O ochutnávání Moudrosti

177
Divadlo věčné Moudrosti a teosofická alchymie Heinricha Khunratha
(Trigon, Praha 2017)

Divadlo věčné Moudrosti a teosofická alchymie Heinricha Khunratha

456 stran, nakladatelství Trigon, Praha 2017, vydání první, vázané
ISBN 978-80-87908-24-2

V Úvodu editorů (str. 9) se dozvíme, že Divadlo věčné Moudrosti vyšlo v limitovaném počtu výtisků poprvé roku 1595, a teprve o čtrnáct let později v rozšířeném vydání, které je zároveň předlohou této edice.

Lipský učenec, lékař, teosof a paracelsián Heinrich Khunrath se narodil v Drážďanech jako druhý syn obchodníka Sebastiana Kunrata a jeho ženy Anny v roce 1560. Jeho starší bratr Conrad Khunrath byl lipským lékařem. V zimě roku 1570 se nechal zapsat pod jménem Henricus Conrad Lips na lipskou universitu. Nejasnosti týkající se jeho života vyplývají z četných přídomků, jež využíval. Je jisté, že v květnu 1588 se stal řádným posluchačem na universitě v Basileji, kde po obhájení osmadvaceti tézí doktorské disertace získal 3. září 1588 titul Medicinæ Doctor.

Khunrath coby Paracelsův žák kurýroval v Drážďanech, Magdeburgu a Hamburku a v Lipsku dosáhl pozice profesora. Po roce 1588 hodně cestoval, přibyl rovněž na císařský dvůr v Praze, kde v té době přebýval mysticky naladěný habsburský císař Rudolf II. Ještě než dorazil do Prahy, setkal se 27. května 1589 v Brémách s Johnem Dee, který se vracel z Anglie zpět do Čech. Khunrath ve svých pozdních dílech Deea chválil. Během pobytu na císařském dvoře Khunrath potkal alchymistu Edwarda Kelleyho, který zůstal sám poté, co se s ním on a Dee rozešli (Kelley byl 30. dubna 1591 zatčen za údajný podvod). V září roku 1591 byl Khunrath jmenován dvorním lékařem Viléma z Rožmberka v Třeboni. Zde pravděpodobně potkal Johanna Thölde, jednoho z domnělých autorů pojednání o alchymii podepsaných jménem „Basilius Valentinus“.

Heinrich Khunrath: Amphitheatrum sapientiae aeternae – Kosmická růže (Hamburg, 1595)

Hojnější informace však čtenář najde (od str. 161) ve studii Heinrich Khunrath v zrcadle svého Divadla Ivo Purše, která jej má uvést do Khunrathova myšlení a je třeba si uvědomit, že 158 stran v takovém formátu představuje vcelku objemný text, který by jinak vydal na samostatnou knihu. Nejprve představí Alchymii na přelomu 16. a 17. století, jejímž kamenem úhelným bylo nalezení filosofického kamene neboli projekční tinktury k provádění transmutací obecných kovů ve stříbro či zlato, nebo z ní měl být vytvořen všelék schopný léčit řadu nemocí, tedy panacea či catholicon. Následuje zevrubný pohled na Život Heinricha Khunratha, jeho Cestu k alchymii a peregrinatio alchemica, dobu studií shrnuje kapitolka Doktorské teze a studium v Basileji. Je třeba zdůraznit, že byl především samoukem, který nabyl svých vědomostí neúnavným studiem alchymických traktátů, jež ověřoval v laboratoři a výsledky konfrontoval se zkušenostmi ostatních chymiků. Tyto tři zdroje pro něj představovaly ideální školu ve smyslu slov sv. Pavla: „Všeho pak studujte: co dobrého jest, toho se držte.“[1] Dále se seznámíme s jeho Pobytem v Čechách, léčbou Viléma z Rožmberka, který byl druhým největším mecenášem alchymie. Největší pozornost je samozřejmě věnována Khunrathovým hlavním alchymickým dílům (str. 177). „Síle ze všech nejmocnější, která překoná každou jemnou věc a pronikne každou věc pevnou,“ kterou byl stvořen vesmír, je věnováno Vyznání o fyzicko-chemickém katolickém Chaosu (1596). O této stvořitelské síle mluví devátá věta Smaragdové desky a Khunrath ji ztotožnil s Ruach Elohim. Filosofický kámen je nositelem této síly, „trojjediným synem velkého světa a makrokosmickým katolickým mikrokosmem,“ a tato myšlenka je alfou i omegou Khunrathovy teosofické alchymie:

„Z částečky původního chaosu zanechaného na zemi lze extrahovat čistě metafysickou entitu, rozvinout její sílu, opětně ji korporifikovat, a tím vytvořit mocný prostředek k přetváření a povýšení jak všech tří přírodních říší, tak i člověka samotného.“

Rok nato své Vyznání rozšířil a německy vydal jako pojednání O hylickém, to jest premateriálním katolickém neboli všeobecném přírodním Chaosu (1597). Není bez zajímavosti, že C. G. Jung (nejen) toto jeho dílo pilně studoval a nachází se i v bibliografii k Výboru z díla II. – Archetypy a nevědomí pojednávajícím o kolektivním nevědomí, archetypech (matky a dítěte) a synchronicitě s přihlédnutím k alchymii.[2] Zrcadlo mysli v něm označuje za urim a tumim, což je pozoruhodné odhalení, jistá pochybnost však vyvstává z imperativu „Zmocni se svou myslí Jehovy,“ který jest ze své podstaty neuchopitelný a nepoznatelný…

Marina Abramović

Khunrath nám sděluje, že Bůh prvnímu člověku i všem jeho potomkům z čiré otcovské lásky a něžné dobroty zanechal syna velkého světa (chaos neboli magnézie filosofů, odhalený shůry kabalisticky, tj. „jen od úst k ústům“), jenž vyšel na světlo dne z břicha světa, pouze za podpory přírody, která je jeho porodní bábou, přičemž tento syn je přítomen na každém místě a v každé roční době, je trojjedinou bytností zvanou chaos, magnesia, aes Hermetis, Mercurius crudus philosophorum, která „jediná je pravým všeobecným subjektem a skutečnou universální matérií trojjediného universálního a velkého kamene mudrců.“ Matérii kamene, onen tajemný subjekt, který alchymisté vždy nejvíce skrývali, onu částečku původní látky (hylé), z níž byl stvořen svět, tedy „Hospodin vložil lidem prostřednictvím přírody do velkého světa.“ Přesvědčení o existenci „původní matérie,“ jak čteme případně v poznámce, mělo svůj analogický pendant v neméně silné víře v existenci „prajazyka“ (str. 181). Určité poznatky mohly být předávány beze slov, jen prostřednictvím gestikulace. Jak v poznámce č. 52 na str. 167 Ivo Purš poznamenává, podává Michael Maier ve spise De medicina regia zajímavou zprávu, že se setkal s jedním alchymistou, který si „obarvil ruku na červeno a tu mi ukázal s otázkou, zda jsem poznal matérii filosofů,“ což lze vnímat mj. i jako jeden z prvních alchymistických happeningů či performance art, jak jej vidíme např. u Mariny Abramović.

Khunrath byl přesvědčen, že je po Paracelsovi teprve druhým, kdo o nauce o signaturách (scientia signatum) – systému morfologických korespondencí pro tvary a struktury kamenů a částí rostlin a zvířat odkazujících na jejich potencionální síly a ukazujících proti jakým nemocem je lze použít – v Německu pojednává. Umění signatur (ars signata) vztahoval k rostlinám, které s námi prostřednictvím vtištěných znaků komunikují, sdělují nám své síly a schopnosti a úžasným způsobem staví na odiv své kvality. Právě tato božská nauka vedla Adama, když dával všem pozemským živočichům a ptactvu nebeskému vlastní jména vyjadřující jejich podstatu.[3] Signatury ukazují na „skrytého ducha i na skryté vlastnosti věcí“ a jsou „jakousi abecedou a prvním elementem přirozené magie.“ A nevztahují se jen k přírodě a člověku, nýbrž mají je i „andělé, všichni proroci, apoštolové i svatí; dokonce i sám Spasitel má znamená Syna člověka, vyobrazení Kříže“ (str. 169).

Heinrich Khunrath: Amphitheatrum sapientiae aeternae

Khunrathova setkání s Johnem Dee a Thöldem, jakož i Paracelsovou naukou jej vedla k potřebě rozvinout křesťanskou přírodní magii, jejímž posláním bylo nalézt tajemství prima materia, které by vedlo člověka k věčné moudrosti. K Paracelsovým následovníkům patřil i Gerhard Dorn (1530/35-1584?) předjímající dílo Jakuba Böhmeho kvůli své snaze spojit operace Velkého Díla s různými etapami vnitřního naplnění a právě Dorn je hlavní inspirací Jungovy aplikace alchymie na psychologii. Člověk musí být léčen metafyzickými léky, protože „tělo uchovává jistou metafyzickou substanci, která je známa jen nemnohým lidem a jíž žádný lék neschází, neboť je sama nezničitelným lékem“ (str. 180). Dornovo dílo je celé založeno na teo-kosmogonickém mýtu, který vychází z alchymického výkladu Genese a pojí se s eschatologickou perspektivou – cílem alchymistovy práce je obnovit fyzický svět v jeho rajském a solárním stavu, což znamená apokalypsu světa vezdejšího zacloněného hříchem. Jean-François Marquet poznamenal, že „uvedený proces je paralelně provázen jeho vnitřní proměnou, která je obnovením integrity jeho duše.“ Toto morální a duchovní úsilí vede k novému sjednocení tří základních principů zvaných spiritus, anima, corpus. Sedm stupňů Dorn převzal z popisu stupňů filosofického povznesení opata Johanna Trithemia v dopise Germainovi de Ganay z roku 1505: „Studium plodí poznání, poznání rodí lásku, láska podobnost, podobnost společenství, společenství ctnost, ctnost důstojnost, důstojnost moc a moc vykonává zázraky.“ Dorn pak rozvedl těchto sedm stupňů do následujícího duchovně-laboratorního popisu:

Studiu filosofů odpovídá chymická putrefakce, neboť stejně jako jsou filosofové studiem připraveni k poznávání, tak jsou též i přirozené věci putrefakcí disponovány k rozpuštění. Tomu odpovídá filosofické poznání; vskutku, tak jako jsou těla rozpouštěna solucí, tak jsou i poznáním rozřešeny pochyby filosofů. Stejným způsobem, jakým z filosofické lásky vzchází vytrvalost ke studiu, vzniká díky kongelaci chymiků první sjednocení prostřednictvím vytrvalých a opakovaných operací. Stejně jako si mnozí filosofové bystří ducha, tak i chymické omývání zjemňuje části těl. Stejně jako ctnost spojuje filosofy, tak jsou živly vzájemně spojeny až do svých nejmenších částeček. Jako jsou filosofické ctnosti zpevněny mocí, tak i duchové jsou fixováni v tělech fixací, pročež v nich trvají a neunikají. Stejně jako projevují filosofická díla své ctnosti prostřednictvím zázraku, chymické léky projevují svou dokonalost projekcí.“

Divadlo věčné Moudrosti

Podobným způsobem postupuje Náman Syrský v duchu proroka, který mu rozkázal: „Umej se, a budeš čist,“[4] též i žalmisty,[5] a „protož sstoupiv, pohřížil se v Jordáně sedmkrát vedlé řeči muže Božího. I učiněno jest tělo jeho jako tělo dítěte malého, a očištěn jest.“[6] Srovnejte také IX. rytinu (str. 130), Bránu Divadla Moudrosti, verš pátý: „Omyjte se a buďte čistí.“ Apollón měl moc nad morem, světlem, sluncem, uzdravením. Platón ve svém díle Kratylos spojuje jeho jméno s ἀπόλυσις „odplata“ nebo „odměna“ (na onom světě), s ἀπόλουσις „očista“, a pojí se se slovem ἀ-πελλος, „bezskvrnný, bezmodřinný“ nebo „rána zahojená“, hebrejsky makkah-la’at a podobně znějící mik.lah, což znamená „dokonalost“, neboť kdo se oddal snaze po vší dokonalosti, tomu rány hříchů na pleti se zahojily právě tak jako filosofovi Kyniskovi u Lukiana. Na Thornaku se Apollon nazýval Πυϑαεύς, jehož jméno lze odvodit od slova πυνϑάνομαι, „ptát se, tázat se, vypátrat“, a v těchto slovech leží pojem filosofie a bádání. Pausanias popisuje sochu amyklajskou těmito slovy: „Dílo starobylé bez umění provedené, neboť kromě obličeje měla jen prsty na nohou a ruce, vše ostatní bylo podobno kovovému sloupu. Tato sloupovitost jest ale důkazem, že socha Apollonova byla myšlena nahá…,“[7] aby ukázala jeho neposkvrněnost a čistotu od ran hříchů smytých „dotazováním a hledáním“.

Křesťanský náhled Khunratha vyplýval z jeho příklonu k luteránské teologii. Rytiny k jeho nejslavnějšímu dílu Amphitheatrum Sapientiae Aeternae provedl Paullus van der Doort. Kniha samotná je klasickým dílem alchymie slučujícím křesťanskou mystiku a magii. Khunrath dal najevo, že je adeptem spirituální alchymie a jeho práce nabyla velkého významu v luteránských kruzích. John Warwick Montgomery poukázal na to, že Johann Arndt (1555-1621), vlivný autor luteránských knih o pietismu a zbožnosti, sepsal k Divadlu komentář. Některé ideje mají kabalistické pozadí a jsou předzvěstí rosikruciánství.

Heinrich Khunrath

Čtenářům před vlastním studiem díla doporučujeme přečíst si i komentář (od str. 319) Martina Žemly, v němž se detailně zabývá vztahem Khunrathova myšlení a díla k dobovým filosofickým a teologickým koncepcím, mj. to byl Marsilio Ficino a jeho metafysika světla, dále poukazuje na zájem o činnost reformačního disentu a souvisejícího spiritualismu, zvláště co se týče díla Valentina Weigela. Vladimír Karpenko se zaměřil na Alchymické a chemické aspekty Khunrathova díla Von hylealischen, das ist pri-materialischen catholischen, oder algemeinem natürlichen Chaos (od str. 371).

Khunrath zemřel 9. září 1605 buď v Drážďanech, nebo v Lipsku. Pnutí mezi spiritualitou a experimentem, jímž se Amphitheatrum Sapientiae Aeternae vyznačuje, a výhrady, jimž bylo po Khunrathově smrti toto dílo vystaveno, vyústilo nakonec v roce 1625 na Sorbonně v jeho odsouzení kvůli „bezbožnosti, herezi a ustavičné svatokrádežné profanaci citátů z Písma svatého“.

Jenže ducha Khunrathova Divadla předznamenává Dornova pasáž o pevnosti, v níž jest uložen pravý a nepopiratelný kámen a poklad filosofů:

„ukazuje se nám všem a my jej nevidíme, i když křičí a říká silným hlasem: ‚Já jsem cesta pravdy, projděte mnou, neboť není jiné cesty k životu,‘ a my jej nechceme slyšet. Vydává příjemnou vůni, ale my jej nevnímáme. … Transmutujte se, říká, transmutujte se z mrtvých kamenů v živoucí filosofické kameny! Já jsem pravý lék!“

Opus magnum Trigonii.

*

Tato skvostná a velkoryse pojatá kniha vyšla s přispěním Grantové agentury ČR a představuje v řadě publikací Trigonu opravdový milník, nejen pro svůj obsah, formát a rozkládací tabule určené netoliko k zobrazení rytin, ale především kvůli rozehrání Divadla jediné pravé věčné Moudrosti.

*

 

© San
© okultura viiiMMxviii


 

[1] 1Te 5,21.

[2] C. G. Jung: Výbor z díla II. – Archetypy a nevědomí. Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2003.

[3] Gn 2,19.

[4] 2Kr 5,13.

[5] Ž 51 (50).

[6] 2Kr 5,14.

[7] A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských. Fr. Hřivnáč, Praha 1905, str. 110n.