Člověk, alchymické bestie, chimæry, monstra, homunkulové & Frankensteinové

379
Hieronymus Bosch: Zahrada pozemských rozkoší (1503)

Znepokojivé obrazy provázejí člověka na jeho cestě napříč historií: od Stvoření v bezčasí až k nejposlednějšímu nyní, a odnepaměti sytí alchymickou agendu, neboť člověk sám představuje dilema i oběť par excellence. Má být obětován ať už na apokalyptickém oltáři alchymické vědy, nebo během bezpříkladného krveprolití masakrován spravedlivým Bohem za obnovení pořádku ve světě, než dojde ke konečné proměně lidstva, jak tomu věří jistá větev křesťanské fundamentalistické eschatologie.

Oltáře se totiž nacházejí nejen v kostelech, nýbrž oltářem se během příprav stává i země, obětí lidstvo a posvátnou technologií pak alchymická transhumanistická (>H nebo H+) apokalypsa, protože alchymie nepředstavuje žádnou modernu – právě naopak: její agendu nalezneme v nejstarších podáních o stvoření člověka.

Nejstarší mýty líčí pád lidstva z původního androgynního stavu do minerálního stádia, pak rostlinného, a konečně až k živočišné říši – jak je však možné, že zrovna tyto prastaré mýty vyprávějí o „nerostném“ či „rostlinném člověku“? Udivuje též, že starodávné esoterní nauky vůbec pojednávají o té nejnižší úrovni pádu člověka, živočišné říši, která zaplavuje celý mytologický svět chimérickými hybridními stvořeními, napůl zvířecími, napůl lidskými, a ještě zvláštnější je, že moderní věda se o nich vyjadřuje velmi podobně – dokonce je nazývá „lidozvěří“ – totiž jako o cíli, jehož má být dosaženo. Tento výstup z rostlinné říše – jež je v prastarých naukách paradoxně nahlížena jako nadřazená oné zvířecí, neboť o znovuzrozeném člověku se mluví jako o „neofytovi“ (nové rostlině) – zahrnuje odvěké obrazy podivných „androgynů“, „fúze“ mezi rostlinou a člověkem, až k současným geneticky modifikovaným rostlinám nesoucích „bezsemenné plody“, nebo rostlinám se sekvencemi lidské DNA.

A když přijde na nerostného člověka, opět oněmíme úžasem: jak je možné, že většina zástupců „transhumanistického“ hnutí přes veškeré moderní výrazivo mluví právě řečí starého učení a alchymie? Jejich program není ničím méně než hledáním „androgynní fúze“ člověka a stroje, tedy člověka a nerostné říše. Tato řeč si také žádá úplně nového slovníku, aby bylo vůbec možné diskutovat o alchymických souvislostech a kořenech těchto věcí. Objevuje se tu „alchymérický člověk“ navržený k transformaci lidstva v chimérické stvoření, dále design „alchymicko-rostlinného člověka“ představujícího alchymickou fúzi mezi člověkem a rostlinou, i „alchymicko-minerální člověk“ jakožto alchymická fúze mezi člověkem a strojem, a všude tu věda funguje jen jako prodloužená ruka alchymie, která sama o sobě jest technikou ku proměně lidstva, což je samozřejmě prvotním cílem alchymie i jejího moderního ekvivalentu, „transhumanismu.“

Tušíme však, že slouží jen jako zástěrka pro to, co je velmi starý a výslovně alchymicko-apokalyptický program. Možná, že „vědecké“ techniky jsou rafinovanější než ty „pseudovědecké“ alchymie, ovšem cíle současně zůstávají v zásadě stejné. Přetrvává velmi znepokojující obraz, a třebaže je pečlivě zakrývaný a tomuto předmětu se všichni pečlivě vyhýbají, je to obraz prvotního androgyna, boha a člověka – bohočlověka.[1]

Většina iniciačních rituálů tajných společností a fraternitních organizací, jejichž západní tradice byla neskrývaně, přestože velice subtilně „alchymicko-sexuální,“ a tyto společnosti často restriktivně omezovaly členství toliko na muže, což poukazuje na představu často spojovanou s alchymickými naukami o „prvotním maskulinním androgynství.“

Podle nejranější tradice bylo lidstvo původně stvořeno jako maskulinně androgynní „alchymicko-sexuální“ stvoření schopné nějakého druhu rozmnožování. V různých variacích na tuto tradici zaznívá, že oddělení pohlaví bylo výsledkem Pádu člověka. „Alchymická sexualita“ jest prvním metafysickým principem. Dobovou diskusi a imaginaci „homosexuality“, „invertismu“ a tzv. prostředního pohlaví vede Edward Carpenter v klasické studii z počátku dvacátého století,[2] kde je citována výpověď jistého Xaviera Maynea, který jasně a intuitivně rozpoznal hluboké spojení mezi touto „alchymicko-sexuální androgynitou“ a fraternitní tradicí tajných společností:

„Uvědomil jsem si, že jsem byl vždy členem tohoto skrytého bratrstva a údem onoho pod-pohlaví, nebo nad-pohlaví. S překvapením jsem také rozpoznal jeho hluboce instinktivní svobodozednářství – a to i u organizovaných členů – v každé sociální vrstvě, v každé zemi a každé civilizaci.“

Joséphin Péladan

Vidíme, že emocionální a erotické preference jsou primárně „vepsány do těla.“ Prvky těchto idejí a představ rozeznáváme v díle Joséphina Péladana, zejména v jednom ze svazků Latinské dekadence s názvem L’Androgyne (1891). Inspirován četbou Filóna Alexandrijského, spojil Péladan andělské entity s daimony starého Řecka a rozvinul synkretistickou dualistickou kosmologii s jistými ohlasy na sv. Valentina, začlenil do ní i sekundární stvořitelský princip a zvláštní hlediska Henochovy legendy o padlých andělech, jimž Péladan v novele Ištar říká „démoni světla.“ Ve svých exegetických a teologických dílech se zabýval méně známou rabínskou literaturou pojednávající o takových otázkách, jako je stvoření světa anděly, stvoření androgynního člověka, původní a téměř fatální hřích, vztah duchovních bytostí ke světu, a kataklyzmatická potopa. Velký díl této kosmologie, kterou přejal, se opírala o ideje, s nimiž přišel Fabre d’Olivet, erudovaný vševěd, který přepsal knihu Genesis prohlašuje, že objevil „pravou”, skrytou interpretaci hebrejského jazyka.

Závěry, k nimž dospěl, byly plny teologických implikací poskytujících okultních kruzích množství podnětů zvláštní odnoži luciferství, a v Péladanově díle měly ústřední význam – jeho estetická teorie se opírala o komplexní kosmologii a posedlost mytologií Pádu. Věřil, že hřích Adama spočíval v tom, že „ulomil ratolest Malkutu ze sefirotického stromu,“ což vedlo k „rozdělení primitivního androgyna,“ a trhlině mezi lidstvem a božstvím. Následkem toho se dokonalá androgynní bytost rozštěpila na muže a ženu, a zatímco muž povstal z „elementu, substance a esence,“ respektive šlo o nefeš [sic!], נֶ֫פֶשׁ‎, jejž mají jak lidské bytosti, tak i zvířata, „cit“ nebo „duši“, a v Gn 2,7 se píše, že Adamovi nebyl dán nefeš, nýbrž „se stal živoucím nefešem,“ získal „osobnost“, a společně s ruach, רוּחַ‎, a  נְשָׁמָה, „dech, duše, duch“ [sic], kdežto žena nabyla toliko nefeš a ruach, zatímco „nešama, duch, jediná nesmrtelná esence zůstala výhradně (v) Adamovi,“ o těchto rozdílech pojednává také Job 12,7-10.

Joséphin Péladan: L’Androgyne

Tyto ideje vedly Péladana k poněkud zjednodušenému náhledu na ženy, a on tak byl často obviňován z misogynství pro své výroky, že ženy nemají žádnou inteligenci – neboť ta, jak si myslel, nebyla po Pádu vestavěna do jejich ustrojení. Péladan připomínal a hojně se rozepisoval o ideálu, podle nějž by ženy měly toužit po platonické lásce a věřit v ni v duchu trubadúrské tradice, která je nejvyšší formou erotické lásky.[3]

Lidé se nasytit nemohli rozkoše stavění.[4] Lidstvo navíc mělo ve stavu jednoty společný jazyk a tuto jednotu narušil teprve až zásah Jehovy, Hospodina (Gn 11,1-9). Ať už lidstvo páchalo cokoliv, vyžadovalo to zákrok, aby došlo k fragmentizaci jeho jednoty a zastavení onoho projektu, jímž byla stavba věže v Bábelu (tj. Zmatek, srv. akkadské Báb-ili, tj. Brána boží). Touto „unifikovanou řečí“ lidstva mohl být klidně i vysoce unifikovaný vědecký světový názor, kdy byly hlavní vědy – fyzika, biologie, genetika atd. – nahlíženy a chápány v úplnosti a jednotě, které naše současná věda postrádá. Idea společné řeči zahrnuje subtilně rovněž ideu zvuku a tady může existovat spojitost s Věží; zmatení řečí tak podkopá nejen jednotu lidstva, nýbrž také zabrání nebo zdrží moc této Věže. Z příběhu vyplývá, že sjednocené lidstvo představovalo jakousi hrozbu, a ta se pojila s Věží. Rozehnání lidstva zmatením jeho řeči odstranilo jak tuto hrozbu, tak i moc z ní vyplývající.

V mezopotámské verzi tohoto příběhu odvrátili se od svého lidu bohové Kabta (bůh cihly) a Kullu (bůh stavitelství). Narámsín nedbal věšteb svatyně a nevyčkal svolení: „Na temný chrám, jenž světlo denní nezná, teď lidé se dívají.“ A bohyně naříká: „Před Anem slzy jsem prolévala, k Enlilovi já sama vznášela prosbu: »Nechť není zničeno město mé,« jsem jim řekla, »nechť Ur není zničen,« jsem jim řekla… Než nedal An na ta slova. … Její město zničeno bylo, její božská moc vniveč obrácena.“ Celá antifona (od řádku 171 po 251) popisuje, kterak Ur byl zničen bouří, „jež zahnala ze země světlo… a zničila všechno tvorstvo nebes i země.“ A podobně jako v biblickém textu je tato sociolingvistická jednota lidstva rozbita, zde je to Enki, který ji narušuje: „Bůh Eridu zmátl jazyky v ústech jejich, že jich bylo přemnoho. Jazyky lidí, jež byly (předtím) jedno.“

Limojon de Saint Didier, Alexandre Toussaint: Triumf hermetismu

Na konci je zvláštní pasáž, již je třeba zmínit, neboť obsahuje jedinou narážku na technologii skrytou v tomto příběhu. Nejdříve vyslanec Enmerkara opakuje hrozbu pánu Aratty, načež si vyžádá jisté látky, k nimž patří zejména „zlato v přirozeném stavu napěchované do kožených váčků a sestavené (do určitého uspořádání) s purifikovaným stříbrem v práškové podobě…“

Ti, kdož jsou obeznámeni s alchymickými naukami, rozpoznají tento odkaz na práškové kovy, pulverizované, v tomto případě je to stříbro „v práškové podobě“, poslední stádium v přípravě Kamene Mudrců, mediciny kovů.

Platónovo podání o prvotním androgynovi a Pádu jest již obtížnější skládankou, neboť celá nauka je rozdrobena do četných dialogů jeho díla Symposion, zajímavé ovšem je, že Platon naznačuje téměř totéž co mayský epos Popol Vuh, zejména co se týče rozdělení pohlaví, do nějž se vložili sami bohové, aby lidstvo „oslabili.“

„Nejprve musíte poznat lidskou přirozenost a její osudy. Za dávných dob totiž nebyla naše přirozenost taková, jako je nyní, nýbrž jinačí. Za prvé bylo trojí pohlaví lidi, ne jako je nyní dvojí, mužské a ženské, nýbrž ještě k tomu bylo třetí, složené z těchto obou, z něhož nyní zbývá jen jméno, ale ono samo vymizelo; bylo totiž tehdy jedno pohlaví androgynů, co do podoby i jména složené z obého pohlaví, mužského a ženského; ale to je nyní pouhé jméno, kterého se užívá ve smyslu hanlivém. Dále byl tvar každého člověka zcela válcovitý, s oblými zády i boky; člověk měl čtyři ruce a právě tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, ve všem stejné; hlavu pak u těchto obou obličejů, obrácených v opačné strany, jednu a čtyři uši; dále měl dvoje pohlavní ústroje a obdobně i všechno ostatní. Chodil jednak zpříma jako my, na kteroukoli stranu chtěl, ale když se dal do rychlého běhu, tu jako když akrobati dělají kruhové přemety i s nohama rovně nataženýma, rychle se kutálel odrážeje se osmi končetinami, které tehdy měl. Trojí pohlaví takovéhoto způsobu bylo proto, že mužské pocházelo původně od slunce, ženské od země a to, které bylo složeno z obou, od měsíce, poněvadž i měsíc má něco společného s oběma; a kulatí byli ti tvorové sami i jejich chůze se děla v kruzích, poněvadž byli podobni svým rodičům.

Byli hrozní svou mohutností a silou a zpupnou měli mysl i odvážili se učiniti útok na bohy; co vypravuje Homér o Efialtovi a Otovi, to platí o nich, že se pokoušeli vystoupiti na nebesa, aby napadli bohy. Tu se radili Zeus a ostatní bozi, co s nimi učiniti, a byli na rozpacích; neboť ani je nemohli pobiti a jako giganty docela zahladiti jejich pokolení blesky — vždyť to by bylo zničení všech poct a obětí, přinášených jim od lidí — ani je nemohli nechat v takové bujnosti.

Konečně Zeus rozmysliv se pravil: „Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali a přece odložili svou nevázanost, a to tak, že by se stali slabšími. Nyní totiž rozetnu každého z nich ve dvé a hned budou jednak slabší, jednak nám užitečnější, protože se zvětší jejich počet; a budou chodit rovně po dvou nohách. A jestliže se ještě budou zdát příliš bujní a nebudou chtít žiti v pokoji, opět je rozetnu ve dvé, takže budou choditi poskakujíce jen na jedné noze.“ Po této řeči rozkrajoval lidi ve dvé, jako se rozkrajují oskeruše k nakládání nebo jako se krájejí vejce vlasem; a koho rozkrojil, kázal Apollonovi otočiti každému obličej a zbylou polovici šíje na stranu řezu, aby byl člověk skromnější dívaje se na své rozpůlení, a také jinak všechno léčiti.

Tedy každý z nás jest symbolon, půlka člověka, poněvadž vznikl jeho rozříznutím, podobně jako ryby platýsi, z jednoho se stali dva; a tu každý stále hledá svou polovici.“[5]

Zajímavé je rovněž i to, kolik náboženských i filosofických tradic chápe onen dějinný okamžik věže v Bábelu zásadně jako pád, totiž že si představují a popisují tento „spirituální“ předpoklad v rámci časoprostorového pohybu, který se stal jedním z pilířů Órigenova teologického systému, příp. i Maxima Vyznavače.[6]

Fulcanelli: Příbytky filosofů (Sluneční hodiny, design Julien Champagne)

Alchymickou agendu apokalypsy lze také nahlížet prismatem výroku Jay Weidnera a Vincenta Bridgese:

„Alchymie byla vždy spojována s ideou času a správného načasování, jak nás o tom zpravuje Fulcanelli, a proto se chiliasmus nachází v srdci ideje transformace samotného času.“[7]

V tomto duchu se nese rovněž i podivuhodné 44. kázání (L 15,32) Mistra Eckharta přicházející s něčím navýsost nevídaným, a to nejenom na svoji dobu, ale též pro tu naši – mluví o čase a co se s ním děje a stejně tak se skutky v něm vykonanými. Praví se v něm totiž, že páchá-li je člověk ve smrtelném hříchu, pak jsou všechny tyto skutky mrtvé – čas stejně jako skutky jsou navždy ztracené. A nebyl by to Eckhart, kdyby hned neřekl, že právě tak jsou ztraceny i ty dobré a všechen čas, po který se děly a budou ještě dít. A proč?

Jest tomu tak proto, že nemají v duchu žádného trvání a v sobě samých žádné bytí nebo místo, a Bůh je také k ničemu nepotřebuje. Ovšem skutek nemá žádné bytí, proto není skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku, – ne jako čas nebo skutek, nýbrž jako dobrá podstata věci, která je spolu s duchem věčná, stejně jako je věčný duch sám o sobě, a je tím duchem samotným. Srdce tohoto kázání se nachází v posledních dvou odstavcích. Vpravdě nejde o nic jiného než „kvantový skok“, který podává takto:

Duch však působením dobrých obrazů oprošťuje své bytí stejně jistě, jako by tomu bylo, kdyby byl v milosti, třebaže tímto skutkem nevejde do království nebeského, jak by tomu bylo, kdyby byl v milosti; neboť duch tak projeví stejnou připravenost ke sjednocení a stejnosti, přičemž skutek a čas slouží jen k tomu, aby člověk o sobě vydal svědectví. A čím více se člověk oprošťuje a vydává o sobě svědectví, o to více se blíží Bohu, který je Sám o Sobě oproštěný; a nakolik se člověk oprostí, natolik pak také nejsou znicotněny ani jeho skutky a ani čas. A když se mu znovu dostane milosti, pak vše, co v něm až doposud bylo jen z přirozenosti, je nyní zcela z milosti. A nakolik se dobrými skutky oprostil v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, natolik pak dojde vysloveně ke skoku, jímž se sjednotí s Bohem, což by býval nemohl udělat, kdyby se byl býval svými skutky v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, předtím neoprostil. Má-li však nyní o sobě vydat svědectví, musí tomu věnovat čas. Protože se však již oprostil v čase, který uplynul v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, vykoupil tím pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn. A tak se tedy čas, v němž je nyní oproštěn, neztratí, neboť jej vykoupil, a v tomto čase může konat jiné skutky, které ho ještě více sjednotí s Bohem. Ovoce jeho skutků, které vykonal v duchu, se nachází v duchu a je duchem v duchu. Ačkoliv skutky a čas jsou ty tam, duch, z něhož povstaly, přesto žije, a stejně žije i ovoce těchto skutků, oproštěné od skutků i času, plné milosti, stejně jako milostiplný je duch.

Žít novou milostí.

Kdyby (lidé) chápali, co je duch, a co jsou skutek a čas samy o sobě, a jakým způsobem stojí skutek ve vztahu k duchu, pak by s jistotou nikdy netvrdili, že by nějaký dobrý skutek nebo dobrá vůle vyšly nebo mohly vyjít nazmar. Ačkoliv ten skutek časem pomine a znicotní, přesto v tom, v čem je zajedno s duchem v jeho bytí, nikdy nevyjde nazmar. Tato jednota však spočívá v tom, že duch se dobrou vůlí, projevující se ve skutcích, oprošťuje. To je moc tohoto skutku, kvůli níž byl ten skutek vykonán. A tato moc se nachází v duchu, a také jej nikdy neopustila a nemůže zaniknout, stejně jako nemůže zaniknout duch sám o sobě, neboť duch je tou mocí. Hle, a jak by ten, kdo to pochopil, mohl říci, že nějaký dobrý skutek by mohl kdy vyjít nazmar, dokud má duch své bytí a žije novou milostí?[8]

Je to vlastně o aktualizaci našich niterných obsahů, kdy teprve jejich „vylitím“, tj. uskutečněním, dochází k jejich zahlazení, vyrovnání, naplnění a oproštění, de facto k jejich apokalypse! A to je vystoupení z času – konec časů!

Aby tedy člověk vládnout universu, musí se naučit opanovat sám sobě, a aby vládnul sám sobě, musí naopak vládnout a opanovat své smysly: zrak, sluch, hmat, čich, chuť, a konečně svoji sexualitu a vědomí samotné. Je třeba dodat, že se musí oddávat této činnosti  na všech úrovních opětovného vystupování k původnímu ideálu člověka podle hlavních zásad starověkých nauk – od zvířecí, přes rostlinnou a minerální, konečně až k androgynnímu člověku. Shrneme-li tento přístup, jde o „celostní nadvládu člověka nad mikrokosmem.“

Chimaera

Zósimos z Panopole mínil, že cílem alchymie je „vysvobození duchovní části člověka z pout hmoty a osudu, ze sevření archontů a jejich daimónů,“ a srovnával ji s novoplatónskou theurgií (Proklos), na rozdíl od ní však chémeia (χημεία) pracuje přímo s hmotou, a rozlišuje přitom dva druhy alchymie: duchovní, usilující o proměnu duše, a povrchní snažící se dosáhnout cíle chemickými postupy bez duchovního rozměru. Alchymista, který „nemá zájem na pročistění těla a duše,“ se soustřeďuje jen na hmotné výsledky a upadne tak do zajetí správců hmotné říše. Je tedy třena odstranit nečistoty hmoty a učinit z ní pneumatické vehikulum,[9] tedy „vzkřísit“ hmotný svět. Jinými slovy – alchymie má svoji vlastní eschatologii spočívající v konečné proměně hmoty, transformovat onen vrchol, který představuje poslední přeměnu samotného lidstva.

Ve svém díle Zósimovy vize, které s komentáři a poznámkami představil C. G. Jung,[10]  popisuje sen: kněz stojící nahoře na oltáři majícího tvar mělké mísy (bómos fialoeidés), v níž se „proměnil ve zmrzačeného homunkula (anthróparion), ve svou vlastní obrácenou podobu. A vlastními zuby se rozsápal a sesul se do sebe.“ Kněz je uvnitř alchymické nádoby – je tedy jí samotnou – a proměňuje se z hrubé hmoty v jemné pneuma. Tento proces jest destilací, jež se odehrává v nádobě, fióle, a obraz človíčka v ní už vyvolává obrazy artificiálního života. Jung správně postřehl, že to bylo vůbec poprvé, co se v alchymistické literatuře objevují představa a pojem homunkula, který zde „je šedý, protože… je olovo.“ Následně vidí „kněze (jako) železného muže,“ a transmutace pokračuje stále dál:

„Onoho (pak však uvidíš) nikoli (už) jako železného muže, neboť změnil barvu své přirozenosti a stal se stříbrným mužem, a jestli chceš, budeš mít brzy zlatého muže.“

Chaemera

Děje se tak poté, co nachází „u chrámových dveří nataženého draka; ten chrám hlídá. Toho nejprve přemož a zabij; pak mu stáhni kůži; vezmi jeho maso včetně kostí; rozporcuj jeho údy; spoj (maso údů) jednotlivě s kostmi u vchodu do chrámu.“ Tento obraz otevírá kapitolu obrovské ikonografické tradice v alchymii – ve středověku vidíme četné obrazy mužů, žen a zvířat v alchymických nádobách.

V roce 1572 vydal lékař a paracelsovský alchymista Adam von Bodenstein dílo De natura rerum připisované Paracelsovi, který jej měl sepsat v roce 1537. Toto pojednání předkládá témata typická pro moderní techniky genetického inženýrství, leč v alchymickém kontextu:

„Plození všech živých věcí je dvojího druhu; první, jež se děje skrze přírodu bez jakéhokoliv umění, zatímco k tomu druhému dochází prostřednictvím umění – zejména alchymie. Obecně se však dá říci, že všechny věci se rodí ze země putrefakcí. A tak jest putrefakce nejvyšším stupněm samotného začátku plození a svůj počátek a původ má ve vlhkém teplu. Proto setrvalé vlhké teplo navozuje putrefakci a transmutuje všechny přirozené věci z jejich prvotního utváření a podstaty, jakož i jejich sil a ctností. Protože právě putrefakce v žaludku proměňuje veškerou potravu v hnůj a transmutuje jej, tak je to také putrefakce, k níž dochází mimo žaludek ve skle (tj. ve fióle), a která transmutuje všechny věci z jednoho utváření v jiné.“

Později se v témže díle zmiňuje o „ohni Soudného dne,“ který v tomto kontextu znamená žár alchymické transformace. De natura rerum rovněž objasňuje, že alchymickými technikami lze dospět jistému druhu alchymické pannobřezosti čili parthenogenesi:

„Měli byste také vědět, že lidé se mohou narodit bez přirozených otců a matek. Totiž, že se nerodí z ženského těla přirozeným způsobem jako ostatní děti, nýbrž že se člověk může narodit a být vychováván pomocí umění a dovedností zkušeného spagyrika…“

Jacopo Ligozzi: La Chimera

Idea transformování a transmutování „putrefakce“ (tj. hniložijný proces) ve fióle či alchymické nádobě má opravdu dlouhou historii, v níž znovu vystupuje obraz androgynství. Arabští alchymisté kupříkladu vylíčili příběh krále, který si přál dědice, a proto dal na radu alchymisty, jenž ho ujistil, že jediné, čeho je třeba, jest jeho královské símě, jež je pak třeba „vpraviti do nádoby,“ která musí být patřičně opatrována, aby odtud vzešel královský syn. Mluví se o tom i v De natura rerum, kde vidíme homunkula, který je dalším návratem k obrazu prvotního maskulinního androgynství, k destilované esenci maskulinity, kvůli jeho osvobození z hrubohmotnosti ženství. Je to svým způsobem návrat k tématu mayského eposu Popol Vuh, totiž k ideji, podle níž v domnělém původním stavu androgynství lidstvo právě díky němu mělo jakési vyšší vědění. Tato idea se znovu objevuje v De natura rerum ve spojení s homunkulem, který je zrozen „uměním,“ toto „umění“ je mu vlastní a nepotřebuje se „mu od nikoho učit.“ Protože je alchymickým uměním stvořen, „má ve své zralé podobě automatickou a důvěrnou znalost tohoto umění a následně zná »všechny tajné a skryté věci.«“ Jinak řečeno, androgynní homunkulus je alchymickou reverzí Pádu, pádu babylonské věže a tedy i stvoření, a manipulace s životem je nutným stádiem na cestě k apokalyptickému naplnění tohoto cíle.

Paracelsus jako většina alchymistů a hermetiků věřil, že lidstvo je mikrokosmos, avšak jen on viděl jako příčinu to, že (Adam) byl učiněn „ z prachu země“ a nikoliv stvořen ex nihilo. Jako takové má pak lidstvo v sobě síly stvoření, mezi nimiž vyniká zejména „moc androgynní.“ Podle Paracelsa je již člověk chimérické povahy, neboť má duchovní duši a zvířecí tělo a do jisté míry tedy již vystoupil na první příčku žebříku alchymického vzestupu:

„Nuže tedy vězte, že zvířecí tělo člověka  jestvuje nezávisle na duši a vytváří zkažené bezduché símě, když ho člověk nabude. Z tohoto zkaženého bezduchého símě se rodí homunkulové a monstra: jelikož nemají duši. Může k tomu však dojít rozličnými způsoby. Prvně, jakmile muž zakusí chtíč, začne se v něm hromadit sémě. V tomto bodě má volbu: buď může následovat svůj chtíč a nechat sémě vyjít, nebo jej udržet v sobě, kde ho nechá vnitřně putrifikovat. Pokud dovolí, aby z něj sémě vyšlo, začne se vyvíjet hned, jakmile dopadne do digestivu – totiž teplého a vlhkého subjektu, který může pracovat jako inkubátor. Jakmile je toto »znečištěné símě stráveno«, musí z něj vzniknout monstrum či homunkulus.“

Paracelsus o tomto výsledku mluví jako o „sodomském zrození,“ a alchymická možnost přípravy homunkula pro něho představuje skutečný důvod, proč církev hrozila sankcemi těm, kdož se o to pokoušeli.

John Carpenter: The Thing

Stanton Marlan[11] upozorňuje, že „obě slova – (totiž) monstrance a monstrum – mají stejný slovní základ.“ Barokní sluncová monstrance se zdobí věncem oblaků mezi anděly či ještě velkou sluncovou paprsčitou svatozáří, proto se tato monstrance nazývá sluncová. Ve schránce je hostie upevněna svisle v držátku zvaném lunula, či melchisedech, ve tvaru ležatého půlměsíce.

„Všechny technologie a techniky zaměřené na transformaci lidstva – nebo na jeho rekonstrukci, tedy znovustvoření – jsou takto alchymií a rovněž konstituují alchymii sociálního inženýrství,“ říká Joseph Farrell a dodává, že „obor právní vědy se už pečlivě připravuje na transformaci vědomí, na dramatický program alchymického sociálního inženýrství, na novou definici toho, co to znamená být člověkem.“[12]

Na Stanfordské univerzity experimentovali v roce 2003 s lidskými buňkami, u nichž provedli fúzi s vajíčky králíka. Tato embrya byla prvními úspěšně vytvořenými lidsko-zvířecími chimérami. Později toho roku chtěli dále pokračovat v experimentu, jehož cílem bylo vytvořit myši s lidským mozkem. V Minnesotě na Mayo Clinic rok před tímto pokusem vytvořili prasata, jimž v těle kolovala lidská krev. Vědci se domnívají, že čím lidštější ta zvířata jsou, tím lepší výzkumný model pro testování léků nebo pěstování „náhradních dílů“ získají, jako třeba játra k transplantaci u lidí.[13] Obor právní vědy se už pečlivě připravuje na transformaci právního povědomí, na dramatický program alchymického sociálního inženýrství, na novou definici toho, co to vlastně znamená být člověk. Uvažme ovšem ještě další implikaci takových technik, když by například došlo k experimentu, který by mohl vzbudit obavy, kdy bychom totiž genetickým inženýrstvím vytvořili myši schopné produkovat lidské spermie a vajíčka, a pak se provedlo oplodnění in vitro, aby se narodilo dítě, jehož rodiči by byl párek myší.[14] Byl by pak takový potomek považován za člověka, protože jeho genetická výbava by byla převážně lidská, nebo jaksi „méně než lidská“ kvůli možné příměsi jistého množství „myších“ genů v jeho genomu?

Kdyby však taková „alchemyš“ či „lidomyš“ vykazovala „známky lidského poznávacího chování“, neobjevila by se možnost, že by mohla mít lidské vědomí „sebepostřehování“ nebo něčeho, co se tomu blíží, a měla by lidské emoce a pocity, nebo něco, co se tomu blíží? A kdyby tomu tak bylo, nemělo by se jí dostat nějaké ochrany či uznání práv, jako třeba zabránit jejímu lehkomyslnému „utracení“ ve jménu vědy propadlé amoku? Jenže naopak – bylo by bezpečné či moudré dovolit takovým stvořením se množit za předpokladu, že jejich dopad na životní prostředí je velkou neznámou, kdyby se tyto „alchemyši“ vmísily do lidské populace? Kdopak by chtěl bojovat s myšmi obdařenými lidskou inteligencí v jejich dírách v jakýchsi bizarních „válkách s hlodavci“? Čapkova vize Války s mloky by pak byla toliko dětskou hříčkou ve srovnání s touto noční můrou, a ta by se spíše blížila jednomu z nejznámějších děl Roberta A. Heinleina, totiž Hvězdné pěchotě[15] zfilmované Paulem Verhoevenem.[16] Novela Johna Steinbecka O myších a lidech, neboť jejich je království nebeské by se pak stala biblí „alchemyší“ a po zániku lidstva i novou mytologií a potomci „alchemyší“ by se jako dětskou říkanku učili třebas báseň Polní myška Roberta Burnse:

„Nejlepší plány myší a lidí
nejednou pýr jen a plevy sklidí.“

„Alchemyši“ by měly svoji postavu Lennieho Smalla, jednu z oněch „alchemyší“, které „Bůh (tedy vlastně člověk) nedotvořil.“

Robert Streiffer, profesor filosofie a bioetiky na Universitě ve Wisconsinu vyvolal přízrak stvoření „lidsko-šimpanzí chiméry nadané řečí a zesílenou schopností se učit – něčeho, co by někteří označili za ‚lidoopa‘. Jinými slovy – chimérická zotročená rasa – lidoopů – by sloužila rase ‚bohů‘ za účelem vykonávání otrocké nebo nebezpečné práce,“[17] tedy bohů, kteří by byli jejich genetickými bratranci! Planeta opic se tak pomalu stává realitou. „Hledej Boha ve zvířeti,“ píše Vasilij Rozanov.[18]

Merežkovskij dodává:

„Lidé, rostliny, zvířata, hvězdy – všechny přírodní zjevy – jsou písmena, načrtnutá Božím prstem, věštecká znamení. Pro nás jsou už temná. Nechápeme, a možná že už nikdy nepochopíme, co znamenají tyto horečce podobné spleti lidských těl s těly zvířat – čtyřnohých, hmyzu, ptáků, plazů. … Živé tělo je nám mrtvou hmotou; ale jim byla mrtvá hmota živým tělem. Duch a hmota byly vzájemně proniknutelné, průsvitné. Sfinx je vytesána ve skále: kámen přechází ve zvíře, zvíře v člověka, člověk v Boha. … Zapomněli jsme úplně na »mnohohlavé« tělo Ezechielovo, na cherubíny, kherubi, na asyrsko-babylonské býky a egyptské apisy, předstupující před trůn Hospodinův; i na »čtyři šelmy« Zjevení, které »ve dne v noci nemají pokoje vzývajíce: svatý, svatý, svatý!« A zapomenuvše na toto svaté a strašné tajemství Egypta – »zvíře« v Bohu – zapomněli jsme na samého Boha.“

Boris Karloff: Frankenstein

A nejde jen o stvoření chimér, s nimiž vyvstávají podobné otázky, ale jak významně naznačuje Shelley[19] v románu Frankenstein, jde také o způsob jejich rozmnožování, a opět za tím nestojí moderní věda, nýbrž středověká alchymie, která jako první zapředla na toto téma debatu:

„Homunkulus, nebo človíček vytvořený v alchymické fióle, byl předmětem rozprav arabských učenců už ve středověku. Dal by se použít tento způsob rozmnožování, aby se pozměnilo pohlaví dítěte? Proč nevytvořit bytost obdařenou mimořádnou inteligencí, se schopnostmi upíranými potomkům normálního sexuálního plození? Bylo by přijatelné použít tělní tekutiny homunkula jako prostředek pro vyléčení nebezpečných nemocí?“

V desáté epizodě třetí série Star Trek: Enterprise nazvané Similitude[20] je v klíčovém okamžiku mise, jejímž cílem jest nalezení planety obývané rasou Xindi, smrtelně zraněn hlavní inženýr Charles „Trip“ Tucker III a jediným způsobem, jak jej zachránit, je vytvořit klon, z nějž by bylo možné odebrat potřebné mozkové buňky. Doktor Phlox kontroverzní metodou vypěstuje mimetického symbionta jako jeho neurologického dárce. Kapitán Jonathan Archer poté nařídí klonu jménem „Sim“, aby podstoupil proceduru, jejímž účelem je sklizeň buněk potřebných k záchraně Tuckerova života za cenu života tohoto klonu, který má své vlastní vědomí a osobnost – v zájmu záchrany lidstva doznává etika na Enterprise posunutí svých hranic. Jsou tedy taková stvoření jako „Sim“ považována za veskrze lidská nebo ne? A pokud ne, proč by prostě mělo být lidství nebo „lidská přirozenost“ závislé na způsobu jejich zplození? Vždyť i v Bibli dává Jahve na srozuměnou, že Adam a Eva nebyli přivedeni k životu způsobem, jakým se lidé rozmnožují, a přesto jsou vnímáni jako bezezbytku lidští. Tyto otázky osvětlují problém, do jaké míry je genetické inženýrství také sociálním inženýrstvím, a tudíž i alchymickou transformací lidského vědomí a společnosti. Podle kritérií amerického patentového práva by lidsko-zvířecí chiméra s 99 % podílem člověka a jen 1 % zvířete byla rodičovským objektem a intelektuálním vlastnictvím…, a zde tušíme i stíny prastarých mezopotámských a středoamerických mýtů o zkonstruování lidstva jako rasy otroků pro neznámé bohy. Zdá se to být přitažené za vlasy a nemyslitelná věc pocházející z mozků lidí oplývajících velikou mocí v pozadí těchto genetických mágů, je však třeba se vzchopit, neboť lidstvo se nezadržitelně blíží příchodu Vylepšených,[21] další úrovně „androgynního symbolismu“, v jehož rámci se dočkáme alchymického snoubení člověka se zvířaty a rostlinami a naopak.

Splice

O problematice stvoření lidsko-zvířecí chiméry pojednává film Splice (č. Spletenec)[22] zkoumající dopady experimentů genetického inženýrství. Vědci Clive a Elsa, specializující se na propojování DNA různých zvířecích druhů, se pokusí zavést do lidské DNA zvířecí geny, aby vytvořili hybrida využitelného k léčebným účelům. Prvním stupněm je červovité stvoření velikosti psa, nazývané Fred, určené k páření se vzorkem samičího pohlaví pojmenovaného Ginger. Jejich plod, lidsko-zvířecí chiméra, může úplně změnit celou vědu – pokud ovšem předtím nezničí lidstvo – neboť Fred a Ginger a jim podobná stvoření mají sloužit k extrakci proteinů pro komerční výrobu léčiv. Výsledkem experimentu je Dren, úžasné a podivně krásné stvoření, které je neobvykle inteligentní a nečekaně fyzicky vyvinuté a předčí i jejich nejdivočejší sny. Jak roste a v abnormálně zrychleném tempu se učí, hrozí, že její existence se stane nejhorší noční můrou lidstva…

Ludwig Feuerbach říká, že „člověk je to, co jí.“ Existuje představa stará jako svět, která říká, že pokud člověk požívá jistý druh posvátné krmě, která má moc proměňovat lidstvo, bude to mít za následek nabytí zvláštního vědění, nesmrtelnost nebo naopak smrt – čteme o tom už ve starých védách nebo Starém Zákoně. Kukuřice, spolu s pšenicí, je v alchymii jednou ze sedmi hlavních obilnin a symbolizuje věčný návrat života a hojnost přírody. Mayové se například v praxi pokoušeli o fúzi rostliny a člověka tak, že „hnojili“ svá kukuřičná pole krví svých lidských obětí, čítaje v to i krev z královského penisu – snažili se v zásadě uskutečnit alchymickou transformaci člověka reaktivováním fúze s rostlinnou říší. Patří sem i proměňující moc eucharistie.

Staří Mexičané ještě před příchodem křesťanských misionářů dobře znali nauku o transsubstanciaci a jednali podle ní při posvátných obřadech svého náboženství. Věřili, že kněží mohou posvěcením chleba proměnit tento chléb na skutečné tělo svého boha, takže všichni, kdo tohoto posvěceného chleba okusí, vstoupí v mystické spojení s božstvem, neboť přijali část jeho božské substance – v den svého slavnostního spojení s božstvem nejedli nic jiného než posvěcený chléb, který uctívali jako skutečné maso a kosti svého boha, a až do poledne nesměli vůbec nic pít, ani vodu. Báli se, že by mohli poskvrnit dotekem s obyčejným jídlem kousek svého boha nacházejícího se v žaludku. Nauku o transsubstanciaci neboli magické přeměně chleba v maso znali Áriové ve staré Indii dávno před rozšířením, ba dokonce před vznikem křesťanství. Bráhmani učili, že rýžové koláčky užívané jako obětiny zastupují lidské bytosti a v rukou kněze se mění ve skutečná lidská těla.[23]

„Jedno ze jmen Osiridových je Batau, »duše chleba«. Pojídajíce chléb, pojídají lidé tělo Osiridovo, přijímají jeho tělo. „Jsi otec a matka všech lidí: lidé dýchají dechem tvým, jedí tělo tvé.“ „Osiris je pán života, jsoucí v zrnu obilném“ (Kniha mrtvých, 147). „Osiris je Duše Obilí“; Batau: proto tedy sít obilí znamená »pochovávat Osirida«. O slavnosti žatvy král požíná srpem první snop, zabíjí Osirida a zabitým bohem, chlebem, se lidé živí. „Jsem Osiris, jsem požínaný Neper“ (bůh pšenice), praví o sobě nebožtík v náhrobním nápisu. „Lidé jedí tělo tvé,“ stojí psáno v Knize mrtvých, a v leidenském »magickém papyrusu«: „víno toto budiž krví Osiridovou.“[24]

Luc Besson: Lucy (Scarlett Johansson)

Scarlett Johansson v roli „Lucy“[25] ve stejnojmenném filmu režírovaném Lucem Bessonem je možná jedním z nejsilnějších transhumanistických filmů předkládajících „luciferskou verzi Stvoření.“

Mnohem detailnější rozbor tohoto filmu najdete v článku Lucy: A Movie About Luciferian Philosophy na stránkách Vigilant Citizen.[26] Napříč všemi doménami společnosti vidíme prazvláštní reflexi této genetické disekce a manipulace. Jde o násilnou fúzi protikladů a ovlivňování skupinového myšlení, a stádní chování vytvářející doslovný kotec pro technokratickou fúzi vědomí. Anomálie, jimiž transsexuálové oplývají, ženou toto stádo do olbřímího hájemství artificiálnosti, kde měli takoví jedinci druhdy své místo ve společnosti jako ti, kdož připravují duchovní cesty. Ti, co byli napůl muž a napůl žena, byli v mnohých starých a původních kulturách uctíváni jako šamani s posláním uvést je do souladu s vyšším poznáním, aby se udržela integrita této obce obcováním s „Duchem.“ Ovšem to, čeho se naděli, byla jen izolace a nenávist. Vyléčit tuto disharmonii neznamená zabývat se jen fyzickými symptomy, nýbrž v celé šíři obnovit soulad lidstva na všech úrovních. Nacházíme pro to obdobu v Paracelsově myšlení:

„Paracelsus, který si povšiml úlohy duševní poruchy éterického dvojníka jako základní příčiny onemocnění, se snažil znovu zharmonizovat jeho substance tak, že ho nechal se stýkat s jinými těly, jejichž životní energie by mu mohla dodat potřebnou přírodní sílu, nebo by byla natolik odolná, že by mu pomohla překonat chorobné příznaky existující v auře postiženého. Jakmile je neviditelná příčina takto odstraněna, neduh rychle zmizí. Paracelsus toto vehikulum pro životně důležitou sílu, neboli archoeus, nazýval mumie. Dobrým příkladem fyzikální mumie je vakcína, která je vehikulem semi-astrálního viru. Cokoliv, co slouží jako médium k přenosu tohoto archea, ať už jde o organickou či anorganickou záležitost, skutečně fyzikální nebo částečně spiritualizovanou, se nazývá mumie.“[27]

V podobném duchu se v Bibli vypráví o králi Davidovi, který „zestárl a dosáhl vysokého věku. Přikrývali ho pokrývkami, ale nemohl se zahřát.“ Proto mu vyhledali „panenskou dívku, aby byla králi k službám a opatrovala ho; bude též uléhat po tvém boku a zahřívat krále.“[28]

Patricia Piccinini: Rodinka (2002)

Nemělo by nás tedy překvapovat, když uvidíme, že v hermetické nauce o člověku jakožto mikrokosmu, a o universu jakožto „velikém člověku“ (μακἄνθρωπος), zahrnuje v sobě úplnou alchymickou transformaci člověka, jak jeho mysli, tak i těla, tzn. i toho, co patří k „extenzi“ tohoto těla: svět, společnost, prostředí, v němž žije – to vše musí být proměněno, včetně všeho, co do toho vstupuje, tedy i jeho potravy. „Žijeme v éře »frankendelikates«, klonování, oplodňování in vitro, syntetických polymerů, umělé inteligence a počítači generovaného »artificiálního života«,“ dodává William R. Newman.[29]

Jestliže opravdu kdy v nějaké neurčité a velmi vzdálené minulosti existoval prvotní androgyn, tedy jediné pohlaví, a lidská rasa se rozdělila na muže a ženy, jak mnohem později naznačil Platón a pravděpodobně i Aristotelés, pak to posiluje ryze alchymickou ambici vnucenou lidstvu – kterou elita vnímá jako Frankensteina, monstrum podstupující transmutaci. Je-li individuální vědomí obětováno se souhlasem skupiny a skupinové vědomí je založeno na androgynních fúzích majících kořeny v archaické rekonstrukci pradávného Pádu a domnělé cestě vzhůru, pak většina lidstva vplyne do onoho „Velikého Díla” zcela dobrovolně – za čímž je třeba vidět zejména úlohu křesťanství.

* * *

Psáno pro Analogon, srpen-září 2017

 


 

[1] Srv. Aleister Crowley: Liber Agape. Horus, Brno 1996, kap. O Božím jméně, O tajemství svobodného zednářství, Druhý traktát o Trojici, O zprostředkování.

[2] Edward Carpenter: The Intermediate Sex. A Study of Some Transitional  Types  of  Men  and  Women. Londýn 1908, str. 169.

[3] Srv. Sasha Chaitow: Who was Joséphin Péladan? Paper presented at the 2011 3rd ESSWE conference at the University of Szeged, Hungary, July 2-4 2011. Viz http://peladan.net/symbolist-art/who-was-josephin-peladan-3/.

[4] Viz Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Odeon, Praha 1977, řádek 56, str. 34.

[5] Platon: Symposion. Jan Laichter, Praha 1947, str. 36n.

[6] Viz např. Sv. Dionýsios Areopagita: O mystické teologii / O božských jménech s komentáři Sv. Maxima Vyznavače. Dybbuk, Praha 2003, str. 44n.

[7] Jay Weidner, Vincent Bridges: The Mysteries of the Great Cross of Hendaye: Alchemy and the End of Time. Destiny Books, 2003, str. 38.

[8] Viz http://www.okultura.cz/WordPress/?p=4384.

[9] Srv. Porfyrios: Jak vystoupit do inteligibilního světa. Sentence. Oikoymenh, Praha 2017, str. 64, pozn. č. 218.

[10] Carl Gustav Jung: Výbor z díla IX. Člověk a kultura. Emitos, Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2012, str. 267n.

[11] Stanton Marlan: The Black Sun: The Alchemy and Art of Darkness. Texas A&M University Press, 2008, str. 41.

[12] Scott D. de Hart, Joseph P. Farrell: Transhumanism: A Grimoire of Alchemical Agendas. Feral House 2012, str. 103n.

[13] Maryann Mott: Animal-Human Hybrids Spark Controversy. National Geographic News, 25. leden 2005. Viz http://news.nationalgeographic.com/news/2005/01/0125_050125_chimeras.html.

[14] Ibid.

[15] Robert A. Heinlein: Hvězdná pěchota. Wales, Praha 2002.

[16] Starship Troopers. Režie: Paul Verhoeven. USA, 1997.

[17] Rick Weiss: Of Mice, Men and In-Between: Scientists Debate Blending Of Human, Animal Forms. The Washington Post, 20. listopad 2004.

[18] Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Tajná moudrost Východu: Egypt. Horus, Brno 1992, str. 47n.

[19] Nejde o chybu, nýbrž příklon Josepha Farrella k názoru (srv. Scott D. de Hart, Joseph P. Farrell: Transhumanism, 9. kapitola), že autorství Frankensteina nenáleží Mary Shelleyové, nýbrž Percy Bysshe Shelleymu, viz např. Phyllis Zimmerman: Shelley’s Fiction (Darami Press, 1998), nebo John Lauritsen: The Man Who Wrote Frankenstein (Pagan Press, 2007).

[20] Star Trek: Enterprise: Symbiont (S03E10). Režie: LeVar Burton. USA, 2003.

[21] Viz Star Trek: Space Seed (S01E24). Režie: Marc Daniels. USA, 1967.
Star Trek: Enterprise: Borderland (S04E04). Režie: David Livingston. USA, 2004.
Star Trek: Enterprise: The Augments (S04E06). Režie: LeVar Burton. USA, 2004.

[22] Splice. Režie: Vincenzo Natali. Kanada / Francie / USA, 2009.

[23] James George Frazer: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977, str. 493n.

[24] Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Tajná moudrost Východu: Egypt. Horus, Brno 1992, str. 66, 82, 84.
Viz rovněž James George Frazer: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977, str. 404n.

[25] Lucy. Režie: Luc Besson. Francie, 2014.

[26] Lucy: A Movie About Luciferian Philosophy. Viz https://vigilantcitizen.com/moviesandtv/lucy-movie-luciferian-philosophy/.

[27] Manly P. Hall: The Secret Teachings of all Ages. Wilder Publications, 2009, str. 347.

[28] 1Kr 1,1n.

[29] William R. Newman: Promethean Ambitions: Alchemy and the Quest to Perfect Nature. University Of Chicago Press, 2005.