma planetárními tělesy, kde se gravitační tah obou těles navzájem ruší.
    • Jakmile vesmírná loď tento bod ve vesmíru mine, není už nadále přitahována gravitací planetárního tělesa, které opouští, nýbrž je nyní progresivně pod vlivem planetárního tělesa, k němuž se pohybuje.[60]

„Odchylky neutrálního bodu“ jsou jedním z křiklavých hlavních rysů programů Apollo a uveřejněných údajů a plyne z nich řada velmi významných otázek.

Byl to sir Isaac Newton, kdo poprvé za pomoci své gravitační teorie vypočítal neutrální bod mezi Zemí a Měsícem. Podle této teorie došel k průměrné vzdálenosti Země a Měsíce 384 472 km (238 900 mil) a neutrální bod se takto nachází přibližně ve vzdálenosti 38 463 km (23 900 mil) od Měsíce.[61] Tímto pak samozřejmě obdržíme známé číslo, jež říká, že gravitační přitažlivost Měsíce činí přibližně 1/6 přitažlivosti Země.

Jenže potom v roce 1969 vyšlo číslo časopisu Time, v němž byl uveřejněn rozhovor se samotným Wernherem von Braunem, který odstartoval přetrvávající matematickou záhadu týkající duálního planetárního systému Země-Měsíc. Time oznámil, že „ve vzdálenosti 69 998 km (43 495 mil) od Měsíce vykonává lunární gravitace sílu rovnocennou gravitaci Země, vzdálené tedy nějakých 321 868 km (200 000 mil)“. „A tak,“ poznamenávají Percy a Bennettová, „dostaneme celkovou vzdálenost k Měsíci 391 867 km (243 495 mil).“[62] A to znamená cosi více, o čem se Bennettová a Percy nezmiňují, hlavně tedy, pokud je tento údaj neutrálního bodu správný, že Měsíc má mnohem vyšší hmotnost, než dovoluje jakýkoliv běžný názor na nebeskou mechaniku. Obtíž, jež tím vyvstává – na niž Bennettová a Percy nikdy adekvátně nepoukazují –, uvidíme za chvíli.

Wernher von Braun

V každém případě si Bennettová a Percy všimli, že pouhé dva týdny po vydání článku v časopise Time Wernher von Braun zcela náhle rezignoval na všechny své posty v NASA a ujal se místa viceprezidenta u Engineering for Fairchild Industries, což je vedlo k tomu, aby si položili otázku, kterou si s ohledem na odchylku neutrálního bodu položili i další badatelé: „Mohl by mít článek v časopise Time něco společného s poněkud náhlým odchodem Wernhera von Brauna na nové teplé místečko?“[63] Podle mého názoru tomu tak skutečně bylo a možné důvody – už zase – spatříme za chvíli. Ať už znamenal článek v Time pro vesmírnou vědeckou obci cokoliv, přinejmenším tím začal podle Bennettové a Percyho proces „matematického zatemňování“, jejž lze vnímat jen jako záměrný, poněvadž nahlížet na to, co se stalo pak, jako na nezáměrné, by mělo blízko k obvinění NASA z hrubé matematické nekompetentnosti. Například ve vydání Bakerovy Space Technology z roku 1981 se pro let Apolla 11 udává vzdálenost k Měsíci 407 928 km (253 475 mil). Jenže v roce 1989 se v knize Apollo 11 Moon Landing udává vzdálenost jenom 402 979 km (250 400 mil). Pak v roce 1996 Baker v knize Spaceflight and Rocketry umisťuje tento neutrální bod do vzdálenosti 62 643 km (38 925 mil) od Měsíce a 345 284 km (214 550 mil) od Země, což dává celkovou vzdálenost k Měsíci 407 928 km (253 475 mil). Pak, aby se záležitost opravdu zkomplikovala, George Pinter ujišťuje autory Bennettovou a Percyho, že neutrální bod se opravdu nachází přesně v takové vzdálenosti, o jaké mluvil von Braun v časopisu Time, a to 69 998 km (43 495 mil).[64] Leč ještě před oním článkem v časopisu Time a podle „převážné většiny odkazů“ se při výpočtu neutrálního bodu dosud používal onen starý údaj, k němuž došel Newton.[65]

Tato otázka má prvořadý význam, protože každý z údajů, které se vážou k neutrálnímu bodu, znamená naprosto odlišnou gravitaci Měsíce a následně i úplně jiné trajektorie pro každou kosmickou loď, která k němu letí, a co je ještě významnější, zcela odlišné požadavky na palivo a tah pro jakoukoliv kosmickou loď poháněnou raketovým pohonem a startující z měsíčního povrchu, jako byl například LEM (Lunar Excursion Module). Samozřejmě tím vystupuje i celá řada významných otázek. „Není zvláštní,“ ptají se Bennettová a Percy, „že se ani jeden zdroj neshoduje ohledně přesné vzdálenosti k oběžné dráze kolem Měsíce?“[66] Kromě toho, aby se dala vypočítat trajektorie každé kosmické lodi letící k Měsíci, musela by NASA i Sověti znát tuto průměrnou vzdálenost „do posledního centimetru“. Tak proč je pro NASA tak obtížné potvrdit správnost nějaké řady čísel? „Proč v uveřejněných informacích o Apollu chybí vzdálenost od středu Země ke středu Měsíce? Jak se dá zjistit trajektorie kosmické lodi, když často chybí vzdálenost od Země k Měsíci nebo je tento údaj vágní? Kde se dá zjistit vzdálenost od Země k Měsíci, když trajektorie kosmické lodi často chybí nebo je tento údaj vágní?“[67] A aby se věci ještě více zatemnily, „vesmírní specialisté v NASA ani jinde neupřesňují, zda používají měření od povrchu k povrchu planety nebo od středu ke středu. Nikdy ani neřeknou, jestli používají jako jednotku námořní míli nebo zákonnou míli. A ani se k žádnému systému nepřiklánějí.“[68] V krátkosti, „jedinou konzistentní shodou ve scénáři měření vzdálenosti od Země k Měsíci zůstává nekonzistentnost dat přicházejících z oficiálních pramenů“.[69]

Způsob, jakým Percy a Bennettová vybředávají z této slepé uličky, spočívá v tom, že postulují jako správný údaj – Newtonův údaj – vzdálenost 38 463 km (23 900 mil), a tento údaj, který je neutrálním bodem „založeným na zkušenosti“, prozradil von Braun časopisu Time.

NASA i Sověti používali šestinovou přitažlivost Měsíce jako součást výpočtů pro své úspěšné urychlovací manévry kolem Měsíce a také pro výpočty vztahující se k energetickým požadavkům testů na tvrdé a měkké přistání přistávacího modulu, včetně těch, které se pak aktuálně vracely se vzorky do Sovětského svazu. Kdyby bývalo bylo hodnocení lunární gravitace nepřesné, pak by jistě nebyl býval žádný z těchto manévrů úspěšný.[70]

Ale co jestli je pravdou přesný opak?

Sotva obstojí zdůvodnění, že von Braun byl nucen „odejít“ z NASA kvůli tomu, že se v rozhovoru pro Time dopustil ohromného omylu. Jediný scénář, který dává smysl, je ten, že byl nucen rezignovat, protože odhalil něco, co neměl.

Pokud přepokládáme, že neutrální bod o vzdálenosti 69 998 km (43 495 mil) byl přesný a nikoliv jen „založený na zkušenosti“, jak to vykládají Bennettová a Percy, pak tu vyvstává řada závažných bodů:

  1. Tento výpočet neutrálního bodu byl proveden jak v americkém, tak i sovětském vesmírném programu mnohem dříve, než to na veřejnosti prozradil von Braun. Pokud by, jak tvrdí Bennettová a Percy, býval byl Newtonův údaj použit pro rané kosmické sondy, pak by buď narazily do Měsíce, nebo by po odkloněné dráze odlétly do vesmíru. Telemetrická data by vědcům eventuálně poskytla podklady pro korektní výpočet neutrálního bodu.
  2. To však vyvolává další otázku. Neboť kdyby platil výše uvedený scénář, znamenalo by to, že kosmické sondy by bývaly musely být vysílány k Měsíci mnohem dříve, než vykazují zveřejněné záznamy. Otázka tedy stojí, kdy bylo vlastně známo, že se neutrální bod nachází ve vzdálenosti 69 998 km (43 495 mil), a kdo jej objevil?
  3. Neutrální bod, který vešel ve známost v časopise Time, signalizuje rovněž další obtíž, a to že pokud by neutrální bod byl ve vzdálenosti 69 998 km (43 495 mil), pak by gravitace Měsíce vyskočila na 60 % pozemské gravitace![71] Jak Bennettová a Percy správně poukazují, to by ovšem dramaticky zvýšilo požadavky na energii a odtud na palivo u každé kosmické lodi, která by přistávala na měsíčním povrchu a následně z něj opět startovala.
  4. To naopak vyvolává závažnou otázku týkající se v misích Apollo lunárního výsadkového modulu (LEM), kosmické lodě, která skutečně přistála na povrchu Měsíce a pak z něj odstartovala. Mnoho badatelů poukazovalo na to, že z LEM vyšel malý záblesk z rakety, když startoval z Měsíce, aby se s astronauty navrátil k řídícímu modulu. Mnozí říkají, že je to důkaz, že let na Měsíc byl podvod. Nevěřím, že je toto vysvětlení přijatelné nebo přesvědčivé. Kvůli jedné věci, raketový zážeh ve vakuu zanechává sotva viditelnou stopu výtokových plynů. Co však nepřítomnost raketového výšlehu může rovněž naznačovat, jak věřím, je to, že raketové motory nebyly u LEM primárním zdvižným komponentem. Jinými slovy, pokud – a jde o velmi významné pokud – je gravitace Měsíce podstatně vyšší, než bylo veřejnosti řečeno, pak by se tomu daly přičítat nejenom neobvykle „pomalé“ pohyby astronautů na Měsíci, ale také by to mohlo naznačovat, že primárním zdvižným komponentem u LEM nebyly vůbec raketové motory na chemické bázi, nýbrž úplně jiná forma technologie. A to znamená tajnou technologii a významný aspekt vesmírného programu, který je rovněž tajný.

Jinými slovy, von Braunovi cosi vyklouzlo, něco, co má takový dosah, že pokud bychom to sledovali až k logickému závěru, ukazovalo by to nikoliv na to, že mise Apolla byly mystifikací, nýbrž že k nim došlo pomocí vědy a technologie, které jsou nesmírně odlišné od toho, co je prezentováno na veřejnosti.

Wernher von Braun po zajetí spojenci v roce 1945

Von Braunova poznámka včetně sotva viditelné stopy výtokových plynů z LEM, když startoval z Měsíce, může naznačovat existenci neoficiální planetární vědy – skutečná gravitace Měsíce versus veřejně proklamovaná gravitace – a neoficiální technologie.

∫∫

 


[1] William Lyne: Pentagon Aliens, str. vii. To je třeba mít na paměti, když se později zvažuje místopřísežné prohlášení Carol Rosinové, poněvadž se týká přímých výroků domněle učiněných samotným von Braunem, který tvrdí, že byl na lidstvu spáchán nesmírný „mimozemský“ podvod, aby došlo ke zbrojení ve vesmíru další generací post-termonukleárních strategických útočných zbraní.

[2] Tamtéž, str. 118.

[3] Tamtéž, str. 2-3. Lyne má za to, že Schaubergerova komponenta v této legendě o nacistických UFO je součástí této dezinformace.

[4] Lyne: Occult Ether Physics, str. 8.

[5] Lyne: Pentagon Aliens, str. 6-7, 48-49, 102.

[6] Lyne: Occult Science Dictatorship, str. 8.

[7] Q.v. www.galactic-server.net/rune/vril1.html.

[8] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril1.html, str. 1.

[9] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril3.html, str. 1.

[10] Tamtéž, str. 2.

[11] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril3.html, str. 3.

[12] Tamtéž, str. 6.

[13] Tamtéž.

[14] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril3.html, str. 6-7.

[15] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril3.html, str. 7-8.
Markionismus či marcionismus je dualistický věroučný systém, který vytvořil Markión ze Sinopé v Římě kolem roku 144. Markionismus je jednou z prvních křesťanských herezí, která se vyznačovala zvláště popřením židovských (starozákonních) kořenů církve; Markión učil, že stvoření je dílem demiurga, zlého boha. Podle Markionova učení přijal Kristus pouze zdánlivé tělo, proto byl usmrcen jen zdánlivě. – Pozn. př.

[16] Tamtéž, str. 8.

[17] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril3.html, str. 7-8.

[18] Tamtéž, str. 10.

[19] Tamtéž, str. 9.

[20] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril4.html, str. 2.

[21] Tamtéž.

[22] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril4.html, str. 3.

[23] Tamtéž.

[24] Tamtéž.

[25] Viz poslední dvě mé knihy z trilogie Giza Death Star, The Giza Death Star Deployed, str. 12-20, a The Giza Death Star Destroyed, str. 31-37.

[26] Viz moji knihu The Giza Death Star Deployed, str. 12-23.

[27] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril4.html, str. 4.

[28] Tamtéž, str. 3, těmito médii prý byla Maria Orsic a další médium, „známé jenom jako Sigrun“.

Existuje tvrzení, že touto druhou osobou byla Savitri Devi, vlastním jménem Maximine Julia Portaz, známá jako „Hitlerova kněžka“. Onoho dne, před přijetím tajného poselství, měla mít údajně „první dostavení čmýry“, jak prozrazují písemnosti Vrilu. – Pozn. př.

[29] Tamtéž, str. 2: prosinec 1919.

[30] Tamtéž, str. 5.

[31] Tamtéž. Ani k tomu jsem nebyl schopen vystopovat přesný odkaz.

[32] Tamtéž, str. 6.

[33] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril4.html, str. 6.

[34] Tamtéž.

[35] Tamtéž, str. 13.

[36] Tamtéž, str. 13-14, přidána kurziva.

[37] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril4.html, str. 8.

[38] Viz moji knihu Reich of the Black Sun, str. 161-180.

[39] Jan van Helsing: Secret Societies: Their Power and Influence in the Twentieth Century, www.galactic-server.net/rune/vril4.html, str. 11.

[40] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon: Apollo and the Whistleblowers, str. 1.

[41] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 201.

[42] Tamtéž, str. 165.

[43] Tamtéž.

[44] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 181-182.

[45] Tamtéž, str. 173.

[46] Mary Bennettová a David S. Percy: Dark Moon, str. 173.

[47] Tamtéž.

[48] Tamtéž, str. 177.

[49] Tamtéž, str. 177-178.

[50] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 178.

[51] Tamtéž.

[52] Tamtéž, str. 194.

[53] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 198.

[54] Tamtéž, str. 197.

[55] Mary Bennettová a David S. Percy: Dark Moon, str. 162.

[56] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 543.

[57] Tamtéž, str. 201, zdůraznění podle originálu.

[58] Tamtéž.

[59] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 240-241. Viz rovněž moji knihu The Giza Death Star, str. 157.

[60] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 390.

[61] Tamtéž, str. 392.

[62] Tamtéž, str. 393.

[63] Tamtéž, str. 394.

[64] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 393.

[65] Tamtéž, str. 392.

[66] Tamtéž, str. 391.

[67] Tamtéž.

[68] Mary Bennett and David S. Percy: Dark Moon, str. 391.

[69] Tamtéž, kurzivu přidal autor.

[70] Tamtéž, str. 395.

[71] Tento údaj ohledně neutrálního bodu vyvolává ještě další obtíže, na něž jsem s určitostí ukázal ve své knize The Giza Death Star, str. 219-220.