Toto podivuhodné kázání přichází s něčím navýsost nevídaným, a to nejenom na svoji dobu, ale též pro naši: mluví totiž o čase a co se s ním děje a stejně tak se skutky v něm vykonanými. Praví se v něm totiž, že páchá-li je člověk ve smrtelném hříchu, pak jsou všechny tyto skutky mrtvé – čas stejně jako skutky jsou navždy ztracené.
A nebyl by to mistr Eckhart, kdyby hned neřekl, že právě tak jsou ztraceny i ty dobré a všechen čas, po který se děly a budou ještě dít. A proč?
Jest tomu tak proto, že nemají v duchu žádného trvání a v sobě samých žádné bytí nebo místo, a Bůh je také k ničemu nepotřebuje. Ovšem skutek nemá žádné bytí, proto není skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku, – ne jako čas nebo skutek, nýbrž jako dobrá podstata věci, která je spolu s duchem věčná, stejně jako je věčný duch sám o sobě, a je tím duchem samotným. Srdce tohoto kázání se nachází v posledních dvou odstavcích.
Vpravdě nejde o nic jiného než „kvantový skok“, pro nějž má tento theorém: »A nakolik se dobrými skutky oprostil v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, natolik se pak vrací zpět, aby se spojil s Bohem, což by býval nemohl udělat, kdyby se byl předtím v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, svými skutky neoprostil. Má-li se však projevit teprve nyní, musí na to použít čas. Protože se však již oprostil v čase, který uplynul v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, získal tím pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn. A tak se tedy čas, v němž je nyní oproštěn, neztratí, neboť jej získal, a v tomto čase může působit jiné skutky, které ho ještě více spojí s Bohem.«
Čtěte pozorně a myslete ostře.
Mortuus erat et revitix, perierat et inventus est (L 15,32)
„Byl mrtev, a zase ožil, byl ztracen a je nalezen“ (L 15,32).
V jednom kázání jsem řekl, že chci poučit člověka, který v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, konal dobré skutky a také o tom, jak tyto skutky společně s tím časem, kdy byly vykonány, znovu ožijí. A to teď chci podle pravdy vylíčit, neboť mě prosili, abych vysvětlil smysl svého tvrzení. A to také hned učiním, i kdyby to mělo být navzdory všem dnes žijícím mistrům.
Všichni mistři souhlasně říkají, že dokud je člověk v milosti, jsou všechny skutky, které koná, hodny věčné odměny. A je to pravda, neboť v milosti působí Bůh tyto činy, a v tom s nimi souhlasím. Naproti tomu se všichni mistři shodují v tom, že upadne-li člověk do smrtelného hříchu, jsou pak také mrtvé všechny skutky, které vykoná v době, kdy je ve smrtelném hříchu, neboť i on sám je mrtev a nezaslouží si věčné spásy, protože nežije v milosti. Takto řečeno je to pravda a v tom s nimi i souhlasím. Mistři dále říkají, že když Bůh dá člověku, který lituje svých hříchů, znovu milost, pak všechny skutky – které kdy vykonal v milosti před tím, než upadl do smrtelného hříchu – povstanou v nové milosti a k novému životu, a budou takové jako předtím. I v tom s nimi souhlasím. Pak ale říkají, že ty skutky, které člověk konal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, jsou navždy ztracené, čas stejně jako ty skutky. A s tím nesouhlasím já, mistr Eckhart, a říkám, že ze všech dobrých skutků, které člověk vykonal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, se neztratí ani jeden a ani ten čas, v němž se staly, pokud ten člověk opět dosáhne milosti. Vidíte, to odporuje tomu, co říkají všichni žijící mistři!
Nuže, dávejte dobrý pozor, kam svými slovy mířím, abyste ten smysl pochopili.
Říkám přímo, že všechny dobré skutky, které člověk kdy vykonal a které se kdy stanou, i všechen čas, v němž se staly a v němž se i dále budou dít, – to obojí, skutky i čas, je ztraceno, skutky jako skutky a čas jako čas. Dále pravím: ještě nikdy nebyl žádný skutek dobrý nebo svatý nebo blažený. Dále pravím, že žádný čas nikdy nebyl svatý nebo blažený ani dobrý a nikdy nebude ani jedno ani druhé. Jak by tedy mohly zůstat zachovány, když nejsou dobré ani blažené ani svaté? Neboť jsou-li dobré skutky a také čas, v němž se udály, společně zcela ztracené, jak by mohly zůstat uchovány ty skutky, které se udály ve smrtelném hříchu, i ten čas, v němž se udály? Opakuji: jsou ztracené, skutky i čas společně, špatné a dobré, skutky jako skutky, čas jako čas; jsou společně a navždy ztracené.
Skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku.
Nuže, naskýtá se otázka: proč se jeden skutek nazývá svatým skutkem a blaženým skutkem a dobrým skutkem, a stejně i čas, v němž byl tento skutek vykonán? Hleďte, jak jsem předtím řekl: skutek a čas, v němž se tento skutek udál, nejsou ani svaté ani blažené ani dobré. Dobrota, svatost a blaženost – to je jen pojmenování, které skutku a času připadá, ale není jim vlastní. Proč? Skutek jako skutek, není ze sebe sama, není ani kvůli sobě samému, ani se neděje ze sebe sama, ani se neděje kvůli sobě samému, ani o sobě samém neví. A proto není vůbec blažený ani neblahý; nýbrž duch, v němž je skutek vykonán, se oprostí od „obrazu“ (tzn. záměrné představy skutku) a ten se do něj už znovu nenavrátí. Neboť ten skutek se do té míry, do jaké byl skutkem, stal ihned nicotou, stejně jako čas, v němž se stal, a tedy ten skutek již není ani tady ani tam, neboť duch už s tím skutkem nemá nic společného. Má-li konat něco dalšího, musí se tak stát prostřednictvím jiných skutků a v jiném čase. Proto se ztratí skutek i čas, jeden i druhý, ať již špatný nebo dobrý. Přece však jsou stejnou měrou ztraceny, neboť nemají v duchu žádného trvání a v sobě samých žádné bytí nebo místo, a Bůh je také k ničemu nepotřebuje. Proto se ztrácejí a přicházejí nazmar. Učiní-li nějaký člověk dobrý skutek, ten pak se tímto skutkem oprostí, a touto oproštěností se dostává blíž ke svému počátku, a podobá se mu více, než když k tomuto oproštění došlo, a je o to blaženější a lepší, než byl před tím, než k tomuto oproštění došlo. Z tohoto důvodu se ty skutky a čas, v němž se ty skutky udály, nazývají svatými a blaženými; a přece to není výstižné, neboť skutek nemá žádné bytí, stejně jako je nemá čas, v němž byl vykonán, neboť ten jako takový pomíjí. Proto není skutek ani dobrý ani svatý ani blažený, nýbrž blažený je člověk, v němž se nachází ovoce toho skutku, – ne jako čas nebo skutek, nýbrž jako dobrá podstata věci, která je spolu s duchem věčná, stejně jako je věčný duch sám o sobě, a je tím duchem samotným.
Hle, takovým způsobem se nikdy neztratí dobré skutky ani čas, v němž se udály; ne že by zůstaly zachovány jako skutek a jako čas, nýbrž zůstaly zachovány odděleně od skutku a času s dobrou podstatou věci v duchu, v němž jsou věčné, jako je duch sám o sobě věčný.
Hle, zaměřte teď své zraky na skutky, jež se udály ve smrtelném hříchu. Jak jste to slyšeli – ti, kdo mě pochopili – dobré skutky, které se udály ve smrtelném hříchu, jsou jako skutky a jako čas ztraceny, ty skutky i ten čas, obojí. Pak jsem ale řekl, že skutky a čas samy o sobě nejsou ničím. Nejsou-li skutky ani čas samy o sobě ničím, nuže, pak ten, kdo je ztratí, tak nic netratí. To je pravda. Kromě toho jsem také řekl, že skutky a čas samy o sobě nemají ani bytí ani místo; jako skutek je v tom čase vymaněn [1] z ducha. Má-li duch konat další skutky, pak to nutně musí být jiné skutky a musí se stát v jiném čase. A proto se ty minulé skutky už nikdy nemohou vrátit zpět do ducha, protože je to skutek a čas. Nemohou ani nikterak k Bohu, neboť k Bohu se ještě nikdy nedostal ani čas ani skutek vezdejší. A proto musí nezbytně znicotnět a být zatracen.
Nuže, přece jsem ale řekl, že ze všech dobrých skutků, které člověk vykonal v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, nezůstane nic ztraceno, ani čas ani skutky. A to je pravda ve smyslu, který vám chci ozřejmit. A, jak už jsem řekl dříve, odporuje to tomu, co říkají všichni žijící mistři.
Získal pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn.
Nuže, slyšte v krátkosti smysl toho, co odpovídá pravdě! Koná-li člověk v době, kdy je ve smrtelném hříchu, dobré skutky, nečiní je přece ze smrtelného hříchu, neboť tyto skutky jsou dobré, zatímco smrtelný hřích je špatný. Nýbrž činí je z hloubi svého ducha, který je sám v sobě od přirozenosti dobrý, ačkoliv neprodlévá v milosti, a ty skutky samy o sobě a v čase, v němž se udály, si nezaslouží království nebeské. A přece duchu neškodí, neboť ovoce skutku, oddělené od skutku a času, se nachází v duchu, a je duch s duchem,[2] a ono nebude znicotněno, právě tak jako nebude znicotněno bytí ducha. Duch však působením „obrazů“, jež jsou dobré, své bytí osvobodí stejně jistě, jako by tomu bylo, kdyby byl v milosti, i když tímto skutkem nevejde do království nebeského, jak by tomu bylo, kdyby byl v milosti; duch tak projeví stejnou schopnost ke sjednocení a stejnosti, přičemž skutek a čas slouží jen k tomu, aby se člověk projevil. A čím více se člověk oprostí a projeví, o to více se blíží Bohu, který je sám o sobě jednoduchý; a v jaké míře se člověk oprostí, v takové se pak také neztrácejí ani skutky ani čas. A když se mu znovu dostane milosti, pak vše, co v něm až doposud bylo jen z přirozenosti, je nyní zcela z milosti. A nakolik se dobrými skutky oprostil v době, kdy byl ve smrtelném hříchu, natolik se pak vrací zpět, aby se spojil s Bohem, což by býval nemohl udělat, kdyby se byl před tím v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, svými skutky neoprostil. Má-li se však projevit teprve nyní, musí na to použít čas. Protože se však již oprostil v čase, který uplynul v době, kdy se nacházel ve smrtelném hříchu, získal tím pro sebe čas, v němž je nyní oproštěn. A tak se tedy čas, v němž je nyní oproštěn, neztratí, neboť jej získal, a v tomto čase může působit jiné skutky, které ho ještě více spojí s Bohem. Ovoce jeho skutků, které učinil v duchu, se nachází v duchu a jsou duchem s duchem. Ačkoliv skutky a čas jsou ty tam, duch, z něhož povstaly, přece žije, a stejně žije i ovoce těchto skutků, odděleně od skutků i času, plné milosti, stejně jako je milostiplný duch.
Žít v nové milosti.
Vidíte, tak se potvrdil smysl mého tvrzení, který je vskutku pravdou. A všichni, kdo s tím nesouhlasí, s těmi všemi nesouhlasím já, a nic na ně nedbám; neboť to, co jsem řekl, je pravda, a pravda sama to říká. Kdyby chápali, co je duch, a co jsou skutek a čas samy o sobě, a jakým způsobem stojí skutek ve vztahu k duchu, nikdy by netvrdili, že se nějaký dobrý skutek nebo skutek může ztratit. I když skutek s časem uplyne a stane se ničím, přece nikdy nevyjde nazmar, nakolik je ve svém bytí ve vztahu s duchem. Tento vztah ale neznamená nic jiného, než že se duch osvobodí jednáním, jež se projevilo skutkem. To je síla skutku, a kvůli ní byl skutek uskutečněn. A ona se nachází v duchu, a taky z něj vůbec nikdy nevyšla a nemůže zaniknout, stejně jako nemůže zaniknout duch sám o sobě, neboť duch je tou silou samotnou. Hle, jak by ten, kdo to pochopil, mohl říci, že by se nějaký dobrý skutek mohl kdy ztratit, pokud má duch své bytí a žije v nové milosti?
Abychom se s Bohem stali jedním Duchem a nacházeli se v milosti, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
*
Poznámky:
[2] Něm. Geist mit dem Geist, totiž „duch s duchem onoho ovoce skutku.“ – Pozn. př.
*
Připravuje se k vydání v nakladatelství HORUS.
Translation © Collegium ad Spiritum Sanctum
© okultura, 20=
