O Ficinově astrologicky dobře temperovaném ladění

540
Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina
(Malvern, Praha 2011)

Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina

262 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované
ISBN 978-80-86702-95-7*

James Hillman správně zdůraznil, že Ficino byl nepochybně tvůrcem ústřední myšlenky quattrocenta: že duše jsou „všechny věci pohromadě… je středem vesmíru, středním článkem všech věcí.“

Marsilio Ficino (*19. října 1433 – †1. října 1499), známý též pod svým polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu. Překládal spisy Platónovy a Plotinovy do latiny a byl jedním ze zakladatelů novoplatónské akademie ve Florencii, kde pracoval zejména ve službách mecenáše Cosima di Medici. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae), dále psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k Symposiu či Filébovi). Ficino dále jevil velký zájem o astrologii a hermetismus. Proslavil se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla.

Marsilio Ficino začal roku 1489 sepisovat své úžasné pojednání o archetypální imaginaci v každodenním životě – De vita coelitus comparanda, tedy „Kterak uspořádati život podlevá nebes“.

Thomas Moore

Jasná kometa Ficinova génia sršela do plodných nebes psýché quattrocenta jiskry inspirace, a nespočetná semena fantazie nechávala v následujících generacích vypučet do vzácných květů novoplatonismu, ale z obecného pohledu vymizela, když vzplály ohně inkvizice, aby prskaly na každé znamení pohanského entusiasmu. Nyní, o půl tisíciletí později, se dlouho zapomenutým obloukem tajuplně navrací do kolektivního vědomí. Thomas Moore prokázal sepsáním tohoto láskyplného a vděčného úvodu do mistrovy „přirozené magie“, která je „skutečnou školou imaginace“, velikou službu Ficinově myšlení i současným školám duševního rozvoje.

Máme v sobě celé nebe, svou ohnivou sílu a nebeský původ: Lunu, která symbolizuje nepřetržitý pohyb duše a těla, Mars rychlost a Saturn pomalost, Slunce Boha, Jupiter zákon, Merkur rozum a Venuše lidskost.
Marsilio Ficino: Dopis Lorenzovi Nádhernému

Autor nám umožňuje podat si s Ficinem ruce a doprovázet ho na cestách sledujících obrazy jevového světa k jejich archetypálním zdrojům metodou, kterou nazval orphica comparatio, archetypální rozpoznávání mýtických postav za Plótínovou ideou epistrofé.

Zvěstování anděla Zachariášovi (1486-90). Marsilio Ficino (vlevo), Cristoforo Landino (uprostřed), Angelo Poliziano (třetí zleva) a Demetrius Chalcondyles (vpravo)

V době, kdy se zdálo, že vládnoucí struktura vědomí si naprosto není vědoma archetypálních sil, formujících nejzákladnější skutečnosti našich životů, byla tato kniha darem od Boha. Možná pak začne dávat smysl to, co se na první pohled zdá být nevysvětlitelně extravagantním tvrzením uznávané autority na renesanční Itálii, Eugenia Garina – že „po Ficinovi není spis, není myšlenka, v níž by nebylo možno nalézt přímý nebo nepřímý vliv jeho působení“.

Astrologie byla příliš dlouho bez domova, cítila se nesvá mezi lacinými předpověďmi věšteckého stánku nebo chřadla v barokních čajovnách teosofů. Byla znechucovaná oschlými hamburgery novinových sloupků nebo zotročovaná mechanickými melodramaty beztvářných astro-computerových společností. Moore vysvětluje, že když Ficino do centra své astrologie klade namísto předpovědi duši, vytváří perspektivu, která planety pojímá spíše jako paprsky božství než jako předměty věštění. Perspektivu, která je zároveň imaginárním umisťováním i rozměrem zkušenosti.

„Ve Ficinově imaginaci je psýché zobrazována jako kruh planet, které všechny společně přispívají k hudbě duše.“ Nejde totiž o čtení z hvězd, ani o prosté strpění jejich „náhodných“ intervencí. Není to usmiřování, ale slaďování. ‚Poznej sám sebe‘ znamená: „Poznej hvězdy!“

Astrologie jako způsob žití v souladu s nebesy.

Rozlišováním specifických vlastností jednotlivých planetárních paprsků zakládá Ficino archetypální fenomenologii. Celý svět je naplněn dušemi, každá jednotlivá věc vydává archetypální záření, svou vlastní jedinečnou tvář: granátové jablko, hrozen, mořská hvězdice, krajta, dešťový mrak, růže, smaragd, dub, vodopád, zebra, orchidej, zemětřesení, papája, delfín a žirafa. Může to být cokoliv. Každá věc má svůj archetypální domov: Saturna, Marta, Jupitera, Venuši, Merkura, Slunce nebo Lunu. Jantar, med, skořice, zlato a šafrán – to vše poučuje o různých tajích sluneční přirozenosti. Mohu se také naučit rozpoznávat oslnivou a vysušující sílu Slunce v ultraracionálních abstrakcích vědecké prózy. Nebo se můžeme setkat s jeho temnou odvrácenou tváří v podobě pohotových čelistí krokodýla (Sebeka; jižní Egypt) duchovního fanatismu (kterými rozcupuje veškerou duchovní potravu a rozemele vaše myšlenkové základy). Můžete se rovněž stát svědky jeho vznešenosti ve lvu, který „řve na zuřící poušti“ (Wallace Stevens).

Marsilio Ficino: Mars

Ficino činí astrologii vrcholně psychologickou, obnovuje zvěrokruh coby divadlo duše, kruhové divadlo paměti, alchymickou nádobu pro planetární díla imaginace a nádobu pro utrpení duše – psychologickou nejen v introvertním, introspektivním smyslu.

Psýché, anima mundi – duše světa, je podle Ficina i Platóna rozptýlena ve všem. Vše ukazuje niternost a hloubku duše. Planety v ní odrážejí své metafory. Jsou zároveň osobami, se svými specifickými povahami, fyziognomiemi, způsoby řeči a jednání, vytvářející mezi sebou spletité vztahy. Psychologie tak nachází kosmologii duše.

Tato kniha zaměřuje naši pozornost k žitému světu a zapojuje do hry estetiku, tedy pociťující a imaginující srdce. Přitom se nezdá, že by sto let psychoanalýzy toto srdce probudilo. Psychoterapie potřebuje přesunout pacienta do psýché, ne předpokládat, že psýché je uvnitř pacienta. Jsme v psýché, ne psýché v nás, jak často zdůrazňoval C. G. Jung.

Splendor solis

Pro Ficina byla lidská povaha, musica humana, „náležité uspořádání  lidského života, kdy všechny konkrétní zkušenosti rezonují jako horní alikvotní tóny se základní oktávou možností, představovanou tóny planet. Je tedy potěšením pozorovat jemnou alchymii, s níž Moore přeměňuje Ficinovu astro-muzikologii v muzikální psychoterapii, důležitou pro naši dobu. Poslední kapitola této knihy, „Dobře temperovaný život“ (s narážkou na Bachovo fundamentální dílo pro „clavier“ a bylo to baroko, které dovedlo Ficinovu hudební vnímavost k rovnoměrně temperovanému ladění), je návratem ke starobylé představě harmonie (nebes) – harmonia mundi, k níž je třeba duši přivést, což je koneckonců pravou úlohou Orfea. Hillman si správně povšiml, že „Ficino nepsal filosofii, jak se myslelo, nýbrž archetypální psychologii.“ A tato psychologie je, podobně jako orfické hymny na množství bohů, polytónní, polyteistická, a proto Ficinova souborné dílo nemohlo uniknout zraku inkvizice a na dlouhá staletí pak zapadlo do prachu archivů. Naladění na tuto psychologickou citlivost se dosahuje trvalou oddaností, s níž přichází osvícení a postřehování mnohočetných sil psýché, planet a jejich hudby nebes. Jedině božským osvícením a Duchem lze dosáhnout konečného náhledu, jehož důsledkem jest konec terapie.

 

Cauda pavonis

Noel Cobb pak v závěru předmluvy citlivě poukazuje na skvělou finální prezentaci ficinovské astrologické psychologie, příhodně zakončené obrazem tmavomodré nebeské báně s tisícem zářivých očí od Angela de Gubernatis: kosmický páv ve vší nádheře svých per posetých oky. Cauda pavonis jako věčná primavera (jaro) každé renesance, duhová připomínka naší vlastní mnohočetnosti a našich nebeských kořenů.

Celý svět je naplněn dušemi.

*

Patří dík nakladatelství Malvern, že nás oblažilo tímto vnorem do renesančního třeštění idejí a uvedlo postavu Marsilia Ficina do českých astrologických luhů a hájů. Mnohým tento rozměr hodně pomůže.

*

© San
© okultura, MMXII

Uložit

Uložit