Britské magické impérium V.

329

Magický odkaz Coil



Man Is The Animal: A Coil Zine – issue one
60 stran, Temporal Boundary Press, summer solstice 2021

Man Is The Animal: A Coil Zine – issue two
64 stran, Temporal Boundary Press, winter solstice 2021

 

Coil Zine # 1

Raritním úlovkem z britského magického impéria jsou dvě čísla nového hudebního zinu Man Is The Animal: A Coil Zine věnovaného skupině Coil, takto esoterního projektu, za nímž stáli Jhonn Balance a Peter Christopherson.

Coil jsou velmi oplakáváni, a přesto jejich projekt působí stále stejně naléhavě, jako když tu byli. Zine se chce zabývat tvorbou, kterou po sobě zanechali, a editor doufá, že povede k živému zájmu o jejich radikální praktiky.

Coil

Redaktorem je Cormac Pentecost, který se autorsky podílí na publikacích Waiting For You: A Detectorists Zine a Man Is The Animal: A Coil Zine. V redakčním úvodníku Člověk zvíře jest (Man Is The Animal) reflektuje skutečnost, že po zániku skupiny její význam a důležitost v čase trvale narůstá, a přisuzuje to jednak odlišnému druhu magie, jejž praktikovali, neboť byl opravdu navržen tak, aby fungoval jako jakýsi stroj. A na rozdíl od ostatních magických praktik „orientovaných na výsledek“ bylo – v duchu verše z Knihy Zákona: „Neboť ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá“ (AL, I:44) – snahou praktik Coil narušit působení předpřipravených sociálních ideologií a vnést do věci chaos za účelem likvidace sil uplatňujících kontrolu, jak si povšimnete v článku Hayese Hamptona zamýšlejícího se nad jejich dílem se zvláštním odkazem na jejich využití vokálů. Coil nebyli nikdy magickou skupinou ve smyslu, že by byli skupinou zpívající o magii. Spíše to bylo tak, že jejich hudba samotná byla magickým aktem namířeným na narušení budoucnosti.

Dále šlo o to, že kulturní milieu všeobecně se od roku 2004, kdy Jhonn Balance zemřel, významně proměnilo. Není náhodou, že jeho odchod provázel nástup věku sociálních médií – zemřel v roce, kdy začal fungovat Facebook. Máme tu co dělat s magickými díly s odloženou či retroaktivní působností – zahrávají si s časem. Podobně jako u DNA, této nesmrtelné šroubovice podobající se hadu, i magické zaklínadlo trpělivě čeká na svoji chvíli na slunci. A tady se zjevuje to, co si Cormac Pentecost myslí o obsahu a účelu tohoto zimu.

Nemá jít o milostný dopis zaniklé rockové kapele, kterou máme pořád rádi, nýbrž o prostředek, jak probádávat latentní možnosti ukryté v jejich tvorbě. To símě, jež Coil roznesli napříč celou hudební kulturou, může stále nést nové plody a nečekaně vykvést.

Opičí tlapka

William Wymark Jacobs v povídce Opičí tlapka si stařec od tohoto bizarního talismanu přeje velkou sumu peněz.[1] Příštího dne jeho syn zahyne při nehodě na pracovišti a zaměstnavatel věnuje rodičům přesně tutéž částku jako kompenzaci za úmrtí. Magie je tu myšlena doslovně. Je to na pomezí Ezopových bajek O žabím králi aneb Každému, co si zaslouží a Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí.[2] Dostane se vám toho, čeho si žádáte, jenom to nemusí být přesně to, co jste očekávali. „Dávejte si pozor na to, co si přejete, aby se vám to nesplnilo!“

Coil jsou tu setrvale, neboť vítali chaos, který vstupoval do magických děl. Celý jejich projekt byl zaměřen na chaos a zůstává otevřený. Měli v úmyslu evokovat nezamýšlené následky, totiž tangenciální přízraky. Coil jsou mrtvi, ale ideje, jež vzývali, mrtvé nejsou. Zanechali nám je, aby z nich vzešla nová semena nesváru.

Ilustrace Maurice Greiffenhagena k povídce Opičí tlapka

Je třeba poznamenat, že si nového zinu povšiml i John Coulthart, který na něj napsal recenzi.[3]

Již vzpomínaný Hayes Hampton se v článku The Vision and the Voice: Esoteric Dimensions of Coil’s Vocals zabývá esoterním rozměrem vokálů Coil – spolu s odkazem na Crowleyho zásadní dílo Vize & Hlas –, zejména pak na jejich třetím albu Love’s Secret Domain vydaném v roce 1991, a třebas David Keenan jej považuje za mistrovský kousek.[4] Již po tisíciletí je lidský hlas považován za základní nástroj západní esoterní praxe, a to od starověkých Řeků, přes autory jako Heinrich Cornelius Agrippa a Eliphas Lévi, až po ty, kteří přímo ovlivnili Coil jako Aleister Crowley.

Jejich vokály lze rozdělit do pěti skupin:

    1. Tradiční sólový vokál, ať už jde o jeho různé podoby jako výkřiky, zpěv nebo mluvené slovo, příp. různě procesované, jako např. mrazivá ozvěna hlavního vokálu v písni Are You Shivering?;
    2. Zkreslené/silně procesované vokály, např. vokoderem, jak to slyšíme ve skladbách Teenage Lightning a Ether. Balanceův hlas je těžko rozeznatelný, přesto zůstává jaksi ústředním jakožto psychický střed celé skladby;
    3. Hostující zpěváci, např. Marc Almond ve skladbách Titan Arch, Little Annie na Things Happen, kde na konci cituje z Crowleyho silně procesovaným hlasem;
    4. Samply, viz The Sewage Worker’s Birthday Party nebo Further Back and Faster;
    5. Střihy, např. chrčivé vokální úryvky na Disco Hospital, drásavé vzdechy na Are You Shivering? a brumlání a mumlání na Remote Viewing 2.

Hayes Hampton je profesorem angličtiny na universitě Jižní Karolíny, kde mj. vyučuje spisovatelství, americkou a afroamerickou literaturu, dějiny spirituální autobiografie, rétoriku a populární kulturu. Jeho výzkum se zaměřuje na průnik esoterismu a britské pop music. Poslední knihy týkající se Coil byly Folk Horror Revival: Harvest Hymns (Wyrd Harvest, 2018) a Magic: A Companion (Peter Lang, 2022).

Dalším zdrojem byl pro Jhonna Balance William Burroughs, o jehož vlivu se často vyjadřoval, zejména ohledně magického významu jeho díla. V roce 1995 v interview, které vedl John Everall, říká:

„V tomto jsme s Williamem spojeni; popisuje neviditelný svět a dokumentuje skryté mechanismy. To je to, co hledáme: tajné mechanismy, okultno, za předpokladu, že okultní znamená prostě skrytý.“

How to Destroy Angels je opět do jisté míry – podobně jako Love’s Secret Domain – rituální hudbou. A Love’s Secret Domain a obrazy temnoty se pojí s Crowleyho abysem, zejména vzhledem k nechvalně známým okolnostem při nahrávání. Členové kapely, kteří po celé dny pracovali, občas v „totálním drogovém opojení“, byli nakonec přesvědčeni, že ve studiu straší „larvy, které se vznášejí jako obrovské mumie v kójích… Všichni rozhodně psychicky vycítili, že se tam pořád něco děje.“[5]

Album, které je pro Coil a jejich zvuk alchymistickým tyglíkem, ruší rozdíly mezi hudbou a hlukem, popem a undergroundem, světským a esoterickým, a jeho vokální vzývání a evokace „prostřednictvím Teslovy bezdrátové sítě“ patří k nejzajímavějším a nejprovokativnějším poslechům kapely.

Coil: How to Destroy Angels

Sean Oscar připravuje podcasty a příležitostně píše články, žije v Brightonu. Zajímá se o filosofii, horrory, fotografii, náboženství a esoteriku a svoje pojednání Hauntologie Coil (A Hauntology of Coil) začíná povzdechem, že se ke Coil dostal příliš pozdě. Když je poprvé uslyšel, byl John Balance již roky mrtev. Pokoušel se ujasnit si datum a myslí si, že to bylo asi pár měsíců před nebo poté, co zemřel Peter Christopherson. Coil už byli pryč, stali se z nich už duchové. Hauntologie je jak umělecká tendence, tak i kritické paradigma zkoumající nedávnou minulost, zejména s důrazem na zastaralé technologie a estetiku, s cílem destabilizovat představu, že minulost je ukončená a není tam co řešit. Vnímá pak pod tímto úhlem Coil jako duchy, příp. jako egregora, jako revenanta a to, co odmítá v klidu spočinout, Coil jako mrtvoly, jako smrt a jako duch ve stroji.

Hudba je uměleckou formou, která se nejčastěji stává přízračnou. Hauntologie je koneckonců hlavně hudební žánr. Hudba přetrvává, hudba se opakuje, hudba neexistuje jen na jednom místě, ale může se rozšířit všude, kde je slyšet. Hudba zní stále a pořád dokola. Hudba se vrací. I Coil se vrací.

Benjamin Noys je spisovatel a kritik. Jeho poslední prací je kniha Malign Velocities: Accelerationism and Capitalism (Zero, 2014) a zde přispěl článkem Budeš dnes večer odporný?: Proměny Coil (Are You Loathsome Tonight?: Coil’s Transformations),[6] který uvozuje citát z básně Kennetha Rexrotha: „Posvátný sňatek[7] doslova oplodňuje zemi.“

Arthur Machen

Coil ve svém manifestu z roku 1983 popisují svůj projekt jako „vehikulum pro obsese“, neboť obsese jsou přinejmenším řadou fantaskních obrazů náležejících k tomu, co francouzský filosof a teolog Henry Corbin nazval mundus imaginalis, tedy imaginálním světem, světem obrazů, archetypů a duší, jejž pro něj znamenal aktuální svět, s můžeme být v kontaktu prostřednictvím jistých forem zážitků. Tento druh magického díla se objevuje v textech Arthura Machena, autora skandálního Velikého boha Pana (1890) a člena Hermetického řádu Zlatého úsvitu. Machen podobně jako Thomas Vaughan, alchymista ze sedmnáctého století píšící pod pseudonymem Eugenius Philalethes,[8] anebo Coil je dělníkem v hájemství podivného a usiluje o transformaci hmotného světa skrze duchovní práci. Machen ve svém literárním díle vnímá zlo jako podivné dílo, které proměňuje strukturu skutečnosti.

V pojímání dobra a zla je dobře si připomenout prolog Arthura Machena k novele Bílý lid:

„Zlo naopak je naprosto pozitivní, ale pouze je na špatné straně. A co je tedy hřích?“ zeptal se Cotgrave. „Co si myslíte, že byste vážně pocítil, kdyby k vám vaše kočka nebo váš pes začali mluvit lidským hlasem? Byl byste ohromen hrůzou, tím jsem si jist. Kdyby růže ve vaší zahradě začaly zpívat podivné písně, zešílel byste. Nebo dejme tomu, že dlažební kostky by se začaly vrtět a růst před vašima očima, anebo kdyby oblázky, kterých jste si večer všiml, vykvetly do rána kamennými květy? Nuže, tyto příklady vám mohou dát nějakou představu o tom, co je opravdu hřích.“

Jde o jinou formu alchymického díla, odlišnou transformaci látky světa ohrožujícího naši příčetnost více než jakýkoliv zločin. V Machenově weird fiction je tato hrozba proměny naplňována prostřednictvím trvale přítomného tropu atavistických bytostí, jež jsou ve folklóru označovány jako víly. To jest onen „bílý lid“, který je prvotním věcem blíže než lidstvo, a tento lid „přebývá na odlehlých a tajných místech a slaví odporná mystérie na divokých pahorcích“, jak se o tom praví v příběhu o Černém pečetítku, epizodě ze Tří podvodníků. Zatímco titul naráží na nespolehlivé okultní trickstery a vypravěče příběhů, je dotčené pojednání o Třech podvodnících známé ateistické dílo odkazující na Mojžíše, Ježíše a Mohameda.

V novele se vyskytuje postava profesora Gregga, který je svědkem ohavné a podivné proměny chlapce považovaného za podvržence, to jest majícího zřejmě původ u „bílého lidu“:

„Jeden den se odráží od ostatních jako ponurý rudý maják, označující příští zlo. Seděla jsem na lavičce v zahradě a dívala se na chlapce Cradocka, jak pleje, když jsem náhle byla polekána drsným a tlumeným zvukem, jako řev divokého zvířete v úzkosti, a byla jsem nevyslovitelně poděšena, když jsem spatřila nešťastného hocha, jak stojí přímo přede mnou a celé jeho tělo se chvěje a otřásá v krátkých přestávkách, jako by jím procházely elektrické rány, jak skřípe zuby, pěna mu vyvstává na rtech a tvář má celou naběhlou a zčernalou v ohavnou lidskou masku. Vykřikla jsem hrůzou a profesor Gregg přiběhl; když jsem ukázala na Cradocka, upadl hoch s křečovitým zachvěním tváří vpřed a ležel na vlhké zemi, jeho tělo se svíjelo jako raněný červ a nepochopitelné blábolivé zvuky vyrážely a chroptily a syčely mu ze rtů. Jako by vyrážel nějaké sprosté nářečí slovy, nebo alespoň to vypadalo jako slova, která mohla náležet nějakému jazyku mrtvému již nesčetné věky a pohřbenému hluboko pod nilským bahnem nebo v nejhlubších úkrytech mexických pralesů. Na okamžik mi projela hlavou myšlenka, jak byly moje uši ještě pobouřeny tím pekelným křikem „to je jistě pekelná řeč,“ a pak jsem křičela a křičela, a utekla jsem chvějíc se do hloubi duše. Zahlédla jsem tvář profesora Gregga, jak se naklonil nad ubohým hochem a zdvihl jej. Byla jsem poděšena zábleskem radosti, která mu zářila z každého rysu a pohybu. Když jsem seděla ve svém pokoji se zataženými okenicemi a očima ukrytýma ve dlaních, slyšela jsem dole těžké kroky a bylo mi pak řečeno, že profesor Gregg odnesl Cradocka do své pracovny a uzamkl dveře.
… Ale konečně leželo tajemství přede mnou odhaleno v jasné angličtině, a já četl klíč k hrozné proměně v horách. Sotva jsem dopsal poslední slovo, když jsem chvějícími a nepevnými prsty roztrhal ten kus papíru na nepatrné kousky a díval se, jak vzplály a černaly v červeném plameni, a šedé útržky, které zbyly, jsem rozmělnil na nejjemnější prach. Od té doby jsem nikdy nenapsal ta slova; nikdy již nenapíši věty, které prozrazují, jak se může člověk přeměnit v šlem, z kterého pochází, a jak může být donucen, aby na sebe vzal podobu plaza a plže.
… Ale jednu příhodu nemohu přejít nepovšimnutu. Za úplně temné noci mne probudily zvuky těch sykavých slabik, které jsem tak dobře znal; šel jsem do pokoje nešťastného hocha a nalezl jsem jej, jak se svíjí s pěnou u úst, zápasí na posteli, jako by se snažil uniknout z dosahu uchopivších jej démonů. Vzal jsem jej do svého pokoje a rozsvítil jsem lampu, zatím co on ležel a svíjel se na podlaze, vyzývaje moc ve svém těle, aby jej opustila. Viděl jsem, jak se jeho tělo nadýmá a roztahuje jako měchýř, a jeho tvář černala před mýma očima; a tu v rozhodném okamžiku jsem udělal, co bylo třeba podle pravidel pečetítka, a odsunuv stranou všechny výčitky svědomí stal jsem se vědcem pozorujícím, co se děje. Pohled, jehož jsem byl svědkem, byl příšerný, téměř nad sílu lidského pochopení a té nejhroznější obrazotvornosti. Něco vyrazilo tady z toho těla na zemi a slizké mávající chapadlo se natáhlo přes pokoj, uchopilo sochu na skříni a postavilo ji na psací stůl.“

Máme tu regresi k prvotní látce, která není „ani tekutá ani pevná“, o níž Vaughan mluví jako o podivné a neobyčejné látce, kterou alchymisté hledají jakožto prostředek k transmutaci. V Machenově fikci se tyto experimenty s prvotní látkou stanou strašlivou proměnou na pozadí smrtelné hrůzy, když se ego a tělo rozpouštějí na hmotu, z níž vzešly.

Hayes Hampton poukázal na to, že Coil vtělili onen text, že „čisté zlo je, kdyby růže začaly zpívat“, do alba Love’s Secret Domain.

Cormac Pentecost se v článku Jezdec apokalypsy zrazuje svého oře (The Horseman Betrays His Steed) věnuje albu Horse Rotorvator z roku 1986. Balance k tématu uvedl:

Horse Rotorvator byla moje vize mechanické/masité věci, která rozorává zemi, a já jsem ji té noci opravdu viděl – vskutku strašnou, hořící, slintající, čelisti podobnou vizi… Čtyři jezdci apokalypsy zabili své koně a z jejich čelistí vyrobili obrovský stroj na hrabání země.“

A na dole na obalu vinylu pod altánkem je ještě jeho koncept opírající se o onen sen:

„V předvečer apokalypsy – (Vzduch je zahlcen koňskými žíněmi) – Čtyři Jezdci zradí své oře – podříznou zvířatům hrdla – a tím uvolní stavidla Druhé Potopy – Prolévání krve koňů – Nekonečné dělení – Nekonečno otevřených stok –

Čtveřice pak z kolektivních čelistí zhotoví ohromné rypadlo – Koňský rotavátor – s jehož pomocí přeorá čekající Svět – (ROTA se otočí o 180° na TARO) – Kola nahradí koně – Vraníci klusají – Vraníci cválají do hlubin – a peklo je dlážděno koňským masem… (Zoráme pole a rozmetáme naše mrtvé oře po celé zemi).“

Ve skladbě The Golden Section čteme rozsáhlý text na téma smrti a života, lásky:

„Anděl smrti stojí mezi nebem a zemí a v ruce drží meč s jedem. Je ztotožňován se Satanem, je samé oko, pilný sekáč, starý uprchlík a bloudí jako Kain, žebrák, podomní obchodník, arabský kočovník, kostlivec, který v kejklířském tanci dovádí s hříšníky a lakomci.
Noční můra Anděl však představuje jinou tvář tomu, kdo „zemřel před smrtí“ nebo kdo dosáhl určité míry apatie světce. Je nám řečeno, že Azrael, Smrt, se našemu duchu zjevuje v podobě, kterou určuje naše přesvědčení, činy a dispozice během života. Může se dokonce zjevovat neviditelně, „takže člověk může zemřít bolestí z vůně růže“ – nebo na hnilobný zápach.
Když duše spatří Azraela, „zamiluje se“, a její pohled se tak jakoby svodem stáhne z těla. Velcí proroci a světci byli dokonce zdvořile pozváni Smrtí, která se jim zjevila v tělesné podobě. Tak tomu bylo u Mojžíše a u Mohameda. Když perský básník Rúmí ležel na smrtelné posteli, zjevil se mu Azrael jako krásný mladík a řekl: „Přišel jsem z příkazu Božího, abych se zeptal, jaké pověření mi Mistr chce svěřit.“
Ve skutečnosti se ukazuje zvláštní spojení mezi Mors a Amor, Láskou a Smrtí. Okamžik „vyhasnutí“ v rozkoši lásky se podobá okamžiku smrti, a tedy i okamžiku mystiky. V mýtickém pojetí jsou Eros a Thanatos téměř dvojčata, neboť v některých případech se Smrt zjevuje jako krásné mládí a Eros jako chřadnoucí a podvyživený.
Láska i Smrt jsou branami, odtud jejich věčné dospívání a jejich uvíznutí uprostřed přechodového rituálu.“

Andy Sharp, spisovatel[9] a multimediální umělec, napsal článek Meziprostory: Mimo letokruhy a tajné panství lásky (The Spaces Between: Outside the Circles of Time and Love’s Secret Domain), v němž poukazuje na inspiraci Coil dílem Kennetha Granta, konkrétně knihou Outside the Circles of Time, když ve skladbě Titan Arch čteme:

„V podzemí jsou trůny
A na nich monarchové
Kráčejí klidně
V prostorách mezi nimi…“

Samuel Adkins: Outside the Mind

Autor ale mj. odkazuje rovněž na méně známou skutečnost, že Ingalls, adept známý jen jako The Shadow – a později v poznámce nazývaný Gary Straw – spolu s přítelem, mágem a okultním umělcem Allenem Holubem vykonali 7. srpna 1975 rituál předaný siderickým společenstvím známým jako Děti Maat. Během tohoto rituálu se jim dostalo telepatické instrukce, aby Liber P.P. zaslali Grantovi, čímž se roztočil kruh posedlosti, z něhož povstala Grantova kniha. Je to do jisté míry komiksový horor o triích hyperaktivních entit a sexuálních mágů cestujících vesmírem. Vedle fantaskních a kýčovitých výtvarných děl Allena Holuba a Samuela Adkinse, která ilustrují Grantovu knihu, však na nás číhá hrozba zpoza galaxie a příčetnosti. Na jednom náčrtu Samuela Adkinse vidíme plazovitého netopýra, který se přidržuje mozkového kmene vznášejícího se v hlubokém vesmíru. Co do provedení je to laciné, co do obsahu odporné. Možná v tom najdeme i odkaz na postavu Franka od Clive Barkera?[10]

Val Denham, umělkyně zajímající se o figurativní umění v abstraktnější podobě – a zároveň autorka portrétu JB na obálce časopisu – a hudební skladatelka, se spíše v osobní zpovědi Jhonn is Unbalanced domnívá, že Jhonn byl (rozhodně už před svým přejmenováním) nějak rozhozený…, přesto byl mihotavě se třpytící duší Coil – strůjcem nemožných nuancí. Jeho kresby, malby a jiná díla připomínaly André Massona.

Na stránkách zinu najdete i dvě evokativní díla malířky Rousselle MacEwan z Glasgow.

 

Coil Zine # 2

Druhé číslo zinu věnovaného odkazu Coil vyšlo o zimním slunovratu roku 2021. Cormac Pentecost v redakčním úvodníku poznamenává, že životní dráhu Coil ovlivňovaly dvě nebeská tělesa: Mars a Luna. V průběhu dobu začalo být zjevné, že se posouvají od mužsky orientovaného díla k pozdější lunární hudbě, vidíme tu však i známky bipolárního přístupu, který ji křižuje poněkud chaoticky. Do jisté míry jde o známky kreativního protikladu mezi aktivním a pasivním postojem, např. při vědomém používání numerologických korespondencí v rituální práci, srv. How to Destroy Angels, a laskavým přijetím různých nehod, srv. Worship the Glitch. V závěru doufá, že vás přítomné „andělské rozpravy“ zasáhnou na správném místě a přispějí k dalšímu bádání v díle Coil, neboť „komunikace mrtvých je ohnivější než jazyk živých“, k čemuž se pojí i varovný citát Johna Dee uvedený na protější straně: „Oko sprostého zde uvidí jen temnotu a propadne zoufalství.“[11]

John Dee: Primi quadriui mysterium

Nick Soulsby, je autorem řady publikací věnovaných hudebním osobnostem a dění na scéně, mj. Dark Slivers: Seeing Nirvana In The Shards Of Incesticide (2012), I Found My Friends: The Oral History Of Nirvana (2015), Cobain On Cobain: Interviews & Encounters (2016), Thurston Moore: We Sing A New Language (2017), Swans: Sacrifice And Transcendence (2018), Lydia Lunch: The War Is Never Over (2019), Everything Keeps Dissolving: Conversations With Coil (2022). úvodem svého článku A Slip (or a Jump) In Beverley Road popisuje, jak si v čase alba Love’s Secret Domain skupina procházela problémy spojenými se závislostí na alkoholu, do níž v depresi upadl John Balance. Ten se později svěřil (1985), že jeho život nelze oddělit od magie:

„Magičtí lidé se věnují tomu, co chtějí dělat… V žádném případě to nevytrubujte ve zveřejněných příspěvcích. Nechte si to pro sebe. Dělejte vše pro to, abyste to udrželi v tajnosti…“

A pokračuje:

„Opravdu věřím v nařízení »číhej, stáhni se« nebo »odvaž se, chtěj a mlč«. Nesnáším okázalé a povždy povrchní projevy samozvaných mágů. Je to osobní disciplína a nejvýznamnější a nejhlubší změny, kterých můžete dosáhnout, se navenek neprojevují…“

Love’s Secret Domain

Navazuje to jistě na Léviho požadavek opřený o čtverné vlastnosti Sfingy: „Vědět. Chtít. Odvážit se. Mlčet.“ Jinde pak uvádí: „Vždy se najdou lidé, kteří praktikují [magii] a zachovávají »mlčení, [když se předtím] odvážili konat svoji vůli« … Specializovaná magie je doménou specialistů na magii. Existují samozřejmě stupně a odborníci se drží v ústraní.“

Balance byl vždy zvláštní směsicí poctivosti a diskrétnosti. Už v počátcích Coil kritizoval teatrálnost Genesis P-Orridge v showbyznysu, odmítal Alexe Sanderse za to, že se nechal proslavit bulvárním „králem čarodějnic“, a na organizované magické spolky pohlížel jako na „empirické a v podstatě docela nudné“.

V rozporu s tímto opovržením však byl emblém Ordo Templi Orientis (O.T.O.) s vševidoucím okem, který zdobil knihu Love’s Secret Domain; Balanceův dopis otištěný v oficiální publikaci Esoterického řádu Dagona (E∴O∴D∴) pod svým přízviskem Frater Coil 0*; touha zveřejnit výtvarná díla spojovaná s O.T.O. z Crowleyho éry na obale nevydaného singlu Blue Rats; a jeho přátelství s Williamem Breezem, hlavou O.T.O., který se stal členem skupiny Coil.

Aleister Crowley

Již zmíněný dopis Johna Balance Letter to the Esoteric Order of Dagon tu byl logicky zařazen zjevně z historických důvodů, aby si příznivci Coil učinili představu, co cítil potřebu jim sdělit.

Patrick Weir žije v Sheffieldu a píše na blog a jeho umanutost nejlépe vystihuje neon everything is different today na Site Gallery v jeho městě, o němž tvrdí, že je kulturní pouští stejně je celá Prytánie. Nicméně K magickému vnímání Coil (Towards a Magickal Appreciation of Coil), který se s Coil střetl až v říjnu roku 2002 (přitom ale už od konce osmdesátých let se silně zajímal o Austina Osmana Sparea), když součástí časopisu The Wire Tapper bylo i tematické CD nazvané Adventures in Modern Music, kde si poslechl jednak The Red Hawthorn Tree od Current 93, a pak také A Cold Cell od Coil, což ho bezprostředně nesmírně oslovilo. Magický rámec tohoto článku vystihuje téměř alchymické motto: „Obděláváním půdy kultivujeme nebe.“

Básník Jeremy Reed a autor non-fikce zplodil čtyři extatické básně zrozené zřejmě z inspirace kalokvětem (Claude Monet), Agapanthus: Four Poems for John Balance.

Stephen Sennitt je na okultní scéně aktivní už od roku 1984 a v letech 1986-1992 byl vydavatelem a redaktorem vlivného okultního zinu s názvem NOX. Je autorem řady knih o magii a přilehlých předmětech a napsal tucty recenzí a článků pro Headpress, kteří mu roku 2003 vydali jeho sbírku weird fiction pod titulem Creatures Of Clay & Other Stories Of The Macabre. Mezi jeho současné zájmy patří představy a výpůjčky z psychosexuální kultury let šedesátých a sedmdesátých, ať už jde o populární fikci, film a hudbu.

V článku The Chaosphere dokládá vliv chaos-magie (Pete Carroll), Austina Osmana Sparea, Kennetha Granta, Aleistera Crowleyho, H. P. Lovecrafta na okulturní pozadí Coil.

Cormac Pentecost rozšířil záběr andělskou rozpravou Shakespeare, Jarman, Coil: A Conversation, k nimž přidal ještě Oscara Wildea a básníka Dona Patersona.

Podobný okulturní rámec obsáhnul i Sheer Zed, jehož ke Coil (se skladbou If You Can’t Please Yourself, You Can’t Please Your Soul) přitáhlo první vydání labelu Some Bizarre Records pod téměř eponymním názvem Some Bizarre Album, na němž byly představeny kapely jako Depeche Mode, Soft Cell, The The, Blancmange, později se do tohoto portfolia zařadili ještě Cabaret Voltaire, Psychic TV/PTV3, Test Department, Yello, Einstürzende Neubaten, Coil, Swans a Scraping Foetus Off The Wheel. V duchu kosmismu vede článek Everything Keeps Dissolving: A Cosmic Journey Along the Helix of Coil.

Výzva psychonautům k pouti do vnitřního kosmu Coil.


[1] Opičí tlapka. Toužimský & Moravec, Praha 2009.

[2] Jiří Žáček: Ezopovy bajky. Slovart, Praha 2015.

[3] John Coulthart: Man is the Animal: A Coil Zine, viz http://www.johncoulthart.com/feuilleton/2021/07/28/man-is-the-animal-a-coil-zine/.

[4] David Keenan: England’s Hidden Reverse. Strange Attractor Press, 2015, str. 233.

[5] David Keenan: England’s Hidden Reverse, str. 283.

[6] Odkaz na text ke skladbě Coil: Are You Shivering?

[7] Hieros gamos, ἱερὸς γάμος, kde ἱερός znamená „svatý n. posvátný“ a gamos, γάμος, je manželství neboli hierogamie, ἱερογαμία, je posvátný sňatek, který se odehrává mezi bohem a bohyní, zejména pokud se odehrává v symbolickém rituálu, kde božstva zastupují lidé.

[8] Viz např. Eugenius Philaletha: Anima Magica Abscondita čili Skrytá magická duše in Philaletha – Starkey. Trigon, Praha 2005.

[9] Andy Sharp: The English Heretic Collection. Repeater, 2020.

[10] Srv. San: Nové definice radosti, viz https://www.okultura.cz/WordPress/nove-definice-radosti/.

[11] Srv. John Dee: Hieroglyfická monáda. Trigon, Praha 1997.