Za skleněným zámkem

173

Spirálovitý zámek Caer Sidi

Sidney Sime: How One Came, As Was Foretold, To The City of Never

Poéma Hanes Taliesin v sobě skrývá řadu hádanek a Gwion odpovídá na otázky krále Maelgwyna, kdože vlastně je a odkud přišel, a zásadní jsou v tom verše 17 až 21:

Byl jsem po tři měsíce ve vězení Arianrhod,
Byl jsem hlavním stavitelem při stavbě věže Nimrodovy,
Jsem div, jehož původ znám není,
Byl jsem v Asii s Noem v jeho arše,
Byl jsem svědkem zkázy Sodomy a Gomory…

Z předchozích veršů vyplývá otázka: „Na stavbě jaké věže se Nimrod coby hlavní stavitel podílel? Odpověď zní, „věže v Bábelu“.

Perseus odevzdal hlavu Medusy bohyni Athéně, která si ji připevnila na svůj nezdolný štít aigidu (egidu). Podobně sloužila hlava „Vrona“ či „Brana“, jež byla podle Romance o Branwen (z velšských slov bran, „havran“ nebo „vrána“, a gwen „bílý, světlý, blažený“) po jeho smrti pohřbena na White Hill (Tower Hill) u Londýna na ochranu proti vpádům uchvatitelů. Rovněž hlava mykénského krále Eurysthea byla zakopána v soutěsce, díky níž byl ovládán přístup do Athén, a hlava Adamova byla údajně pohřbena na severní přístupové cestě do Jeruzaléma – dokud ji nevykopal král Artuš. Bran byl synem Dôna (Danua) dlouho před příchodem belgického Gwydiona, „zrozeného ze stromů“, mága, hrdiny a trickstera (viz Mabinogi), boha Podsvětí. Jeho jméno se skrývá rovněž ve slově barnacle (goose), z velšského brenig, nebo irského bairneach, tj. „husa berneška“ (srv. spojení slov bren, bairn, brent, brant, bern, Bran), divoká husa, jejíž migrace severním směrem pojící se s britskou legendou vedoucí do mrazivého severního pekla duše zavržených, a též duše nepokřtěných dětí. Ve Walesu prý křik těchto hus letících nad hlavou, aniž je kdo zahlédne, vydávají ve skutečnosti Cwm Annwn, přízrační psi z Annwn (nebo Annwyn, Annwyfn, Annwvyn, Annwfyn), tj. „onoho světa“, „pekelní ohaři“ s bílým tělem a rudýma ušima spojovaní s divokou honbou, kterou vedl Gwynn ap Nudd, velšská mytologická postava, král Tylwyth Teg neb „vílového lidu“, a vládce velšského zásvětí, tj. navy; v Anglii nazývaní „ječící ohaři“[1] (Yell Hounds), v devonském folkloru je Yeth Hound černý bezhlavý pes (Black Dog)[2] – takto duch nepokřtěného dítěte –, potulující se za nocí lesy a smutně kňučící.[3] Wisht či Wish Hounds je příbuzný fenomén, domovem v dubovině Wistman‘s Wood v Dartmooru v jižním Devonu, přičemž wisht je dialektové slovo pro „strašidelný“ nebo „duchovitý“. Vydávají se na lov z vřesoviště a jejich psovodem je zřejmě Ďábel. Vypráví se, že každý pes slyší kňučení a vytí těchto ohařů, když má zdechnout. Jedna legenda říká, že duch sira Francise Drakea se občas za noci prohání v černém pohřebním voze na cestě mezi Tavistockem a Plymouthem, taženém černými koni, doprovázený démony a smečkou bezhlavých kňučících ohařů. Robert Hunt ještě dále definuje whish nebo whisht jako „obecný pojem označující podivný žal mající mysteriosní příčinu“. V severní Anglii se nazývají Gabriel Hounds nebo Gabriel Ratchets, stangl. Herlaþing (družina Herly), fr. Herlequin, Hellequin, všechny pojmy mají blízko k divoké honbě. Jejich předobrazem byl Kerberos, řec. Κέρβερος, latinsky Cerberus, trojhlavý pes antické mytologie, který střežil vchod do podsvětí, aby tam nemohli vstoupit živí. Tento Lovec má různá jména – Gwyn, tj. „(ten) bílý“, přičemž jeho kult se objevil v předkřesťanském Glastonbury, dále to je přízračný lovec Herne z Windsorského lesa (Herne the Hunter), a Gabriel. Ve Skotsku zní jeho jméno – Artuš. „Artuš“ zde může zastupovat Arddua, „(toho) temného“, což je ve velšské bibli jméno Satanovo. V Británii však bylo jeho původní jméno Bran, velšsky Vron (srv. Wren). Gwyn (Větrník) je psychopompos, „šibal s temnou tváří“, a jeho talaith, tj. rodinou či kmenem, je Tylwyth Teg, také talaith y gwynt, „národ (z) větru“, „větřní (lidé)“, místopisně pak Větřní (nabízí se i větrná hůrka, bouřlivé výšiny či vichrné návrší), neboť britonské slovo windos prozrazuje současné angl. wind, srv. (vz)duch. Už ve čtrnáctém století věštci vzývali Gwyna předtím, než vstoupili do lesů, slovy: „Králi duchů a královno Gwyn ap Nudd,“ přičemž „jezero Gwyn ap Nudd“ znamenalo také „palác elfů a jejich dítek“.

Howard Pyle: Sir Kay ukazuje mystický meč siru Ectorovi (z knihy The Story of King Arthur and His Knights, 1903)

Královna Elfin (Faerie) a elfové odvozují své jméno z germánského slova elven, „elfka“, alb, tj. „elf“ (rovněž Alfae), alpdrücken, „noční můra“ nebo inkubus, spojeno s řeckým alphos, „lepra“ (lat. albus), alphiton, „perlové kroupy (z ječmene)“, až po Alphito, tj. „Bílá bohyně“. Jde tedy o „bílý lid“ či „bílý národ“. Gwyn znamená rovněž „čistý, jasný“, slovo příbuzné s irským fionn. Je spojován s irským hrdinou Fionnem mac Cumhailem, jehož prapradědečkem z matčiny strany byl Nuada nebo Nuadu, jehož epiteton byl Airgeadlámh, „stříbrná ruka/rámě“, první král lidu Tuatha Dé Danann. Jméno Gwynova otce, Nudd, se jeví být příbuzné s britonským božstvem Nodens.

V jiném znění poémy Hanes Taliesin se vypráví o kamenném nepohodlném sedátku na vrcholu pohoří Cader (Cadair, tj. „tvrz, pevnost“) Idris, „křeslo Idrisovo“, což byl obr, který v tom místě studoval hvězdy, později pak se proslavilo tím, že propůjčovalo buď poetickou inspiraci nebo skýtalo šílenství tomu, kdo strávil noc na jeho hřebenu. S Idrisem tam přebývali další tři obři – Ysgydion, Offrwm a Ysbryn. Gwion se zmiňuje o tom, že to „dokonalé křeslo“ se nacházelo v Caer Sidi, „otáčejícím se zámku“, Elysejské pevnosti, kde byl ukryt kotel kouzelnice Ceridwen, jinak keltské bohyně znovuzrození, transformace a inspirace. Etymologicky ben/ven znamená „žena“ či „osoba ženského pohlaví“, a wen je zřejmě zeslabenou podobou těchto dvou slov, případně odvozené z adjektiva gwyn (fem. gwen), což značí „čistá“, „milovaná“, „požehnaná“, nebo „posvátná“; wen je občas příponou u jmen světic, jako např. Dwynwen. Ve velšské knize básní Tale of Taliesin se vypráví o tom, jak Ceridwen spolkla svého sluhu Gwiona Bacha, který se pak znovuzrodil jako básník Taliesin („zářící čelo“, tj. aureola). Gwion se nazýval také Merddin Prorok, ve středověkých romancích stylizovaný jako Merlin, „obyvatel moře“, nebo „Jan Křtitel“. Samotný Apollo byl kdysi obyvatelem moře – byl mu zasvěcen delfín (dauphin) – a je dosti zvláštní, že Jan Křtitel byl ranými křesťanskými synkretisty v Egyptě ztotožněn s chaldejským bohem Oannesem, jenž se podle Béróssa objevoval v dlouhých intervalech v Perském zálivu přestrojený za mořského tvora jménem Odakon,[4] aby svým věrným znovu zvěstoval původní zjevení. Souhvězdí Jižní ryby získalo svůj název podle starověké egyptské báje vyprávějící o malé rybě[5] (archa, rybička zdrželík), která zachránila egyptskou bohyni Isis před utopením (Potopa). Za tuto službu se dostala na oblohu jako souhvězdí. Pro Babyloňany představovalo toto souhvězdí božstvo Oannes.

Tato záležitost se ještě dále komplikuje mýtem o Huanovi, oběti květné bohyně Blodeuwedd, kterým byl ve skutečnosti bůh Llew Llaw, další „mořský obyvatel“. Blodeuwedd, tzn. „sova“, jež měla „tvář z květů“, blodeu, tj. „květiny, květy“, gwedd, tj. „tvář, vzezření, tvářnost“, jak ji stvořili mágové Math a Gwydion, totiž z janovce, tužebníku jilmového a dubu, a to jako ženu pro hrdinu Lleu Llaw Gyffese (jenž je mj. švícko, „zručných rukou“ a leprechaun), jehož proklela či začarovala („dala do vínku téměř jako sudička“, velšsky tynged, srv. „tingovat“) jeho vlastní matka Arianrhod, aby nikdy nezískal lidskou manželku.

Něco podobného vyslechl Henoch od Pána, když se přimlouval za strážce nebes a k nimž děl toto:

„Proč jste opustili vysoká, svatá, věčně trvající nebesa a znečistili se tělesným stykem s dcerami lidí a vzali si je za ženy, chovali se jako děti země a zplodili obry jako své syny. Vy však jste netělesní svatí a věčný život žijící jste se s ženami poskvrnili, zplodili jste děti tělesnou krví a toužili jste po lidské krvi: Tak jste zplodili tělo a krev, jako je plodí ti, kdo jsou smrtelní a hynoucí. Ženy jsem jim dal proto, aby je oplodňovali, aby se z nich rodily děti a aby jim tak na zemi nic nechybělo. Vy však jste od původu duchové, obdaření věčným životem a nepodléhající smrti po všechna pokolení světa. Žen se vám nedostalo proto, že nebeští duchové obývají nebesa.“[6]

Arianrhod, „Stříbrné kolo“, „Stříbrokruhá dcera Dônova“ (Din a Doni?), matka božského rybího dítěte Dylana, který se po zabití Wrena stává Llew Llaw Gyffesem („Lev s pevnou rukou“). Arianrhod jest tedy jiným aspektem Ceridwen, Bílé bohyně „života ve smrti a smrti v životě“; být v zámku Arianrhod znamená být v královském očistci v očekávání znovuzrození. Primitivní Evropané věřili, že toliko králové, vojevůdci, básníci a mágové byli předurčeni se znovuzrodit. Nespočet ostatních méně významných duší bezútěšně bloudil po zamrzlé zemi zámku, neboť ještě neslyšeli radostnou zvěst o všeobecném vzkříšení. Gwion to jasně podává v Elegii o tisíci dítkách (Marwnad y Milveib):

Nepředstavitelné zástupy
držené v mrazivém peklu
do chvíle, než nastane pátý věk světa
než Kristus osvobodí vězněné.

Hyperborea

Kdepak se tento očistec nacházel? Musí jít o něco jiného než keltské nebe, jímž bylo samotné slunce – světelná záře způsobená společným zářením myriád čistých duší. Kde by se tak asi mohl nacházet? V končinách, kde slunce nikdy nezasvitne. A to je kde? Na studeném severu. Ale jak daleko na severu? Ještě dál, než se rodí Boreás, severák. Protože tam „vzadu za severákem“ – obrat použitý Pindarem, když chtěl upřesnit, kde leží země Hyperborejců – je stále ještě populární gaelský synonym pro zemi smrti. Ale kde přesně za místem, kde se rodí severák?

Caer Arianrhod není potopené město poblíž pobřeží Caernarvonu, nýbrž souhvězdí Severní koruny nazývané Corona Borealis – nikoliv tedy Corona Septentrionalis, Severní koruna – tzn. „Koruna severáku“. Možná je namístě zodpovědět otázku, která mátla Herodota: „Kdo jsou Hyperborejci?“

Byli Hyperborejci, „lidé zpoza severáku“, členy kultu Severáku, podobně jako Thrákové od Marmarského moře? Věřili, že když zemřou, odvede jejich duše Hermés, průvodce duší (ψυχοπομπός, psychopompós), do klidného stříbrokruhého zámku vzadu za severákem, zámku, jejž strážila jasná hvězda Alpheta?

Tato Corona Borealis se rovněž nazývala „Krétská koruna“ a za dávných dob byla zasvěcena krétské Bohyni, manželce Dionýsově, jež byla matkou následujících postav: Staphylus (Στάφυλος, „hrozen“), manžel Methe, otec Botrys (βότρυς znamená „hrozny“), syn Dionýsa a Ariadny, a jeho bratry byli Oenopion („piják vína“), Thoas, Peparethus, Phanus a Euanthes („bohatě kvetoucí“), a uctívali ji i další.

Gustave Doré: Král Mínós

Touto nejmenovanou Bohyní byla Ariadna (Αριάδνη), dcera krétského krále Mínóa a jeho manželky Pásifaé, tj. „Ta, jež září pro všechny“, a Řekové z ní učinili sestru starobylého hrdiny révy vinné Decauliona, který přežil Potopu. Její přídomek zněl „Nejsvětější“, čili Alpheta – tj. alfa a eta, jež jsou prvním a posledním písmenem jejího jména. Karl Kerenyi a Robert Graves se domnívali, že Ariadna (jejíž jméno odvozují z Hesychiova soupisu, kde stojí Άδνον, krétsko-řecký přepis arihagne, tzn. „vyloženě čistá“) byla na Krétě Velikou bohyní. Kerenyi si všímá, že její jméno jest pouhé epiteton a tvrdí, že byla původně „Paní Labyrintu“, a to jak tančení v kruzích, tak i vězení se strašlivým Minotaurem uprostřed. Byla to orgiastická bohyně a podle legend z ostrovů Lemnos, Chios, zaniklé řecké polis Chersonésos a Krymu byli integrální součástí její bohoslužby oběti mužského pohlaví, jak tomu bylo u předřímských stoupenců Bílé bohyně v Británii. Samotný Orfeus, který žil „mezi divokými Kaukauny“[7] poblíž Oenopionova domova, se stal posvátnou obětí jejího běsnění. Skupinou třeštících žen opojených břečťanem, a muchomůrkami zasvěcenými Dionýsovi, byl roztrhán na kousky. Eratosthenés z Kyrény, citující z Aischylovy hry Bassarae, zaznamenal, že Orfeus se odmítl podřídit místnímu náboženství, neboť „věřil, že největším z bohů je slunce, jejž jmenoval Apollem. V noci vstal a před úsvitem vystoupal na horu zvanou Pangaeum, takže viděl slunce první. Dionýsus se rozzuřil a poštval na něho Bassaridy, které ho roztrhaly na kusy…“ To je docela nečestné podání tohoto příběhu. Proklos v komentářích k Platónovi jde hlouběji k věci: „Orfea, který byl hlavní osobou dionýských ritů, prý postihl stejný osud jako tohoto boha“ (tj. Dionýsa). Jenže Orfeova hlava nepřestávala zpívat a věštit podobně jako hlava boha Brana. Orfea podle Pausania uctívali Pelasgové a koncovka –eus jest v řeckém jméně povždy důkazem neobyčejné starobylosti. „Orfeus“, a podobně „Erebus“[8] (řec. Ἔρεβος), jehož jménem se nazývá nejhlubší a nejtemnější část podsvětí, kde vládla Bílá bohyně, se odvozuje podle filologů z kořene eref, což znamená „zakrýt n. skrýt“.  A byla to Měsíční bohyně, nikoliv sluneční bůh, která původně inspirovala Orfea.

Jaký je rozdíl mezi Caer Sidi a Caer Arianrhod? Šlo o stejné místo? Graves si to nemyslí a vykládá, že Caer Sidi(n) znamená velšsky „otáčivý zámek“ a třebaže ve velšských a irských legendách jsou otáčející se ostrovy běžné, slovo „Sidi“ je zjevně překladem z gaelštiny, Sidhe, což byla kulatá pevnost na pahorku patřící Aes Sidhe, což byli přední irští mágové.

New Grange

New Grange je mezi nimi největší a původně v něm přebýval sám Dagda, bůh otec Tuatha dé Danaan, který korespondoval s římským Saturnem, později však byl nahrazen svým Apollovi podobným synem Angusem. Dagda byl při příchodu do Irska zjevně synem Trojité bohyně Brigit („Nejvyšší“), mýtus však leccos pozměnil, oženil se prý s Trojitou bohyní, nakonec prý měl jen jedinou ženu se třemi jmény: Breg, Meng a Meabel (tj. „Lež“, „Záludnost n. Lstivost“ a „Nemilost“), které mu porodily tři dcery a všechny se jmenovaly Brigit. Pak se vypráví, že nikoliv on, ale jeho tři potomci, Brian, Iuchar a Iuchurba se oženili se třemi princeznami, jež společně vlastnily Irsko – byly to Eire, Fodhla a Banbha. On sám byl synem „Eladu“, jehož irští glosátoři líčí jako „vědu či poznání“, může jít ovšem o tvar řeckého slova elate („jedle“). Elatos, „člověk z jedle“, byl dávný král z Kyléné starořeckého kmene Achájů (řec. Αχαιοί, Achaioi), označovaného někdy jako Mykénci, protože byli nositeli mykénské kultury, okolní kmeny je nazývaly Danajové (Δαναοί, Danaoi) a jejich opevněné paláce vystavěli bájní obři Kyklópové.

Podle W. B. Yeatse je Sidhe gaelské slovo pro „vítr“ a řada mýtů o Sidhe se pojí s větrem.

„Cestovali vířícím větrem a ty větry byly ve středověku považovány za tanec dcer Herodiady, ačkoliv ta zcela nepochybně zaujala místo nějaké starší bohyně.“

„Ve středověké Evropě byla široce rozšířená víra, že Herodias byla nadpřirozenou představitelkou domnělého kultu čarodějnic, totožnou s Dianou, řeckou Artemis. Dokonce ještě i Yeats byl v Irsku svědkem, jak se staří lidé na irském venkově žehnali, když spatřili listí vířící na cestě, neb věřili, že je míjí Sidhe. Tyto mýty o Sidhe cestujících s vířícím větrem je pojí s Nummo[9] nebo Osmi Nummo, lidskými předky cestujícími ve vesmírných lodích a možná též na svých „železných sandálech“.

Dogonské příběhy o Nummo žijících v mraveništi může představovat počátek evropských příběhů o magických kopcích. Podle Gimbutasové „obsahují evropské báje vzpomínky na magické kopce, jež se při zaklepání otevřely. Obvykle je to krásná paní vedoucí hrdinu příběhu ke kopci, kde třikráte zaklepá nebo zná magickou otevírací formulku; kopec se otevře a uvnitř sedí Královna v plné nádheře. Je to prehistorická bohyně úrodné země, královna, jež třímá tajemství rostlinného života.“ Gimbutasová naznačuje, že „hora je děloha“.[10]

Irská víla „Banshee“ je Bean-Sidhe („Žena z vrchu“) a jako kněžka slavných mrtvých s věšteckou předtuchou běduje a naříká, kdykoliv má skonat někdo královské krve. O Samhainu, večer o Dušičkách, který se ve starověkém Řecku rovněž slavil jako svátek mrtvých, zůstávaly otevřeny vchody do pohřebních jeskyní, aby se duchové hrdinů „dostali na vzduch“, a jejich vnitřek býval osvětlen až do kuropění příštího jitra. Irští posvátní králové z doby bronzové, solární králové nejprimitivnějšího druhu, bývali pohřbíváni v mohylových hrobech a jejich duch odcházel do „Caer Sidi“, do zámku Ariadny, totiž do Corona Borealis. Proto mohli pohanští Irové nazývat New Grange[11] „spirálovitým zámkem“ a říkat „náš král odešel do spirálovitého zámku“ otáčeje přitom ukazováčkem, čímž mysleli, že „je mrtev“. Otáčivé kolo před bránou zámku se běžně vyskytuje v gaelských legendách. Podle Keatinga byla magická pevnost kouzelnice Blanaid na Isle of Man chráněna právě takovým kolem – nikdo do ní nemohl vstoupit, dokud bylo v klidu.

New Grange

Před vchodem do New Grange je kamenná deska s vyrytými spirálami tvořící část kamenné hráze. Spirály jsou dvojité: prstem můžete sledovat linii z vnějšku do vnitřku a když dosáhnete středu, narazíte na začátek další spirály svinuté opačným směrem, takže vás vyvede z bludiště opět ven. Tento ozdobný ornament znázorňuje smrt a znovuzrození, třebaže podle Gwionovy poémy Preiddeu Annwn „jen sedm se kdy navrátilo ze Caer Sidi“. Z archy vystoupil Noe a sedm jeho blízkých.

Masabo

Je docela dobře možné, že v těchto pohřebních jeskyních byli přechováváni hadi sloužící účelům orákula a že také je sv. Patrik vypudil, třebaže jen v přeneseném slova smyslu. Delfy, domov Apollona, měly kdysi orákulovou hrobku stejného druhu, se spirálovitým pythonem[12] a kněžkou věštkyní bohyně Země, „omfalos“, kamenný sloupek, který ve starověkých svatyních označoval „střed světa“, místo, kde je země spojena s nebesy, tedy svatostánek, kde původně přebýval tento had, a byl vystavěn v podzemí ve stylu podobném úlu, odvozujícího se z afrického masabo neboli domu duchů. Parohy v New Grange byly zřejmě součástí ozdobné pokrývky hlavy posvátného krále, jako tomu bylo u paroží galského boha Cernunna, rohů Mojžíšových, Dionýsových i krále Alexandra, jak to vidíme na mincích s jeho vyobrazením.

„Napsal pak Mojžíš všecka slova Hospodinova, a vstav ráno, vzdělal oltář pod horou, a dvanácte sloupů podlé počtu dvanáctera pokolení izraelského. A poslal mládence z synů izraelských, kteříž obětovali zápaly; a obětovali oběti pokojné Hospodinu, totiž voly. I vzav Mojžíš polovici krve, vlil do medenic,[13] a polovici druhou vylil na oltář. Vzav také knihu smlouvy, četl v uších lidu. Kteříž řekli: Cožkoli mluvil Hospodin, činiti a poslouchati budeme. Vzal také Mojžíš krev a pokropil lidu a řekl: Aj, krev smlouvy, kterouž učinil s vámi Hospodin při všech těchto věcech.“[14]

Mojžíš vztyčil dvanáct kamenných hermovek či sloupků na úpatí posvátného vrchu, obětoval býčka a polovicí krve skropil třináctou hermovku uprostřed kruhu či půlkruhu. Zbytek krve dal do mísy či jímky, jež musela mít odpovídající velikost. Poté on a Áron spolu se dvaasedmdesáti společníky odešli hodovat na pečeném mase. Při této příležitosti byli krví z mísy kropeni lidé jako posvěcujícím kouzlem; avšak její použití ve svatostánku orákula sloužilo vždy k nasycení ducha mrtvého hrdiny a k povzbuzení, aby se vrátil ze Caer Sidi či Caer Arianrhod a odpověděl na důležité otázky.

John William Waterhouse: Kirké nabízí pohár Odysseovi

Aeneova návštěva podsvětí se jmelím v ruce, aby se podrobně vyptal svého otce Anchisea, musí být vyložena v tomto smyslu. Aeneas obětoval býčka a nechal krev prýštit do korýtka, a duch Anchisea – který si vzal za manželku bohyni lásky Venuši Erycinu (z Eryxu), byl zabit bleskem a byl ve skutečnosti posvátným králem herkulovského typu – se napil této krve a ochotně věštil slávu Říma. Ducha samozřejmě nechlemtal krev, nýbrž ho přilákal zvuk kapající a šplouchající krve, jejž uslyšel v temnotě. Stalo se tedy to, že Sibyla, která doprovázela Aenea dolů, se napila krve, a to v ní probudilo žádoucí extázi věštění. Že tak Sibyly činily, jest známo z případu kněžky Matky Země v Aigeiře[15] v Achaii (západní Řecko). Tíkání, kníkání, kuvíkání a mumlání duchů při takových příležitostech je pochopitelné: v Bibli existují dva nebo tři odkazy týkající se podivných zvuků, jaké vydávají netopýři, a démoni či familiárové takto promlouvají ústy proroků nebo věštkyň. Býčí krev představovala nejmocnější magii a zředěná byla využívána v obrovských kvantech vody, kterou se hnojily ovocné sady na Krétě a v Řecku. Pozřít ji čistou znamenalo jistou smrt pro každého kromě Sibyly či kněžích Matky Země, neboť byla považována za smrtelný jed. Iásónův otec i matka po jejím pozření zemřeli. Podobně byl postižen i král Midas s oslíma ušima. Není pouhou domněnkou, že byla krev užívána k divinaci i ve starém Irsku. O rituálu s názvem „Slavnost býka“ se zmiňuje Book of the Dun Cow:

„Bílý býk byl poražen a muž se sytil jeho masem a popíjel masné polévky; kouzlo pravdy bylo nad ním prozpěvováno, když si po krmi zdřímnul. Ve snu pak viděl postavu a tvář muže, jenž se měl stát králem, a skutky, které měl on sám v tom čase vykonat.“

Gwair ap Geirion[16] lamentuje, že z Caer Sidi nikdy neunikne. A refrén v tom utvrzuje: „Jen sedm se kdy navrátilo ze Caer Sidi“. Známe přinejmenším dva, kteří se vrátili: Théseus a Daidalos, oba sluneční hrdinové z Attiky. Théseus se vydal nahý, oděn jen do lví kůže, do středu bludiště, kde oboustrannou sekerou – labris, od níž se odvozuje slovo „labyrint“ – zabíjí netvora s býčí hlavou a bezpečně se vrací: a bohyní, která mu pomohla, byla samotná Ariadna, již Velšané zvou Arianrhod. Daidalos („jasný“) podobným způsobem uniká z krétského labyrintu provázen měsíční bohyní Pásifaé, aniž by sáhl k násilí. Byl to sluneční hrdina egejských kolonistů z Cumae a lidu Sardinie stejně jako Athén.

Kryptická poéma Preiddeu Annwn skýtá nové synonymum v každé ze sedmi slok. Objevuje se jako Caer Rigor („královský zámek“) se slovní hříčkou k latinskému rigor mortis; Caer Colur („chmurný zámek“); Caer Pedryvar („čtyřrohý zámek“), čtyřikráte se otáčející; Caer Vediwid („zámek dokonalých“); Caer Ochren („zámek na svažitém místě“ – tj. přístupném toliko po svahu); Caer Vandwy („zámek na výšinách“).

Thomas Moran: Childe Roland u Temné věže (1859)

Těch sedm, kteří se zachránili a navrátili z „otáčejícího se zámku“, není známo, přicházejí však v úvahu Théseus, Herkules, Amathaon,[17] Artuš, Gwydion,[18] Harpokratés,[19] Kay,[20] Owain,[21] Daidalos, Orfeus a Cuchulain.[22] Když Cuchulain, zmiňovaný v poémě Gwionem, vyplenil peklo, přivedl si sebou tři krávy a magický pohár. Není pravděpodobné, že by k těm sedmi náležel Aeneas. Nezemřel tak jako ostatní; jenom navštívil jeskyni s orákulem, stejně jako král Saul v Endoru,[23] nebo Caleb v Machpele.[24] Zámek, do něhož vstoupili – otáčející se, odlehlý, královský, ponurý, do výšky se tyčící, studený, příbytek dokonalých, čtyřrohý, do nějž se vstupuje temnou branou na svažité části kopce[25] – byl zámek smrti nebo hrobka, temná věž, do níž vstoupil v baladě Childe Roland.[26]

Proticesta

Příběh vypráví o tom, jak si čtyři děti královny (podle některých to měla být Guinevere), Childe Rowland, jeho dva starší bratři a sestra Burd Ellen hrály s míčem poblíž kostela. Rowland kopl míč přes kostel a Burd Ellen ho šla najít, a přitom bezděky[27] obešla kostel „proticestou“,[28] tedy opačným způsobem, než jak jde slunce po obloze, a zmizela. Rowland šel za Merlinem, aby se ho zeptal, co se stalo s jeho sestrou, načež se dozvěděl, že ji unesl do temné věže král Elflandu („země elfů“), a jenom ten nejodvážnější rytíř křesťanského světa ji může zachránit. Nejstarší bratr se rozhodl vydat se na cestu a Merlin mu řekl, co má dělat. Nevrátil se, a tak jej následoval prostřední bratr, potkal ho však stejný osud. Nakonec tam šel Childe Rowland a dostal ku ochraně otcův meč, který nikdy netnul naprázdno. Merlin mu dal pokyny: dokud nespatří svoji sestru, musí setnout hlavu každému v Elflandu, kdo na něj promluví, a v této říši nesmí nic jíst ani pít. Rowland je příkazů poslušen, vypraví se za koňařem, pak za pasákem krav, a nakonec za hospodyní mající na starosti kury, nikdo mu ale nedokáže říct, kde je jeho sestra. Jen ta hospodyně mu řekne, že musí třikrát obejít kopec proti běhu slunce a pokaždé říci „Otevři se, bráno! Otevři se, bráno! A dovol mi vejít.“ Řídí se pokyny, otevře se brána do hory a Rowland vstoupí do veliké síně, kde sedí Burd Ellen očarovaná kouzlem krále Elflandu. Řekne mu, že neměl chodit do Elflandu, neb neštěstí postihlo všechny, co tak učinili, včetně jejich bratrů, kteří jsou už vězni Temné věže a polomrtví. Rowland přemožen hladem zapomene Merlinova slova a požádá sestru o pokrm. Vyhoví mu neschopna jej varovat. Na poslední chvíli se Rowland rozvzpomene na Merlinovu radu a smete pokrm na podlahu, načež do síně vrazí král Elflandu. Rowland bojuje s králem a pomocí otcova meče jej přiměje k poslušnosti. Král žadoní o milost a Rowland mu vyhoví za podmínky, že propustí jeho sourozence. Společně se vrátí domů a Burd Ellen si už nikdy nedovolí obejít kostel špatným směrem.

V Británii se považuje za nešťastné jít kolem kostela proti směru hodinových ručiček a tato pověrčivost se objevuje v řadě lidových bájí. Narážka na ni se objevuje také v novele Dorothy L. Sayersové Devět krejčíků:

„Otočil se doprava s vědomím, že je nešťastné kráčet kolem kostela proti směru hodinových ručiček…“

i v detektivce Příliš mnoho svědků:

„Pravdu díš, ó králi! A jelikož to není kostel, můžeme klidně jít proti směru hodinových ručiček.“[29]

Robert Louis Stevenson napsal pohádkový příběh Píseň zítřka, kde na břehu mořském tančí stará babizna „proti směru hodinových ručiček“.[30]

Stephen King také psal o postavě Rowlanda (Rolanda) ve své fantasy sérii Temná věž, kde se výslovně odkazuje na báseň Roberta Browninga z roku 1855. V tomto příběhu je Roland posledním pistolníkem na neúnavné misi k Temné věži, v níž je nexus všech světů. Stojí možná za povšimnutí, že i když King založil tyto novely na Browningově poémě, jsou zde podobnosti mezi Rolandovým příběhem a Childe Rowlandem, třebas čaroděj Maerlyn a antagonistická „královská“ postava, kterou představuje Purpurový král. Meč jeho otce nahradil Rolandův velký revolver ráže .45 a na „dveře v hoře“ se mnohokráte odkazuje jako na „dveře do jiných kdy a kde“, což je hlavní téma dílu Temná věž II – Tři vyvolení, kdy Roland může dveřmi ve skutečném světě nahlédnout do jiných světů prostřednictvím mysli osoby, jejíž dveře otevřel, a tak je ovlivňovat.

Lord Dunsany: The King of Elfland’s Daughter – Sidney Sime: ilustrace pro obálku knihy (1924)

Lord Dunsany napsal v roce 1924 novelu Dcera krále Elflandu[31] mající s tímto příběhem mnoho společných rysů, Alan Garner jej zabudoval do úvodu své novely Elidor.[32] Americká autorka fantasy a science fiction Andre Nortonová převyprávěla pohádkový příběh v novele Černokněžník z čarodějného světa.[33] Terry Pratchett uvedl do románu Svobodnej národ[34] postavu jménem Roland de Chumsfanleigh, jehož unese královna elfů.

Odysseus prý byl „tři běhy v zámku Arianrhod“, protože spolu s dvanácti společníky vstoupil do Kyklopovy jeskyně, leč unikl; byl zadržen nymfou Kalypsó na Ógygii, leč unikl; a podobně kouzelnice Kirké na ostrově Aiaia – dalším pohřebním ostrově – na dalekém západě, na straně půlnoční, kam jen zřídka zavítali lidé – leč unikl. Robert Graves se domnívá, že Gwion vlastně nemluví o Odysseovi, nýbrž má na mysli Ježíše Krista, jehož Dafydd Benfras, básník z dvanáctého století, nechává navštívit keltské Annwn, a který unikl z temné jeskyně na svahu kopce, do níž byl uložen Josefem z Arimatie. Byl ale Ježíš „tři běhy v zámku Arianrhod“?

Prvního dne týdne přišla Marie Magdalská časně ráno, ještě za tmy, ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu. Běžela tedy a přišla k Šimonu Petrovi a k druhému učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Běželi oba spolu, ale ten druhý učedník běžel napřed, rychleji než Petr, a přišel ke hrobu první. Naklonil se dovnitř a uviděl tam ležet plátna, ale dovnitř nevstoupil.[35]

Ježíš stále čeká na nebesích na úsvit sedmého věku: nebylo to království nebeské, kam odešel, když zemřel? A o soudném dni se k nám opět vrátí. Proto byl pátý věk požehnanou dobou proroka Davida. Šestý věk je věkem Ježíše, který potrvá až do soudného dne. A v sedmém věku bude nazýván Taliesin. Podle legendy byl Taliesin jako dítě adoptován Elffinem, synem Gwyddno Garanhira. Později se stal mytickým hrdinou, druhem Brana Požehnaného (král Ječmínek) a krále Artuše. Preiddeu Annwn (Kořist Podsvětí) zmiňuje Pwylla a Pryderiho, po sobě jdoucí vládce Annwn. Po smrti se podobně jako Mínós a Rhadamanthus z Kréty stali bohy podsvětí. Mínojské lineární písmo A vztahuje zápis mi-nu-te ke jménu Mínós. Může to naznačovat, že čas a jeho dělení vzešel od Dia a jeho milenky Európy. Požírání obětí Minotaurem může být obdobou mýtu o Kronosovi (Saturn byl na řeckořímských mozaikách znázorňován, jak otáčí kolem zodiaku), který spolkl své děti z obavy, aby se neopakovala historie s Úranem, a jeho vlastní děti ho v budoucnosti nezbavily vlády.

Ernest Wallcousins: Culhwch a jeho společníci na dvoře Ysbadaddena (ilustrace knihy Celtic Myth and Legend, 1920)

Gwydion ukradl Pryderimu, synovi Rhiannon, posvátnou svini, a Gwair se na podobné loupeživé výpravy vydával po boku Artuše. Jeho vězení se jmenovalo zámek Oeth a Anoeth a z téhož vězení byl svým pážetem Goreu, synem Custennina, vysvobozen i Artuš. Goreu získal své jméno, tj. v překladu „Nejlepší“, na výpravě Caie a Bedwyra, kdy se jako ještě bezejmenné dítě podílel na zabití obra Wrnacha, když se probojovali třemi nádvořími obra llyse. Gwair tedy posloužil Artušovi stejnou měrou jako Peirithoüs Théseovi a Goreau byl pro Artuše totéž jako Herkules pro Thésea. Gwion v romanci spoléhá na dvorní bardy, že uhodnou, že nejde o „Ježíše“, nýbrž o „Artuše“ v odpovědi na otázku, kdo říká: „Byl jsem tři běhy v zámku Arianrhod“, neboť v Triádě 50 byl prý Artuše stejným pážetem jménem Goreau zachráněn ze tří různých vězení – ze zámku Oeth a Anoeth, ze zámku Pendragon, tj. „Bůh hadů“, a z Temného vězení pod kamenem – všechno to jsou vězení smrti. Z posledního však může vyplývat, zda bard skrytě nenaznačuje, že Ježíš je inkarnací Artuše?

Hargrave Jennings se zmiňuje o pojmech Lady-Bird nebo Lady-Cow[36] (mimochodem můžeme poznamenat, že kromě této zvláštní okultní a skoro směšné příbuznosti nelze vidět žádnou podobnost mezi ptákem a krávou),[37] navíc v rustikálně dětském rýmu, v němž figurují:

Slunéčko, slunéčko, odleť domů!
Tvůj dům je v plamenech a tvé děti doma jsou!

Uslyšíte ji ve všech koutech Anglie, když děti uvidí slunéčko sedmitečné. Mýty jsou – jako smítka, stébla a mouchy v jantaru – nesmírně komplikovaně vtělené do mnoha rčení a rýmů prostého lidu všech zemí; po mnoho generací byly uchovávány, aby pak byly následkem selhání paměti po několika staletích znovu rozpoznány a objeveny. A jak tedy vysvětlit a znovu vyjádřit výše uvedené kostrbaté dvojverší? Lady-bird je „Panna Marie“, „Isis“, „Matka a stvořitelka přírody“.[38] „Dům“ je „ekliptika“; obrazně řečeno je „v plamenech“ nebo „plný ohně“, „na dráze Slunce“; a „děti doma“ jsou „měsíce“, které jsou slunečnímu dómu přiděleny, je to tedy sluneční rok neboli „znamení zvěrokruhu“ – kterých bylo původně „deset“ a nikoliv dvanáct, přičemž každé znamení odpovídá jednomu z písmen prapůvodní abecedy, která obnášela toliko „deset“ písmen.

„Slunéčko, slunéčko,
hned odleť domů!
Tvůj dům je v plamenech
a děti tvé odlétly.
Až na to Maličké,
pod „Kamenem“.
Leť, slunéčko, leť domů,
nežli pozdě bude.“

„Slunéčkem“ nebo „krávou“ je tu míněna Panna Marie. „Maličké“ pod „Kamenem“, neboli „mystická lidská posibilita“, je „Jezulátko“, zrozené v mysteriózním „měsíci smírné oběti“ či v mystickém astrologicky a astronomicky „vypuštěném měsíci“ zvěrokruhu; a „kámen“ je „Kámen mudrců“.

Prydwen byla magická lodice krále Artuše, o níž se ve verších mluví takto: „Třikráte naplnila se Prydwen, vyrazili jsme na moře, a kromě sedmi se nikdo nevrátil z Caer Rigor.“ Caer Wydr je Glastonbury – opatství, jež se nacházelo na magické hranici s Avalonem, nebo Inis Gutrin, čímž se myslí skleněný zámek, v němž přebývala Artušova duše po smrti. Glastonbury je rovněž ostrovem Avalon (tj. „jabloně“), kam Artušovo mrtvé tělo dopravila Morgan le Faye. Temně tmavomodrý řetězec je voda kolem Ostrova smrti. Mýtus o Cwy, podobně jako je tomu v mýtu o Gwairovi (n. Gweir, byl jedním ze „tří vznešených vězňů Británie“, účastník Artušovy výpravy do podsvětí pro magický pohár či kotlík) a Artušovi, vypráví o zvláštním „zvířeti se stříbrnou hlavou“, což je dost možná bílý srnec, o němž je řeč při Bitvě stromů, mytologickém střetu, v němž synové Dôna bojovali se silami podsvětí – Annwn. Amaethon, Gwydionův bratr, ukradl totiž Arawnovi, králi onoho světa, bílého srnce a štěně, což vedlo k veliké bitvě. Jedním z nejzásadnějších bardských tajemství je zaříkávání z Cyst Wy’r Beirdd („Výčitka bardům“), jak ho sděluje Gwion, zaměřené na tajemství uchopování:

„Pojmenování firmamentu,
pojmenování elementů,
a pojmenování řeči,
a pojmenování vínku na hlavu,
pryč od toho, bardové! – “

Bard přestává mít magickou moc nad tím, co je pojmenováno, a to naopak přechází do světa lidí. Caer Wydion, zámek Gwydionův, je tradičním velšským názvem Mléčné dráhy. Cesta svatého Jakuba přináší štěstí všem plavcům. „Je to ono prvé tajemství,“ píše Fulcanelli, „jež filosofové nikdy neodhalili a které pojmenovali enigmatickým výrazem Cesta svatého Jakuba.“ Je to však zároveň nejběžnější výraz, jímž je po celé Evropě označována Mléčná dráha. Po celém světě se setkáváme se společnostmi, pro něž Mléčná dráha představuje cestu do nebe. Existují však některé temné narážky jako například pověst tradovaná v české kotlině, kterou nám zprostředkoval Anton Czubrynski:

Středem nebe táhne se Mléčná dráha, tzv. „římská dráha“, jako vzpomínka starobylých římských silnic, po nichž přibíhaly římské legie. U Čechů existuje pověst, že Mléčná dráha povstala proto, že jeden kmotr kradl druhému ze stodoly slámu a nosil ji do své, ztráceje na útěku stébla, která dodnes leží na té cestě. Od orientalistů se dovíme, že česká pověst o Mléčné dráze, v sousedním Polsku neznámá, je známa i na Východě, kde ji persky nazývají „Drahou táhnoucího slámu“ – râh-i-kâh-käšân (Ideler: Sternnamen, 307), turecko-osmansky: „Zloděj slámy“ – saman ogrusu, arabsky „Místem, po němž se táhlo“ – madžarra.“[39]

Caer Wydr, skleněný zámek, Inis Gutrin, je slovní hříčka sečtělého Gwiona. Latinský ekvivalent slova Gutrin je vitrinus a sasky je to glas, „sklo“. S ohledem na indoevropské kořeny tu vyvstává další podobnost, a to se slovem „hlas“ a jeho obdobou ve slovanských jazycích, zejména v ruštině, голос. V saštině označovalo toto slovo všechny odstíny mezi tmavě modrou až světle zelenou. „Skleněné“ zámky existovaly v irských, manských a velšských legendách, a jsou to buď ostrovní svatyně, obklopené vodou zelenou jako sklo, nebo hvězdná vězení tvořící ostrovy v tmavomodré noční obloze. Avšak podle středověké legendy byly zdělány ze skla a jejich spojitost se smrtí a Měsíční bohyní se dochovala v lidové pověrčivosti pravící, že „lunu přes sklo viděti neštěstí přináší.“

Gwion zřejmě říká: „Vy bardové si myslíte, že Artuš skončil v té dubové rakvi v Glastonbury. Ale já to vím líp.“ Nápis na ní totiž říká: „Zde na ostrově Avalon leží pohřben slavný král Artuš se svou druhou manželkou Guenevere.“ Artuš je božský nikoliv ve své jediné osobě, nýbrž jen ve svém dvojčenectví. Podobně Osiris, duch dorůstajícího roku, nepřestává žárlit na svého osudového bratra Seta, ducha ubývajícího roku. Nemůže být oběma najednou, leda v intelektuálním úsilí, jež zničí jeho lidskost, a to je zásadní nedostatek apollonských či jehovistických kultů. Člověk je polobůh: je stále jednou nohou v hrobě; žena je božská, protože, neboť dokáže být oběma nohama na stejném místě, ať už na nebi nebo v podsvětí nebo na zemi. Muž jí závidí a vykládá lži o své vlastní úplnosti, a to jej činí nešťastným. Neboť je-li on božský, není ona ani polobohyně – je pouhou nymfou a jeho láska k ní se proměňuje v pohrdání a nenávist. Žena zbožňuje chlapce, nikoliv dospělého muže: je důkazem jejího božství, mužské celoživotní závislosti na ní. Je však vášnivě oddána výchově mužů, protože láska a nenávist, kterou vůči sobě Osiris a Set pociťují kvůli ní, je holdem jejímu božství. Snaží se uspokojit oba dva, to je ale možné, jen když toho druhého zavraždí, a muž to považuje za důkaz její zásadní falešnosti, nikoliv za své vzájemně si odporující požadavky na ni.

Arnold Böcklin: Odysseus a Kalypsó

Eva odnosila dvacet osm dětí, byla sama sobě porodní bábou, pak přišel Kain a Ábel, jak čteme v sedmém a osmém verši Yr Awdil Vraith:

Dvakráte pět, deset a osm,
sama odnosila,
dvojí břímě
muže-ženy.
[40]
A pak najednou, nikoliv skrytě,
porodila Ábela,
A Kaina, osamělého
vraha.

Verš dále v tomto směru nepokračuje, jako by byl potlačen: evidentně totiž obsahuje setovskou herezi, dobře známé pokračování synkretické teorie Klementa Alexandrijského, podle níž byl Set vnímán jako ranější inkarnace Ježíše. Posvátný král je tedy sluneční král a ve smrti se vrací k universální Bohyni Matce, Bílé měsíční bohyni, která ho vězní na dalekém severu. Proč na severu? Poněvadž je to světová strana, z níž slunce nikdy nezasvitne, odkud vítr přináší sníh; na studeném polárním severu najdete toliko mrtvé slunce. Sluneční bůh se rodí se zimním slunovratem, když je slunce nejslabší a doputovalo na svůj nejjižnější bod; proto je jeho zástupce, sluneční král, zabit během letního slunovratu, když slunce dosahuje svého nejsevernějšího bodu. Vztah mezi Caer Sidi a Caer Arianrhod je takový, že pohřební místo mrtvého krále bylo na ostrově, buď v řece nebo na moři, kde jeho duch žil pod dozorem orgiastické kněžky starající se o orákulum; jeho duše však odešla ke hvězdám a tam s naději očekává znovuzrození v jiném králi.

V etiopských Legendách naší Paní Marie, jež původně přeložil E. A. Wallis Budge,[41] je tato gnostická teorie jasně vyložena. Hana (n. Anna, „dvacet pilířů tabernáklu Písma“), matka Panny Marie, byla jednou z triád sester – v dalších dvou šlo o jinou Marii, a o Sofii. „Panna sestoupila do těla Šétova záříc jako bílá perla.“ Šét, to je „Do klína vložený“. Pak tam následně vstoupil Enóš, Kénan… Jered, Henoch, Metuzalém, Lámech, Noe… Abrahám, Izák, Jákob… David, Šalomoun a Joakim. „A Joakim pravil ke své ženě Haně: ‚Viděl jsem nebe otevřené a vystoupil z něj bílý pták, který mi přeletěl nad hlavou.‘ Hle, ten pták pochází ze starých dnů… Byl to duch života v podobě bílého ptáka a vešel v život Hany, když perla vyšla z beder Joakima a … Hana ji přijala, takto tělo naší Paní Marie. Bílá perla jest zmiňována pro svoji čistotu, a ten bílý pták proto, že Duše Marie jestvovala už za Starého Dnů. … Tak pták a perla jedno jsou.“ Z těla Marie pak vešla tato perla, tento bílý pták[42] ducha, do Ježíše při křtu.

Michael Maier osvětluje, jak dávní autoři skryli alchymistické umění pod závoj poetických antických bájí.[43] Černé plachty, s nimiž se Théseus vrací do Athén, představují černé kůžičky objevující se při kalcinaci síry. Latona, takto dcera Titána Koia a Foibé (jméno značí „jasná“ nebo „zářící“), zachraňující se na pustém ostrovu Délos – z kořene praindoevropského jazyka *dyew-, jenž znamená „nebe, obloha“, a také „zářit“ –, který se zmítal na vlnách odtržený od mořského dna, se na něj uchýlila před strašným hadem Pýthónem. Sotva na něj Latona vstoupila, z moře zázračně vystoupily dvě skály a zahradily Pýthónovi vstup do této zahrady, která kypěla hojností kvůli přítomnosti bohyně plodnosti, a bůh moří Poseidón pak ukotvil ostrov k mořskému dnu. Na hoře Kynthu porodila Diovi dvě děti, boha slunce a světla Apollóna a bohyni lovu Artemis (jejímž atributem je srpek luny), čímž se naznačuje velká konjunkce alchymického díla. Latona je „děloha nebo vnitřní a skrytá část země, v níž jsou zplozeny a vyživovány kovy“. „Zbělte Latonu a roztrhejte knihy,“ aby totiž nebyla roztrhána vaše srdce.[44] Tento příběh jest přesným opisem strastiplné „proticesty“ do skleněného zámku, kterak ji zakoušel Ježíš Kristus.


[1] Srv. TV seriál Arabela. Rumburakova pomsta (režie: Václav Vorlíček, Československo 1980), kde se Chechota, předchůdce čaroděje Viga, unaven po 1000 letech života, proměnil v lesní vůni a zanechal po sobě tři sloužící: jsou to čert Blekota, skřet Mekota, bezhlavý rytíř Pekota, a dva bílí chrti – Fekota a Jekota.

[2] Srv. úvodní skladbu Black Dog anglické skupiny Led Zeppelin z jejich čtvrtého alba (IV, 1971).

[3] Byl inspirací pro strašidelného psa v románu Pes baskervillský Arthura Conana Doylea, který jej popsal takto: „Velká černá to bestie tvaru psího, avšak větší nežli kterýkoli pes, jejž byly kdy oči smrtelníků spatřily… [mající] svítící oči a zkrvácené tesáky.“

[4] Viz San: Lingua Genesis III, text před pozn. č. 10, http://www.okultura.cz/WordPress/lingua-genesis-iii/#_ftnref10.

[5] Srv. San: Rybička zdrželík v našem filosofickém moři, http://www.okultura.cz/WordPress/rybicka-zdrzelik-v-nasem-filosofickem-mori/.

[6] 1Hen 15,3-7, str. 93.

[7] Kaukoni, Kaukani nebo Cauconiatae bylo jméno starobylého kmene v Anatolii, o němž se zmiňuje Strabón, ačkoliv v jeho době už patřil mezi zaniklé.

[8] Erebos, latinsky Erebus, je bůh věčné tmy a sama věčná tma. S temnou nocí Nyktou, která rovněž povstala z Chaosu, zplodili Aithera – boha jasného světla, a Hémeru – bohyni jasného dne.

[9] Srv. San: Lingua Genesis III, http://www.okultura.cz/WordPress/lingua-genesis-iii/.

[10] Shannon Dorey: Day of the Fish: The First Religion. EEL Publishing 2012, str. 187.

[11] New Grange, mohylový monument z období neolitu nacházející se v hrabství Meath na východě Irska, asi kilometr severně od řeky Boyne.

[12] Mytický Python, had zabitý šípem Apollonovým.

[13] Též měděnice, v původním významu obecně měděná nádoba, později nádoba na mytí rukou z mědi, cínu, mosazi, zlata nebo stříbra.

[14] Ex 24,4-8.

[15] Tj. „černý topol“, posvátný strom hrdinů.

[16] Srv. Gereon, trojhlavého boha.

[17] Amaethon byl velšským bohem zemědělství a synem bohyně Dôn. Jeho jméno znamená „dělník“ nebo „oráč“, je zodpovědný za Cad Goddeu („Bitvu stromů“) mezi bohem podsvětí Arawnem a dětmi Dôny (velšská obdoba Tuatha Dé Danann).

[18] Mág Gwyddien, starovelšsky Guidgen; příbuzné staroirskému Fidgen, vykládá se jako „Zrozený ze stromů“, Merlin.

[19] Har-pa-khered nebo Heru-pa-khered, „Horus dítě“.

[20] Cai osvobodil z podsvětí královnu, což možná naznačuje romantický vztah mezi ním a Gwenhwyfar. Otec Artušova bratrance Culhwcha, král Cilydd, syn Celyddonův, přišel po těžkém porodu o svoji manželku Goleuddydd. Když se znovu oženil, mladý Culhwch odmítá snahu své macechy vnutit mu za manželku nevlastní sestru. To ji urazilo, a proto na něho uvalila kletbu, takže si nemohl vyvolit žádnou jinou než překrásnou Olwen, dceru obra Ysbaddadena. Třebaže ji nikdy nespatřil, Culhwch se do ní šíleně zamiloval, avšak jeho otec jej varoval, aby aby se ji nevydával hledat bez pomoci svého slavného bratrance Artuše. Mladík odjel bez prodlení vyhledat svého příbuzného a našel jej na jeho dvoře Celliwig v Cornwallu a požádal jej o pomoc. Cai byl prvním rytířem, který se dobrovolně rozhodl pomáhat Culhwchovi při jeho pátrání a slíbil mu, že mu zůstane po boku, dokud Olwen nenajdou. Přidalo se k nim dalších pět rytířů. Po cestě narazili na „nejkrásnější zámek na světě“ a potkali bratra Ysbaddadenova pastýře, Custennina. Poučil je, že zámek patří Ysbaddadenovi, Custennina oloupil o všechnu jeho půdu a z krutosti mu povraždil třiadvacet dětí. Custennin dohodl setkání mezi Culhwchem a Olwen a panna souhlasila provést Culhwcha a jeho společníky Ysbadaddenovým zámkem. Cai se zavázal ochraňovat svým životem čtyřiadvacátého syna, Goreua. Rytíři lstivě a pokradmu podnikli útok na zámek, zabili devět vrátných a devět hlídacích psů, a vstoupili do obrovy síně. Hned po příchodu se Ysbaddaden pokusil zabít Culhwcha otrávenou dýkou, byl však přelstěn a zraněn, prvně Bedwyrem, pak čarodějem Menwem, a konečně samotným Culhwchem. Ysbaddaden se nakonec nechal obměkčit a souhlasil dát svoji dceru Culhwchovi za podmínky, že vykoná několik nemožných úkolů (anoethau), včetně toho, že uloví začarovaného divočáka Twrch Trwytha a osvobodí vězně urozeného původu, Mabon ap Modrona, za nímž se skrýval římsko-britský bůh Maponos, jehož jméno znamenalo „Velký Syn“.

[21] Yvain, nebo Owain mab Urien, je hrdina, který se oženil se svojí láskou, Paní pramene, jenže ji ztratil, když ji zanedbával kvůli svým rytířským výpravám. S pomocí lva se zachrání před hadem a nalezne rovnováhu mezi svými manželskými a družnými povinnostmi a znovu se připojí je své ženě.

[22] Irský mytologický hrdina známý rovněž jako Kukulín, o němž se mělo zato, že je inkarnací boha Lugha, který byl rovněž jeho otcem. Byl přezdíván „Ohař z Ulsteru“ pro svoje strašlivé válečné běsnění (berserk), ríastrad, při němž měl tvář rozrůzněnou jako monstrum a nečinil rozdílu mezi přítelem či nepřítelem.

[23] Čarodějnice z Endoru je biblická postava objevující se v 1. knize Samuelově. Na žádost prvního izraelského krále Saula oživí ducha zemřelého proroka Samuela. Saul tak koná proto, že se bojí nastávající bitvy s Filištínskými, ovšem rozzlobený Samuel neřekne králi nic o bitvě samotné, pouze mu sdělí, že spolu se svými syny zemře. Tak se skutečně stane a Saul zemře bez Boží přízně. O tu přišel svým konáním. Boží zákony porušil také tím, že endorskou čarodějnici vyhledal a požádal ji o „vyvolání“ Samuela. Věštění bylo totiž bezbožným jednáním a Bible ho na řadě míst zakazuje. Ne však prorokování, kdy prorok (např. Samuel) byl považován za člověka inspirovaného Bohem. Saulovo jednání bylo paradoxní také z toho důvodu, že dříve nechal vyhnat všechny hadače a kouzelníky ze země. Srv. „Neobracejte se k hadačům a věšťcům, ani od nich rady beřte, poškvrňujíce se s nimi: Já jsem Hospodin Bůh váš,“ Lv 19,31. Dále: „Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštěc, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzedlník. Ani losník, ani zaklinač, ani hadač, ani černokněžník. Nebo ohavnost jest Hospodinu, kdožkoli činí to, a pro takové ohavnosti Hospodin Bůh tvůj vymítá je od tváři tvé,“ Dt 18,10-12.

[24] Jeskyně patriarchů, Me’arat ha-Machpela, jeskyně Machpela, arabsky al-Maghára, „Jeskyně“, nebo al-Haram al-Ibráhímí, Abrahamova svatyně; komplex podzemních jeskyní nacházejících se ve starobylém městě Hebron. Podle tradice jsou zde pohřbeny čtyři starozákonní páry: Adam a Eva, Abrahám a Sára, Izák a Rebeka a Jákob a Lea. Raní křesťané však tvrdí, že byl Adam pohřben na Golgotě. Podle Midraše a dalších zdrojů je v jeskyni také hlava Ezaua.

[25] Všimněte si fráze „jde to s ním z kopce“.

[26] Childe Rowland je pohádka, jejíž nejoblíbenější podobu sepsal Joseph Jacobs do knihy English Fairy Tales, vydané v roce 1890. Opírá se o skotskou baladu, v níž Joseph Jacobs nazývá „temnou věží“ palác krále Elflandu.

[27] Srv. San: Mystérium pražského (mimo)chodce, http://www.okultura.cz/WordPress/mysterium-prazskeho-mimochodce/, text před pozn. č. 24; dále O kejklovném mimochození, http://www.okultura.cz/WordPress/kejklovnem-mimochozeni/.

[28] Angl. widdershins, sthn. weddersinnes, doslova „proticestou“ (tj. „opačným směrem“), ze slov widersinnen, „jít proti“, sthn. widar „proti“, a sinnen, „cestovat, putovat“, vztahuje se ke slovu sind, „cesta“.

[29] Dorothy Leigh Sayersová: Příliš mnoho svědků. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, přel. Jan Klíma.

[30] Robert Louis Stevenson: The Song of the Morrow, viz http://www.authorama.com/fables-19.html.

[31] Lord Dunsany: The King of Elfland’s Daughter. Del Rey 1999 (první vydání 1924).

[32] Alan Garner: Elidor. HMH Books for Young Readers 2006 (první vydání 1965).

[33] Andre Norton: Warlock of the Witch World. Ace Books 1978 (první vydání 1967).

[34] Terry Pratchett: Svobodnej národ. Talpress, Praha 2013.

[35] J 20,1-5.

[36] „Slunéčko sedmitečné“.

[37] Pozoruhodnou spojitost však lze nalézt mezi mariánským symbolem Ducha svatého, holubicí, a touto „Paní-Ptákem“ či „Paní-Krávou“. V egyptské legendě o útěku do delty Nilu před žárlivým Setem těhotné Isis nejprve narostou křídla, a pak se promění v krávu: Hathor (Dům Hórův).

[38] V egyptském mýtu to však byla její sestra Nefthys, Nebthet, kterou Set, Sutech, pojal násilím za ženu.

[39] Dr. Anton Czubrynski: Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.

[40] Naráží se na rané biblické pojmenování Evy jakožto „muženy“? Srv. Gn 2,23.

[41] E. A. Wallis Budge: Legends of Our Lady Mary, The Perpetual Virgin and Her Mother, Hanna. London, Boston, Mass. The Medici Society Ltd. 1922, viz https://archive.org/details/legendsofourlady00budgrich/page/n10.

[42] Holubice.

[43] Viz Michael Maier: Atalanta Fugiens neboli Prchající Atalanta neboli Nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody. Trigon, Praha 2006, str. 20n.

[44] Srv. San: UFOlklór II. UFO, vúdú & magické počítače, viz http://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor-2/.