Ragnarök III: Lokiho pomsta

169

Nad duchem a vůlí člověka čas nepanuje.

Shoggoth

Edda líčí, jak byl Loki odvlečen do neznámé jeskyně někde v jednom z devíti světů, připoután ke třem skaliskům střevy svého vlastního syna. Nad obličejem mu visel jedovatý had, který ho střežil, a dolů odkapával jed chytaný do misky věrnou Lokiho ženou Sigyn, která musela tu misku chránící Lokiho tvář opakovaně odnášet, aby ji vyprázdnila, a tehdy „kapky jedu skapávaly na Lokiho tvář. Pak se jeho tělo zkroutilo v mukách tak, až se celá země otřásala, a tomu vy říkáte zemětřesení. Tam bude ležet, dokud nenastane Ragnarök.“[1]

„Pomyslela jsem si, že je to bláznivé,“ vyprávěla. „Nechápala jsem, kde se bere tolik tepla, a přitom je tam nahoře pořád led.“[2] Hélène Seroussi o tom mluvila ve vztahu k teplu generovaném pod ledovým krunýřem v západní Antarktidě. V Jet Propulsion Laboratory (JPL) je klimatoložkou specializující se na průzkum ledu. NASA, bez ohledu na své vznešené kabalistické aspirace a vědecká melodramata, není nic víc než kulturně zábavní divizí JPL.

JPL hledá přijatelné vysvětlení, proč se zdá, že pod Zemí Marie Byrdové v Antarktidě dýchá cosi gigantického, co „nutí ledový příkrov o síle stovek metrů klesat a zase stoupat o dobrých šest metrů.“[3]

Domnívají se, že to způsobuje rychlé naplňování a vyprazdňování obrovských podzemních jezer. K tomu, aby se mohl objevit takový objem podzemního tání, které by tento fenomén v pozorovaných veličinách způsoboval, musela by hodnota tepelného toku dosahovat kolem „150 miliwattů na metr čtvereční. Pro srovnání, v USA v oblastech bez vulkanické činnosti dosahuje tepelný tok ze zemského jádra od 40 do 60 miliwattů. Pod Yellowstonským národním parkem – dobře známým geotermálním horkým bodem – teplo sálající zespodu dělá nějakých 200 miliwattů na metr čtvereční…“[4]

Máme tu i vyprávění – s nádechem příběhu jako od H. P. Lovecrafta – o Buzzu Aldrinovi, astronautovi, který s Apollem 11 přistál na Měsíci. Proslýchá se, že během své poslední cesty do Antarktidy v roce 2016 tento stárnoucí extraordinární bavič tweetoval: „Všichni jsme v nebezpečí! Je to samotné zlo!“ Aldrin byl pak z Antarktidy evakuován a dán do karantény.“[5]

V létě roku 2017 prezident Donald Trump – svého času wrestler a realitní televizní hvězda – pronesl řeč s příslibem obnovit americký výzkum vesmíru, když podepisoval legislativní dokument „znovu ustavující Národní radu pro vesmír.“[6] Hned za ním stál Aldrin, který němohrou dělal nevěřící obličeje pro hlavní zástupce tisku. Šlo možná o nejbizarnější přestoupení politické etikety, které kdy bylo zaznamenáno kamerou. Jak se Trump připravoval k podpisu správního příkazu, obrátil se k Aldrinovi a zeptal se ho: „Tam je spousta prostoru, že jo?“ „Do nekonečna a ještě dál,“ učinil Aldrin bonmot a ostatní se mu zasmáli. Vypadalo to však jen jako vtipná narážka na Buzze Rakeťáka[7] a jeho reklamní heslo z Toy Story: Příběh hraček, vypálená nad prezidentovu hlavu…“[8]

Buzz Lightyear

Pár dnů po Trumpově překvapivém triumfu v prezidentských volbách v roce 2016 naskočil ministr zahraničních věcí John Kerry do vojenského nákladního letadla do Antarktidy. Většinu cesty Kerry odpilotoval v kokpitu, čímž se stal nejvýše postaveným americkým vládním úředníkem, který na toto území kdy vkročil.

Počátkem roku 2016 se hlava ruské ortodoxní církve patriarcha Kirill po svém historickém setkání s papežem na Kubě, po téměř tisíciletém odcizení, bezprostředně vydala na zcela nevysvětlitelnou výpravu k ruské antarktické stanici Bellingshausen. Tato stanice na ostrově krále Jiřího patřící k souostroví Jižních Shetland je spojena cestou s chilskou základnou Presidente Eduardo Frei Montalva, stanicí Chinese Great Wall a uruguayskou základnou Artigas…

Patriarcha Kirill nedávno varoval veřejně Vladimira Putina a zbytek světa, že se blíží apokalypsa.

H. P. Lovecraft: Hory šílenství. Zlatý kůň, Praha 1992, ilustrace Kája Saudek

H. P. Lovecraft v novele Hory šílenství z roku 1931 ztvárňuje hrůzu domněle pokradmo sledující lidskou rasu z jižního pólu. Poté, co našli velice zajímavé fosilní otisky „blízko pohoří královny Alexandry“[9] v Antarktidě, se tým zkoumajících vědců nořil „hlouběji a hlouběji do oné zrádné a zlověstně bílé bezbřehosti bouří a nezbádaných tajemství, jež se táhne na patnáct set mil k zpola známému, zpola tušenému pobřeží Země královny Marie a Knoxovy země.“[10]

Když bylo ztraceno spojení s letadlem z první výpravy, vypravěč, 54letý geolog jménem William Dyer, vedl druhou výpravu, aby je všechny našli. Objevili letadla i zmasakrované vědce na nesmírně rozlehlém a neznámém horském pohoří, „v závětří obrovitých mlčících skalních věží, jejichž řady ční jako zeď sahající k obloze na hraně světa“.[11] V jedné z posledních zpráv první expedice odsouzené ke zkáze se mluví o tom, že „teodolitová měření určila výšku pěti nejvyšších štítů mezi devíti až jedenácti kilometry“.[12]

Poté, co záchranná letadla přistála u tábora neúspěšné první expedice na úpatí hor, Dyer líčí hory v pozadí, které se zvedaly „chmurně k západní obloze a dovolovaly nám rozlišit různé holé, nehostinné, černavé vrcholky“, jejichž „trčící přízračné věže představují sloupy strašlivé brány do zapověděných končin snu a složitých propastí dalekého času, prostoru a dalších rozměrů. Neubránil jsem se pocitu, že jsou zlé – hory šílenství, jejichž odvrácené svahy hledí na nějakou prokletou nejzazší propast.“[13]

Danforth a Dyer se vydají letadlem na průzkumný let průsmykem v horách šílenství a náhodou objeví dávno mrtvé město Prastarých zmrzlé v čase „nejméně pět set tisíc let a velmi pravděpodobně mnohem déle“.[14] Vnitřek sálů těchto kyklopských ruin je dekorován „všudypřítomnými nástěnnými reliéfy“,[15] z nichž Danforth a Dyer vyvodili závěr, že jde o historii nepředstavitelně vzdálené epochy.

Jakmile byly hvězdohlavé bytosti Prastarých „schopné překonat mezihvězdný éter na svých obrovských blanitých křídlech“, přišly na náš svět. „Dlouho žily pod mořem, budovaly fantastická města a sváděly strašné bitvy s bezejmennými protivníky pomocí složitých zařízení, využívajících neznámé energie.“[16]

Prastaří stvořili podmořský život, prvně kvůli potravě, ale když vyhladili své kosmické nepřátele, vyráběli „jisté mnohobuněčné protoplasmické hmoty schopné pod vlivem hypnózy vytvářet ze své tkáně všemožné dočasné orgány, čímž se stávaly ideálními otroky provádějícími těžké práce v obci. Tyto vazké hmoty byly bezpochyby to, o čem Abdul Alhazred šeptal ve svém strašném Necronomiconu jako o ‚shoggothech‘…“[17] Když si Prastaří namnožili slušnou zásobu shoggothů, „dovolili jiným buněčným seskupením, aby se vyvíjela v jiné formy živočišného a rostlinného života pro různé účely a hubili všechny, jejichž přítomnost začala být obtížná…“[18]

Shoggoti „byla beztvará jsoucna složená z vazkého rosolu, který vypadal jako shluk bublin, a každé mělo průměr okolo patnácti stop, když bylo kulovité. Neustále však měnili tvar a objem – buď spontánně, nebo podle sugesce si vyháněli přechodné novotvary, nebo si vytvářeli zdánlivé orgány, zrakové, sluchové i řečové, napodobující jejich pány.“[19]

Asi před sto padesáti milióny lety začali být zvláště nezvladatelní „a mořští Staří s nimi svedli doslova válku, než si je znova podmanili“.[20] Mnoho Prastarých bylo zabito úžasně děsivým způsobem slizem měnícím tvar, Staří však zvítězili použitím „zvláštních zbraní molekulárního a atomového narušování a nakonec dosáhli úplného vítězství“.[21] Pak nastalo dlouhé období, kdy „byli shoggoti ozbrojenými Starými kroceni a pokořováni, jako krotívali kovbojové divoké koně na americkém západě“.[22]

Staří byli časem zahnáni z většiny pevniny beztvarými zplozenci hvězd, interdimenzionálním Cthulhu, načež se R’lyeh, město Cthulhu, ponořil do hlubin oceánu, a rovněž houbovitou životní formou nazývanou Mi-Go, takto tibetské označení yettiho. Podobně jako zplozenci Cthulhu se „Mi-Go zřejmě skládali z látky mnohem odlišnější od té, kterou známe, než byla hmota Starých. Dokázali podstupovat proměny a reintegrace nemožné pro jejich protivníky, a proto se zdá, že původně pocházeli z ještě vzdálenějších hlubin kosmického prostoru. Staří byli až na svou abnormální houževnatost a zvláštní životní schopnosti přísně hmotní a museli mít svůj naprostý počátek ve známém časoprostorovém kontinuu…“[23]

Ve spárech šílenství

Mi-Go donutili Staré vzdálit se z bezedných hlubin moře a vytlačili je zpět do jejich prastaré antarktické pevnosti se styžským mořem pod ní. Shoggoti vystavěli podvodní megaměsta, nikdy jim však nebylo dovoleno se adaptovat pro život na zemi, třebaže tuto schopnost demonstrovali během svého povstání. Kvůli svému slabému vlivu na ně nebyli Staří schopni shoggoty na pevnině zcela ovládat a oni to věděli. „Poslední ranou byl samozřejmě příchod velkého chladu, který kdysi držel v zajetí většinu země a který nikdy neodešel z osudem stíhaných pólů – velký chlad, který na druhém konci země ukončil život bájných zemí Lomaru a Hyperboreje.“[24]

Danforth a Dyer, vedeni nástěnnými malbami, se rozhodli prozkoumat přístup k moři, kam nikdy neproniklo slunce, pod zmrzlým hrobem velkolepého města Starých. V temných chodbách, které vedly k neznámému oceánu, jim vyrazil dech náhlý úpadek umělecké kvality ilustrací. Již dříve si povšimli podřadnosti novějších děl. „Ale nyní, v tomto hlubším úseku za kavernou, se objevil náhlý rozdíl zcela se vymykající vysvětlení – rozdíl v základní povaze stejně jako v samotné jakosti, a byl to tak hluboký a katastrofální úpadek dovednosti, že žádný dosud pozorovaný úpadek nás nemohl přivést k očekávání něčeho takového.“[25]

Narazili na šest stop vysoké a skřehotající tučňáky neznámého druhu, zrůdného spojením albinismu a praktické bezokosti, i mrtvá těla znovu oživlých Starých, kteří zabili členy předešlé expedice. Jati hrůzou si uvědomili, že se Staří pokusili dosáhnout podzemního moře přesně jako oni v naději, že najdou nějaké přeživší svého druhu. Všichni byli zabiti. Danforth a Dyer pak prchali podzemním labyrintem pronásledováni neviditelnou hrozbou. Jakmile se však všude ležící mlha na chvilku zvedla, zahlédli na okamžik svého pronásledovatele.

„Beztvará protoplasma schopná napodobovat a zrcadlit všechny tvary a orgány a procesy – vazké shluky bublavých buněk – gumovité patnáctistopé sféroidy, nekonečně plastické a protažitelné – otroci sugesce, stavitelé měst – stále urputnější, stále inteligentnější, stále obojživelnější, stále napodobivější! Velký Bože! Jaké šílenství přimělo ty rouhavé Staré, aby chtěli něco takového používat a zobrazovat?

A teď, když jsme s Danforthem viděli čerstvě se lesknoucí, zrcadlící a třpytivý černý sliz, který hustě lnul k oněm bezhlavým tělům a oplzle páchl tím novým, neznámým zápachem, jehož příčinu by si dovedla představit jen choromyslná fantazie…“[26]

Neohroženým vědcům se podařilo vyváznout a dostat se k letadlu, kterým odletěli zpět přes průsmyk v horách šílenství. Danforth, který si najednou uvědomil, o co jde, úplně zešílel; potřeštěně vyzpěvoval hysterické zaklínadlo, když od něj Dyer převzal řízení letadla. „Jižní stanice dolní – Washingtonská dolní – Park Street dolní – Kendall – Centrální – Harvard…“[27]

Dyer připisuje Danforthovo trvalé šílenství shoggotům, kteří připomínali vlak podzemní dráhy vyplňující tunel, jako by za nimi všechno vytlačoval. „Bylo to strašlivé, nepopsatelné, větší než jakýkoli vlak podzemní dráhy – beztvarý slepenec protoplasmických bublin, lehce světélkujících zevnitř, a s myriádami dočasných očí, které se utvářely a zanikaly jako vředy zelenkavého světla po celém čele, vyplňujícím tunel, řítilo se to na nás, drtilo šílené tučňáky a klouzalo po lesklé podlaze, odkud se svými příbuznými tak hrůzně vymetlo veškerou drť. A stále se ozýval příšerný, výsměšný pokřik: ‚Tekeli-li! Tekeli-li!‘“[28]

Jak Dyer v následujících větách vysvětluje, shoggoti jsou imitátoři. Všechno, co představují, včetně jejich křiku ‚Tekeli-li‘, který opakují jako papoušci, je napodobováním Starých. A co Dyer nepopisuje, ale je to obsaženo v Lovecraftově příběhu, je vskutku nevýslovná hrůza, pravděpodobný zdroj Danforthova šílenství.

Shoggoti se spokojili chováním tučňáků pro svoji obživu, dokud se neobjevila první expedice, a po celou tu dlouhou dobu byli dominantní životní formou kopírující všechno, co mohli po ztracené civilizaci Starých a odříznuti od zbytku světa zdánlivě neprostupnou zmrzlou pustinou. Shoggoti, nyní už informovaní o přítomnosti lidské rasy, mohou brzo začít chovat lidstvo jako domácí zvířata a dojíždět metrem do práce, nakupovat ve Walmartu a sedět na opačné straně stolu oproti někomu, kdo byl milován a miloval a na němž si nedávno pochutnali a ho nebo ji nahradili. Shoggoti jsou „tvaroví tanečníci“.[29] Dokáží duplikovat jakýkoliv organismus, s nímž přijdou do styku.[30]

John Carpenter: The Thing

Tento paranoidní předpoklad je jasně artikulován v ikonickém horroru režiséra Johna Carpentera z roku 1982, ve filmové klasice Věc (The Thing). Ve filmu je takovou tvar měnící entitou mimozemská bytost z dalekého vesmíru ztroskotavší v Antarktidě jako na pustém ostrově po stovky tisíc let. Když je rozmražena z ledového bloku, začne ta věc vyhlazovat norskou i americkou základnu, vtělovat se a zabíjet nešťastné vědce, pěkně jednoho po druhém. Jakmile se sliz dostane na oběť, asimiluje ji, zanechá přesný duplikát obětí, včetně jejich osobnosti a vzpomínek.

Duplikátem může být kolega nebo dokonce i tažný pes, nerozlišitelný od originálu, a snadno se infiltrující ke zbývající posádce. Bez ohledu na to, jak původní organismus vypadá, dokáže jej mimozemský organismus proměnit v groteskní kompozici lidských tělesných částí, ve chňapající čelisti pasti na medvěda nebo jindy v ovíjející se chapadla. Na konci je věc ponechána napospas v Antarktidě, ale ta se jen potřebuje dostat pryč, aby mohla začít asimilovat celou lidskou rasu.

Třebaže Carpenterův film je věrnou adaptací novely Who Goes There? z roku 1938; novela ze stejného žánru, Hory šílenství, byla poprvé publikována v Amazing Stories jen o pár let dříve, totiž v šestatřicátém. Říci, že Lovecraft je vůbec nejvlivnějším spisovatelem svého žánru, by bylo zdrženlivým vyjádřením.

Jako kdyby bylo třeba se pojistit, aby se naši potomci nemýlili, odkud toto šílenství přišlo, Carpenter v roce 1994 režíroval a napsal i hudbu k horroru In the Mouth of Madness (č. Ve spárech šílenství). Titul je slovní hříčkou s názvem Lovecraftovy novely Hory šílenství. Samotný příběh, který je poctou Lovecraftovi, vykresluje fenomenálně populárního spisovatele se jménem Sutter Cane píšícího sérii knih, jejichž přečtení veřejností otevírá portál umožňující zplozencům Cthulhu procházet na naši stranu, a tak rozpoutat noční můru znamenající konec nejen jeho příběhů, ale i celé lidské rasy.

Ve spárech šílenství

Zlověstné pisklavé volání shoggotů „Tekeli-li! Tekeli-li!“ jest vypůjčeno z románu Edgara Allana Poea Příběhy Arthura Gordona Pyma, jehož příběh se odehrává v Antarktidě. O celou dobu Lovecraft naznačuje, že (Danforth má) „prazvláštní nápady ohledně netušených a zapovězených pramenů, k nimž snad měl přístup Poe, když před sto lety psal svého Arthura Gordona Pyma. Čtenář si vzpomene, že v tom fantastickém příběhu je slovo neznámého, ale strašného a závažného významu, které neustále vykřikovali gigantičtí, přízračně sněhobílí ptáci v nitru té zhoubné končiny“.[31]

Lovecraft rovněž během vyprávění zmiňuje alespoň půltuctu krát malby Nicholase Roericha. Těžko uvěřit tomu, že Lovecraft nemluví také o sobě, když zmiňuje přístup k „netušeným a zapovězeným pramenům…“

Hory šílenství s dokonce ještě vyššími vrcholky za nimi nazývá strašlivou náhorní plošinou Leng, kterou ve svých dílech popisuje jako místo, kde se stýkají různé reality. V díle George R. R. Martina Píseň ledu a ohně, adaptovaném pro televizi jako Hra o trůny, je Leng odloučeným ostrovem obývaným kulturou přebývající v podzemních ruinách prastaré civilizace a uctívající Staré.

V Horách šílenství vypravěč prosí, aby se nikdo další už nikdy nepokusil dostat k „jejich obávaným vrcholkům“[32] v až dosud neprozkoumané východní Antarktidě. „Na pobřeží za nimi jsou ochranné pahorky – Země královny Marie a císaře Viléma – a já děkuji nebi, že se nikomu nepodařilo přistát a slézt na ty pahorky…“[33]

Akta X: Vienen

Lovecraft odkazuje na tato návrší nyní známá jako východoantarktické Bungerovy vrchy na pobřeží, dříve známého jako Wilkesova země,[34] jejíž tajemné vnitřní prostory byly zlověstně zasazeny i do filmu The X-Files z roku 1998. Agent FBI Fox Mulder musí odcestovat do Antarktidy, aby zachránil svoji parťačku Danu Scullyovou. Ta je proti své vůli držena v laboratoři pod ledovým příkrovem, v níž se zpracovává inteligentní černý olej, který je ve skutečnosti mimozemskou entitou přežívající v podzemních nalezištích ropy už někdy od doby kamenné. Dokáže se zmocnit jakéhokoliv organismu tak, že do něj vstoupí a s pomocí mocné kabaly ze Západu mající zájem na vytvoření lidské otrocké rasy se snaží kolonizovat Zemi a eventuálně celý vesmír…

Tyto hory byly spatřeny v roce 1912 ze vzdálenosti pouhých sedmdesáti pěti kilometrů, tedy v době, kdy Lovecraft už psal. Roku 1947 během „operace Highjump vojenský personál poprvé spatřil a popsal oblast Bungerových vrchů „zblízka. To, co uviděli a vyfotografovali z letadel, byla „obrovská oblast bez ledu“, která byla „poseta mnohobarevnými jezery“. V roce 1948 následovala operace Windmill, kdy na řadě míst přistály helikoptéry a došlo k založení základny na „Tomášově ostrově[35] a provedena řada vědeckých pozorování, která doplnila a potvrdila informace získané během operace High Jump.“[36]

Tato oblast byla aktuálně nazvána Bungerova oáza nebo Bungerova jezera po Davidu Bungerovi, námořním pilotovi, který tam přistál s hlídkovým bombardovacím létajícím člunem Martin PBM Mariner. Tato událost byla nafilmována a krátké stopáže tohoto filmu jsou na internetu stále ještě dostupné. Podle vypravěče Bunger přelétává přes „členitá hornatá pásma, kam až oko dohlédne. Bunger se v úžasu naklání dopředu. Zrakem zaznamenává náhlou a neuvěřitelnou změnu scenérie. Jednolitá bělost se změnila na čokoládově hnědou posetou modrými flíčky.“ Ze vzduchu nafilmovali „tři sta kilometrů čtverečních země bez sněhu, země, jakou byste našli v Novém Mexiku nebo v Arizoně.“ Bungerova expedice po přistání „nachází tekoucí vodu a teplotu kolem 3° Celsia. Na pobřeží jsou obrovská naleziště uhlí a minerálů nejvyšší důležitosti pro naši civilizaci…“[37]

Smlouva o Antarktidě vstoupila v platnost 23. června 1961 spolu se všemi následnými dohodami a přístup tam byl striktně omezen. Vzhledem k nedostatku ověřených faktů se vyrojila spousta spekulací ohledně pravé podstaty Antarktidy. Neustále přetrvávají pověsti, že operace High Jump byla ve skutečnosti překažená vojenská akce namířená proti nacistické pevnosti pod ledem.

Akta X: Vienen

Úplně stejně se na opačné straně Antarktidy stále udržuje přesvědčení, že válka o Falklandské ostrovy byla bojem proti inteligentnímu černému oleji. Film The X-Files byl nápaditý a „černý olej“, jak je nyní znám v alternativních médiích, se už prosadil napříč celou populací. To, o čem jen snili na vrcholku synarchismu, jehož počátek je někde v nedohlednu, se nyní stává skutečností, skutečná společnost otroků existující jen proto, aby sloužila rozmarům elity.

Podíváme-li se na Západ, kde už dávno minul onen bod, kdy média zhotovují konsens podle poptávky, a právě teď zpracovávají lidi, aby jim k tomu dali souhlas, není tak obtížné tomu uvěřit. Fakta tváří v tvář paradigmatu levice-pravice nic neznamenají a oblbnuté automaty padají na kolena na oltáři svého vyvoleného kybernetického boha a přijímají lež za lží jako by byly u svatého přijímání.

Každý pokus probudit je z jejich stavu strnulosti podobného zombie bude ignorován, ne-li předmětem výsměchu, a setká se s verbálními hrozbami násilí nebo i násilím skutečným, a to přesto, že se svět kolem nich rozpadá. Ve jménu plundrování životního prostředí a smrtonosné ropy se válčí v jedné válce za druhou. Zatímco prozatím jsou zdroje životodárné pitné vody zdánlivě neomezené, na severu a jihu zeměkoule dochází k extrémům.

Tato říše oživlých mrtvol nebyla vytvořena náhodou. Už jen pár lidí je informováno o tom, že jde o tajnou operaci zpravodajské služby pod názvem MKUltra. Naneštěstí jen hrstka z těchto zmučených duší ví, jak se správně hláskuje.[38] Správná interpretace svědectví admirála Stansfielda Turnera ukazuje, že CIA odtajnila jenom nepatrnou část ze sto čtyřiceti devíti „podprojektů MKUltra, z nichž mnohé vykazují známky propojení s výzkumem behaviorální modifikace, získáváním drog a jejich testováním, nebo tajnému podávání drog“. Dalších třiatřicet „doplňkových podprojektů se týká jistých zpravodajských aktivit dříve financovaných z MKUltra, které však nemají nic společného jak s behaviorálními modifikacemi, drogami či toxiny, nebo jinými blízce příbuznými záležitostmi.“[39]

Kromě oněch prohlášení, jež učinil Turner, se o těchto třiatřiceti náhodně odhalených podprojektech už nikdo nikdy vícekrát nezmínil. Existují však nezničitelné stopy vedoucí k tomu, co ve skutečnosti představovaly; jeden z nich skončil po tvrdém přistání na chodníku Sedmé avenue na Manhattanu, když po krátkém pádu ze třináctého poschodí skončil svůj život hlavní bakteriolog CIA, který sdílel hotelový pokoj se svým šéfem. Veřejná poprava dr. Franka Olsena v režii CIA před Madison Square Garden na konci roku 1953 je ukazatelem cesty vedoucí z Německa po druhé světové válce a od dr. Kurta Blomeho až do zejícího chřtánu říše zombie v jednadvacátém století osídlené bakteriálním slizem.

Prvotní organickou substancí všech organismů včetně lidí je baktérie. Kdyby nebylo vůdčí role baktérie, evoluce by byla fraškou. Je to právě horizontální přenos genetické informace u baktérie, který umožňuje organismům během pár generací reagovat na změny v jejich prostředí a hnací silou samotné evoluce. „Horizontální přenos genetické informace je je proces, při němž jeden organismus přijímá genetický materiál (DNA) jiného jedince, ačkoliv není jeho potomkem, a to jinými způsoby než nepohlavní či pohlavní reprodukcí.“[40]

Kurt Blome

Dr. Kurt Blome byl během norimberského procesu v roce 1947 zbaven všech obvinění, třebaže byl možná ohniskem všech obav z šíleného nacistického génia a jeho válečné zločiny zastínily Hermanna Göringa natolik, že vypadal málem jako Oskar Schindler. Ve skutečnosti byl Reichsgeschäftsführer Wolfram Sievers, úřadující ředitel Ahnenerbe, pověšen právě za to, co věděl a z jeho deníků je zřejmé, co se mu na Blomeovi nelíbilo.

Dva měsíce po zázračném osvobozujícím rozsudku se v Německu objevili „čtyři zástupci z Fort Detrick a z programu biologických zbraní CIA, aby s ním měli pohovor. To, co jim řekl o biologických zbraních je bezpochyby uvedlo do extáze, jenže kvůli výrokům, jež učinil na adresu Alsosu, byla jeho imigrace do Ameriky ‚nepřípustná‘ [Blome se vychloubal svojí dovedností stran biologických zbraní prakticky každému, kdo byl ochoten mu naslouchat]. Když potom všechny právní tahanice ustaly, byl v roce 1951 Blome nasazen do práce pro chemické jednotky armády v Camp King jako hlavní lékař.“[41]

Role dr. Franka Olsena spočívala v kurýrní službě provozované mezi základnou Fort Detrick, která byla v Americe, a Porton Down v Anglii a Camp King v Německu, a rovněž byl svědkem toho, co Blome páchal na zajatých Sovětech, které Blome vždycky nenáviděl, nyní již s požehnáním a asistencí zpravodajských agentur říše, jichž se mu od Hitlera nikdy nedostalo, a právě to mělo za následek Olsenův pád ze třináctého poschodí na padesáté třetí ulici.

Ze zápisu v Sieversových denících z 18. dubna 1944 víme, že „Blome prováděl experimenty s neutronovou radiací. Záznam z 26. dubna 1944 ukazuje, že Blome rovněž zvažoval pokusy na lidech, konkrétně s bakteriálními patogeny, třebaže přesně neuvádí jakými, ani nejde do detailu, co vlastně Blome s neutronovou radiací prováděl.“ Ze zbývajících faktů lze ovšem vydedukovat, že Blome pracoval na mutaci bakterií a je známo, že „během pohovoru s agenty z Fort Detrick doporučil použití [bakterie] Serratia marcescens.“[42]

S. marcescens na chlebu

S. marcescens vykázala v průběhu sekrece schopnost převzít fyzické funkce dokonce ještě vitálnějších baktérií jako Pseudomonas aeruginosa, organismus pochutnávající si na ropě a vysoce třaskavých látkách, a využít je pro své vlastní účely. Jinými slovy, využívá jiné baktérie jako svoji náhražku.

S. marcescens produkuje rovněž endonukleázu, která je významným nástrojem genetiků při genovém splicingu[43] (sestřihu) a její apetit po DNA je tak sžíravý, že je rutině přidávána do baktérií upravených do podoby biologických zbraní jako „sebevražedný gen jistými zločinnými bakteriology, kteří by dokázali vyvraždit celý svět, a ještě by tomu říkali práce. Po nastaveném časovém údobí tento gen nejen automaticky vyhladí vloženou baktérii a upravenou jako zbraň, ale zlikviduje právě tak i všechny plazmidy rekombinantní DNA.“[44]

Dokonce ještě před válkou probíhaly na univerzitě ve Wisconsinu v Americe experimenty zahrnující mutaci baktérií pro vojenské účely. Odtud byly během války přeneseny do Fort Detrick a Porton Down, a univerzita jim se vší pravděpodobností dodávala mysteriosní kmen Bacillus subtilis, nazývaný nyní kmen „Mil-Spec“ (ATCC 9372). Odkud se vzal a k čemu jej využívali, nebylo nikdy zveřejněno. „Původní záznamy popisující detailně kultivaci těchto kmenů v letech 1942-1955 byly zničeny…“[45]

„‘Vojenský kmen‘ se dá odlišit od B. subtilis jen podle jeho mazlavé černé barvy připomínající inteligentní „olej“ z Akt X…“

B. subtilis neboli bacil senný „se běžně nachází v gastrointestinálním traktu přežvýkavců jako je skot; jde o zvíře, u nějž dochází v Americe za posledních padesát let k alarmujícímu zvýšení úmrtnosti a chirurgickému mrzačení. Nikdo nebyl nikdy přichycen při činu a u těchto zvířat obvykle chybí krev, různé vnitřní orgány i řitní otvory…“[46]

„V září roku 1950 plula námořní minolovka šest dnů v tichosti pár mil od pobřeží San Franciska. Rozprašovala v aerosolu rozptýlenou [bakterii] Serratia marcescens do pověstné městské mlhy, s níž se mísila a postupovala směrem do vnitrozemí, aby saturovala nic netušící občany…“ Operace Sea-Spray, jak je přezdívána, se neměla stát bezprecedentním případem. „Je známo, že do roku 1966 americké ozbrojené síly napadly biologicky i chemicky své vlastní občany přinejmenším 239krát v osmi amerických městech.“[47]

„Nic ovšem nepřekoná šaškoviny v koloniích, protože ministr obrany Velké Británie pustil z řemene šílence z Porton Down přímo ze svého obývacího pokoje. Zprávu o jednašedesáti stránkách vydalo na přelomu jednadvacátého století ministerstvo obrany Velké Británie se seznamem stovek takových útoků – vždy eufemisticky nazývaných experimenty – na britské občany.“[48]

Americké a britské útoky na vlastní občany se obvykle děly s použitím jak S. marcescens, tak i jejich zvláštních vojenských kmenů Bacillus

Howard Phillip Lovecraft nezačal svoji kariéru jako nejvlivnější americký autor fikce. Jeho raná díla jsou lacinou imitací Edgara Allana Poea a Lorda Dunsanyho. Nakonec je však zastínil všechny. V jednom ze svých raných pokusů nazvaném Houby z Yuggothu poprvé zmiňuje shoggoty, nazývá je houbou, více však neříká. V novele Hory šílenství napsané o více než dekádu později označuje Mi-Go za život na bázi hub, které narozdíl od Starých nebo shoggotů jsou ze světa od nás nekonečně vzdáleného a nejsou vázány zákony přírody. Podobně jako zplozenci Cthulhu existují v mezihvězdném prostoru a jde o opravdová monstra, nikoliv jako Staří, jež Lovecraft nazývá „lidé“,[49] a to i přesto, že je popisuje jako chodící rostliny.

Obálka prvního vydání Hor šílenství (Astounding Stories, únor 1936)

Lovecraft použil dvakrát u popisu shoggotha slovo aglutinace. Lovecraft byl nepokrytý rasista a anglofil, a opravdový věřící v nauku o rasové hygieně. Student vědy jako on bezpochyby byl obeznámen s dílem Maxe von Grubera, jednoho z otců zakladatelů této nauky. Tento vynikající německý bakteriolog a jeho stejně nadaný britský student Herbert Durham nově razili toto slovo z latiny; agglutinare má popisovat shlukování baktérií, dojde-li k jejich vystavení reaktantu…

Byl to Fabian Gottlieb von Bellingshausen, ruský důstojník ruského carského loďstva, který 27. ledna 1820 poprvé spatřil antarktickou pevninu. Stanice, kterou navštívil patriarcha Kirill, je pojmenována po něm. Von Bellingshausen, spolu s řadou dalších neohrožených mužů, zejména Charlesem Wilkesem za Ameriku a Jamesem Clarkem Rossem za Velkou Británii, zmapovali během následujících let celé pobřeží, nikdo však nepronikl do ohromného a neznámého vnitrozemí.

Po osudné Franklinově výpravě do Arktidy roku 1845, při níž byly obě slavné polární škunery HMS Erebus a HMS Terror, tedy lodě, jež Ross využíval v Antarktidě, rozdrceny ledem a většina posádky zahynula, postihlo polární bádání období nuceného klidu. George von Neumayer, německý průzkumník, přes třicet let neúnavně loboval za další průzkum Antarktidy, ale byla to teprve přednáška dr. Johna Murrayho nazvaná The Renewal of Antarctic Exploration pořádaná Královskou geografickou společností v Londýně koncem roku 1893, která odstartovala to, co je nyní známo jako heroický věk antarktických průzkumných výprav.

Murrayho zhodnocení toho, co by bylo možné získat, rychle vyústilo ve čtyři velké expedice. První byla belgická antarktická expedice v letech 1897 až 1899, následovaná britskou antarktickou expedicí v letech 1898 až 1900, jež pro příští generace vešla ve známost jako expedice Jižního kříže, a britská národní antarktická expedice z let 1901 až 1904, známá jako Objevitelská expedice.

Carsten Borchgrevink, anglonorský badatel, který vedl expedici Jižního kříže, se stal prvním mužem, který pronikl na vnitrozemský ledovec, když dojel na saních až na 78° jižní šířky „do blízkosti Enderbyho země v roce 1898.“ Borchgrevink byl podle kartézské soustavy souřadnic zhruba dva a půl tisíce kilometrů od Bungerových vrchů. Pod osobním vedením císaře Viléma II a jeho říšské rady, snad v očekávání bratrovražedné války mezi Sasy v příštím půlstoletí, německá expedice [nazvaná] Gauss vyrazila na plavbu ke zlověstnému východnímu pobřeží Antarktidy dne „11. srpna 1901“.[50]

Bungerovy vrchy

„Vůdce této expedice, Erich Dagobert von Drygalski (1865-1949), byl geograf a měl za sebou již dvě úspěšné expedice do Grónska“[51] počátkem předešlé dekády. Jeho loď Gauss byla pojmenována po Johannu Carlu Friedrichu Gaussovi, velikém německém matematikovi a pionýrovi v oboru Fourierovy transformace,[52] neeuklidovské geometrie a matematiky, která vytvořila podhoubí pro rostoucí odbornost Němců na poli elektromagnetických věd…

Loď Gauss byla vystavěna na objednávku podle Drygalskiho zkušeností a když byla v roce 1904 prodána kanadské společnosti jako vrak, nebylo možné ji rozebrat a musela být v docích ponechána, aby tam shnila. Hnal se s ní totiž do ledu a nechal ji tam nadobro zamrznout téměř na rok u pat nepokořené bestie, tedy na východním pobřeží Antarktidy. Byli podle kartézské soustavy souřadnic od Bungerových vrchů asi čtyři sta osmdesát kilometrů. „Expedice se zúčastnilo dvaatřicet mužů.“[53]

Aby se vyhnuli tradičně dlouhým expedicím na ledě, prohlásili, že zemi mohou obývat jen baktérie, houby a tučňáci a použili balóny, „takže Drygalski dokázal pořídit první vzdušné fotografie Antarktidy. 29. března 1902 uviděli tmavý bod, který na dálku identifikovali jako zemi bez ledu. Brzo nato se tam vydal tým na saních, který dosáhl tohoto bodu vzdáleného 80 kilometrů od lodi. Šlo o 371 metrů vysoká vyhaslá sopka.“[54]

„Vulkán byl nazván Gaussberg (Mount Gauss) a prozkoumán jak před zimou, tak opět i na jaře.“ Ačkoliv byla Gaussova expedice svého času zastíněna ve světovém tisku britskými teatrálnostmi, byla uzavřena publikací dvaceti svazků seriózních vědeckých údajů o „geofyzice, magnetismu a meteorologii“[55] na jižním pólu.

Magnetické abnormality ve Wilkesově zemi jsou už nyní dobře zdokumentovány. Podle kartézské soustavy souřadnic je skutečný magnetický jižní pól odhadován na základě údajů z kompasu, či spíše odchylky na něm, a nachází se asi šestnáct set kilometrů od Bungerových vrchů na místě nazývaném nyní Adélina země. Vyhaslé sopky, jako arizonská „Agassiz Peak, Freemont Peak a Doyle Peak v oblasti Kachina Peaks Wilderness“[56] a australská „Mount Yengo“ v pohoří Blue Mountains, jsou známé svými mimořádnými anomáliemi už od počátku časů.

Podle Grímnismálu, básně v Poetické Eddě, která předchází všechny spolehlivé historické záznamy, „má Yggdrasil tři hlavní kořeny: jeden se rozkládá v Midgardu, lidském světě; druhý v Jotunheimu“,[57] v zemi mrazivých obrů, v zemi ledu a chladu, který hraničí se známým světem. Poslední se nachází v Helu, „domovu prvotní temnoty, chladu, mlhy a ledu…“[58]

Mímiho studna, z níž se údajně zatoužil napít i samotný Ódin, který za jediný doušek musel obětovat levé oko, dostalo se mu však za to „moudrosti věků“, je pod kořenem Yggdrasilu v Jotunheimu. Němci možná věděli přesně, co hledají a udělali chybu…

Tučňáci, tuleni a mořští ptáci žijí na pobřeží antarktického kontinentu, avšak život ve vnitrozemí se omezuje na baktérie, lišejníky, řasy a houby. Baktérie tvořící endospory jsou prakticky nesmrtelné, obzvláště Bacillus subtilis, který je světovým šampionem ve sporulaci; je to proces, kdy se začnou vytvářet endospory. Profesor Anatolij Brouchkov, „vedoucí oddělení geokryologie[59] na Moskevské státní univerzitě“ si nedávno nechal do těla vpíchnout [baktérii] Bacillus F, která byla zamrzlá v sibiřském permafrostu tři a půl miliónů let. Je přesvědčen, že nalezl elixír věčného mládí. V interviewu pro RT byl citován, že řekl toto: „Dokážeme-li zjistit, jak může baktérie zůstat naživu tak dlouho, budeme pravděpodobně schopni najít nástroj na prodloužení našich vlastních životů …“[60]

Ekosystémy jsou „založeny na tom, co známe jako ‚primární producenty’: živé věci, které přeměňují anorganické chemikálie a energii v živou hmotu neboli biomasu. Většinou jde o fotosyntézu, v níž se s přispěním slunečního světla přestaví atmosférický uhlík v cukr.“ V minulém roce našli vědci ve Wilkesově zemi baktérie, „které mohou přežívat jen na vzduchu bez slunečního světla nebo geotermální energie, která pohání všechny ostatní známé ekosystémy. Tento objev může změnit naše představy týkající se úvah nad tím, jakou podobu může mít mimozemský život.“[61]

Akademici odhadují, že život tu začal před čtyřmi miliardami let. První tři miliardy let byla baktérie – jednobuněčný organismus bez vyvinutého jádra[62] – dominantní životní formou. Člověk se nemusí ohlížet po hvězdách, aby hloubal nad mimozemskými životními formami. Sto sedmdesáti centimetrů vysoký a sedmdesát kilogramů těžký člověk má v sobě přibližně na třicet devět bilionů bakteriálních buněk. To je přibližně třicet bilionů lidských buněk. V novele z roku 1938 se přeživší vědci dohadují, budou-li kdy vědět, že už nejsou lidé a že byli asimilováni věcí.

Myxococcus xanthus v kolonii zhruba 100.000 buněk shluklých do plodnice se spórami

Máme dobrý důvod věřit, že střevní baktérie nám už diktují chování; „lidští hostitelé jsou daleko pravděpodobněji výsledkem toho, jaké živiny baktérie vyžadují.“[63] Baktérie komunikují prostřednictvím procesu nazývaného quorum sensing. Jeho metody fungují tak perfektně při orchestraci společensky primitivní inteligence, že byly adaptovány v robotice a nanotechnologii. Podobně jako Lovecraftův shoggoth byla i baktérie se vší pravděpodobností prvotním „shlukem buněk“. Baktérie obvykle existují jako jednobuněčné organismy. Když se však vyskytnou vhodné podmínky, aby mohlo dojít ke zvýšení přítoku živin, baktérie se také mohou seskupit do větších mnohobuněčných struktur podobných myxobakterii[64] neboli slizové baktérii…

 „Škvíra ve dveřích… to je odlišná realita. Jenom já jsem já. Jste si jisti, že jen vy jste vy?“
P.T. [Silent Hills] The Brown Paper Bag.“



Jack Heart
je literární pseudonym George Esposita známého svým širokým záběrem bádání i články se širokou a pestrou paletou námětů nabízející vysoce kvalitní informace a autentickou alternativu mainstreamovým příběhům. Píše hlavně pro VeteransToday.com, provozuje ale i vlastní blog pod názvem The Human: Jack, Orage & friends. Jack Heart writings.

Jack Heart

Orage je badatel a expert na rozpoznání vzorů, který asistuje Jacku Heartovi v jeho literárních snahách. Své články vystavuje na blog mensch orage – connections from around the world.

Jack Heart and Orage © Ragnarök III: Loki’s Revenge (September 6, 2018), převzato s laskavým svolením autora.

 


[1] Snorre Sturleson, Olaf Hvitaskald: Prose Edda. Blackmask Online, 2001, „The Creation Of The World“, str. 46. Viz https://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=download&did=62028&kod=ARL100252.

[2] Carol Rasmussen: Hot News from the Antarctic Underground. NASA/Jet Propulsion Laboratory/California Institute of Technology. Viz https://www.jpl.nasa.gov/news/news.php?release=2017-291.

[3] Ibid.

[4] Ibid.

[5] Jack Heart and Orage: Titthakara. Jack Heart writings, 2018. Viz http://jackheart2014.blogspot.com/2018/04/titthakara.html.

[6] How did we do it without space? Dailymail.com Reporter. Hilarious moment astronaut Buzz Aldrin gives Trump a baffled look as the president gives credit to ‘space’ and not scientists for NASA missions. Daily Mail, 2. července 2017. Viz http://www.dailymail.co.uk/news/article-4658836/Hilarious-moment-Buzz-Aldrin-gives-Trump-baffled-look.html.

[7] Buzz Lightyear.

[8] Viz How did we do it without space?

[9] H. P. Lovecraft: Hory šílenství. Zlatý kůň, Praha 1992, str. 7.

[10] Ibid., str. 8.

[11] Ibid., str. 9.

[12] Ibid., str. 9.

[13] Ibid., str. 13.

[14] Ibid., str. 20.

[15] Ibid., str. 21.

[16] Ibid., str. 23.

[17] Ibid., str. 23.

[18] Ibid., str. 23.

[19] Ibid., str. 25.

[20] Ibid., str. 25.

[21] Ibid., str. 25.

[22] Ibid., str. 25.

[23] Ibid., str. 25.

[24] Ibid., str. 27.

[25] Ibid., str. 32.

[26] Ibid., str. 33.

[27] Ibid., str. 33.

[28] Ibid., str. 35.

[29] Srv. Frank Herbert: Duna.

[30] Viz povídka Nepojmenovatelné, „rosol – sliz, a přesto to mělo tvar, tisíce děsivých tvarů mimo všechny představy. Mělo to oči – a na jednom skvrnu. Byla to pekelná propast – zrůdný vír – absolutní hnus.“ Může jít o první nástin shoggotha, hrajícího pak v novele V horách šílenství ústřední roli mezi „tvory z hlubin“. Srv. H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925. Spisy 2. Plus, Praha 2011.

[31] H. P. Lovecraft: Hory šílenství, str. 34.

[32] Ibid., str. 26.

[33] Ibid.

[34] Až na několik pobřežních oáz je celá Wilkesova země pokryta ledem, který místy dosahuje největší tloušťky v celé Antarktidě, 4744 metru. Podnebí Wilkesovy země je mimořádně drsné, na pobřeží dosahuje katabatický vítr rychlosti přes 300 km/h. V roce 2006 objevil tým vědců vedený Ralphem von Frese a Laramiem Pottsem 480 km široký kráter Wilkes Land v Antarktidě, který pravděpodobně vznikl před asi 250 000 000 lety.

[35] Tomášův ostrov je velký antarktický ostrov v souostroví Highjump a leží poblíž středu hlavního seskupení ostrovů severně od Bungerových vrchů.

[36] Fred Alberts, Gardner Blodjett: The Bunger Hills Area Of Antarctica. The Professional Geographer, sv. 8, 1956 – č. 3. Viz https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1111/j.0033-0124.1956.83_13.x?journalCode=rtpg20.

[37] Operation High Jump: Antarctica has Warm Inner Lakes in Bunger Hills Area! YouTube. 2012doomsdayhoax, 24. září 2009. Viz https://www.youtube.com/watch?v=cGtvXOvqYZg.

[38] Rozuměj: jak se správně vyslovuje kouzelná formule.

[39] Jack Heart and Orage: MK Ultra – Cybernetic Mutation, Remote Controlled Slaves, Dragon Soldiers and a Zombie Empire; Paint it Blue… Patreon, 13. ledna 2016 (Veterans Today). Viz https://www.patreon.com/posts/mk-ultra-remote-20118105.

[40] Jack Heart and Orage: The Blood of Christ – Hemorrhagic Fever, Expendable Humans and Bacteria Gone BeZerk, Paint It Blue… Patreon, 13. března 2016 (Veterans Today). Viz https://www.patreon.com/posts/blood-of-christ-20163017.

[41] MKUltra.

[42] Ibid.

[43] Splicing je postsyntetická úprava mediátorové RNA, k níž dochází v jádru eukaryotních organismů. Je to jedna z posttranskripčních modifikací mRNA.

[44] The Blood of Christ.

[45] Henry Gibbons: Genomic Signatures of Strain Selection and Enhancement in Bacillus atrophaeus var. globigii, a Historical Biowarfare Simulant. 25. března 2011, Results (Historical investigations of BG provenance).

[46] MKUltra.

[47] Ibid.

[48] Ibid.

[49] H. P. Lovecraft: Hory šílenství, str. 33: „Hvězdicovití, rostlinní, obludní, zplozenci hvězd – ať byli, co byli, byli to lidé!“

[50] Kaiser Wilhelm II. Land. www.Deutsche-schutzgebiete.de 2000. Viz https%3A%2F%2Fwww.deutsche-schutzgebiete.de%2Fkaiser_wilhelm_II-land.htm.

[51] Rolf Stange: Erich Von Drygalski: The Gauss Expedition (1901-03). Antarctic History 3: The Heroic Era, 2014. https://www.microsofttranslator.com/bv.aspx?from=&to=en&a=https://www.antarktis.net/landeskunde-reiseinfo/antarktis-geschichte/drygalski-gauss-expedition.html.

[52] Fourierova transformace je integrální transformace převádějící signál mezi časově a frekvenčně závislým vyjádřením pomocí harmonických signálů, tj. funkcí sin a cos, obecně tedy funkcí komplexní exponenciály. Slouží pro převod signálů z časové oblasti do oblasti frekvenční. Signál může být buď ve spojitém či diskrétním čase.

[53] Rolf Stange: Erich Von Drygalski.

[54] Ibid.

[55] Ibid.

[56] Jack Heart and Orage: Lucifer in the Temple of the Dog I. Patreon, 28. října 2016. Viz https://www.patreon.com/posts/lucifer-in-of-i-20303320.

[57] Daniel McCoy: Yggdrasil. Norse Mythology for Smart People. Viz https://norse-mythology.org/cosmology/yggdrasil-and-the-well-of-urd/.

[58] Daniel McCoy: Niflheim. Norse Mythology for Smart People. Viz https://norse-mythology.org/cosmology/the-nine-worlds/niflheim/.

[59] Geokryologie, nauka o vzniku, vývoji, rozloze a vlastnostech oblastí se zamrzající půdou bez ohledu na časový rozsah zamrznutí.

[60] A Russian scientists injected himself with a 3.5 million year old ‘bacteria’ found in Siberia and the results are staggering. Earth, We Are One. Viz http://ewao.com/2015/10/13/1-a-russian-scientists-injected-himself-with-a-35-million-year-old-bacteria-found-in-siberia-and-the-results-are-staggering/.

[61] Stephen Fleischfresser: Air-eating bacteria found in Antarctica. Cosmos Magazine, 7. prosince 2017. Viz https://cosmosmagazine.com/biology/air-eating-bacteria-found-in-antarctica.

[62] Prokaryota (řec. pro, „před“, a karyon, „jádro“), též prvojaderní nebo předjaderní, je označení pro evolučně velmi staré organismy, které vznikly před 3 až 3,5 miliardami let. Prvojaderní byli považováni za říši, která se nazývala Monera.

[63] MKUltra.

[64] Myxobakterie (Myxococcales; myxo, „sliz“) jsou skupina převážně půdních δ-proteobakterií.