Varující hlasy

Stefan Grabiński: Vila nad mořem

80 stran, Protimluv, z.s., Ostrava 2023, vydání první, brožované
ISBN 978-80-88456-20-9

Doufáme, že našim čtenářům neuteklo dílko Stefana Grabińského Vila nad mořem, jež vyšlo toliko jako příloha revue Protimluv č. 3/2023, neboť měli již v roce 2012 příležitost seznámit se s jeho hrůznou fantastikou, kdy vyšel výbor V domě Sáry a jiné povídky v překladu Libora Martinka.[1] Pozornosti rozhodně doporučujeme i rozhlasovou dramatizaci povídky Bludný vlak, kterou uvedl v prosinci roku 2016 Český rozhlas na stanici Vltava.[2]

V dětství se zranil na ruce, kterou lékaři doporučovali amputovat. Léčiteli z jeho okolí se podařilo ruku zachránit a vyléčený Stefan pak pokládal své uzdravení za výsledek působení tajemných jevů, a nejspíš proto byl fascinován posmrtným životem. Na jeho dílo měla od studentských let vliv i dědičná tuberkulóza a vroucí religiozita.

V roce 1909 vydal pod pseudonymem Stefan Żalny svoji literární prvotinu, sbírku novel Z wyjątków. W pomrokach wiary, která nebyla úspěšná. Teprve v roce 1918 kritika příznivě přijala jeho druhou sbírku Na wzgórzu róż. Literární úspěch ho potkal až v roce 1919, kdy vyšla jeho sbírka povídek ze železničního prostředí Demon ruchu. V roce 1924 mu vyšel román Salamandra a o dva roky později Cień Bafometa (Bafometův stín).

V roce 1931 odešel z důvodu pokročilé tuberkulózy do důchodu a léčil se v obci Brzuchowice nedaleko Lvova. Tam se o něj starala matka, jeho děti se ho z obavy před nákazou stranily. Jeho zdravotní stav mu už neumožňoval psát. Roku 1936 zemřel v chudobě, zapomenut a opuštěn téměř všemi přáteli, pohřben byl ve Lvově, který po zániku c.k. monarchie patřil Polsku.

Název předmluvy Pierra Van Cutsema Rukopis nalezený v Praze upomíná na povídku Rukopis nalezený v láhvi E. A. Poea – který patřil k jednomu z hlavních inspiračních proudů vedle Meyrinka, Stevensona a Wellse –, a svým způsobem je dramatický příběh Vila nad mořem opravdu zprávou doručenou našim čtenářům po stu letech, a snad naň připravených lépe, než když roku 1927 Emil Igel varoval, že jde o „divadlo předurčené jen pro vyvolené“.

Hru přeložil před sto lety polský filolog Bohumil Vydra, která byla publikována v roce 1921. Vystupují v ní „temné síly ze záhrobí, s jejichž pomocí se nebožtíkovi s mentální telepatií podaří dopadnout zločince a potrestá jej sebevraždou“. O Grabińském se píše, že „umí dávkovat tajemství po částech jako Ewers“, v představeních připomínajících Maeterlincka se objevují scény působící dojmem chladné hrůzy, což on sám definuje jako „psychofantazii“, nebo „metafantastiku“ patřící k vyššímu řádu a jako takovou ji považuje za vhodný nástroj ke „zkoumání posmrtného života a temných sil všeho druhu“.

Už od začátku příběhu sice vnímáme těžkou atmosféru ve vile, avšak prvním zlověstným znamením je otrhaný vlašský žebrák, jehož Norski chce obdarovati penízem, leč ten jej odmítne se slovy, že má „strašný obličej“. Z toho lze vyrozumět, že Norski si má peníz uschovati pro Charóna, neb jej zakrátko bude potřebovat. Růža se měla setkat s Prandotem v palmovém lesíku zdejšími rybáři nazývaném Háj čarodějnice. Wrocki zase překvapuje gesty, jež nejsou jeho, však „cizí, odkudsi přejatá“, což Růža komentuje slovy: „Jako by někdo cizí jimi řídil, usadiv se v tvém nitru. Vypadáš jako herec, který se vžil geniálně v cizí mimiku.“ Wrocki to komentuje slovy, že jde o „zjev nazývaný xenomimie“, jedním dechem však dodává, že existuje ještě druhá eventualita, totiž „podvědomé působení telepatie“.

Filosofie Grabińského nejsilněji zaznívá na str. 58, když promlouvá ústy Wrockiho:

„… i tam, na oné straně – rozumíte – v zásvětí něco je, co trvá – že ne všecko končí se tu s námi na zemi… A důvody proto bijí v oči, výmluvná znamení ukazují se z neskončených dálek – zjevy zvláštní, překvapující. Soudím, že právě ony ‚zrůdy‘, ony ‚anomálie‘ psychické, které jako protuberance vydávají ze sebe časem tajemný a závistivě střehnoucí svých záhad život, budou někdy důvodem existence jakýchsi sil i na oné straně. Vyskýtávají se zjevy příliš subtilní, příliš se vymykající právům zemským a nutnostem fyzickým, aby nezbudovaly opravdové domněnky, že existuje jiný svět mimo skutečnost, z něhož časem přicházejí k nám varující hlasy…“

Dojem otrávené mihule jest toliko dojmem „otráveného“ života, který se přenesl sugestivně na pokrm. Ostatně i veškerá okolní scenérie jeví velký neklid. Na počátku třetího jednání se nám dostává tohoto popisu:

„Ponuré, větrné odpoledne. Každou chvíli slyšeti je zasvištění větru, lomoz řinčících oken a hluk moře. Oknem je viděti vzdouvající se pohyb vln.“

I Norski si toho všimne (ve 4. výstupu, str. 57), když zdraví Vláďu: „Ne příliš vhodný den sis vybral na cestu; je dnes jaksi pochmurno a větrno.“ Všechny živly se rozpoutaly k závěrečnému finále. To Duch je rozpohyboval a ceremoniální magie vstupuje majestátně na scénu, aby svědkové promluvili a zločin byl po zásluze potrestán.

ψ

V sazbě na mne nepřístojně působilo používání tučného řezu písma (např. na str. 45, 58n atd.), lépe by bývalo bylo zaměstnati zde kursivu. Dále pak je dobře zkontrolovati text na přítomnost dvojitých mezer (např. str. 64 v odstavci, kde promlouvá Růža).

ψ

Kdo by cos‘ mluvil proti Protimluvu, když nám přinesl tak pozoruhodný rukopis nalezený v Praze v láhvi, popisující „metafyzický a okultní souboj mezi spisovatelem a jeho vrahem“, jímž – zřejmě slovy Martina Jirouška – předjímá Kingovo nervy jitřící Osvícení. Nechte se jím osvítit za „pochmurného a větrného“ nečasu…

Ψ

[1] Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky. Volvox Globator, Praha 2012.

[2] Stefan Grabinski: Bludný vlak. Český rozhlas Vltava, 21. prosinec 2015, https://vltava.rozhlas.cz/stefan-grabinski-bludny-vlak-5025327.