Britské magické impérium IV.

M. R. James

Na samém konci 19. století, v době, kdy vrcholila éra anglických duchařských příběhů, přichází nenápadný gentleman Montague Rhodes James (1862-1936), anglický povídkář, paleograf a mediavelista, zakladatel tradice anglických duchařských příběhů a uznávaný odborník na staré rukopisy a vysoce postavený učenec, který po večerech toliko pro své potěšení píše strašidelné příběhy. Z pouhé zábavy se však stal literární skvost – James totiž nově definoval klasický duchařský příběh tím, že do něj vložil věrohodné reálie, opravdové násilí, bezmála hmatatelnou zlovolnou hrozbu a krutá, nic nepromíjející strašidla. Tím založil tradici nových duchařských příběhů dvacátého století a jeho dílem[1] se dodnes inspirují spisovatelé i filmoví tvůrci.

První mu vzdal hold sám H. P. Lovecraft, když jej nazval „jedním z mála opravdových mistrů“ a napsal o něm:

„Učenec Montague Rhodes James, děkan koleje v Etonu, věhlasný historik a uznávaný odborník na středověké manuskripty, je nadán téměř ďábelskou mocí evokovat hrůzu pomocí nepatrných náznaků uprostřed prozaického denního života.“

Jinde se o něm zmiňuje jako o mistru „děsu a obludné vize“. Stephen Jones v doslovu Výstrahy zvědavcům k českému vydání píše:

„Beletristické tvorbě se M. R. James začal věnovat až po třicítce. Jako přípěvek k vánočním oslavám v elitním cambridgeském klubu Tlachálků začal psát duchařské a strašidelné povídky, které vydal až na nátlak svých přátel. Vyznačují se obsahovou růzností a vycházejí ze stylu tradičního anglického gotického románu. Některé z nich vypráví mrazivé příběhy o duších zemřelých bloudících hřbitovy, jiné obsahují popisy děsivých tajemství starých rukopisů či tajuplná odhalení dávných zločinů. Velké působivosti svých příběhů autor dosahoval tím, že v nich nejprve popisoval každodenní všední život, v němž se postupně začaly objevovat nadpřirozené prvky. Mnoho jeho povídek se odehrává v univerzitním prostředí, které důvěrně znal.“

Uměl potěšit i srdce dětských čtenářů, pro něž roku 1922 sepsal pohádku Pět džbánků líčící objev několika džbánků s čarovnými mastmi, s jejichž pomocí se otevírají skryté říše zvířat a kouzelných bytostí.

Stafáž, kterou M. R. James ve svých příbězích využíval byla velmi různorodá. Například aristokraté: příběhy odehrávající se ve středověku nebo raném novověku je líčí jako malicherné a bezohledně kruté, jak vidíme na případě sira Matthewa Fella z povídky Jasan, jenž nechal odsoudit ženu k smrti za čarodějnictví jen proto, že vnikla na jeho pozemek. Hrabě Magnus de la Gardie je zase popisován jako nesmírně krutý člověk, který nechával své nájemníky bičovat za drobné prohřešky, vypaloval domy postavené příliš blízko jeho pozemků, i když v nich byly ještě celé rodiny, a praktikoval černou magii.

Z odborné práce na staro- i novozákonních apokryfech vytěžil četné artefakty evokující naprostou zkázu a atmosféru Soudného dne: v řadě příběhů se objevují prokleté historické náboženské spisy, např. v povídkách Podivná sbírka kanovníka Alberika, Traktát Midot a Neobyčejná modlitební kniha, stará bronzová píšťalka nalezená v troskách templářského preceptoria v povídce Jen hvízdni, chlapče, a já přiběhnu, dřevořezby ožívající v povídce Kůr v bachtesterské katedrále a anglosaská koruna ve Výstraze zvědavcům končící tak, že pan Paxton je nalezen mrtvý s rozbitými zuby a čelistmi a ústy plnými písku a kamení.

Mezzotinta se postupně mění před očima a vposledku zobrazuje nadpřirozenou bytost vkrádající se na anglické panství, kde se utká s jediným dědicem rodiny, a nakonec jej odnáší neznámo kam. Zlý čaroděj se objevuje vždy, když se v příběhu mluví o někom, kdo se zabývá okultním uměním a démonologií. Výraznými příklady jsou pan Abney ze Ztracených srdcí, Nicolas Francken, jehož duch straší v hotelovém pokoji Číslo 13; Hrabě Magnus ze stejnojmenné povídky: tento démonický familiár má mimochodem chapadla, jimiž vysává maso z lebek svých obětí a zbavuje je tváře; a také pan Karswell z Magické síly run.

Výzkumy toho, proč nám věci připadají strašidelné a jaký to může mít dopad na myšlení člověka, jsou poněkud omezené, avšak existují, přičemž slovo „strašidelný“ v moderním slova smyslu existuje od poloviny 19. století, kdy se poprvé objevilo v The New York Times v roce 1877 v souvislosti s příběhem o duchovi. Vše se nás snaží zabít, všechno se snaží zkazit jinak pěkný den, takto začíná povídka Záludnost neživých předmětů, která má pro českého čtenáře jistou okulturní spojitost. Jiří Wolker v básni Věci ze sbírky Host do domu z roku 1921 totiž píše:

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!
Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

V roce 1915 se tomuto tématu věnoval sir James Frazer v knize Zlatá ratolest, v níž zdůraznil rozdíly mezi náboženstvím a magií:

„Pokud tedy náboženství předpokládá, že svět je řízen vědomými činiteli, které lze přesvědčováním odvrátit od jejich záměru, stojí v zásadním antagonismu. k magii i k vědě, které obě považují za samozřejmé, že běh přírody neurčují vášně nebo rozmary osobních bytostí, nýbrž působení přírodních sil. V magii se totiž předpokládá pouze to, že se jedná o mechanické působení neměnných zákonů. Je pravda, že magie se často zabývá duchy, ale ve vědě je to explicitní předpoklad, které jsou osobními činiteli, jak je předpokládá náboženství, ale kdykoli tak činí, v ve své vlastní podobě, zachází s nimi přesně stejným způsobem, jako zachází s neživými činiteli, to znamená, že je omezuje nebo nutí, místo aby je usmiřovala nebo usmiřovala, jak to dělá náboženství. jak by to dělalo náboženství.

A někde tady začínají příběhy oživlých hraček a panenek opředené okultními tématy. Hrůza a strach z panenek má své vlastní jméno, pediofobie, která se řadí do širšího strachu z humanoidních postav, automatofobie, a souvisí s pupafobií, tedy strachem z loutek.

Příběhy německého spisovatele E. T. A. Hoffmana jsou obecně považovány za počátek žánru strašidelných automatů a panenek. Jentsch a Freud použili Hoffmanova Sandmana, Písečného muže, jako případovou studii nadpřirozena. Příběh, publikovaný v roce 1816, vypráví o traumatizovaném mladíkovi, který zjistí, že objektem jeho náklonnosti je ve skutečnosti chytrá natahovací panenka, dílo zlověstného alchymisty, který možná zavraždil mladíkova otce, což mladíka přivádí k šílenství. Hrůza se v tomto příběhu točila spíše kolem klamavé přitažlivosti dívky než kolem její vrozené vražednosti; v 19. století se strašidelné příběhy o panenkách týkaly spíše zlovůle jejich tvůrce než panenky samotné. V průběhu let se zejména ve filmovém zpracování (film The Devil-Doll z roku 1936, Tod Browning; epizoda Living Doll z TV série Twilight Zone; klaunský panák z filmu Poltergeist; postavička Chuckyho z Child’s Play a celé filmové série; filmy s vražednými loutkami jako Dolly Dearest, Demonic Toys a Blood Dolls) dočkalo téma oživlých loutek a panenek (mj. Robert, Annabelle, Letta the Doll, Okiku, Mandy, Pulau Ubin Barbie atd.) velké exploatace.[2] V pohádkově magickém až autobiografickém realismu napsala svoje stěžejní dílo Magické hračkářství Angela Carterová.[3]

Řada kritiků spatřuje v Jamesově díle složité psychologické podněty. Jeho odporu dotýkat se jiných lidí si všimla Julia Briggsová v knize Noční návštěvníci: Vzestup a pád anglických strašidelných povídek.[4] Jak napsal Nigel Kneale v úvodu k vydání Ghost Stories of M. R. James nakladatelstvím Folio Society: „V době, kdy je každý člověk sám sobě psychologem, vypadá M. R. James jako bohatý a slibný materiál. … Musely být chvíle, kdy bylo těžké být Monty Jamesem.“ A jinde: „Ačkoli James vykouzlí podivné bestie a nadpřirozené projevy, šokující účinek jeho příběhů je obvykle nejsilnější, když se zabývá fyzickým zmrzačením a abnormalitami, obvykle načrtnutými tím nejlehčím perem.“

Film Noc démona je zpracováním klasického duchařského příběhu Magická síla run, poprvé vydaného v roce 1911, od tohoto velkého spisovatele z eduardovského období.[5] Doktor John Holden, nekompromisně racionalistický psycholog a sebevědomé ztělesnění osvícené americké moderny, se ve filmu vydává do Anglie a odtud zpět do minulosti, kde mu satanista Julian Karswell dává vyčerpávající lekci z metafyziky, která ho donutí zcela změnit svůj pohled na svět. Racionální skepse, kterou Holden s naprostým přesvědčením vyjadřuje v průběhu celého filmu, není, jak pozná na jeho konci, ničím jiným než zaslepeným materialistickým dogmatem. Harold Macmillan s oblibou tvrdil, že nová role Británie v poválečném světovém řádu by mohla být poučeným, starým, kultivovaným Řeckem, které dává moudré rady energickému, mladistvému americkému Římu. Noc démona naznačuje, že je přinejmenším zapotřebí, aby eduardovský učenec docenil přitažlivost, sílu a platnost nadpřirozena a skutečnost, že existuje a má své místo v moderním světě. V tom Holdena vzdělávají nejen Karswell, ale i jeho vědečtí kolegové, irský profesor O’Brien a doktor K. T. Kumar z Bombaje, oba představitelé dekolonizovaných bývalých britských imperiálních území, oba dobře obeznámeni se starými zvyklostmi. Profesor O’Brien říká: „Jsem také vědec, doktore Holdene. Vím, jakou hodnotu má chladné světlo rozumu, ale znám také hluboké stíny, které toto světlo může vrhat. Stíny, které mohou lidi zaslepit před pravdou.“ Britská skupina Coil vsadila na obal svého alba Love’s Secret Domain motto ve stylu středověkých erbů s těmito slovy: „Ze světla se rodí temnota.“ Doktor Kumar odpovídá na otázku, jaký má názor na ďábly a démony, jednodušeji: „Ach, já na ně věřím – rozhodně.“

Často se tvrdí, že postavu Karswella výslovně inspiroval Aleister Crowley, i když v případě původního Jamesova příběhu se to zdá být velmi nepravděpodobné: ačkoliv Crowley byl v devadesátých letech devatenáctého století studentem Trinity College v Cambridgi, kde byl James v té době členem sousední King’s, neexistuje žádný důkaz o tom, že by se setkali, ani že by James o Crowleym vůbec něco věděl. Jamesův Karswell není téměř popsán: Nikdo nevěděl, co se sebou dělá: jeho sluhové byli strašní lidé; vymyslel si nové náboženství a praktikoval, nikdo nedokázal říct, jaké strašné obřady. Karswell reaguje na špatnou recenzi knihy, kterou napsal, tak, že vyvolá démona, aby kritika zabil. Také jedna z nedokončených povídek se točí kolem „vzdělaného římského kněze“ zapleteného do okultních rituálů, jenž je nakonec zabit démonem, kterého vyvolal. Že může být katolicismus strašidelný dokládá povídka Číslo 13, v níž jest katolický biskup Jorgen Friis je obviněn z ukrývání muže, který praktikoval čarodějnictví a zaprodal svou duši ďáblu.

Zdá se však pravděpodobné, že MacGinnisův výkon v roli Karswella – podsaditého, plešatého nekromanta středního věku s bezvadnými způsoby – je ovlivněn vědomím Crowleyho, jak se odráží ve Wheatleyho vlastním díle: on v knize The Devil Rides Out se objevuje jako vyžilý, dvojsmyslný Mocata, „břichatý, holohlavý, asi šedesátiletý člověk s velkýma, vypouklýma, rybíma očima, ochablýma rukama a velmi nepřitažlivým šišláním“. Připomínal mi velkého bílého slimáka. MacGinnisův Karswell je mnohem propracovanější, sympatičtější a zajímavější než Jamesova nevýrazná verze nebo Wheatleyho hrubá karikatura.

M. R. James znovuobjevil spisy Josepha Thomase Sheridana Le Fanu (1814-1873) a vydal jeho sbírku povídek Madam Crowl’s Ghost and Other Tales of Mystery (1923). Po Jamesově smrti byly nalezeny tři další povídky a několik náčrtů, ale všechny tyto povídky a několik náčrtů včetně jeho článků o fantastice a o Le Fanu se pohodlně vešly do jednoho svazku; pro povídku Zelený děs tohoto autora – která světu odhalila běsy tropického podnebí prosakujícího přes půnebí – má slova chvály a ostýchavě, přesto vysoce hodnotí své současníky: A. Blackwooda, De la Mare, Burrage, E. F. Bensona a Wakefielda. James zastával silně tradiční názory na literaturu. Kromě duchařských příběhů rád četl také díla Williama Shakespeara a detektivky Agathy Christie. Neměl však rád většinu současné literatury, ostře kritizoval díla Aldouse Huxleyho, Lyttona Stracheyho a Jamese Joyce, jehož nazýval „šarlatánem“ a „prostitutem života a jazyka“. Podpořil rovněž zákaz románu Radclyffe Hallové z roku 1928 o lesbickém životě Studna osamělosti, když prohlásil: „Myslím, že kniha slečny Hallové je o kontrole porodnosti nebo o nějakém příbuzném tématu, že? Těžko se mi chce věřit, že je to dobrý román nebo že jeho potlačení způsobí literatuře nějakou ztrátu.“

Mnoho jeho příběhů obsahuje výraznou slovesnou část a je pro ně přínosem dramatické přečítání. Sám James měl pověst vynikajícího veřejného interpreta, který si získal přízeň takových osobností, jako byl spisovatel Arthur Machen, který napsal Jamesovi pochvalný dopis, který se poté rozhodl nabídnout strašidelnou duchařskou historku, která se předčítala na vánočních setkáních. Mimochodem – James varuje před samotným úkonem čtení, ale i tak monstrózní záležitostí, jakou jest knihovna. Knihy představují skrytý příkaz a čtení pak vzývání věcí uložených k spánku, z nějž neradno je vyrušovati.

I když je M. R. James znám především jako autor strašidelných příběhů, jsou jeho odborné práce ve vědeckých kruzích dodnes vysoce ceněné. Vydal například katalogy veškerých rukopisů uložených v knihovnách v Cambridgi doplněné obsáhlými komentáři, publikoval mnoho článků i knih o středověkém výtvarném umění, architektuře a literatuře, přeložil novozákonní apokryfy a přispěl rovněž hesly do biblické encyklopedie Encyclopaedia Biblica (1899-1903). Za pozornost stojí i útlejší titul Apokalypsa v umění (The Apocalypse in Art, 1927).

Jako ředitel Fitzwilliamova muzea se zasloužil o získání mnoha starobylých rukopisů a uměleckých děl včetně několika portrétů od italského malíře Tiziana. Za svou práci obdržel čestný doktorát na univerzitě v Cambridge a Oxfordu a roku 1930 britský Řád za zásluhy.

V roce 2008 vydalo anglické experimentální neofolkové duo The Triple Tree, v němž působí Tony Wakeford a Andrew King ze skupiny Sol Invictus, album Ghosts, na němž byly všechny písně kromě tří založeny na Jamesových příbězích. Jedna z písní, Three Crowns podle povídky Výstraha zvědavcům, se objevila také na kompilačním albu John Barleycorn Reborn (2007). V únoru 2012 vydala britská psychedelická skupina The Future Kings of England své čtvrté album Who Is This Who Is Coming, založené na Jamesově povídce Jen hvízdni, chlapče, a já přiběhnu. V lednu 2019 ve třetí epizodě sedmé řady pořadu BBC One Father Brown s názvem Hvízdání v temnotách (The Whistle in the Dark) čte postava profesora Roberta Wisemana sbírku duchařských povídek M. R. Jamese a později naznačí, že píšťalka, kterou vlastní, jest tou, která je zmiňována v Jamesově povídce Jen hvízdni, chlapče, a já přiběhnu. V roce 2022 vydala britská postpunková kapela Funboy Five skladbu Kissing the Ghost of M. R. James a A Warning to the Curious (Disturbed Mix), remix písně založené na Jamesově příběhu Výstraha zvědavcům, která se poprvé objevila na jejich albu An Autumn Collection z roku 2019.

℘

[1] Česky vyšlo: M. R. James: Příběhy sběratele starožitností. Strašidelné spisy I. Plus, Praha 2014; a M. R. James: Příběhy sběratele starožitností. Strašidelné spisy II. Plus, Praha 2014.

[2] Srv. June Pulliam and Anthony Fonseca: Ghosts in Popular Culture and Legend. Greenwood, 2016, str. 83n.

[3] Angela Carterová: Magické hračkářství. Dybbuk, Praha 2010.

[4] Julia Briggs: Night Visitors: The Rise and Fall of the English Ghost Story. Faber, 1977.

[5] Eduardovské období je historická etapa vývoje Spojeného království v době vlády krále Eduarda VII. v letech 1901 až 1910.